Archív
Teorie vševývoje ideálreality
Miloslav Dědek
Abstrakt
Teorie poskytuje informaci o zcela obecné zákonitosti změn a vývoje veškeré dosud poznané i nepoznané reality ve všech formách existence hmoty a energie, tj. např. vývoje jedinců i různých živočišných a rostlinných druhů organismů nebo vzniku, vývoje a změn různých vědeckých disciplín včetně všeobecného poznání a zkušeností ve všech oblastech činnosti lidí apod. Teorie se vztahuje na veškeré dění v minulosti, současnosti i budoucnosti. Teorii lze vnímat jako univerzální návod k tvořivému kreativnímu myšlení. Pochopit Teorii vševývoje bez důkladného osvojení všech v popisu definovaných pojmů není dost dobře možné, ale každému, kdo si tuto obecnou zákonitost osvojí, usnadní její znalost racionální řešení libovolně zvoleného problému.
Klíčová slova: teorie, evoluce, univerzální zákonitost, kreativní myšlení
Abstract
Theory of universal development of idealreality Presented theory provides information about general patterns of change and development of all the known and the unknown reality, in all forms of existence of matter and energy, e.g. the development of individuals and various animal and plant species or formation, evolution and changes of various scientific disciplines including general knowledge and experience in all areas of human activity, etc. The theory applies to all events in the past, present and future. The theory can be seen as a universal guide to creative thinking. It is difficult to understand the theory of universal development without a thorough knowledge of the concepts defined in the description, but the theory will help everyone who makes learns it to find the rational solution to any chosen problem.
Keywords: theory, evolution, universal order, creative thinking
Celý článek v pdf
Kam vede „pčelovod“: Poslední gambit a Dostatečně všeobecná teorie řízení
Filosofové čtou detektivky
„A nyní pojďte, projdeme se. Život je překrásný a udivujícím způsobem jde dál!…“[1] Těmito slovy končí román Poslední gambit ruského autora Viktora Vladimiroviče Pčelovoda. Pčelovod je vkládá do úst Sherlocka Holmese a jejich adresátem není nikdo jiný než doktor Watson. Obě hlavní postavy jsou pravnuky svých jmenovců, proslulých detektivním tandemem, jejž tvořili, a stejně jako oni testují své analytické nadání a bohatou erudici na látce přitažlivé svou záhadností. Onou spokojenou a optimistickou průvodkou uzavírá Holmes shrnutí vyšetřování případu teroristického útoku v New Yorku 11. září 2011.
Podtitul Pčelovodovy knihy zní „Mysticko-filozofický politický detektivní román“. V rámci svého pátrání se ústřední dvojice seznamuje s odlišným způsobem myšlení, který jim otevírá porozumění ohromující symbolické hloubce teroristického činu a okolností, jež ho obklopují. Osvojují si základy pro ně zcela nové metodologie, historie a filosofie, které dramaticky promění jejich náhled na organizaci a fungovaní světa i jejich místo v něm. Když dešifrují detaily zvláštních mediálních „průsaků“, současně vysvětlujících i manipulujících neradostné aktuální politické dění, zdá se zprvu, že okrývají temnou, kriminálně-démonickou stránku světa a jejich šetření hrozí čtenáři neblahým působením „konspiračního uvažování“. Celková atmosféra knihy se však pohybuje spíše na pomezí údivu z nových vhledů a snivé náboženské exaltace.
