Archív

Posts Tagged ‘provincionalismus’

Petr Bláha: Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie

Srpen 5, 2013 3 komentáře

Štěpán Koláček

Nedávno se mi do ruky dostala publikace Petra Bláhy s názvem Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie, ve kterých se Bláha kriticky dívá na koncepci demokracie a přezkoumává, jakým způsobem souvisí idea demokracie a reálné fungování těch společností, které si říkají demokratické. Bláha fungování tzv. demokracií zkoumá v různých jejich aspektech (politický, sociální, psychologický, etický atd.), aniž by tyto aspekty v textu nějak výslovně odděloval. Ústředním motivem Bláhových myšlenek se mi zdá, že demokracie není společností svobodnou, ale mnohem spíše společností totalitní. Bláha ukazuje, že demokratické struktury společnosti ve výsledku nevedou ke svobodnému spolurozhodování o věcech veřejných, ale naopak k silně zmanipulovanému a konkrétními účastníky těchto struktur zcela neovládanému společenskému pohybu, kterým je společnost postupně stále více totalizována a utlačována a to mnohdy zcela nepozorovaně. Bláha tuto totalitní podstatu dnešní demokracie nevidí v nějakém vnějším manipulování, či v nějakém plánu těch mocných tam nahoře, ale naopak se domnívá, že člověk sám ze své podstaty nedokáže naplnit požadavky demokratického ideálu. Podle Bláhy sama lidská přirozenost lidem nedovolí naplnit ideál demokracie, podle kterého se dnešní reálně fungující společnosti snaží organizovat, a které mají svůj původ v osvícenství. Základem tohoto ideálu jsou přirozená lidská práva, ke kterým se pojí všeobecné hlasovací právo, jako jejich logický důsledek.

Aristotelés ve své Politice provádí klasifikaci společenských zřízení. Jedním z těchto zřízení je i demokracie, kterou Aristotelés odlišuje od tzv. politeie. Zatímco politeia je vládou mnoha ve společném zájmu (tzn. je v podstatě společností se všeobecným hlasovacím právem) a Aristotelés ji pokládá za nejlepší možné zřízení, demokracie je vládou mnoha ve vlastním zájmu a Aristotelés ji pokládá za jednu z nejhorších možných zřízení a tvrdí o ni, že je tyranií většiny. Rozdíly mezi politeiou a demokracií v Aristotelově myšlení teď můžeme nechat stranou. Důležité je, že i Bláha v souvislosti s demokracií mluví o tyranii. Dle Bláhy je každý konkrétní člověk v moderní demokracii pod nadvládou anonymního tyrana. Na takového tyrana se nedá ukázat, nedá se ani sesadit ani zabít a podle Bláhy čerpá svou moc ze samé podstaty lidství a demokratického systému. Tímto tyranem je veřejnost, která prostřednictvím moderních komunikačních technologií rozhoduje o dobru a zlu, potřebách a prioritách společnosti. Veřejnost se stává abstraktní, avšak ve svých důsledcích velice skutečnou silou, která je od konkrétních lidí zcela odpoutána. Zdá se, jakoby si žila vlastním životem.

Domnívám se, že výborným příkladem, jak veřejnost ovlivňuje mínění konkrétních lidí (a vlastně tak nekontrolovatelně vládne), jsou sociologické průzkumy. Sociologický průzkum má odrážet mínění společnosti a pomocí procentuálního vyjádření ukázat nejrozšířenější (to však ještě neznamená nejlepší) názory a postoje v dané společnosti. Nabízí se, však otázka jakou měrou naopak společnost odráží sociologické průzkumy. Abych mohl tuto myšlenku konkretizovat, vrátím se do doby nedávných prezidentských voleb. Krátce před prvním kolem těchto voleb jsem četl na jednom velmi známém a poměrně čteném zpravodajském serveru hodnocení jedné z mnoha prezidentských debat. Výkony jednotlivých kandidátů byly v tomto článku postupně hodnoceny. Výkon prezidentských kandidátek Fischerové a Roithové byl zhodnocen jako jeden z nejlepších, avšak též bylo připomenuto, že je podle průzkumů veřejného mínění nemá smysl volit, jelikož stejně nemají šanci na výhru. Je snadné si domyslet, že nezanedbatelná část lidí je pak ve své volbě ovlivněna právě takovým průzkumem a volí tak radši sice pro ně méně vhodného, ale podle průzkumu ,,volitelného“ kandidáta. Sociologický průzkum tak působí jako kotva, která veřejné mínění zabrzdí v tom stavu, ve kterém však veřejnost ještě vůbec nemusí a nikdy ani nemusela být.

Výše zmíněný příklad byl však pouze konkretizací mnohem širšího fenoménu. Konkrétní člověk je zbaven svobody a to i přesto, nebo naopak právě proto, že společnosti, ve které žije, se dostalo co nejvíce svobody. Rozhodnutí většiny jsou nevědomky ztotožňována se správnými rozhodnutími a jednotlivec je tak tlačen k přitakání k většinovému názoru, jakožto jedinému správnému, pod záminkou, že v opačném případě by se hluboce zmýlil.

Je tento fenomén přirozenou vlastností lidských společností? Je nutné, aby demokracie nakonec vždy dopadla jako tyranie nikým a ničím nekontrolované veřejnosti?

