Archív

Archive for the ‘POLITICKÁ FILOSOFIE’ Category

Vatikánská vize globalizace vzdělávání

23 prosince, 2019 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

V této studii analyzuji záměr vůdce katolické církve Františka I. iniciovat mezinárodní dokument s pracovním názvem Globální pakt o vzdělávání. Seznamuji s širšími souvislostmi tohoto záměru, s materiály, které jsou ze strany organizátorů mezinárodní konference, na níž by měl být dokument podepsán, k dispozici. Nastiňuji povahu papežovy představy o vzdělávání, jeho motivace a cíle a zvažuji, jaké jsou možnosti reálného dopadu jeho přítomné aktivity.

Abstract

In this study „The Vatican policy on globalization of education” I analyze the intention of the leader of the Catholic Church Francis I to initiate an international document with the working title Global Pact on Education. I present the broader context of this project, materials available by the organizers of the international conference at which the document should be signed. I outline the nature of the Pope’s idea of ​​education, his motivation and goals, and consider the possibilities of the real impact of his present activity.

Papežova výzva

„Globální pakt o vzdělávání” je idea, s níž v září 2019 představil papež František svůj záměr uspořádat světovou konferenci pod názvem Promýšlení globálního vzdělávacího spojenectví (Reinventing the Global Educational Alliance/Reinventing the Global Compact on Education). Setkání se uskuteční 14. května 2020 a zváni mají být světoví vůdci a mladí lidé. Návrh takového paktu František zdůvodnil nebývalou potřebou „sjednotit … úsilí v širší vzdělávací alianci, abychom zformovali zralé jedince schopné překročit rozdělení a antagonismy a obnovením tkáně vztahů přispěli k vytvoření bratrštějšího lidstva.”[1]

Z formálních problémů, s nimiž se vzdělávání dnes potýká, jmenuje František proces “rapidifikace”, v jehož průběhu jsme pod vlivem “smršti vysokorychlostních technologií upadli do pasti, v níž se neustále proměňují naše referenční body, následkem čehož lidská identita přichází o svou pevnost.”[2] Zamýšlené globální vzdělávací spojenectví nastínil František africkým příslovím: “Abyste vychovali jedno dítě, potřebujete celou vesnici.” Vzdělávací vesnice pak podle něj musí zahrnout i rodiny, občanskou společnost, vědu, sport, politiku a nadace.[3]

Kritika ideje

Papežův záměr se dočkal ostré reakce z konzervativního katolického křídla. Pregnantní kritiku předložila například Matka Miriam, známá americká osobnost, zakladatelka kongregace Dcery Marie, matky naděje izraelské, které Miriam vykla za cíl „práci na obnově Bohem zamýšlené rodiny“. Papežův záměr globalizovat vzdělávání označila za „démonický”: „Tohle neochrání rodinu ani v nejmenším. Bude to vzdělávací vesnice, která nakonec zničí rodinu i lidský rod,” prohlásila.[4] Papež si od Globálního vzdělávacího paktu slibuje prosazení nového humanismu: „Je třeba odvahy umístit lidskou osobu do středu,” tvrdí.[5] Právě tím ale podle Matky vyjádřil to, co je s dnešním světem v nepořádku: „Namísto umístění Krista do středu, postavíme do něj člověka?” ptá se.[6] František sice sám v Laudato si’ připomněl slova svého předchůdce Benedikta, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi … (a) kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci,“[7] nicméně možná právě proto na ně zapomněl.

Podle Františka má pakt přispět k tomu, aby mladší generace žily v jednotném a bratrském společném domově. Miriam nicméně nazvala takový domov „domem ďábla”.[8] Její argument je srozumitelný: „Není jiného společného domova než na Nebesích a pro křesťany v církvi.”[9] „Naléhavou výzvu k ochraně našeho společného domu” Papež formuloval již v Laudato si’, kde tento výraz označoval přírodu a naši závislost na ní. Nyní římský biskup iniciuje institucionalizaci takříkajíc běžného fungování společné domácnosti, čímž prohloubí obavy těch, kteří v jeho misi shledávají „ďábelské pokoušení“, jak svést křesťany k modlářství. Vatikánský web, který návrh paktu propaguje, uvádí, že účelem „vytvoření globální změny mentality prostřednictví vzdělávání” zve papež k podpisu „všechny, kteří mají starost o vzdělávání mladé generace”.[10] Takový záměr měli však podle matky „komunisté už před sto lety: Zlo vstoupilo do církve a sám papež a hierarchie” mu podle ní podlehla.[11] Názory Miriam na vzdělávání se papežovými neslučovaly již dříve, kdy na ochranu dětí před genderovou a explicitní grafickou sexuální výchovou vyzvala rodiče k tomu, aby se ujali své povinnosti vzdělávat své děti sami.

Miriam se pozastavila také nad spíše zednářským jazykem otce Františka, když hovořil o „vyléčení trhliny mezi člověkem a Absolutnem”.[12] Poukázala na to, že pod tak mnohoznačnou frází je možno si představit Buddhu, boha muslimů nebo cokoli, avšak není to jedno z Božích jmen.[13] Lze si klást otázku, zda právě touto a podobnou neurčitostí nepřispívá František k překotné relativizaci a zmatku identity, vůči nimž chtěl bojovat. Papež se ale domnívá přinášet novou identitu danou společným domovem. Nabízí se otázka, zda nový domov znamená nové náboženství. Michael J. Matt, editor konzervativního katolického čtrnáctideníku The Remnant (zbývající, pozůstatek) má za to, že František církev úspěšně proměňuje na náboženství nového, postkapitalistického a postdemokratického, světového řádu, založeném spíše než na křesťanství na zednářských principech a naturalistickém vyznání.[14]

Papežský list

Již úvodem svého listu z 12. září 2019 papež ozřejmuje návaznost své výzvy ke globálnímu vzdělávacímu spojenectví na encykliku Laudato si’. Ta bývá charakterizována jako environmentální a v jejím podtitulu se již objevil výše zmíněný obrat „náš společný domov”. Setkání je plánováno na páté výročí jejího vydání. Zatímco encyklika měla být pozváním k dialogu o budoucnosti planety, současná výzva vychází z náhledu – píše papež –, že „jakákoli změna vyžaduje vzdělávací proces zaměřený na rozvoj nové univerzální solidarity a přívětivější společnosti.”[15] Mezi žádoucími důrazy globalizovaného vzdělávání František jmenoval inkluzivitu, kterou radikálně bezhraničně chápe jako zmíněnou „´vzdělávací vesnici´, v níž všichni lidé, podle rolí, kterých se ujali, budou sdílet úkol vytvářet síť otevřených lidských vztahů.”[16]