Českému čtenáři nabízí toto dílo průhled do souvislostí politicko-filosofického uvažování, s nímž se setkává jen sporadicky a které na něj svou cizostí působí často až bizarně. Naráží na nesrozumitelnou terminologii „matric“, „egregorů“ či „davo-elitářské společnosti“, západním „liberálně pokrokovým“ hodnotám vzdálený konzervativismus, a náboženský mysticismus, sekularizovanému vkusu doznívajícího evropského osvícenství současně dětinský i „příliš vážný“. Novinář a vydavatel Radovan Stoklasa výmluvně shrnuje typický pocit, který Rusko vzbuzuje v českém na západ orientovaném intelektuálovi, jemuž je ruská věda a kultura neznámou do té míry, že obvykle není schopen jmenovat jediného současného ruského odborníka, který by působil v oblasti, jíž se on sám věnuje: „Vždy nám proklouzne mezi prsty jako rosolovitá koule, změní barvu a tváří se, že je něčím jiným, než co jsme si před chvílí mysleli.“[2]
Příběh pojednávané knihy staví do pozice adeptů kulturního zasvěcení dva západní vzdělance. Potomci slavných detektivů, nespokojeni s dosavadními výsledky oficiálního vyšetřování „zločinu století“, se obrací k metodické analýze, s níž, překvapuje Sherlock svého spolubydlícího, jej „nedávno seznámili přátelé z Ruska“. Východiskem jim jsou výstřižky třech časopisů, které již před lety obdržel Holmes poštou z Ruska se vzkazem, že jde o materiál hodný jeho profesionálního talentu. Jejich pozornosti neujde patrný „matematický aspekt“, jímž se celý případ zřícení mrakodrapů vyznačuje. Krycí název jejich výzkumného projektu – „poslední gambit“[3] – odkazuje k pracovní hypotéze, že „někdo, mající přímý vztah k otázkám globálního řízení, obětuje mnoho, aby získal výsledek, překračující nejbujnější fantazie současného lidstva“.[4]
Jak se ukazuje, novou metodickou analýzou, s jejímiž základy Holmes svého kolegu seznamuje, je tzv. dostatečně všeobecná teorie řízení.[5] Tato teorie byla publikována v roce 1991 anonymním kolektivem, který si dal název „Vnitřní prediktor SSSR“. Provokativní zkratkou se přitom míní „Souborná, Sociálně Spravedlivá Rus“.[6] Stala se základem teoretického korpusu, který je nadále rozpracováván;[7] mezi další důležité publikace patří Koncepce společné bezpečnosti,[8] Mrtvá voda[9] nebo „Sad“ roste sám?…[10] Na stránkách prezentujících materiály anonymního autorského kolektivu nacházíme také román Poslední gambit. Lze ho tedy s jistou rezervou chápat jako jeho „autorizovanou“ propagaci nebo popularizaci. Od roku 1992 je aktivita autorského kolektivu veřejná. Mezi jeho představitele patří politolog Vladimír Michailovič Zaznobin, sociolog Michail Viktorovič Veličko nebo ekonom Viktor Alexejevič Jefimov. Pokud jde o uváděného autora Posledního gambitu, nezávislou zmínku o něm nenacházíme, zato v předmluvě signifikantně nazvané „Čtenářům od autorů“ se objevuje následující vysvětlení: „Viktor Vladimirovič Pčelovod (má takové jméno, a profesí je „střechař“…).“[11] Někteří čtenáři v internetových diskuzích uvádějí, že jim styl Gambitu připomíná mladého Zaznobina, který prý tuto možnost i vícekrát naznačil.[12] Vše poukazuje na to, že autor je smyšlený a smysl pseudonymu metaforický. K němu se níže vrátím, nyní se spokojme s konstatováním, že spojení příběhu s produkcí „vnitřního prediktoru“ není nahodilé, román je spíše jeho výkladní skříní.
