Archive

Archive for the ‘Nowa Huta, město v rukou inženýrů socialistické duše’ Category

Nowa Huta, město v rukou inženýrů socialistické duše (2005)

Březen 22, 2009 2 komentářů

Hynek Tippelt

Proletáři se spojili, aby stvořili ráj na zemi: Vznikla Nová Huť. Toto město a jeho proměny může ve zkratce charakterizovat nejen socialistické Polsko, ale i dění a atmosféru v celém sovětském bloku. Pro jednoho odstrašující památník stalinistického urbanismu, pro druhého místo romantické nostalgie, pro třetího slavný spouštěč pádu komunismu.

Nekonečná sídliště, příšerně vyzdobené restauračky a obchody s módou z minulého tisíciletí. Opuštěné továrny, znečištěný vzduch a pouliční gangy. Nowa Huta, bývalé modelové socialistické město a chlouba polských komunistů, dnes nejdepresivnější čtvrť jinak nádherného Krakova. Místo, o kterém se píše jako o zrůdě reálného socialismu, má přesto dneska šanci se stát jednou z hlavních turistických atrakcí Krakova. Když do něj dnes vstupujete, máte dojem, že se vracíte o mnoho let zpět, začíná se vám vybavovat pochmurná atmosféra poslušnosti a organizované tuposti a raděj se rychle ujišťujete, že z tohoto místa je volná cesta ven. „Navštivte historickou Nowou Hutu, kde byla Orwellova temná vize dokonalé industriální metropole realizována v ohromující dokonalosti. Tedy dokud dělníci nepovstali a Velkého bratra nesvrhli,“ navrhuje na úvod modernizovaného průvodce Krakovem dopisovatel The Boston Globe.

