O scholastikovi aneb učený blondýn z policejní akademie (2007)

(Odpověď na otázku „Může teoretik mluvit se svými sousedy?“[1])

S otázkou, jestli teoretik může nalézt se svými sousedy společnou řeč, jsem se obrátil k pozdně antické sbírce vtipů Filogelós – Přítel smíchu. Tento soubor byl patrně sestaven ve 4. nebo 5. století po K.[2] a obsahuje 265 vtipů, které představují jakousi galerii komických nebo tragikomických charakterových typů v pro ně typických situacích.

Vedle postav jako opilec, lakomec, misogyn, člověk se smrdutým dechem, nadržená manželka, neschopný lékař, věštec nebo Abdéřan jako příslušník národa idiotů, se zdaleka nejčastěji objevuje charakter, který je označován jako scholastikos. Této postavě je věnováno prvních 107 vtipů, tedy 40 procent z celé sbírky.

Democritus, the laughing philosopher

Nejčastějším předmětem humorných příhod v této sbírce je vzdělaný (nebo spíš příliš vzdělaný) člověk, intelektuál (až knihomol), zčásti typ roztržitého nebo pedantického profesora. Podle tvůrce překladu, z něhož jsem vycházel[3], Radislava Hoška, „tkví základní význam tohoto slova v člověku studovaném, ale zcela nepraktickém“[4]. Tuto postavu chápu jako blízkou tomu, čemu říkáme teoretik.

Většina anekdot popisuje situaci, kdy scholastik komunikuje se svými sousedy (ne-scholastiky). Jiné popisují komunikaci dvou scholastiků mezi sebou, přičemž způsob jejich komunikace je markantně odlišný od způsobu, jímž mezi sebou komunikují sousedé scholastiků (ne-scholastikové). Z příhod je vidět, že se scholastik se svými sousedy domluvit nedokáže, respektive oni se nedokážou domluvit s ním.[5] Komičnost popisovaných situací je na neporozumění scholastika s jeho sousedy založena. Vtipy míří na určité překážky ve smysluplné nebo konstruktivní komunikaci scholastika s jeho okolím.

Tyto překážky obecně spočívají v tom, že scholastik přikládá určitému aspektu faktických okolností, které vytvářejí situaci, v níž scholastik komunikuje se svými sousedy, jiný význam, než jeho sousedé. Konstruktivní komunikaci si tudíž scholastik představuje jinak než jeho sousedé, jinými slovy: chce komunikovat (předat, resp. přijmout) jinou informaci než jeho sousedé.

Překážky v komunikaci, zachycené ve 107 Filogelových vtipech je možné uspořádat do 5 trsů:

1. scholastik nedokáže zvolit relevantní (z hlediska sousedů) úhel pohledu na věc
2. je nemotorný
3. je narcistický
4. neumí rozlišit různé druhy reality
5. méně zásadní překážky

Ad 1: Neschopnost nebo tvrdohlavá neochota sdílet perspektivu, z níž je nahlížena daná situace, má ve Filogelových vtipech původ většinou v neznalosti různých praktických záležitostí a běžných pojmů, jejichž význam je z pozice zdravého rozumu (kulturně dominujících přesvědčení[6]) zřejmý. Tento rys ilustruji dvěma následujícími vtipy (které lze, stejně jako ostatní, samozřejmě chápat na více rovinách):

49.

Scholastikos si vyšel na své pole. Když viděl, jak tam lidé pijí vodu, otázal se, jestli je ve studni dobrá voda. Lidé, co na poli pracovali, mu řekli: „Dobrá, ba i tvoji rodiče z ní pili.“ „A jak museli mít dlouhé krky,“ tázal se, „že mohli pít až z takové hloubky.“

69.

Scholastikos dostal kus látky jako vzor šířky a délky, aby mohl obstarat stejně velký kus na trhu. A tak se ptal, která strana je ta šířka a která ta délka.

Jiné důvody toho, že v naší sbírce scholastik nepřistupuje na perspektivu svých sousedů, mají povahu neurotických symptomů a lze je chápat jako projev určitých neurotických komplexů (abstraktně řečeno: konfliktu motivů):

6.

Scholastikos viděl jít svého lékaře obvyklou cestou, a hleděl se proto před ním skrýt. Na dotaz jednoho z přátel, proč se tak chová, odpověděl: „Už je to dlouho, co jsem nezastonal, a proto se stydím přijít mu na oči.“

10.

Scholastikos prodával koně a na dotaz, zda není zbabělý, řekl: „Při zdraví mého otce, není! Vždyť stával v maštali sám!“

31.

