Archív

Posts Tagged ‘přímá demokracie’

Bůh přímé demokracie

Září 12, 2014 Napsat komentář

Hynek Tippelt

V následujícím textu je zvažován náboženský rozměr požadavku na širší uplatňování nástrojů přímé demokracie. S konceptem přímé demokracie není zacházeno jako s abstraktním pojmenováním určitého politického modelu, ale je jím rozuměna konkrétní činnost konkrétních lidí. V tomto smyslu může být přímá demokracie žádoucí protiváhou v současnosti se rozmáhající korporatokracie, tedy ovládání veřejných záležitostí parciálními zájmy mohutných podnikatelských svazů. Rozhodně ovšem přímá demokracie není občanskou společností ve smyslu nátlakových sdružení vydávajících se za anonymní paušalizované občanstvo. Funkční přímá demokracie vyžaduje odmítnutí principu privilegovaného přístupu k pravdě, jehož přijetí je však pro většinu hnutí občanské společnosti typické. Náboženskost občanských hnutí, pro kterou se vžilo označení „sluňíčkáři“, se nevymyká dychtivé spirituální nenasycenosti současné „západní duše“. Je oslovována okultně laděnými hnutími zařazovanými do okruhu „new age“, které svou zasvětitelskou strukturou demokratické zásadě rovnosti protiřečí. Současná duchovní zjitřenost „hnutí nového věku“ má i panteistické rysy, což by mohlo potvrzovat obavy, které vyslovil již Alexis de Tocqueville, že se panteismus stane metafyzickým základem demokratického despotismu. Panteismus má ale také určité radikálně individualistické důsledky, které jeho uplatnění jako despotické ideologie znesnadňují, ne-li znemožňují.

Přímá demokracie jako protiváha korporatokracie

Žijeme v době, která se zdá nabízet jedinečnou možnost rozšíření dosud pouze náznakově využívaných nástrojů přímé demokracie. Informační a komunikační technologie odstranily někdejší praktické překážky dostatečné míry povědomí o problémech, které je třeba politicky řešit. Za předpokladu využití elektronického hlasování si lze představit správu veřejných věcí vykonávanou kompletně přímo lidem prostřednictvím zákonodárných iniciativ, referend, a případných voleb úředníků a rozhodování o jejich setrvání. Elektronické sociální sítě mají potenciál efektivní všelidové diskuze, která může na jedné straně pomoci zorientovat se v pojednávaných záležitostech a na druhé straně, za důležitého předpokladu veřejnosti hlasování, může významně podpořit zodpovědný přístup hlasujících. Rozšířené využití přímé demokracie by bylo zvláště žádoucí protiváhou nástupu korporatokracie a s ním souvisejícím trendem rozevírání sociálních nůžek, válečných tendencí a devastující sociální a environmentální politik, protože ze strany ekonomicky bezprostředně nezainteresovaných, nicméně informovaných a motivovaných občanů by bylo možno očekávat spíše nekomplikovaně spravedlivý, přirozeně pacifistický a šetrný přístup.

Přímá demokracie v časech spirituálního revivalu

Chtěl bych se zamyslet nad tím, zda prosazení přímé demokracie nemůže napomoci také specifická náboženská atmosféra, která je pro dnešní dobu, v našem západně-středomořském kulturním okruhu, typická. Křesťanské církve se až na výjimky staly natolik civilními, že v uspokojování duchovních potřeb selhávají. Jsme konfrontováni s  islámským monoteismem, který nás upomíná na naši duchovní vyprahlost a hodnotový nihilismus. Již několik desítek let ožívají pohanské kulty, množí se euro-americké adaptace vybraných motivů východní spirituality, esoterika, hermetismus, spiritismus a kabala se stávají součástí popkultury. Výmluvný a sugestivní titul „nový věk“, který bývá pro tento spirituální revival užíván, naznačuje, odráží a vyvolává očekávání změn, jemuž by mohla radikalita požadavku zavedení přímé demokracie vyhovět.

