Syndrom (sebe)upálení

Hynek Tippelt

Úvod

Cílem tohoto zamyšlení je z psychoanalytické perspektivy zmapovat možné skryté motivy a nevědomé aspekty společenské dynamiky obětování života ohni. Vedle husovského výročí mě k němu přivedly opakované poznámky, že někdo trpí tendencemi k upalování nebo sebe-upalování. Někdy se taková narážka týkala příslušníků Církve husitské, někdy jiných Čechů, někdy Čechů obecně, a jednou i předobrazu této tendence, Jana Husa (srovnej níže uvedený obrázek). Jelikož každý dobrý vtip je vážný, pokusím se zde zmíněné tendence pečlivěji vymezit. Sebe-upalovací jednání v doslovném i přeneseném smyslu se zdá pro české prostředí typické. V našich dějinách lze sledovat sled výrazných historických a současně mýtotvorných postav, které se zřetelnou měrou spolupodílely na sebepojetí českého národa a jejichž život skončil ohnivou obětí. Mimo jiných lze za ikony této – řekněme – ohnivé linie, pokládat Jana Husa, Jana Palacha a Zbyňka Fišera. Jakkoli jejich život skončil skutečným upálením, za podstatu jejich příslušenství k této linii pokládám spíše sebe-upalovací jednání v přeneseném slova smyslu. Jedná se o hrdiny, kteří se vrhali se do situací, jež jim neprospěly, kdy na sebe brali velké břemeno a které ústily do jejich odsouzení. Ohnivá „tečka“ za jejich životem se stala spíše základem jejich ikonického postavení.

Martin Brož 2015

Nádech sebe-upalování v širším slova smyslu lze cítit v českém sklonu k sebepodceňování či sebemrskačství, nebo také v tom, jak ochotně na sebe bereme „tíži celého světa“ a neváháme ohrožovat vlastní budoucnost tím, že se jeho stav pokoušíme napravit. Nabízí se hypotéza o syndromu sebeupálení, psychologii obětavé sebe-nenávisti. Může být otázkou sebezáchovy se v tomto syndromu zorientovat a pokusit se ho léčit. Postižený jedinec nebude mít o takový záměr zájem, avšak i na něj může mít konfrontace s úvahami o onom syndromu terapeutický efekt. Na závěr úvodu je dobré připomenout, že psychologizace se nerovná znehodnocení. V určité situaci každý akt může mít smysl, nicméně je důležité si být vědom, že k analogickým aktům je možné mít sklon: pokud se upálím v nesprávný okamžik, znemožním své upálení v okamžik správný.

Iracionalita oběti za pravdu

Bylo řečeno, že každý akt může mít svůj smysl. Oběť života za pravdu, jíž česká ohnivá linie počíná, je však z tohoto pravidla výjimkou. Pravdu je třeba hájit, ale platným argumentem. Jsou-li pravda a argumenty pro ni vysloveny, nezbývá než nechat její ohlas posluchačům, osudu nebo Bohu. Pokud je třeba za nějaké tvrzení obětovat život, znamená to, že pravdivé není. Tyto teze se mohou zdát dost silné, nicméně myslím, že při troše upřímnosti, jejíž podmínkou je zde „uzávorkování“ pietního vztahu k pojednávaným „ikonám“, není jejich prokázání obtížné. Sebeobětování je základem mnoha tradic. Křesťanská výzva k němu má však své meze, neboť pokoušet se opakovat oběť Ježíše ničí povinností být nemůže. Pokud je pravda Bohem, zajisté se jí máme držet. Je ale třeba, abychom ji bránili? Pravda je přece silnější než my a ke svému vítezství naši pomoc nepotřebuje. Zajisté, oběť za pravdu oslovuje téměř jako pravda sama. Pak jde ale o falešný argument, protože ne vše, za co může byt položen život, je pravda.

Jistota, že pravda vítězí, plyne z poznání, že její panství nezáleží na nás. Víra v pravdu stojí na přesvědčení, že je věčná, nezávislá na mínění a vůbec veškerém lidském úsilí. Obětovat za pravdu život, domnívat se, že pravda potřebuje, aby byla člověkem za cenu života bráněna, je tedy podmíněno nevírou v pravdu a je mrháním životem. Dobře to může ilustrovat následující myšlenkový experiment: Co by v situaci Husa dělal Old Shatterhand, prototyp hrdiny, který se vyznačuje vysokou morálkou, nicméně jedná jako člověk, tedy ví, že dělá chyby, je konečný, podstupuje riziko a nespoléhá na nadpřirozenou pomoc? Do Kostnice by jel, aby měl možnost ovlivnit smýšlení mocných. Kdyby však jediným způsobem, jak si zachránit život, bylo odvolat, neodvolal by, aby se ještě téže noci pokusil zbavit pout, vplížit do místnosti, kde by byla uschována jeho winchestrovka, a osvobodit další nespravedlivě stíhané?

Hus jednal, jako by to, zda pravda přetrvá, záviselo na tom, zda se za ni postaví. Jako by nikdo nemohl vědět, čemu věřit, kdyby se nemohl orientovat tím, za co se obětoval Hus. Pokud Hus do takové míry v pravdu nevěřil, že se nemohl opřít o její sílu, její moc oslovit a přesvědčit, pokud natolik nevěřil rozumovým schopnostem těch, které inspiroval, aby se mohl spolehnout na to, že odhadnou, proč by bylo možno také z pragmatických důvodů zalhat, co ho vedlo k tomu, že se za pravdu nebo za své věrné obětoval? Husova extrémní odvaha nás může fascinovat, pokud se však od onoho oslepujícího kouzla dokážeme oprostit – k čemuž měl sloužit příklad s německým greenhornem – můžeme se ptát, zda jeho čin nenarušil naší schopnost rozlišovat, která oběť je smysluplná, a která nikoli. Pravdě jako takové prospět nemohl, protože ta, je-li pravdou, není na lidech závislá. Neprospívá oběť za pravdu spíše lži, neboť její odpůrci jsou při ní zneškodněni?