Scholastikos byl pozván na oběd, ale nevzal do úst. A když se ho jeden z pozvaných zeptal, proč nic nejí, odpověděl: „Aby se nezdálo, že jsem tady kvůli tomu, abych se najedl.“

Ad 2: Nemotornost, typickou pro postavu scholastika, chápu v technicko-fyzickém i strukturně-mentálním slova smyslu, jinými slovy: nemotornost se ukazuje v tom, jak se scholastik hýbe nebo zachází s věcmi, i v tom, že má jistý deficit v mentálních schématech prostoru a času. Scholastik se nedokáže prostorově orientovat, špatně rozlišuje, co je nahoře a co dole, kde je podlaha a kde strop, nerozumí pojmu objemu, není mu jasné, co znamená „uvnitř“ a co „vně“, a má potíž s uchopením relativnosti pohybu a klidu:

81.

Scholastikovi najela loď na Rýnu na mělčinu. Tu sestoupil do podpalubí a domníval se, že odtud vytlačí loď zpátky na vodu. A druhý scholastikos mu povídal: „Copak nechápeš, že se zabořila ještě víc, když se tak o ni opíráš nohama?

86.

Scholastikos se navracel do míst, odkud vyšel, a když stoupal, podivoval se velkému výstupu slovy: „Odtud tedy, když jsem tu prve šel, vedl sestup. A jak se to teď rychle změnilo a vznikl tu výstup?!“

87.

Scholastikos se při plavbě optal kormidelníka, kolik je hodin. Když mu kormidelník řekl, že neví, otázal se ho, kolik let uplynulo od chvíle, co kormidluje loď. A když odpověď zněla, že tři, prohlásil: „Čím to, že já, který jsem si svůj dům koupil před šesti měsíci, ihned přesně poznám, kolik je hodin, kdykoli jen slunce vstoupí na můj dvůr, a že ty to nejsi schopen určit podle svého plavidla, ačkoli je řídíš už tak dlouhou dobu?!“

Ad 3: Narcismem scholastika míním jeho nadměrnou[7] sebestřednost, vztahovačnost a dětskou vychloubačnost, nebo také to, že přirozenou nedokonalost scholastik chápe ve smyslu provinění.

14.

Scholastikos si koupil dům. Vyklonil se z okna a každého kolemjdoucího se ptal, zda mu to padne k pleti.

39.

Scholastikos ztratil malého synáčka, a když na pohřbu uviděl velký zástup lidí, kteří sem přišli pro jeho vysoké postavení v obci, řekl: „Opravdu se stydím, že tak malé dítko vynáším ze svého domu před tak velký zástup.“

94.

Dva zbabělí scholastikové se ukryli: jeden do studny, druhý v rákosí. Nepřátelští vojáci uvázali přilbu jako okov, aby si nabrali vodu, tu se první ze scholastiků domníval, že dolů sestupuje voják, a začal prosit o milost a tak byl zajat. Když vojáci prohlásili, že by ho byli minuli, jen kdyby byl zůstal potichu, promluvil ten, co byl schovaný v rákosí: „Mně tedy pomiňte! Já jsem potichu!“

98.

Scholastikos cestoval na voze, který táhlo spřežení. Když už unavení tahouni nemohli jít dál, zbavil je vozka otěží, aby se malinko vzchopili. Ti se však, jakmile byli z otěží puštěni, dali na útěk. Na to scholastikos řekl vozkovi: „Copak, proklatče, nevidíš, že mezci jsou na útěku a že teď je vinen vůz, protože neumí utíkat?“

Ad 4: Scholastikova neschopnost rozlišení různých typů reality je nejčastěji prezentována jako neschopnost odlišit sen a bdění. Jindy scholastik nerozlišuje znak od toho, co se označuje nebo finanční hodnotu od hmotnosti. Nechápe rozdíl věci a jejího obrazu a nerozumí rozdílu mezi životem a smrtí – netuší, že umře, anebo na svou smrt neustále myslí:

15.

Scholastikovi se zdálo, že stoupl nohou na hřebík, a tak si ji obvázal. Jeho kamarád se ho zeptal po příčině jeho počínání, a když ji poznal, řekl: „Právem se o nás říká, že jsme hlupáci. Pročpak chodíš spát bez bot?“

32.

„Scholastikův chlapec si pohrával s míčem. Když mu míč spadl do studny, naklonil se do ní a spatřiv ve vodě svůj obraz, žádal ho o míč. Poté si postěžoval tatínkovi, že míč nedostal. Otec se pak naklonil hluboko do studny, a jakmile tam uviděl svůj obraz, řekl: „Pane domácí, vraťte míč tomu chlapci!“

29.