Totalitářský rozměr okultních aspektů new age

Demokratickému principu rovnosti ale odporuje jeden nepřehlédnutelný prvek „nové euroatlantické spirituality“, jímž je její zasvěcující forma, kdy je, nejčastěji za úplatu, předáváno údajné poznání, k němuž by jinak měl adept uzavřenou cestu. Jak ukazoval Milan Valach, zásada, že přístup k pravdě mají pouze někteří, je totalitářská, neboť ospravedlňuje politický model mocenského dualismu, který se ve společenské praxi realizuje vytvořením hierarchické struktury v podobě mocenské pyramidy. Pro přímou demokracii je naopak z gnoseologického hlediska klíčový předpoklad rovnosti v otevřenosti přístupu k pravdě, podle nějž k pravdě mají v různé míře přístup všichni, podle svých schopností, zájmů a zkušeností. V souladu s tímto výchozím předpokladem by politická kompetence v přímé demokracii měla být podpořena transparencí veškeré veřejné a státní agendy. Důraz na hierarchii, kterým se různé „směry nového věku“ vyznačují, přiřazuje tento široký proud k tradičním evropským náboženstvím s jejich spíše proti-demokratickým nábojem. Nezdá se, že by rozmach spirituality, zahrnující privilegovaný přístup k vědění a zasvěcující obřady, prosazování přímé demokracie mohl urychlit.

Panteismus jako radikální rovnostářství

V současné eklektické spiritualitě lze nicméně postřehnout další společný obsahový prvek, který je s onou hierarchickou a zasvěcující formou ve zřejmém rozporu, (což ale nebrání tomu, aby byl takový galimatyáš obvyklou praxí). Tímto (obsahovým) prvkem je někdy latentní, ale velice často i explicitní panteistická interpretace holistického náhledu propojenosti veškeré reality. Pro většinu těchto směrů je charakteristický důraz na překlenutí dualistické oddělenosti a na celostní chápání světa jako ne-dualistické/holistické sítě, do níž je vše zapojeno a z níž nic nemůže vypadnout. Takový náhled otevírá možnost uvědomění si zásadní rovnosti všech lidí, která je výchozím demokratickým principem. Panteismus tuto myšlenku rovnosti formuluje v radikální tezi o jednotě Boha a světa, Tvůrce a stvoření. Nelze-li na věcné rovině rozlišit posvátné a profánní, pak jsme si všichni rovni, ať již jsme jacíkoli. Nejsme si zajisté rovni ve všem, ale jsme si rovni v přímém podílu na jediné (pravé) skutečnosti, který zaručuje náš specifickým způsobem otevřený přístup k pravdě, jenž si vyžaduje respekt úměrný své nenahraditelnosti. Nabízí se, že současná popularita holistické filosofie a panteistické zbožnosti by mohla přispět k širšímu odmítání hierarchických forem vlády a požadavek na přímou demokracii podpořit.

Panteismus jako metafyzický despotismus

Rozmach panteismu, který doprovází nebo následoval vlnu new age, potvrzuje proroctví Alexise de Tocqueville, jenž psal o svůdnosti panteismu v pokročilé demokracii. Ten ovšem takový rozmach pokládal za nebezpečný a vyzýval všechny, aby proti němu bojovali, neboť v něm spatřoval metafyzický základ měkkého, demokratického despotismu. Panteistická myšlenka je vznešená, a jak upozornil klasik směru Spinoza, všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné. Není tedy divu, že bývá desinterpretována a že ji současně, pro její vznešený lesk, lze použít jako lest. Obavy, že panteismus je sice pro demokratickou mysl svůdný, ale v posledku může veškerou demokracii utopit v despotismu, se zakládají na pojetí, že panteismus je implicitním fatalismem projevujícím se odevzdaností „silám doby“. S takovou interpretací je možno polemizovat. Lze například poukázat na to, že ačkoli Spinoza v celém svém výkladu v Etice neustupuje od předpokladu všeprostupujícího determinismu a popření existence svobodné vůle, přesto je rozlišení mezi pasivitou a aktivitou pro jeho záměr centrální. Změna stavu z pasivity do aktivity se přitom může dít okamžitě správným náhledem tohoto stavu, demaskováním jeho pravé podoby. Politickou projekcí této ontologicky dané možnosti aktivity navzdory determinismu může být již zmíněná veřejnost hlasování. Ta by se mohla stát důležitým prvkem prevence degradace přímé demokracie v despotismus, neboť by při účasti v referendech zaručovala relativní zodpovědnost a naslouchání argumentům druhých.