Meksik
Jedním z posledních dárků, kterými Stalin obdařil svoje socialistické vazaly, bylo rozhodnutí o tom, že v Polsku bude postaven mamutí metalurgický závod. Spolu s nově postaveným městem pro zaměstnance a jejich rodiny se mají stát pro válkou zdevastované Polsko symbolem nadějné socialistické budoucnosti. Ocelářský komplex Leninova huť, který měl na své ploše tři sta padesát kilometrů železnic, se v průběhu šedesátých let stal největším závodem svého druhu v Evropě a na zelené louce postavená Nová Huť je dnes se svými dvě stě padesáti tisíci obyvatel největší sídlištěm v Polsku. Součástí promyšlené taktiky bylo umístění nového města. Aniž by k tomu byly nějaké ekonomické důvody – poblíž nebyly zásoby rudy, uhlí ani vody, zato tam byla nejbohatší zemědělská půda široko daleko – bylo rozhodnuto, že nové město bude postaveno deset kilometrů od starého města v Krakově. Cílem bylo vyvážit intelektuální, starosvětskou a katolickou atmosféru Krakova, kterého se komunisté obávali. Nespočet volných pracovních míst měl do nového města přilákat dělnickou třídu, od níž se očekávalo, že rozmělní sílu intelektuálních a uměleckých kruhů, které byly v Krakově vždycky doma. Jagellonská univerzita v Krakově, která je jen o pár let mladší než pražská Karlova, kolem sebe vždy poutala konzervativní katolickou inteligenci, Krakovu se koneckonců přezdívá Malý Řím. V atmosféře města je dodnes znát dřívější silná židovská menšina. Bohaté město se slavnou historií a kulturou tu stálo jako svědek předností překonaného systému, nemělo žádnou socialistickou tradici, a tak se stalo komunistům trnem v oku. Stavba železáren, které způsobily obrovské znečištění, jakoby byla odplatou za to, jak malou podporu Krakované vyjádřili komunistům v referendu v roce 1946. Na stavbu přijížděly tisíce mladých brigádníků, kteří byly po několik let ubytováni v dost primitivních podmínkách. Rozestavěnému městu se začalo říkat „Meksik“, protože vysoká kriminalita a alkoholismus, který se tam rozmohl, dávali pocítit atmosféru jak na divokém západě. Chuligánství, krádeže, bitky, sebevraždy. Situaci dělníků na socialistické stavbě hutnického kombinátu popsal v roce 1956 polský novinář Ryszard Kapuściński v reportáži „To je také pravda o Nové Huti“. Nedlouho nato byl pochopitelně z redakce odvolán. Těžko v Polsku najít místa tak odlišná jako starý Krakov a Nová Huť. Spisovatel Marian Brandys napsal na začátku padesátých let fiktivní zprávu o Krakově a Nové Huti: Na chodníku se míjejí starý gentleman z Krakova a mladý brigádník z Nové Huti. Mladík si dřepne, aby si zavázal tkaničku. Nemocný stařec, celý seschlý a bílý se opírá se o svou stejně sešlou ženu. Zastaví se a drahou vycházkovou holí poklepe mladíkovi na rameno: „Pověz mi, chlapče, kdože jsou ti lidé s červenými vázankami?“ Mladík se pomalu zvedne a se zakaboněným výrazem v tváři odpovídá: „Jsme brigáda z Nové Huti!“ Brandys dodává: „Tato scéna, jako dobrá karikatura, zachycuje a v nadsázce zdůrazňuje podstatu střetu Krakova a Nové Huti. V tomto střetu povstaly mládí a novost proti stáří a minulosti.“ Armáda ateistických dělníků měla infikovat centrum buržoasních reakcionářů budovatelským duchem proletariátu. Přistěhovalci z venkova se ale postupně za své levně získané bydlení začali spíš stydět. Obývat Novou Huť, být součást masy v standardizovaných životních podmínkách, když na dohled je prastaré, nesčetnou řadou umělců zkrášlené a z mnoha hledisek obdivuhodné město, bylo a je pro mnoho „hutniků“ ponižující. „Zapírali jsme, že tam žijeme, nezvali jsme své krakovské přátele k sobě domů do Nové Huti. Na stavbu Nové Huti přišli lidé, kteří neměli práci, zemědělci, kteří šli za lepším živobytím, lidé, kteří hledali dobrodružství, také kriminálníci, a všichni bez kořenů, bez vazby k tomuto místu. S Krakovem a jeho tisíciletou tradicí ostře kontrastovali. Jednalo se vlastně o obrovské zneužití Krakova a Krakované to prostě nenáviděli,“ řekl na stanici Polskie Radio jeden muž, co v Nové Huti vyrostl.

