Archive

Archive for the ‘Marxistická mystika Egona Bondyho’ Category

Marxistická mystika Egona Bondyho (2008)

Březen 25, 2009 Napsat komentář

Proud řeči Egona Bondyho jeho smrtí nevyschl, naopak zmohutněl. Bondy je možná jediným českým populárním filosofem v pravém smyslu obou těchto slov. Bondy není akademikem a nepíše pro zasvěcence, kteří rádi pobývají v pojmových houštinách, aby skryli vlastní prázdnotu. Mohou ho s užitkem číst i ti, kteří dosud filosofickou knihu neotevřeli. Zároveň si Bondy klade otázky, které jdou k samému základu toho, jak chápeme svět a co si o něm myslíme. Drží se pouze svého rozumu a jeho autoritě předkládá to, co by jinak bylo předmětem slepé víry nebo stejně slepého odmítání.

bondy s lopatou

V nakladatelství DharmaGaia vyšel koncem minulého roku první a druhý svazek chystané edice souborného Filosofického díla Egona Bondyho. První svazek tvoří text, poprvé vydaný v roce 1967, nazvaný Útěcha z ontologie. Ironický, a zároveň vyzývavý název. „Kým bych musel být, aby mi toto bylo útěchou?“, bude se možná ptát čtenář tohoto rozsáhlého filosofického eseje. Útěcha je pokusem zodpovědět otázky „Jaké jsou vlastně základní parametry všeho, co je?“ a „Jaké by toto ‚vše‘ muselo být, abych se cítil svobodný a zároveň neměl pocit, že vše je marné, protože vše záleží jen na mně?“.

Jedná se o první Bondyho zralou práci, v níž představuje své originální myšlenky, které bude v následujících letech dalece rozvíjet. Rozlišuje tzv. substanční a nesubstanční model v ontologii – tak zní také podtitul této knihy – tedy dvě základní podoby toho, jak je možno chápat nebo představovat si svět: jako strnulý monolit, v němž vše podstatné je jednou provždy dáno, anebo jako dynamický proces, v němž je vše naopak v neustálém varu. Bondy zkoumá paletu různých podob, jimiž může být substanční model formulován, a dochází ke dvěma důležitým závěrům: Evropská myšlenková tradice je více či méně poplatná substančnímu ontologickému modelu. A zadruhé, substanční model, který je vždy nějakou formou uctívání něčeho, co se nemění, ukazuje svět jako koncentrák, v němž lidé nejenže jsou svým zotročením zbaveni důstojnosti, ale kde všechno, co vzniká, je zároveň neodvolatelně a nutně zmarněno.

Bondy, jako jakýsi trubač nietzscheovské éry nihilismu, na stránkách Útěchy přesvědčivě argumentuje proti tradičnímu substančnímu pojetí světa, odmítá jej jako vnitřně sporné a tedy nepravdivé, a kloní se na stranu nesubstančního modelu, přestože ani ten nezaručuje, že lidský život není pouhým nesmyslným utrpením. Na závěr svým úvah v Útěše zvažuje možnost sebevraždy, ať už v podobě individuálního činu, kolektivní akce nebo dokonce sebezničení univerza prostřednictvím člověka. Z hlediska nesubstančního modelu je takový aktivní samozánik nejen možný (není Bůh ani jiný princip, který by zničení sebe nebo světa bránil), ale může se zdát dokonce morálním činem: jestliže někdo zjistí, že utrpení, kterému jsou lidé vystaveni, je neodstranitelné a zbytečné, není jeho povinností zničit z života, co se dá, a tím míru utrpení zmenšit?

