Archive

Archive for the ‘Spinoza: filosof psychoanalýzy?’ Category

Spinoza: filosof psychoanalýzy?

Duben 20, 2011 1 komentář

kapitola z knihy Narcistická kočka a sadistický pavouk

Týž myslitel, na něhož jsem narazila v dětství a později ho téměř zbožňovala, mě potkává znovu jako filosof psychoanalýzy. Přemýšlejte dostatečně dlouho, dostatečně správně v každém bodě, a potkáte ho. Natrefíte na něj, jak na vás čeká, stojící připraven na kraji cesty.

Lou Andreas-Salomé

Psychoanalýza získala mezi filosofy brzy po svém vzniku značnou popularitu. Mnozí jí byli ovlivněni, jiní chtěli „určit její místo“. Psychoanalýza, její praxe a vývoj její teorie, tím nebyla příliš dotčena. Lavinia Gomezová píše:

Pro filosofy představuje psychoanalýza zvláštní výzvu. Její ústřední pojem – nevědomí – představuje radikální kritiku tradičního nahlížení mysli a přitom uniká definitivní klasifikaci. Psychoanalýza stojí na křižovatce různých filosofických  programů, kterými byla anektována, což dovoluje, aby jejich základní principy byly prověřeny společně.[1]

Objevily se pokusy odvodit psychoanalýzu z platonismu[2], filosofie presokratiků[3], Kanta[4], německých romantiků, Schopeuhauera[5] nebo Nietzscheho[6]. Mnohé historiky myšlení napadlo hledat původ psychoanalýzy ve spinozismu. Za všechny cituji S. M. Melameda:

Sigmund Freud aplikoval mechanismus Spinozova panteismu na činnost lidské mysli. Stejně jako Spinozova příroda poslouchá jisté neměnné zákony, stejně tak Freudem rekonstruovaná lidská mysl sleduje svůj neměnný řád. Jeho pojetí mysli je v jistém smyslu stejně neurčité jako Spinozovo pojetí substance. Obě jsou jen zdánlivými velikostmi (imaginary magnitudes). Jestliže spinozismus je makro-panteismem, pak freudismus je mikro-panteismem.[7]

Spinozova filosofie není možná zas tak originální, jak by se zdálo, a v jejím holismu (v úryvku označeném jako panteismus) ji může připomínat mnohá hlubší úvaha. Paralely Freudova učení mohou svědčit nejen o jeho odvozenosti, ale i o tom, že se Freud trefil. Freudova inspirace ze Spinozova učení patrně nepochází, nicméně setrvalost této úvahy svědčí o tom, že k sobě mají blízko. Jak píše již C. Rathburn: „Není zde pravděpodobnost historického vlivu, ale je zde bližší podobnost než jakékoli jiné moderní psychologii.“[8]

Jiní autoři upozorňovali na to, že mezi Spinozovým učením a Freudovou psychoanalýzou jsou jisté paralely, kterých je možno využít. R. N. Kaul píše: „Je mnoho významných bodů kontaktu mezi Spinozou a Freudem. Nálada a směřování těchto myslitelů jsou podobné, soulad a blízkost v podstatných bodech je tak do očí bijící, že můžeme jen podpořit Rathburna[9],který tvrdí, že psychoanalýza je ze všech moderních psychologických škol Spinozově psychologii nejbližší.“[10]

Bývá vyzdvihován „jejich společný předpoklad nekompromisního psychického determinismu.“[11] Na tento společný rys poukázal sám Freud – v nejdelší poznámce, kterou Spinozovi věnoval. Pochází ze zamítavé odpovědi na žádost nakladatele, aby o Spinozovi něco napsal:

Nejsem dostatečně profesionálně vzdělán, abych mohl o Spinozovi napsal vědecký článek. Ale co si o něm myslím, mohu dát do několika slov. Spinoza byl prvním, kdo zcela konsistentně aplikoval ideu vše-prostupujícího determinismu na lidské myšlení, cítění a jednání. Mám za to, že jeho hledisko nebylo, přes všechno to úsilí o jasnost a logickou přísnost, obecně přijato pouze proto, že vyžaduje nejen konsistenci myšlení, ale také neobvyklou integritu, velkodušnost a – skromnost.[12]