Na podporu výše uvedeného tvrzení, že Husova oběť byla vedena duchem nevíry, chci uvést tři následující poukazy. Zaprvé, Hus je hrdinou Hymnu na Satana nobelisty Giosuè Carducciho.[1] „Příchod symbolické vlády Satana a hmoty“[2] je v něm oslavován i těmito slovy: „Viklef a Hus, ty hlasy osudu, jež vzteklé plameny nezničí, pozdvihnou do vzduchu své volání: plný je čas nového věku svítání.“ Dále, jako „průkopníka spirituální svobody, jenž nemá paralely,“[3] Husa oceňuje zednářské hnutí, které je principem smluvního bratrství s křesťanstvím v ostrém rozporu. A v posledku, Hus se stal předmětem knihy Jan Hus, muž pravdy Benita Mussoliniho, jejíž Úvod končí výzvou: „Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil zášť k duševní i světské tyranii jakékoli formy, ať teokratické, ať jakobínské.“[4] Materialismus, bratrství omezené na smluvní spojence a zášť – aspekty, s nimiž je v uvedených poukazech spjato Husovo dědictví, jsou principy, jejichž spojitost s křesťanskou vírou se nedá obhájit.

Husův čin se ukazuje iracionálním jak s ohledem na filosofickou víru ve věčnost pravdy, tak ve vztahu ke zdravému rozumu (což bylo ilustrováno experimentem s figurou Old Shatterhanda), stejně jako ve vztahu k zásadám křesťanské morálky, dle níž je sebevražda hříchem. O sebevraždu se pochopitelně nejedná, pokud chybí vůle k smrti a smrt je jen vedlejším výsledkem při dosahování jiného cíle. Tací, kteří za pravdu život nasadí, ale jejichž úmyslem není se obětovat, jsou hrdinové, to však není případ mistra Husa. Obdobnou iracionalitu, nevěcnost nebo skrytost motivů můžeme předpokládat i u ostatních představitelů české „ohnivé linie“. Cituji jen údajné vyjádření Jana Palacha, podle výpovědi jeho spolužáka Luboše Holečka pronesené v nemocnici krátce před smrtí: „Můj čin splnil účel“.[5] Palach údajně pokračoval následující výzvou: „Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji…“[6] Původně Palach souhlasil s plánem na sérii demonstračních sebeupálení, po svém činu však vyzval ostatní k tomu, aby bojovali živí. Mohl si být tak krátce po svém činu jist, že jeho smrt vyvolá požadovaný burcující efekt a že v tomto smyslu dalších sebevražd netřeba? Anebo je možno v jeho tvrzení o splněném účelu zaslechnout jistotu vycházející až příliš zevnitř?

Bezmocní pomocníci

Lidé traumatizovaní Husovou obětí se vrhli do krvavých odplat – jedno upálení mělo za následek vypálení mnohých měst, Husova ochota odevzdat se hranici střídala výzvy k upalování jiných. Bondyho četné pokusy o sebevraždu završené jeho úmrtím na následky popálenin, jež utrpěl při kouření cigarety v posteli krátce poté, co se v tisku objevil jeho dopis mrtvým přátelům Boudníkovi a Hrabalovi, v němž vyjadřoval přesvědčení brzkého shledání s nimi, tvoří určitou jednotu s jeho nezlomným názorem na nutnost tzv. globální genocidy, nedobrovolného a podstatného snížení počtu obyvatel planety, např. prostředky nucené sterilizace.[7] Věřím, že kdyby smyslem pojednávaného typu oběti bylo ochránit život – život v širším než individuálním rozměru – a ne stavět se z iracionálních pohnutek na obranu abstraktních hodnot, jako je pravda nebo ekologická rovnováha – nemohly by dvě strany destrukce být tak těsně spjaty. V duchu Kantova kategorického imperativu se domnívám, že bojovat se má tak, jak mohou bojovat všichni. Podobné stanovisko, směrované na adresu možných Palachových následovníků, zaujal ve svém komentáři jeho činu básník Jaroslav Seifert: „Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se.“[8]

Základními prvky psychické dynamiky jsou mechanismy projekce – promítnutí navenek, a introjekce – přijetí dovnitř. Jednota těchto mechanismů v nevědomé dynamice může vysvětlit, proč jsou tendence k upalování a sebe-upalování od sebe obtížně oddělitelné. Na obecné rovině lze upálení chápat jako destrukci. Dle úvah zakladatele moderní psychologie Sigmunda Freuda a zkušeností jeho následovníků je kořen destruktivního jednání pudový, a proto byl označován termínem pud smrti. Ten může být směrován buďto dovnitř – to je jeho primární podoba, anebo ven – tam se obrací z obranných důvodů. Pokud je jedinec nucen vnější agresi z nějakého důvodu potlačit, pud smrti se znovu vrací dovnitř.[9]

Vedle svého destruktivního rozměru se upálení vyznačuje i dalšími podstatnými psychologicky relevantními rysy. Jakožto akt oběti je spjato s koncepty zodpovědnosti a viny. Zdánlivá nesobeckost sebeobětování pro věc pravdy, převzetí zodpovědnosti za osud pravdy a pokus vykoupit viny ostatních upomíná na koncept mesiášského komplexu. Jeho nositele k němu mohla do jisté míry předurčovat již jejich jména – husa bývala předmětem venkovských rituálů, k zápalné formě oběti odkazuje příjmení Palacha – rákosu. Ani Fišerovo přijetí pseudonymu Bondy na protest vůči antisemitismu z naznačeného stereotypu mesiášství nevybočuje. Jeho propracovanější uchopení nabízí koncept syndromu pomocníka, jehož autorem je psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer.[10] Tento pojem označuje soubor znaků, jimiž se vyznačuje osobnost, jež tenduje k tomu věnovat se pomáhající profesi. Vychází ze zkušenosti, že v oboru péče se obvykle snaží uplatnit ti, kteří ji současně i potřebují a kteří svou frustraci odreagovávají tím, že se obětují pro druhé. Takto motivovaní pomocníci mají sklon svou roli zneužívat a své klienty manipulovat, nebo vyhořet a v posledku nepomáhat ani jiným ani sobě.

Kněžské povolání Husa i učitelská činnost Bondyho do profesního profilu Schmidbauerova konceptu spadá. Syndrom pomocníka ovšem netřeba omezovat na tzv. pomáhající profese, resp. jejich příslušníky. Ostatně samotný Schmidbauer má s vymezením okruhu těchto profesí trochu potíž. Bude přesnější a plodnější, pokud jej nebudeme vztahovat ke konkrétním profesím, ale spíše ke sklonu fixovat se především k pomáhajícímu rozměru činnosti, jíž se jeho nositel věnuje. Jako pomocník se jistě může chápat letec stejně jako zahradník. Na určitou spjatost s tímto druhem psychického nastavení zajisté poukazuje i Palachova dětská fantazijní identifikace s mistrem Husem nebo jeho celoživotní intenzivní vztah s tělesně postiženou přítelkyní.[11] Odraz šířeji pojatého syndromu pomocníka můžeme sledovat v názoru, že člověk v nouzi má nárok na pomoc druhého, jež je popularizován v souvislosti s aktuální migrační vlnou. Že žádná taková povinnost neexistuje, může být zřejmé již kontrolní aplikací kategorického imperativu: Pokud by každý věnoval pozornost všem, kteří jsou v nouzi, neměl by nikdo ani vteřinu na sebe a po pár týdnech takto vynucených spánkových deprivací a půstů by nebyl nikdo, kdo by komu pomáhal. V aluzi na oblíbený český film lze dovodit, že nikoli „musíme si pomáhat“, ale se svým blízkým bychom měli.

