Archive

Archive for the ‘Výkřik holismu’ Category

Výkřik holismu

Říjen 24, 2012 2 komentářů

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Scholastikos hledal řadu dní jednu ze svých knih a stále ji nenacházel, a tu se, když náhodou jedl salát, otočil do jednoho kouta a tam uviděl ležet hledanou knihu. Když za nějaký čas potkal svého přítele, který bědoval nad tím, že pozbyl všechen svůj oděv, řekl mu: nebuď nešťastný. Kup si salát, jez ho, otoč se do rohu a mysli na to, co hledáš. Tak to určitě najdeš!“

Filogelós

V přecházejících kapitolách jsme často omezovali své úvahy na klasickou západní filosofii, protože jsme jako jedno z vodítek psychologické interpretace zvolili tendenci rozdvojit svět, typickou právě pro západní myšlení. Nastínili jsme útěšné perspektivy, které představa rozdvojení skýtá, a možnosti rozvinutí obranných projekcí, jimiž lze odsouvat řešení některých archaických úzkostí. Dualistická filosofie byla interpretována jako obhajoba rezignovaného přístupu k životu a odporu ke změnám. Naše úvahy ukázaly, jak může rozdvojené myšlení posilovat obranné mechanismy vytěsnění, racionalizace a fantazijní identifikace s racionalistickým ideálem, vyjadřujícím odstup, nezávislost a soběstačnost.

Vedle dualistických filosofií, které spojuje orientace na rodičovské postavy a které po dlouhou dobu ve filosofickém mainstreamu převládaly, jsme identifikovali ještě třetí proud, související s obrazem středu. Tento obraz zpracovává filosofie zdůrazňující princip jednoty protikladů a všeprostupující vzájemné souvislosti všeho se vším. Tato tradice holistického myšlení bývá někdy nazývána věčnou filosofií, protože představuje naše kulturní nevědomí, jehož hlubiny nás nepřestávají lákat i děsit.

V posledních desetiletích sledujeme v západním myšlení obrat, který je charakterizován rostoucí otevřeností a porozuměním holistické filosofii. Mnozí z nás mají pocit, jako by poslední dobou všude viděli, že vše je podmíněno mnoha faktory a podléhá neustálým změnám a vývoji. Tyto náhledy rozmělňují představu rozdvojeného světa a podkopávají předpoklad, že realita je tvořena oddělenými materiálními objekty. Návrat holistického myšlení představuje v dějinách filosofie hlubokou proměnu, která nicméně nevybočuje z bouřlivé dynamiky naší doby.

Přestože dvacáté století proběhlo pod vlajkou konce a smrti, byly objeveny nové cesty, jak v nekonečném příběhu pokračovat. Vlivem vrcholící industrializace se rozpadla tradiční podoba světa přímo před našima očima souběžně s tím, jak objevy fyziky a biologie rozbořily moderní vědecký obraz světa. Nejen abstraktní matematici a kvantoví fyzikové narušovali platnost tradičních mechanických a materialistických modelů, ale i společnost jako celek ztrácela důvěru v možnost zorientovat se ve světě s pomocí osvědčených pravidel. Duchovní nejistota a morální sebevědomí rozvrácené válečným běsněním vyústily v rozmáhající se rezignaci tváří v tvář zániku. Informační revoluce dokončila rozklad tradičních etických hodnot a společenských norem. Rostoucí globální politické napětí, nebývalé otřesy v ekonomice, ekologii a dalších oblastech probudily apokalyptické obavy, na které někteří reagují popřením, jež má za důsledek další prohloubení rozdvojeného vnímání reality. Stále více z nás však současnost přesvědčuje nejen o nutnosti přehodnocení starých myšlenkových stereotypů, ale také o překvapivých možnostech porozumění, jež skýtá vize světa jako neustálého sledu proměn vzájemně se podmiňujících částí téhož celku.

Intelektuální prázdnota a bezvýchodnost, reprezentovaná například zájmem o absurditu, postmodernismem nebo jakousi formální rezignací, nezaujala nadlouho. Vystřídala ji mohutná vlna nových směrů, inspirovaných často východní mystikou nebo evropskou esoterní tradicí. Pokud se na začátku druhé poloviny dvacátého století zdálo, že duchovno vymizelo, na začátku století jednadvacátého si i kněží stěžují na jeho inflaci, neboť produchovněny jsou dnes i masáže a klystýry.

Revoluční povahu naší doby lze podle prorockého futurologa Egona Bondyho postihnout pojmem osová doba.[1] Tímto termínem německý filosof a lékař Karl Jaspers označil přelomová období v dějinách lidstva, kdy bývají z nutnosti opouštěny všechny navyklé formy uvažování i jednání. Osovou dobou jsme podle Jasperse prošli v období počátku tzv. neolitické revoluce, kdy jsme si osvojili zemědělské techniky obživy, podruhé v době tzv. etického zlomu kolem 6. století před Kristem, kdy současně působilo neuvěřitelné množství dodnes uznávaných myslitelů, jako byl Buddha nebo Sokrates. Naše intuice napovídá, že se dnešní proměny mohou těmto revolucím přinejmenším vyrovnat.