Mnohokrát bylo poukázáno také na blízkost pojmů libida a conatu, Stuart Hampshire psal dokonce o „společném Freudově a Spinozově pojetí přirozeného pudu k sebezachování a rozšíření moci a energie jako klíči k porozumění všem formám mentálního života“[13]. Oba myslitelé také kladli důraz na moment zvědomění: Spinoza „by souhlasil s Freudem v tom, že vědomá znalost emocí a pudů je nezbytná k vyrovnanému životu a že rozum je mocný terapeutický faktor při ovládání vášní.“[14] Hampshire[15] se domníval, že cíl Spinozovy etiky, vyrovnaný život bez pasivních emocí a zmatených idejí, není dosažitelný bez psychoanalytické zkušenosti nebo něčeho podobného. Někteří autoři poukázali na to, že průběh psychoanalytické zkušenosti není jen intelektuálním procesem, stejně jako jím není ani Spinozovo zdokonalení rozumu. Jak pro Spinozu, tak i pro Freuda byl neodmyslitelný i citový aspekt.

Již od sedmnáctého století byly zkoumány terapeutické možnosti aplikace Spinozovy filosofie. Spinozův přítel a student Ehrenfried Walter von Tschirnhaus vydal roku 1687 práci Medicina mentis, která rozvíjí terapeutický záměr Spinozovy etiky. Dnes je někdy Spinozova etika interpretována jako implicitní psychoterapie. Tímto směrem uvažuje Jerome Neu[16], který má Spinozu za vlajkonoše celého psychoterapeutického uvažování, založeného na preferenci ovlivňování myšlení, resp. práce s ním. Spinozova etika byla označena také jako stoická psychoterapie[17], nebo jako forma kognitivní psychoterapie[18].  Jako psychoterapeutické techniky chápe Spinozovy léky (v orig. remedia, návody na to, jak se zbavit nežádoucích, pasivních a smutných afektů) také Jonathan Bennett[19]. Ve Spinozově Etice nachází tři techniky, určené k obraně před vášněmi:

–          reflexe determinismu („Pokud mysl chápe všechny věci jako nutné, má nad afekty větší moc neboli potud jim méně podléhá.“ 5p6)

–          oddělování a spojování („Jestliže oddělíme hnutí mysli neboli afekt od myšlenky na jeho vnější příčinu a jestliže jej spojíme s jinými myšlenkami, pak tím zanikne láska nebo nenávist k vnější příčině a s ní i kolísání mysli, které z těchto afektů vzniká.“ 5p2)

–     přeměňování vášní v aktivní afekty („Afekt, který je vášní, přestane být vášní, jakmile si o něm vytvoříme jasnou a přesnou ideu.“ 5p3).

Zatímco reflexe determinismu přináší spíše pocity smíření, a technika oddělování a spojování nás může jen zbavit nepříjemných afektů, aniž by přinesla něco pozitivního, naše skutečná moc nad naším osudem spočívá v tom, že můžeme měnit úhel pohledu – vytvořit si o vášni jasnou a přesnou ideu. Změna „vnímání“ může osvobodit a dovést, jak říká Spinoza, k nejvyšší možné spokojenosti.

Jerome Neu ukazoval na možnost spinozismu filosoficky zakládat psychoanalýzu a kladl důraz na to, co bude dále v textu označeno jako primát ideje nad afektem:

Ústředním analytickým cílem je transformovat emocionální život pacienta skrze porozumění jeho příčinám a významům. Víra v to, že poznání tě osvobodí, zde spočívá na čemsi jako spinozistickém pohledu na emoce. Ve vztahu k psychoanalytické teorii je zvláště plodné zvážit důležitost role, kterou Spinoza přikládá myšlenkám v určování mentálních stavů, zvláště emocí. Ocenění místa myšlení v povaze emocí nám může pomoci porozumět, jak může „náprava rozumu“ člověka osvobodit nebo aspoň učinit svobodnějším. Jestliže přesvědčení jsou vestavěny do emocí, pak odkrytí dětských impulsů a fantazií vtělených do současných emocí může pomoci tyto emoce a s nimi související sklony transformovat na aktivní emoce. Jak ve spinozovském, tak ve freudovském pojetí má rozum místo v našem úsilí o kontrolu nad našimi emocionálními životy a jejich plné žití. Dává smysl chtít, aby naše emoce byly rozumné, tj. přiměřené skutečnostem, s nimiž se musíme vyrovnávat. A porozumění naší povaze, naší situaci a silám, které námi hýbou, může být krokem na cestě k tomu, aby se naše emoce rozumnými staly.[20]