Bondyho odpověď na tuto nebezpečnou výzvu, kterou před nás nesubstanční model staví, není dogmatická – k sebedestrukci nevyzývá, ani před ní nevaruje. Tvrdí, že pokud skutečně nikde nenacházíme Boha nebo něco, co by bylo možné uctívat, pokud na nás nikde nečeká žádná hodnota, o niž bychom mohli svůj život opřít, pak záleží jen na nás, jak se k této situaci postavíme. Právě proto, že neexistuje žádný univerzální stvořitel a soudce světa v jednom, může se vlastně každý z nás stvořitelem a soudcem světa do určité míry stát. V Bondyho nesubstančním univerzu, kde neplatí žádné věčné zákony a žádné věčné pravdy, je záležitostí každého, co se svým životem a sám se sebou udělá. Každý sám pro sebe stanovuje hodnoty, které pro něj platí. Každý je sám před sebou zodpovědný za to, má-li či nemá jeho život smysl, protože on je tím jediným, kdo mu může smysl dát. Je na každém, jestli je ochoten toto riziko podstoupit, nebo jestli se raději uchýlí do náruče náboženství nebo jiné ideologie, která člověku tuto jeho svobodu bere.

Druhý svazek Filosofického díla Egona Bondyho je souborem kratších textů, které vznikaly v letech 1970 až 1991. Komu přišla Útěcha svou systematičností lehce nestravitelná, bude potěšen spíše nespoutaným stylem těchto esejů. Bondy v nich precizuje svůj nesubstanční model a svou základní tezi o tom, že skutečnost nemá žádný trvalý základ, dovádí do dalekosáhlých důsledků. V Juliiných otázkách přichází s konceptem samovzniku jako alternativou vůči tradičnímu výkladu počátku světa rukama nebo slovem jeho stvořitele. Bondy ukazuje vzájemnou spjatost předpokladu, že realita vznikla sama od sebe, s požadavky, které na filosofii klade, tedy aby uspokojivě vysvětlila, jak je možné žít smysluplný život. Jen naprosto náhodný vznik reality z ničeho zaručuje, že v sobě realita nemá od svého počátku „zakódovány“ prvky nebo rysy – například morální zákony – které by znemožňovaly, aby realita procházela vývojem, který není pouze iluzí a na jehož konci tedy může být třeba i univerzální sebedestrukce.

Samopohyb reality, tedy její vývoj, který není určován ničím jiným než jí samotnou, respektive prvky, kterými je tvořena, funguje podle Bondyho tak, že vlastně není možné, aby realita „stála“, protože je nutně nedokonalá a vznikají v ní různá napětí. Jak Bondy píše: „Dokonale seřízená ontologická realita by se vzápětí zhroutila jako Oidipova sfinga: všechny otázky by si zodpověděla naráz.“ Jedním takovým napětím, o které se Bondy zvláště zajímal a které bolestně prožíval, je konfliktní vztah lidské živočišnosti a intelektuality. Zatímco živá hmota je zaměřena na svou reprodukci, oblast intelektuálna je specifická problematizací všeho včetně oné reprodukce. Člověk je podle Juliiných otázek neodvolatelně rozpolcen tím, že jako živočichu je mu cílem přežít a množit se, ale jako myslící tvor se zároveň ptá „proč žít?“ a „proč se množit?“. Takto „deformovaný“ živočich páchá sebevraždy, nudí se, snaží se popřít své biologické projevy oddáním se askezi, snaží se vyváznout z nesmyslného koloběhu života pro život a rozmnožování pro rozmnožování, ale vždy znovu zjišťuje, že jeho snaha vystoupit ze svého těla je jen trýznivým sebeklamem.

Bondy odmítá tradiční a líbivé přesvědčení, že člověk je vrcholem evoluce, a rýsuje možnost, že onen na lidské úrovni neřešitelný konflikt bude vyřešen na úrovni umělých bytostí, které budou člověkem stvořeny. Tato lidmi zkonstruovaná individua podle Bondyho převezmou naše myšlenkové bohatství a budou ho dál rozvíjet nezávisle na nás a tedy i nezávisle na biologických principech, které znemožňují vytváření skutečných hodnot. Je na čtenáři, jak si tyto Bondyho úvahy přebere a zda si je spojí s roboty, internetem nebo třeba s významem společnosti a kultury jako toho, co svým významem překračuje jednotlivce s jejich nutně sobeckými sebezáchovnými a sexuálními motivy. Z filosofického hlediska je základem těchto úvah poznání, že „člověk není tím, oč jde“.