Heidegger ve svém zásadním díle Bytí a čas mluví o tzv. veřejném anonymovi. Člověk je podle Heideggera ve svém každodenním životě především někým jiným než sebou samým. Tento neodlučitelný aspekt lidského bytí Heidegger považuje za základní při popisu lidské fakticity, čili každodennosti a nazývá ho veřejným anonymem. Člověk podle Heideggera je většinou tak, že není sám sebou. Dělá věci tak, jak se dělají, mluví tak, jak se většinou mluvívá, celkově žije tak, jak se většinou žije. Vždy se může odvolat na to, že tak to prostě chodí. Osobní odpovědnost a s tím související svoboda (jelikož se domnívám, že bez odpovědnosti není ani svobody) se v tomto bytostném rysu lidského života rozplývá a ztrácí. Život konkrétního člověka je podle Heideggera sice prožíván tímto konkrétním člověkem, ale způsobem, který s konkrétností nemá co do činění. Tento rys lidského bytí je podle Heideggera neodmyslitelný a platný vždy.

Je však možné, že v demokracii, jak ji známe, je veřejný anonym silnější, než by byl za jiných podmínek? Je možné, že demokracie tzv. pouští veřejného anonyma nejvíce ke slovu a ten pak, jako neviditelná a všem nutně společná síla přerůstá jednotlivým lidem přes hlavu tak moc, že jim diktuje, co mají dělat? A lze zachovat systém všeobecných voleb a přitom, když ne zrušit, tak aspoň minimalizovat, negativní dopady, jak byly popsány výše?

Strážce noci. O nepochopitelnosti provinciální filosofie (2006)

Březen 25, 2009 1 komentář

Hynek Tippelt

Kniha ústecko-úžického filosofa Petra Bláhy Filosofie provincionalismu je charakteristická znaky, které jsou v tomto článku shrnuty jako „nepochopitelnost“. Filosof provincionalismu, jak o něm Petr Bláha píše, by psal nepochopitelně. Nepochopitelnost by užíval jednak jako zbraň, obrannou i útočnou, a jednak jako prostředek testování potenciálně nebezpečného okolí. Analýza osvětluje čtenářskou náročnost Bláhova textu a možná něco vypovídá o všech filosofických textech, neboť jak píše Petr Bláha „provincionalismus je neodbytným osudem veškerého filosofování“.

Klíčová slova

Utopie, periferie, centrum, provincie, provinciální filosofie, provincionalismus, Petr Bláha, filosof provincionalismu, nepochopitelnost, noc, tma, pomalost

Úvod

Tato krátká studie se zabývá knihou Filosofie provincionalismu. Šedesátistránkový nesnadno zařaditelný spisek ústecko-úžického filosofa Petra Bláhy je zajímavý z více úhlů: Předkládá mnoho trefných analýz některých společenských jevů. Čtenář v něm může nalézt hluboké postřehy týkající se dynamiky vztahu většinové společnosti a solitéra. Knihu lze číst také jako introspektivní výpověď o tom, do jakých konfliktů se společností i se sebou samým se dostává svým chováním člověk, který si zakládá na tom být sám sebou. Současně kniha nabízí podnětnou analýzu proměn, které se staly ve filosofii v průběhu jejího vývoje od novověku až po současnost.

Zmíněné aspekty knihy Filosofie provincionalismu ponechám stranou a zaměřím se na jeden její nepřehlédnutelný rys, který budu nazývat nepochopitelnost. Kniha byla napsána před více než rokem, a přestože byla vytištěna autorem pouze v malém nákladu a bez výdělečných ambicí, dostala se do rukou nemalému počtu potenciálních čtenářů. Nakolik má sám Petr Bláha přehled, jsem dosud nicméně jediným, kdo ji přečetl od začátku do konce. Zdá se, že kniha jistým způsobem znemožňuje, aby byla ve větší míře čtena.

Nepochopitelnost

Když jsem uvažoval o tomto článku, vyslechl jsem třináct lidí a jejich reakce na knihu Filosofie provincionalismu. Byli mezi nimi tři psychologové, tři filosofové, několik odborníků z dalších oblastí společenských věd a několik umělců. Všichni měli knihu v ruce a kratší nebo delší dobu se do ní snažili proniknout. Jejich reakce se v jistých ohledech shodovaly a tyto shodné dojmy, které v nich kniha vyvolala, shrnuji takto:

Čtenář je nejprve zaujat neobvyklostí textu, tématy, která autor nadhazuje, a poetickým jazykem, kterým je pitvá. Poté je ale odrazen tím, že textu nedokáže porozumět a je pouze zahlcen záplavou slov. Přeskakuje, čte od konce nebo z místa, které ho zvlášť zaujme, zrychluje a zkouší nechat se textem nést, nicméně zjišťuje, že zcela přestává chápat souvislosti a nepamatuje si význam ani druhé věty od konce.

I já jsem tuto zkušenost s textem Petra Bláhy prodělával při několika pokusech knihu číst odpředu, od konce či zprostředka, a do určité míry ze mě odrazující dojem nevyprchal oni po tom, co jsem knihu přečetl podruhé od začátku do konce.

Pocity, které ve čtenáři této knihy, zdá se, obvykle zůstávají, jsou ambivalentní – kniha jeho zájem na jedné straně probouzí (komerčně vzato – člověk by si knihu koupil), na druhé ho odrazuje (prakticky vzato – listy v knize rozřeže možná až některé z jeho dětí).

Otázka, kterou si v této studii kladu, zní následovně: Proč je kniha napsána tak, že vyvolává dojem „nepochopitelnosti“?

