Archív

Archive for the ‘POLITICKÁ FILOSOFIE’ Category

Proč a jak přestat podporovat vzdělanost

Červen 8, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tento text byl podkladem přednášky na výročním zasedání Vzdělávací nadace Jana Husa v Mikulově v říjnu 2018. Pasáže, které se vztahují výhradně k práci této nadace, vynechávám. V textu se pokouším ze své perspektivy vysokoškolského pedagoga odpovědět na otázky, jaký je stav vzdělanosti v Čechách a co pro jeho zlepšení může dělat nezávislá vzdělávací nadace. Netroufám si však tematizovat stav vzdělanosti jako takové, neboť jde o příliš mnohovrstevnatý a pestrý prostor. Vzhledem k tomu, že působím ve státním školství, soustředím se na oblast veřejného vzdělávání. Moje zkušenost se týká výuky filosofie, hovořit budu ale o celém státním vzdělávacím systému, protože v něm jsou na sobě terciální školství a nižší stupně vzdělávání vzájemně závislé. Nejsem si jist, zda je možné moje úvahy aplikovat i na přírodní vědy a technické obory. Nicméně domnívám se, že i tam by navrhovaná radikální liberalizace prospěla.

Klíčová slova

Vzdělanost, nadace, vzdělávací systém, povinné vzdělávání, oikofobie

Abstract

This text was the basis of a lecture at the annual meeting of the Jan Hus Educational Foundation in Mikulov in October 2018. I am omitting passages that relate exclusively to the work of this foundation. In the text, I try to answer the questions about the state of education in Bohemia and what can be done by an independent educational foundation for its improvement. I do not dare to speak about the state of education as such, because it is too multi-layered and colorful space. As I work in public education, I focus on public education. My experience relates to the teaching of philosophy, but I will speak about the whole state educational system because in it tertiary education and lower levels of education are interdependent. I’m not sure if my thoughts can be applied to natural sciences and technical disciplines. However, I believe that even those fields would benefit from the proposed radical liberalization.

Key words

Education, nonprofit foundation, educational system, compulsory schooling, oikophobia

Diagnózy

Co je hlavním problémem veřejného vzdělávání? Moje zkušenost se blíží názorům Johna Taylora Gatto, autora knihy Ohlupování. Skryté kurikulum povinné školní docházky.[1] Gatto píše, že západní vzdělávací systém produkuje především experty na nudu. Učitelé z toho viní obvykle zprvu žáky, potom sebe a nakonec se cítí jako oběti byrokratizace. Co je tedy hlavním problémem? Když začneme vnímat míru vyhoření na straně pedagogů a nedostatku motivace na straně studentů, skoro se chce říci, veřejné vzdělávání jako takové. Pokud jde o vztah k předmětu jejich specializace, u studentů i pedagogů setrvale klesá zájem, schopnosti, čest i píle. V profesi by těžko bylo možno setrvávat bez nadějné představy, že tento úpadek je dočasný efektem ducha naší měnlivé doby.

Nadaných studentů je stále méně, neboť intelektuální schopnosti obecně klesají, zřetelně zvláště z důvodů environmentálních a kulturních. Zájem o studium se celkově snižuje. Jako důvod se nejčastěji uvádí finanční náročnost, nabízené vzdělání se ale nevyplácí také proto, že není dostatečně využitelné, pro podezření z ideologičnosti je nevěrohodné a budí dojem, že může sloužit akorát tak k získání papíru. Natrefit na zaujaté studenty bývá nejčastější v prvním semestru, kdy jejich očekávání ještě převažuje nad frustrací, anebo v posledním, kdy mají někteří z nich krátce po pedagogické praxi, která jejich zájem učit se občerstvila, protože při tom, jak vyučovali, se také často po letech nudy skutečně učili.

Úroveň vysokoškolských pedagogů jejich zaměstnavatelé posuzují na základě pochybného Rejstříku informací o výsledcích,[2] jehož protějšek pro umělecké obory profesor Milan Knížák přiléhavě označuje jako registr umělecké idiocie.[3] Notoricky nízké platy mnohé odborníky odrazují a studenty přesvědčují o tom, že jejich učitelé jsou bezcenní. Podprůměrné ohodnocení posiluje podezření většiny veřejnosti, že vzdělávací systém funguje jen naoko. Často demotivovaní učitelé opakují nezáživnou látku, která hlavně nesmí urazit, a studenti se ji mnohdy odnaučili poslouchat, zčásti z oprávněné obavy o zbytky svého kritického myšlení. Vyhořelí pedagogové se uchylují k různým závislostem nebo zneužívají svou pozici k různým formám šikany nebo nátlaku. Odhalování případů sexuálního zneužívání nebo obtěžování je v posledních letech trochu móda. Nicméně každá móda na něco nasedá.

Součástí zmíněného trendu je mimo jiné zavádění etických kodexů. Skutečným řešením tohoto, i mnoha dalších nešvarů vzdělávání by však bylo zrovnoprávnění nezávislého a neinstitucionalizovaného vzdělávání, jež by muselo zahrnovat i zrušení povinného vzdělávání na základních školách. Studenti však zdaleka nejsou tak svobodnou a odbojnou silou, jak bývají mytizováni, daleko spíše dokáží být snadno manipulováni a jejich chuť bouřit se bývá hladce kanalizována. Většinou si nestěžují, neboť jsou lapeni oidipsko-autoritářskou atmosférou, a pokud narazí na zkorumpované podmínky, mohou usoudit, že jim vlastně vyhovují. Společenskou patologii, z níž tato mentalita vyrůstá, se nedávno v jednom populárním článku pokusil pojmenovat kněz, psychiatr a pedagog Jaroslav Maxmilián Kašparů.[4] Diagnózou naší společnosti je podle něj na prvním místě ztráta studu. Lidé nechápou, co je to cítit se zahanben, a namísto toho je mnohé uráží. Podle profesora Kašparů je tento symptom následkem toho, že se společnost rozvíjí bez toho, aby respektovala přirozené společenské normy. Pocit tíživé bezmoci, jenž je podle Kašparů třetím symptomem „zhoubné choroby“ naší nemocné společnosti, je jakousi daní, kterou společnost platí za volnost, již zdánlivě získala ztrátou studu.

