Archive

Posts Tagged ‘změna paradigmatu’

Návrat holismu? Co by na to řekl Freud

Únor 24, 2013 5 komentáře/ů

Hynek Tippelt

Vyjděme z předpokladu, že změny, které v současnosti probíhají v západní civilizaci, kultuře, vědě i prožívání, jsou výrazem přechodu od dualistického vidění světa k holistickému. Znamená to, že pokud jsme dříve chtěli něco pochopit nebo něco provést, použili jsme obvykle techniku rozdvojování. Dnes se zaměříme spíš na to, s čím pojednávaný jev souvisí nebo čemu se podobá. Co se v této proměně děje s naším egem?

Obranné mechanismy

Některé významné ego-obranné psychické mechanismy dualismus v jistém smyslu předpokládají – ontologický dualismus je zde psychopatogenním axiomem. Např. vytěsnění předpokládá „dualisticky“ jednoznačnou oddělenost vědomého a nevědomého prostoru nebo projekce „dualisticky“ jasný protiklad subjektu a objektu. V souvislosti s předpokládanou změnou paradigmatu lze tedy očekávat oslabení zmíněných (neurotických) psychických obran, založených na představě rozdvojené skutečnosti, a obnovení raných pochybností a zranění, týkajících se vztahu ke smyslové realitě a kontaktu s jinými lidmi, na jejichž utišení se budou mobilizovat narcistické a psychotické obranné mechanismy – např. projektivní identifikace nebo bludy o omnipotenci.

Projektivní obrazy

V našich nevědomých představách mají prominentní místo obrazy rodičů. V dualistické, základní linii západního myšlení dominoval otcovský obraz, s nímž souvisel požadavek řádu, dědic otcovského svědomí složeného z příkazů a kapitulací. Kosmický rozměr vědomí podřízenosti otcovským závazkům se odrážel v tom, že člověk – nebo alespoň jeho tělesný projev – je všude v těchto systémech chápán jako součást odvozené, druhořadé reality, jako bytost více či méně nesvobodná, spoutaná zákony, jejichž platnost překračuje svět, jehož jsme ve své nedospělé nedokonalosti účastni. Mateřský (ochranný, pečující) rozměr byl v západním myšlení doposud důkladně vytěsňován. Vše ženské představují moderní myslitelé jako temné, nečisté a nižší. Iracionální a intuitivní ženské myšlení je karikováno, strach z chaosu nezvladatelných živlů je kompenzován násilnickým postojem k přírodě. Vedle otcovského a mateřského psychoanalýza poukazuje na třetí obraz předrodičovského středu, který osvobozuje mystickým ztotožněním sebe s celkem reality nebo s Bohem. Na ten se orientuje „věčně“[1] přítomná i vytěsňovaná linie holistického nebo monistického myšlení (gnostické proudy, negativní teologie, hermetické a alchymické myšlení, astrologie, magie, mysticismus a panteismus).

Oživení hermafrodita

Zhroucení nebo oslabení neurotických obran povede k návratu vytěsněných obrazů z kulturního vědomí. Z tohoto hlediska je změna paradigmatu kolektivním zvědoměním mateřského a zvláště uterálního obrazu s jeho variantami v uctívání slunce, představách o všezahrnující mysli apod. Současný revival holismu nemusí být ale návratem k monistickému původnímu adualismu[2], primárnímu objektu, nebo matce-ještě-před-ztrátou-fúze[3]. Ambivalentní obraz středu/celku, který je všude a nikde a úplný i neúplný, nabízí dvě intepretace. Monistická zdůrazňuje aspekt jednoty světa, holistická klade stejnou měrou důraz na aspekt jednoty i rozlišenosti: její tezí je, že všechny věci jsou ve vzájemné souvislosti, a tak tvoří jedno.[4] Zatímco monistická intepretace obrazu středu nestaví na pohlavním rozlišování a osvobozuje tím, že zbavuje zodpovědnosti a smyslu, holistické uchopení tématu středu zahrnuje osvojení rodičovských funkcí, požadavků i odměn. Lze tedy očekávat, že racionalismus moderního myšlení orientovaného na otcovskou postavu bude následován holistickými filosofiemi orientovanými na vědomé sloučení výdobytků všech předcházejících fází.

Dualistické paradigma análního psycho-socio-sexuálního stadia

Řada rysů západního dualistického paradigmatu odkazuje k tématům análního období. Orientace na otcovskou postavu; tendence rozdvojit skutečnost na centrum, které uctíváme, a na odvozenou část, jíž se cítíme být trpnou součástí; hromadění a kontrola, jež jsou rovněž založeny na dualistickém principu. Vůdčím principem „sociálního řádu“ tohoto období je podle Eriksonových „zákon a příkaz“. Základním úkolem tohoto stadia je nutnost volby mezi pozicí autonomie, nebo studu a pochyb.[5] Hodnotami, které v tomto období dítě objevuje, jsou moc a právo. Podle Bondyho v sobě zahrnovalo staré paradigma určitý „ostych nebo zřetelně výraznější respekt“[6] vůči vyšší skutečnosti, který se odrážel v tom, jak byl člověk chápán primárně ve své podřízenosti zákonům, nad nimiž nemá, jako součást méněcenné a odvozené reality, žádnou moc. Tento respekt se nemusí projevovat jen jako masochistické podřízení, ale stejně tak je přítomen i v postoji vzpoury: Dítě se v tomto období „pokouší jednat zcela nezávisle pomocí úplné identifikace se svými vzpurnými podněty nebo se stát opět závislým uskutečňováním vůle druhých pomocí vlastní nutkavosti.“[7]

K análnímu období patří objev tužeb, výhod a slastí zadržování a vypuzení. Nejčastějším zraněním je zahanbení, jež vyvolává pochybnosti o sobě a okolí. Nezvládnutí této fáze ústí v tzv. anální charakter, který je typickou patologií moderní doby a mezi jehož znaky patří přehnaná pořádkumilovnost, šetrnost, a tvrdohlavost, se současnou nesystematičností, rozhazovačností a nutkavou poddajností. Ozvěny análního sadismu nacházíme v exaktní metodě moderní vědy a bezcitném způsobu, jakým byla aplikována. Princip rozdvojení převládal v ekonomii i politice.

Orální paradigma důvěry

Holistické paradigma se svým důrazem na všeobecnou souvislost všeho se vším připomíná psychický prostor orálního období. Jasně neoddělujeme sebe a objekty a jsme plně soustředěni na otázku spokojenosti v rámci své zmatené, ale všezahrnující zkušenosti. Holismus je realitou naší symbiotické zkušenosti, solipsismus naší vědeckou hypotézou, a teze „střed je všude a nikde“ a „co je nahoře, je i dole“ vyjadřují naši žitou zkušenost.

V tomto období je dítě plně zaujato mateřskou osobou a zkušenost s ní předurčí to, jak vyřeší určující úkol této fáze – konflikt mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou. Sociální organizaci kojeneckého období nazývají Eriksonovi „kosmickým řádem.“ Není požadováno jeho objasnění, spíše je uctíván, neboť alternativou je jen všepohlcující destrukce. Pokud na poli konfliktů mezi důvěrou a nedůvěrou uspěje, bude jedinec plný naděje, v případě neúspěchu se stáhne.

Návrat vytěsněného

Hluboké vrstvy našeho myšlení, jež mají co dělat s paradigmatickou změnou, zrají postupnou reintegrací starších výdobytků. V dějinách filosofie, vědy atd. se odráží to, jak znovuobjevujeme procesy, jimiž jsme prošli, a zastavujeme se u témat, která jsme kdysi opomenuli.  Západní myšlení prodělává ve své paradigmatické proměně návrat od análního k orálnímu období. Charakter změny paradigmatu jako přechodu od anální strukturace psychiky k orálnímu myšlení lze sledovat např. v revivalu astrologie a všeho magického, jež dávají novému paradigmatu v očích konzervativních povah určitý pohádkový ráz. Polevuje ambivalence ve vztahu k tělu a tělesnosti, jež byla dosud pro západní kulturu typická, a otevírá se prostor pro solipsistickou úzkost a obavy o schopnost rozlišit skutečnost a sen. Duch orality se ukazuje v široké vlně zájmu o dopad výživy na zdraví a ekosystém a i v obnoveném zájmu o upírství.

Anální otázky svéhlavosti a zahanbení ztrácejí naléhavost, jak nové holistické proudy překračují dualistickou propast, jež ony otázky umožňovala. Osvobození od studu, hanby a pochybností, dává objevu holistického myšlení euforický náboj. Nové paradigma bývá hlásáno jako radostná zvěst, změna vidění, která pomůže vyřešit naléhavé současné nebo setrvalé problémy. Zrušení každého vytěsnění je přirozeně doprovázeno slastnou úlevou. Máme-li štěstí, je pro nás orální období zlatým věkem hojnosti.  Po dlouhé etapě, kdy byla filosofie a racionalita oddělována od náboženství a umění, přichází rozmach nové duchovnosti, která tento rozdíl nepokládá za podstatný a snaží se čerpat ze všech zdrojů. Zatímco tradiční západní myšlení uctívalo originalitu, proponent nového paradigmatu se nebrání náhodnému eklekticismu.

Náhled naší propojenosti s celkem může vzbuzovat pocity bezpečí, stejně jako bezbrannosti. Zrušení vytěsnění, jež doprovází změnu paradigmatu, může odkrýt noční můry, dosud maskované denním sněním. Změnou paradigmatu přicházíme o útěchu z rozdvojení a jsme nuceni překonávat nejrůznější předsudky. Začínáme chápat, nakolik jsme závislí na prostředí, a objevujeme, nakolik je skutečnost závislá na našem přístupu. Krize nadcházejícího období je krizí důvěry, a její riziko spočívá v tom, že nám náhle rozevřený pohled na celostní vazby světa a života nezprostředkuje naději, nýbrž rozhodnutí stáhnout se do sebe. Znovuotevření orálních témat pohlcení a zahlcení hrozí představou zlého spiknutí a sebedestruktivní závisti. Naděje orálního období vyrůstá ze zkušenosti s oboustranně bezpečným citovým spojením s matkou, jež představuje celý svět, jenž ještě není možno nazvat v plném slova smyslu vnější. Ozvěny této zkušenosti poskytuje skupinová identita, v níž budeme nacházet nové zdroje útěchy. Zastupitelská demokracie, jež přísluší anální organizaci, ztrácí důvěryhodnost, dravé orální bezprostřednosti bude vyhovovat spíše diktatura, přímá demokracie, nebo kombinace obojího. Chceme-li vystoupit z táhlého marasmu posledních let, vydáme se monistickou dálnicí globální diktatury, anebo holistickými stezkami přímé demokracie?