Dokonalé město
Nová Huť je téměř světovým unikátem, protože její architekti dostali za úkol vytvořit ideální dělnické město a mohli ho vyprojektovat na zelené louce v jednotném architektonickém stylu. Obdobný příklad představ komunistických sociálních inženýrů může nabídnout už jen ruský Magnitogorsk. Socialismus, rozvoj průmyslu a urbanizace byly komunistickými ideology líčeny jako části jednoho procesu. Nová Huť jako ztělesněná industrializace se tak měla stát ztělesněním socialismu jako celku. Vzhled budov měl vzbuzovat pocity síly a neohroženosti masy, která s vidinou svobody a blahobytu slouží komunistické budoucnosti. Tehdy ve všech zemích sovětského bloku povinný styl socialistický realismus je v Nové Huti předveden v ukázkové podobě. Socialistický realismus měl vyjadřovat prvky nového společensko-politického systému a nejviditelnější byl na poli architektury. „Staré město“ Nové Huti má velice zajímavou kompozici. Z centrálního náměstí se paprskovitě rozbíhají široké bulváry, které jsou spojeny dalšími silnicemi tak, že vytvářejí síť. Koncept města je částečně odvozen od tzv. „neighbourhood units“, sídlištních jednotek s asi pěti tisíci obyvateli, které měly spolu tvořit čtvrti s patnácti tisíci obyvatel. Každá jednotka měla být vybavena infrastrukturou zahrnující obchody, zásobování, školy a školky. Většinou nízké, nanejvýš pětipatrové domy s valbovou střechou, které kombinují renesanční, barokní a klasické prvky, jsou obklopeny parky, hřišti a náměstími. Některé jednotky jsou uzavřenou čtvrtí, do které se vstupuje vysokou bránou. Některé rohové domy jsou vyšší než ostatní a tak vypadají jako věže nějaké pevnosti. Jednou z výhod tohoto uspořádání z hlediska režimních zadavatelů bylo, že umožňovalo, aby se obyvatelé navzájem hlídali. V názvech čtvrtí byl optimismus – Zelené nebo Slunečné sídliště a podobně – a do schránek lidé dostávali noviny Budujeme socialismus. Město bylo budováno striktně v duchu rovnostářství: žádné rozdíly mezi čtvrtěmi pro střední třídu a elitu, žádné bydlení pro chudé vrstvy. Bylo budováno jako nejlepší představitelné město pro masu dělníků, pro kterou mělo být ústřední topení dobrým příkladem kvalitního života. Množství zelených ploch mělo vytvořit příjemnou a přátelskou atmosféru a Nová Huť je dodnes nejzelenější Krakovskou čtvrtí. Z každé části Nové Huti se dalo snadno pěšky dojít na hlavní náměstí bez toho, aby bylo třeba přejít větší silnici. Novější sídliště, která se kolem postupně postavila, působí stejně odcizeným dojmem jako jinde v bývalých socialistických zemích, ale středová oblast Nové Huti je skutečnou alternativní urbanistickou vizí. Pět hlavních hvězdicovitě uspořádaných silnic, které vedou z hlavního náměstí, neslo symbolický význam. Nejdůležitější z nich, bývalá Leninova třída vede k ocelářskému gigantu. Hlavní brána do továrního komplexu na konci této „osy práce“ je mezi dvojicí budov administrativního centra, kterým se začalo říkat Vatikán nebo Dóžecí paláce, protože připomínají barokní paláce s cimbuřím a věžičkami. Někteří dnešní návštěvníci Nové Huti se domnívají, že záměrem architektů, kteří z administrativních budov Leninových železáren udělali částečné repliky Krakovského hradu, bylo celý koncept socialistického města zesměšnit. Těžko říct. Další paprsek Hlavního náměstí, Růžová alej, byla naplánována jako dějiště pochodů a komunistických demonstrací, na které dohlížela socha kráčejícího V.I. Lenina. Po roce 1956 , kdy se od původních idejí socialistického realismu upustilo, nebyla ještě stavba Nové Huti dokončena. Centrální náměstí zůstalo z jedné strany otevřeno, protože nedošlo na plánovanou monumentální budovu Kulturního centra. „Hutnici“ přišli o zdi vyzdobené mozaikami a reliéfy žen při sklizni a dalšími optimistickými výjevy. Do centra náměstí nebyl postaven ani obelisk, který mohl symbolizovat snad akorát para-religiozitu, která se někdy na komunistické hnutí nabalila.