Panteismus jako radikální individualismus

Panteismus podle Tocquevilla ohrožuje individualitu, protože prohlašuje, že všechno je jedním. V tom je zřejmé nedorozumění. Jestliže všechny věci tvoří ve vzájemné propojenosti jeden celek, neznamená to, že přestávají existovat, naopak existují právě skrze svou propojenost jako následky nutných příčin a příčiny nutných následků. Determinismus neimplikuje „stínovitost“ dění, jeho nereálnost, naopak, to, co zaručuje plný význam a realitu dějů, je právě všeobecná příčinná souvislost. Tocqueville přesto upozorňoval, že panteismus může být snadno zneužit sílami propagandy a manipulace a přispívat k vytvoření poslušné jednotné masy. Takové společenské zneužití by ale vyžadovalo zapojení institucí, což je záležitost duchu panteismu cizí. Panteismus radikalizuje demokratický princip rovnosti přístupu k pravdě daného rovností podílu na skutečnosti, a tak neospravedlňuje označování jakýchkoli zástupců nebo zprostředkovatelů. Panteista nemá tendenci vytvářet nějaká uzavřená společenství, protože si je vědom přirozené spřízněnosti se všemi, a právě to ho duchovně uspokojuje. Nemá tedy kněží, ani obětí, a tak je mnohem spíš radikálně individualizující. Není to proto panteismus, co by mohlo ohrožovat demokracii, ale spíše jeho přitažlivost a jeho zpotvoření v nejrůznějších moderních formách, které se nejsnáze poznají podle toho, že jde, na povrchu nebo pod ním, o rigidně hierarchické instituce. Panteismus ve svém všeobjímajícím spinozovském afektu chápavé lásky k Bohu vůbec nezpochybňuje reálnost jednotlivých lidí, platnost každé institucionalizované hierarchie ovšem relativizuje radikálně.

Praxe přímé demokracie

To neznamená, že by panteismus nutně popíral přiléhavost jakéhokoli hierarchického – stupňovitého rozlišování. Jestliže je nějaká hierarchie skutečná, pak ji ovšem není třeba institucionalizovat, neboť se v realitě nemůže neprojevit – právě proto, že je skutečná. V podmínkách přímé demokracie by se přirozená hierarchie týkající se míry porozumění fungování společnosti a jejím aktuálním problémům mohla projevit například tím, že by ti, od kterých lze důvodně očekávat vyšší míru porozumění, dříve či později nabyli postavení jakýchsi neformálních arbitrů, jejichž mínění by bylo sledováno, analyzováno a kritizováno. Skutečné rozdíly mezi lidmi platí, aniž by je bylo nutné institucionalizovat jak v oblasti náboženství, tak politiky. Různost jednotlivců a jejich různorodé schopnosti, předpoklady, znalosti a zkušenosti, by se v systému přímé demokracie mohly přirozeně odrážet také v selektivním přístupu k jednotlivým všelidovým hlasováním – za předpokladu jejich dobrovolnosti. Není třeba budovat ministerstvo školství k tomu, aby se významná část zainteresovaných a informovaných podílela na spolurozhodování o školských záležitostech, a aby současně naprostá většina ostatních nejevila nejmenší zájem do rozhodování se plést.