Studenti se většinou dávno přesvědčili, že nemá smysl očekávat něco podnětného nebo přiměřeného jejich zájmům. Hodnocení je nezajímá, protože předpokládají, že se odvíjí od toho, nakolik se dokáží podřídit. Očekávají, že dostanou titul zadarmo nebo za úplatek, podobně jako mnozí mediálně známí rychlo-absolventi. Vlnu popularizace případů podvodně získaných titulů vystřídal v poslední době trend odhalování fake studies, zfalšovaných výzkumů.[5] Ve výsledku se nelze divit, že žáci učitelům a veřejnost intelektuálům nevěří. Autenticitě práce svých kolegů často nevěří ani sami pedagogové a akademici. Někteří kolegové konstatují, že odměnou za jejich skutečnou vědeckou práci je „jen dobrý pocit“. Nešvary korupce vědy a výzkumu související se závislostí na grantech a dotacích zapadají do diagnózy ekonoma Radima Valenčíka, podle níž naše společnost propadla svodu strategie tvorby a udržování struktur, založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.[6]

Když sečteme trend akademických lží a podvodů s módním relativismem a konstruktivismem, jímž jsou žáci od základních škol živeni, není divu, že studenti bývají překvapeni, když po nich chceme skutečné studium a vážnou práci. Ze zajímavého úhlu tento dobový rys postihuje předloňská Výroční zpráva BIS, když jako nástroj „ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci“ identifikuje „relativizaci pravdy a objektivity“ a „prosazení motta ´všichni lžou´“.[7] Studenti téměř přirozeně očekávají, že vystačí s předstíráním. Zavádějí se oddělení pro kvalitu, neboť se stalo zřejmým, že systém není schopen odlišit dobrého učitele a badatele od špatného. Vícero mých kolegů nebo bývalých studentů je frustrováno systémovým provozem natolik, že mimo akademickou půdu pořádají pravidelné odborné akce, které nesouvisejí s jejich pracovními povinnostmi, za něž nemají žádný honorář, které jim nicméně umožňují dále nebo znovu se učit. Mnozí si kladou otázku, zda by nebylo lépe veřejné vzdělávání zrušit. Kampusy stojí, vybavení je nakoupeno, může se zdát, že projekt státního vzdělávání se naplnil. Ostatně, Adam Smith v knize Bohatství národů již před 240 lety poukázal na to, že „na univerzitě oxfordské se již po mnoho let většina profesorů placených z veřejných peněz ani nesnaží předstírat, že vyučují.“[8] Skutečným důvodem krize vzdělávání však není to, že je veřejné a státní, nýbrž je jím nadbytečné vynucování jeho institucionalizované formy.

Přestože unschooling, tedy vzdělávací metoda, založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí, se jako trend šíří teprve krátce, téma nutnosti „zlepšování“ vzdělávání nás provází zdánlivě odedávna. Snaha o neustálé zlepšování přitom budí dojem popření reálného zanedbávání, jež spočívá v přehlížení faktu, že přirozená schopnost se vzdělávat je systémem její nucené regulace deformována. Psycholožka Alice Millerová píše ve své, nedávno do češtiny přeložené, knize Nesmíš si povšimnout,[9] že odvěkou složkou kulturního doprovodu naší civilizace je lež, a že obvyklá černá pedagogika založená na různých traumatizacích a zklamáních je vedena cílem udržování příkazu Nedojde ti!. Možná je současná krize vzdělanosti zčásti příslibem otřesu stability tohoto „jedenáctého přikázání“.

Terapie

Citované věty Adama Smithe naznačily, že kritika provází veřejné školství od jeho počátků. Spisovatel a mnohostranný myslitel Gilbert Keith Chesterton již před více než stoletím psal: „Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo by byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti…. Nikdy jsem mezi učiteli nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý.“[10] Jestliže nebyla prospěšnost povinného vzdělávání samozřejmá dříve, mnohem snáze lze o ní pochybovat dnes. Široká dostupnost nebývalého množství informačních zdrojů činí veřejné vzdělávání méně nezbytným, rychlost společenského a technologického vývoje velice komplikuje smysluplné vytváření obsahu učiva, a psychologické dispozice stále méně zanedbatelné části populace nevyhovují kolektivní formě výuky. V setrvalosti státního systému povinného vzdělávání je jakási němá tvrdohlavost, která poukazuje na nevyslovovaný ekonomický a mocenský záměr. Zaprvé, na dobu zaměstnání musí rodiče děti někam dát. A zadruhé, čas, na nějž rodiče děti škole poskytují, může stát využít k uplatnění své moci formovat světonázor, obecně dějinný rozhled a informovanost svých svěřenců.

Jaký má smysl vzdělávat toho, kdo o to nestojí? Je-li smyslem vzdělání dospělost, tedy nezávislost a soběstačnost, je možno účinně vzdělávat ve státem regulovaném systému? Gatto naše školy označil za „faktické továrny dětinskosti“.[11] Mí studenti mívají rozvinuté schopnosti sebeprezentace, ale když s nimi jednám jako s dospělými, bývají zmatení, protože po letech otupující formy předávání učiva očekávají pouhou disciplínu. Nicméně, jak upozorňuje Valenčík, vzdělávání se do centra pozornosti teprve dostává, protože „těžiště ekonomického vývoje se bude přesouvat do oblasti produkce lidských schopností, přesněji do oblasti produktivních služeb umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.“[12] Ekonomika se podle této hypotézy „změní z produkce výrobků prostřednictvím výrobků na ekonomiku produkce lidí prostřednictvím lidí.“[13] Vzdělání se tedy stává současně velmi dostupnou komoditou i velice výnosným kapitálem. Všeobecná dostupnost dostatečně kvalitního vzdělání vyvolává přirozenou reakci obav z možných následků nezávislého vzdělávání. Proslavila se věta Francise Bacona, že vědění je moc.[14] Nedopovězeno zůstalo, že právě proto je třeba ho utajit. Čím je vzdělání důležitější, tím spíše se může objevit tendence jeho bezhraničné šíření potlačovat. To se nabízí jako další důvod oné němé tvrdohlavosti, s níž stát trvá na nutnosti povinného vzdělávání, a současně i jako jedna z příčin podfinancování školství a dalších, systém utužujících, tlaků.