[1] Srovnej: philosophia perennis

[2] Jean Piaget

[3] Pojem Janine Chasseguetové-Smirgelové

[4] všechny věci jsou jedno (tvoří jeden celek) právě proto, že všechny věci jsou k sobě vzájemně vztaženy a že těmito vztahy jsou determinovány

[5] Srovnej Eriksonovu koncepci životního cyklu

[6] z dosud nepublikovaného textu E. Bondyho nadepsaného Postpříběh, dodatek k Příběhu o příběhu

[7] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 76

Orální paradigma

Leden 19, 2013 1 komentář

Jak se šat proměnil od té chvíle, kdy vznikl z nejpošetilejší lásky k ozdobě! Obecná bezpečnost a oblažující teplo záhy se dostavily, ale co z toho? Stud, božská stydlivost (Sham), až dotud cizinka v lidožroutské hrudi, tajemným způsobem objevila se pod šaty, v háj pohroužený to mystický oltář pro vše, co člověku posvátno.

 Thomas Carlyle, Sartor Resartus

V kapitole o základních projektivních obrazech jsme západní dualistické paradigma interpretovali jako tzv. paternalistickou ontologii. Orientace na otcovskou postavu nás v hledání geneze tohoto typu myšlení odkazuje do střední fáze raného dětství, kdy dítě již zřetelně vnímá pohlavní rozdílnost svých pečovatelů, nicméně dosud nevystoupilo ze světa, v němž dospělí dominují jako polobožské bytosti a v němž má často příležitost docenit, že všichni uznávají jeho nesamostatnost. Nepřekonatelná tendence rozdvojit skutečnost na důležitější část nebo spíše centrum, které uctíváme, a na odvozenou část nebo periferii, jíž se cítíme být trpnou součástí, se zdá vyjadřovat úzkost ze světa, do nějž jsme vrženi bez rodičovské ochrany. Projekce pevného řádu, jenž dává racionální smysl, poukazuje na dosud nezpracovanou ztrátu otcovského vedení.

Staré paradigma  v sobě podle Bondyho zahrnovalo určitý „ostych nebo zřetelně výraznější respekt“[1] vůči skutečnosti, který se odrážel v tom, jak byl člověk chápán primárně ve své podřízenosti zákonům, nad nimiž nemá, jako součást méněcenné a odvozené reality, žádnou moc. Člověk byl v substančních systémech vždy redukován na věc, a jeho role na funkci, jež ovšem zřetelně vylučuje jakýkoli smysl. Člověk nebyl chápán jako aktivní prvek skutečnosti, který ji spoluutváří, ale spíše jako hrací koule, jejíž svoboda je jen neznalostí a jejíž vesmír má jasné mantinely.

Z hlediska Eriksonovy koncepce životního cyklu zpracovává staré paradigma problematiku druhé fáze, která je charakteristická konfliktem mezi pozicí autonomie a studu nebo pochyb. Motivy nesamostatnosti, odříkavého sebezapírání a vracejících se pochybností vystupují v klasické západní filosofii zřetelně do popředí. Rozsah významných vztahů pokrývá v tomto období již obě rodičovské postavy, zatímco v dřívějším období byl omezen na matku. V prožívání vystupuje významně otec, neboť je prvním představitelem světa, který je nepopiratelně vnější.

Vůdčím principem „sociálního řádu“ tohoto období je podle Eriksonových „zákon a příkaz“. Důležitým novým aspektem reality je racionalita, která přichází jako možnost a nutnost vysvětlení, obhajoby nebo zdůvodnění. Hodnotami, které v tomto období dítě objevuje, jsou moc a právo. Právě těch se mu, alespoň v jeho očích, nedostává. Dítě se v tomto období „pokouší jednat zcela nezávisle pomocí úplné identifikace se svými vzpurnými podněty nebo se stát opět závislým uskutečňováním vůle druhých pomocí vlastní nutkavosti.“[2]

Jsou-li jeho volby potvrzovány jako úspěšné, dítě si osvojuje pocit, že je schopno vládnout samo sobě. Má-li se samostatnou volbou nežádoucí zkušenosti, upevňují se jeho pocity zahanbení a pochybnosti vůči sobě i okolí. Jeho snaha o manipulaci s okolím se může obrátit dovnitř a dítě si rozvíjí předčasné svědomí. Z rozřešení konfliktů tohoto období se rodí zárodky vůle. Pozůstatky těchto konfliktů vytvářejí fixační body obsedantně neurotických poruch. Člověk, který dosud nevykročil na cestu autonomie, pochybuje o tom, že jeho názory, pocity a potřeby jsou ospravedlnitelné, a ptá se, zdali to, co cítí, cítit má. Má-li tento konflikt vyřešit, musí „zkoušet chtít, co může být, a vzdát se (jako nehodného chtění) toho, co nemůže být, a věřit, že chtěl to, co je nevyhnutelné z hlediska nutnosti a zákona.“[3]

Z hlediska Freudovy teorie psychosexuálních stádií odpovídá druhá fáze Eriksonova cyklu análnímu období, které začíná v druhém roce života a končí zhruba ve třech letech. Jedním z ústředních témat, kolem nějž se v té době točí život dítěte i rodiny, je nácvik na toaletu, které s sebou nese probuzení vzdoru vůči požadavkům poslušnosti, a také touhy, výhody a slasti zadržování a vypuzení. Nezvládnutí této fáze ústí v tzv. anální charakter, mezi jehož znaky patří pořádkumilovnost, šetrnost, a tvrdohlavost, ale může znamenat také opak, takže ve výsledku sledujeme spíše soustředění na pořádek v jedné oblasti a zanedbávání jiné, hromadění po jistou dobu následovanou velkorysou rozhazovačností, a nutkavou poddajnost kompenzovanou vztekem, čím skrytějším, tím neovladatelnějším.

Interpretaci starého paradigmatu jako myšlení análního věku potvrzuje důraz na vlastnění, respektive klíčový význam, jaký byl v Evropě doposud majetku přikládán, a také setrvalé úsilí o pořádek a kontrolu, které jsou obnovovány po obdobích krize a běsnícího chaosu. Ozvěny análního sadismu nacházíme v exaktní metodě moderní vědy a bezcitném způsobu, jakým byla aplikována. Princip rozdvojení převládal v ekonomii i politice.

Jestliže klíčovým axiomem starého paradigmatu je rozdvojení světa, pak v případě nového je jím všeobecná souvislost všeho se vším. Tento celostní světový názor připomíná psychický prostor orálního období, kdy ještě jasně neoddělujeme sebe a objekty a jsme plně soustředěni na otázku spokojenosti v rámci své zmatené, ale všezahrnující zkušenosti. Holismus je realitou naší symbiotické zkušenosti, solipsismus naší vědeckou hypotézou, a teze „střed je všude a nikde“ a „co je nahoře, je i dole“ vyjadřují naši žitou zkušenost.

V Eriksonově koncepci odpovídá orálnímu období první věk, pro nějž je určující konflikt mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou. V tomto období je dítě plně zaujato mateřskou osobou a formuje se kvalita jeho později všeprostupujícího postoje ke světu. Sociální organizaci kojeneckého období nazývají Eriksonovi „kosmickým řádem.“[4] Dítě nepožaduje jeho objasnění, spíše jej uctívá, anebo propadá všepohlcující destrukci. Pokud na poli konfliktů mezi důvěrou a nedůvěrou uspěje, bude jedinec plný naděje, v případě neúspěchu se stáhne.

Problémy jako svobodná vůle, vztah mysli a těla nebo základ světa nejsou aktuální. Filosofie se vrací k původnějším prožitkům – magické všemoci, jíž disponujeme v prostoru, jejž jsme si navykli nazývat psychickým, závratné propojenosti veškerého světa, a výchozí otázce základní důvěry a nedůvěry v smysl existence. Pohrobek moderní doby nezapře, že revival astrologie a všeho magického a celý šat nového paradigmatu mají určitý pohádkový ráz. Ústřední motiv orality se ukazuje v široké vlně zájmu o dopad výživy na život. Alternativní formy stravování v pojetí nového paradigmatu nelze oddělit od filosofie výživy, která se splétá s různými formami kosmické nebo přírodní zbožnosti. Makrobiotika, rawfoodismus a další „filosofie příjmu potravy“ patří mezi trendy, jimiž se současný revival holismu prosazuje nejsnáze. Zatímco klasická filosofie k otázce stravování přistupovala na základě předpokladů o pomíjivosti těla a skryté příslušnosti člověka k nehmotnému světu, mezi první šířeji známé poučky holistického myšlení patří poučka „Jsi to, co jíš.“ Pozoruhodným doprovodem rozšiřování paradigmatu, které můžeme nazvat orální, je také obnovený zájem o upírství, zřejmý v populární kultuře.

V případě, že máme štěstí, je pro nás orální období zlatým věkem hojnosti – a vskutku, zatímco tvář proponenta dualistického myšlení je – alespoň v lidovém stereotypu – melancholická, nové paradigma bývá hlásáno jako radostná zvěst. Po dlouhé etapě, kdy byla filosofie oddělována od náboženství, přichází nyní rozmach nové duchovnosti, která tento rozdíl nepokládá za podstatný a snaží se čerpat ze všech zdrojů. Zatímco tradiční západní myšlení uctívalo originalitu, proponent nového paradigmatu se nebrání náhodnému eklekticismu.

Západní filosofie prodělává ve své paradigmatické proměně pozoruhodný návrat od análního k orálnímu období. Z hlediska psychoanalytických vývojových teorií jde filosofie jakoby pozpátku. Zralý člověk se v osmém věku zpětně vrací k tomu, co prožil, a dějiny filosofie se pohybují analogickou cestou. Ve filosofickém vývoji znovuobjevujeme procesy, jimiž jsme prošli, a znovu se zastavujeme u témat, která jsme kdysi opomenuli. Filosofování je forma návratu do raných fází a v této regresi se dostáváme tak daleko, jak dovolí brány našich vytěsnění. Filosofický proces se podobá terapeutickému v tom, že odkrývá pravdu od povrchu k hloubce, takže současné filosofické problémy odrážejí pozůstatky vývojově nižších úzkostí, než byly ty předchozí. Proto zatímco lidstvo stárne, filosofie mládne a nyní dětinští.

Jestliže dualismus starého paradigmatu zpracovával anální témata, pak podle naší hypotézy tomuto období dějin myšlení předcházela etapa spjatá s falickou fází, která ve Freudově teorii následuje fázi orální a anální. Falické období odpovídá zhruba čtvrtému roku života a zvládání jeho nástrah souvisí s utvářením oidipovského komplexu, psychické struktury, v níž se dítě identifikuje s rodičem stejného pohlaví, což mu umožňuje zřeknout se přímého naplnění přání vztažených k druhému rodiči. Tím se zbaví konfliktního nutkání odstranit svého rivala a pocitů viny, jimiž se za svá přání trestal. V Eriksonově koncepci odpovídá falickému nebo oidipovskému období třetí věk, poznamenaný klíčovým konfliktem mezi iniciativou a vinou. V tomto období si dítě osvojuje vědomí vlastních cílů a důvěry ve zvolený směr. Kontextem, v němž dítě tyto konflikty řeší, je celá základní rodina. V případě neúspěchu mu hrozí, že jeho aktivita bude poznamenána provinilostí, jeho myšlení bude tabuizovat pudová témata a jeho sebepojetí se bude svírat v morálních kleštích. Tato hypotéza nabízí možnost interpretovat staré paradigma jako formu myšlení, která svým způsobem dokázala překonat hlediska morálky a viny. Západní myšlení se ukazuje jako oidipovské vítězství, jež trojúhelníkový prostor touhy, objektu a rivala proměňuje v skutečnost rozdvojenou na dvě oddělené substance, subjekt a objekt nebo základ a odvozené. Základní schéma dvojice protikladů vystřídalo relativní vyrovnanost trojičného myšlení, jehož ozvěnu slyšíme například v přísloví „do třetice všeho dobrého“. Vrchol trojúhelníku pojatý jako rival, byl odstraněn, a základním obrysem myšlení se stal vztah k druhému, mimo nějž a nás v tomto obrazu světa již nic podstatného není.