Syndrom pomocníka souvisí s oidipským komplexem. Lze ho chápat jako jeho variantu, anebo přesněji jako variantu jeho řešení. Nutkání k pomáhání může být reaktivním výtvorem, reakcí kompenzující pocity bezmoci jedince, který jako dítě necítil dostatek bezpečí a ochrany v rodičovském prostředí. S ohledem na pocity bezmoci týkající se vnitřní psychické reality jedince nemusí být podstatné, zda jeden nebo oba rodiče skutečně chyběli, nebo zda se dítě „jen“ ve svých fantaziích zaobíralo vraženými úmysly.[12] Pomáhání může být prostředkem, jak oslabit pocit viny za fantazii o zabití rodiče, resp. jak se vypořádat s archetypálním proviněním vraždou prapředka. Tato vina je vlastním kořenem výčitek, které nás provázejí, pokud nejsme svým rodičům v duchu věrni, melancholie, pokud své rodiče nenávidíme, i když jsme je již opustili, nízkého sebevědomí, pokud nevěříme, že by nás i dnes pochválili, a zženštilosti, pokud jsme muži a pokud bychom i v dospělosti rádi svého otce porazili v soutěži o lásku ženy, jež je jeho partnerkou a naší matkou.

Na oidipský kořen upalujících tendencí poukazuje také to, co bych ve stopě M. C. Putny označil jako archetyp krásného mladíka.[13] Putna poukazuje na to, že oblibu si dobyli především ti mučedníci, kteří byli zabiti jako mladí a krásní. Dle jeho názoru právě v důsledku působení mučednického archetypu bývá ve výtvarných zpracováních Hus omlazován, zeštíhlován a zkrásňován. Putna v této souvislosti připomíná také postřeh Ferdinanda Peroutky, že i „mladistvý mučedník Julius Fučík“ byl „z mrtvých komunistických adeptů vybrán možná právě proto, že byl mladý a krásný.“[14] Nedospělý jedinec může být fascinován vizí věčného mládí, která odvrací hrozbu konfrontace s otcem a slibuje možnost vyhnout se úkolům zralého věku.

Motiv mládí navádí ke spjatosti syndromu sebeupálení s tzv. syndromem nadaného dítěte, konceptem švýcarské psychoanalytičky a filosofky Alice Millerové.[15]  Ti, kteří mají tu „smůlu“, že jsou v dětství schopni pomáhat svým emocionálně nevyrovnaným rodičům, se podle Millerové často stávají adepty pomáhajících profesí, kde nutkavě sledují svůj v dětství osvojený zvyk, že ocenění je možno dosáhnout jen tehdy, pokud své potřeby obětují druhým. Zdá se téměř nadbytečné poukázat na to, že mimořádné nadání je dalším rysem spojujícím trojici erbovních postav předložené hypotézy české „ohnivé linie“, rektora pražské univerzity, studenta její filosofické fakulty a jednoho z nejproduktivnějších a nejoriginálnějších českých filosofů, i jejich mytologického spřízněnce. Mládí – anebo fixace na něj, zodpovědnost, vina a sebeobětování, nadání i destruktivita se sbíhají do jediného trsu, jenž se může stát potravou mnohých a zhoubou jeho nositelů.

Přemyslovský komplex

Nyní se od obecných rysů aktu sebeupálení obrátím k jeho specifické charakteristice, tedy zničení ohněm. Když Freud pojednává slavný případ Vlčího muže,[16] zmiňuje svůj postřeh, že Hus bývá oblíbenou postavou dětí, které trpí enurézou (pomočováním). V jiném textu, věnovaném tématu získání ohně,[17] uvádí, že podmínkou toho, abychom tento živel podřídili své moci, byla schopnost zadržet pudový impuls skropit oheň močí. Na vědomé rovině může být enuretikovi Hus hrdinou takového zadržení, zatímco na nevědomé rovině může počůranec fantazírovat o tom, že se Hus nebezpečné situaci vystavil veden vírou v bezednost své „vlastní studny“. Freudovy zmínky naznačují hypotézu, že odvaha odevzdat se ohni může být reaktivním výtvorem kompenzujícím neschopnost zadržet pudové impulsy a přizpůsobit se vnější realitě.

„Fénixovský“ způsob Husovy popravy, Palachova protestu a Bondyho nehody upomíná na koncept prométheovského (přemyslovského – H. T.) komplexu Gastona Bachelarda. V práci Psychoanalýza ohně[18] Bachelard uvažuje o oidipském a intelektualistickém rozměru ohnivé symboliky a píše: „Prométheovský komplex je vůlí k intelektualitě, je nutkáním vědět tolik, co otcové, více než oni, tolik, co naši učitelé, a více než oni … prométheovský komplex je oidipovským komplexem života intelektu.“ V návaznosti na předchozí úvahy by se dalo říci, že prométheovský komplex, jak ho Bachelard pojímá, je vlastně oidipovským komplexem projevujícím se na rovině intelektu. Konstruktivním řešením oidipovského komplexu je ale spíše odložení uspokojení, vzdání se prvních pudových objektů a rezignace na to přemoci oidipovské rivaly, a nikoli pokračující touha vědět „více než oni“, jak o ní píše Bachelard. Z psychoanalytického hlediska je proto prométheovský komplex „pouze jedním z možných vyústění oidipovské rivality, a nikoli intelektuálním aspektem oidipovského komplexu jako takového. Dětské sexuální a agresivní touhy jsou v případě prométheovského komplexu nedostatečně sublimovány do touhy po ideálním vědění, poznání s velkým „p“, které má zaručit přemožení oidipovských rivalů.“[19] Intelektuální zaměření pojednávaných postav již bylo konstatováno. Prométheovská přepjatost tohoto zaměření se zdá být zřetelná v husovské ambici stát se garantem pravdy a jejího trvání.