Technika nepochopitelnosti

Dříve než přejdu k pokusu nalézt na tuto otázku odpověď, krátce přiblížím, jakými prostředky kniha Petra Bláhy potenciální čtenáře odrazuje. Po syntaktické stránce užívá velice složitý, až krkolomný styl. Tuto stránku zde ilustruji tím, že ocituji první dvě a poslední dvě věty jeho textu: „Představitel filosofie provincionalismu je vždy ojedinělým jednotlivcem, který napospas vševládnoucímu vyklidňování ještě setrvává za svým prahem a příležitostně usedá k papíru, aby zaznamenal své zkušenosti, které ovšem v rámci všeobsáhlého dění přestávají zkušenostmi být. Ojedinělému představiteli filosofie provincionalismu to však nevadí, protože ví, že to tak musí být a že někdo musí zůstávat za prahem, aby práh nepřestal být prahem, neboť pak by mohlo přestat být tím, čím se ještě nedávno být zdálo, i ledacos jiného …Pokud se ovšem jiným skutečně stal, pak proto, že provinciální obyčejnost musela přijmout výraz filosofování, v němž se zneskutečněné alespoň přidrželo až do příchodu skutečného neskutečna, jež popře akt zneskutečňování a tím vrátí provincionalismu jeho zaslouženou vážnost. A ta bude tím, co tu zbyde a obklopí zaprášený práh, jenž přestal být obšlapáván.“

Kniha Petra Bláhy obsahuje velké množství neologismů, metafor, dalších básnických technik a básnických výrazů, které nejsou součástí přirozeného jazyka a které jsou příliš mnohoznačné nebo významově vágní, než aby mohly čtenáři pomoci pochopit autorovu filosofickou argumentaci. Tak se můžeme dočíst, že „po povalení hradeb (jež – H.T. – „nebylo ničím jiným než dlouho očekávaným svržením jha, které svou dočasnou nezbytností omezovalo lpění na vyděděncově pochopení svobody“) se trpěné stísnění rozuteklo do všech končin, aby se dosyta ochutnala svoboda pohybu, v níž byl odůvodněně spatřován významný krok na cestě k prohlubování suverenity centra.“ Čtenář může být lapen pouhými několika Bláhovými slovy. Stačí, aby narazil třeba na formulaci „filosof provincionalismu, jemuž je filosofování přiděleno údělem“. Bláhův text čtenáři nijak nepomůže rozlišit, jestli to znamená prostě to, že provinciálnímu filosofovi je filosofování přiděleno (resp. je mu údělem), anebo spíše to, že je mu uděleno přídělem.[1]

Sklon vyjadřovat se co možná nejabstraktněji nesrozumitelnost textu dále zvyšuje, a nakolik knize rozumím, vede Bláhu až k občasným chybným použitím některých slov. Zmíněné rysy ilustruji tímto úryvkem: „Opakovatelnost, shromažďující se kolem zvýrazňování důležitosti setrvalosti, se z pozice obtížně přijatelné nepochopitelnosti jednoduše vymaže určujícím nařčením. Tím se doutnající problém v psychice nivelizátora se zděděnými buňkami vyděděnce vytěsní do nejméně přitěžující objektivizace, která přelomovost přemění ve smršť, jejímž konečným vyústěním je nevyužitelnost vzniklého polomu. Neslušnost má různá zabarvení a ve svých krycích jménech postihuje celou oblast opakovatelného jednání, jehož nasměrováním není posilování archetypu změny. Podezřelost neproměnlivosti je obdařením cejchem neslušnosti strávena jako archaická sedlina, zahlédnutelná na těch, kteří nepochopili.“

Nebudu pokračovat ve výčtu dalších charakteristik Bláhova textu, které vedou k jeho neobvyklé čtenářské obtížnosti, a pokusím se nastínit, proč může čtenáře jeho „nepochopitelnost“ zarážet a proč se domnívám, že „nepochopitelnost“ Bláhova stylu je zajímavým úhlem, z něhož lze k jádru textu dobře proniknout.

Zdánlivá překvapivost nepochopitelnosti Bláhova textu

Nesrozumitelnost Bláhova textu není důsledkem jeho preciznosti. Bláha například píše: „Filosof provincionalismu musí vědět o mechanismech, které způsobují zdánlivou příležitost sebeuplatnění. Ale zároveň nesmí neprůchodnost těchto mechanismů vpustit do své váhavosti. Pokud by se něčeho podobného dopustil, proměnil by se v další podpůrný moment potřeby projektovat nahromaděné neuspořádanosti do lacino vyhlédnutelných objektů zesměšnitelnosti. Ochota přijmout takovou logiku by znamenala zmeškat jedinečnou příležitost pokusit se využít potřebu vztahu, nabízející se ze strany vyděděnosti[2], k takové reakci, v níž by automatické očekávání, kopírující psychologický mechanismus vyhledávání objektu projekce, mohlo být přibržďováno náznaky nepochopitelna.“ Po slovech „reakci, v níž by“ by mohlo následovat rovnou „projekce mohla být …“, aniž by se smysl textu změnil.

Text není vědeckým pojednáním. Autor ani neusiloval o to, aby text měl ráz vědeckosti. Jedná se spíše o nevědecký, až poeticky laděný moralistický traktát[3]. Formu moralistického traktátu chápu tak, že autor píše o tom, co by se mělo a nemělo, co je dobré a co zlé, příležitostně kritizuje soudobé společenské nešvary. Bláha v tomto směru například mapuje a hodnotí možnosti vztahu většinové společnosti a samotářské postavy, kterou nazývá provincionálním filosofem. Vzhledem k tématům, kterým se věnuje, by se zdálo, že jeho záměrem je ovlivnit čtenáře a následně i celou společnosti. Formou vyjadřování si nicméně možnost vlivu sám bere.