Ústřední problémy evropské filosofie byly posud spjaty s konflikty autonomie a studu. V současné proměně se zdají být vyřešeny regresí k vývojově staršímu prožívání. Otázky svéhlavosti i zahanbení ztrácejí naléhavost, jak nové holistické proudy překračují dualistickou propast, jež ony otázky umožňovala. Hodnota osvobození od studu, hanby a pochybností může vysvětlit euforický náboj, s nímž bývají holistické náhledy často prezentovány. Šťastnějším z nás se otvírá jednoznačnější vzpomínka a holistická filosofie jim zprostředkovává návrat odlesků dávno nepociťované důvěry, druzí vybudovali mohutnější bariéry vytěsnění, a někteří se chvějí úzkostí z nahlédnutí netušených souvislostí, jež ve svých rozměrech hrozí tím, že nebudou nikdy dostatečně pochopeny.

Náhled naší propojenosti s celkem může vzbuzovat pocity bezpečí, stejně jako bezbrannosti. Změna paradigmatu má povahu zrušení vytěsnění, a tak se může zdát, že filosofie denního snění je střídána filosofií nočních můr. Dokázali jsme se vyrovnat s problematikou autonomie a studu, stojíme pevně na svých nohou a náš pohled míří k horizontům, na nichž se ovšem odehrávají výjevy děsivější než kdykoli předtím, a naše budoucnost je protkána nejtemnějšími obavami. Jestliže rozdvojení starého paradigmatu bylo útěchou, pak o tu dnes přicházíme. Začínáme chápat, že jsme životně závislí na svém prostředí a na všech svých bližních, a jsme nuceni překonávat nejrůznější předsudky.

Náhled, že naše existence závisí úzce na našich vztazích, otevírá možnost naplnění, jaké rozdvojené vidění skutečnosti neskýtalo. Naděje orálního období vyrůstá ze zkušenosti s oboustranně bezpečným citovým spojením s matkou, jež představuje celý svět, jenž ještě není možno nazvat v plném slova smyslu vnější. Ozvěny této zkušenosti poskytuje skupinová identita, v níž budeme nacházet nové zdroje útěchy. Krize nadcházejícího období je krizí důvěry, a její riziko spočívá v tom, že nám náhle rozevřený pohled na celostní vazby světa a našeho života nezprostředkuje naději, nýbrž rozhodnutí stáhnout se do sebe. K řešení otázek, jež s sebou tato krize ponese, přispěje, nebudeme-li se bránit ozvěnám mateřské lásky a symbiotických prožitků a přijmeme-li tempo, v němž se překonaných návyků vzdáváme.


[1] Citace pochází z dosud nepublikovaného textu E. Bondyho nadepsaného Postpříběh, dodatek k Příběhu o příběhu.

[2] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 76

[3] Tamtéž, s. 76

[4] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 37

Výkřik holismu

Říjen 24, 2012 2 komentáře/ů

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Scholastikos hledal řadu dní jednu ze svých knih a stále ji nenacházel, a tu se, když náhodou jedl salát, otočil do jednoho kouta a tam uviděl ležet hledanou knihu. Když za nějaký čas potkal svého přítele, který bědoval nad tím, že pozbyl všechen svůj oděv, řekl mu: nebuď nešťastný. Kup si salát, jez ho, otoč se do rohu a mysli na to, co hledáš. Tak to určitě najdeš!“

Filogelós

V přecházejících kapitolách jsme často omezovali své úvahy na klasickou západní filosofii, protože jsme jako jedno z vodítek psychologické interpretace zvolili tendenci rozdvojit svět, typickou právě pro západní myšlení. Nastínili jsme útěšné perspektivy, které představa rozdvojení skýtá, a možnosti rozvinutí obranných projekcí, jimiž lze odsouvat řešení některých archaických úzkostí. Dualistická filosofie byla interpretována jako obhajoba rezignovaného přístupu k životu a odporu ke změnám. Naše úvahy ukázaly, jak může rozdvojené myšlení posilovat obranné mechanismy vytěsnění, racionalizace a fantazijní identifikace s racionalistickým ideálem, vyjadřujícím odstup, nezávislost a soběstačnost.

Vedle dualistických filosofií, které spojuje orientace na rodičovské postavy a které po dlouhou dobu ve filosofickém mainstreamu převládaly, jsme identifikovali ještě třetí proud, související s obrazem středu. Tento obraz zpracovává filosofie zdůrazňující princip jednoty protikladů a všeprostupující vzájemné souvislosti všeho se vším. Tato tradice holistického myšlení bývá někdy nazývána věčnou filosofií, protože představuje naše kulturní nevědomí, jehož hlubiny nás nepřestávají lákat i děsit.

V posledních desetiletích sledujeme v západním myšlení obrat, který je charakterizován rostoucí otevřeností a porozuměním holistické filosofii. Mnozí z nás mají pocit, jako by poslední dobou všude viděli, že vše je podmíněno mnoha faktory a podléhá neustálým změnám a vývoji. Tyto náhledy rozmělňují představu rozdvojeného světa a podkopávají předpoklad, že realita je tvořena oddělenými materiálními objekty. Návrat holistického myšlení představuje v dějinách filosofie hlubokou proměnu, která nicméně nevybočuje z bouřlivé dynamiky naší doby.

Přestože dvacáté století proběhlo pod vlajkou konce a smrti, byly objeveny nové cesty, jak v nekonečném příběhu pokračovat. Vlivem vrcholící industrializace se rozpadla tradiční podoba světa přímo před našima očima souběžně s tím, jak objevy fyziky a biologie rozbořily moderní vědecký obraz světa. Nejen abstraktní matematici a kvantoví fyzikové narušovali platnost tradičních mechanických a materialistických modelů, ale i společnost jako celek ztrácela důvěru v možnost zorientovat se ve světě s pomocí osvědčených pravidel. Duchovní nejistota a morální sebevědomí rozvrácené válečným běsněním vyústily v rozmáhající se rezignaci tváří v tvář zániku. Informační revoluce dokončila rozklad tradičních etických hodnot a společenských norem. Rostoucí globální politické napětí, nebývalé otřesy v ekonomice, ekologii a dalších oblastech probudily apokalyptické obavy, na které někteří reagují popřením, jež má za důsledek další prohloubení rozdvojeného vnímání reality. Stále více z nás však současnost přesvědčuje nejen o nutnosti přehodnocení starých myšlenkových stereotypů, ale také o překvapivých možnostech porozumění, jež skýtá vize světa jako neustálého sledu proměn vzájemně se podmiňujících částí téhož celku.

Intelektuální prázdnota a bezvýchodnost, reprezentovaná například zájmem o absurditu, postmodernismem nebo jakousi formální rezignací, nezaujala nadlouho. Vystřídala ji mohutná vlna nových směrů, inspirovaných často východní mystikou nebo evropskou esoterní tradicí. Pokud se na začátku druhé poloviny dvacátého století zdálo, že duchovno vymizelo, na začátku století jednadvacátého si i kněží stěžují na jeho inflaci, neboť produchovněny jsou dnes i masáže a klystýry.

Revoluční povahu naší doby lze podle prorockého futurologa Egona Bondyho postihnout pojmem osová doba.[1] Tímto termínem německý filosof a lékař Karl Jaspers označil přelomová období v dějinách lidstva, kdy bývají z nutnosti opouštěny všechny navyklé formy uvažování i jednání. Osovou dobou jsme podle Jasperse prošli v období počátku tzv. neolitické revoluce, kdy jsme si osvojili zemědělské techniky obživy, podruhé v době tzv. etického zlomu kolem 6. století před Kristem, kdy současně působilo neuvěřitelné množství dodnes uznávaných myslitelů, jako byl Buddha nebo Sokrates. Naše intuice napovídá, že se dnešní proměny mohou těmto revolucím přinejmenším vyrovnat.

Mezi pokusy o postižení významu naší doby se těší obdivuhodné popularitě již zmíněný koncept změny paradigmatu. Charakter současných dalekosáhlých změn se jím snaží již od sedmdesátých let zachytit rakousko-americký fyzik a filosof Fritjof Capra[2]. Jeho knihy se staly bestsellery a paradigmata a jejich změny se začaly skloňovat ve všech pádech. Na začátku nového tisíciletí se změna paradigmatu stává zaklínadlem, v roce 2011 se s ohledem na rostoucí vlnu občanské neposlušnosti začíná hovořit o kompletní globální změně společensko-politického a kulturního paradigmatu.

Pojem paradigmatu převzal Capra od amerického filosofa vědy Thomase Kuhna, který jím rozuměl soubor základních předpokladů, na nichž stavíme to, čemu říkáme vědecký pohled na svět, a lze ho chápat šířeji jako všeobecný myšlenkový rámec nebo obecné schéma myšlení. Capra došel k názoru, že různé projevy krize naší společnosti jsou

„v podstatě krizí vnímání. Vyplývá to ze skutečnosti, že se pokoušíme aplikovat pojetí zastaralého karteziánského názoru (mechanistického pohledu na svět, který nám dává karteziánsko-newtonovská věda) na realitu, kterou již dnes nemůžeme na základě tohoto pojetí chápat. Žijeme dnes v globálně propojeném světě, kde všechny biologické, psychické, sociální a ekologické jevy jsou na sobě vzájemně závislé. Pro popis tohoto světa je nutný ekologický úhel pohledu, který karteziánský svět nenabízí. Potřebujeme tedy nové paradigma – novou vizi reality.“[3]

Capra také vytušil, že centrem myšlenkové vlny nového paradigmatu bude představa světa jako jednotného celku, který se neskládá z oddělených a vzájemně nezávislých částí, ale který je dynamickým systémem dalších subsystémů. V takovém neustále se proměňujícím celku nenacházíme jednosměrné řetězce příčin a následků, ale bezhraničnou síť vztahů, pro kterou je nicméně typické opakování jistých vzorců. Teoretik vědy, australský filosof a psycholog, propagátor transpersonální psychologie, zabývající se například účinky meditace a psychologickými dopady současné globální krize, Roger N. Walsh nazývá nové pojetí světa, kdy veškeré komponenty světa spoluurčují každou událost, omnideterminismem. Hovoří nicméně o tomtéž, co Freud nazýval předeterminovaností, Andreas-Salomé principem univerzální reciprocity nebo Jung synchronicitou. Všichni míří k jedné z nejstarších filosofických pravd, kterou hermetická filosofie vyjadřuje v tezích „střed je všude a nikde“ nebo „co je nahoře, je i dole“.