K otázce příčin bych citoval ze svého článku Prométheus z Trevíru, který pojednával o Karlu Marxovi, jenž trpěl stejně spalující touhou: „Co je příčinou toho, že se prométheovský komplex objeví? Prométheus, prométheovský Oidipus nedokáže vyřešit úkol oidipovské fáze kvůli deficitům v anální fázi, tedy v ranějším období nácviku na toaletu. Necitlivá výchova vyústila v nutkavý odpor vůči jakýmkoli autoritám, které přikazují ´co, kde a kam´. Zápasy oidipovského období jsou o hranicích, identitě, omezeních a zklamáních. Sofoklův Oidipus, který je, velice zjednodušeně řečeno, člověkem s nevyřešeným oidipovským komplexem, je předurčen k tomu hranice překračovat, identitu rozpouštět. Prométheus stejně jako Oidipus symbolizuje vzdor proti každé autoritě, ale v sublimované – de-sexualizované formě. Ve společenské oblasti Prométheus reprezentuje archetyp rebela, který se odmítá podřídit existujícím strukturám a který dokáže své okolí uchvátit gigantickými představami o vlastních schopnostech změnit svět.“[20] Neposlušnost vůči autoritám, neskromná představa o vlastních schopnostech[21] i „přemyslovský“ důraz na racionální obhajobu vystupuje do popředí u všech třech zmiňovaných reprezentantů české „ohnivé linie“. Motivy vzpoury, kulminující ve snaze podílet se na rozhodnutí o okolnostech vlastní smrti, i intelektuálně nedůvěřivý charakter je typický pro Husa, Bondyho a českou povahu jako takovou. Dalším aspektem „fénixovského“ archetypu je fantazie o znovuzrození, kterou motiv povstání z popela nabízí. Očistný aspekt archetypu smrti v plamenech může nevyřešeným oidipským komplexem zatížené typy přitahovat příslibem nového života zbaveného pocitů zašpinění a viny. Co ale při své aktivaci spouští, jsou nová provinění a traumata z nich.

Závěrečné otázky

Pokusy o propagandistické využití Husovy popularity u příležitosti výročí jeho úmrtí v roce 2015 naznačují, že vzpomínka na onu událost je stále živá. Sdílený otřes z kolektivního násilí, jehož obětí se tato otcovská postava stala, by mohl být jedním z kořenů sebe-obětavého a sebe-podrývavého charakteru Čechů. Je Husova poprava zdrojem traumatu, které s sebou jako příslušníci jeho totemu neseme? Nebo pro nás oživila vzpomínku na evangelia a mučednickou tradici na ně navázanou? Anebo dokonce náš zájem o Husa odráží archaickou vinu za vraždu vůdce kmene, jehož členy byli naši prapředci? Má však vůbec česká společnost sebeobětavou nebo prométheovskou povahu? Jsme těmi, kterým Hitler říkal cyklisté? A hrbíme se proto, abychom vyvázli, anebo proto, abychom měli čas připravit povstání? Současná česká společnost spíše zmateně postává nebo kolísá. Možná uvažujeme o tom, že člověk sice má jít vzpřímeně, ale ne na hranici. Opakujeme si, že Pravda vítězí!, ale fixujeme se na toto heslo proto, že v pravdu a její moc nevěříme. Jako bychom v souladu se Schmidbauerovými úvahami o působení syndromu pomocníka trpěli vyhořením a váhali, zda nutkání k oběti vyhovět.

Je vůbec Hus českým mučedníkem? Je příběh o Husovi vůbec reálný? Není to legenda pro důvěřivce? Možná je právě příliš mýtický, téměř pohádkový charakter oné události příčinou toho, že se chováme, jako by Husa nebo Palacha nebylo. Nabízí se otázka, zda není neurotická povaha českého národa důsledkem toho, že jsme uvěřili příběhu, který se nestal a kterému instinktivně odmítáme dostát, neboť je jaksi – vtipný. Husovská legenda se zdá jaksi až přespříliš působivá. Ptačí jméno je příliš zřetelnou aluzí na předobraz fénixe, působiště na Kozím hrádku obětní asociaci příliš nabízí. Bylo nutné, aby Hus, na cestě do své „kostnice“, vyrazil z Krakovce, aby dorazil – na noc předtím, než se odevzdal svým nepřátelům – do Ravensburgu, města stejně krákoravého? Učenec pocházející z nejprostšího prostředí, jenž rychle stoupá v univerzitní hierarchii, ideolog nemravného a krutého monarchy a přítel jeho ženy, inspirátor násilných činů, absentér u papežského soudu, který vyrazí na koncil poté, co je mu císařem přislíbena bezpečnost, hrdinně a obětavě složí svůj život na oltář pravdy? Můžeme si klást i otázku, proč nebyla v jeho případě užita obvyklá technika upálení, kdy obecenstvo mohlo vidět hořící tělo, ale byl „úzkým otvorem … zaveden do nitra hranice“,[22] aby nakonec popel z jeho těla byl – snad pro jistotu oklamání – rozházen do Rýna. Pokud je příběh o Husovi příběhem reálným, není divu, že naši kolektivní nevědomou psyché svými mýtickými znaky oslovil. Pokud byl záměr ji oslovit, není divu, že byl příběh zkonstruován tak, jak se s ním setkáváme.

Není sebeupálení víc než co jiného působivým symbolem poroby, jíž se nelze vzepřít jinak než sebevražednou rezignací? Nemohla být Husova exekuce pokusem uměle oživit archetyp zabitého otce, jehož oběť bude mít na „zírající dav“ efekt výzvy k nutkavému, tedy iracionálnímu a potenciálně „nemístnému“ sebeobětování? Vytvořit novou oidipovskou vinu, pocity provinilosti, které nutkají k pokusu o vykoupení? Přidržíme-li se hypotézy o pocitech viny jako součásti syndromu sebeupálení typickém pro českou psyché, můžeme zahlédnout cestu, jak ven z některých vnitřních konfliktů, jimiž jsme v současnosti jako společnost rozdělováni. V otázkách imigrace se střetáváme se svým černým svědomím. Přestaňme se cítit provinile, a nebudeme se imigrace tolik děsit. Přestaňme se podílet na ničení jiných zemí, a nebude k nám odtamtud nikdo utíkat. Začněme těm, které jsme poškodili, skutečně pomáhat (vybudujme například studny) a začnou nás k sobě naopak zvát. Dokud nevystoupíme z cyklu výzev k bezbřehému sebeobětování a vzdoru vůči nim, budeme ochromeni pocity viny, které nepřehlušíme než „vypalováním měst“ anebo vůči nimž neohluchneme než „vypálením červa“. V souladu se svým pomahačským komplexem si Češi někdy říkají, že jsou národ hasičů,[23] někdy však zapomínají, že jednou z hlavní zásad záchranáře je neohrozit sebe.[24] Za pravdu netřeba umírat, pro začátek stačí, když se zbavíme posedlosti lhaním.