Umřelo jedno z dvojčat. Scholastikos potkal to žijící a optal se: „To jsi mrtev ty, anebo tvůj bratr?“

Ad 5: Ostatní komunikační lapsy, jak jsou líčeny ve Filogelovi, pocházejí často z toho, že scholastici neznají lidová úsloví a špatně rozumí hovorové řeči. Kamenem úrazu komunikace se stává to, že scholastici někdy takříkajíc postrádají zdravý rozum. To se projevuje tím, že nevěří svým smyslům a o to víc se upínají k intelektuálním autoritám a věří svým spletitým úvahám, v nichž se často sami ztrácejí. Jejich oddanost pojmům a teoriím budí dojem, že naznají pojem míry – mají jistý způsob černobílého vidění – a jakoby jen opakovali naučené fráze, aniž by dokázali rozlišit situační kontext. Většinu bariér v komunikaci scholastika s jeho sousedy lze snadno interpretovat pomocí pojmů rozdílu a rozlišování. Scholastici rozlišují jinak než jejich sousedé, což znamená, že v některém ohledu rozlišují – z hlediska jejich sousedů – nadbytečně – a v jiném zase nedostatečně:

22.

Scholastikos potkal druhého scholastika a pravil: „Dověděl jsem se o tobě, že jsi mrtev.“ Oslovený na to: „Jak vidíš, ještě žiju.“ A první zase: „Opravdu, ale můj informátor je hoden větší důvěry než ty.“

44A:

Scholastikovi sdělil nákupčí, že mu jeho pozemek vzala voda. Odpověděl naučeným soudním výkřikem: „Ta na nás páše násilí!“

Co na výčtu faktorů, které způsobují obtíže v komunikaci scholastika s jeho okolím, překvapuje nejvíce je to, že jsou mu připisovány nedostatky v oblastech, v nichž by měl být největším odborníkem. Scholastik je přeci ten, kdo je trénován v rozlišování relevantních a neadekvátních pohledů na věc; kdo jiný než scholastik (by) se zabýval schématy prostoru a času?; kdo jiný než scholastik by měl dokázat rozlišit objektivní pravdu od jejího subjektivního zkreslení a realitu od fantazie? Právě scholastici jsou přeci odborníci na logiku a podstatu reality …

Nejsou vtipy o scholastikovi ve skutečnosti vtipy na ty ostatní lidi, kterým se scholastik vysmívá nebo které škádlí? Koneckonců tuto antickou sbírku dal dohromady scholastik (nebo podle tradice dva) – nedělají si snad v těchto vtipech scholastici srandu sami ze sebe, ze své neschopnosti komunikovat se svými sousedy?

Oboustrannost, kterou je možné na těchto vtipech sledovat, totiž že je možno je číst jako vtipy, které by mohl vyprávět nepřítel scholastika stejně jako scholastik, mě vede k následující hypotéze:

Scholastik má určitý deficit na straně schopnosti rozlišovat různé druhy reality a dalších podobně zásadních schopností. Tento deficit ho vede k tomu, aby se zabýval rozdíly mezi různými druhy reality, stane se v tom odborníkem. Výsledkem je, ze těmto rozdílům rozumí, ale přesto je jen částečně dokáže žít/prožívat. Jeho odbornost je kompenzací jeho neschopnosti, a proto pokud je odborníkem, je součástí jeho esence[8] i být neschopný. Každý odborník, tedy ten, kdo dokáže spolehlivě rozlišovat (, co je správně a co ne,) je tedy nutně zároveň hlupák, a bylo by divu, kdyby si s ostatními rozuměl.

Pokud je scholastik odborníkem v tom, v čem byl původně neschopný, pak možná součástí schopnosti, které nabyl a která má (z genetického nebo strukturálního hlediska) kompenzační funkci, je „odbornost v neschopnosti“ – reflexivní obeznámenost s určitým druhem neschopnosti. Tato „znalost neschopnosti (neznalosti)“[9] může scholastika uschopnit k tomu, aby ji ostatním komunikoval. Možná scholastik svým sousedů ukazuje, jak sami nevědomě prožívají určité stránky své existence, které dosud nezpracovali natolik, aby je mohli integrovat s těmi, který jsou si vědomi.

Osvobozující kouzlo, které se projeví smíchem, by pak spočívalo v záblesku zvědomění něčeho, co vtip ukázal v natolik pozměněné – zastřené a zároveň přívětivé – podobě, že síla vytěsnění na okamžik polevila. Scholastikům možná v jistém slova smyslu překážky v komunikaci chybí – jsou přehnaně, dětsky upřímní, jakoby se nestyděli za svou hloupost, ba na ni dokonce v očekávání komična upozorňují. Komunikace mezi scholastikem a sousedem může být hluboká, pokud se dotýká určitých deficitů nebo schopností, které oba spojují. Možná může být tato komunikace až příliš hluboká na to, aby mohla být oboustranně vědomá, a proto může vyprávění o takové komunikaci vzbudit katarzi (smích).