Pokusy vyjádřit nové pojetí reality koherentně a logicky většinou selhávají, a často se proto říká, že realita je paradoxní a že jí nelze správně rozumět skrze pojmy. I ve filosofii vědy sílí trend odmítat ideál pojmovosti, protože spolehnutí se na pojmy a jasné definice předpokládá důvěru v možnost uchopení pevné struktury nějakého jevu. Právě pevnost základu jakékoli struktury ovšem nová věda, jež byla nazvána také post-normální[4], zpochybňuje. Jak upozornil český fenomenolog Miroslav Petříček, ruka – nástroj uchopení, pochopení a pojmutí – byla charakteristickou metaforou starého paradigmatu.[5]

Nové myšlení odmítá být pojmové, uchopovací, protože skutečnost, kterou poznává, nechápe jako pevnou hmotu, rozdělenou na větší nebo menší kusy; jeho symbolickou látkou je spíše voda, v níž se jednotliviny slévají. Zprvu má tedy povahu ponoru, posléze jakoby rozhlédnutí se v rovinách, jež byly dosud skryty v temných vodách nevědomí. Důraz na pojmy a jejich jasné definice je nahrazován užíváním metafor. Aspekty vzájemné propojenosti vyjadřují populární metafory jako síť, pavučina nebo podhoubí.[6]

Dosavadní evropská filosofie se orientovala na hledání trvalého základu bytí, substance. Takovou substancí byly například Platónovy ideje, Aristotelův nehybný hybatel, hmota materialistů, nebo absolutní duch idealistů. Hledání substance vycházelo z pojetí skutečnosti jako rozdvojené na její základ a na zbytek, který na základu stojí nebo je od něj odvozen. Základ byl někdy chápán jako bytost, někdy spíše jako abstraktní jsoucno nebo nějaká zákonitost, osud nebo vůle. Základními vlastnostmi substance jsou nezávislost, neměnnost a věčnost. Svět věcí, jehož se účastníme, je naproti tomu proměnlivý, pomíjivý a závisí na substanci. Také hodnota a smysl jsou v substančních systémech spjaty s věčným základem – duší nebo genetickým kódem, a nikoli s námi, naší pozemskou existencí nebo tím, co oceňujeme ze svých subjektivních hledisek. Náš život má smysl pouze ve svém vztahu k substanci, která je ovšem ve své neměnnosti vůči našim nadějím netečná.

Bondy ve své knize Útěcha z ontologie[7] podrobil substanční systémy důkladné analýze a dospěl k závěru, že všechny substanční systémy ukazují člověka jako nesvéprávné jsoucno, jehož bytí nemá žádný smysl a je holým utrpením. Vypracoval model nesubstanční ontologie, který rozvíjí myšlenku, že skutečnost jako celek nemá žádný základ, protože celek všeho, co je, nebyl nikým stvořen a není od ničeho odvozen. Substance je vnitřně rozporný pojem, protože předpokládá, že se nezeptáme, kde se bere ona nutnost, díky níž je substance neměnná. Kdo ji drží? A nedrží-li ji někdo, je opravdu neměnná?

 Bondyho nesubstanční ontologie formuluje některé klíčové teze holistického myšlení. V proměňujícím se systému skutečnosti neplatí žádné neměnné zákonitosti, protože není nic vnějšího, s čím by skutečnost „sousedila“ a co by na ní dodržování oněch zákonitostí „vyžadovalo“. Žádná vlastnost reality není nutná, protože nutná není ani realita sama. Skutečnost lze nejlépe charakterizovat jako situaci beze všech určení – není ani rychlá ani pomalá, stará ani mladá. Cokoli o ní řekneme, je naší volbou, každá její vlastnost je naším vkladem. Je v tomto smyslu prostorem absolutní volnosti. Její podoba je určena chováním jednotlivin, které jsou spíše průsečíky proměnlivých vztahů než pevnými věcmi. Takový pohled radikálně proměňuje naše naděje na smysl existence, protože ve světě, kde není nic dáno předem, není nic marné. Vše záleží na nás – a na zbytku univerza.

Holistické myšlení se zabývá spíše událostmi, situacemi nebo vztahy než věcmi, protože klade důraz na to, že skutečnost se neustále vyvíjí, a není jí možno porozumět odhalením nějakých základních prvků, jež jsou z vývoje vyňaty. Ve skutečnosti je pouze jediná věc – realita jako celek –, i ta se ovšem nepřestává proměňovat. Každá proměna celkového stavu reality je podmíněna proměnou vztahů, jimiž je utvářena. Proměna celku reality se fakticky neliší od proměn svých částí. Je jen jedna skutečnost, z níž není možné vypadnout. Všichni skutečnost utváříme a jsme jí utvářeni, jsme s ní spojeni a v tomto smyslu jsme s ní i spokojeni. Žádná změna se neobejde bez změny nás samotných; nemůžeme se proměnit vůbec, neproměníme-li se celí; a změníme-li se my, změní se všechno.  Všechno je tak, jak to je, a kdyby to bylo jinak, vyšlo by to nastejno.

Seznámíme-li se s myšlenkami nového paradigmatu blíže, zjistíme, že nejsou zcela nové, ale že jsou spíše trvalou součástí naší kolektivní mysli. Často to, co nám dnes připadá nové, bylo donedávna úspěšně vytěsněno. Porozumění pro zdánlivě cizorodou kulturu a snadnost, s jakou si dnešní západní člověk osvojuje myšlenky, jimž by se jeho vychovatelé vysmáli, ukazuje na to, že „nové myšlení“ čekalo a zrálo v našem nevědomí. Jakoby dosavadní filosofie se svou posedlostí trvalostí a umělým rozdvojením skutečnosti na její podstatu a přívěšky byla jakousi věčnou adolescencí, prodlouženou vzpourou, jež zahrnovala vytěsnění zdrojů těch nejcennějších myšlenek, které naše duše skrývá.


[1] Např. E. Bondy, Nesubstanční ateismus a nesubstanční teismus, in: E. Bondy: Filosofické dílo, sv. II, Juliiny otázky a další eseje, Praha 2007, s. 226.

[2] Např. Capra, Fritjof: Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha 2003

[3] F. Capra, Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura. Maťa, Dharmagaia, Praha 2002, s. 15-16.

[4] Srovnej S. O. Funtawicz and J. R. Ravetz, Science for a Post-Normal Age, Futures 25, 2009, s. 739-755.

[5] Srovnej Zd. Neubauer, O houbách, Laudatio Z. N., CTS, 1992.

[6] Srovnej Zd. Neubauer, O houbách, Laudatio Z.N. CTS, 1992.

[7] Srovnej Egon Bondy, Útěcha z ontologie, Praha 2007. Analýzu substančních systémů přejímám víceméně od něj.

.. k možnostem psychologické intepretace současných proměn ve filosofii

Duben 20, 2012 2 komentáře/ů

(Úvod knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Navzdory představám o konci filosofie, jimž propadlo dvacáté století, je naše doba hluboce filosofická a filosofické myšlení zažívá nečekaný rozkvět. Boří se samotné základy toho, jak se díváme na svět a jak chápeme svou existenci v něm. Od osmdesátých let dvacátého století se objevují radikálně nové ontologické systémy a vznikají i nové filosofické disciplíny. Rapidně stoupá poptávka po duchovnu ve všech podobách, což prozrazuje, jak hlubokou nejistotou jsme prodchnuti. Zpochybněny jsou nejen naše představy o globální politice, správném modelu demokracie, morálních a společenských normách nebo zdravé výživě, ale i klíčové pojmy, na nichž je založen náš obraz světa.

V našem kulturním okruhu bylo po několik tisíciletí rozvíjeno myšlení založené na technice rozdvojování. Stavíme proti sobě dobro a zlo, hmotu a ducha, vědění a iluzi, člověka a přírodu, nemoc a zdraví, živé a neživé, živočichy a rostliny atd. Aktuální proměny myšlení svědčí o tom, že uplatnění této analytické dovednosti může mít své meze. Klíčovým aspektem většiny současných problematických jevů je to, že jsou podmíněny dualistickou, černobílou představou reality. Selhání západní medicíny a psychologie je do značné míry důsledkem koncepce oddělených organických a psychologických faktorů, podobně jako ekologické problémy do značné míry odrážejí chybějící sebepochopení člověka jako součásti přírody. Rovněž společenské konflikty často vznikají v důsledku slepoty vůči systémovým souvislostem a také politické napětí je ve značné míře podněcováno představami rozštěpení různých lidských skupin. Dualismus bývá ve filosofii nejčastěji spojován s novověkým myšlením a René Descartesem, ale jeho kořeny jsou mnohem hlubší. Descartes byl pouze jedním z mnoha, kteří formulovali jeho moderní vyhrocenou podobu, podle níž stojíme osamoceni ve světě bezduché přírody, kam jsme ve svém zaslepení započítali i svá těla. Kritické důsledky, k nimž vede způsob života jednostranně orientovaný dualistickým myšlením, mohou být vysvětlením rozsáhlé společenské poptávky po novém zdroji jistoty, pro který se široce vžil výraz nové paradigma.

Jednotícím motivem nových filosofických teorií, duchovních proudů a v posledku i základních obrysů našeho každodenního myšlení, které z tradičního dualismu programově nebo nevědomky vykračují, je důraz na propojenost a celek. Tento důraz bývá nazýván holismem a jeho příznivci bývá interpretován jako pojetí skutečnosti, které překonává omezený dualismus starého paradigmatu. Tradiční rozlišení jsou stále častěji chápána jako umělá a výchozím předpokladem se stává existence systému, v němž jsou integrovány jevy a aspekty reality, které byly dříve oddělovány. Hlavní metoda holistického myšlení spočívá v nacházení analogií, rozvíjení metafor a různých symbolických obrazů. Jeho cílem není nalezení jednoznačných příčin nebo základních složek, ale nahlédnutí vztahů, které pojednávaný jev umisťují do širšího celku.

Tento kulturní trend lze sledovat nejzřetelněji ve vědě, kde lze za příklady uvést kvantovou fyziku, která zpochybňuje tradiční představu světa složeného z pevných hmotných objektů, fraktálovou geometrii, která studuje přírodní útvary, v jejichž vnitřní struktuře se opakuje tvar celku ve zmenšené podobě, nebo rostlinnou neurobiologii, která se zabývá myšlením rostlin. Ve filosofii se objevilo mnoho teorií, jež se hlásí k holistickému zaměření. Lze jmenovat systémové myšlení, teorii Gaia o planetě jako jediném organismu, sémantický holismus, nesubstanční ontologii, procesuální filosofii nebo různé současné formy panpsychismu, jako např. panexperiencialismus. V oblasti náboženství dnes bují panteisticky zaměřené směry, které odmítají chápat Boha jako odděleného stvořitele. Zdá se, že přichází vlna nové spirituality, která oceňuje příspěvky nejrůznějších náboženských a mystických tradic a programově se odmítá omezit na jedno náboženské vyznání. V politice se překonání dualistického myšlení projevuje voláním po změně politického systému, po přímé demokracii a transparentním zacházení se svěřeným majetkem a mocí, namísto odevzdání se do rukou mocných a informovanějších zástupců. Tradiční západní ekonomický systém, jehož vyčerpání dokládá současný finanční kolaps, je kritizován jako nespravedlivý, neefektivní a nešetrný. Objevuje se post-monetární ekonomika, teorie ekonomiky bez daní a šíří se myšlenky islámské ekonomie odmítající nerovnou směnu a úrok. Pojem změny paradigmatu dnes nejčastěji slýcháme právě v ekonomických souvislostech. Z nových uměleckých forem si lze například všimnout vlny filmových dokumentů zpracovávajících myšlenky nového paradigmatu, jejichž ambicí je ukázat pokud možno co nejširší souvislosti aktuálních proměn. Tyto filmy překračují tradiční formální odlišnost dokumentu, hrané fikce, přednášky, zábavného představení či duchovního poselství. Duch nového paradigmatu se dobře odráží v jejich snaze sloučit informační přínos, umělecké zpracování, terapeutický efekt i duchovní přesah. Další protějšky by bylo možno najít v nejrůznějších dalších oblastech od sportu po bydlení, kde všude dnes narážíme na témata hluboce analogická v tom, že rozvíjejí filosofický náhled, že v realitě, která je předmětem našeho zájmu, je vše propojeno, a že s tímto předmětem jsme propojeni také my, kteří ho nějak vnímáme nebo chápeme.