Literatura a další zdroje

Bachelard, Gaston, Psychoanalýza ohně, Praha 1994.

Bondy, Egon, O globalizaci, Praha 2005.

Brož, Martin, Hus, 2015.

Carducci, Giosuè, Hrozny v sloupoví, Praha 1967.

Freud, Sigmund, Z dějin případu dětské neurózy, in: týž, Spisy z let 1917–1920, Sebrané spisy Sv. XII, Praha 2003.

Freud, Sigmund, K získání ohně, in: týž, Spisy z let 1932-1939,Sebrané spisy Sv. XVI, Praha 1998.

Hasičská hesla, in: Rewue.cz, časopis sborů dobrovolných hasičů, URL: http://www.rewue.cz/has_texty/has_hesla.html.

Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006.

Kleinová, Melanie, Závist a vděčnost a další práce z let 1946-1963, Praha 2005.

Koloc, Tomáš, Jan Palach a Všetaty, in: Kulturní noviny, roč. 7, č. 6, 2016, URL:          http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/6-2016/jan-palach-a-vsetaty.

Matejovsky, T. M., John Hus: Reformer and Martyr, in: The Builder Magazine, April 1930 – Volume XVI – Number 4, URL: http://www.phoenixmasonry.org/the_builder_1930_april.htm.

Millerová, Alice, Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já, Praha 2001.

Monestier, Martin, Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Praha 2004.

Putna, M. C., Archetyp mladého mučedníka, in: Blažek, Petr – Eichler, Patrik – Jareš, Jakub a kol. (eds.), Jan Palach, Praha 2008, s. 169-175.

Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha 2015.

Sofoklés, Král Oidipús, Praha 2010.

Štampachová, Tereza, Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha (Magisterská diplomová práce), Brno 2009.

Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

Poznámky

[1] Carducci, Giosuè, K Satanovi, in: týž, Hrozny v sloupoví, Praha 1967, str. 33-35.

[2] Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006, str. 144.

[3] Matejovsky, T. M., John Hus: Reformer and Martyr, in: The Builder Magazine, April 1930 – Volume XVI – Number 4, URL: http://www.phoenixmasonry.org/the_builder_1930_april.htm.

[4] Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006, str. 289.

[5] Z výpovědi Palachova spolužáka Luboše Holečka, který s umírajícím hovořil před smrtí v nemocnici, in: Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

[6] Tamt.

[7] Srv. Bondy, Egon, O globalizaci, Praha 2005.

[8] Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

[9] K proměnám pudu smrti srv. např. Kleinová, Melanie, Závist a vděčnost a další práce z let 1946-1963, Praha 2005.

[10] Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha 2015.

[11] Srv. „Janův otec byl typický český vesnický písmák; ve své domácí knihovně soustředil všechny klasické knihy, především z české historie. Lásku k ní s velkým zaujetím předával svým synům. Jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. Vztah k němu přejal zvláště mladší syn Jan (syn Jiří byl o sedm let starší), o němž se tradovalo, že když na něj otec volal, přišel, až když se zavolalo: „Jene Huse, nebo Jene Žižko!“ (Koloc, Tomáš, Jan Palach a Všetaty, in: Kulturní noviny, roč. 7, č. 6, 2016, URL: http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/6-2016/jan-palach-a-vsetaty.)

[12] Oidipovský mýtus oba aspekty spojuje, když vypráví o tom, že Oidipus byl nejprve vychováván náhradními rodiči, aby poté, když je opustil, náhodně zabil svého otce. (Srv. Sofoklés, Král Oidipús, Praha 2010.)

[13] Putna, M. C., Archetyp mladého mučedníka, in: Petr Blažek, Patrik Eichler, Jakub Jareš a kol. (eds.): Jan Palach, Praha 2008, s. 169-175.

[14] Tamt.

[15] Millerová, Alice, Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já, Praha 2001.

[16] Freud, Sigmund, Z dějin případu dětské neurózy, in: týž, Spisy z let 1917–1920,Sebrané spisy Sv. XII, Praha 2003.

[17] Freud, Sigmund, K získání ohně, in: týž, Spisy z let 1932-1939,Sebrané spisy Sv. XVI, Praha 1998.

[18] Bachelard, Gaston, Psychoanalýza ohně, Praha 1994.

[19] Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

[20] Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

[21] Srv. fragment z posledních slov Jana Palacha: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ (poslední věta nahrávaného rozhovoru psychiatričky MUDr. Zdenky Kmuníčkové s Janem Palachem uskutečněného dne 17. ledna 1969 na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech, podle: Štampachová, Tereza, Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha (Magisterská diplomová práce), Brno 2009.

[22] Monestier, Martin, Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Praha 2004.

[23] Srv. „Co Čech, to hasič! … Kdo Čech, ten hasič statečný, je vždycky moje heslo; kéž by Vám, bratři předrazí, jen samé štěstí neslo! … Kéž hasičem se zove každý Čech, pak sprostíme se snadno útrap všech!“ (Hasičská hesla, in: Rewue.cz, časopis sborů dobrovolných hasičů, URL: http://www.rewue.cz/has_texty/has_hesla.html.

[24] Srv. Obecné zásady při poskytování první pomoci, in: Základy první pomoci (výukový materiál Kvalifikační a personální agentury, o. p. s.), URL: http://docplayer.cz/8061416-Zaklady-prvni-pomoci.html.

Prométheus z Trevíru (2005)

V Marxových životních osudech, v jeho charakteru i v povaze jeho díla je zřetelná jednota. Pro zachycení této jednotné psychické struktury lze dobře použít pojem prométheovský komplex. Prométheovský komplex je zde chápán jako varianta nevyřešeného oidipovského komplexu.