Dostatečně všeobecná teorie řízení (DVTŘ) je metodologická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Prezentuje se jako originální a především jedinečná, pokud jde o její kapacitu objasnit některé současné globální politické i individuální morální problémy. Neredukuje se na úzké pole sociálního managementu; ve své „dostatečné všeobecnosti“ navazuje spíše na kybernetiku a teorii systémů, od nich však činí hluboké přesahy do etiky, filosofické logiky a dalších filosofických nebo humanitně-vědních disciplín. V úvodní kapitole „Dostatočne všeobecná teória riadenia: Načo to treba?“ autoři formulují svůj záměr poskytnout prostředek sjednocení ve smyslu interdisciplinární komunikace a harmonizace vědy s praxí a života jedince s životem kolektivu. [13] V důrazu na přínos teorie jsou nekompromisní: svou teorii v podstatě ztotožňují s propracovaným stanoviskem zdravého rozumu, rozumějící podstatě řízení jako takového.[14] Tomuto autorskému sebepojetí odpovídá také úvodní poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“ (včetně Posledního gambitu i Dostatečně všeobecné teorie řízení) a která vlastnictví publikovaných textů připisuje „Ruské kultuře“. Komukoli proto dovoluje jakékoli užití předkládaných materiálů – včetně komerčního – s výjimkou přivlastnění autorských práv. Pro tento případ varuje před „mystickou odplatou“, působící „mimo rámec právní vědy“.[15]
Nevyslovenou, ale zjevnou ambicí autorského kolektivu je poskytnout ucelený světonázorový systém, postihující všechna podstatná témata základních společenskovědních disciplín. „Teorie řízení“ vyjadřuje spíše metodologický přístup než problémové pole, neboť jak bylo řečeno, přesahuje do etiky nebo náboženské filosofie. („Mystiku“ tak autorský kolektiv může dát do uvozovek, neboť zachází s pojmem „hierarchicky nejvyššího řízení“, jež odkazuje k aktivitě stvořitelské bytosti a přesahuje každou společenskou moc.)[16] Zkusme se v kontextu celkového záměru pojednávaných textů znovu zamyslet nad zvolenými autorskými jmény. V již zmíněné závěrečné poznámce předmluvy Posledního gambitu čteme:
„Po nějaké době Viktor Vladimirovič Pčelovod (má takové jméno, a profesí je „střechař“ – jednoduše řečeno, staví „střechy“ a opravuje „střechy“, které to vzalo nebo byly od začátku postaveny špatně) ve svém volném čase, když ho unavily nekonečné diskuse nad jedněmi a těmi samými obrázky a „nesmyslnými“ texty, se rozhodl materiály společné ústní diskuse vyložit v psané podobě. Jak se mu to povedlo, může posoudit čtenář sám.“[17]
„Pčelovod“, tedy včelař, není včelařem svou profesí, snad spíše svou starostlivou či vůdčí povahou. Živí se stavbou a opravou „střech“ – tedy snad toho, co by marxisté nazvali „nadstavbou“, ideových, teoretických a duchovních aspektů života. Obvykle se nevěnuje interpretacím konkrétních politických událostí, nicméně ve volném čase nad nimi poslední dobou vede jisté úvahy, a tak je nakonec sepíše. Jeho „včelařská intuice“ – pomáhající charakter – ho vede neomylně k tomu, aby svým pojetím nabízel útočiště před zmatečnými a truchlivými desinterpretacemi, jimž lidé obvykle podléhají. „Střechy“, „nadstavby“, které nejsou střechami v doslovném smyslu, „to bere“ nebo „byly od začátku postaveny špatně“ kvůli nějakému narušení schopnosti myslet.[18] Je tedy svého druhu psychologem, nebo spíše psychoterapeutem, který se snaží léčit filosoficko-metodologickými prostředky.
Kaleidoskop zapadá do mozaiky
Hypotetický pseudonym „Pčelovod“ se v produkci spjaté s autorským kolektivem objevuje jen jednou, zbytek korpusu je podepsán „Vnitřním prediktorem SSSR“. Dvojznačná zkratka již byla výše objasněna a lze v ní číst morální záměr odpovídající „včelařské intuici“, pokus o filosofickou psychoterapii širokého sociálního dopadu. Termín „prediktor“ odkazuje dovnitř teorie řízení a naznačuje, v čem spočívá základní strategie ovlivňování budoucího směřování sociálního chování: v adekvátně formulované a efektivně situované předpovědi a spolehnutí se na její působení v rámci odhadovaných společenských trendů a hlouběji zakotvených zákonitostí. „Včelař“ očekává potřebu nové „střechy“, a tak o své „včelstvo“ pečuje tím způsobem, že mu ji staví.