Již Jean-Jacques Rousseau upozornil: „Nic není nebezpečnější, než vliv soukromých zájmů v záležitostech veřejných.“[15] Podpora vzdělanosti, má-li vést ke svobodě, k dospělosti, a ne dětinskosti, může být proto jen těžko zaměřena na státní školství, které není nezávislé – než na vůli lidu – a lze u něj očekávat především poplatnost zájmům průmyslových korporací. Britský filosof Roger Scruton shrnul moderní zkušenost se vzděláváním poučením, že vzdělávání by nemělo být ponecháno jen na učitelích a státu. Stát podle něj umí spíš vytvářet překážky, než ke vzdělávání povzbudit. S ohledem na zřejmé nevýhody vyžadování školní docházky užil Scruton výraz oikofobie, ve smyslu „odmítání dědictví a domova“. Píše, že jde o „fázi, kterou normálně prochází duše adolescenta“.[16] Máme-li tedy jako společnosti dospět, měli bychom docenit možnosti vzdělávání, které nabízí přirozené prostředí, rodina, sousedé atp.

Příčinu úpadku vzdělávání lze uchopit jako záměnu vzdělanosti s absolvováním škol. Scruton nabízí širší definici: „Vzdělání, musíme si připomenout, není o sociálním inženýrství, jakkoli chvályhodný může takový cíl být. Je o předávání poznání od těch, kteří ho mají, těm, kteří ho potřebují.“[17] Uvádí také přesvědčivé příklady toho, jak snadno může být kvalitní výuka poskytnuta nezávisle na jakýchkoli školách. Navíc, informační technologie mohutně usnadnily sebevzdělávání, které i dříve doplňovalo vzdělávání ve smyslu předávání znalostí. Podle Petera Graye, autora termínu sebeřízené vzdělávání, povinná školní docházka degraduje vzdělávání na disciplinarizaci a ohlupování, přičemž nuceným oddělením jedince od rodiny narušuje jeho sociální vývoj a tím vytváří prostor pro manipulaci.[18] Zkušenost Graye i mnoha dalších autorů svědčí pro to, že sebeřízené vzdělávání je natolik efektivní, že povinné a řízené vzdělávání vlastně jen okrádá o čas, který by se dal věnovat vzdělávání sebeřízenému.

Možná, kdyby bylo veřejné vzdělání v rukou veřejnosti, fungovalo by lépe. V referendu by asi prošel návrh možnosti omluvit dítě z výuky s odůvodněním, že je třeba starat se o nemocného sourozence nebo pomoci při sezónních zemědělských pracích, stejně jako návrh na rozšíření rodičovských pravomocí, pokud jde o volbu předmětů, kterým se dítě ve škole věnuje. Stát ale přirozeně podporuje nepřirozené vzdělávání, protože sám je nepřirozený. Nakonec by v referendu prošlo i zrušení povinné školní docházky jako takové. To je i bod, k němuž spějeme, ať již z důvodu poptávky po přímé demokracii, nebo proto, že stát uzná, že v kontextu možných alternativ ztrácí státní regulace vzdělávací smysl. Problematika vzdělávání dobře ilustruje obecné pravidlo, že přirozené pochody fungují nejlépe a každá institucionalizace je narušuje. Zrušení povinné školní docházky a masivní deregulace vyššího vzdělávání nemusí znamenat naprostou odluku státu a školství. Stát by měl veřejné vzdělávání nabízet, soukromé aktivity by ale neměl v podobném úsilí nijak omezovat, a neměl by podporovat iluzi, že jím poskytované nebo regulované vzdělání je lepší.

Role nadací

Pokud jde o to, co může udělat nadace se záměrem prospět vzdělanosti společnosti, nabízí se návrh rozdělit jmění na co nejmenší díly, rozdat je chudým, a rozpustit se. Pomoc se vzděláváním je vždy ožehavým uplatňováním moci, protože pomoc může oběti pomoci znesnadnit svobodný vývoj. Uvedený návrh je ale příliš radikální, protože nebere zřetel na pomalost dějinného plynutí. Nicméně nechce-li nadace propadnout syndromu pomocníka, jak profesionální formu jen zdánlivě prospěšného úsilí nazývá psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer,[19] měla by usilovat o přibližování se situaci, kdy ji už nikdo nebude potřebovat. Svoboda vyučovat a bádat se stále více uplatňuje mimo akademický prostor, a nadace by proto měla zvážit smysl další podpory státního vzdělávacího provozu, a také závislost na systémovém vzdělávání, pokud jde o podmínky nabízených grantů. Možná by měla zaměřit pozornost spíše na vzdělávací aktivity na státu nezávislé. Podpora vzdělanosti a svobodného vzdělávání by měla být zaměřena na odstraňování překážek vzdělávání, tedy na „deregulaci“ a decentralizaci vzdělávacího prostoru, s cílem, aby lidé byli schopni postarat se o své vzdělání sami. Veřejnému a státnímu vzdělávání by přitom taková deregulace a decentralizace nehrozila zbezvýznamněním, ale spíše by přetíženému systému ulevila.