Panteismus jako protiváha sebezbožnění

Vzdálenost individualistického ducha panteismu od jeho možné institucionalizace s sebou nese to, že ho není snadné mocensky zneužít, ale ani prosazovat. To, s čím by bylo takto manipulováno, co by bylo takto vštěpováno, by byla spíš nějaká forma okultního pomatení. Skutečný panteismus instituce, a náboženské zvláště, stejně jako pověry, související s hledáním falešné nesmrtelnosti, ironizuje, a tak před propadnutím sektářství a démonologii chrání. Případné rozšíření panteismu, jehož blízký nástup lze snad v náznacích vytušit, nelze ho ale propagovat, by byl pro naši kulturu žádoucí protiváhou feudálně-aristokratických rysů „hnutí nového věku“, které nejčastěji v hávu „native“ nebo „archaic revivalu“, nebo třeba i s panteistickými hesly, šíří závislou mentalitu vhodnou k manipulativnímu zneužití.

Pro porozumění významu panteismu pro demokracii je důležité nahlédnout rozdíl mezi panteismem a luciferianským sebezbožněním, které nabízejí různé módní kulty. Oba směry náboženského zanícení hovoří o svém vlastním božství, v případě panteismu ve smyslu podílu na něm, zatímco v případě sebezbožnění v kontrastu k mizivé hodnotě zbytku světa. Viditelným odlišujícím znaménkem může být míra ochoty přijmout řád přirozenosti oproti potřebě vzpouzet se údajně „cizím“/nebožským zákonům. Přirozenosti se vzpouzející „prométheovský duch“ se stává manipulovatelným prostřednictvím závislosti, které propadl, když se rozhodl pokusit přirozené zákony obejít. Ve srovnání s ním nabízí panteistický postoj vůči manipulativním svodům určitou imunitu, neboť je založen na vědomí bezpečí, z něhož není možné vypadnout. Jestliže demokracii, a přímé zvlášť, hrozí přerod v despotismus, pak panteismus, ovšem ve svém pravém, nikoli současném pop-kulturním významu pohybujícím se na hranici satanismu, může tuto hrozbu oslabit.

Euroskepticismus a euro-dogmatismus

Duben 23, 2014 Napsat komentář

Je euroskeptik opravdu proti jednotné Evropě?

Hynek Tippelt

V tomto krátkém příspěvku bych se chtěl věnovat filosofickému, ne politologickému pojmu euroskepticismu. Analýzou pojmu skepse se pokusím ukázat, proč a jak úzce souvisí euroskepticismus s obhajobou referend a dalších nástrojů přímé demokracie.

Kdo neví nic, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna falešnými a chybnými představami.
Thomas Jefferson

Co je skepse a dogmatismus?

Původ slova skepticismus je v latinském výrazu scepticus – příznivce skeptické filosofické školy, který je odvozen od řeckého přídavného jména skeptikos – zkoumavý, tázavý, jež se vztahuje ke slovesu skeptesthai – dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit. Výrazem skeptikoi – zkoumatelé – se označovali stoupenci řeckého filosofa Pyrrhóna, zakladatele skeptické tradice.

Skepse – skepsis – tedy znamená zkoumání, nikoli pochybnosti ve smyslu odmítání nebo apriorní nedůvěry. Jejím protikladem není pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor – řecky dogma – na danou problematiku. Všechny ostatní filosofy proto antičtí skeptici označovali jako dogmatiky, mezi něž spadají i ti, kdo určitou oblast otázek pokládají za nepoznatelnou nebo nediskutovatelnou, agnostici a relativisté.[1]

Euroskeptik ve filosoficky věrném smyslu je tedy ten, kdo odmítá pokládat za hotovou každou konstrukci určení Evropy, její institucionální strukturu, rozhodovací mechanismy atd. Všechny podobné otázky pokládá za dosud nevyřešené a upozorňuje na nutnost dále se jimi zabývat.

Euro-dogmatikem je naproti tomu každý stoupenec určité evropské ideologie jako souboru přijatých postojů, ať už mají k myšlence jednotné nebo spojené Evropy pozitivní (eurooptimismus) nebo negativní vztah (euro-pesimismus).

Jestliže by skeptický postoj jako protipól dogmatismu neměl být založen na žádném tvrzení, tak ho lze nejlépe formulovat jako otázku: Co vím? Euroskepticismus je tedy úzce spjat se záležitostmi získávání informací a rozhodovacími procedurami.