Svou utopii papež rozvíjí úvahou, že

„v takové vesnici bude snazší dospět ke globální shodě na vzdělávání, které bude integrovat a respektovat všechny aspekty osobnosti, sjednotí studium s běžným životem, učitele, žáky, studenty a jejich rodiny a občanskou společnost v jejím intelektuálním, vědeckém, uměleckém, sportovním, politickém, obchodním a filantropickém rozměru. Jinými slovy, aliance mezi obyvateli země a naším společným domovem, o nějž jsme povinni se starat a respektovat ho. Taková aliance může vytvořit mír, spravedlnost a pohostinnost mezi všemi národy lidské rodiny, stejně jako dialog mezi náboženstvími.”[17]

Jak upozorňuje řecko-katolický teolog Emmanuel Hatzidakis, Františkův poněkud sveřepě holistický záměr ve svém perfekcionismu přehlíží, že úplnost je možná pouze pro světce a že uplatnění darů, kterými jsme byli obdařeni, je záležitostí svobodného rozhodnutí, z nějž se křesťan věří zpovídat u posledního soudu.[18]

Ve svém listu papež zve „všechny, kteří různé a na všech úrovních pracují na poli vzdělávání a výzkumu”. Dle jeho tiskového oddělení pozval představitele významných náboženství, mezinárodních organizací a různých humanitárních institucí z akademické, ekonomické, politické a kulturní oblasti. Kdo konkrétně bude pozván, nebylo upřesněno. K dalšímu nastínění obsahu chystaného paktu bylo též ohlášeno, že květnovému setkání bude předcházet série tematických konferencí, jež budou zaměřeny na prosazování míru a lidských práv, mezináboženský dialog, migraci, mezinárodní spolupráci, uprchlíky, ekonomickou spravedlnost a ochranu životního prostředí.

Globalizace

K pochopení významu připravovaného smluvního dokumentu je třeba vzít v potaz i ostatní vatikánské aktivity v oblasti globalizace. Mezi nimi je v posledních několika letech zásadní především snaha o strategické sblížení globálně významných denominací. V té souvislosti je signifikantní, že jedna z přípravných konferencí se nebude konat ve Vatikánu ani v Itálii, ale v Abu Dhabi ve Spojených arabských emirátech, které papež navštívil v únoru, aby s velkým imámem al-Azharem podepsal Deklaraci bratrství, výzvu k míru mezi národy, náboženstvími a rasami. Deklarací z Abu Dhabi papež vykročil směrem k vytvoření globální nadkonfesijní náboženské autority. Nedávným úspěchem na poli mezináboženského dialogu je Deklarace tří monoteistických náboženství proti eutanázii, která z podnětu rabína Avrama Steinberga, spolupředsedy Bioetické komise státu Izrael vznikla na půdě Papežské akademie pro život v mezináboženské komisi, složené z představitelů katolické církve, pravoslaví, protestantismu, judaismu a islámu.[19]

Na dokument z Abu Dhabi odkazuje František také ve svém video-poselství, které natočil u příležitosti světového kongresu Mezinárodní organizace pro katolické vzdělávání, který se uskutečnil před několika měsíci v New Yorku (5.-8. 6. 2019). Shledává jej podnětným pro vytváření „široké možnosti inkluze, která přesahuje školní zdi a svou proměňující silou proniká do celé společnosti”.[20] Motiv všezahrnující inkluze Františkovi volně přechází od výchovně vzdělávací praxe do metafyzického pojmu, který vyjadřuje zásadní propojení lidstva s životním prostředím a z něho vyplývající etický požadavek solidarity se všemi živými bytostmi.[21] Ve jménu bratrství a civilizace lásky integruje papež ekologickou výchovu s náboženskou a celou vizi rámuje zaklínadlem humanismu, které se zdá zachycovat jeho koncepci globalizace.[22]

Humanismus

Proklamovaný humanistický důraz vede papeže k odmítnutí výkonnostní „diktatury výsledků”, která člověka zaměňuje za stroj a opomíjí péči o jeho všestranný růst.[23] „Dekonstrukci humanismu” chce římský biskup „zamezit tím, že do středu výchovného působení” bude postaven „člověk ve své celistvosti”.[24] Podle jeho video-poselství to znamená péči nejen o vzdělání, ale i lidský a duchovní růst jak studentů, tak i učitelů a vedoucích pracovníků.[25]

Takzvaně humanistickým záměrem „odvážit se postavit člověka do středu”[26] papež zdůvodňuje, proč „potřebujeme nalézt jiné cesty založené na správné antropologii a beroucí v potaz ekonomii, politiku, pokrok a růst.”[27] Podle Msgr. Angela Vincenza Zaniho, tajemníka Kongregace pro katolické vzdělávání, který chystané setkání koordinuje, se konference pokusí soustředit úsilí o prosazení jiného modelu soužití, než je masová individualistická společnost.[28]

Zamýšlená globální výchovná smlouva má být doprovázena brožurou o výchově k demokracii, na níž už začala pracovat třicítka odborníků z mnoha univerzit, kterou na sérii přípravných seminářů ke světovému setkání sezvala papežská nadace Gravissimum Educationis, jež působí při Kongregaci pro katolickou výchovu. Publikace má přispět k „harmonickému soužití mezi občany demokratických států, kteří mají rozličná náboženská přesvědčení, etické horizonty a tradice, avšak mohou se shodnout na základních společných hodnotách, jakými jsou mír, solidarita a obecné dobro”.[29]

Zde se hodí připomenout, že za „obecné dobro všech a pro všechny” označil František v Laudato si’ klima, čímž poněkud nahrál konzervativcům, kteří v něm vidí modlářského heretika, jenž zavádí jakýsi „klimatický new age”.

Zdá se, že podobný „obrat k člověku” může vést k politováníhodnému zapomenutí na možnost bezpečného spolehnutí na Boží plán spásy. Snad v panickém otřesu víry v budoucnost a pod vlivem Gréty, o níž hovořil na Amazonské synodě, která v říjnu proběhla ve Vatikánu a jejímž mottem bylo „Nové stezky církve a integrální ekologie“, se papež strachuje, že „v ekologické dimenzi se hraje o budoucnost.“

Panteismus

Tajemné je papežovo upozornění, že „nejsme Bůh. Země nás předchází a byla nám dána.”[30] Navzdory tomu, že František hovoří o nutnosti odvahy postavit člověka do středu, možná se mu jí úplně nedostává, neboť jeho humanismus má spíše panteistický nebo holistický než antropocentrický kontext. Hlavními idejemi, jež vzešly z Amazonské synody, která se sice týkala jednoho regionu, ale jejíž dosah byl avizován jako univerzální,[31] je umožnění alternativních obřadů vyjadřujících vlastní duchovní dědictví[32] a rozšíření funkce žen v církvi.[33] Panteistický podtext těchto idejí může zdůvodnit, proč se principiálně každý člověk a každý obřad se může stát součástí celku všezahrnující liturgie. Panteistický nádech je cítit také, když papež v encyklice slovy světce, jehož jméno přijal, vyznává lásku “bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce zemi”.