Zmíním několik námitek, jež bývají vůči možnosti zrušení nuceného vzdělávání a státní regulace vznášeny. Říká se, že vzdělání je základem úspěšného života, a že proto je třeba ho zajistit. Vskutku je ale žádoucí zajišťovat to, co může fungovat přirozeně? Nezlepší se státní vzdělávání, když ho zlepšovat přestaneme? Častá námitka vůči domácímu vzdělávání bývá odvozována z potřeby socializace. Šikovně vedené domácí vzdělávání je ale časově zcela nenáročné. Dítě nezatížené povinností školní docházky má mnohem více času, kdy se může socializovat nezávisle na pevně daném kolektivu. Častou námitkou proti dalšímu šíření soukromého vzdělávání je, že kvalitní vzdělání nebudou moci běžní rodiče zaplatit a mnoho talentů tak vyjde nazmar. Na to lze odpovědět předpokladem, že mnohé školy mohou mít zájem o to vzdělávat nadané žáky zdarma. Vedle toho, k obstojnému vzdělání alespoň v humanitních vědách spolehlivě stačí kvalitní knihovna a internetové zdroje. Dále se říká, že ne každý rodič je dostatečně inteligentní a ne každý samo-student dostatečně talentovaný. Ano, naše předpoklady jsou různé. A zde je právě například prostor pro vzdělávací nadace, které by mohly podporovat třeba samo-organizující se vzdělávací skupiny.

Podpora vzdělanosti z nezávislých zdrojů by tedy neměla směřovat primárně do akademického prostoru, ale spíše například k následujícím činnostem:

Kruhy rodičů, kteří se věnují domácímu vzdělávání.

Prostory pro domácí vzdělávání, samoorganizované odborné komunity.

Sociální stipendia nepodmíněná jakýmkoli „papírovým“ vzděláním nebo začleněním do státem podporovaného a regulovaného vzdělávacího systému, ale snahou dále se vzdělávat za účelem vzdělávání druhých.

Vzdělávání, zaměřené na podporu samo-vzdělávání a na uschopnění rodičů k domácí výuce.

Soukromá muzea, knihovny, galerie, vzdělávací kina, kulturní kavárny, nezávislé odborné časopisy, internetové portály s výukovými materiály, vzdělávací rádia atp.

Alternativní školy, které mají administrativní nebo jiné finančně řešitelné problémy.

Závěr

V této studii jsem se pokusil identifikovat základní symptomatické problémy, spjaté s tím, co bývá označováno jako krize vzdělanosti. Jako klíčová se ukázala mentalita „ztráty studu“ a propadání bezmoci v nihilistickém prostředí, kde „všichni lžou“. Za jednu z příčin úpadku vzdělávání byla označena záměna vzdělanosti s absolvováním škol. Bylo argumentováno pro to, že řešením mnoha nešvarů vzdělávání by bylo zrovnoprávnění nezávislého a neinstitucionalizovaného vzdělávání, jež by zahrnovalo i zrušení povinného vzdělávání na základních školách. Zrušení povinné školní docházky a masivní deregulace vyššího vzdělávání by nejen nemusely vést ke snížení vzdělanosti populace, ale mohly by přispět i ke zkvalitnění veřejného školství. Role nadací, které usilují o zvýšení vzdělanosti společnosti, by tedy měla spočívat v podpoře aktivit, které uschopní širokou populaci k tomu, aby byla ve svém vzdělávání nezávislá.

Literatura a jiné zdroje

Bezpečnostní informační služba České republiky, Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2015, in: bis.cz, URL: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava890a.html?ArticleID=1104.

Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL: https://gkch.wordpress.com/2012/08/24/verejne-vzdelavani-a-dalsi-negativni-revoluce-illustrated-london-news-24-srpna-1912/.

eClinik Learning, Top British Universities Found Producing ‘Fake Research’, in: eClinik, MAY 14, 2017, online, URL: http://myeclinik.com/top-british-universities-found-producing-fake-research/.

Gatto, J. T., Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, in: SvobodaUčení.cz, URL: https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-verejne-vzdelavani-mrzaci-nase-deti-a-proc/.

Gatto, J. T., Page Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling, New Society Publishers 2002.

Gray, P., Free to learn: Why releasing the instinct to play will make our children happier, more self-reliant, and better students for life. New York: Basic Books 2013.

Kašparů, J. M., Co se stalo s naší dobou?, in: Nová republika, středa 21. února 2018, URL: http://www.novarepublika.cz/2018/02/jaroslav-maxmilian-kasparu-jaroslav.html.

Knížák, M., Registr umělecké idiocie, in: Milan Knížák.cz, online, URL: http://www.milanknizak.com/aktuality/registr-umelecke-idiocie-n156/.

Millerová, A., Nesmíš si povšimnout, Praha: Triton 2016.

Rousseau, J.-J., O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, Praha: Aleš Čeněk 2002.

Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha: Portál 2015.

Scruton, R., How schools fell victim to the attack of the Blob. Mindless ideology is eating away at the soul of our education systém, in: Spectator Life, 14 Jun 2017, URL: https://life.spectator.co.uk/2017/06/the-attack-of-the-blob/.

Scruton, R., O potřebnosti národů, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011.

Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007.

Úřad vlády České republiky, Rejstřík informací o výsledcích. RIV – IS VaVaI, in: Informační systém výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, URL: https://www.rvvi.cz/riv.

Valenčík, R. a kol, Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem, Praha: Vysoká škola finanční a správní 2017.

Valenčík, R., Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci, in: radimvalencik.pise.cz, URL: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html.

[1] Gatto, J. T., Page Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling, New Society Publishers 2002.

[2] Úřad vlády České republiky, Rejstřík informací o výsledcích. RIV – IS VaVaI, in: Informační systém výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, URL: https://www.rvvi.cz/riv.

[3] Knížák, M., Registr umělecké idiocie, in: Milan Knížák.cz, online, URL: http://www.milanknizak.com/aktuality/registr-umelecke-idiocie-n156/.

[4] Kašparů, J. M., Co se stalo s naší dobou?, in: Nová republika, středa 21. února 2018, online, URL:

http://www.novarepublika.cz/2018/02/jaroslav-maxmilian-kasparu-jaroslav.html.

[5] Srv. např. eClinik Learning, Top British Universities Found Producing ‘Fake Research’, in: eClinik, MAY 14, 2017, online, URL: http://myeclinik.com/top-british-universities-found-producing-fake-research/.

[6] Valenčík, R. a kol, Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem, Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2017.

