Archív
Metafyzika a psychoanalýza (2008)
(Filosofická recepce psychoanalýzy v anglické jazykové oblasti)
Vyšlo jako součást monografie M. Šimsa, P. Sousedík, M. Nitsche et al., Návrat metafyziky? Diskuse o metafyzice ve filosofii 20. a 21. století, ISBN 978-80-7007-327-8, Praha 2009.
Abstrakt
Přípěvek zkoumá možnosti filosofického využití psychoanalytické metody a klade si otázku, nakolik ve filosofii ovlivněné psychoanalýzou zůstává místo pro spekulaci a metafyziku (nakolik teoretické přijetí psychoanalýzy vede ke zrušení filosofie). Jsou diskutovány přístupy a závěry reprezentované čtveřicí myslitelů:
- metafilosofická koncepce Morrise Lazerowitze odvozená ze syntézy pozdního díla L. Wittgensteina a freudovského pojetí nevědomí
- psychocentrika, kterou navrhl John Oulton Wisdom na základě svého pokusu o integraci logické analýzy a psychoanalýzy aplikované na filosofii
- L.S. Feuer, který staví do kontrastu vůči logické analýze svou freudiánskou metodu genetické analýzy, díky níž se „rozpustí“ filosofické pseudoproblémy, aby se otevřel prostor pro „autentičtější“ filosofii založenou na metafyzické zkušenosti
- pragmaticko-pluralistická koncepce Ben-Ami Scharfsteina, která filosofii – psychoanalýzou a dalšími metodami vykázanou v kontextu bio-psycho-sociálních podmínek – chápe jako specifické zpracování zkušenosti, které může být obohaceno srovnáváním s výsledky vědy a umění
Klíčová slova
Metafyzika, psychoanalýza, filosofie, metafilosofie, psychocentrika, Morris Lazerowitz, John Oulton Wisdom, Ben-Ami Scharfstein, Lewis S. Feuer
Metafyzická projekce na plátno nebes
Od doby, kdy se Sigmund Freud poprvé ve Výkladu snů a poté v dalších pracech vyslovil k povaze filosofického myšlení, objevují se opakovaně otázky, jaké jsou možnosti metafyziky po psychoanalýze a zda může metafyziku provozovat ten, kdo vzal za svá základní psychoanalytická stanoviska, resp. má za sebou psychoanalytickou zkušenost.
Metafyzické tvrzení definujme nyní pro účely zkoumání vztahu metafyziky a psychoanalýzy jako tvrzení, které je zkušenostně neověřitelné a které se netýká jen prožívajícího/tvrdícího subjektu, nýbrž má vyjadřovat cosi platného pro celek všeho, co je.
Stanovisko psychoanalýzy k filosofii bych chtěl za účelem těchto úvah fixovat citacemi českého psychoanalytika Huga Širokého a někdejšího prezidenta kanadské psychoanalytické asociace Charlese Hanlyho.
Široký píše: „Filosofický systém je systémem projekcí intrapsychických procesů a krycích představ, které podle principu splněného přání prodělaly přetvoření v rozumovou fasádu. Filosofický systém – mimo životopisné svědectví – má hodnotu jen potud, pokud odrytím nějakého psychického děje zrcadlí jemu imanentní obecné zákony … (Filosofovo) libido se odklání od objektu k myšlenkové funkci, objektivní realita je suplována realitou myšlenou.“[1]
Podle Širokého, metafyzika je psychoanalýzou vykázána jako systematizovaná projekce. Jako taková je metafyzika analyzovatelná způsobem analogickým analýze snu. V této perspektivě se metafyzika ukazuje jako systém, jehož slepá místa vyjadřují cosi vytěsněného nebo jehož sporná místa vyjadřují intrapsychické konflikty.