Čtenář může postupně zjistit, že náročnost čtení není způsobena ani náročností myšlenek (tím, že by se jednalo o složité myšlenky) nebo tím, že by text předpokládal znalost jiných textů nebo vědomostí. Kniha téměř nepoužívá odborné termíny nebo argot. Petr Bláha mi řekl, že obsah textu dovedl vyjádřit ve dvou stránkách a ve své knize často píše o tom, jak se co činí filosofu provincionalismu srozumitelným. Je evidentní, že v knize je srozumitelnost chápána jako cíl, k němuž má cenu snažit se dospět. Porozumění je v knize prezentováno jako úspěch a rozum je v ní líčen jako zbraň.

Vracím se nyní k otázce, proč Petr Bláha knihu napsal „nepochopitelně“. Zkusme nalézt odpověď v textu samotném, protože proč spekulovat o tom, co možná autor textu sám sděluje.[4]

Proč byl text napsán nesrozumitelně? Provinciální styl

Hlavní postavou knihy je střídavě filosofie provincionalismu a filosof provincionalismu. Osm z každých desíti odstavců Bláhovy knihy začíná větami s těmito podměty. Nejprve se pokusím z toho, co Petr Bláha píše o filosofii provincionalismu, vyčíst, jaké by asi byly provinciálně filosofické texty. Poté se soustředím na utopii, kterou podle Petra Bláhy každý provinciální filosof píše, a na to, jakým způsobem by ji podle Petra Bláhy provinciální filosof napsal.

Předešlu ve zkratce obojí odpověď a formuluji tím jednu z tezí tohoto článku: Filosof provincionalismu, jak o něm Petr Bláha píše, by psal nepochopitelně. Nepochopitelnost by užíval jednak jako zbraň, obrannou i útočnou, a jednak jako prostředek testování potenciálně nebezpečného okolí.

Bludný kruh nepochopitelnosti

V těchto větách se objevily metafory boje. Je filosof provincionalismu snad nějaký indián? Svého hlavního hrdinu líčí Petr Bláha jako obligátní terč, postavu, která je v permanentním konfliktu s okolím a tento konflikt má svým způsobem ráda. Zdrojem jeho konfliktů je to, že zpochybňuje všechen pokrok, je zastáncem čehosi dávno přežilého, je jakýmsi non plus ultra konzervativce.

Radikální konservativismus vyhovuje pravému filosofování, které, jak navrhuje Petr Bláha, by mohlo být „takové filosofování, které s určitostí přetrvává“. Pravý, provinciální filosof se svým postojem ocitá v nebezpečí:

„Podezřelost neproměnlivosti je obdařením cejchem neslušnosti strávena jako archaická sedlina, zahlédnutelná na těch, kteří nepochopili.“ Ostatní jím pohrdají, zesměšňují ho, ale ani to jim nestačí, a tak se filosof provincionalismu „musí mít na pozoru před vyděděncovou závistí“. Lidé provinciálního filosofa nepochopili, proto na něj útočí. On se brání tím, že komunikuje tak, aby ho nepochopili. Jeho nesrozumitelné texty by byly více či méně ambivalentním výtvorem konfliktních obran prezentovat se a skrýt se.

Podle Petra Bláhy je filosof provincionalismu v konfliktu s většinovou společností mimo jiné proto, že má „alespoň minimální provokativnosti vyčnívání, zabírajícího dosud prostor zamýšlený pro proces unifikace“. Petr Bláha se důkladně zabývá nenávistnými složkami dynamiky konfliktu filosofa provincionalismu s většinovou společností. Filosof provincionalismu podle Bláhy vyvolává v lidech to, že se „obtáhnou palebné čáry závisti a pomstychtivosti“. Jejich „závist je naoko kompenzována zesměšňováním“.

„Vylákání do bitevního pole“ je pro filosofa provincionalismu nebezpečné, protože se tím vystavuje dvojí neblahé možnosti: že bude zabit – slovy Petra Bláhy: hrozí mu „otevření se vlastnímu vykrvácení“ – anebo ponížen – bojující filosof se „otevírá potupnému zesměšňování“. Filosof provincionalismu si podle Petra Bláhy všímá toho, že být zesměšněn by se mu mohlo stát zdrojem sebeúcty: „ve srovnání s údělem osamělosti se jistá důležitost pozice zesměšněného může stát pobočnou záchrannou strategií na získání uznání“. „Hru na zesměšňování“ filosof provincionalismu zpočátku podle Petra Bláhy odmítá a jedná tak, aby ostatní nepochopili, jestli jejich hru hraje. Filosof provincionalismu roli zesměšňovaného obětního beránka nepřijímá, nepodporuje ji, a neodpoví na útoky podle Petra Bláhy „pochopitelně“, protože „ochota přijmout takovou logiku by znamenala zmeškat jedinečnou příležitost pokusit se využít potřebu vztahu, nabízející se ze strany vyděděnosti, k takové reakci, v níž by automatické očekávání, kopírující psychologický mechanismus vyhledávání objektu projekce, mohlo být přibržďováno náznaky nepochopitelna“.

Tím, že filosof provincionalismu nepřijme roli, do které ho ostatní tlačí a která mu svým způsobem přirozeně sedí, dosáhne toho, že naruší komunikaci, která mezi ním a jeho okolím probíhala nebo by probíhat mohla. Když na útoky a obdiv, kterých se mu dostává, neodpoví filosof provincionalismu srozumitelnou reakcí, zanechá své protivníky a obdivovatele v nepříjemném zaražení: nevědí, jestli se mohou smát; nevědí, jestli by se smát neměli. Z bludného kruhu hry na výlučné postavení se nicméně provinciální filosof nevymaní. Jakoby šermoval lukem a očekával, že jeho soupeř svůj kord napne na tětivu a společně ho vystřelí do slunce.