Možnost předvídání je podle pojednávané teorie dána existencí matric, tedy koster, forem nebo struktur relativně udržitelného stylu „obsazování funkcí“.[19] Dvojici vyšetřovatelů z Posledního gambitu přivede na myšlenku existence matric zarážející „matematická mystika“ šetřeného případu. Zdá se jim, že je příliš hluboká nebo všudypřítomná, než aby bylo možno uvažovat o tom, že je výsledkem nějakých vtipů nebo prostředkem šifrované komunikace. Výstřižky třech časopisů ruské produkce, jež Holmesovi zaslali jeho anonymní ctitelé, se zdají nabízet návod, jak onu „mystiku“ vyluštit.[20] Aby mu vyšetřovatelé mohli porozumět, obrací se k dílu Alexandra Sergejeviče Puškina, o němž se vícekrát doslechli, že je „zvěstovatelem světonázoru ruského národa“.[21] Nejprve, snad aby se vyvaroval unáhlených spekulací, si Watson od svého přítele vyslechne básníkovo upozornění, že člověk nikdy nemůže být prorokem, jen hádajícím. Odvozuje z poznaných zákonitostí, ale nemůže předvídat náhodu.[22] Holmes se domnívá, že je to „nepostižitelný duch puškinské poezie“, s nímž se musí seznámit, aby mohli „pochopit světonázor ruského národa“.[23] Jejich pozornost zaujme povídka Piková dáma, která je navede k interpretaci karetních a egyptských symbolů, jež se objevují na záhadných výstřižcích.
Po mnoha hodinách strávených luštěním rébusu Watson uléhá, aby se před jeho „očima v polosnu míhaly chaotické kaleidoskopické obrazy z „pikniků“[24], odrážeje nějaký „boj ideí“ v hlubinách podvědomí.“[25] Metafora kaleidoskopu upomíná na teoretické spisy autorského kolektivu. Obraz kaleidoskopu vyjadřuje chaotické vnímání a nedostatečně ucelené chápání světa.[26] Sám Holmes později Watsonovi objasňuje: „V takovém vnímání světa svět nedisponuje stabilitou předvídatelnosti, což znamená: různá nová fakta, události, jevy a procesy, které se staly majetkem kaleidoskopického vnímání světa, mění k nepoznání celý obraz světa, což se v kolektivním vědomí fixuje ve stereotypu o nepoznatelnosti světa.“[27] Alternativou kaleidoskopického vnímání je v pojednávané teorii řízení mozaikovitý pohled. Holmes zdůrazňuje závažnost i srozumitelnost metafory mozaiky a dlouze ji rozvádí. Líčí propojenost všech políček, jež současně zaručuje okamžitý efekt pohybu jednoho políčka na stav všech ostatních i setrvalost celkového smyslu obrazu vzdorující parciálním deformacím. Poukazuje na teoretické i didaktické výhody mozaiky – je možno chápat její logiku a vyvolat si ji v paměti. Důležitým závěrem, k němuž dojde, je, „že mozaikové vnímání světa je jediné a celostné, a vše je v něm podmíněno vztahy příčina-následek.“[28] Jedinost mozaikovitého vnímání nemá přitom jenom ten význam, že políčka v mozaice tvoří jediný celek, ale i ten, že předpokládá, že celý svět odpovídá jediné mozaice, v níž má své místo nutně i každé parciální kaleidoskopické vnímání stejně jako každé jiná mozaikovitá koncepce. V tom smyslu Holmes svého druha ubezpečuje: „Není třeba zabývat se podceňováním, drahý Watsone. Každý z nás dělá tu část celkové práce, ke které má nejlepší předpoklady.“[29] Analogicky uvádí DVTŘ: „Mozaikový svetonázor … vytvára predpoklady pre rovnorodé, jednotné vnímanie a chápanie všetkého rôznymi ľuďmi.“ Z hlediska teorie poznání se tedy mozaikovité poznání jeví jednoznačně optimistické, zatímco kaleidoskopické je víceméně agnosticismem.[30]
Jakkoli Holmes i autoři DVŘT chápou ústřední obraz mozaiky jako typicky ruský, vícero zmíněných motivů navádí ke srovnání pojednávaných myšlenek s konceptem „změny paradigmatu“, jež je „západní provenience“. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[31] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na překonaném a nefunkčním „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „paradigmatu holistického“.[32] Koncepce mozaiky a kaleidoskopu, symbolizující „nutné atributy dvou typů vnímání světa,“[33] stejně koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. „Libovolné jiné druhy vnímání světa lze přiřadit k jednomu z těch dvou druhů,“ říká Holmes a dodává, že „v mozaikovém chápání světa se přirozeně vypracovávají představy o poznatelnosti objektivní reality.“[34] Podle DVTŘ se člověk s kaleidoskopickým viděním nutně stává nástrojem řízení druhých, přichází tedy o svou svobodu, stává se „biorobotem“.[35] Podle západních proponentů holistického myšlení je třeba opustit zastaralé vnímání mimo jiné, anebo spíše především proto, že nabízí řešení ekologické krize, do níž západní svět, potažmo globální společnost, uvedl jednostranný individualismus, odcizení vůči přírodě a vědecká distance vůči „pověrám“.[36] Zvláště v kontextu prostředí hnutí New Age, jejichž spiritualita se často napojuje na popularizované verze holistického myšlení, bývá výzva ke změně paradigmatu formulována jako morální požadavek.[37] Vzhledem k tomu, že kaleidoskopický – anebo dualistický – obraz světa do sebe nedokáže pojmout obraz mozaikovitý – nebo holistický, zdá se, že osvojení si mozaikovitého, holistického vidění musí mít nutně povahu skoku, zvratu. Nakolik je západní ateismus výhonkem dualistického, kaleidoskopického paradigmatu, natolik může být jeho odchovancům osvojení holistického, mozaikovitého vidění náboženskou konverzí.