Jaké jsou důvody, jimiž skeptikové zdůvodňují svou skepsi?

Přidržíme-li se antické verze[2], skeptická argumentace vychází z mnohostrannosti každé otázky a z toho, že každá teze má svou antitezi. Přijmout jakoukoli z nich by znamenalo upřednostnit ji nad jinou, což nelze, protože by to znamenalo řešit spor, do něhož jsme zapleteni. Různé pohledy, názory nebo interpretace se tedy vyznačují tzv. isosthenií – z řeckého isostheneia – rovnomocnost, rovnocennost nebo stejná přesvědčivost.[3] Isosthenie je pak podle skeptiků bezprostřední logickou i psychologickou příčinou epoché – vzdání se úsudku, jehož praktickou realizací je skepse jako pokračování ve zkoumání.

Lze si všimnout holistických motivů ve skeptické argumentaci. Každou věc lze vnímat z mnoha úhlů, více smysly, smysly jiného zvířete, lze ji chápat, snít o ní atd. Nic nestojí izolovaně, a tak si nemůžeme být jisti, nakolik jsme popis a výklad jakékoli věci vyčerpali. Navíc jsme k problematice, již řešíme, sami vztaženi, což nás zneschopňuje v roli objektivního pozorovatele. Ukazuje se, že skeptická gnoseologie souvisí s holistickou ontologií. To má své důsledky pro to, jakým způsobem si lze představit politickou realizaci skeptického postoje odporujícího dogmatismu.

Skepticismus vede k epoché. Jak se uskutečňuje politická epoché?

Jestliže skepticismus vede ke vzdání se úsudku, znamená to, že je anarchismem? Taková interpretace by odpovídala anekdotám o tom, jak Pyrrhón natolik nedůvěřoval svým smyslům, že se ničemu nevyhýbal, ať už to byli třeba divocí psi nebo jedoucí vozy. Pyrrhón se nicméně dožil téměř devadesáti let.[4] Anarchismus by se dal uvést v analogii spíše s tzv. pyrrhónskou krizí[5] jako s určitým zneschopněním řešit jakékoli jiné problémy, než to jak získat jistotu. Paralyzující propadnutí skeptickému zmatku je ale nutně dočasné. Někteří skeptici opouští radikální postoj úvahami o pravděpodobnosti, jiní radí nechat se vést tradicí a zvyklostmi. Další jejich zkušenost přesvědčuje o tom, že na intelektuálním postoji nezáleží, protože vždy převládnou přirozené sklony. Jak by vypadala politika poté, co projde pyrrhónskou krizí? Bylo řečeno, že skeptický postoj znamená nepřisvojovat si pravdu a pátrat po ní. Zbytek příspěvku bude o tom, že věrně skeptická politika se realizuje podporou přímé demokracie.

Skeptická politika a přímá demokracie

Skeptik si všímá různosti pohledů a stanovisek a pohlíží na ně jako na stejně významné. Tím je v souladu s naznačenými holistickými předpoklady své ontologie, protože neodmítá podíl žádné části skutečnosti na jejím celku. Nepočítá s představou ontologické hierarchie nebo nějakou formou dualismu, a tak pokládá všechny části celku v jejich přístupu k pravdě za rovné. V hledání odpovědi na své otázky, zastřešené tou výchozí „Co vím?“, by tedy pátravě bádající skeptická politika doceňovala význam každého jedince, spočívající v jeho specifické otevřenosti onomu přístupu danému jeho schopnostmi, zájmy a zkušenostmi. Nepostupovala by naslepo, jak by naznačovala ona pyrrhónská anekdota, ale její holistická východiska by ji dovedla k prozkoumání možností přímé demokracie jako nejlepšího prostředku, který se nabízí k využití rozhodovacího potenciálu nejširšího množství zúčastněných.