Jednou z technik, která projevu provinciálního filosofa zaručuje nesrozumitelnost, je množství vícevrstevnaté ironie. Petr Bláha líčí, že filosof provincionalismu je k jejímu užívání veden strachem z většinové společnosti. Pokouší se „neškodnou ironizací ignorovat nátlak zesměšnovací a ponižovací taktiky“. Aby byl jeho pokus úspěšný, musí ho ale podle Petra Bláhy zastírat: „V úsilí o získání prostoru pro ironii se nesmí dojít až do zřetelné pózy sebeobrany“, protože „ve své vystavenosti, zvýrazněné obýváním trosek, by akt sebeobrany takřka s jistotou posílil sebevědomí materiálně prokazatelné převahy.“ Motivován snahou se ochránit, projevuje se provinciální filosof „nepochopitelně“, zároveň ale předstírá, že tato „nepochopitelnost“ je daná spíše nedostatkem druhé strany. Jeho potenciální text by tím byl ještě nepochopitelnější a útočnější.

S bludným kruhem, do kterého vstoupil, se filosof provincionalismu snaží smířit. Petr Bláha píše, že filosof provincionalismu neodmítá hru docela a naznačuje, že filosof provincionalismu má ke konfliktu ambivalentní vztah. Občas vystoupí, aby se „okázale bavil … roztodivnými posuny – své neslušnosti, HT – do banálních vyznění“. Nevadí mu, že je za své (potenciálně literární) výstupy kárán, nýbrž „ochotně přijímá hru na tragického viníka“. Být obětním beránkem provinciálního konfliktu není provinciálnímu filosofovi jednoznačně nepříjemné – „být nazván neslušným … je pro provinciálního filosofa formou pochvaly za jeho úsilí“.

Hranice, které oddělují příjemné stránky konfliktu od nepříjemných, jsou tenké a bez své „nepochopitelnosti“ by filosof provincionalismu přišel o obojí. Realita se střetává s fantazií a na obou stranách se mísí: „Akt nepochopitelnosti je tak nakonec zdárně z toho, který si již nesmí dopřávat přidržující luxus nepochopitelnosti, převeden s paralyzující jistotou na podivínskou setrvalost.“

Když je něco možné sepsat …

Když se ptáte, proč je nějaký text napsán tak velmi nepochopitelně, může být jednou z odpovědí, že se jeho autor snažil zachytit skutečnost, která se nějak vymyká jazyku, že pojednával téma, které nelze sepsat. Má-li něco smysl napsat, může mít úplně jiný smysl napsat něco, čemu nelze rozumět, co nelze přečíst. Co to pro provinciálního filosofa znamená, když je něco možné sepsat? „Sepsatelná utopie filosofa provincionalismu pouze potvrdí neuskutečnitelnost v její neuskutečnitelnosti“. Utopie, kterou podle Petra Bláhy filosof provincionalismu nutně vytváří, hrozí tím, že může potvrdit to, že je neuskutečnitelná. Nejen tehdy, kdy už je napsána, ale už v okamžiku, kdy se poprvé zrodila v hlavě provinciálního filosofa jako nápad, nápad, který je uskutečnitelný, sepsatelný. Filosof provincionalismu by vítězil, dokud by zvažoval utopii, již ani sepsat nejde.

… je to noční utopie

Petr Bláha v knize nabízí popis toho, jak by vypadala utopie, kdyby ji filosof provincionalismu napsal. Připomínám, že filosof provincionalismu podle Petra Bláhy utopii produkuje nutně – „jeho utopie se mu stává údělem“ – takže jinými slovy existuje-li na světě provinciální filosof, možná od něj pochází jedna z neuskutečnitelných utopií.

Jak by provinciální filosof svou utopii sepsal? „Je úplně lhostejné, jakou formu vyjadřování zvolí, protože žádná z forem, připadajících v úvahu, nemůže zmást toho, kdo uvažuje o pravděpodobnostech záchrany“. Když Petr Bláha uvažuje o možných formách, které by připadaly v úvahu, napadají ho formy zákazů – „může tedy bez obav použít formy zákazů“ (pokud bude kopírovat strategie svých oponentů) – anebo může suše „vypsat zvyky původní obyčejnosti (pokud své oponenty kopírovat nebude). Na formě ale filosofovi provincionalismu nezáleží, protože jeho utopie tak jako tak žádný efekt a svět od katastrofy neuchrání: „Protože filosof provincionalismu programově nechce nikomu a ničemu pomoci, nemá důvod, proč by se zdráhal použít takového způsobu vyjadřování, které bude nejsnadněji napadnutelné.“

Nemá-li důvod, proč se uchránit nejsnadnějšího napadání, jímž je v knize Petra Bláhy míněno „pochopitelné podezřívání, že pouze mechanicky neguje principy vyděděncovy[5] obyčejnosti a touto závislostí kompenzuje svou neschopnost těžit z toho, co umožňují“, nemá asi důvod chránit se ani složitějšího obvinění z toho, že píše nesrozumitelně. Jeho texty nejsou žádnými vědeckými pojednáními, tvoří spíše ledabyle: „Jeho neuskutečnitelná utopie je pouze občasným a nedůsledným zobecňováním zásad, odpovídajících pravidlům původní obyčejnosti.“

Texty, které filosof provincionalismu píše, nemají za cíl někoho o něčem přesvědčit. „Filosofa provincionalismu by ani nenapadlo, aby někoho přesvědčoval o nezbytnosti přehodnotit jednoduchost rastru, přes který přepadává do odsouzeníhodnosti vše tak vyčpěle zastaralé.“ Proto může být provinciálně filosofický text nepochopitelný – nechce nikoho o ničem přesvědčit, nic zachraňovat, předcházet možným námitkám.