Vtip je forma vyjadřování, kterou se dá vyjádřit více, než, řekněme, formou nezaujatého komentáře. Podobně jako sen nebo třeba metafyzický systém je vtip uzpůsoben k vyslovení obsahů, které se brání zvědomění, a tím dokáže integrovat relativně širokou oblast psychiky. Freudovsky řečeno[10] vtip dokáže využít mechanismy primárního procesu, jako jsou kondenzace, přesunutí významu, ukázaní něčeho opakem, triumf klamného závěru nad logikou atd. – to vše vedeno principem slasti za účelem, aby se obešel vnitřní cenzor a člověk tak mohl vyslovit jinak nevyslovitelné.

Součástí hlubinně psychologické teorie, kterou rozpracoval C. G. Jung, je, že čím většího stupně integrace daná psychická struktura (mysl) nabývá, tím jsou jí na vědomé úrovni ve větší míře přítomny archetypy jako obrazy, které nejsou znázorněním reality, jak je přítomna v percepci, ale které za pomoci fantazijní funkce ukazují realitu v její komplexitě. Postava scholastika by mohla – jako stereotypní charakter „nesmrtelných vtipů“ – v textové rovině určitý archetyp oživovat. Jaký?

K odpovědi, kterou chci navrhnout, mě přivedlo srovnání vtipů o scholastikovi s jinými vtipy. Vtipy o scholastikovi se nápadně podobají vtipům o policistech, jak je v českém prostředí známe ve zvýšené míře z období socialistické republiky, a o blondýnách, jak se u nás v nebývalé míře rozšířily zejména v devadesátých letech. Neobvyklá tupost, kterou tyto postavy jakoby na doklad své nenapravitelné retardace vystavují na odiv, spojuje charakter scholastika, policajta i blondýny. Do těchto třech (a pravděpodobně mnohých dalších) se rozpadá hlubší archetyp, který integruje jiné, řekněme relativně parciální aspekty – učenec, mocný kontrolor, žena s ideální image.

Učenost, moc a vzhled sexbomby vzbuzují často v těch, kteří těmito vlastnostmi neoplývají, dojem větší plnosti, radosti a štěstí. Ti, kteří by tyto kvality chtěli, si představují, že jsou zárukou jakéhosi vyššího ontologického stupně, větší potence setrvat v bytí. Scholastici, policajti a blondýny jsou vděčným terčem vtipů právě proto, že představují typický obraz síly a schopnosti přežít.

---

[1] Tato otázka byla předmětem konference Společná řeč, která se konala 24.4.2007 na Katedře politologie a filosofie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

[2] Podle Radislav Hošek: Antický humor, in: Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971

[3] Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971

[4] Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971, str.17

[5] Filogelovy anekdoty, stejně jako každý jiný popis setkání – ať už dvou lidí nebo jakýchkoli jiných individuí, které jsou ontologicky definovány i vzájemně diferencovány tím, které příčiny je konstituují v jejich potenci setrvat v bytí –, ukazují, že komunikace – jako každá interakce – je rovnomocně určena oběmi stranami daného vztahu. S použitím informační metafory, která ukazuje „idealistický“ aspekt ontologické situace „setkání“, lze říci, že každá informace je utvářena pouze tím, kdo ji vysílá, a tím, kdo ji přijímá.

[6] Kulturu chápu jako výsledek vzájemného působení jistých obecných rysů lidské existence (tedy například toho, že si lidé nejsou vědomi všech svých motivů) a jistých rysů výchovy, které jsou pro danou kulturu typické. Domnívám se, že výchova je vždy ve výrazné míře „neindividuální“, neboli že výchova v rámci jednoho prostoru, který spolu sdílí lidé, kteří jsou schopni se domluvit (v první řadě jazykově), má vždy výrazně kolektivní rysy. Tato „kolektivita“ způsobu výchovy je, podle mého názoru, dána tím, že neodmyslitelnou součástí výchovy je její socializační záměr neboli, řekněme, uschopnění jedince k tomu, aby žil v kontaktu se svým okolím, tvořeným lidmi. V rámci takového chápání kultury lze stanovit hypotézu, že typ scholastik zahrnuje tu charakteristiku, že byl vychováván s relativně malým důrazem na socializaci ve smyslu uschopnění ke komunikaci s mimo-rodinným prostředím.

[7] „Nadměrnost“ nebo „patologičnost“ těchto vlastností, kterou vyjadřuji výrazem narcismus, není dána morálním hodnocením, ale tím, jak ovlivňují komunikaci ve smyslu vzájemného porozumění.

[8] Esenci chápu jako souhrn příčin potence dané věci setrvat ve svém bytí.

[9] Sokratovské asociace o vědění nevědění nejsou smyslu mé interpretace cizí, nebudu je ale zde rozvíjet.

[10] Freud, Sigmund: Vtip a jeho vztah k nevědomí, 1905