Vedle tohoto ontologického aspektu má metafyzika aspekt epistemologický. Podle Hanlyho je metafyzická (racionalistická) epistemologie také analyzovatelná: „Metafyzické systémy … jsou založeny na epistemologickém předpokladu, že lidská mysl je schopna postihnout cosi z tajemné transcendence nebo skryté imanence tím, že získá přístup ke zvláštním idejím obsaženým v mysli nebo využitím zvláštních myšlenkových operací“.[2] Tento „zvláštní zdroj metafyzického poznání“ (vrozené ideje, řád myšlení apod.) identifikuje jako „návrat vytěsněného“: „Původní vzpomínky na rodinnou romanci a náboženské halucinace a na zkušenosti s nimi spojené se (v metafyzickém myšlení) nestávají vědomými. Katexe těchto vzpomínek je zvýšena regresí, je následně přenášena na vědomé metafyzické ideje,a způsobuje zdání, že tyto ideje vznikají v samotné mysli … Ego je ponecháno napospas dojmu, kterému nedokáže správně porozumět a který může snadno idealizovat do ontologie … Idea, že tajemství života a univerza se ukrývá v hlubinách lidské mysli, poskytuje náhradu extatického narcistického triumfu, který zažívá dítě, když se pokládá za vládce světa panujícího pouhou myšlenkou a slovem.“ [3]
Podle Hanlyho, psychoanalýza aplikovaná na filosofii tedy může kromě dešifrování významu jednotlivých metafyzických motivů nabídnout také hypotézu osvětlující možný význam metafyzické aktivity jako takové: Jedná se o obranně-regresivní proces, odvozený z raných představ o omnipotenci (všemoci) myšlení; proces, který může být adaptivní, pokud vnější realita způsobuje úzkost, kterou není možno zmírnit jinými prostředky.
Psychologie iluze: metafyzika jako fantazijně omnipotentní lingvistická inovace
Níže budou představeny čtyři historické způsoby filosofického zhodnocení psychoanalytického pohledu na filosofii. Přístupy těchto čtyřech myslitelů k problematice dopadu psychoanalýzy na filosofii se do určité míry liší, přesto – anebo možná právě proto – je možné jejich závěry částečně integrovat. Jejich prvním a nejzřejmějším společným rysem je snaha o vybočení z tradičního (zvlášť ve 20. století skoro závazného) filosofického anti-psychologismu.
Metafilosofická koncepce Morrise Lazerowitze je odvozena ze syntézy pozdního díla L. Wittgensteina a freudovského pojetí nevědomí. Idea metafilosofie, kterou Lazerowitz hájí, spočívá v porozumění metafyzice jako iluzi, která má svou logiku i svou psychologii.
Lazerowitz došel k závěru, že „technická, akademická filosofie, tedy taková, která pracuje s rozumovými argumenty, je jazykově vystavěná iluze neboli víra založená na přání spíše než na evidenci.“ Metodou metafyziky není podle Lazerowitze spekulace, ale „fantazijní omnipotence myšlení“[4]. Metafyzické teorie líčí Lazerowitz jako návrhy lingvistických inovací, jejich smyslem je pokus řešit úzkost nebo konfliktní nevědomá přesvědčení. Přání, jichž je filosofie fantazijním splněním, vyjadřují podle Lazerowitze hluboké funkce mentálního života filosofů, a proto filosofické problémy není možné řešit spekulativní ani empirickou cestou.
Lazerowitz mapuje možnosti metafilosofického zkoumání. Metafyzika je v jeho pojetí deklarativně zrušena. Je prohlášena za nesmysl, kterému je možno se prakticky vyhnout pěstováním metafilosofie. Nejde a nemůže mu jít tedy o pozitivní vyřešení jakéhokoli filosofického problému, ale o zaujetí určité meta-pozice, z níž je možné filosofické problémy interpretovat nebo, jak říká, „sémanticky odmaskovat“. Sémantické odmaskování určitého filosofického problému, které jde souběžně lingvistickou a psychoanalytickou cestou, se podle Lazerowitze rovná vyřešení tohoto problému.[5]
Psychocentrika: filosofie jako stín, který cosi symptomaticky vyjadřuje
John Oulton Wisdom na základě svého pokusu o integraci logické analýzy a psychoanalýzy aplikované na filosofii navrhl nový výkladový model, kterému dal název psychocentrika. Jeho koncept psychocentriky je paralelní s Lazerowitzovým konceptem metafilosofie. Psychocentrika nemá vést k žádné „psychocentrické filosofii“, nýbrž filosofii interpretuje a překládá. Definuje ji jako „aplikaci psychoanalýzy v antropologickém studiu filosofie“.[6]
Psychocentriku uvádí Wisdom na scénu jako pokus rozumět filosofii navzdory tomu, že je, z hlediska logické analýzy, nesmyslem. Stejně jako Lazerowitz prohlašuje metafyzická tvrzení za nesmyslná (z hlediska zdravého rozumu a s ohledem na běžné užívání slov), trvá ale na tom, že filosofové se evidentně musejí na něco ptát, přestože se ptají na „nesmysly“.