Panteismus bývá chápán jako názor neuznávající transcendenci a některé Františkovy formulace z jeho Promluvy na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni v synodní aula Pavla VI. naznačují, že s ní vskutku nepočítá: „Na manifestacích mládeže, ať v hnutí Grety či jiných, bývá nesen transparent, který praví: ´budoucnost je naše´. Neříká tedy ´za naši budoucnost´, ale ´naše je budoucnost´. To je povědomí existujícího ekologického nebezpečí evidentně nejenom v Amazonii.”[34]

Panteistická zbožnost také nejlépe vyhovuje holistickým rysům „nového ekologického vědomí”, jehož známky podle papeže „postupně sdílí stále větší počet zemí”. Již v Laudato si’ František připomíná slova svého předchůdce Benedikta, že „svět nemůže být analyzován izolováním jednoho ze svých aspektů, protože ´kniha přírody je jedna a nedělitelná´“. V nedávném rozhovoru Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád, který dal 7. září finančnímu deníku Il Sole 24 ore, papež František ozřejmuje, že „klíčovým bodem” nového ekologické vědomí, které by chtěl kultivovat, je uznání „skutečnost(i), že mluvíme-li o životním prostředí, pokaždé to znamená také rozhovor o člověku, … (tak)že úpadek životního prostředí jde ruku v ruce s lidským úpadkem”.[35]

Určitá míra celostního nazírání není v katolicismu nic nového, nicméně stvořitelský akt předpokládá substanciální odlišnost Boha od jeho stvoření. František se samozřejmě nemýlí, když v Laudato si’ cituje z Katechismu věty o tom, že „vzájemná závislost tvorů je Boží záměr”. Vskutku stačí pohledět na „slunce a měsíc, cedr i malý květ, orl(a) i vrabc(e)” a seznáme, že „tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“ Františkova teze, že „všechno je propojeno”[36], musí nicméně zůstat nadsázkou, nemá-li křesťanství přijít o svá specifika, která stojí na základní premise, že Bůh je na tom, co stvořil, zcela nezávislý. Pokud snad František nezvažuje, že již žijeme na konci časů, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), anebo nás k němu nechce dovést.[37]

K technice a obsahu vzdělávání

Ohledně konkrétní představy týkající se vzdělávání nastínil papež několik bodů. Zaprvé je to důraz na vzdělávání dětí, který by se mohl zdát samozřejmý zvláště v církvi, jež se orientuje uctíváním Božího dítěte. V kontextu celkové papežovy strategie, která vzdělávání ve jménu humanismu chápe jako nástroj řízení společnosti a v ní nyní dominantních globalizačních procesů, se však lze ptát, zda zde výchova a vzdělávání nejsou zneužívány, jak o tom ve svých knihách píše A. Millerová, která zneužívání dětí neváhá označit za základ naší západní/euroatlantické civilizace.[38]

Na „rychlostní chaos” s jeho destruktivními následky na soudržnost lidské identity a psychologické uspořádanosti papež navrhuje reagovat tím, „že času navrátíme jeho přednostní hodnotu, a to zejména ve vývojovém věku, sahajícím od dětství po adolescenci”. Jeho další formulace naznačují, že má na mysli individualizované vzdělávání, které ovšem nebude ponecháno v péči rodičů, nýbrž zmiňované “globální vzdělávací vesnice”.[39]

V promluvě na nedávné konferenci katolických univerzit „Budoucnost zdravotnictví a univerzitního ekosystému“ se papež soustředil na roli vůdců.[40] S ohledem na naléhavost “tlaku zakoušeného v různých odvětvích společensko-hospodářského, politického a kulturního života” vyzývá veškerý univerzitní systém k “výchově protagonistů obecného dobra, tvořivých vůdčích postav s poctivým pohledem na svět i člověka, odpovědných za občanský a sociální život”.[41]

K formování takových “nových lídrů”, řekněme etických trendsetterů, je podle Františka nutno “investovat akademický čas nejenom do rozvoje mysli, ale také srdce, svědomí… studenta”. “Každý… kulturní člověk má povinnost více sloužit, protože toho více ví. … celý ekosystém akademických institucí… (má) jako celek dostát této povinnosti.”[42]

Pokud jde o rozsah proklamovaného “vzdělávání pro globální environmentální spolupráci”, v duchu svého sveřepě holistického přístupu a věren poněkud přepjaté víře v možnost dosažení úplnosti se papež již v Laudato si’ otevřel kompletní tradici poznání všech oborů. Máme-li “napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmí být přehlíženo žádné vědecké odvětví, žádná forma moudrosti, ani ta náboženská…,“ píše.

Potřebujeme globální jednotu?

K čemu potřebujeme globální jednotu? Pokud je cosi jako náš “společný domov”, ať už ho chápeme jako společnost propojenou s životním prostředím, planetu Zemi nebo lidský duch, jedná se o přirozené struktury, založené na přirozených a nezrušitelných propojeních, která ke své realizaci nevyžadují institucionální zprostředkování.

Pakty je třeba uzavírat, když hrozí nějaká válka. Vzdělávací aliance je z tohoto hlediska strategickou zbraní na poli informační a psychologické války. Je nepochybně pozoruhodné, že globální vzdělávací pakt navrhuje instituce, pro kterou je vzdělávání druhotným zřetelem, neboť by měla udržovat především pakt mnohem vyšší závažnosti. To lze pochopit jako výraz úsilí o prosazení konceptuální moci, pro niž je vzdělávání srovnatelné s náboženským formováním jako nástrojem vštípení určité mentality.

Přítomnou iniciativou papež profiluje svou roli jako politické síly v globalizačním procesu, která byť není rozhodující, soustředěně usiluje o významný podíl na jeho řízení. Jaký dopad bude mít vytvoření Globální vzdělávací aliance na vzdělávání na české univerzitě? Byť sám o sobě nebude mít dopad žádný, jako milník ukazuje směr, kterým se globalizační procesy poslední desetiletí ubírají, a kterým bude vzdělávání v budoucnu možná ovlivněno.

Odpůrci tohoto trendu se mohou ptát, jestli je pakty třeba uzavírat, pokud nehrozí žádná prohraná válka. Lze jim odpovědět, že nikoli. Snaha o institucionalizaci globální konceptuální moci nemusí být projevem toho, že se tato moc utváří, ale může být také znakem toho, že je tato moc oslabena a institucionalizací se chce posílit. Buď jak buď, pravda se každopádně uhájí sama a bez aliance.

Zdroje a literatura

Deklarace tří monoteistických náboženství proti eutanazaii, in: Vatican News, 29. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/deklarace-tri-monoteistickych-nabozenstvi-proti-eutanazaii.html.

František I., Laudato si’, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22011.

Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

Matt, Michael J., Pope Sachs Church: Vatican Embraces United Nations Goals, in: The Remnant, November 8, 2019, online: https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4665-pope-sachs-church-vatican-embraces-united-nations-goals.

Millerová, Alice, Nesmíš si povšimnout: Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.

Odborné vzdělání nesmí odhlížet od etické dimenze, připomíná papež katolickým univerzitám, in: Vatican News, 4. listopadu 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-11/odborne-vzdelani-nesmi-odhlizet-od-eticke-dimenze-pripomina-pap.html.