„Kdo sem běží přímo tryskem? Tmavý kluk z Trevíru, co za sílu je v něm … ruku zatíná v pěst a k nebi halasí, jakoby ďáblův sbor ho táhl za vlasy.“ Bedřich Engels

Metodologická poznámka

Tento poměrně marxistický přípěvek se zabývá vnitřními pohnutkami Marxovy tvorby. Nezasahuje tedy nijak do sporu o to, zda Marxova přesvědčení jsou platná, správná či dobrá, nebo zda jsou naopak neplatná, nesprávná nebo špatná. Psychologické zkoumání motivace Marxova díla může spíš osvětlit původ kouzla, kterým na nesčetně lidí Marxovo dílo zapůsobilo a jistě brzy působit nepřestane. Nehledě na to, zda měl nebo neměl Marx v něčem nebo ve všem pravdu, mám za to, že toto kouzlo nezačíná působit v okamžiku pochopení Marxovy nebo marxistické argumentace. Vycházím z toho, že zákonitosti a tendence, které ovlivňují to, zda někdo s Marxem (nebo s jakýmkoli jiným) filosofem souhlasí, jsou především emocionální povahy. Tento náhled není „neodůvodnitelný“:

Zaprvé, Marxova filosofie dějin a antropologie díla se vyznačují takovými vnitřní rozpory, jaké by „západně vychovaného racionalistu“ (což jsme my všichni) měly stoprocentně přesvědčit o nesprávnosti Marxovy pozice. (Narážím na to, že Marx, když analyzuje člověka a dějiny, neaplikuje své závěry na sebe, svou pozici a svou „historickou roli“, protože kdyby to udělal, nemohl by své závěry pokládat za nadčasové a objektivní. Musel by přijmout, že i jeho obrácený hegelianismus je touže abstraktní podobou odcizeného člověka (Marxův popis veškeré „předmarxistické“ filosofie) jako hegelianismus původní. Celý „historický materialismus“, tedy zhruba: marxistická teorie společnosti, je analýzou podmíněnosti, sám sebe ale chápe Marx jako „nepodmíněného“.)

Zadruhé, ve shodě se skeptickou tradicí od Pyrrhóna po Rortyho mám za to, že důvody, kterými vysvětlujeme svá přesvědčení, nejsou skutečnými důvody, proč tato přesvědčení máme. Skeptici tvrdí, že při prozkoumání každé teoretické stavby nebo souboru přesvědčení dosud vždy došli k odhalení cirkularity důkazu, nekonečného regresu nebo neodůvodněných předpokladů. Je-li jejich analýza správná, znamená to, že vedle racionální argumentace musí působit ještě něco jiného, co nás vede k přijetí určitého teoretického stanoviska.

Zatřetí, držím se psychoanalytického poznatku, že skutečnou sílu mají pouze naše nevědomé touhy, sklony a rozhodnutí. Zvědomění vede k oslabení, a tím ke ztrátě onoho kouzla přitažlivosti. Ty, které Marx oslovuje hlavně skrze vyšší, vědomé psychické funkce, oslovuje relativně málo. Oč přesvědčenějšími marxisty jsou ti, kteří jsou jím uchváceni, aniž by sami věděli proč…

A nakonec, je známo, že lidé často nejednají v souladu s tím, co mají za racionálně nejpřesvědčivější; že naopak svá přesvědčení odkládají, když nevyhovují jejich erotickým nebo agresivním přáním, potřebě sebeúcty, touze po bezpečí ve vztahu, případně dalším základním potřebám. Svá přesvědčení uzpůsobují tomu, jakých cílů chtějí momentálně dosáhnout; názory a domněnky plavou na povrchu sice ve stejném směru, v jakém se pod povrchem žene emocionální bouře, ale není těžké odhadnout, která rovina má větší váhu – – Marxovy myšlenky a texty nejsou žádnou výjimkou.

Marxistova autoanalýza

Vzhledem k tomu, že psychoanalýza filosofů a filosofických pozic se obvykle setkává u filosofů s velkým odporem, rád bych na úvod ocitoval pasáž z textu jednoho amerického filosofa, který sám sebe pokládá za marxistu (mimo jiné), aniž by mu to bránilo v tom pokusit se introspektivně odhalit nevědomé motivy, které vedly k tomu, že se stal marxistou:

„Odhalil jsem v sobě komplikovaný mix, který se skládá z dominantního chomskyovsko-marxistického, socialistického politicko-ekonomického světového názoru, a z podzemního a neintegrovaného randyovského libertarianismu. Psychický původ socialismu spočívá v nespravedlivé rodinné struktuře – vnitřní dobro pozornosti se rozdělovalo nespravedlivě. Nacházel jsem se ve vynucené soutěži se staršími sourozenci, jejímž výsledkem bylo, že se mi nedostávalo „zboží“. Výsledná nevědomá frustrace a vztek mě přiměly k tomu, že jsem se stavěl nesmiřitelně kriticky vůči každému statutu quo. Socialistický ideál spravedlivé distribuce zboží se mi v dospělosti stal politickým korektivem osobních potřeb a standardem k poměřování politicko-ekonomické skutečnosti, kterému nebylo možno dostát. Marxovy vášnivé spisy proti kapitalistické soutěži nabízejí inspirativní sociální a ekonomický ideál a zároveň na jiné rovině symbolickou úlevu od sourozenecké soutěže, kterou jsem rezignovaně prohrával.“(1)

Pruský orel klove Marxova játra

Součástí každé motivační struktury je odpovídající ego-ideál, představa o tom, jaký ideálně by měl člověk být. Takový ideál bývá často prožíván skrze konkrétní postavu – historickou, mýtickou, románovou, filmovou atp. Kolem této postavy se mohou soustředit fantazie o vnitřní spřízněnosti, pokrevním příbuzenství, jakési hlubší totožnosti atp. V případě Marxe je touto postavou mýtický hrdina Prométheus.

Prométheus byl Marxův oblíbený hrdina už od mládí. Aischylova Prométhea četl po celý život a podle svých slov se k němu vracel každý rok. Už v Marxově disertační práci se Prométheus objevuje v roli hlavního hrdiny. Marx zde vychází z Aischylova zpracování mýtu o Prométheovi, který se bouří proti konceptu synovské poslušnosti vůči bohu. V práci se můžeme dočíst, že „Prométheovým věděním je jeho sebevědomí … jemu se nic nevyrovná“; nebo že „Prométheovo prohlášení – „jedním slovem všechny bohy nenávidím“ – je posláním filosofie, jejím heslem proti všem bohům na nebi i na zemi, kteří neuznávají lidské sebeuvědomění jako nejvyšší božskost.“ Vzhledem k tomu, že Marx byl filosof, vystudoval filosofii, a vzhledem k tomu, že za to, aby mohl být filosofem, bojoval proti svým rodičům, není velkým zkreslením číst pro účely této studie jeho vyjádření o poslání filosofie jako jeho vlastní program. Prostřednictvím polobožské postavy Prométhea může – stále ještě v disertační práci – pokročit k uctívání svého programu, svého poslaní, sebe sama: „Prométheus je ve filosofickém kalendáři nejvýznamnějším světcem a mučedníkem.“

Marx én de drukpers door de censuur geketend en door de Pruisische adelaar gefolterd.