Označení metafyziky za nesmysl ve Wisdomových očích metafyziku nijak nesnižuje. Kritika spekulativní filosofie z pozic logické analýzy se podle Wisdoma zcela míjela svým předmětem, neboť, „celým logickým výsledkem logické analýzy filosofie bylo dokázat tvrzení, které se k ničemu nevztahuje. Nicméně jejím praktickým výsledkem bylo připomenout nám něco, co jsme vždy věděli – že spekulace se zabývá věcmi mimo oblast běžných významů.“
Projektivní povahu filosofování zachycuje metaforou stínu. Píše: „Stín, jímž je filosofie, je výsledkem dvou světelných zdrojů: jedním je ‚duch času‘ … druhým je filosofův nevědomý charakter.“ Wisdom se soustředí na onen druhý zdroj. Komplikovaný, nicméně určující vztah filosofie a nevědomí Wisdom nazývá „symptomatickým vyjadřováním“. Filosofie se ve svých historických podobách věnovala projekci vnitřního navenek, individuálního na obecné.
„Symptomatické vyjádření“ klade Wisdom do protikladu vůči „přímému vyjádření“, které je zachycením zkušenosti s fakty. V symptomatickém vyjadřování se filosof nezabývá fakty ani tajemstvím univerza. V symptomatickém vyjádření nejde o to nalézt pravdu nebo souhlas ostatních. Z toho důvodu jsou všechny tradiční námitky vůči filosofii liché. Logická analýza může vykazovat filosofickou spekulaci jako nesmysl, ale ta tím není, podle Wisdoma, dotčena, protože spekulativní filosofové vždycky zdůrazňovali specifičnost problematiky, kterou se zabývají. Nikdy netvrdili, že popisují fakta.
Filosofie se sice zabývá (vědomě nebo nevědomě) něčím zcela jiným než na individuu nezávislým světem, to ale neznamená, že s ním principiálně nemůže být v souladu. „Kdyby se stalo, že by stín korespondoval s kresbou zdi, na kterou je vržen, pak by byla filosofie v jistém běžném slova smyslu pravdivá … dalo by se říci, že filosofie přímo vyjadřuje fakt.“
Z hlediska psychocentriky není možná žádná objektivní nebo závazná filosofie. Kdyby filosofie byla produktem reality takové, jaká je, a nikoli produktem subjektivní potřeby fantazírovat o tom, jaká by realita být mohla nebo měla, měla by filosofie základ ve smyslové zkušenosti a nebyla by spekulací. Taková filosofie by ale nebyla akademickou diskuzí nebo souborem argumentů, ale spíše systematizací pojmů založených ve faktech nebo „reflektivním pohledem na situace, v nichž se člověk ocitá“. Wisdom dovozuje, že taková filosofie by mohla, „životu prospět vhledem do důležité oblasti reality, zatímco metafyzika je s realitou v zásadním sporu.“[7]
Jeho koncepce nevylučuje možnost pokračování metafyziky jako projektivní techniky, s jejíž pomocí člověk nalézá nové souvislosti svých obsahů. Filosof může spekulovat, aby poté svou spekulaci učinil předmětem psychocentrického zkoumání. Vedle toho zbývá místo pro filosofii jako pokus systematizovat zkušenost a racionálně nahlédnout její souvislosti.
Lazerowitz a Wisdom se zabývají filosofií jako abstraktní entitou, filosofií jako položkou v slovníku věčných slov. Otázku, nakolik absorpce psychoanalýzy vede ke zrušení filosofie, řeší jako logickou hádanku: Má smysl dělat filosofii, když má Freud a jeho žáci pravdu? Dá se říci, že metafyzika je v jejich myšlení stále přítomna, protože jsou přesvědčeni o nezpochybnitelné pravdě psychoanalytických tezí.