[7] Bezpečnostní informační služba České republiky, Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2015, in: bis.cz, online, URL: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava890a.html?ArticleID=1104.

[8] Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007, s. 589.

[9] Millerová, A., Nesmíš si povšimnout, Praha: Triton 2016.

[10] Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL:

https://gkch.wordpress.com/2012/08/24/verejne-vzdelavani-a-dalsi-negativni-revoluce-illustrated-london-news-24-srpna-1912/.

[11] Gatto, J. T., Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, in: SvobodaUčení.cz, URL: https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-verejne-vzdelavani-mrzaci-nase-deti-a-proc/.

[12] Valenčík, R., Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci, in: radimvalencik.pise.cz, URL: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html.

[13] Tamt.

[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H.T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H.T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)

[15] Rousseau, J.-J., O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, Praha: Aleš Čeněk 2002, s. 261.

[16] Scruton, R., O potřebnosti národů, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011, kapitola 8, s. 55–61.

[17] „Education, we must remind ourselves, is not about social engineering, however laudable that goal might be. It is about passing knowledge from those who have it to those who need it. + knowledge is the purpose of education and that education is useful only so long as you treat it as an end in itself. (Scruton, R., How schools fell victim to the attack of the Blob. Mindless ideology is eating away at the soul of our education systém, in: Spectator Life, 14 Jun 2017, URL: https://life.spectator.co.uk/2017/06/the-attack-of-the-blob/.)

[18] Gray, P., Free to learn: Why releasing the instinct to play will make our children happier, more self-reliant, and better students for life. New York: Basic Books 2013.

[19] Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha: Portál 2015.

Pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění konceptuální moci

Červen 4, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tento článek tematizuje pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění tzv. konceptuální moci. Seznamuje s pojmem konceptuální moc, jak je užíván v tzv. dostatečně obecné teorii řízení, kterou vypracoval zčásti anonymní kolektiv ruských autorů vystupujících pod pseudonymem Vnitřní prediktor. Referovanou teorii ozřejmuje na příkladu dvou konceptualizací možných postojů k problematice evropské integrace. Předkládá hypotézu, že převládající konceptualizaci je možno charakterizovat jako dualistickou, navrhuje jako alternativní konceptualizaci trojičnou a ukazuje některé výhody a nevýhody obou pojednávaných konceptualizací.

Abstract

The present article thematises the concept of euro-scepticism as an example of the use of so called conceptual power. It indroduces the term conceptual power, as it is used in so called Sufficiently Universal Theory of Ruling, which has been produced a partly anonymous collective presenting itself under pseudonym Internal Predictor. The introduced theory is further clarified with the helf of the example of two types of conceptualisation, which is can be apllied on the spectrum of european integration positions. It suggest a hypothesis, that the usual conceptualisation can be characterised as dualistic, it proposes an alternative ternary conceptualisation, and it points out the (dis) advantages of both discussed conceptualisations.

Klíčová slova

Euroskepticismus, konceptuální moc, Vnitřní prediktor, Dostatečně všeobecná teorie řízení

Key words

Euroscepticism, conceptual power, Internal Predictor, Sufficiently Universal Theory of Ruling

Úvod

V posledních letech se až inflačně rozšířila terminologie informační války a společnost si vesměs osvojila náhled, že mocenské boje včetně mezinárodních se nevedou jen řinčivými a invazivními nástroji, anebo tichými jedy jaderných a chemických zbrani, ale i informacemi, desinformacemi, mlžením a mlčením. Abychom však roli informační války adekvátně porozuměli, je třeba pochopit, že existují ještě jemnější – a zároveň potenciálně záludnější formy boje. V následujícím textu představím tzv. dostatečně obecnou teorii řízení, která rozlišuje několik úrovní, na nichž boj o moc permanentně probíhá. V této teorii je úroveň řízení, na níž probíhá informační válka, na třetím místě, zatímco první pozici zaujímá pole, kde se prvořadě uplatňuje tzv. konceptuální moc a kde se nebojuje o kusá fakta ani historické výklady, ale o světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady.

Výrazem paradigmatický odkazuji k tzv. diskuzi o změně paradigmatu. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[1] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na nefunkčním a překonaném „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „holistického paradigmatu“.[2] Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále DVTŘ), která co do vzniku onu diskuzi následuje, stejně jako koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. Konceptuální boj, který západní teoretici změny paradigmatu formulovali především v ekologicko-etickém nebo kosmologickém kontextu, charakterizuje dostatečně obecná teorie řízení v jeho náboženských, politických a mravních aspektech.

S (doslovným) termínem anebo (implicitním) pojmem konceptuální moci, kterým se zachycuje politicko-mocenský význam nikoli jednotlivých znalostí a informací, ale paradigmatických, filosofických nebo ideologických základů celkové stavby veškerého vědění, potažmo přístupu ke světu, se lze dnes setkat například u australského profesora civilního inženýrství Davida Carmichaela[3] nebo amerického didaktika Rukhsara Sharifa,[4] stejnému významu se blíží také výraz kosoryoku no ronri japonského filosofa Miki Kiyoshiho, překládaný nejednoznačně jako „logika imaginace“, „principy moci idejí“ nebo „základy síly organizace“.[5] V českém prostoru například političtí filosofové Milan Valach,[6] Jiří Polák[7] nebo Miroslav Sapík[8] upozorňují na to, jak významnou roli hrají v kontextu politických úvah výchozí gnoseologické předpoklady, jimiž je předurčeno například to, zda se bude z hlediska politického systému jevit jako výhodná nebo smysluplná např. přímá demokracie, anebo určitá míra hierarchizace.