Pope Francis I, Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html.

Pope Francis: a global pact for education, in: United World Project, 14 September 2019, online: http://www.unitedworldproject.org/en/workshop/pope-francis-a-global-pact-for-education/.

Pope Francis invites religious, political leaders to sign ‘Global Pact’ for ‘new humanism’, in: LifeSiteNews, online: https://www.lifesitenews.com/news/pope-francis-global-education-pact.

Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád. Finanční deník Il Sole 24 ore v exkluzívním rozhovoru s papežem Františkem, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28168

Probíhá přípravný seminář ke světovému setkání o výchově, in: Radio Vaticana, 17.9.2019, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29918.

První návrhy z amazonské synody: Zvláštní amazonský obřad, in: Vatican News, 18. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/prvni-navrhy-z-amazonske-synody-zvlastni-amazonsky-obrad.html.

Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

Svatý otec, Tradice je úschovna budoucnosti. Promluva papeže na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni, synodní aula Pavla VI., in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=30121.

Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html

[1] Srv.: „Never before has there been such need to unite our efforts in a broad educational alliance, to form mature individuals capable of overcoming division and antagonism, and to restore the fabric of relationships for the sake of a more fraternal humanity.” (Pope Francis I., Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html).

[2] Srv. „Education clashes with what has been called a process of “rapidification” that traps our existence in a whirlwind of high-speed technology and computerization, continually altering our points of reference. As a result, our very identity loses its solidity and our psychological structure dissolves in the face of constant change that ´contrasts with the naturally slow pace of biological evolution´ (Laudato Si’, 18).” (Ibid.)

[3]  Srv. „According to an African proverb, “it takes a whole village to educate a child”. We have to create such a village before we can educate. In the first place, the ground must be cleared of discrimination and fraternity must be allowed to flourish, as I stated in the Document that I signed with the Grand Imam of Al-Azhar on 4 February this year in Abu Dhabi. In this kind of village it is easier to find global agreement about an education that integrates and respects all aspects of the person, uniting studies and everyday life, teachers, students and their families, and civil society in its intellectual, scientific, artistic, athletic, political, business and charitable dimensions.“ (Ibid.)

[4]  Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[5] Srv. „First, we must have the courage to place the human person at the centre.” (Pope Francis I, Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html.)

[6] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[7] František I., Laudato si’, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22011.

[8] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[9] „There is no common home we have but Heaven and Christianity on Earth this side of Heaven. We have no common home other than that.” (Ibid.)

[10] Pope Francis invites religious, political leaders to sign ‘Global Pact’ for ‘new humanism’, in: LifeSiteNews, online: https://www.lifesitenews.com/news/pope-francis-global-education-pact.

[11] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[12] Ibid.

[13] Ibid.

[14] Matt, Michael J., Pope Sachs Church: Vatican Embraces United Nations Goals, in: The Remnant, November 8, 2019, online: https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4665-pope-sachs-church-vatican-embraces-united-nations-goals.

[15] Srv.: „In my Encyclical Laudato Si’, I invited everyone to cooperate in caring for our common home and to confront together the challenges that we face. Now, a few years later, I renew my invitation to dialogue on how we are shaping the future of our planet and the need to employ the talents of all, since all change requires an educational process aimed at developing a new universal solidarity and a more welcoming society.” (Pope Francis I., Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html).

[16] Ibid.

[17] Srv.: „In this kind of village it is easier to find global agreement about an education that integrates and respects all aspects of the person, [complete person is a Saint, in the image and likeness of Christ] uniting studies and everyday life, teachers, students and their families, and civil society in its intellectual, scientific, artistic, athletic, political, business and charitable dimensions. An alliance, in other words, between the earth’s inhabitants and our [Creator? No, our] “common home”, which we are bound to care for and respect. An alliance that generates peace, justice and hospitality among all peoples of the human family [Yeah, which is something Christianity cannot do, since it addresses only Christians, and not even all of them, since they are fragmented to a zillion pieces] as well as dialogue between religions.“ (Ibid.)

[18] Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

[19] Srv. Deklarace tří monoteistických náboženství proti eutanazaii, in: Vatican News, 29. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/deklarace-tri-monoteistickych-nabozenstvi-proti-eutanazaii.html.

[20] Srv. „Pokud se naučíme chápat potřeby druhým lidí, rosteme a zrajeme spolu s nimi. Výchovná komunita poté prostřednictvím trpělivé každodenní práce vytváří širokou možnost inkluze, která přesahuje školní zdi a svou proměňující silou proniká do celé společnosti, v níž podporuje setkání, pokoj a smíření. Dokument o lidském bratrství, který jsem podepsal spolu s vrchním imámem Al-Azhar, v této souvislosti nabízí podněty k úvaze i akci.“ (Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html)

[21] Srv.: „Římský biskup v zaslaném videoposelství uvažuje nad tématem konference, které zní: „Vychovávat k bratrskému humanismu a budovat civilizaci lásky“ a které uvádí do souvislosti s Deklarací o křesťanské výchově Gravissimum educationis II. vatikánského koncilu. Humanismus požadovaný od katolických vzdělávacích zařízení hájí vizi společnosti založenou na člověku a jeho nezcizitelných právech, brání spravedlnost a mír na základě korektního vztahu mezi jednotlivcem, společností a státem, podporuje solidaritu a subsidiaritu. Takovýmto humanismem se oduševňuje též hospodářský rozvoj, cituje papež František svého předchůdce Jana Pavla II. (Promluva k univerzitním profesorům, 9. 9. 2000): ´Tento humanistický zorný úhel dnes nemůže odhlédnout od ekologické výchovy, která podněcuje ke spojenectví lidstva s životním prostředím, a to na různých úrovních – na vnitřní rovině vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými lidmi, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu.´” (Ibid.)

[22] Srv.: „Jednou z hlavních obtíží, s níž se dnes vzdělávání střetává, je rozšířená tendence k dekonstrukci humanismu. Individualismus a konzumismus vedou k soutěživosti, která znehodnocuje spolupráci, zastiňuje obecné hodnoty a podlamuje základní pravidla společného soužití. Rovněž kultura lhostejnosti, která prostupuje vztahy mezi lidmi i národy, jakož i péči o společný domov, nahlodává smysl pro humanismus.“ (Ibid.)

[23] Srv.: „Papež dále varoval před jiným nebezpečím, ohrožujícím delikátní poslání vychovatele, a sice ´diktaturou výsledků´. Snaha o okamžité a nejspíše číselné ohodnocení studenta plyne z převládající výrobní a spotřební logiky, ovšem opomíjí jeho všestranný růst, nedbá na jeho případné obtíže, omyly a obavy, ale také sny a svobodu. Výkonností diktatura přetváří člověka v laboratorní objekt a uměle jej připodobňuje ke stroji.” (Ibid.)

[24] Ibid.