Pokus o psycho-socio-genezi filosofie: filosofie jako kreativní pole zpracování zkušenosti
Psychoanalyticky orientovaný sociolog vědění Lewis S. Feuer posouvá otázku, co se děje s filosofií po psychoanalýze, do konkrétní roviny tím, že zkoumá psycho- a psycho-socio-genezi určitých filosofických přesvědčení; zajímá ho, co se děje s lidmi, kteří si osvojí určité filosofické stanovisko. Psychoanalytickou metodu genetické interpretace aplikuje v historii filosofie. Filosofické problémy a argumenty za účelem porozumění jejich motivaci převádí na emociální konflikty, nedořešené zbytky infantilních úzkostí a na nevědomé pokusy tyto úzkosti zmírnit.
Jeho úvahy, založené na detailním psycho-historickém zkoumání palety filosofických argumentů a témat, ústí v doporučení kultivovat osobní metafyzickou zkušenost, tedy zkušenost s tou „částí existence, která (jedince) ovlivňuje natolik, že nemůže nenahlížet celý svět v jejích pojmech.“[8] Metafyzika nemá být podle Feuera zrušena, ale spíše individualizována tak, aby se stala kreativním polem, kde jedinec ztvárňuje svou zkušenost.
Odhalení nevědomého kořenu určitého filosofického motivu nevede podle Feuera k jeho bezbřehé relativizaci. Píše: „Z toho, že každá filosofie může být psychoanalyzována, neplyne, že každá filosofie je ve stejné míře a zcela výtvorem osobních okolností, neboť psychoanalýza posiluje některé filosofické názory, zatímco jiné ruší.“
Psychoanalýza interpretuje filosofická přesvědčení, která určitý jedinec zastává, jako výsledky jeho celoživotní zkušenosti, v níž klíčovou roli hrají rané proměny sexuality a agresivity. Vztažení filosofie ke zkušenosti má dvojí efekt. Prvním je zrušení ostré hranice mezi filosofickými školami, protože teprve celek všech filosofií adekvátně vyjadřuje celek lidské zkušenosti.
Feuer v tomto smyslu píše: „Trvalý význam psychoanalýzy pro filosofii nemůže být hledán, jak se mi zdá, v nějaké vyumělkované syntéze, která by identifikovala třeba Freudův Eros s Whiteheadovou Kreativitou, nebo Freudův Thanatos s termodynamickým směřováním k rozkladu. Tak jako Dostojevský, který pokládal každý čin za takový, který sám mohl udělat, psychoanalýza nás učí vidět každou filosofii jako něco, co by za určitých okolností a v jistých modifikacích mohlo vyjadřovat nás samé (zvýraznil H.T.). Žádná filosofie není tak divná, tak bizarní, abychom ji nemohli zastávat. A když takto porozumíme filosofickým idejím, jasně odkryjeme jejich projektivní a represivní motiv, můžeme je překonat a můžeme nalézt filosofii, která bude bezpochyby naše vlastní.“
Závěr předchozí citace odkazuje k druhému efektu vztažení filosofie ke zkušenosti, jímž je osvětlení významu osobní filosofie, filosofického systému, který jedinec pokládá za pravou filosofii navzdory tomu, že si je vědom, že existují ostatní filosofové, kteří jeho systém pokládají za chybný
Podle Feuera je filosofické zpracování individuální zkušenosti zdravým procesem plodnosti. Metafyzický systém není podle Feuera odhalením jeho nevědomého kořene diskreditován. Naopak, ono odhalení nebo analytická interpretace, osvětluje, proč může být určitý metafyzický systém tak přesvědčivý, jak je:
„Metafyzická zkušenost se jenom vzdáleně podobá spekulativní filosofii. Zatímco ta druhá je jen imaginativním cvičením, které má spekulací nahradit vědu, a nemá žádnou přesvědčovací sílu, v případě metafyzické zkušenosti se člověku zjevuje svět, který nemůže nevidět.“[9]
Feuer svými úvahami otevírá cestu k ocenění metafyziky jako aktivity, která vyrůstá z jedinečné zkušenosti a současně s tím a právě proto potvrzuje obecně lidskou zkušenost sebe jako malého určeného fragmentu existence, jehož filosofie je vždy nutně fragmentární. Filosofie je výrazem stanoviska jednotliviny v celku, výrazem, jehož pravdivost je dána tím, že existuje.