Vedle lidové iniciativy, referend nebo odvolatelnosti politiků by skeptická politika, založená na ideji rovného přístupu k pravdě, zahrnovala transparenci – tedy veřejnost a dostupnost – všech známých informací relevantních pro rozhodování veřejných záležitostí. Skeptik vychází z toho, že neví, ale existenci pravdy a její poznatelnost nepopírá, a tak nepřestává zkoumat. Z tohoto hlediska je oponent přímé demokracie ve větší nebo menší míře agnostikem, který popírá možnost přístupu k pravdě větší nebo menší části politického těla.

Euroskepticismus a odmítání federalizace a centralizace

Skeptik ve výše definovaném smyslu může, ale nemusí být proti myšlence jednotné Evropy. Pokud je jejím oponentem, a je tedy euroskeptikem v běžném politologickém slova smyslu, pak nikoli proto, že by předem odmítal její hodnoty, ale proto, že se mu její podmínky zdají být v nesmiřitelném rozporu s  idejemi rovného podílu na skutečnosti a rovného přístupu k pravdě. Národní úroveň preferuje nikoli proto, že by dogmaticky upřednostňoval vlastní omezené stanovisko (ekonomické, národní nebo sociálně politické), ale proto, že se domnívá, že v rozměru evropské integrace nelze uplatnit zásady dostatečně zdrženlivé a otevřené skeptické politiky.

Skeptik, který se k otázce sjednocování Evropy staví váhavě a nemá jasno v ní jasno, se buďto domnívá, že i na mnohonárodní úrovni bude demokratický deficit překonán (a transparentní a přímo-demokratická politika možná), anebo se vzdává úsudku a podstupuje experiment. Případnou možnost vyvolání referenda o vstupu nebo setrvání v Unii nebo jiné formy přímé demokracie podpoří nikoli proto, že by se domníval odhadnout jejich výsledek, ale proto, že pokládá kohokoli jiného za stejně kompetentního jako sebe sama.

Euroskepticismus nemusí automaticky EU bořit nebo její jednotu narušovat, ani o to usilovat. Kdo by požadavek referenda o setrvání v EU interpretoval jako euro-negativismus nebo euro-pesimismus, předjímal by výsledek takového referenda. Ve smyslu metodické skepse může vést totiž kritické prověření základů jednoty také ke zpevnění její stavby. Potřeba takového prověření sice prozrazuje nejistotu, ta ale není ničím novým a nelze ji porazit jinak než právě oním prověřením. Euroskepticismus navíc neztrácí smysl ani ve chvíli, kdy se otázka v referendu nebo jinak dočasně vyjasní, protože v jeho logice je pravděpodobnost potřeby další revize rozhodnutí.

Euroskepticismus založený na kritice demokratického deficitu evropských institucí může být tedy chápán nikoli jako snaha o oslabení jednoty, ale jako úsilí o prozkoumání jejích možností, mezi nimiž by využití prostředků přímé demokracie nemělo zůstat opomenuto. O tom, nakolik je nebo není skeptický postoj uzavřenou intelektuální záležitostí a zda může být společensky prospěšný, svědčí například to, že Pyrrhónovi jeho rodné město prokázalo takovou poctu, že kvůli němu odhlasovalo všem filosofům osvobození od daní.[6]

[1] Srovnej Empiricus, Sextus, Základy pyrrhonskej skepsy, Bratislava: Pravda, 1984.

[2] Srovnej např. Ainésidémos v tzv. 10 tropech, jak jsou podány u Sexta (Empiricus, Sextus, Základy pyrrhonskej skepsy, Bratislava: Pravda, 1984) nebo Díogena (Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995).

[3] Jak uvádí Díogenés Laertios, podle Pyrrhóna máme nahlédnout, že „žádná věc není více tímto než oním“. (Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 368.)

[4] Srovnej Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 368.

[5] Tento termín uvedl v oběh Richard Popkin v knize The History of Scepticism: From Savonarola to Bayle (Oxford University Press, 2003) a mínil jím reakci raně novověkých filosofů na znovuobjevení textů antického pyrrhonisty Sexta Empirica.

[6] Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 369.