„My chceme Boha“
Ve městě, které mělo ztělesnit utopické vize komunistické společnosti, nebyl samozřejmě postaven žádný kostel.
Režim očekával, že všichni dělníci budou ateisti. Nová Huť měla sice být ideologickou protiváhou konzervativnímu a katolickému Krakovu, ale dělníci, kteří se přistěhovali většinou z venkova, začali za kostel bojovat. Krakovský biskup Karol Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II., v jehož jurisdikci Nová Huť byla, zastupoval nespokojené obyvatele před komunistickými úřady. V roce 1957 vztyčili věřící „hutnici“ na okraji jednoho sídliště dřevěný kříž a začali se tam scházet k náboženským setkáním. Wojtyla a další kněží kázali pod širým nebem. Od roku 1959 na tomtéž místě sloužil Wojtyla půlnoční mši. Při takřečeném „povstání v nové huti“ v roce 1960 byl dřevěný kříž slavnostně vyměněn za ocelový. Shromáždění přešlo v demonstraci za stavbu prvního kostela v Nové Huti. Kromě katolických písní se zpívala i internacionála, nicméně shromáždění bylo tvrdě rozprášeno. Začal boj, který se stal symbolem sporu mezi komunisty a katolíky. V roce 1964 Wojtylu jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupem krakovské metropole a jeho vliv stoupl. Věřící pravidelně na místě plánovaného kostela vztyčovali kříže, navzdory tomu, že je úřady znovu a znovu nechávali strhnout. Wojtyla sehnal peníze od zahraničních nadací. Někdy se stavělo po nocích nebo bylo třeba hlídat před sabotážemi. Povolení ke stavbě kostela se nakonec podařilo získat, přestože obstrukce samozřejmě nepřestávaly, a roku 1967 Wojtyla vysvětil místo, na kterém kostel měl stát. Takzvaná Arka Pana, Archa Páně, Kostel svaté Panny královny Polska, byl postaven v průběhu deseti let. Velkou část práce zastaly ruce místních obyvatel. Při vysvěcení Archy v květnu 1977, rok předtím než se stal papežem, arcibiskup Wojtyla prohlásil: „Muselo se to udát takto? Nemohlo by se ke stavbám, které jsou pro polský katolický lid tak důležité, přistupovat jinak? Nová huť byla postavena jako město bez Boha, ale vůle Boží a lidu, který zde pracoval, zvítězila. Vezměme si z toho poučení.“ Budova, stavba plná křesťanské symboliky, je inspirována kaplí v Ronchampu a připomíná loď se stěžněm ve tvaru kříže. Dvoupatrovému interiéru vévodí mramorový oltář v prvním patře ve tvaru otevřené ruky a osmimetrový krucifix od Bronislava Chromyho. Pro komunisty byla katolická církev velkým nepřítelem a tohle bylo její velké vítězství. Nová Huť, Anti-Krakov, vzorové socialistické městečko, kde měl proletariát vytvořit modelovou společnost, se stala baštou protikomunistického odporu. Od sedmdesátých let se tamní oceláři stali hlavní režimu nepřátelskou silou. Nový bůh, všemocná komunistická strana, se neosvědčil. Když Jan Pavel II. v roce 1979 poprvé po svém zvolení papežem přicestoval do Polsko, bylo mu zakázáno do Archy vstoupit. Sloužil tedy mši na kukuřičném poli za městem, na pozadí temného železářského komplexu. První papežova návštěva vydláždila cestu pro nástup Solidarity. Na Vítězném náměstí ve Varšavě Jan Pavel II. zaútočil na pokus vytvořit ateistickou společnost: „V žádné části světa nemůže být Kristus vymazán z historie lidstva.“ Davy ho odměnily desetiminutovým aplausem a skandováním sloganu „My chceme Boha, my chceme Boha!“ Když papež navštívil v roce 1983 Novou Huť podruhé, do Archy se dostal a provázelo ho tři sta tisíc Poláků. Generál Jaruzelski se o Janu Pavlu vyjádřil: „On byl rozbuškou.“