V druhé polovině dvacátého století budil velkou pozornost francouzský filosof a historik Michel Foucault, který se tímtéž fenoménem zabýval pod titulem diskursivní moc nebo režim pravdy: „Každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy, tedy typem diskursu, který je přijímaný jako pravdivý; mechanismus a instance, jež umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky, prostředky na potvrzování každého z nich; uznávané techniky a procedury pro získání pravdy; status těch, kteří jsou oprávněni říci, co je a co není pravdivé,” tvrdil Foucault.[9] V knize Dohlížet a trestat[10] pak Foucault užívá ke zdůraznění neoddělitelnosti gnoseologické a politické roviny skutečnosti výraz moc/vědění (Power/Knowledge). Dle Foucaulta je tedy více než přiléhavé hovořit o gnoseologických záležitostech v termínech moci a boje o moc. V práci Archeologie vědění užívá v tomto smyslu zvláště „militaristický výraz“ diskursivní formace.[11] Z mnohých historických předobrazů všech moderních úvah o konceptuální moci v našem civilizačním prostoru nelze na prvním místě nezmínit biblické přísloví: „Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.“[12] Koncept upomíná také na Platona, který se domníval, že součástí dispozice k vládnutí je schopnost nahlížet ideje.[13] Zvláště s ohledem na jeho politický význam není možno opomenout ani Francise Bacona, autora jednoho z vůdčích hesel evropské moderny „vědění je moc“.[14]

Precizní výklad obsahu, zaměření a významu konceptuální moci a jejího postavení v poměru k ostatním typům mocenského zápasu předkládají práce ruského autorského kolektivu, který publikuje pod jménem Vnitřní prediktor SSSR.[15] Poněkud tajemný nebo spíše provokativní název s aluzí na ne všude populární někdejší politický útvar Svaz sovětských socialistických republik by bylo možno v souladu se záměrem kolektivu objasnit ve smyslu „držitelé vědění, jehož mocenský záměr a dosah se omezuje na soubornou, sociálně spravedlivou Rus“. V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v zemích bývalého Československa značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. Ponechám stranou, že by tento fakt bylo možno interpretovat ve smyslu potvrzení zvěsti ze zpráv BIS o míře ruského působení v našem informačním prostoru.[16] Pomineme-li intelektuální přesvědčivost a vezmeme-li v potaz, jak málo líbivě je toto dílo předkládáno (mám na mysli mimo jiné technický jazyk publikací Prediktoru nebo nadstandardně dlouhý a dramaturgicky monotónní pořad Otázky a odpovědi,[17] který je hlavním nástrojem popularizace práce Prediktoru v České a Slovenské republice) a jak bez výjimky je ignorováno středně-proudnými, tedy korporátními nebo veřejnoprávními, médii, nabízí se chápat takovou oblibu především jako výraz hloubky konceptuální, filosofické a duchovní, nouze. Váhavá, ale probouzející se lačnost, s jakou se zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo, je pro naši dobu a náš – severoatlantický či středozemní – prostor charakteristická. Referovaná teorie bude ozřejměna na příkladu dvou konceptualizací postojů k problematice evropské integrace. Na pojmu euroskepticismu bude ilustrován dosah možného pole konceptuální moci. Na příkladu jeho obvyklé dualistické konceptualizace bude ilustrováno, jakým způsobem se může konceptuální moc uplatňovat, a vůči této převládající dualistické konceptualizaci bude navržena trojičná alternativa, která se ukáže v několika ohledech výhodnější.

Konceptuální moc

Pro rychlý vstup do tématu uvádím níže přehled šesti úrovní (tzv. priorit, tj. zobecněných prostředkú řízení), na nichž je možno bojovat, jak ho předkládá kolektiv autorů DVTŘ.[18]

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („cesty uplatnění“ jsou zde „nejbazálnější“ – jádro spočívá ve výchově a vzdělávání)
  2. priorita, chronologická (historické rámce a filosofie dějin)
  3. priorita, faktologická – informační („věrouky religiózních kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech odvětví vědy“, zde hraje roli propaganda, desinformace)
  4. priorita, ekonomická (dluhová ekonomika, institut úročeného úvěru, systém centrálních bank, krypto-měny)
  5. priorita, prostředky nepřímé likvidace – biologická (alkoholismus, tabakismus, chyby stravování, nesprávné diagnózy, nesprávné lékařské postupy, psychologická válka, degradace intelektu, rozklad rodiny)
  6. priorita, prostředky přímé likvidace

Konceptuální moc se v této hierarchizaci uplatňuje na nejvyšší úrovni řízení, protože všechny ostatní – chronologická úroveň zbraní historického poznání, faktologická úroveň informační války, úroveň ekonomické války různých sankcí atd., biologická úroveň zbraní genocidy, i „konvenčně vojenská“ úroveň ničivých zbraní – jsou jí metodologicky podřazeny: Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců určují chápání historického vývoje; v jeho kontextu získávají význam fakta; ta zakládají ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva; a ten podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější a nejpomalejší, zbraně nejnižší úrovně působí bezprostředně, ale šíře, hloubka a trvání jejich efektu je nejmenší.

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[19] Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založené na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[20]  Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena.

Výraz „konceptuální moc“ není pochopen, pokud je mu rozuměno ve smyslu moci informací, ani když se zaměňuje s mocí nebo efektem psychologických operací. Informační válka je konceptuální válce hierarchicky podřazena, protože určitým informacím rozumíme na základě určité koncepce a jen celé a velice rozsáhlé nové informační pole nás může přesvědčit o tom, že bychom svou koncepci měli změnit. Dostatečně obecná teorie řízení je v tomto bodě ve shodě s výše zmíněnou teorií Thomase Kuhna, která mluví o tom, že je třeba velkého počtu pozorovaných anomálií, tedy paradoxních – do systému přijaté koncepce nezapadajících, nicméně evidentních faktů – dříve než dojde k vážnému zpochybnění přijatého paradigmatu, aby bylo možné jeho nahrazení novým.