Na konce patří začátky
Západní proponenti holistického paradigmatu varují, že omezíme-li se v chápání reality na dvojice vzájemně protikladných kategorií – na způsob „člověka“ a „přírody“, „ducha“ a „hmoty“, „boha“ a „světa“ nebo „dobra“ a „zla“ – selžeme v úsilí vyřešit problémy, před které nás staví současná filosofie, věda i praxe (včetně jejích nejnaléhavějších problémů v oblasti politiky nebo ekologie). Namísto „správné strany“ základní ontologické, etické nebo jiné dvojnosti navrhují orientaci na jednotu nebo celek. Autoři publikující pod titulem „Vnitřního prediktoru“ na věc nahlížejí jinak, ale analogicky. Stávající paradigma nechápou jako dualistické, nýbrž podávají výčet čtveřice základních kategorií: látka/hmota, energie/duch, prostor a čas.[38] Jako alternativu staví kategorizaci trojnou a za ústřední pojmy pokládají matérii, informaci a míru.[39] Není třeba zvláštní matematické intuice ani spekulativního nadání, abychom čtveřici redukovali na dvojici a sloučili látku s prostorem a energii s časem. Moment sjednocení mnohosti v celku, který byl konstatován u západního holismu, zde nacházíme artikulován vzájemnou spjatostí tří ústředních kategorií, která je charakterizována jako trojjedinost. Zatímco duch nebo hmota jsou v dualistickém paradigmatu vzájemně nezávislé (byť mohou být podřízeny „jednotnému velení“ Boha), matérie, informace a míra jsou v této koncepci chápány jako vzájemně podmiňující. Bůh není trojice, ale miluje ji,[40] a tak skutečnost sestrojil (sesTrojil), formulují nejhlubší kategoriální zákonitosti světa ruští autoři.[41]
Sklíčka kaleidoskopu dávají stejně dobrý/špatný smysl, i když jsou z „celku“ kaleidoskopu vyjmuta. V mozaikovitém vidění je smysl individua naopak odvozen od toho, jaké vztahy zaujímá ke svému okolí. Pomohla DVTŘ Holmesovi s Watsonem vyřešit případ, jejž nazvali „Poslední gambit“? Nejsem si jist. Myslím, že spíše zahlédli možnost přistoupit k němu pro ně zcela novou perspektivou. Ukazuje se, že „střecha“, kterou „včelař“ postavil – nebo opravil – je (staro-)novou náboženskou filosofií. Tu nacházíme již mezi řádky zvláštního copyrightu, jímž Poslední gambit, Dostatečně všeobecná teorie řízení i všechny další publikace kolektivu začínají.[42] Holmes si při jeho čtení uvědomuje, že koncepce autorských práv, kde výsledky činnosti „nepatří nikomu z účastníků osobně … je … závěr nejen přípustný, ale vyžaduje i nové osmyslení, vycházející za rámec obvyklých stereotypů kultury, ve které žijeme.“[43] Doznává, že je mu takový přístup vnitřně blízký, nicméně uvědomuje si, jak cizí je „prostředí západního establishmentu“. Dochází k závěru, že zde „následovně, máme co do činění s právním vědomím nové vznikající kultury“.[44]
Autorský kolektiv v Dostatečně všeobecné teorii řízení potvrzuje, že „mozaikový svetonázor, vzhľadom k uznaniu objektívnosti informácií a predurčenosti bytia Zhora, predpokladá aj zrieknutie sa autorských práv, túžby potvrdiť svoju mienku ako záväzné riešenie pre všetkých, a je preto pre všetkých společným zjednocujúcim prostriedkom na objasnenie Istiny – skutočnej Pravdy.“[45] Někdy budí aktivity a napůl anonymní tvář kolektivu dojem sektářských praktik.