[25] Srv.: „Za tímto účelem má být vychovatel náležitě odborně připraven a zároveň oplývat lidskostí, aby se uměl pohybovat mezi svými studenty a podporovat jejich lidský i duchovní růst. Vychovatel v sobě musí spojovat kvalitu vzdělávání, pozornost vůči lidem a láskyplnou péči o ně. Obě tato hlediska vyžadují trvalou formaci učitelů i vedoucích pracovníků, aby si dokázali uchovat vysokou profesionalitu a současně pečovali o svou víru a duchovní motivace.“ (Ibid.)

[26] Ibid.

[27] Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

[28] Srv.: „Msgr. Angelo Vincenzo Zani, secretary of the Congregation for Catholic Education, who is in charge of coordinating the event, explains, “The event to which Pope Francis invites representatives of civil, religious, social, and cultural society is a point of arrival for making known and valuing what so many people and institutions are already doing in the world. At the same time, it is a starting point for setting and sharing some essential objectives towards which to bring together the efforts of all and open new projects and paths that promote models of coexistence alternative to those of a mass and individualistic society and therefore poor in human values and prospects of hope.” (Pope Francis: a global pact for education, in: United World Project, 14 September 2019, online: http://www.unitedworldproject.org/en/workshop/pope-francis-a-global-pact-for-education/)

[29] Probíhá přípravný seminář ke světovému setkání o výchově, in: Radio Vaticana, 17.9.2019, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29918.

[30] Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 67, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

[31] První návrhy z amazonské synody: Zvláštní amazonský obřad, in: Vatican News, 18. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/prvni-navrhy-z-amazonske-synody-zvlastni-amazonsky-obrad.html.

[32] Srv. „Navrhuje se, aby synoda přijala usnesení, podle něhož by se amazonské národy mohly vydat na novou cestu vlastního amazonského obřadu, vyjadřujícího liturgické, teologické, disciplinární a duchovní dědictví, které jim náleži.” (Ibid.)

[33] Ibid.

[34] Svatý otec, Tradice je úschovna budoucnosti. Promluva papeže na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni, synodní aula Pavla VI., in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=30121.

[35] Srv.: „O toto rostoucí vědomí bychom měli mimořádně pečovat, protože je nezbytné přejít od pouhého popisu příznaků k uznání lidských kořenů ekologické krize, od pozornosti vůči životnímu prostředí k integrální ekologii, od představy všemohoucnosti k vědomí o omezenosti zdrojů. Klíčovým bodem je skutečnost, že mluvíme-li o životním prostředí, pokaždé to znamená také rozhovor o člověku. Úpadek životního prostředí jde ruku v ruce s lidským úpadkem, či spíše chudí lidé platí za důsledky, vyvolané pošlápáváním stvoření. Jestliže se má rozvíjet ekologická dimenze, vyžaduje to souběh vícero akcí – politické, kulturní, sociální a produktivní. Zejména utváření nového ekologického vědomí se zakládá na novém životním stylu, který by se měl zaměřit na budování harmonické budoucnosti, podporu všestranného rozvoje, umenšování rozdílů, objevování vazeb v rámci tvorstva a vymýcení konzumismu”. (Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád. Finanční deník Il Sole 24 ore v exkluzívním rozhovoru s papežem Františkem, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28168)

[36] Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 91, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

[37] Srv.: „To nás přivádí ke konci časů, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Takto se tvorstvo tohoto světa již nejeví jako pouhá přirozená realita, protože Vzkříšený ji tajemně obestírá a orientuje k údělu plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď naplněni Jeho zářivou přítomností.“ (Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 100, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.)

[38] Srv.: Millerová, Alice, Nesmíš si povšimnout: Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.

[39] Další překážkou v oblasti vzdělání a výchovy je současné zrychlování životního rytmu a s ním související neustálá změna opěrných bodů. Lidská identita tak ztrácí soudržnost a psychologická uspořádanost se rozpadá kvůli nepřetržité transformaci, popírající přirozenou pomalost biologické evoluce. „Na tento rychlostní chaos máme reagovat tím, že času navrátíme jeho přednostní hodnotu, a to zejména ve vývojovém věku, sahajícím od dětství po adolescenci. Každý člověk potřebuje vlastní časový průběh, aby si osvojil znalosti, upevnil je a přetvářel. Opětovné nalezení času kromě toho obnáší docenění ticha či zastávku ke kontemplaci přírodních krás, v níž nalézáme podněty k péči o náš společný domov a novému životnímu stylu, respektujícímu budoucí generace. Jedná se o úkon zodpovědnosti vůči našim potomkům, který nelze zanedbat!“ (Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html)

[40] Odborné vzdělání nesmí odhlížet od etické dimenze, připomíná papež katolickým univerzitám, in: Vatican News, 4. listopadu 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-11/odborne-vzdelani-nesmi-odhlizet-od-eticke-dimenze-pripomina-pap.html.

[41] „Silný tlak zakoušený v různých odvětvích společensko-hospodářského, politického a kulturního života vede univerzity k tomu, aby se dotazovaly na své poslání a na roli vyučujících, která nespočívá pouze ve výuce, výzkumu a přípravě nových generací kvalifikovaných odborníků, nýbrž také ve výchově protagonistů obecného dobra, tvořivých vůdčích postav s poctivým pohledem na svět i člověka, odpovědných za občanský a sociální život. Univerzity se dnes mají tázat, jaký přínos mají a mohou dát k integrálnímu zdraví člověka a solidární ekologii.“ (Ibid.)

[42] „Formace nových lídrů dosáhne svého cíle, pokud se jí podaří investovat akademický čas nejenom do rozvoje mysli, ale také srdce, svědomí a praktických dovedností studenta. Vědecké a teoretické znalosti se musí promísit s vnímavostí vědce či badatele, aby výsledky jeho studia nebyly pojímány v sebevztažném smyslu, tedy k potvrzení vlastní odborné pozice, nýbrž projektovány ve smyslu vztahovém a sociálním. Každý vědec a kulturní člověk má povinnost více sloužit, protože toho více ví. Stejně tak univerzitní obec, zejména křesťanského založení, a celý ekosystém akademických institucí, mají jako celek dostát této povinnosti.“ (Ibid.)

Svoboda učení, konceptuální moc a černá kultura

25 března, 2019 1 komentář

K negativní svobodě v době post-faktické

Hynek Tippelt

Anotace

Příspěvek pojedná otázku svobody vzdělávání v souvislosti s mocí státu, jež může být na vzdělávání uplatňována. Představí pojem konceptuální moci, která je vzděláváním rozvíjena nebo omezována, a koncept černé pedagogiky, v jehož rámci je možno porozumět motivacím a setrvalosti omezování svobody vzdělávání státem kontrolovaným vzdělávacím systémem. Záměrem příspěvku je navrhnout cesty, jak svobodu vzdělávání a posilování konceptuální moci jednotlivců podpořit.