Nefilosofická matrix filosofie
Ben-Ami Scharfstein, který se hlásí k umírněnému relativismu, resp. pluralismu Charlese Peirce[10] a k pragmatismu Williama Jamese[11], rozvinul pozici, která je možná snáze přístupná filosofickému uchu s jeho tradičním anti-psychologismem. Jeho postoj k filosofii je sice v souladu se stanoviskem psychoanalýzy – jak doznává – nicméně není – jak deklaruje –z psychoanalytických hypotéz odvozen.
Scharfstein své pragmatické pojetí filosofie zakládá na systematickém užití běžného pozorování, že „všichni měníme názory, děláme chyby, vystavujeme své osobnostní rysy a zrajeme, a že … naše postoje ke světu … jsou silně ovlivněny našimi zkušenostmi.“[12] Jestliže filosof dojde k názoru, že ve filosofii musí brát v úvahu okolnosti jednotlivých filosofických stanovisek, problémů, přesvědčení nebo argumentů, a to včetně svých vlastních osobnostních charakteristik, opouští „pozici Božího oka“ s jeho ambicí porozumět všemu.
Záplavou příkladů paralel filosofických motivů a životních osudů a charakteristik filosofů, v jejichž díle se ony motivy vyskytly, chce Scharfstein v rámci induktivního argumentu dojít k závěru, že filosofie je specifickým zpracováním[13] zkušenosti, které může být užitečné[14] pro filosofa i pro jeho žáky, které nicméně nemůže být „posuzováno stejnou nálepkou pravdivosti nebo nepravdivosti jako tvrzení matematiky, logiky nebo exaktních věd“[15].
Filosofie je mnohem komplexnější podnik, než si filosofové myslí. To, že je možno odhalit ve filosofii její „ne-filosofickou matrix“, nicméně podle Scharfsteina neznamená, že filosofie je zbytečná. Filosofie je jednou z oblastí, kde „se manifestuje a obnovuje tvořivá síla oživující literaturu, technologii i vědu“.[16]
Filosofie je sice specifickým projevem, nicméně projevem téhož. Z toho vyplývá, že pro filosofii jsou relevantní i poznatky získané v jiných oblastech. Ve zkratce řečeno, nelze poznat, co Kant říká, když ho nebudeme znát jako člověka. Filosofie, věda a umění mohou být podle Scharfsteina obohaceny vzájemným srovnáním svých výsledků. Scharfstein dospívá k návrhu, že soulad těchto výsledků by mohl být kritériem jejich správnosti.
Scharfsteinova analytická prověrka filosofování ústí v doporučení otevřít se možnostem integrace výsledků, získaných na poli filosofie, vědy a umění. Scharfsteinovo doporučení je v souladu s moudrem, které psychoanalýza potvrzuje, tedy že v základních obrysech všichni řešíme totéž. Scharfsteinovu výzvu, aby se filosofové více otevřeli komunikaci s umělci a vědci, lze vést dále.
Filosof se zabývá strukturálně totožnými úzkostmi jako sportovec nebo politik. Patrně každá činnost může být obohacena srovnáním s metodou a výsledky každé jiné činnosti. Míra propojení a vzájemné výpomoci různých oblastí zkušenosti záleží pouze na kapacitě jednotlivce. Úvahy o hierarchii činností – o tom, která disciplína se může nebo má podrobit druhé a která je vůči jiné nadřazena – prozrazují neschopnost ony dvě disciplíny integrovat. Paradox, spočívající v tom, že filosofie může být podrobena psychoanalýze a filosofové mohou o psychoanalýze filosofovat, je jen zdánlivý.
Psychoanalýza je studium lidské zkušenosti. Její metoda je radikálně empirická a její terminologie a hypotézy jsou určeny primárně k tomu, aby osvětlily a strukturovaly psychoanalytickou zkušenost. Otázku, nakolik ve filosofii ovlivněné psychoanalýzou zůstává místo pro spekulaci a metafyziku, je proto namístě chápat v následujícím smyslu: Jaký dopad má nebo může mít psychoanalytická zkušenost na filosofickou činnost?
Holistický pohled na metafyziku
Cíl nebo výsledek psychoanalýzy bývá charakterizován jako osvobození, které lze terminologicky uchopit například jako zmírnění nároků superega. V souladu s tím může psychoanalytická zkušenost vést k odklonu od zájmu o logickou nebo objektivní platnost, pravdivost nebo pravdu ve prospěch otevření se dříve nepřístupným (nelogickým a neobjektivním) oblastem fungování jedince. Posílení ve dříve nerovnoprávném vztahu k otcovské, na jedinci nezávislé autoritě vede k nalezení hodnoty vnitřní pravdivosti, autenticity.