Bašta odporu
Rodilí Krakované většinou na obyvatele Nové Huti pohlíželi paušálně jako na komunisty, režimu oddané a vděčné chudáky, kteří přišli za prací a levným bydlením. Částečně je rozdíl znatelný dodnes. Zatímco v Krakově ve vás dojem intelektuálky vzbudí i prodavačka v mléčném baru, Nová Huť je plná „dresařů“, tedy něco jako komerční diskotékové mládeže. Režim se tento protiklad snažil podporovat. V březnu 1968 byly dokonce dělníci z Nové Huti pomocí autobusů sváženi do starého Krakova, aby mlátili protestující studenty jagellonské univerzity. V sedmdesátých letech se ale situace změnila, což bylo částečně dáno vyhraným bojem za kostel. Z obyvatel Nové Huti se stali silní a aktivní nepřátelé režimu a význam Archy jako centra antikomunistického hnutí dalece přerostl krakovskou oblast. „Hutnici“ protestovali proti zhoršujícím se pracovním podmínkám a zastavení modernizace města a požadovali vyšší platy. Jedním z terčů nenávisti „hutniků“ byla asi osmimetrová socha V.I.Lenina v Růžové aleji. Problémem nebylo ani tak to, že by byl symbolem komunistické vlády, jako spíš to, že byl Rus. Polský disent v totiž zpočátku nebyl ani tak antisocialistický, jako spíš protisovětský. Krom toho měli „hutnici“ na „Godzillu“, jak Leninově soše říkali, pifku taky proto, že kvůli stavbě sochy byli připraveni o prémie za tři měsíce a ještě bylo vyhlášeno, že se peněz vzdali dobrovolně. Jednou v noci o něj jakýsi výtržník opřel bicykl s cedulí, na které bylo napsáno: „Tady máš kolo, pár starých bot a jeď už do hajzlu!“ Jindy se ho někdo pokusil vyhodit do povětří, ale rozbuška nějak nefungovala a Lenin přišel jen o jednu patu. Krátce po úmrtí Brežněva se někteří obyvatelé pokusili sochu, které se nyní říkalo „Kulhavec“, za pomoci krumpáčů a lan strhnout. Nepodařilo se, načmárali na ní alespoň protikomunistická graffiti, a jednou ho dokonce polili benzínem, zapálili a odlomili mu jednu ruku. Aby sochu ochránily, vztyčily kolem ní nakonec úřady ohradu z vlnitého plechu. Odborové hnutí Solidarita, jehož aktivity pravděpodobně urychlily pád komunismu nejen v Polsku, bývá spojováno hlavně s Gdaňskem a jeho loděnicemi, ale pravdou je, že nejvíce členů měla Solidarita mezi dělníky v Nové Huti. Během dvouměsíční stávky v roce 1980 se k ní připojilo devadesát sedm procent „hutniků“. Odpor zesiloval a město se podruhé začalo podobat divokému západu. Výtržnosti a pouliční bitky s policií byly na denním pořádku. Dělníci byly polovojensky organizováni a v roce 1982 museli být pacifikováni za pomoci vojska s tanky. Pravidelné demonstrace se organizovaly v suterénu Archy, a spolu s protesty v dalších městech nakonec vedly v roce 1989 k událostem Kulatého stolu, které ukončily komunistickou vládu v Polsku. Socha Lenina byla konečně odstraněna a bylo postaveno několik kostelů – mezi nimi impozantní postmoderní kostel Matky Boží Čenstochovské. Z Leninovy třídy se stala Třída Solidarity, ulice Majakovského byla přejmenována na Obránců kříže a Třída kubánské revoluce na Třídu Jana Pavla II. Centrální náměstí se změnilo na Náměstí Ronalda Reagana a Leninovy Hutě podle jednoho emigranta na Hutě Sendzimirovy.