Úvod

Berlinově koncepci negativní svobody se nebudu věnovat přímo ani nepřímo.[1] Smyslem mého příspěvku bude poskytnout inspirační pole, kde je možno úvahy o negativní svobodě aplikovat. Budu se věnovat tomu, jak do oblasti vzdělávání vstupuje tzv. konceptuální moc, a jak dnešní tzv. post-faktická doba vyžaduje svobodu vzdělávání, tedy omezení zásahu státu do procesu získávání informací – faktických znalostí i technicko-metodologických dovedností.

V posledních zhruba patnácti letech lze sledovat zvláštní trend změny interpretace počátku moderní západní společnosti a jejích zakladatelských postav, kdy se jakoby převrací pojetí významu Johna Locka a Thomase Hobbese. Dříve byl Hobbes chápán spíše jako zosobnění některých temných stránek modernity, totalitárního myšlení a absolutismu, a vděk za výchozí ideje liberalismu byl směrován k Lockovi. Překvapivě rychle se šíří pojetí, že Hobbes teoretikem absolutismu není. Příklad této proměny intepretace můžeme mít na paměti v následujících úvahách, protože dobře ilustruje motivace zájmu prosazení konceptuální moci skrze omezení svobody vzdělávání státem kontrolovaným vzdělávacím systémem.

Jakkoli nedemokratickým myslitelem Hobbes byl, nelze mu upřít, že společnost si představoval podstatně svobodněji, než jak ji zažíváme my dnes. Poddaný má být dle jeho Leviathana svobodný, pokud jde o bydliště, výživu, povolání nebo výchovu svých dětí.[2] Volba bydliště, výživy nebo povolání dnes v našem kulturním okruhu jednoznačně v moci jedince není a oblast výchovy a vzdělávání patří mezi ty, kde se v současnosti o naši svobodu svádí lítý boj.

Svoboda učení

V Čechách získal během posledních několika let (2012-) rychle na popularitě spolek Svoboda učení, který je součástí celosvětového proudu, pro nějž se ujal název unschooling, od-školení[3]. Inspiruje se například modelem amerických škol Sudbury a usiluje o prosazení „jiného paradigmatu vzdělávání“[4], které bych označil jako radikálně liberální, příp. libertariánské nebo minarchistické.[5] „Unschoolingovou“ vizí vzdělávání budoucnosti je, že „dítě bude mít šanci maximálně zužitkovat svoje jedinečné vlohy a tím, že si samo bude řídit své učení (resp. mu bude dovoleno, aby poslouchalo svůj unikátní vnitřní vývojový program), bude také růst osobnostně ve svobodného člověka“[6]. Ambiciózní iniciativě jde o to „odlukou školství od státu“ „osvobodit… nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku“[7].

Může se zdát, že státem kontrolovaný vzdělávací systém prožívá dlouhodobou krizi. Upozorňuje se na míru vyhoření na straně pedagogů, která se odráží mimo jiné zarážející demoralizací, projevující se například často praktikovaným a tolerovaným plagiátorstvím. Tristní situaci udržuje notoricky podprůměrné platové ohodnocení akademických pracovníků, které dále posiluje podezření většiny veřejnosti, že vzdělávací systém funguje jen naoko, a pochybné způsoby hodnocení vědeckých výsledků, jež o tom přesvědčují je samé. Poukazuje se na nedostatek motivace na straně studentů a žáků, adekvátní neaktuálnosti vzdělávacího obsahu, kterou lze čím dál obtížněji zajistit, a jejich klesající inteligenci[8] a narůstající podíl hendikepovaných jako důsledcích patogenní kulturní a environmentální situace[9].

Symptomy této „krize“ se ale se státním a povinným vzděláváním táhnou již od jeho počátků. Adam Smith v knize Bohatství národů již před 240 lety poukázal na to, že „na univerzitě oxfordské se již po mnoho let většina profesorů placených z veřejných peněz ani nesnaží předstírat, že vyučují.“[10] Spisovatel a mnohostranný myslitel Gilbert Keith Chesterton již před více než stoletím psal: „Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo by byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti…. Nikdy jsem mezi učiteli nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý.“[11] Filosof Lada Klíma k předchozím dodává: „Stádní idiotství, zvané škola, uloupilo mně přinejmenším 30% mé duševní síly – ale s tím dlužno vždy počítat; z člověka zbude vždy jen fragment jeho.“[12]

Jestliže nebyla prospěšnost povinného vzdělávání samozřejmá dříve, mnohem snáze lze o ní pochybovat dnes. Široká dostupnost nebývalého množství informačních zdrojů činí veřejné vzdělávání méně nezbytným, rychlost společenského a technologického vývoje velice komplikuje smysluplné vytváření obsahu učiva, a psychologickým dispozicím stále méně zanedbatelné části populace nevyhovují kolektivní formy výuky.[13] Neefektivita státního vzdělávacího systému, tedy povinné základní školní docházky a státem kontrolovaného vyššího školství se zdá evidentní, a tak se nabízí otázka, proč nepřecházíme k alternativě vzdělávání sebe-řízeného, které si představme jako systém, kde může být státní základní škola nabízena, účast na vzdělávání ale nebude vyžadována, a kde vyšší školství bude zcela ponecháno volnému trhu[14].

Zkušenosti se sebe-řízeným vzděláváním vyvracejí například rozšířenou obavu, že z dítěte bez povinné školní docházky vyroste negramot. Využitelnost technologií, k jejichž využívání je nutné být vybaven základní gramotností, vede přirozeně k tomu, že se dítě v těchto oblastech vzdělává. Učení je přirozeným vedlejším produktem každé lidské činnosti, a tak se dítě, pokud je mu přiznáno maximum demokratických práv a zbytek zodpovědnosti je ponechán rodičům, přirozeně vzdělává právě v těch oblastech, ke kterým je momentálně nejvíce motivováno, a v tom období, kdy jsou jeho dispozice optimální. V zájmu čeho tedy ignorujeme například prokazatelné negativní zdravotní následky povinného vzdělávání? V setrvalosti státního systému povinného vzdělávání je jakási němá tvrdohlavost, která poukazuje na nevyslovovaný ekonomický a mocenský záměr.

Hlavní výhody „unchoolingového“ vzdělávání spočívají v tom, že tento styl

– je vzhledem k souladu motivace a obsahu učení efektivnější

– nedeformuje charakter

– rozvíjí jedinečnou a samostatnou osobnost

– je nejlepší přípravou na život v demokracii

– podporuje zdravě konkurenční vztahy mezi poskytovateli vzdělávacích služeb.