Neusiluje o žádný přímý vliv a touhu zlepšovat analyzuje jako sebeklam: „Domnívá se, že chápe posloupnost vzniklé konfigurace a již dávno rezignoval na možná zlepšení tam, kde se zlepšuje o překot.“ Odsuzuje svět a nechce mu pomáhat: „Vyděděncův svět je odsouzen zajít na svou nemožnost ustoupit od zlepšovatelské posedlosti.“ Hlásá smrt civilizace a tak je to, že ho civilizovaný svět nechápe, snad tím posledním, čeho želí.

Filosof provincionalismu by například zakázal mobilní telefony. Vedle toho, že zvyšují bojeschopnost civilizovaného světa – „vyděděnec může odkudkoliv ovlivňovat střety svých plánů tak, že nemusí ztrácet čas vysilujícím obíháním“ – jsou neblahým vynálezem z principiálního hlediska: Provinciální filosof by dělal „skoro vždycky“ všechno opačně než ti, kteří „jsou posedlí“ představou „neustále něco zlepšovat“. I když civilizaci informuje o tom, jak by se podle jeho návodu měla změnit, „dávno rezignoval na zlepšení“. Utopii, byť je jeho dílem, se nesnaží realizovat. K čemu by tedy potřeboval, aby ji někdo četl a aby ji někdo rozuměl? „Sahá- li filosof provincionalismu ve svém dalším neuskutečnitelném kroku po zákazu světla, dopouští se paradoxně osvětlování cesty, vedoucí z překrývané bezradnosti do prostranství, kde se lze znovu nadechovat. Nečiní tak ovšem z důvodu záchrany vyděděnce, ale proto, aby pečlivě nachystanému zániku bylo náležitě porozuměno, čímž věrný své zásadě nic nezlepšovat a nikomu nepomáhat připravuje vyděděncovu pozdnímu nahlédnutí ještě cosi z peprnosti navíc.“ Chce, aby bylo zániku civilizace rozuměno, ale nepředpokládá, že by civilizace mohla být zachráněna. Záleží nějak na tom, aby svému zániku rozuměla sama civilizace, a nestačí, když mu rozumí provinciální filosof?

Tajemně nedozírný text

Zákazy, které filosof provincialismu formuluje, aby podle Petra Bláhy objasnil svou utopii, vycházejí z obecných charakteristik původního světa, jak si ho provinciální filosof představuje: šera, pomalosti a ticha. Utopie zakazuje zrychlování, osvětlování a ozvučení. Petr Bláha ukazuje, jak je možno tyto principy a principiální zákazy aplikovat například na automobily a bicykly: „Zbyla by opět odkázanost na vlastní chůzi, čímž by vzrostla vzpřímenost a očím by se vrátila tajemnost nedozírnosti, do níž vstupují tak podněcující výslechy tušení.“

V rámci zákazu zrychlování by byl omezen i způsob argumentace: „Zaklínadlo výhod musí být odstraněno z nestydatého slovníku těch, kteří na zbídačování výhodami vydělávají výhody, čímž ruší idealizovanou sféru ‚nesporně nezneužitelných výhod‘“. Bylo by zakázáno věci rychle nálepkovat a alespoň deklarovanou povinností by se stala bezbřehá metodická skepse: „Vyděděnec právě díky zrychlovacímu efektu zpozdilosti vyhodnocuje jevy zastrkaně do připravených přihrádek, do nichž si chodí pro jednoduché a nezdržující řešení. Takto vstřebávanou jednoduchost pak nazývá výhodou neschopen již v aktu znásilňovací rychlosti postřehnout snadnou zaměnitelnost přihrádek, která je vděčnou zásobárnou komplikací, vyžadujících si již na značně zprostředkované úrovni usilovné hledání dalších zvýhodnění.“

Většinová společnost, která je v očích provinciálního filosofa nemocná, komunikuje „zrychleně“ a postrádá ve své komunikaci „náročnost přemisťování“. „Zařízení, která přispívají“ k těmto stále „namyšlenějším iluzím, jimiž si (civilizovaná společnost – H.T.) zastírá svou bezvýchodnost do přijatelných lží,“ jsou v provinciální utopii zakázána a počítač jako psací stroj by měl být zakázán s nimi: „Například jenom pro potřebu být osvobozen od činění chyb při psaní je schopen považovat (příslušník většinové společnosti – H.T.) počítačové zrychlovadlo za nástroj, přinášející výhodu. Přehlédnutá zřejmost nebezpečnosti tohoto posunu, zbavujícího povědomí o tom, že již učiněné je nutno přijmout a vypořádat se odpovědně s následky, pak samohybně ústí do přehlédnutí čehosi mnohem závažnějšího, co souvisí s osamostatněností totalizující síly.“

Princip pomalosti nejenže se musí projevit ve způsobu, jakým by provinciální filosof psal, ale vede provinciálního filosofa i k tomu, že pochybuje o smyslu psaného textu vůbec: „Zákaz se musí dostat takřka až k příčinám vyděděncova rozhodnutí a vzít v úvahu již samotnou záludnost vynálezu písma, jehož momentální neproblematičnost smazává přístupy k východiskům.“ Zákaz zrychlování komunikace vede provinciálního filosofa k tomu, aby když už píše, psal v co možná největší míře nesrozumitelně „… zákaz musí směřovat daleko hlubinněji a nezachycovat se posledních viditelných střípků již obehrávaných nepochopitelností“.