Potrhlí průvodci
Vizionáři, kteří Novou Huť zakládali, zklamali. Když si dnes člověk prohlíží Novou Huť a kráčí po „ose práce“ z náměstí k hutnímu komplexu, napadne ho paralela s ghettem, které bylo v Krakově zřízeno za druhé světové války a odkud vedla cesta jen do Osvětimi. Namísto do Osvětimi se tudy chodilo do „kombinátu“. Když dorazíte až k branám dnešní Sendzimirovy hutě, budete míjet velký park, ve kterém po celý den vysedávají na pařezech desítky chlapíků a popíjejí lahváče. Ve městě je dnes obrovská nezaměstnanost daná úpadkem ocelářského průmyslu. Kolaps hutního gigantu měl ale velmi blahý následek dramatického snížení znečištění, které způsobovalo obyvatelům velké zdravotní potíže a taky výrazně poškodilo historické centrum Krakova. Za městem vyrostly obrovské haldy odpadu, které pokryly 160 hektarů. Stanislaw Juchnowicz, jeden z architektů Nové Huti k tomu na stanici Polskie Radio řekl: „Samozřejmě že umístění železáren bylo kriminálním činem. Ale my jako architekti a projektanti jsme vůbec nebyli ve spojení s těmi, kdo rozhodovali. Bylo to politické rozhodnutí , jehož smyslem bylo ovlivnit situaci v Krakově, městě intelektuální elity a centru kulturních institucí. Komunisté tady chtěli soustředit dělnickou třídu, od které se čekalo, že atmosféru v Krakově změní. Historickým paradoxem ale je, že se Nová Huť stala baštou Solidarity.“ Ve městě, o kterém se děti ve školách učily zpívat písničky, je nyní vysoká kriminalita a atmosféra prohry. V leckom ale vzbuzuje nostalgii a neubrání se dojmu, že celé město by se mělo zakonzervovat jako muzejní exponát. Objevují se první agentury, které nabízejí organizované prohlídky socialistického města. „Communism Tours vám přiblíží život Polska v sovětském područí, tehdejší architekturu i politiku. Tento pomník proletariátu navíc shlédnete v autentickém, východoněmeckém trabantu!“ lákají turisty průvodcovské letáky. Projížďka trabantem začíná prohlídkou ocelového města Leninových železáren a pokračuje kolem tanku a dalších „nostalgických míst“ až na Plac Centralny, kde turisti okusí prostředí zašlé restauračky a vyslechnou vyprávění o různých absurditách života v socialistickém bloku. Agentura Crazy Guides, Potrhlí průvodci, láká heslem „Wild Times in the Eastern Bloc!“, Divoké časy ve východním bloku. Jeden z průvodců, Marek Zajac, k tomu na stanici Polskie Radio říká: „Naším snem je nechat Novou Huť tak, jak vypadala v časech socialistického realismu, protože víme, že to je nejlepší způsob, jak sem přitáhnout lidi. Chceme v Nové Huti rozvinout turistický ruch, přilákat lidi na prohlídku Sendzimirovy hutě, bývalých Leninových železáren. Stojíme za velmi kontroverzní ideou vrátit Leninovu sochu zpět, protože je symbolem Nové Huti. Chtěli bychom změnit to, jak se lidi na Novou Huť dívají: není přítěží, ale naším aktivem.“ „Hutnici“ a Krakované se s dědictvím socialistických ideálů vyrovnávají nejen ironií „ztřeštěných průvodců“, ale i na poli umění. Bartosz Szydlowski, který donedávna vedl divadlo v módní krakovské čtvrti Kazimierz, se vrátil do Nové Huti, kde vyrůstal, aby tam vytvořil experimentální scénu. Má za to, že celá věc kolem Nové Huti je mnohem složitější, než aby bylo možno ji prostě zavrhnout jako stalinistické pochybení. Szydlowski režíruje divadlení hry, založené na skutečných příbězích obyvatelů Nové Huti s názvy jako „Tady jsme žili“ nebo „Hororová show mezi bloky“. Až budete někdy v Krakově a budete mít už po krk malebného Rynku a všech dalších starodávných památek v záplavě turistů posedle cvakajících fotoaparáty, sedněte u nádraží na tramvaj číslo 4 nebo 15 a vystupte po nějakých dvaceti minutách na zastávce Plac Centralny. Zaskočte na Sídliště horalů (Osiedle Górali) mrknout se na tank IS – 2, který bojoval koncem války v Berlíně, a o pomíjivosti ideálů a tragikomedii dějin si zameditujte v nejbližší socialistické knajpě s výzdobou z osmdesátek a záchody z padesátek – servírka k tomu bude možná mlátit lžičkou do pípy v rytmu polského reggae z devadesátek.

http://www.mediafire.com/?q0ywnzgnbz4