Filosofie a její aktuální proměna je v této knize interpretována z psychologického hlediska. Budeme se na filosofii dívat jako na činnost, jíž se člověk může z určitých osobních důvodů věnovat, a jako na soubor představ, které pro něj osobně mohou něco znamenat. Někteří filosofové cítí podvědomou nechuť, když zaslechnou, že filosofické představy mohou z psychologického hlediska něco vyjadřovat a že by na ně mohlo být pohlíženo jako na symptom. Jejich obavy vycházejí z očekávání, že psychologická interpretace filosofie povede k jejímu znehodnocení. Filosofie má podle nich postihovat skutečnost nezkreslenou subjektivními okolnostmi. I mnohým psychologům je filosofie cizí. Filosofii nedůvěřují, protože se jim zdá příliš vzdálena životu. Pojmové systémy jim připadají jako sítě, které dokáží skutečné prožitky spíše zahalit než objasnit. Filosofii odsouvají psychologové obvykle stranou svého odborného zájmu, jako by filosofické názory ani nebyly výtvorem naší mysli.

Vzájemná tabuizace, na níž se obě disciplíny shodly, dobře ilustruje důsledky tradičního filosofického pojetí skutečnosti jako oddělené od naší mysli. Tradiční odpor filosofů vůči psychologii a jejich obava ze subjektivních zkreslení objektivní pravdy vychází z předpokladu, že jsme od skutečnosti ve zcela zásadním smyslu odděleni. Právě pojetí reality jako nezávislé na nás, kteří ji vnímáme, je holistickým myšlením zpochybňováno. Psychoanalýza v tomto ohledu staré paradigma překonává, neboť nehledá metafyzické obludy na plátnech nebes, kam měla právem vstup zakázán, ale v prostoru našich duší a promítnuté do našich vztahů. Filosofické názory sice mohou být iluzí, nicméně iluzí skutečně působící. Jsou zvláště zajímavým předmětem psychologické interpretace, protože vyjadřují kostru toho, jak prožíváme svět, a tvoří v jistém smyslu kořeny i korunu našeho způsobu života. Psychoanalýza pod drobnohledem ukazuje náš podíl na vytváření skutečnosti a jejího filosofického obrazu.

Pokusům o aplikovanou psychoanalýzu bývá vytýkáno, že zatímco v psychoanalytické ordinaci může klient analytikovy interpretace potvrdit nebo vyvrátit, při interpretování filosofie nebo jiných kulturních jevů není přítomen analyzand, který by mohl mít přenos vůči analytikovi a reagovat na jeho interpretace. Sám Sigmund Freud nicméně provedl několik analýz v takto ztížených podmínkách – analyzoval psaný materiál, nepřítomného pacienta i postavu divadelní hry. Úspěšnost psychoanalytické interpretace se neměří tím, nakolik postihla objektivní realitu, ale tím, nakolik umožňuje snazší přístup k širším souvislostem interpretovaného jevu. „Jedině další průběh analýzy může vést k rozhodnutí ohledně správnosti nebo nepoužitelnosti našich konstrukcí“, píše Freud.

Změna paradigmatu očima touhy po změně

Duben 15, 2012 Napsat komentář

Petr Bláha

  Kdo by netoužil po změně? Vždyť lidský život je přímo obtesán promarňovanými možnostmi, které momentálně prožívanou skutečnost usvědčují z přílišné skromnosti. Člověk má právo být nejen nespokojený se svým současným stavem, ale také s přítomnou podobou společenské atmosféry, kterou může obviňovat z toho, že se na jeho pocitu nespokojenosti výrazně podílí. Vytoužená změna tak na sebe může brát podobu ospravedlnitelné naděje i zákeřné pasti, pokud pouze poličuje atraktivní iluze, jimiž člověka láká k zapomenutí všech střípků životní spokojenosti. Každé přivolávání změny se tak musí vyrovnávat s neostranitelným rozvětvením do napětí mezi volání lidské touhy a rozpoznání parametrů skutečnosti. Obojí se sice na horizontu lidského tíhnutí k různým formám společenského soužití prolíná, ale zároveň se od tohoto horizontu odrážejí paprsky, které mohou osvětlovat, ale i oslepovat.

  Tippeltovo hledání formulací pro vyjádření toho, co nazývá novým paradigmatem, tedy míří do středu lidské citlivosti. Jako vždy při podobném počínání způsobují znázorňované obrysy čehosi nového rozličné reakce od tajení dechu až k vyrůstání nespočtu otázek, které ve svém podřimování čekají v duši člověka na své vyvolání. Tippeltův text je takovým vyvolávačem, který nejen burcuje z dřímoty, ale také zve do krajiny přivolávaného. Nechme se tedy vést podmanivostí předpovídaných kontur proměny a pokusme se zakoušet, zda jim odpovídá členitost momentální podoby skutečnosti.

  Tippelt začíná příznačně předběžnou diagnózou doby, která je sice prosáklá tematizováním jakéhosi konce filosofie, je však otázkou, o jaký způsob filosofování se jedná, když na druhé straně lze zaznamenat rozkvět filosofického myšlení. Je tedy zřejmé, že bude třeba vyjasnit obsah i perspektivy filosofování jako takového. Autor se proto pouští do charakteristiky toho, co nazývá klasickými nebo také oficiálními dějinami západoevropské filosofie. Při této charakteristice účinně zapojuje psychoanalyticky laděné interpretace, čímž však vystavuje sledovanou tradici evropského myšlení určitému účelovému zjednodušení. Zohlednit je zřejmě také zapotřebí, že v Tippeltově argumentaci převažují odkazy na myslitele anglosaské provenience, což může dávat účelovým zkratkám specifický nádech.

  Západní filosofování se vyznačuje technikou rozdvojování neboli rozložení celkovosti prožívané skutečnosti do dualisticky míněných rozporů. Základem této techniky je pocit nespokojenosti, který filosofové zmiňované tradice zpracovávají obrannými mechanismy, jejichž úlohou je projektovat vnitřní disharmonie navenek. Tím vzniká rozpor mezi racionalitou a smyslovostí, přičemž racionální tíhnutí k řádu a zákonitosti vzdoruje bohatosti a tudíž i nevyzpytatelnosti smyslové reality, kterou je třeba podřizovat imperativně nasměrovaným požadavkům.

  Oficiální tradice evropského filosofování se otevírá koncepci paralelních světů, čímž se prozrazuje převaha závislosti na naplnitelnosti osvobozujících projekcí před skutečným smířlivým dosažením stavu oproštěnosti, jehož ilustrací může být meditující mudrc. Přílišně provokativní jednoznačnost výkladu však může vyvolávat otázky, zda evropský vývoj lze skutečně sledovat v předváděné typizované homogenitě. Sám autor příležitostně zmiňuje alternativní tradici, do níž zařazuje například hermetismus či mystiku. Tím sám navozuje otázky, překračující protěžovanou schematizaci. Vyjdeme-li totiž z vnitřní rozporuplnosti západního myšlení, pak se otevírá problém, jaké chápání evropské tradice filosofování zvyšuje věrohodnost hypotézy nového paradigmatu. Není zoficiálněná osa dějin filosofie, vytyčována jmény, jakými jsou například Platón, Descartes a Kant, do jisté míry výtvorem netvůrčího školometství, které tíhne k uzavírání myšlení do učebnicových kánonů? Pak se ovšem při určování překonávaného paradigmatu objevuje závažná relace, kterou zřejmě není záhodno podceňovat.

  Dle Tippelta z vnitřní nespokojenosti a úzkosti ústředních filosofických protagonistů vyplývá absolutizace nedůvěry, kterou autor považuje za typický pojem západní filosofie. Být filosofem je rozhodnutím pro typizovatelnou životní strategii, která se vyznačuje paradoxními důsledky nevyřešených niterných konfliktů. Z hlediska psychoanalytické interpretace se tedy stežejní proud západní filosofie dá vyložit jako kompenzační úsilí, jež se vypořádává po svém s adekvátně nezvládanými neurózami. Taková osobnost touží po úniku, chce být jinde a jinak, než momentálně je, což nakonec ústí do toho, co Tippelt nazývá hypochondrickým syndromem. Na řadě karikatur zvučných filosofických jmen toto zjištění ve stručnosti předvádí, aby potvrdil psychologicky zjistitelný předpoklad názorového rozštěpení těchto osobností mezi realitu a únikový ideál. Cesta k dosažení takového ideálu je však zatarasena aktem rezignace, protože úsilí o jeho přiblížení by mohlo ohrozit kontakt s nepřátelským světem, který typizovaný filosof vzhledem ke svým záchranným projekcím bytostně potřebuje.

  Je otázkou, co takto zachycená póza přináší pro uchopení nového paradigmatu. V jistém smyslu se nabízí podrobit některé psychoanalytické autority, na nichž Tippelt svůj výklad zakládá, podobné analýze, jakou používají při typizování západního filosofování. Tippelt v úvodních pasážích zmiňuje problematické soužití filosofů a psychologů, přičemž zdůrazňuje obavu filosofů z psychologické subjektivizace objektivní pravdy. K tomu by zřejmě bylo záhodno dodat, že stejně výraznou je i obava filosofů z psychologické fiktivní objektivizace. Tyto obavy lze názorně předvést na autorově využívání teorie neurotických typů psychoanalytičky Horneyové, která své sledování dynamiky neurotického vývoje jedince analogicky převádí na výklad společenského vývoje. Takové analogii ovšem může unikat kontext filosofického myšlení, které se nevypořádává jenom se svými psychickými nedojasněnostmi, ale také zpracovává vývojovou dynamiku společenské sebezahleděné emancipace, kterou se snaží z určitého nadhledu reflektovat. Nezohledněním těchto aspektů se psychoanalytická zkoumání mohou snadno přiblížit tomu, že budou moci být chápána jako integrální součást starého paradigmatu. Přestože Tippelt psychoanalýzu přiřazuje k holistickým vědám, při detailnějším pohledu lze ukázat, že řada psychoanalytických diagnóz neopouští prostor pouhého vymezování se, a to na úkor soustředění na vytyčení konstruktivních alternativ. V tomto smyslu se jedná o charakteristický moment závislosti na předmětu výzkumu, který má daleko od osvobozující oproštěnosti.