Bláhova kniha vyhovuje požadavkům, které Petr Bláha klade na provinciálního filosofa. Text se čte pomalu, zdá se temný a čtenář není ohlušen hesly, která by si snadno zapamatoval. Bláhova kniha by mohla skončit v plamenech hranice, kterou by zapálili příznivci provinciální filosofie, jako poslední. Provinciálně filosofické texty jsou svým způsobem neškodné. Jakoby neměly žádný záměr, který by jejich text měl naplnit. Jejich autoři neusilují o to, aby něco změnili, své plány se nesnaží uskutečnit: „Tudíž ani zákaz hlasitosti nemůže ohrozit neuskutečnitelnost jeho (provinciálního filosofa – H.T.) utopie, neboť ticho je již čímsi nezaslechnutelným a tudíž neexistujícím, protože příliš bezprostředně připomínajícím důvod hlasitosti.“ Možná, že vítězství útoků provinciálního filosofa se odehrávají převážně fantazijně. Jeho útoky jsou nepochopitelné, nikdo je neslyší. Naproti tomu jako obranný nástroj je jeho „nepochopitelnost“ efektivní, nikomu nevadí jeho nesouhlas: „Provincionalismus si může dovolit radikálnost, protože není závislý na svém uskutečňování.“

Shrňme z předchozího, jak by psal filosof provincionalismu, co by ho k tomu mohlo vést a co by si o tom mohl myslet: Nestaral by se o to, jestli je jeho text pochopitelný, protože by nechtěl nic ovlivnit. Psal by spíše nepochopitelně, protože by tím dodržel své utopické zákazy. Filosof provincionalismu vůbec nechce komunikovat s těmi, jež by mohl ovlivnit. Omezuje se na to, že „zpovzdálí a bez možnosti svými náhledy cokoli ovlivnit pozorovává křečovitou dialektiku svobody, která se v jistém smyslu může stát klíčem k pochopení vzrůstající síly centra.“ Představíme-li si možnost, že by provinciální filosof mohl psát srozumitelně, tedy relativně konvenčně, pak by filosof provincionalismu mohl mít dojem, že svým podřízením se běžnému jazyku cosi splácí, dejme tomu možnost být čten. Této možnosti využívá filosof provincionalismu ke své obhajobě: „… nemůže se zbavit pocitu, že má již dávno a nepominutelně zaplaceno, což nelze zpochybnit ani jeho momentální neschopností vzpomenout si na přesné datum tohoto počinu“

Provokace, konflikt, uchvácení a spříznění

Texty provinciálního filosofa by byly „nepochopitelné“. „Nepochopitelné“ stejně jako texty Petra Bláhy. Lze dobře rozumět tomu, proč by se provinciální filosof nestaral o srozumitelnost a čitelnost svého textu. Není těžké nalézt u provinciálního filosofa určitý sklon k „nepochopitelnému“ projevu. Existují ale nějaké silné pozitivní motivy, které provinciálního filosofa vedou k tomu, aby dal něco na papír a aby text sepsal „nepochopitelně“?

Na první pohled se zdá, že provinciální filosof je zmaten. Jak říká Petr Bláha, od sepsání utopie filosofa provincionalismu neodradí žádné nebezpečí. „Nehodlá se spoutávat paralyzující opatrností, neboť vydržet svou mlčenlivost by mohlo být ještě provokativnější než sdělovat svou neuskutečnitelnost.“ Mlčet by bylo nebezpečné, mluvit je nebezpečné také, hledět na nebezpečí je ale ze všeho nejnebezpečnější.

Jako první motiv se nabízí, že se provinciální filosof snaží udržet konflikt. Už jsme se věnovali kruhu zesměšňování a hrozící fyzické napadnutí, do nějž je pravý filosof žijící v provincii zapleten. Zdá se, že provinciální filosof potřebuje společnost, se kterou je ve sporu, kterou provokuje, od které se nechává zesměšňovat, která mu nerozumí a která na něj reaguje podrážděně. Zdá se, že sám sebou se může cítit jen v konfliktu.

Sepsání „nepochopitelného“ textu může být, čteme-li Bláhovy charakteristiky provinciálního filosofa, způsobem boje o život a o právo na něj. Osamělý filosof provincionalismu nemá vztahy, které by ho o jeho existenci přesvědčily, a proto hloubá na tím, co by mohlo nebo nemohlo „potvrzovat jeho právo na existenci“. Nedělá to, co dělá, v zájmu jiných, ale proto, že „v čase neutišitelné průtrže … je po všech znásilněních takové balancování tím jediným, co se nepodbízí snadnému uchvácení.“ Pravý filosof ví, že musí být provincialistou, „chce-li být tím jediným náležitě připraveným (na zánik – H.T).“ Jeho filosofie je přípravou na smrt, a tak se filosof provincionalismu snaží uchýlit k tomu, co nepomíjí, snaží se vystříhat závislosti na tom, co umírá. Tím, co umírá, jsou jistě ostatní lidé, potenciální čtenáři jeho textů a jejich jazyk, a filosof provincionalismu může se tím, že demonstrativně používá jiný jazyk a píše pro ně nestravitelné texty, pokoušet ztotožňovat s tím, co neumírá.

Nikde v Bláhově popisu provinciálního filosofa není řečeno, že jeho projev není jen zdánlivě nepochopitelný. Může se jednat o „nepochopitelnost“ ve smyslu, v jakém je charakteristický pro knihu Petra Bláhy, tedy ve smyslu čtenářské obtížnosti, dané výše uvedenými rysy a působící jako součást záměru autora. „Nepochopitelný“ text provincialisty může mít smysl, tím je ale cosi na způsob bláhové obhajoby něčeho, co už není a nebude, před někým, kdo tohle všechno ví. Text se je možná natolik esoterický, že mu mohou porozumět jen ti, kterým nedá o mnoho víc než pocit, že existuje někdo, kdo je s ním spřízněn.