Konceptuální moc

S ohledem na setrvalost obecné nespokojenosti se státním vzdělávacím systémem a na přesvědčivost „unchoolingové“ argumentace (která je dána tím, že vychází z běžné zkušenosti a selského rozumu) se klade otázka, co „odškolení“ společnosti brání. Pro odpověď se obrátím k tzv. dostatečně obecné teorii řízení, a jejímu pojmu konceptuální moci, který má zachytit politicko-mocenský význam vědění, jeho konstrukce a regulace. Tato teorie byla publikována v roce 1991 anonymním kolektivem, který si dal název „Vnitřní prediktor SSSR“. Provokativní zkratkou se přitom míní „Souborná, Sociálně Spravedlivá Rus“.[15]

Ideu konceptuální moci v našem kulturním okruhu nicméně zachytil prvně již zmíněný Thomas Hobbes, v Leviathanu vydaném roku 1668, kde se objevuje obrat „scientia potentia est“.[16]  Ani Hobbes nemusel mít tento postřeh ze své hlavy, neboť již Imám Ali Bin Abi žijící v 7. stol. po K. napsal: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“[17] A očekávatelně najdeme tento motiv v Bibli, když Matouš poznamenává, že zástupy žasly nad Ježíšovými slovy,  neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Matouš 7: 28-9)

„Dostatečně obecná teorie řízení“ je mezioborová teoretická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Rozlišuje šest úrovní (priorit) sociálního řízení, jimž odpovídají různé typy moci jako „v praxi realizované schopnosti subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[18] „Konceptuální moc“ definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založenou na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami…. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[19], [20]

[21]DVTŘ – jakkoli přiznává, že „na budoucnost a osud společnosti má vliv nekonečné množství faktorů“ – systematizuje paletu různých typů moci do šesti úrovní řízení – rovin, na nichž může být uplatňována moc:

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („paradigma“, „mezní slovník“)
  2. priorita, chronologická (zbraně historického poznání a utváření historie, srv. „dějiny píší vítězové“…)
  3. priorita, faktologická – informační (jednotlivé věrouky, světské ideologie, technologie a vědecká faktografie, propaganda a desinformace)
  4. priorita, ekonomická (ekonomické války různých monetárních systémů, měn, zadlužování, sankcí atd.)
  5. priorita, biologická, prostředky nepřímé likvidace (úroveň zbraní péče o tělo, hygieny, medicíny, regulace stravování, návykových a psychotropních látek, genocidy atd.)
  6. priorita, vojenská, konvenční i nekonvenční prostředky přímé likvidace

Z metodologického hlediska je nejvyšší úrovní řízení, jíž jsou všechny ostatní podřazeny, priorita konceptuální, světonázorová, resp. meta-ideologická, která je specifickým polem konceptuální moci. Sekundárně se tato moc realizuje i na všech ostatních rovinách, jako magie slov nebo moc pojmenování.

Konceptuální moc rozhodně není pouhou mocí informací nebo psychologickou válkou. Ve stávajícím typu společnosti (který DVTŘ označuje jako „davo-elitářskou“) ji každý neustále uplatňuje jako obranu nebo útok ve válce o ovládnutí myšlení – svého nebo ostatních. Jeden z autorů pojednávané koncepce důsledky této války charakterizuje slovy „každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[22] Vzdělávací proces je ideálním prostředím, v němž může být míra pochopení regulována. Stát evidentně chápe, jakou poziční výhodu proti jednotlivci a rodinám nuceným základním a kontrolovaným vyšším vzděláváním získává, a pro snadné uplatnění konceptuální moci přehlíží smysl vzdělávání, jímž by mělo být osvojení si vlastního tvořivého potenciálu, do nějž nepochybně spadá také schopnost postarat se o vzdělání svých dětí.

Závislost daná povinnou účastí na státem kontrolovaném vzdělávacím systému znamená nutně pracovat pro či na toho, kdo vzdělávací službu poskytuje. Mnozí klienti, kteří se tomuto systému nuceně podvolují, státu důvěřují a nepochybují o tom, že prací pro stát pracují i pro sebe. Koneckonců, v souladu s tzv. Bílou knihou, Národním vzdělávacím plánem, má každý učitel vést své studenty k tomu, aby byli dobrými občany. Jim lze však namítnout, že konec dějin ještě nenastal a dnešní turbulentní doba naopak žádnou byt relativní setrvalost téměř jakéhokoli systému nezaručuje.

Jaká mocenská rozhodnutí se odehrávají na vysokých úrovních řízení a jsou uplatňována v oblasti vzdělávání, ilustrují pozoruhodným způsobem Výroční zprávy BIS z posledních let. V té za rok 2015 se uvádí, že cílem nepřátelského informačního působení v českém prostoru je „ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci“. Mezi hlavní nástroje podle zprávy patří „relativizace pravdy a objektivity“ a „prosazení motta ´všichni lžou´“. Relativismus a konstruktivismus – o jakkoli obtížně smysluplně formulovatelné postoje se jedná – jsou samozřejmě ideologie převládají dnes ve veřejném prostoru a pochopitelně i na školách. Poslední zpráva BIS pak kritizuje styl výuky dějepisu, který podle ní podává zkreslený výklad moderních dějin.

Vzdělávání je mocenský prostor a systém nuceného vzdělávání je nástroj jeho řízení. Můžeme proto vést srovnání například s povinnou základní vojenskou službou. Imatrikulační a promoční sliby komplikují srovnání s vysokými školami, nicméně jasně lze říci, že institut povinné základní školy každý armádní model přesahuje jak v ohledu míry nucenosti účasti, tak pokud jde o čas, a v posledku i co do míry kontroly. Bylo by možno zvážit hypotézu, že míra nucenosti účasti na historickém vzdělání, faktické informovanosti, ekonomice a zdravotním systému odpovídá pořadí priorit, na nichž se tyto mocenské tlaky uplatňují.

Černá kultura

Vzdělávání ve stávajícím systému nucení a kontroly je ohlupováním, což je situace ve své destruktivitě analogická tomu, že uplatnění armády je agresivní, zdravotní péče symptomatická, ekonomika vede k rychlému nárůstu nerovnosti, míru propagandy a informační války v oblasti faktologické i chronologické lze nazvat žhavou bitvou, a že v konceptuální oblasti se odehrává alespoň zdánlivě naprostý zmatek.[23]

Neutrální postoj, k němuž vybízí relativisticko-konstruktivistické paradigma, ochromuje soudnost a zvyšuje sugestibilitu, slovy BIS vede k „ovlivnění myšlení“ a „oslabení vůle“. Co je to za cíle a proč by měly být součástí motivace řízení utváření kolektivního charakteru naší kultury? Psycholožka Alice Millerová ve své, nedávno do češtiny přeložené, knize Nesmíš si povšimnout[24], objasňuje, proč právě tyto cíle musí být hlavními požadavky kladenými na zaměření výchovy v našem kulturním okruhu. Výchova musí především „stvrz(ovat) svět, v němž i to nejsamozřejmější… vyžaduje oběti.“ Svoboda dětí je obětována, jejich přání jsou zklamávána, city zneužívány, těla i duše traumatizovány. Odvěkou složkou kulturního doprovodu naší civilizace musí být podle Millerové lež, pěstování lhaní, protože má-li být koloběh zneužívání nadále v pohybu, lidé musí být udržování v prostředí, kde mohou snadno kolektivně vytěsnit bolestnou zkušenost své výchovy, aby ji mohli přivodit další generaci.  Základní imperativ, který má tato černá pedagogika založená na různých traumatizacích a zklamáních za cíl vtisknout, může být dle Millerové formulován slovy „Nedojde ti!“ (v orig. „Du sollst nicht merken“, v českém vydání „Nesmíš si povšimnout“).