Možná, že psychoanalytická zkušenost tím, že přispívá k otevřenému zastávání vlastního (zaujatého a subjektivního) stanoviska, vede na jedné straně k jakémusi filosofickému absolutismu: více či méně stabilní jistotě vlastních hodnot, citů a pravd, které se strukturují do podoby světového názoru.
Chápeme-li konec metafyziky jako potencialitu, že všichni lidé přestanou dělat metafyziku, shledáváme, že se nic takového neuskutečňuje. Metafyzika nekončí, lidé dál zastávají svá stanoviska navzdory různým teoretickým pokusům „učinit tomu přítrž“. Zkušenost s analytickou interpretací nějakého aspektu metafyziky zahrnuje náhled, že určitý metafyzický motiv symbolizuje příslušný intrapsychický fakt, případně vztahovou strukturu. Dá se říci, že tento motiv je z psychoanalytického hlediska pravdivým popisem toho, kdo ho vytváří, v tomto smyslu je tato metafyzika absolutní.
Vyjdeme-li z této úvahy a podržíme-li výtěžky Lazerowitzovy a Wisdomovy kritiky a Feuerova a Scharfsteinova důrazu na spjatost filosofie se zkušeností, docházíme k návrhu, že zmíněný „filosofický absolutismus“ jako filosofii, spolu-formovanou psychoanalytickou zkušeností, lze chápat jako „sebe-potvrzující se metafyzickou pozici, která je metafyzickým výrazem stanoviska jednotliviny v celku“.
Tato „post-analytická“ reflexe metafyziky je holistická v tom smyslu, že zkušenost, jejíž součástí je psychoanalytická zkušenost a jejímž produktem je i metafyzika, nahlíží jako výsledek neustále se proměňující interakce všech jednotlivin. Takto chápaná metafyzika je absolutní, nenapadnutelná, protože je výrazem individuální zkušenosti, která nemůže být zkušeností někoho jiného zpochybněna, a zároveň není v konkurenčním vztahu k alternativním metafyzikám, protože pracuje na jiném poli – je zpracováním odlišné zkušenosti. Druhou stranou „filosofického absolutismu“ je tedy zplnoprávnění všech stanovisek.
Psychoanalýza se svým dopadem na filosofii neústí v relativismus ani na teoretické rovině, ani v rovině zkušenosti. Spíš vede – alespoň teoreticky v obou rovinách – k toleranci situace, kdy zároveň existuje množství alternativních souborů přesvědčení, postojů a hodnot. Nalezení vlastního stanoviska není v rozporu s přijetím faktu, že těchto stanovisek je mnoho. Zkušenost s „demaskováním“ určitého sklonu, jeho pojmenováním a dešifrováním jeho souvislostí nevede nutně ke ztrátě nebo oslabení tohoto sklonu: studium libida nebo pudu smrti jistě nevede k jejich vyhasínání; psychoanalýza filosofie nemusí ústit v relativismu bez hranic. Jedním z možných výsledků psychoanalytické zkušenosti s filosofií je tedy náhled, že jistota vlastního přesvědčení nevyžaduje ani nepředpokládá negaci alternativních přesvědčení.
Závěrečná poznámka o realitě a fantazii
V předchozích odstavcích byla představena možnost uvolněného, vzájemně se doplňujícího a inspirativního vztahu mezi filosofií a psychoanalýzou, zejména pokud jde o otázku možnosti metafyziky poté, co prošla ve 20. století rozmanitou kritikou. Vzhledem k tomu, že metafyzikové si kladou za cíl nalézt pravdu o realitě a zároveň psychoanalytikové o filosofii tvrdí, že je projektivní aktivitou analogickou snu, mohl by vztahu filosofie a psychoanalýzy prospět pohled, který by určitým způsobem integroval pojem reality a fantazie. Jednou z možností takové integrace by mohlo být na jedné straně chápat realitu jako komplex sdílených fantazií, a na druhé straně chápat fantazie jsou nekonečně mnoha způsoby konfigurovatelné reality. Takové nebo obdobné pojetí se zdá být těžko odmyslitelnou součástí nastíněného holistického pojetí metafyziky jako sebe-potvrzující se metafyzické pozice, která je metafyzickým výrazem stanoviska jednotliviny v celku.