Uplatnění konceptuální moci se nepřekrývá ani s tím, co bývá nazýváno psychologickými operacemi nebo psychologickou válkou. Různé formy psychologické manipulace pro prosazení mocenských cílů známe již od starověku, přestože termíny vznikly až v první polovině minulého století. Centrum psychologických operací má i Česká armáda,[21] a to svůj předmět definuje jako „plánované a cílevědomé psychologické působení na cílové skupiny, prováděné v době míru, za stavu vnějšího ohrožení státu a v době války, zaměřené na cílové skupiny k ovlivnění jejich postojů a chování, pro dosažení politických a vojenských cílů stanovených představiteli státu a Armády České Republiky“.[22] Takové působení je představitelné na mnoha úrovních a nepochybně probíhá v podstatě nepřetržitě například na úrovni ekonomické, pokud je například manipulována poptávka po určitém produktu za účelem určitého politického cíle. Konceptuální moc je ale nástrojem a předmětem jen těch nejvyšších forem psychologické manipulace, které se zaměřují na zmíněné světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady. Bylo by ji možno nazvat také mocí duchovna nebo snad magií slov.

Konceptuální moc tedy spočívá v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Jako moc tvořením slovem, alchymií slov, „musí“ být „chráněna“. DVTŘ uvádí: „Konceptualna moc sa realizuje v davo-„elitarnych“ socialnych systemoch na zaklade zasvateni, z vačšej časti klanovo-uzamknuto. Na rozpracovanie a použitie zodpovedajuceho terminologickeho aparatu je v kolektivnom podvedomi vyššich „elitarnych“ skupin uvaleny zakaz.“[23] Nastíněná teorie o šesti úrovních sociálního řízení a postavení informačně-mediální moci v rámci představeného hierarchického konceptu pomáhá pochopit, v jaké smyslu jsme ve válce a v jakém třetí světové válce. Válka v oblasti konceptuální moci nikdy nepřestává, protože svobodu myšlení nelze omezit. Různá intenzita boje je typická spíše pro nižší úrovně řízení. Představení DVTŘ by nebylo úplné, kdybych neupozornil na náboženské založení celé teorie, které má určitou přírodní nebo panteistickou povahu. Tomuto založení odpovídá i úvodní autorská poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“[24] Konceptuální moc sice v jistém smyslu patří všem, neboť ji není možno institucionalizovat (protože přístup k ní má každý natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení), avšak z povahy věci jsou jejími držiteli především filosofové, přestože tak často bývají nejužitečnějšími z idiotů.[25]

Pojem euroskepticismu

Konkrétní uplatnění konceptuální moci může být dobře ilustrováno na pojmu euroskepticismu. Klasické a drtivě převažující paradigma západního politického a politicko-filosofického diskursu nevystupuje z převládajícího dualistického schématu západního, euroatlantického myšlení. Politické strany bývají standardně klasifikovány jako eurofilní – pokud věří základním myšlenkám evropské integrace, anebo eurofobní – pokud některou z idejí evropské integrace kritizují. Eurofilní postoj bývá nazýván také eurooptimismem nebo europozitivismem; protikladný eurofobní pak europesimismem, euronegativismem nebo euroskepticismem.[26] Jednoduché dualistické rozčlenění bývá někdy dále precizováno na členění čtverné rozlišením umírněné a radikální varianty. V tom duchu například Paul Taggart[27] člení euroskepticismus na měkký a tvrdý. Obvyklý přístup se však omezuje na použití kritéria, zda strana podporuje všechny základní myšlenky evropské integrace. Je-li tomu tak, bývá strana označována jako eurofilní, není-li tomu tak (nejčastěji se objevuje neochota k ústupkům v oblasti omezení suverenity),[28] je označena za eurofobní.[29]

Filosoficky poučený anebo zdravým rozumem nadaný člověk přitom snadno nahlíží, že dualistické uchopení pozic, jež mohou být vůči otázce EU zaujímány, je liché. Ve skutečnosti pospolu stojí tři základní pozice: ta, která unii podporuje, ta, která ji odmítá, a ta, která ani jedno z předchozích stanovisek nezaujímá, protože váhá, vzdává se úsudku nebo je zvědavá na to, jak by to mohlo být. Toto třetí stanovisko je také ve shodě s etymologií výrazu skepticismus, neboť starořecké sloveso skeptesthai znamená dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit – nikoli odmítat, bát se nebo nenávidět. Starořecké přídavné jméno skeptikos znamená zkoumavý, tázavý, což jsou vlastnosti, které filosofie i zdravý rozum obvykle respektuje. Proč mají potom (euro)skeptici tak špatnou pověst? Skepticismus je někdy – v lidovém užití tohoto termínu, ale i v běžných mediích – chápán jako negativismus, zásadové odmítání všeho a čehokoli. U historických proponentů skeptické filosofie tomu tak ale zdaleka není – alespoň u těch slavných jako byli antičtí pyrrhonici nebo David Hume. Odmítání – například poznatelnosti nějakých spekulativních poznatků (nesmrtelnost duše, pravé dobro atp.) – bylo zmíněnými filosofy chápáno jako dogma (starořecké dogma má český ekvivalent tvrzení, názor) a skeptici byli velmi hrdi na to, že nejsou dogmatiky, tedy zastánci určitých (předem daných) tvrzení, proponenti určitých názorových stanovisek. Jako dogmatismus antičtí skeptici označovali nejen pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor (dogma), tedy i takový, že určitá oblast otázek je nepoznatelnou nebo nediskutovatelná.[30]

Dualistický primitivismus, na němž je založena aktuálně populární konceptualizace euro-unijních pozic, nutně vede k boji, z něhož není uniku, musí být setrvalý, a tak oslabuje své proponenty, aniž by jim jakkoli prospíval. Jak říká Manu, „nic nového pod sluncem“, neboť již Římané věděli, jak snadno panují, když své poddané rozštěpí. Pojmová trojice naproti tomu umožňuje syntézu, kompromis a kooperaci, tedy potenciálně posílení všech zúčastněných. Lze si přeci představit, že by se eurooptimisté, europesimisté i euroskeptici shodli na tom, že bude nejlépe uspořádat referendum, v němž se otázka vyřeší, a tak se jí nebude třeba permanentně vyčerpávat.