Nejvážněji vzala spřízněnost spinozismu a psychoanalýzy Andreas-Salomé:

Spinozismus je velice silně podporován základním principem psychoanalýzy – pojmem předeterminovanosti. Tento náhled, že všechno je, ba dokonce musí, být psychicky předeterminováno, když to sledujeme dostatečně daleko, se dostává daleko za obvyklý logický pojem determinace, zbavuje se svého jednostranného zřetězení, a nakonec ho proměňuje v princip univerzální reciprocity. Vzájemnou interakci všeho se vším je třeba, spolu se Spinozou, předpokládat i se všemi důsledky, a to jak pro empirický svět pohybu, tak i pro věčnou oblast filosofie. Tento věčný klid znamená zároveň nejvášnivější extázi, jíž se nedostávalo v takové míře žádnému mysliteli kromě tohoto, který zajíkavě přikládal stejný význam „přírodě“ i „Bohu“, aniž by přírodu učinil nadpřirozenou nebo redukoval Boží jméno na úroveň věcí. Těší mě, že týž myslitel, na něhož jsem narazila v dětství a později ho téměř zbožňovala, mě potkává znovu jako filosof psychoanalýzy. Přemýšlejte dostatečně dlouho, dostatečně správně v každém bodě, a potkáte ho. Natrefíte na něj, jak na vás čeká, stojící připraven na kraji cesty.[21]

V textu se budu o Andreas-Salomé do značné míry opírat, protože měla mezi známými psychoanalytiky vůči Spinozovi asi největší respekt. „Intoxikovanost životem“, která podle Andreas-Salomé proudí v žilách každého zdravého člověka[22] vyvažuje Freudův pesimismus a snad i Spinozův možný sadismus, jejich společnou „skepsi vůči důstojnosti člověka“.


[1] Gomez, L: The Freud Wars. An Introduction to the Philosophy of Psychoanalysis, Routledge 2005, str. vii.

[2] v souvislosti s tím, že Freud užívá platónský mýtus o Erotovi.

[3] zejména Empedokla a Herakteita.

[4] s ohledem na kategorický imperativ a nepoznatelnost věci o sobě.

[5] Freud v jedné přednášce řekl, že jeho teorie pudu smrti může znít, jakoby ji odvodil ze Schopenhauera.

[6] od něj si – na radu Groddecka – vypůjčil pojem id.

[7] Melamed, S. M.: Spinoza and Buddha Visions of a Dead God, 2007, Chicago 1933.

[8] Rathburn, C.: On Certain Similarities between Spinoza and Psychoanalysis, in: Psychoanalytic Review, ročník 21, číslo 14, 1934, str. 1-14.

[9] Tamt., str. 15.

[10] Kaul, R. N.: Freud´s Contribution to Ethical Theory, in: Psychoanalytic Review, ročník 51, číslo 4, 1964, str. 72.

[11] Tamt.

[12] podle Jammer, M.: Einstein and Religion: Physics and Theology, Princeton 2002, s.45.

[13] Hampshire, S.: Spinoza, London 1967, str. 141-4.

[14] Sours, J.A.: Freud and the Philosophers, in: Bulletine of the History of Medicine, ročník 35, 1961, str. 326-337.

[15] např. S. Hampshire, Spinoza, London 1967.

[16] Neu, J.: Emotion, Thought and Therapy, a Study of Hume and Spinoza and the Relationship of Philosophical Theories of the Emotions to Psychological Theories of Therapy, University of California Press, 1977.

[17] Pereboom, D.: Stoic Psychotherapy in Descartes and Spinoza, in: Faith and Philosophy 11, 1994, str. 592-625.

[18] Cook, J.T.: Adequate Understanding of Inadequate Ideas: Power and Paradox in Spinoza’s Cognitive Therapy, URL:  http://web.rollins.edu/~tcook/personalpage/Jerusalem99.htm

[19] Bennett, J.: A Study of Spinoza’s Ethics, str. 333-342.

[20] Neu, J.: Emotion, Thought and Therapy, a Study of Hume and Spinoza and the Relationship of Philosophical Theories of the Emotions to Psychological Theories of Therapy, University of California Press, 1977, str. 147.

[21] Andreas-Salomé, L.: The Freud Journal, London 1987, str. 75.

[22] Srovnej: Andreas-Salomé, L.: The Freud Journal, London 1987, str. 19.