Marxovy Rheinische Zeitung byly na žádost ruského cara Nikolaje I. zrušeny a Marx by mohl s uspokojením hledět na karikaturu z berlínského tisku roku 1899, kde byl zobrazen jako přikovaný Prométheus, kterému klove játra pruský orel. Ve svém stěžejním díle Kapitál používá Marx metaforu Prométhea přikovaného ke skále k ilustraci situace proletariátu, spoutaného vykořisťovatelskými vztahy ke kapitálu. Být přikovaný se nicméně Marxovi zdálo lepší než stát se „poslušným služebníkem otce Joviše“.

Prométheovský komplex

Marxova zájmu o Prométhea si všiml (vedle jiných) L. S. Feuer, autor psychoanalytických studií některých filosofů a filosofických koncepcí. Za účelem psychoanalytické interpretace Marxova díla používá termín prométheovský komplex (2). S tímto pojmem přišel Gaston Bachelard v práci Psychoanalýza ohně, kde píše: „Prométheovský komplex je vůlí k intelektualitě, je nutkáním vědět tolik, co otcové, více než oni, tolik, co naši učitelé, a více než oni.“ „Prométheovský komplex je oidipovským komplexem života intelektu.“(3)

Pojem prométheovský komplex lze v psychoanalýze dobře využít, nicméně v jejích rukou není prométheovský komplex prostě oidipovským komplexem projevujícím se na rovině intelektu, jak to pojímá Bachelard. V psychoanalytické terminologii totiž není oidipovský komplex žádnou nemocí, nezahrnuje nic nutkavého, není „komplexem“ ve smyslu nějakých zábran. Je všem lidem společnou psychickou strukturou, která poskytuje různé možnosti rozvinutí. Může vyústit v širokou paletu řešení, která lze posuzovat podle toho, nakolik člověka zbavují jeho vnitřních omezení a nakolik mu pomáhají adaptovat se na jeho okolí.

Ideálním řešením oidipovského komplexu je, z hlediska psychoanalýzy, odložení uspokojení, vzdání se prvních pudových objektů, rezignace na to přemoci oidipovské rivaly. Mluví-li tedy Bachelard o touze vědět „více než oni“, mluví spíše o nevyřešeném (resp. špatně vyřešeném) oidipovském komplexu intelektu. Z psychoanalytického hlediska je proto prométheovský komplex pouze jedním z možných vyústění oidipovské rivality, a nikoli nějakým intelektuálním aspektem oidipovského komplexu jako takového. Dětské sexuální a agresivní touhy jsou v případě prométheovského komplexu nedostatečně sublimovány do touhy po ideálním vědění, poznání s velkým „p“, které má zaručit přemožení oidipovských rivalů.

Co je příčinou toho, že se prométheovský komplex objeví? Prométheus, prométheovský Oidipus nedokáže vyřešit úkol oidipské fáze kvůli deficitům v anální fázi, tedy v ranějším období nácviku na toaletu. Necitlivá výchova vyústila v nutkavý odpor vůči jakýmkoli autoritám, které přikazují „co, kde a kam“. Zápasy oidipského období jsou o hranicích, identitě, omezeních a zklamáních. Sofoklův Oidipus, který je, velice zjednodušeně řečeno, člověkem s nevyřešeným oidipovským komplexem, je předurčen k tomu hranice překračovat, identitu rozpouštět. Prométheus stejně jako Oidipus symbolizuje vzdor proti každé autoritě, ale v sublimované – desexualizované formě. Ve společenské oblasti Prométheus reprezentuje archetyp rebela, který se odmítá podřídit existujícím strukturám a který dokáže své okolí uchvátit gigantickými představami o vlastních schopnostech změnit svět.

Sebenenávist

Prométheovo titánství symbolizuje hojnost talentů a nadlidskou odvahu. Sebenenávist a sebepohrdání, které v důsledku takové titánské sebeidealizace cítí prométheovský typ, se obvykle projikují na plátno nepřátelského okolí. Grandiózní plány většinou literárního rázu, kterým naprosto nesoustředěný (navzdory své „hlavní charakteristice“ spočívající v „jednotě cíle“ – podle Marxovy odpovědi při jedné společenské hře) a nezodpovědný Marx ani náhodou nedokázal dostát, se obracely v narcistický vztek, který Marx dštil na všechny strany.

Největší nenávist necítil Marx vůči těm, od nichž se lišil, ale vůči těm, k nimž patřil, aniž se k nim hlásil. Anální a paranoidně rasistickou metaforikou útočí proti Židům (těmto „uctívačům mamonu s jejich rituály handrkování se o cenu zboží“), nevzhledným lidem, různým „buržoům“, „kněžourům“ a šlechticům. Sám přitom pocházel z židovské rodiny; většině lidí, kteří ho znali a od nichž se o Marxově atraktivitě dochovala nějaká zmínka, byl fyzicky odporný; navzdory tomu, že (podle jeho další odpovědi při oné společenské hře) spočívala jeho představa neštěstí v podřízenosti, nechal se – a svou rodinu – vyživovat od velkopodnikatele Engelse; když sám načas přišel k nějakým penězům, spekuloval na burze; a nebýt toho, že jeho otec krátce před Karlovým narozením konvertoval pod společenským tlakem na křesťanskou víru, byla by rodinná tradice dlouhá několik set let vedla k tomu, že by se stal rabínem.

V Marxových nejdětinštějších polohách, jeho antisemitismu a rasismu, vychází na povrch síla jeho zhnusení posesivní a manipulativní matkou. Nenáviděl svůj židovský původ, nenáviděl svou tmavou pleť a černé ochlupení. Jeho první příspěvek do prvního čísla Německo-francouzské ročenky se zabývá „židovskou otázkou“ a obsahuje věty jako „v judaismu rozpoznáváme přítomnost univerzálního a soudobého protispolečenského živlu“. O té části židovstva, ze které pocházela jeho matka, dokonce prohlásil, že je to „nejšpinavější ze všech ras“. Tak jako se o sobě mohl dočíst, že je „křížencem kočky s opočlověkem“, neváhal on nadávat svým nepřátelům do „ukřičených skřetů“, „fretčích tváří“ nebo „lysých palic s vypouklýma očima prozrazující napůl slovanské napůl talmudické rysy“. Když později psal o německém socialistovi Ferdinandu Lassallovi, nedokázal čtenáři odepřít svůj odhad, že jeho matka či snad babička měla nejspíš něco s nějakým negrem …