Mezi pokusy o postižení významu naší doby se těší obdivuhodné popularitě již zmíněný koncept změny paradigmatu. Charakter současných dalekosáhlých změn se jím snaží již od sedmdesátých let zachytit rakousko-americký fyzik a filosof Fritjof Capra[2]. Jeho knihy se staly bestsellery a paradigmata a jejich změny se začaly skloňovat ve všech pádech. Na začátku nového tisíciletí se změna paradigmatu stává zaklínadlem, v roce 2011 se s ohledem na rostoucí vlnu občanské neposlušnosti začíná hovořit o kompletní globální změně společensko-politického a kulturního paradigmatu.

Pojem paradigmatu převzal Capra od amerického filosofa vědy Thomase Kuhna, který jím rozuměl soubor základních předpokladů, na nichž stavíme to, čemu říkáme vědecký pohled na svět, a lze ho chápat šířeji jako všeobecný myšlenkový rámec nebo obecné schéma myšlení. Capra došel k názoru, že různé projevy krize naší společnosti jsou

„v podstatě krizí vnímání. Vyplývá to ze skutečnosti, že se pokoušíme aplikovat pojetí zastaralého karteziánského názoru (mechanistického pohledu na svět, který nám dává karteziánsko-newtonovská věda) na realitu, kterou již dnes nemůžeme na základě tohoto pojetí chápat. Žijeme dnes v globálně propojeném světě, kde všechny biologické, psychické, sociální a ekologické jevy jsou na sobě vzájemně závislé. Pro popis tohoto světa je nutný ekologický úhel pohledu, který karteziánský svět nenabízí. Potřebujeme tedy nové paradigma – novou vizi reality.“[3]

Capra také vytušil, že centrem myšlenkové vlny nového paradigmatu bude představa světa jako jednotného celku, který se neskládá z oddělených a vzájemně nezávislých částí, ale který je dynamickým systémem dalších subsystémů. V takovém neustále se proměňujícím celku nenacházíme jednosměrné řetězce příčin a následků, ale bezhraničnou síť vztahů, pro kterou je nicméně typické opakování jistých vzorců. Teoretik vědy, australský filosof a psycholog, propagátor transpersonální psychologie, zabývající se například účinky meditace a psychologickými dopady současné globální krize, Roger N. Walsh nazývá nové pojetí světa, kdy veškeré komponenty světa spoluurčují každou událost, omnideterminismem. Hovoří nicméně o tomtéž, co Freud nazýval předeterminovaností, Andreas-Salomé principem univerzální reciprocity nebo Jung synchronicitou. Všichni míří k jedné z nejstarších filosofických pravd, kterou hermetická filosofie vyjadřuje v tezích „střed je všude a nikde“ nebo „co je nahoře, je i dole“.

Pokusy vyjádřit nové pojetí reality koherentně a logicky většinou selhávají, a často se proto říká, že realita je paradoxní a že jí nelze správně rozumět skrze pojmy. I ve filosofii vědy sílí trend odmítat ideál pojmovosti, protože spolehnutí se na pojmy a jasné definice předpokládá důvěru v možnost uchopení pevné struktury nějakého jevu. Právě pevnost základu jakékoli struktury ovšem nová věda, jež byla nazvána také post-normální[4], zpochybňuje. Jak upozornil český fenomenolog Miroslav Petříček, ruka – nástroj uchopení, pochopení a pojmutí – byla charakteristickou metaforou starého paradigmatu.[5]

Nové myšlení odmítá být pojmové, uchopovací, protože skutečnost, kterou poznává, nechápe jako pevnou hmotu, rozdělenou na větší nebo menší kusy; jeho symbolickou látkou je spíše voda, v níž se jednotliviny slévají. Zprvu má tedy povahu ponoru, posléze jakoby rozhlédnutí se v rovinách, jež byly dosud skryty v temných vodách nevědomí. Důraz na pojmy a jejich jasné definice je nahrazován užíváním metafor. Aspekty vzájemné propojenosti vyjadřují populární metafory jako síť, pavučina nebo podhoubí.[6]

Dosavadní evropská filosofie se orientovala na hledání trvalého základu bytí, substance. Takovou substancí byly například Platónovy ideje, Aristotelův nehybný hybatel, hmota materialistů, nebo absolutní duch idealistů. Hledání substance vycházelo z pojetí skutečnosti jako rozdvojené na její základ a na zbytek, který na základu stojí nebo je od něj odvozen. Základ byl někdy chápán jako bytost, někdy spíše jako abstraktní jsoucno nebo nějaká zákonitost, osud nebo vůle. Základními vlastnostmi substance jsou nezávislost, neměnnost a věčnost. Svět věcí, jehož se účastníme, je naproti tomu proměnlivý, pomíjivý a závisí na substanci. Také hodnota a smysl jsou v substančních systémech spjaty s věčným základem – duší nebo genetickým kódem, a nikoli s námi, naší pozemskou existencí nebo tím, co oceňujeme ze svých subjektivních hledisek. Náš život má smysl pouze ve svém vztahu k substanci, která je ovšem ve své neměnnosti vůči našim nadějím netečná.