„Nepochopitelný“ text může docela dobře sloužit k navázání kontaktu se spřízněnci. Text je mírou abstraktnosti a přebujelou větnou stavbou až komický, to ale může vidět až ten, kdo nebyl oněmi čtenářskými nesnázemi přemožen. Stylem možná provinciální filosof manifestuje to, že si chce rozumět pouze s těmi, kdo jsou s ním na jedné lodi a kteří se mu zasmějí i tehdy, kdy není pochopitelný. Význam textu provinciálního filosofa by byl proto vždy více nebo méně skrytý a filosof provincionalismu by ho nemohl blíže explikovat, protože tím by navázal kontakt i s tím čtenářem, o kterého nemá zájem. Chce komunikovat jen se svým dvojníkem: „Filosof provincionalismu je tímto místem (práh, metafora provinciální filosofie jako něčeho mezi původním světem a životem většinové společnosti – H.T.) vázán natolik, že pouze vyzařováním své osamělosti (možno číst jako ‚produkcí nesrozumitelného textu´ – H.T.) může sdělovat svou srozumitelnost pro toho, kdo je spjat s podobným údělem.“

Provinciální filosof možná píše „nepochopitelně“ proto, že je jako „vždy ojedinělý jednotlivec“ naprosto originální“. Těm, kteří ho nechápou a kterých je většina, protože oni nejsou „na prahu“ a protože jim nebude „sdělovat svou srozumitelnost“ a právě proto je „osamělý“, těm nesdělí svým „nepochopitelným“ textem nic: „Své nálady se nerozhodl zapisovat proto, aby toho, co nezbyde, bylo ještě o něco víc … a tak již nyní s plným vědomím nároku na zbytečnost předesílá tíhu prázdnoty, která bude velkou úlevou soustavného přidušování… různými návnadami …“

Provinciální filosof

Petr Bláha říká, že filosof provincionalismu neexistuje, ale podle toho, jak je napsána jeho kniha, se zdá, že se mýlí. Čtením Bláhova textu jsme se dozvěděli, jak by filosof provincionalismu psal. Petr Bláha napsal takový text, jaký by napsal pravý filosof provincionalismu. Je Petr Bláha přeci provinciálním filosofem? Náznakem může být zmínka v závěru Bláhova textu, kde je řečeno, že autor ví, jak se filosof provincionalismu právě cítí a jak je na tom s časem.

Přeženeme-li to, pak Petr Bláha napsal knihu, která nemůže býti čtena. Tím učinil opak toho, co se činí obyčejně a otázka zní, jestli tím pádem učinil dobře. Její význam by snad byl širší, kdyby byl čitelná. To by ale filosof provincionalismu nebyl filosof provincionalismu.

Byla-li by tato analýza správná, osvětluje možná částečně čtenářskou náročnost všech filosofickýchtextů, neboť jak píše Petr Bláha „provincionalismus je neodbytným osudem veškerého filosofování“ a „filosof provincionalismu nemůže jinak než předpokládat, že filosofování má svůj původ ve zrodu potřeby používat pojmu provincionální“. Pouze s pravými filosofy neboli s filosofy provincionalismu („jemu přidělené jediné opravdové filosofování“) cítí nějaké spříznění a s nimi se směje své ironicky zveličené obranně-kryptické pozici. Dělá si srandu z hávu, do kterého se halí. Cílem textu je se tomuto textu zasmát, protože jako pravý produkt provinciální filosofie se neorientuje realitou, ale fantazií: „Provincialismus si může dovolit radikálnost, protože není závislý na svém uskutečnění.“


[1] Tento pleonasmus by nicméně z jiného hlediska, orientujícího se na latentní (skrytý, resp. nevědomý) význam textu, mohl být poukazem na to, že jeho autor si není jist tím, proč a kým mu je jeho filosofická činnost přidělena a jestli si ji nakonec přeci jen sám nezvolil.

[2] Vyděděncem myslí Petr Bláha každého, kdo není provincialistou.

[3] Formou moralistického traktátu se Petr Bláha přibližuje stylu J.-J. Rousseaua, autora slov, která Petr Bláha užil jako motto knihy a jimž svou knihou i dostál: „Čiňte opak toho, co se činí obyčejně, a učiníte dobře skoro vždycky.“

[4] Vzhledem k averzi některých filosofů a mnohých čtenářů filosofickýchtextů vůči psychoanalýze bych rád zdůraznil, že metoda, kterou zde užívám, psychoanalytická není. Ve své interpretaci se pohybuji na explicitní úrovni Bláhova textu a nesnažím se dešifrovat symbolický význam vyjádření, která Bláha používá. Jinými slovy,pouze se snažím vyznat v manifestním obsahu knihy Filosofie provincionalismu a nepřecházím k analýze jeho latentního obsahu, resp. analýze nevědomých významů, které Petr Bláha nebo čtenáři jeho textu přikládají pojednávaným tématům. Sice se zajímám o motivy, které Petra Bláhu k sepsání knihy vedly, ale nepoužívám psychoanalytickou teorii k tomu, abych odhalil něco, o čem Petr Bláha nepíše. Neopírám se ani o základní psychoanalýzou stanovený a Bláhou dokonce zastávaný princip projekce.

[5] Vyděděncem myslí Petr Bláha každého, kdo není provincialistou.

 

http://www.mediafire.com/?nyvuzknt1dl