V dalším z dvanácti textů, obsažených v druhém svazku Filosofického díla, s názvem Pár stránek (IV. díl ontologie) rozvádí Bondy myšlenku takzvaného ontologického pole, které je určitou všesouvislostí všeho se vším. Právě proto, že v základu reality není žádná neměnná substance, jsou všechny její prvky v neustálé a nadčasové/okamžité komunikaci a vytvářejí tak „neustálou přítomnost“, kterou je možno chápat jako jakýsi nesubstanční protějšek věčnosti. Předpoklad univerzální souvislosti všeho se vším – řekněme holistické povahy reality – otevírá Bondymu v Pátém pojednání o ontologii (Divokém pojednání) cestu k úvahám o etické pozici takzvaného ontocentrismu, tedy nesobecké a neantropocentrické hodnotové orientaci na celek reality. Význam, jaký podle Bondyho nalezení této nové orientace má, je signalizován tím, že Bondy neváhá pro tento úběžník použít slovo Bůh. Poněkud překvapeni čteme, že „to, oč jde, je Bůh a jedině Bůh, a nikoli lidstvo, biologično nebo vesmír“.

Bondyho teistické úvahy jsou tím zajímavější, čím nesmiřitelnější byl jeho útok na teizmus v Útěše. Dialektický boj protikladů můžeme nyní sledovat „naživo“ v Bondyho úvahách samotných. Ukazuje se, že Bondyho nemilosrdná kritika substančního, tedy statického a člověku odcizeného pojetí reality, nezničila docela možnost vztahovat se k něčemu, co nás přesahuje, co může dávat životu smysl a co si tedy proto zaslouží titulovat „Bůh“. Úvahy o tom, nakolik je možno smířit nesubstanční myšlení s náboženským postojem rozvíjí Bondy vedle Divokého pojednání také v některých dalších zde uveřejněných textech, zejména v Nesubstančním atheismu a nesubstančním theismu, Dopisu příteli a Odpovědi doktoru theologie (poslední dva eseje se vztahují k Bondyho diskuzi s protestantským myslitelem Milanem Balabánem).

Bondy neodmítal předpojatě možnost náboženského zhodnocení lidského života. Spíše usiloval o to, aby religiozitu, tedy lidskou potřebu vztahu k něčemu většímu, očistil od jejích znesvobodňujících a odcizujících aspektů, které se staly její součástí během historie naší mediteránní civilizace. V této souvislosti se hodí připomenout, že Bondy přeložil starozákonní studii Ericha Fromma Budete jako bohové, která klade velký důraz na živý, nepředmětný charakter Boha vyjádřený šifrou „jsem, který jsem“. Bondyho „nesubstanční Bůh“ je živý, stvořil sám sebe, je nutně nedokonalý a tím, že se vyvíjí, neustále sám sebe překračuje. Je summou všeho, co je, a náš život je tedy součástí jeho života. Netrestá ani neodměňuje – neboť je mu svým způsobem jedno, co děláme, protože je i námi a našimi činy – ale pomáhá – vyvádí nás ze samoty tím, že nás propojuje se vším, co je. „Nesubstanční Bůh“ není zbytečným a netečným „Bohem filosofů“, ale spíš božskou povahou reality, možností našeho intimního vztahu k ní jako celku.