  Tippelt již v úvodní diagnóze mluví o novém typu spirituality, který se opírá o holistické zpřístupňování skutečnosti. Pozoruhodně uvádí s touto vlnou spirituality do souvislosti i přímou demokracii a vlnu filmových dokumentů. Je otázkou, zda lze o novém paradigmatu uvažovat zohledňováním pouze kvalitativních posunů tradičních prostředků a zda demokracie jako určitá forma společenského uspořádání a film jako způsob projekční interpretace skutečnosti neprozrazují rezervy v oproštěnosti od pilířů starého paradigmatu. Zmínka o přímé demokracii každopádně koresponduje s Tippeltovým tvrzením, že nové paradigma je trvalou součástí kolektivní mysli. Proto také stále se množící projevy občanské neposlušnosti mohou autorovi připadat jako nadějeplná ohniska, oznamující dějinný předěl. Problémem ovšem zůstává, zda tato pnutí neodpovídají spíše do sebe zacyklené potřebě ocitnout se jinde, jindy a jinak, kterou Tippelt zachycuje na oficiálních představitelích západní filosofie, na nichž předvádí podobu starého paradigmatu. Soustředění těchto potřeb může jistě ve společenských průnicích způsobovat překvapivé otřesy, které však mohou být předem stěží rozklíčovatelnou směsicí frustrací a očekávání.

  Autorova důvěra v kolektivní výtrysk nové spirituality poněkud naráží na jeho zmínku, že většinu lidí nezajímají filosofické úvahy, protože nemají potřebu vytvářet neměnný řád. Toto zjištění je sice stavěno do opozice vůči úsilí typizovaného západního filosofa, nicméně zřejmě nelze přeceňovat schopnosti této většiny nepodléhat vlastním formám iluzí. Dějinný vývoj dostatečně ilustrativně dokládá, že nedílným tématem evropského filosofování byla obrana proti apatické většině, přičemž součástí této strategie byla jistě i naivní snaha zorientovat tuto masu vytýkáním mobilizujících ideálů. Každopádně pro uvažování o novém paradigmatu skýtá právě vývoj a ovlivňování této masy nejedno podezření, zda očekávání kolektivně sdílené proměny není pouze dalším zbožným přáním, které v důsledku může posílit setrvačnost přetrvávajícího paradigmatu.

  Tippeltův text je rozčleněn do dvou zdánlivě nesourodých výkladových os. Zatímco část úvah je věnována typizaci západního filosofa, v jiné části tento mnohdy až příliš reduktivní obraz nabývá plasticity výkladovým zapojením Eriksonem inspirovaného modelu typů filosofické projekce. Tippelt se domnívá, že západní filosofování nejvíce charakterizuje paternalistická ontologie řádu, naproti tomu maternalistická ontologie domova je převažující tradicí vytěsňována. Požadavku holistického přístupu však nejvíce vyhovuje uterální ontologie svobody, která vychází z předrodičovského středu. Tomuto předběžnému rozdělení se sice dá vytknout, že i třetí typ je postižen závislostí na vymezování vůči dualismu dvou předchozích, autor však tuto diferenciaci dále propracovává, když vedle předrodičovského středu zavádí i zralý střed, a to s odvoláním se na nesubstanční ontologii Egona Bondyho. K dosažení kýžené svobody je zapotřebí neutralizovat vliv rodičovských postav, takže pro další sledování zůstávají v centru zájmu obě středovosti, které Tippelt umisťuje do dějinné chronologie. Zatímco předrodičovský střed předchází rozdělení do rodičovských figur, zralý střed je postrodičovským sloučením všech fází. Také tato prezentace jakési ideální dějinné syntézy zavání přílišnou schematizací, kterou rozkomíhává autorova připomínka, že se jedná o čtyři obrazy filosofického snění.

  Možnost z tohoto snění vystoupit skýtá symbol moře, který je praobrazem psyché. Této symboliky Tippelt využívá ke zjemnění charakteristiky obou středů. Zatímco moře ve smyslu chaosu odpovídá předrodičovskému středu, moře ve smyslu celku má blíže ke zralému středu. Dalším posunem se ovšem pozoruhodně z chaotického moře stává oceán, navozující uzavírání do filosoficky zdůvodňovaného solipsismu. Z hlediska zralého středu se však moře stává inklinací k nalézání země, kam Tippelt řadí i empiristický ideál probádatelnosti lokálně ohraničeného ostrova.

  V závěrečných pasážích Tippelt shrnuje průběžné analýzy, aby z nich učinil základ svého zjištění, že revolučnost současné doby charakterizuje výkřik holismu, tedy zásadní obrat od tradičně dualistické formy filosofování k tomu, co s určitou nadsázkou uvádí do souvislosti s rozpoznatelnou inflací duchovna. V tomto smyslu připomíná i Jaspersovo pojetí osové doby, ačkoliv je sporné, zda by při hlubším ohledávání Jaspersův model vyhovoval Tippeltovým parametrům nového paradigmatu. Každopádně je však Tippeltova kniha sugestivně podaným svědectvím o porozumění roli filosofa v současném zmateném a očekávajícím světě. Její apelativnost sdílí tuto naladěnost a svými formulacemi se ji snaží povzbudit, protože budoucnost se otevírá novým příležitostem ke znovunabývání pozbývané důvěry. Řadou závěrečných metafor autor naznačuje možné obtíže, doprovázející znečitelňování naděje, protože ochabuje opora dosavadních útěch, které poskytovalo staré paradigma. Proto přicházející změna může být zatemněna dojmem, že „filosofie denního snění je střídána filosofií nočních můr“. Noříme se do nejistot, bez nichž se otevřenost výhledu nemůže obejít. Otázkou jen zůstává, do jaké míry lze tyto pochybnosti převést do poptávky po novém zdroji jistoty a zda tato poptávka nemůže být zároveň největší překážkou žádoucí odvahy.

                                                                                                     Petr Bláha

Narcistická kočka a sadistický pavouk

Květen 25, 2011 4 komentáře/ů
Hynek Tippelt:

Narcistická kočka a sadistický pavouk

Mezi spinozismem a psychoanalýzou

ISBN 978-80-254-8932-1
Cena: 149,- Kč

Vydání podpořila Vzdělávací nadace Jana Husa
Projekt Filosofie a psychoanalýza v rámci programu Cursus Innovati
V textu jsou použity výňatky z disertační práce Vztah ideje a afektu u Spinozy obhájené na Katedře filozofie FF Univerzity Palackého v Olomouci 2007
Recenzovali: Petr Bláha, Vít Pokorný
Obrázek na obálce: Milan Žák
Zlom a předtisková příprava: CDSM.cz
Vydáno v nakladatelství MINO, ing. Tomáš Mikulenka
Ústí nad Labem
2010

Ukázky 1, 2
Recenze 1, 2

pdf

Objednávky

Univerzitní knihkupectví
Brněnská 2
400 01 Ústí nad Labem
Tel.: 475 282 629
E-mail: knihkupectvi@rek.ujep.cz
Otevírací doba: Po – Pá 9.00 – 17.00

anebo na adrese tippelt@centrum.cz  – kniha bude zaslána na dobírku ve výši 170,- Kč (včetně poštovného).

Osho o starém a novém člověku

Květen 7, 2010 2 komentáře/ů

Osho: Úsvit nového milénia

OBJEVUJE SE NOVÝ ČLOVĚK. Podoba nového člověka není ještě jasná, avšak horizont rudne a brzy zde bude slunce. Je ranní mlha a podoba nového člověka není zřetelná, ale přece jen je několik věcí je o novém člověku křišťálově jasných.
A to je nesmírně důležité, protože od těch dob, co se opice stala člověkem, člověk zůstal stejný. Obrovská revoluce je na cestě. Půjde daleko hlouběji, než revoluce, která se přihodila, když opice začaly chodit po zemi a staly se lidskými bytostmi.
Tato revoluční změna vytvořila mysl, tato změna vnesla dovnitř psychologii. Nyní nastane další, daleko významnější změna, která vnese dovnitř duši, a tak člověk nebude pouze psychologickou bytostí, ale rovněž bytostí duchovní.
Žijete v jedněch z nejživějších časů vůbec.
Podle mě je toto nové vědomí nejdůležitější věcí, která se dnes děje. Rád bych vám o tomto novém vědomí něco řekl, o jeho orientacích a jeho charakteristikách, protože vy tomu máte pomoci vyjít z lůna ven – protože vy tím musíte být. Nový člověk nemůže přijít odnikud, musí přijít skrze vás. Nový člověk může být zrozen pouze skrze vaše lůno. Musíte se stát lůnem.

Sbohem starému
Jestliže nový člověk uspěje, starý bude muset odejít. Starý člověk může žít jen tehdy, když je novému bráněno přijít. Nyní tomu nemůže být bráněno, protože to není pouze otázka příchodu nového člověka do existence, je to otázka přežití celé země, vědomí samotného, samotného života. Je to otázka života a smrti. Starý člověk došel k naprosté destruktivnosti. Starý člověk dosáhl konce svých možností. Nyní není žádná možnost života se starým konceptem člověka, jedině smrt.
Starý člověk se připravuje na globální sebevraždu. Starý člověk hromadí atomové bomby, vodíkové bomby, aby spáchal kolektivní sebevraždu. Je to velmi nevědomá touha. Raději než dovolit být novému člověku, by rád starý člověk zničil celou záležitost.
Musíte porozumět, musíte ochránit nové, protože nové nese s sebou celou budoucnost. A člověk došel ke stupni, kde je možný obrovský kvantový skok.

Milování světa
Starý člověk byl jino-světský, starý člověk byl proti světu. Starý člověk vždy hleděl k nebesům. Starý člověk se zajímal více o život po smrti než o život před smrtí. Zájmem nového člověka bude TENTO život, protože je-li postaráno o tento život, onen bude vyplývat sám od sebe. Jedinec se s ním nepotřebuje trápit, jedinec na něj nepotřebuje myslet.
Starý člověk se příliš zabýval Bohem. Tento zájem vycházel ze strachu. Nový člověk se nebude zajímat o Boha, nýbrž bude žít a milovat tento svět a z této lásky zakusí existenci Boha. Starý člověk byl spekulativní, nový člověk se chystá být existenciální.
Starý člověk může být přesně popsán v upanišadovém tvrzení: neti-neti, ne toto, ne toto. Starý člověk byl negativní – život-negující, život-odmítající. Nový člověk bude život-potvrzující: iti-iti, toto a toto. Zájmem starého člověka byl onen svět, zájmem nového člověka je tento, protože z tohoto se onen rodí, a jestliže se stanete příliš zaujatý oním, minete oba.
Tento okamžik musí být prožit ve své totálnosti. Tento okamžik musí být prožit ve své spontánnosti, s žádnými a priori (pozn.př.předem; zaujatě, s předsudkem) ideami. Starý člověk nesl již připravené odpovědi. Byl napěchován filozofií, náboženstvím a všemi druhy nesmyslů.
Nový člověk bude žít život bez jakéhokoli a priori závěru na něj.