Z údajů o Marxově dětství a mládí lze odhadnout, že jej jeho rodiče neúměrně omezovali a nedbali na to, co by si jejich syn skutečně přál. To, že Marx svou matku skutečně nenáviděl, potvrzuje například jeho poznámka, kterou v dopise komentoval zprávu o smrti Engelsovy přítelkyně: „Nebylo by lepší, kdyby zemřela místo Mary moje matka, která je nemocná a života si užila dost?“ Následujícího roku matka „konečně“ umírá a Marx získává zbytek dědictví po otci, které mu matka, nesouhlasící s životním stylem svého syna, doposud upírala. Dá se předpokládat, že Marxova sebenenávist měla tedy v zásadě dva zdroje: nenáviděl se za to, že nedokáže dostát svému „prométheovskému“ ideálu, a za to, že je synem tak „ubohé“ matky, že je tak „špinavého“ původu …

Oběť, pomsta, moc a játra

Pozoruhodnou stránkou Marxova prométheovského komplexu byl jeho strach z jaterního onemocnění. Celý život trpěl psychosomatickými potížemi: bolestmi hlavy, zubů, různými vyrážkami, vřídky a tak dál. Marx, který se relativně ve zdraví dožil 65 let, měl od mládí ve zvyku ulehat, kdykoli se necítil dobře, což bylo často, a předmětem zvláštní obsese se mu stalo možné jaterní onemocnění, které bylo příčinou úmrtí jeho otce.

Navzdory tomu, že původ jeho zdravotních obtíží byl zřejmý jemu i jeho blízkým – Engels mu píše, že za všechny jeho zdravotní i finanční potíže dosud mohla „ta prokletá kniha“ (Kapitál) a i sám Marx mnohokrát opakoval, že „jeho nemoc má vždy původ v mysli“, – objíždí ke stáru zčásti kvůli svým játrům Alžírsko, Monte Carlo, lázně ve Francii a Švýcarsku, a stává se i bavičem lázeňské společnosti v Karlových Varech.

V logice prométheovského komplexu je daň, kterou se platí za hypertrofované ambice a slastný pocit při fantazírování o titánské hojnosti talentů, které mají pomoci oněm ambicím dostát. Daní za to, že se cítil schopen jako novodobý Prométheus osvobodit lidstvo ze jha kapitalismu a náboženství a přinést mu světlo svým spásným učením, byla jeho hluboká deprese, která se v plné síle navenek projevila až v sebevraždách jeho dcer. Tak jako se jeho nejsladší naděje netýkaly ničeho menšího než zopakování Prométheovy oběti, tak se i jeho nejhlubší obavy se týkaly souvisejícího mýtického trestu, který ho „podle řízení osudu“ musí za tyto grandiózní plány postihnout. Snad si to i přál, neboť sám filosofoval o tom, že „fyzická bolest je jediným tišícím prostředkem na bolest duševní“.

Prométheovy činy nebyly motivovány touhou pomoci lidem – ale mstou. Prométheus se mstil Diovi za to, že zničil generaci Titánů. Jak už jsem na to narazil výše, nenávistnou a mstivou notu najdete ve většině Marxových textů. Pomstychtivost zahrnuje touhu po moci. I v našem kontextu můžeme použít Bachelardův postřeh, že Prométheova touha spočívá v „inteletuálním ovládnutím ohně“ Oheň je pro primitivní vědomí, čili pro naše nevědomí, zaprvé kreativní energií, libidem, a zadruhé je zdrojem moci. Moc pro Marxe spočívala v ovládnutí vykořisťovaných mas a oním intelektem („intelektuálním ovládnutím“) byla filosofie, resp. ideologie třídního boje. Marx, nutkavě dominantní v každém kontaktu s lidmi, není anarchistou a nebouří se proti principu autority. Všechnu vládu chce uchvátit. Sní o tom ukrást bohům jejich energii a předat ji do rukou filosofií zmanipulovaného proletariátu, aby docílil pomsty na těch, co mu říkali „co, kde a kam“.

Zjednodušíme-li motivační komplex Marxova díla po vzoru jedné pasáže z Nietzscheho Genealogie morálky (4) do podoby jakýchsi heslovitých dedukci, vyjde nám zhruba následující:

Ať zhynou bohové, ať zhyne náboženství, ať zhyne kapitalismus, ať zhynou kapitalisté, ať zhynou židé a ti nejhorší z nich – moji židovští rodiče! Ať žije Prométheus, ať žije sebeuvědomění, ať žije svoboda, ať žije proletariát a jeho hlava – já!

Poražený rebel

Prométheovský komplex jako motivační struktura Marxova díla mimo jiné znamená, že Marx se bouřil ze zásady. Prométheovský boj je sice bojem za svobodu, ale je to boj, ve kterém nelze vyhrát, protože nepřítelem se může stát úplně každý a úplně všechno. Prométheovská touha po svobodě je neukojitelná, protože každé omezení je vnímáno jako něco, co svobodu narušuje. Prométheovský rebel se chce osvobodit i od toho, co je součástí přirozeně lidských omezení. V tom duchu také například marxista Egon Bondy dochází v jednom rozhovoru k závěru, že člověk nebude svoboden, dokud si nebude svobodně určovat pohlaví včetně reprodukčních schopností. Prométheovská povaha bude věčně nespokojena, Prométheus je odsouzen k tomu být připoután ke skále. Prométheus i Marx jsou nakonec poraženi. Marx navzdory své představě štěstí spočívající v boji (podle další odpovědi v oné společenské hře) schovává svou odpoutanou hlavu v anální záplavě výpisků a ty z jeho dětí, které přežili bídu, do níž svou rodinu uvrhl v oběť boji proti démonizovanému kapitálu (v oběť své vzpoury proti rodičům), jako věrné Ókeanovny přejímají tíhu jeho sebevražedných tendencí a postupně předčasně umírají nebo páchají sebevraždy.

Mýtický náboj, který je jádrem uhrančivého kouzla Marxových textů, vyvěrá z šílené odvahy bojovat i proti osudu samému a z fascinující ochoty se pro tento marný, leč krásný boj obětovat. Podle Bachelarda „mají na nás mít prométheovské figury ten psychologický efekt, že je máme zakoušet jako pokušení přenést se přes naší lidskou povahu“. Jak se s tímto pokušením vyrovnáme, je na nás.

Poznámky

(1) Meyerhoff, Jeff: Arguments beyond Reason. Rationally Justifying the Exploration of the Psychological Bases of Beliefs, in: Philosophy pathways, Issue 95, online: www.philosophos.com

(2) Feuer, Lewis S.: Karl Marx and the Promethean Komplex, in: Encounter, 31, 6 (1968) 15-32

(3) Bachelard, Gaston: Psychoanalýza ohně, Praha, Mladá fronta 1994

(4) Ať zhyne svět, ať žije filosofie, ať žije filosof, ať žiji já! – Nietzsche, Friedrich: Genealogie morálky, Aurora, Praha 2002 , s.87