Literatura
Feuer, Lewis S., Anxiety and Philosophy: The Case of Descartes, American Imago, 20 (1963) 411-49
Feuer, Lewis S., God, Guilt and Logic: The Psychological Basis of the Ontological Argument, Inquiry, 11 (1968) 257-281
Feuer, Lewis S., The Dreams of Descartes, American Imago, 20 (1963) 3-26
Feuer, Lewis S., Lawless Sensation and Categorial Defense: The Uncouscious Sources of Kant´s Philosophy, in: C. Hanly and M. Lazerowitz (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970
Feuer, Lewis S., The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, Vol. 13, Is.3, s.323-340
Hanly, Charles: Metaphysics and Innateness: A Psychoanalytic Perspective, in: Int. J. Psycho-Anal. (1988) 69, 389
Lazerowitz, Morris: The Language of Philosophy: Freud and Wittgenstein, Boston, Synthese Library, 1977, Vol. 117
Lazerowitz, Morris – Hanly, Charles (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970
Scharfstein, Ben-Ami: The Philosophers: Their Lives and the Nature of their Thought. Basil Blackwell, 1980
Scharfstein, Ben-Ami – Ostrow, Mortimer: The Need to Philosophize, in: C. Hanly and M. Lazerowitz (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970, s.258-279
Scharfstein, Ben-Ami – Ostrow, Mortimer: The Unconscious Sources of Spinoza´s Philosophy, Imago, 1952, 3-4
Široký, Hugo: Meze a obzory psychoanalýzy, Praha, Triton, 2001
Wisdom, John Oulton: The Metamorphosis of Philosophy, Cairo, Al-Mooref Press, 1947
[2] Hanly, Charles: Metaphysics and Innateness: A Psychoanalytic Perspective, in: Int. J. Psycho-Anal. (1988) 69, 389
[3] Hanly, Charles: Metaphysics and Innateness: A Psychoanalytic Perspective, in: Int. J. Psycho-Anal. (1988) 69, 389
[4] „hnací silou filosofické metodologie je fantazijní omnipotence myšlení“, Lazerowitz, Morris: The Language of Philosophy: Freud and Wittgenstein, Boston, Synthese Library, 1977, Vol. 117
[5] „porozumět filosofickému problému správně = vyřešit tento problém“, Lazerowitz, Morris: The Language of Philosophy: Freud and Wittgenstein, Boston, Synthese Library, 1977, Vol. 117
[6] Psychocentrika je podle něj výsledkem „vzestupu ducha racionalismu a rozkladu ducha čistého rozumu ve filosofii“ (Wisdom, John Oulton: The Metamorphosis of Philosophy, Cairo, Al-Mooref Press, 1947).
[7] „přestože je nevědecká ve smyslu neexperimentální, může životu prospět vhledem do důležité oblasti reality, zatímco metafyzika je s realitou v zásadním sporu.“
[8] L. S. Feuer: The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, Vol. 13, Is.3, s.323-340
tamtéž, s. 335
[11] (pravdivé je to, co je, za daných okolností a s dosavadní zkušeností, účelně použitelné v myšlení, podobně jako správné je to, co je účelně použitelné v jednání)
[12] Scharfstein, Ben-Ami: The Philosophers: Their Lives and the Nature of their Thought. Basil Blackwell, 1980
[13] filosof konstruuje pravdu – nevymýšlí ji, pokládá ji sice za objektivní, ale přitom on je tím, kdo vytváří řád z pravd (faktů), které objevil
[15] „Je-li filosofie ve všech svých aspektech určena osobními potřebami a specifickými emocionálními konflikty, může být více než pouhým epifenoménem životů filosofů, anebo může nabývat své vlastní hodnoty? … Formální odpověď – pravdivost tvrzení nezávisí na jeho původu – je zavádějící, protože filosofická tvrzení jsou příliš vágní nebo neempirická, než aby mohly být posuzovány stejnou nálepkou pravdivosti nebo nepravdivosti jako tvrzení matematiky, logiky nebo exaktních věd.“ Scharfstein, Ben-Ami: The Philosophers: Their Lives and the Nature of their Thought. Basil Blackwell, 1980
mezi břehy 