Svoboda od „ismů“
Nový člověk nebude hinduista, nebude mohamedán, nebude křesťan, nebude komunista. Nový člověk nebude znát všechny tyto „ismy“. Nový člověk bude jednoduše otvorem, oknem do reality. Bude nechávat realitu takovou jaká je. Nebude na ní promítat svoji vlastní mysl. Nebude používat realitu jako obrazovku. Jeho oči budou přístupné; nebudou plné idejí.
Život starého člověka vychází ze strachu – i jeho Bůh nebyl nic, než výtvor ze strachu. Jeho chrámy, mešity, gurudwary, kostely – byly všechny ze strachu. Třásl se, obával se. Život nového člověka bude vycházet z lásky, ne ze strachu, protože strach slouží smrti, láska slouží životu. A jestliže váš život vychází ze strachu, nikdy nepoznáte co je život, budete znovu a znovu poznávat pouze smrt. A pamatujte si, že osoba, jejíž život vychází ze strachu, vytváří všechny druhy situací, ve kterých musí zakoušet více a více strachu. Váš strach vytváří situace, stejně tak jako vaše láska vytváří situace. Jestliže milujete, budete nacházet tolik důvodů milovat. Když se strachujete, budete nacházet tolik důvodů proč se strachovat.

Láska je příchuť
Láska přichází, aby se stala příchutí nového vědomí, protože strach byl příchutí starého vědomí, a to vytvářelo války. Během tří tisíc let člověk bojoval v pěti tisících válkách – jako bychom nedělali nic jiného – nepřetržité bojování někde nebo jinde. To je velice šílený stav věcí. Lidská minulost je šílená.
Nový člověk nebude pokračováním této šílené minulosti. Bude věřit v lásku, ne ve válku. Bude kreativní, ne destruktivní. Jeho věda, jeho umění – vše bude sloužit kreativitě. Nebude tvořit bomby. Nebude politický, protože politika vychází z nenávisti. Politika je zakořeněna ve strachu, nenávisti, destruktivitě.
Nový člověk nebude politický. Nový člověk nebude národnostní, nový člověk bude globální. Nebude mít jakékoliv politické ambice, protože je přihlouplé mít politické ambice. Nový člověk bude velmi inteligentní. První náznaky této inteligence se zvedají na obzoru. Ti, kteří mají oči – je mohou vidět. Děti se bouří.
Život nového člověka bude vycházet nikoliv z předsudků, nýbrž ze spontánní odpovědnosti. Starý člověk byl otrok, nový člověk bude svobodný, nový člověk bude mít svobodu v samém jádru svého bytí.

Užívání si života
Starý člověk byl velmi vážný, starý člověk byl „workoholik“. Nový člověk bude hravý – homo ludens. Bude věřit v užívání si života. Odloží slova jako „služba“, „obětování“. Nebude se pro cokoliv obětovávat. Nebude obětí jakémukoliv oltáři – státnímu nebo náboženskému, kněžskému nebo politickému. Nedovolí nikomu vykořisťovat jeho život – „Jdi a zemři, protože tvoje země válčí.“
Jeho odevzdání směřuje k životu, jeho odevzdání nesměřuje k ničemu jinému. Chce žít v radosti, chce se radovat ze všech božích darů, chce oslavovat. Aleluja bude jeho jediná mantra.
Ježíř říká: „Radujte se, radujte se. Říkám vám, radujte se.“
Člověk se dosud neraduje. Člověk žije pod obrovskou tíhou vážnosti: Pracuj pro zemi. Pracuj pro rodinu. Pracuj pro ženu. Pracuj pro děti. Pracuj pro svého otce a matku. Jen pracuj a pracuj a potom jednoho dne zemři a zmiz do hrobu. A druzí budou pracovat. A tak to jde dál a dál. Nikdo nevypadá na to, že má čas užívat si života.
Neříkám, že nový člověk nebude pracovat. Bude pracovat, ale nebude to jeho toxikománie. Nebude „workoholik“, nebude to drogou, bude pracovat, protože potřebuje nějaké věci, ale nebude nepřetržitě pracovat pro to, aby více a více hromadil.
Nebude hromadit. Nebude věřit ve vlastnictví obrovského bankovního balancu a nebude věřit v dosaení velmi vysokého postu; raději bude chtít zpívat píseň, hrát na flétnu, na kytaru, tančit. Nebude se chtít stát známým, bude chtít žít, opravdově žít. Bude připraven být nikým.

Proti ortodoxii
Nové vědomí bude proti všemu ortodoxnímu. Jakémukoliv druhu ortodoxnosti, katolické nebo komunistické, hinduistické nebo džinistické – jakýkoliv druh ortodoxnosti – je druh paralyzování mysli. Ochromuje to. Přestáváte žít. Stává se to strnulostí kolem vás. Stáváte se fanatiky, stáváte se neústupnými. Stáváte se jako-kamennými. Nechováte se jako tekuté lidské bytí, začínáte se chovat jako mezci.
Živá osoba musí zůstat plynoucí. Musí odpovídat měnícím se situacím. A situace se nepřetržitě mění. Jak můžete zůstávat fixovaní na své postoje, když život sám není fixovaný? Když život je řeka, jak vy můžete zůstávat neústupnými? A jestliže zůstáváte neústupnými, ztrácíte kontakt se životem – už jste ve svém hrobě.
Nové vědomí bude ne-ortodoxní, ne-fanatické; bude tekuté. Nebude reagovat, bude odpovídat. A rozdíl mezi těmito dvěmi slovy je velký.
Reakce je vždy strnulá. Máte fixní ideu, reagujete podle ní. Předtím než položena otázka, je připravená odpověď. Odezva je totálně odlišná. Posloucháte otázku, vstřebáváte otázku, vidíte situaci, vnímáte situaci, prožíváte situaci a z tohoto dokonalého prožití vzejde vaše odezva.
Odpovědný člověk nemůže být neústupný, nemůže být určitý, nemůže být strnulý. Bude muset žít od okamžiku k okamžiku. Nemůže se rozhodnout předem, bude se muset rozhodovat každý den, v každém okamžiku. A protože se bude muset pohybovat nepřetržitě s životem a jeho měnícími se výzvami, nemůže být konzistentní v tom starém smyslu.
Jeho konzistence bude pouze jediná: bude vždy ve shodě s životem.

Být rebelem
Nový člověk bude kreativní. V každém okamžiku bude nalézat své náboženství, v každém okamžiku bude nalézat svou filozofii. A všechno bude trvale růst. Nebude oddaný minulosti, nemůže být – být oddaný minulosti znamená být poslušný smrti, protože minulost je mrtvá; on bude oddaný přítomnosti. A v bytí oddanému přítomnosti, bude rebelující proti minulosti.
Rebelství se stává jedním z jeho nejnápadnějších charakteristických rysů. A protože bude rebelem, nebude dobře zapadat s mrtvou společností, nebude dobře zapadat s mrtvou církví, nebude dobře zapadat s mrtvou armádou. Nebude zapadat nikde, kde je poslušnost základním požadavkem.
Nový člověk je spjat s vytvořením nové společnosti kolem sebe.
Nejprve nastane nové vědomí, potom nastane nová společnost. Přichází dlouhé období, ve kterém staré bude bránit novému, bude bojovat s novým, bude se pokoušet zničit nové. Ale staré nemůže uspět – čas, duch času, nebude v jeho prospěch. Staré musí zemřít. Právě tak jako staré tělo umírá a dělá místo pro nějaké nové dítě, tak staré společnosti, staré ortodoxní, musí zemřít. Už žily přesčas. Žily příliš dlouho!

Žádná vypůjčená morálka
Nové vědomí nebude moralistické, nebude puritánské; ne, že nebude mít jakoukoli morálku, ale bude mít odlišný druh morálky – morálku, která vyvstává z jedincova vlastního vnímání života, z jedincovy citlivosti, z jedincových vlastních zkušeností – ne morálku naučenou od ostatních, vypůjčenou. Nový člověk nebude charakterní člověk ve starém smyslu, protože celý charakter je svazující. Tvoří brnění kolem vás.
Nový člověk bude bezcharakterní ve smyslu, že nebude mít jakékoliv brnění. Nový člověk bude bezcharakterní ve smyslu, že nebude mít kolem sebe vězeňskou celu. Ne že nebude mít charakter, ale bude dávat charakteru novou definici. Nebude pokrytcem.
Staré puritánství, staré moralistické postoje vytvořily ve světě pokrytectví; udělaly z člověka schizofrenika: na povrchu jedna věc, hluboko uvnitř něco jiného – téměř protikladného. Starý člověk žil dvojí život.
Nový člověk přichází žít jednotným způsobem. Bude žít jediný život. Cokoliv je uvnitř něj bude také na jeho vnějšku. Bude autentický. Pamatujte si toto slovo „autentičnost“ – to bude novým náboženstvím člověka. To bude novou pravdou člověka, jeho chrámem, jeho Bohem – autentičnost. A s autentičností zmizí neurózy.
Starý člověk byl neurotický, protože byl v ustavičném konfliktu: chtěl dělat jednu věc a vždy dělal něco jiného, protože něco jiného bylo požadováno. Byl naučen dělat něco proti sobě samotnému; byl potlačený. Jeho vlastní autentičnost byla potlačena; a nadto byl vnucen falešný charakter.
Velebili jsme tyto falešné lidi příliš dlouho. Nyní přišel čas – jejich falešnost by měla být odhalena. Velebili jsme tyto mahatmy a svaté tak dlouho, nyní musíme vidět jejich neurózy. Byli všichni psychicky nemocní, byli patologičtí. Zdravá osoba je celistvá osoba. Její vnitřek a její vnějšek jsou stejné. Jestliže miluje, miluje vášnivě. Jestliže se hněvá, hněvá se vášnivě. Její hněv má v sobě pravdu, stejně tak jako má v sobě pravdu její láska.

Vášeň pro zemi
Nový člověk bude pozemský. A „pozemským“ nemíním materilistický. Nový člověk bude realista. Bude milovat tuto zemi. Protože jsme tuto zemi nemilovali a naše takzvaná náboženství nás učila tuto zemi nenávidět, ničili jsme ji. Je to překrásná planeta, jedna z nejkrásnějších, protože je jednou z nejživějších.
Tato planeta musí být milována, z této planety musí být radost. Je to dar. Toto tělo má v sobě tak moc mystérií, že i Budha je možný pouze díky tomuto tělu. Toto tělo se stává chrámem největších příležitostí: budhovství, nirvány. Toto tělo musí být milováno. Tato země musí být milována.