[46] Někdy se jimi zčásti vyznačuje – když identifikuje „chorobu“ myšlení, nabízí vlastní „terapii“, potlačuje autorskou individualitu a v pramenech nejčastěji odkazuje sám na sebe. Zdá se však, že je takový pohled výsledkem nedorozumění. Není podstatné, že všechny materiály, jež kolektiv předkládá, podporují svobodu, samostatnost a nezávislost v opakovaných výzvách k osvojení si jejich obsahu a obsahu dalších materiálů za účelem posílení schopnosti řídit svůj život a nepodléhat řízení druhých. Koncepce rozvinutá v DVTŘ a navazujících textech především efektivně relativizuje parciální skupinové identifikace, ideologickou omezenost a manipulativnímu (pod)řízení přizpůsobený pohled na svět.[47] Všechny její výklady jsou zastřešeny nebo sceleny opuštěním „já-centrického světonázoru“[48] (podporujícího závislost na skupině, ideologii nebo manipulaci) a přechodem ke světonázoru „trojjedinstva matérie-informácie-miery“ tvárného vesmíru.[49]
Takový pohled by se dal v návaznosti na termín já-centrického světonázoru nazvat onto-centrismem, nebo teo-centrismem. Nebylo by to ale pojmenování zvláště přiléhavé, protože do okruhu jsoucího spadá nepochybně vedle centra i periferie, a Bůh v této koncepci není středem, ale spíše tvůrcem oné trojjedinosti. Označme tento světonázor, pro účely této studie, tedy nahlédnutí do ducha jedné nábožensko-filosofické koncepce, jež byla beletristicky zpracována v jednom detektivním příběhu, organicismem.[50] Smysl jednotlivce – jeho „podíl na věčnosti“ – se v této koncepci odvíjí od toho, zda ctí Život natolik, že se snaží každý okamžik žít tak, jak se má žít vždy. Pokud ano, uznává svou organickou souvislost s ostatními členy společnosti, chápe společnost jako jediný organismus, což je mu závazkem, zbavuje ho lhostejnosti a současně mu díky „Nejvyššímu záměru“, resp. „Příznivému větru Všemohoucího“[51] umožňuje žít, nakolik to lze, blahodárný život bez napjatých vztahů a jiných „nepřízní osudu“. Takový světonázor je radikálně osvobozující, protože vychází z uznání jediné, nedělitelné moci Stvořitele života. Ke konci Dostatečně všeobecné teorie řízení se klade „watsonovská“ otázka: „Ak je Všedržiteľnosť bezchybná vo všetkých jej prejavoch a človek nie je v konflikte so Všedržiteľom, tak akú má mať náladu, aké emócie?“ Odpověď je milovníku života jasná: „Dobrú náladu, pozitívne emócie – to je norma človečieho usporiadania psychiky vo všetkých životných okolnostiach bez výnimky.“[52] Snad proto se chtěl Holmes projít, že „život je překrásný a udivujícím způsobem jde dál.“
Literatura
Budapešťský klub, Manifest planetárního vědomí, dostupné online: ˂http://www.clubofbudapest.cz/manifest.html˃.
Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.
Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.
Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.
Kristek, J., Dostatečně všeobecná teorie řízení: Cui bono?, in: Outsider Media, 12. května 2015, dostupné online: ˂http://outsidermedia.cz/dostatecne-vseobecna-teorie-rizeni-cui-bono/˃.
Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.
Pčelovod, V. V., Poslední gambit: Mysticko-filozofický politický detektivní román, Petrohrad 2002.
Russell, P., Od vědy k Bohu, Praha: Dybbuk 2008.
Stoklasa, R., V Rusku se rodí ideologie, které Západ zatím nerozumí, in: forum24, 16. 4. 2015, dostupné online: ˂http://forum24.cz/v-rusku-se-rodi-ideologie-ktere-zapad-zatim-nerozumi/˃.
Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011.
Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/koncepce-socialni-bezpecnosti/˃.
Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?, Sankt-Petěrburg 2009.
Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá: Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: Dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/˃.
Abstract
The theme of this review study is the detective novel The last gambit written by Russian author Viktor Vladimirovic Pcelovod. The novel is a part of the textual corpus by an anonymous collective of specialists in various fields of social sciences, writting under a pen-name „Internal predictor USSR“ and popularizing its theorethical stance, interpretations and recommendations in the form of this novel. Holmes and Watson, great-grandsons of their famous namesakes, follow the steps of their great-grandfathers in their professions, and in the context of an attempt to decipher mysterious illustrations found in some Russian magazines they are introduced into the production of Internal predictor and through it with Russian mentality.
[1] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 269.
[2] Srv. např.: R. Stoklasa, V Rusku se rodí ideologie, které Západ zatím nerozumí, cit. 20. 3. 2017.
[3] „Gambit“ je šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál (nejčastěji pěšce), aby dosáhl nějaké výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. (Definice převzata z V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 37.)
[4] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 37.
[5] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia.
[6] Srv. Seznam pojmů, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/˃, cit. 20. 3. 2017.
[7] Kompletní materiály jsou dostupné online zde: DOTU: Otkrytyj Universitet Žiznerečenija, dostupné online: ˂https://dotu.ru/˃, české překlady některých textů zde: DVTR Dostatočne všeobecná teória riadenia, dostupné online: ˂http://www.dvtr.eu/˃, další pracovní české a slovenské překlady zde: O Koncepci společné bezpečnosti, globální politice a dalším…, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/˃, cit. 20. 3. 2017.
[8] Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti.
[9] Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života.
[10] Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?...
[11] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 3.
[12] Srv. diskuzi k textu Poslední Gambit (dokončení), in: Leva-Net, dostupné online:
˂http://leva-net.webnode.cz/products/posledni-gambit-dokonceni/˃, cit. 20. 3. 2017.
[13] Srv. „Pojmový a terminologický aparát Dostatočne všeobecnej teórie riadenia je prostriedok interdisciplinárnej (medziodvetvovej) komunikácie špecialistov rôznych jednotlivých odvetví vedy a činností. Je to prostriedok zjednotenia, spojenia roztrieštených vedeckých poznatkov a praktických návykov do harmonického celku, nevyhnutného pre bezpečný život a činnosť jednotlivých ľudí a kolektívov, tvoriacich spoločnosť. V tom je hlavná hodnota pojmovo-terminologického aparátu teórie riadenia.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 7)
[14] Srv.: „V našom chápaní Dostatočne všeobecná teória riadenia – je miera vedomého pochopenia a porozumenia riadenia ako takého. Je nepovinná pre jedincov – riadičov-praktikov (manažérov-praktikov), ktorých podvedomé úrovne psychiky dostatočne dobre zvládajú modelovanie, výber a realizáciu jednotlivých možností riadenia. No je nevyhnutná pre obnovenie a zabezpečenie jednoty podvedomého a vedomého v procesoch riadenia, akými sú všetky udalosti v živote človeka. Tí, pre ktorých je DVTR neprijateľná, môžu žiť s tou mierou jednoty a rozladenosti vedomého a podvedomého, aká sa „sama sebou“ vytvorila v ich psychike.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 16-17)
[15] Srv.: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.)
[16] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 20-25.
[17] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 5.
[18] Srv. idiomatický obrat „kryša ponechala“ (= uletěla střecha) odkazující k narušení schopnosti rozumně myslet, šílenství (podle Kryša pojechala — Vikislovar, dostupné online: ˂https://ru.wiktionary.org/wiki/крыша_поехала ˃, cit. 20. 3. 2017.
[19] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 93.
[20] Srv.: „Drahý Holmesi. Se znalostí vaší vášně luštit záhady století, posíláme Vám „rébus tisíciletí“ o třech částech. Doufáme, že přijde doba, kdy poskytnete váš profesionální výklad jeho smyslu. Ctitelé vašeho talentu. Zpětná adresa: Rusko, 190001, Petrohrad 911, Pčelovodu Viktoru Vladimiroviči.“ (V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 30-31)
[21] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 32.