Dá se říci, že Bondy v této etapě svého filosofického vývoje navrhl možnost personifikace nesubstanční povahy reality. Nesubstanční znamená nerozdvojené na podstatu a její doplněk, vnitřně sjednocené ve všezahrnujícím a neustále se proměňujícím celku. Jestliže ve starších textech psal o tom, že nesubstanční povaha reality zaručuje možnost naší svobody a možnost nalezení/stvoření smyslu, nyní zkoumá možnosti teologické reformulace téhož. Nesubstančnost, živost reality je tím, čemu zde Bondy zkouší říkat Bůh. Milost, již můžeme od Boha přijmout, spočívá podle Bondyho v tom, že nám „nedává nic“, tedy nijak nehodnotí náš život a nechává jen na nás, co s ním uděláme. „Žijeme život souvěčný s bohem“, píše Bondy pojednou a svěřuje se, že zakouší „jistotu, že … nepomíjí … a bude věčně …, byť by se dálo cokoli a byť by musel pykat za cokoli.“ Připomíná mu to „situaci soudu, kdy je člověk vážen a je nad ním vynášen verdikt“, kdy je ale zároveň v bezpečí, protože „celé univerzum je domovem, je tu doma“.

Tedy nic nového pod sluncem? Vrací se Bondy zpráskaný jako pes svou ateisticko-sebevražednou argumentací do náruče útěšných náboženských iluzí? Myslím, že Bondy sice neobjevil nic zcela nového – k tomu by musel ostatně žít na nějaké „zcela jiné“ planetě – přesto ale není tuctovým myslitelem. Tím, že vyšel z marxistické kritiky ideologie, si natolik zkomplikoval možnost náboženských prožitků a stal se natolik kritickým k náboženskému pojímání světa, že to, co z jeho vlastní religiozity odolalo, je svým způsobem ryzí.

Bůh nebo ontologický obraz, ke kterému se Bondy v textech z let 70-91 vztahuje, neuspokojuje ani primitivní potřebu ochrany, ani potřebu vedení. K „nesubstančnímu Bohu“ není možno se modlit za výhru v loterii ani se ho nelze ptát „co po mně chceš?“. Zatímco takové potřeby jsou spíše návratem k dětskému prožívání světa, charakteristického mateřskou ochrannou náručí a otcovským vedením k řádu a poslušnosti, Bondyho Bůh (ontologická realita, základní situace, atd.) je spíše zklidňující představou celku bytí, který je zcela svobodný a s nímž je každý z nás v posledku totožný.

Tento typ religiozity je blízký spíše mystice než oficiálním teologiím. Vzhledem k tomu, že Bondy byl po celý život zaujat psychoanalýzou, nebude od věci citovat psychoanalyticky orientovaného autora E. H. Eriksona, který o obrazu, jenž je zpracováván mystikou říká: Je to „jakési ryzí samobytí, ten nestvořený zdroj všeho stvoření, jakýsi předrodičovský střed, kde je bůh čirou nicotou … Toto čiré bytí již netrápí konflikty mezi dobrým a zlým, není závislé na ničem dalším, na žádném dárci či na vodítku rozumu nebo reality.“ (E. H. Erikson: Mladý muž Luther, Psychoanalytické nakladatelství Kocourek, Praha 1996) Domnívám se, že Bondyho úvahy jsou v tomto smyslu tradičně mystické. Bondyho specifikum pak spočívá v neustálém důrazu na svobodu jako nejdůležitější podmínku důstojné a snesitelné existence. Toto specifikum lze nazvat také jeho marxismem.

Témata, která jsem pro tuto recenzi zvolil, zdaleka nevyčerpávají obsah dvou pojednávaných čerstvě vydaných svazků. Nicméně myslím, že je jen málo těch, kteří by byli osloveni některou částí Bondyho filosofického díla a odmítali zbytek. V Bondyho myšlení panuje jednota, stejná a stejně živá jako ta, která je podle něj charakteristická pro to, co ho celý život zajímalo a s čím se snažil pojmově vypořádat, tedy pro skutečnost samu.

http://www.mediafire.com/?xtjg5jzlmgq