Náboženství v přírodě
Nový člověk bude nalézat svoje náboženství v přírodě – ne v mrtvých kamenných sochách, ale v žijících, tančících stromech ve větru. Bude nalézat své náboženství, když bude brázdit po moři, když bude lézt po pannenských horách. Bude nalézat svoji modlitbu ke sněhu, k měsíci, ke hvězdám. Bude v dialogu s existencí tak jak je. Jeho odevzdání bude přírodě a skrze toto odevzdání dojde k poznání nad-přirozeného. Bůh je schován zde v této zemi, v tomto dokonalém těle. Toto dokonalé tělo, Budha. Tato dokonalá země, ráj.
Nový člověk bude číst svaté písmo přírody. Ta bude jeho véda, jeho korán, jeho bible. Zde bude nalézat kázání v kamenech. Bude se pokoušet rozluštit mystéria života, nebude zkoušet demystifikovat život. Bude se pokoušet milovat tato mystéria, vstoupit do těchto mystérií. Bude básníkem, nebude filozof. Bude umělcem, nebude theolog.
Jeho věda bude mít také odlišný postoj. Jeho věda bude taoistická, nebude úsilím podmanit si přírodu, protože toto úsilí je pošetilé. Jak si můžete podmanit přírodu? – jste součást přírody. Jeho věda bude o porozumění přírodě, ne o podmaňování si přírody. Nebude znásilňovat přírodu, bude milovat a přemlouvat přírodu, aby vyzradila svoje tajemství.

Žádná politika
Nový člověk nebude ctižádostivý, nebude politický. Politika nemá budoucnost; politika existovala díky neurózám lidstva. Jakmile zmizí neurózy, zmizí politika.
Ctižádost jednoduše znamená, že vám něco chybí a vy se utěšujete, že to získáte v budoucnosti. Ctižádost je útěchou. Dnešek je všechna ubohost, zítra tady bude radost. Vyhlížením zítřka se stáváte schopni snášet dnešek a jeho bídu: dnes je vždy peklo, zítra je nebe. Stále vyhlížíte nebesa, stále si děláte naději.
Ale tato naděje nebude jakkoli vyplněna, protože zítřek nikdy nepřichází. Ctižádost znamená, že jste neschopni přeměnit váš dnešek v blaženost; jste impotentní. Pouze impotentní lidé jsou ctižádostiví: hledají peníze, hledají moc. Pouze impotentní lidé hledají moc a peníze. Potentní člověk žije. Když mu peníze přicházejí do cesty, užije jich, ale nevyhledává je, nejde po nich. Tak nebo onak se kvůli nim nestrachuje.
Starý člověk byl buď honící se za penězmi nebo v obavách o peníze, buď honící se za mocí nebo v obavách o moc; ale v obou případech bylo jeho celé soustředění na moc a na peníze. Byl ctižádostivý. Starý člověk je politováníhodný. Byl ctižádostivý, protože byl neschopný žít, neschopný milovat. Nový člověk bude schopen žít a schopen milovat. A jeho tadyteď bude tak překrásné, proč by si měl dělat starosti se zítřkem? Jeho starostí nebude vlastnit více, jeho starostí bude být více.

Autentičnost je radost
Nový člověk nebude potřebovat žádnou lež, přetvářku nebo předstírání, bude pravdivý, protože pouze skrze pravdu je svoboda. Všechny lži vytváří otroctví. Řekněte jedinou lež a budete jich muset říct tisíc a jednu, abyste ji obhájili – budete muset vyprávět lži ad nauseam. Potom to nemá konce. Jediná lež se dříve či později rozšíří přes celé vaše bytí. Je to jako rakovina.
Buďte pravdiví a nepotřebujete se skrývat, můžete být otevření. Buďte pravdiví a nepotřebujete se chránit před existencí, můžete být zranitelní. V této zranitelnosti vás pronikne existence, Bůh dosáhne vašeho srdce.
Řekněte lež a jste ve strachu. Také se budete obávat Boha, budete se bát tváří v tvář Bohu. Budete se bát tváří v tvář sám sobě. Budete od sebe neustále utíkat, od ostatních, od Boha. Budete se stále skrývat za svými neoprávněnými nároky. Pokrytectví se stane vaším životním stylem, a to je cesta do pekla. Pokrytectví vytváří peklo. Autentičnost je jediná radost – jediná radost, říkám. A jestli nejste autentičtí, nebudete nikdy radostní.
Nové vědomí nebude snášet dvojaké řeči. Nové vědomí bude vášnivě nenávidět takové věci. Tato nenávist k předstíranému je nejhlubším rysem nového člověka. Nový člověk bude oponovat strukturovaným, strnulým, neomylným systémům, protože život je překrásný tok. Není strukturovaný, je svobodou. Není to vězení, je to chrám. Bude chtít po organizacích, aby byly tekuté, měnící se, přizpůsobující se a lidské.
Naše státy jsou nelidské, naše armády jsou nelidské, naše církve jsou nelidské. Zbavují člověka lidskosti. Degradují člověka na věc, protože nerespektují svobodu člověka. Nový člověk bude respektovat svoji svobodu a také bude respektovat svobodu ostatních.
Starý člověk se stále plete, strká nos do cizích záležitostí, pokouší se manipulovat, kritizuje, odsuzuje, snaží se být užitečný, trestá. Starý člověk se stále zajímá o ostatní: „Co právě děláte?“
Nové vědomí nechá každého svému vlastnímu životu. Dokud člověk neubližuje ostatním, nemělo by se mu být překážet. Dokud člověk není pro ostatní nebezpečný, nemělo by se mu být překážet. Dokud se člověk neplete do svobody někoho jiného, neměl by nikdo do něj zasahovat.

Tekuté struktury
Starý svět zůstával bez individuality. Nenáviděl individualitu, měl rád pouze ovce, davy – lidi chovající se stejným způsobem, kde každý následuje stejnou rutinu a stejné struktury. Nový člověk bude mít všechny druhy možností. Nový člověk bude milovat tekuté struktury. Bude lidský, bude respektovat lidské bytosti. Jeho respekt bude téměř zbožný.
Nový člověk bude muset najít nové formy společenství, důvěrnosti, intimity, sdílení záměrů, protože stará společnost nezmizí okamžitě. Bude otálet, bude navádět ke všem druhům boje proti nové společnosti – jak se vždycky děje. Má tak mnoho nezadatelných práv, nemůže to jít snadno. Půjde to jedině tehdy, když se pro ni stane nemožné setrvat v existenci. Předtím než stará společnost odejde nový člověk bude muset vytvořit nové druhy komun, nové druhy rodin, nová společenství blízkosti, intimity, sdílení záměrů.

Láska ne manželství
Nové vědomí nebude mít co do činění s institucemi jako je manželství. Nový člověk bude mít přirozenou nedůvěru k manželství jako instituci. Vztah muže a ženy má pro něj hlubokou hodnotu, pouze když je rostoucím, proudícím vztahem pro oba. Bude si málo vážit manželství jako formality nebo slibů trvalosti, které se ukazují jako vysoce nestálé. Bude milovat okamžik a prožívat ho v jeho totálnosti.
Manželství nemá žádnou budoucnost. Láska má budoucnost.
V minulosti nebyla láska realita, realitou bylo manželství. V budoucnosti láska bude skutečností a manželství se bude stávat více a více neskutečné. V minulosti se lidé vdávali jeden za druhého, od té doby se postupně začali mít rádi a milovat.
V budoucnosti se lidé budou milovat a mít rádi jeden druhého, pouze pak budou žít společně. V minulosti nejprve přišlo společné soužití, a přirozeně, když žijete společně, vzrůstá náklonnost, vzrůstá závislost. Byl to potřebný jev. Manžel potřeboval manželku, manželka potřebovala manžela, a potom děti potřebovali, aby rodiče byli spolu. Byl to, více či méně, ekonomický fenomén; ale nevycházelo to z lásky.
Budoucnost pozná odlišný druh vztahu, který je založen čistě na lásce, a který bude trvat v existenci pouze dokud bude trvat láska. A nebude touha po jeho stálosti, protože v životě není nic stálé; pouze plastické květiny jsou stálé.
Opravdové růže se rodí ráno a odchází večerem. A to je jejich krásou: jsou překrásné, když přicházejí a jsou překrásné, když jejich okvětní lístky začínají uvadat. Jejich život je překrásný, jejich zrození je překrásné, jejich smrt je překrásná, protože je zde živost. Plastická květina se nikdy nerodí, nikdy nežije, nikdy neumírá.
Manželství bylo v minulosti plastickou květinou. Nové vědomí nemůže mít žádný respekt k manželství. Bude muset vytvořit nový druh intimnosti – přátelství. A bude se muset naučit žít s nestálým fenoménem lásky a všeho ostatního.

Život s nestálostí
Potřebuje to kuráž, žít s nestálostí života, protože se pokaždé něco mění, musíš se pořád měnit. Jedinec chce zůstat stálý – vypadá to bezpečněji, více zabezpečené. To je tak, jak žil starý člověk. Starý člověk nebyl dobrodružný; celý jeho zájem byla bezpečnost. Nový člověk bude mít dobrodružného ducha; jeho zájmem nebude bezpečnost, jeho zájmem bude extáze.
Jedinec bude schopný a dostatečně odvážný říct: „Nevím, ale zajímám se o vědění. A jsem připraven vejít do jakékoliv dimenze, do jakéhokoliv dobrodružství.“ Nový človek bude připraven riskovat. Starý člověk byl velmi obchodnický, nikdy připraven riskovat. Riziko bylo anatéma; jeho cílem byla bezpečnost.
Ale s bezpečností začínáte umírat. Je to pouze v dobrodružství, nepřetržitém dobrodružství, kde život roste k vyšší a vyšší plnosti, kde dosahuje k vrcholkům Himalájí.

Nedůvěra k autoritám
Nový člověk bude spontánní, nepředvídatelný, ochotný riskovat pro nové, mluvit a konát divoce a výstředně. Bude věřit, že všechno je možné a cokoliv může být vyzkoušeno. Nebude lpět na známém, bude vždy přístupný neznámému i nepoznatelnému. A nebude se obětovávat pro jakoukoliv budoucnost, protože nebude idealistou. Nebude se obětovávat pro jakékoliv abstraktní ideje, ideály, ideologie.
Bude mít důvěru ve vlastní zkušenosti a hlubokou nedůvěru k celé vnější autoritě. Nový člověk bude důvěřovat pouze své vlastní zkušenosti. Pokud něco nebude znát, nebude tomu důvěřovat. Žádná vnější autorita nemůže pomoci novému člověku. Nikdo nemůže říci: „Když to říkám, tak musíš věřit. Protože jsme vždycky věřili, tak musíš věřit. Protože naši předkové věřili, tak musíš věřit. Protože je to psáno ve védách a bibli, musíš věřit.“
Nový člověk nebude mít co do činění s takovými nesmysly, nový člověk bude věřit, pouze když ON sám ví.
To je opravdová důvěra – důvěra v jedincovy vlastní možnosti, jedincův vlastní potenciální. Nový člověk bude respektovat sám sebe. Věřit ve vnější autority je neuctivé vůči vlastnímu bytí.
Toto je podle mě nejdůležitější jev, který se dnes děje. Do existence přichází nový člověk. První paprsky jsou už na horizontu. Připravujte se na přijetí nového člověka. Připravte se. Staňte se hostitelem hosta, který je právě teď s to zaklepat na vaše dveře v jakékoliv chvíli. A to je to, o čem je celá sannyas: příprava na přijetí nového člověka.
Bude to skvělé dobrodružství přijmout nového člověka. Bude to také riskantní, protože se to starému nebude líbit.