Popírání reálného zanedbávání a indoktrinace a přehlížení skutečné povahy výchovy a vzdělávání, jež deformují přirozené schopnosti kreativity a sebe-vzdělávání, jsou kompenzovány předstíranou snahou o neustálé zkvalitňování péče a „zlepšování“ vzdělávání. Uvěřit této iluzi je možno jen s myšlením, narušeným mnohými vytěsněními. Příkaz „nedojde ti!“, který působí v našem nevědomí jako příkop znepřístupňující bolestnou pravdu, jako blok znemožňující plnou funkci logického myšlení, musí být do nás podle Millerové vtištěn časnou a nevybíravou výchovou k poslušnosti. Co je v nesouladu s úctou vůči rodičům, vychovatelům a autoritám, toho si nemáme všimnout, to nám nemá dojít. Zlomené dítě, které bylo přinuceno zadupat svůj životní oheň, se snadno podvolí drezúře základního vzdělávání a jeho absolvent jen těžko nepřijímá nekriticky systém lži, v němž s vypěstovanými neurotickými obrannými návyky dokáže spokojeně žít.

Za účelem vyrovnání s pocity bezmoci vyvolanými dětskými traumatizacemi se podle teorie syndromu pomocníka Wolfganga Schmidbauera často rozvíjí potřeba pomáhat. „Bezmocný pomocník“ touží po tom uplatňovat svou moc alespoň nad druhými, když už mu bylo odepřeno mít ji sám nad sebou. Černá kultura, která v zájmu udržování nesvobody pěstuje lež a která je udržována zmíněnou „černou pedagogikou“, si záměr pomáhat vytyčuje jako své hlavní motto, kterým maskuje nejen mocenské zneužití odkázanosti dětí na vychovatelích a závislosti studentů na vzdělávacích institucích.

Závěr

Mocenským zneužívání závislosti a deformováním přirozených schopností ve výchově a vzdělávání je zaručeno plynulé udržování struktur autoritářského společenského systému. Konceptuální indoktrinace, určená vůdčím tabu přehlížení zneužívání autority a závislosti vede k pozitivně zpětnovazebnímu zacyklení, v němž je míra nesvobody stále posilována – přičemž tento fakt je pochopitelně překrýván diskursem opačného rázu. Síly našich psychických obran, které jsou v tomto mechanismu společenského řízení využívány, ale nejsou nevyčerpatelné, a tendence pudově založené energie jádra naší osobnosti směřuje vždy k užití těch z nich, které vyžadují nejméně potlačení. Žádné úsilí o kontrolu myšlení nezamezí tomu, aby dříve či později nedošlo k „návratu vytěsněného“.

Povahu tohoto „návratu paměti“ můžeme do jisté míry ovlivnit. Jsme konfrontování s kulturními anomáliemi, jako jejichž příklady lze vedle velmi populárního díla Alice Millerové nebo místní popularity prací Vnitřního prediktoru uvést třeba whistle-blowing, individuální žurnalistiku v blogo-sféře nebo na sociálních sítích, možná třeba i „channeling“, jak jsou v prostředí new age někdy nazývány zprávy z „esoterických kruhů“, atp. atd.). Míra jejich výskytu naznačuje, že černá kultura přikázání „nedojde ti!“ přestává fungovat, resp. svou gradací se již na dohled přiblížila svému zániku. Po nutném příchodu krize západní civilizace dochází nutně k rozkladu ustavené konceptuální moci a nutně budou nahrazeny i prostředky jejího uplatnění včetně stávajícího státem řízeného vzdělávacího systému. Ustavené struktury se podobnému vývoji pochopitelně brání. Nemá-li k odstranění nucených podob vzdělávání – stejně jako dalších prvků černé kultury – dojít v důsledku systémového kolapsu, je třeba využít cesty, které přechod k němu umožnují již v rámci stávajících hierarchicky vyšších pravidel.

Patří mezi ně ty, které posilují účast veřejnosti na relevantním rozhodování. Ne ovšem formou občanské společnosti, jejíž nástroje jsou snadno manipulovatelné, ale zaváděním nástrojů přímé demokracie, jejichž efektivitu, pokud jde o uplatnění moci lidu, potažmo co do mocenských dispozic běžného jedince, potvrzuje odpor, jaký u naší centrální moci, mainstreamových medií a jimi ideově kontrolovaných občanů vyvolávají například návrhy na zákon o obecném referendu nebo na vypsání konkrétních referend. Myslím, že nelze dlouze pochybovat o tom, že v referendu by návrh precizující zmíněnou představu o státem nabízené, ale nikoli vynucované vzdělávací nabídce, prošel, podobně jako analogicky přirozené návrhy na změnu řízení na ostatních mocenských prioritách.

[1] Příspěvek byl přednesen na kolokviu pořádaném pracovní skupiny studující současná pojetí negativní svobody.

[2] XXI, 6.

[3] Definujme ji jako vzdělávací metodu, založenou na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí.

[4] https://www.svobodauceni.cz/stante-se-clenem/

[5] Srv. https://www.svobodauceni.cz/wp-content/uploads/2016/11/SU-stanovy.pdf

[6] Tamt.

[7] https://www.svobodauceni.cz/kontakt/

[8] Srv. http://uhaweb.hartford.edu/brbaker/

[9] Srv. https://www.frisch.uio.no/publikasjoner/pdf/2018/Formatert/flynn_effect_pnas.pdf

[10] Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007, s. 589.

[11] Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL:

https://gkch.wordpress.com/2012/08/24/verejne-vzdelavani-a-dalsi-negativni-revoluce-illustrated-london-news-24-srpna-1912/.

[12] Klíma, Ladislav, Vlastní životopis, online: http://www.misantropovaknihovna.estranky.cz/clanky/klima-ladislav/ladislav-klima–vlastni-zivotopis.html

[13] Odstavec převzat z https://ergotsite.wordpress.com/2018/09/06/proc-a-jak-prestat-podporovat-vzdelanost/

[14] na němž zajisté mohou mít podíl i státní instituce, zabezpečující vzdělávání svých zaměstnanců a pracovníků státních podniků

[15] Srv. Seznam pojmů, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/˃, cit. 20. 3. 2017.

[16] Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69.

[17] přeložil H. T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf)

[18] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[19] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[20] Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi.

[21] Následujícé dva odstavce jsou téměř převzaty z https://tippelt.wordpress.com/2019/01/02/konceptualni-moc-2/ .

[22] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[23] Srv. Historie není věda, historie je v davově-„elitárních“ společnostech nástroj řízení.

http://leva-net.webnode.cz/products/volny-cesky-preklad-dvtr/

[24] Alice Millerová, Nesmíš si povšimnout. Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.