Stávající dualistické pojetí euro-unijních pozic je tedy výhodné pro stávající držitele moci, zatímco je nevýhodné pro ty, kterým by bylo třeba posílit, aby se jim nějaké moci dostalo. Dualismus, nikoli snad reálný, žitý, ale pragmatický, sugerovaný, tak můžeme přiřadit konzervativismu, nikoli radikálnímu, tedy takovému, který by usiloval o obnovení dávných tradic, nýbrž relativnímu, tedy usilujícímu o konzervaci momentálního stavu. Trojičná klasifikace je naproti tomu v radikálním smyslu pokroková, tedy umožňuje překonávání nedostatků stávajícího stavu, zatímco relativní pokrokářství, tedy takové, které usiluje o jakoukoli novost, jen aby bylo něco nového, eliminuje.

Závěr

Článek představil pojem konceptuální moci, jak je užíván v tzv. dostatečně všeobecné teorii řízení. Bylo předvedeno, že příklad pole možného užití konceptuální moci není těžké najít. Na příkladu pojmu euroskepticismu byl ukázán dualistický charakter obvyklé výchozí konceptualizace, s níž je k otázce možných postojů k problematice evropské integrace přistupováno. Předložená alternativní konceptualizace, jež byla charakterizována jako trojičná, ilustrovala, jak navzdory mnohým výhodám nemusí být určitá konceptualizace rozšířena, pokud nevyhovuje tomu, co by se dalo zkusmo označit jako „konceptuální poptávka“.

Má-li se občan ve společnosti, kde je uplatňována určitá moc, zodpovědně podílet na politickém i jiném rozhodování, je třeba, aby existenci této moci chápal v obecných obrysech i v konkrétních aplikacích. Na rozdíl od jiných typů moci – např. prostředků přímé likvidace -, které se uplatňují na jiných úrovních sociálního řízení, specifikem konceptuální moci je to, že je uplatňována stále. Řečeno slovy ruského autorského kolektivu: „ každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[31] Konceptuální poptávka – relativní snadnost přijímání určitého typu konceptu – tedy sice může být v určité míře implementována, současně nicméně platí, že má-li se ona poptávka prosadit, implementována být, takříkajíc, musí.

Literatura a další zdroje

103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928.

Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.

Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.

Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.

Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

Empiricus, S., Outlines of Scepticism, Cambridge 2000.

Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002.

Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006.

Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017.

Jefimov, V. A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/.

Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

Přísloví, in: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon (včetně deuterokanonických knih), Česká biblická společnost 1993.

Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.

Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia. Konsenzualne materialy naučneho kurzu Fakulty praktickej matematiky – procesov riadenia Sankt Peterburgskej štatnej univerzity (1997 – 2003) Vydanie s upresneniami z r. 2004, 2011, Sankt Peterburg 2011.

Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež: Mocný hrad Ruska 2004.

[1] Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

[2] Srv. Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002; Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003; Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.)

[3] Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

[4] Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

[5] Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

[6] Srv. Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

[7] Srv. Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

[8] Srv. Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

[9] Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006, s. 36.

[10] Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

[11] Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002, s. 272.

[12] Přísloví 24:5, In: Bible 1993.

[13] Srv. Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H.T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H.T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)

[15] Pro naše téma je zásadní práce Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011. Další materiály tohoto autorského kolektivu jsou v českém a slovenském jazyce dostupné na http://leva-net.webnode.cz/clanky-katalog/materialy-vp-sssr/.

[16] Nepřesvědčivé hypotéze o tom, že české „filosofické vědomí“, světonázor české společnosti, je ve významné míře formován ruskými tajnými službami, pojednávám v textu Jedenácté přikázání, černá filosofie a pravda mezi řádky, online, in: mezi břehy, URL:

https://tippelt.wordpress.com/2016/10/09/jedenacte-prikazani-cerna-filosofie-a-pravda-mezi-radky/

[17] Jedná se o debatní pořad, v němž populární ruský analytik mezinárodních vztahů odpovídá na dotazy diváků. S českými titulky online, URL:  http://leva-net.webnode.cz/videa2/v-pjakin/

[18] Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež:

Mocný hrad Ruska 2004, s. 76-7.

[19] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

[20] Tamt.

[21] Jedná se o 103. centrum civilně vojenské spolupráce a psychologických operací v Olomouci.

[22] Srv.: Základní definice PSYOPS, in: 103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

[23] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, s. 179.

[24] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.

[25] Srv.: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je významným prvkem demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento skrytý mechanismus společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země. Jsme ovládáni, naše mysl jsou modelována, náš vkus formován, naše ideje jsou nám vnukány, a to povětšinou lidmi, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem je naše demokratická společnost organizována. Rozsáhlá množství lidských bytostí jsou nucena spolupracovat, mají-li spolu žít ve hladce fungující společnosti.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37)

„Skoro v každém ohledu našich životů, ať už ve sféře politiky nebo obchodu, v našem společenském chování nebo etickém smýšlení, jsme ovládání poměrně malým počtem jedinců … kteří rozumí mentálním procesům a společenským vzorcům mas. Jsou to oni, kdo tahá za nitky, které řídí mysl veřejnosti, kdo zapřahá prastaré společenské síly a kdo vynalézá nové způsoby, jak svázat a vést svět.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37–38)

„Demokracie, má-li být připravena na moderní vědeckou válku, nutně opouští svou demokratičnost. Na současnou válku není žádná země vskutku dobře připravena, pokud není ovládána tyranem, který stojí v čele výborně vycvičené a dokonale poslušné byrokracie.“ (Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017, kap. Centralization and Decentralization)

[26] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

[27] Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

[28] Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

[29] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, Vol. 24(1) 30–43.

[30] Empirikus, Sextus, Náčrt pyrrhónství, I, 1., Orig. Pyrrhoneioi hypotypéoseis. Vycházím z anglického překladu Empiricus, S., Outlines of Scepticism, přeložili J. Annas a J. Barnes, Cambridge 2000. Orig. text k dispozici ve vydání J. Mau (vyd.), Pyrroneion hypotyposeon, Sexti Empirici Opera, sv. 1, Lipsiae 1963. Dostupný také slovenský překlad S. Empiricus, Základy pyrrhonskej skepsy, přeložil J. Špaňár, Bratislava 1984.

[31] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/