Archív

Archive for the ‘Základní ontologické obrazy z psychoanalytického hlediska’ Category

K psychoanalýze ontologie (2003)

Březen 25, 2009 Napsat komentář

Návrh jednoduché čtyřčlenné psychoanalytické klasifikace základních obrazů ontologie, tedy filosofického zpracování „světového názoru“. V rámci psychoanalýzy není zaveden zde užívaný pojem postrodičovského středu, proto se výklad soustředí na něj. K pojmu postrodičovského středu jsem byl doveden analýzou nesubstanční ontologie, proto se zde mluví nejvíce o ní.

Nástin psychoanalytické klasifikace ontologických obrazů

Psychoanalýza má ve zvyku redukovat kulturní výtvory, resp. celou oblast duševna/duchovna na poměrně jednoduchou skladbu základních psychických prvků. Na reduktivnost a jednoduchost této Freudem založené interpretativní metody míří hlavní námitky jejích oponentů, zároveň ale tyto vlastnosti patří mezi její největší výhody. Komplikovanost výkladu zdaleka nemusí být dána jeho předmětem, nýbrž může být naopak trikem, jak učinit předmět nepochopitelným, což se může hodit v případě, že by s sebou pochopení neslo nepříjemnou emoci.

Vzhledem k tomu, že pole ontologie není polem fyziky nebo jiné vědy, nýbrž jejím tématem je bytí (resp. jeho základní rovina), je čistou spekulací. Jako taková se neopírá o nic jiného než o člověka samotného. Ať už jde o směr argumentace, její smysl či průběh, vždy jsou ve hře potřeby člověka, jeho omezení a jeho (ne nějaký univerzální) rozum. Ontologie se nijak nevymyká freudovské definici filosofie jako „psychologie projikované do vnějšího světa“. Vztah filosofie k vědě nemůže nikdy překročit meze pouhé inspirace, protože každá má za předmět cosi docela odlišného.

Inspirujeme-li se E. H. Eriksonovým dělením obrazů, které uvádí jako obrazy náboženské ve své studii Martina Luthera, lze rozlišit 3 základní typy ontologie:

Paternalistická ontologie řádu. Jejím smyslem je poskytnutí orientace. Bůh je zde zákon. Psychoanalytické Eriksonovo zachycení: „otcovské svědomí –příkazy a dílčí kapitulace“.

Maternalistická ontologie domova. Smyslem projekce je pocit ochrany. Bůh je zde synonymem bytí. Eriksonovými slovy „mateřská náruč a přijetí“.

Uterální ontologie svobody. Bůh není, ačkoli může zůstat jakási božskost, ba právě to, že není žádný Bůh, může být viděno jako božské. Erikson: „jakési ryzí samobytí, ten nestvořený zdroj všeho stvoření, jakýsi předrodičovský střed, kde je bůh čirou nicotou.. Toto čiré bytí již netrápí konflikty mezi dobrým a zlým, není závislé na ničem dalším, na žádném dárci či na vodítku rozumu nebo reality.“

Nesubstanční ontologie je stejnou projekcí jako každá jiná ontologie. Co se týče spolehlivosti, s jakou odráží vnější svět, či její iluzivnosti, není obrazem jiné kvality než antropomorfní teismus nebo solipsismus, jejichž původ je psychoanalyticky poměrně přesvědčivě odhalitelný, ale: Je projekcí, která neuspokojuje ani potřebu ochrany, ani potřebu vedení. Z hlediska uvedeného eriksonovského dělení by měl být jejím centrem předrodičovský střed. Chci ukázat, že tomu tak není, neboť lze rozlišit dvě základní varianty tohoto „třetího projektivního obrazu“.

Vyjděme od toho, že „ontologie středu“ má být ontologií svobody. Jako i svoboda je dvojí, nezodpovědnosti a zodpovědnosti, mohou se tyto dva středy –předrodičovský a „postrodičovský“ lišit podle toho, jak je v nich se svobodou naloženo. Svoboda zodpovědnosti spočívá v braní své svobody, svých činů na sebe. Ontologicky podřadná jednotlivina podřízená otcovskému zákonu nenese za svůj čin odpovědnost žádnou stejně jako ten, kdo se cítí být stále v matčině náruči, nebo ten, kdo „nevykročil“ ani do této náruče a zůstal v blahé jednotě s tělem, které se nestalo v plném smyslu mateřským. V rámci obrazu otcovského, mateřského a předrodičovského je tedy prostor pouze pro „nezodpovědnou“ svobodu.

Druhou stranou svobody je smysl. Imaginární rozhodnutí, před kterým stojí nevědomí filosofa, když volí mezi dvěmi variantami „třetího obrazu“, zní: Sestoupit před problém smyslu (do předrodičovského středu, do lůna), nebo jej vyřešit tím, že na sebe vezme jak roli určovatele smyslu (otcovskou funkci), tak i roli dárce pocitu smyslu (funkce mateřská –matka dává ten pocit svým přijetím, to je odměna, kterou otec nenabízí)? Projekce postrodičovského středu by pak odpovídala integraci mateřských a otcovských funkcí, „osvobození od objektu“. Zatímco obraz otcovský, mateřský a předrodičovský vyjadřují závislost, obraz postrodičovský vyjadřuje autonomii stavu, v němž je jedinec sobě samému matkou i otcem.

Je-li základním přáním nikoli získání určitého objektu nebo vztah k němu (otci, matce), ale zmírnění psychického traumatu z oddělení, kteréžto trauma je zároveň vzpomínkou na život v lůně, pak takové znovunabytí jednoty se může dít buďto regresí do předrodičovského středu, který je oceánickým prožitkem neoddělenosti od celku a totožnosti s ním, anebo sjednocením se sebou samým neboli nehledáním odpovědi někde jinde, ale jen v sobě.

Obraz lůna, předrodičovský střed, má-li plnit funkci ochrany před problémem smyslu, funkci zbavení zodpovědnosti, funkci popření faktu základního oddělení, musí být vnitřně nediferencovaný přesně tak, jak je tomu v typických panteistických systémech.

Základní situace (centrální pojem nesubstanční ontologie Egona Bondyho) nebo třeba Tao čínské filosofie jsou však přímo opakem takového lůna, jakkoli k němu mají blízko v revoltujícím spojenectví proti oběma rodičovským principům. Nesubstanční ontologie není žádný panteismus. Zatímco lůno je jakési absolutní spočinutí, tedy návrat před nebezpečí, které vyvolává touhu spočinout v matčině klíně, navrátit se do bezvědoma, do „panteismu“, základní situace je nejistotou, je hledáním slastné svobody (hledáním smyslu a nalezením svobody), která je umožněna právě jakousi absolutní nejistotou.

Touha po svobodě, která je hnací silou nesubstanční ontologie, se projevuje jako touha nemít možnost se čehokoli ochranného nebo preskriptivního dotknout, je pokořením otcovské autority i vázanosti na matku. Základní situace (tao, proměna) je postrodičovský střed (nikoli předrodičovský), protože není výrazem úsilí o jednotu nebo řád, nýbrž výrazem úsilí o svobodu a rovnoprávnost při zachování vědomí obtížnosti života. Neposkytuje privilegia –není antropocentrická, nestanovuje smysl, ale jeho možnost. Postrodičovský střed je tak přímo jakousi psychoanalytickou utopií obrazu, který je projekcí zcela zralé psychiky. Lze očekávat, že prožitek takového daru je spíše darem nevědomí než čímsi, co je možné držet permanentně.

http://www.mediafire.com/?im3zmmmitkg