[22] Srv.: „Um človeka je, ľudovo povedané, nie prorok, ale hádajúci. Vidí celkový chod vecí a môže z neho vyvodiť hlboké predpoklady, neraz časom stvrdené. Avšak nie je schopný predvídať náhodu – mocný a okamžitý nástroj Predvídania.“ (A. S. Puškin, podle V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 32)
[23] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 33.
[24] Tak Holmes s Watsonem jmenují koláže, jež jsou na výstřižcích, jimiž se zabývají.
[25] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 55.
[26] Srv.: „… je problematické nazvať (ho – HT) svetonázorom, pretože on síce je schopný obnášať mnohé fakty, pojmy a pod., no nenesie v sebe jedno – celostný obraz Sveta.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 192)
[27] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 159.
[28] Ibid.
[29] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 227
[30] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 158-60.
[31] T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí.
[32] Srv. např. F. Capra, Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha 2004; nebo Capra, F., Tao fyziky,
[33] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 158
[34] Ibid., str. 159
[35] Srv. Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 218
[36] Srv. F. Capra, Bod obratu nebo P. Russell, Od vědy k Bohu. Pozoruhodným překryvem mezi okruhem new age a kolektivu VP je důraz na vegetariánství. Srv. :„… treba mať na pamäti, že človek anatomicky (t.j. geneticky) nie je mäsožravcom.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 198)
[37] Srv. např.: Budapešťský klub, Manifest planetárního vědomí, cit. 20. 3. 2017.
[38] Srv.: „Medznými zovšeobecňujúcimi kategóriami, vnímanými v zmysle prvotných pojmov o objektívnosti Stavby sveta – Univerza, v dnešnej civilizácii v priebehu tisícročí nemenne zostávajú: 1) „matéria“ (hmota); 2) „duch“, chápaný aj ako „energia“, „sila“, i ako riadiaci počiatok, t.j.“infornácia“; 3) „priestor“; 4) „čas“.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 21)
[39] Srv.: „Človek má možnosť chápať celý Vesmír ako proces – trojjedinstvo: matéria i informácia sa menia podľa miery rozvoja. Prvotnosť kategórií matérie, informácie, miery znamená, že kategórie priestoru a času nie sú prvotné, ale od prvotných odvodené. T.j., priestor a čas nie sú objektívne v medznom prípade zovšeobecňovania pojmov. Sú vytvárané objektívnymi rôznorodými vlastnosťami tvoriacimi trojjedinstvo.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 20)
[40] Srv.: „A táto trojica: matéria, informácia, miera existuje v neprerušiteľnom zväzku jeden s druhým, zobrazujúc trojjedinosť. „Boh trojicu miluje“, no Boh nie je trojica.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 20)
[41] Neopomeňme si v té souvislosti všimnout podtitulu Vody mrtvé „Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti)“.
[42] Srv. pozn. 14 výše.
[43] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 227.
[44] Ibid.
[45] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 228.
[46] Srv. např. J. Kristek, Dostatečně všeobecná teorie řízení: Cui bono?, cit. 20. 3. 2017.
[47] Mám na mysli např. koncepci matric jako relativně ustálených, ale plynule se měnících a hierarchicky do sebe vsazených forem připomínajících „ducha času“, do jejichž spoluutváření přistupujeme všichni podle míry svého pochopení fungování společných procesů (srv. Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 90 a dále); variant strukturního (tj. institucionálního, adresného) a bezstrukturního (tj. založeného na neadresné šíření informací) řízení s klíčovou zásadou, že „na každej hierarchickej úrovni organizácie supersystému sa štruktúrne riadenie rodí z bezštruktúrneho“ (ibid., str. 92); nebo odlišení konceptuální a ideologické moci: „konceptuálna moc dáva spoločnosti koncepciu jej života jako jednotného celku v následnosti generácií“ (ibid, str. 178), „ideologická moc … oblieka koncepciu do príťažlivých foriem“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá, str. 63) atp.
[48] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 210
[49] Ibid., str. 211
[50] Svr. „koncepcie organizácie života spoločnosti ako jediného organizmu“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 237).
[51] Ibid., str. 237.
[52] Ibid., str. 245.
mezi břehy 