Bondy ve své knize Útěcha z ontologie[7] podrobil substanční systémy důkladné analýze a dospěl k závěru, že všechny substanční systémy ukazují člověka jako nesvéprávné jsoucno, jehož bytí nemá žádný smysl a je holým utrpením. Vypracoval model nesubstanční ontologie, který rozvíjí myšlenku, že skutečnost jako celek nemá žádný základ, protože celek všeho, co je, nebyl nikým stvořen a není od ničeho odvozen. Substance je vnitřně rozporný pojem, protože předpokládá, že se nezeptáme, kde se bere ona nutnost, díky níž je substance neměnná. Kdo ji drží? A nedrží-li ji někdo, je opravdu neměnná?

 Bondyho nesubstanční ontologie formuluje některé klíčové teze holistického myšlení. V proměňujícím se systému skutečnosti neplatí žádné neměnné zákonitosti, protože není nic vnějšího, s čím by skutečnost „sousedila“ a co by na ní dodržování oněch zákonitostí „vyžadovalo“. Žádná vlastnost reality není nutná, protože nutná není ani realita sama. Skutečnost lze nejlépe charakterizovat jako situaci beze všech určení – není ani rychlá ani pomalá, stará ani mladá. Cokoli o ní řekneme, je naší volbou, každá její vlastnost je naším vkladem. Je v tomto smyslu prostorem absolutní volnosti. Její podoba je určena chováním jednotlivin, které jsou spíše průsečíky proměnlivých vztahů než pevnými věcmi. Takový pohled radikálně proměňuje naše naděje na smysl existence, protože ve světě, kde není nic dáno předem, není nic marné. Vše záleží na nás – a na zbytku univerza.

Holistické myšlení se zabývá spíše událostmi, situacemi nebo vztahy než věcmi, protože klade důraz na to, že skutečnost se neustále vyvíjí, a není jí možno porozumět odhalením nějakých základních prvků, jež jsou z vývoje vyňaty. Ve skutečnosti je pouze jediná věc – realita jako celek –, i ta se ovšem nepřestává proměňovat. Každá proměna celkového stavu reality je podmíněna proměnou vztahů, jimiž je utvářena. Proměna celku reality se fakticky neliší od proměn svých částí. Je jen jedna skutečnost, z níž není možné vypadnout. Všichni skutečnost utváříme a jsme jí utvářeni, jsme s ní spojeni a v tomto smyslu jsme s ní i spokojeni. Žádná změna se neobejde bez změny nás samotných; nemůžeme se proměnit vůbec, neproměníme-li se celí; a změníme-li se my, změní se všechno.  Všechno je tak, jak to je, a kdyby to bylo jinak, vyšlo by to nastejno.

Seznámíme-li se s myšlenkami nového paradigmatu blíže, zjistíme, že nejsou zcela nové, ale že jsou spíše trvalou součástí naší kolektivní mysli. Často to, co nám dnes připadá nové, bylo donedávna úspěšně vytěsněno. Porozumění pro zdánlivě cizorodou kulturu a snadnost, s jakou si dnešní západní člověk osvojuje myšlenky, jimž by se jeho vychovatelé vysmáli, ukazuje na to, že „nové myšlení“ čekalo a zrálo v našem nevědomí. Jakoby dosavadní filosofie se svou posedlostí trvalostí a umělým rozdvojením skutečnosti na její podstatu a přívěšky byla jakousi věčnou adolescencí, prodlouženou vzpourou, jež zahrnovala vytěsnění zdrojů těch nejcennějších myšlenek, které naše duše skrývá.


[1] Např. E. Bondy, Nesubstanční ateismus a nesubstanční teismus, in: E. Bondy: Filosofické dílo, sv. II, Juliiny otázky a další eseje, Praha 2007, s. 226.

[2] Např. Capra, Fritjof: Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha 2003

[3] F. Capra, Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura. Maťa, Dharmagaia, Praha 2002, s. 15-16.

[4] Srovnej S. O. Funtawicz and J. R. Ravetz, Science for a Post-Normal Age, Futures 25, 2009, s. 739-755.

[5] Srovnej Zd. Neubauer, O houbách, Laudatio Z. N., CTS, 1992.

[6] Srovnej Zd. Neubauer, O houbách, Laudatio Z.N. CTS, 1992.

[7] Srovnej Egon Bondy, Útěcha z ontologie, Praha 2007. Analýzu substančních systémů přejímám víceméně od něj.