Archív

Posts Tagged ‘změna paradigmatu’

Návrat holismu? Co by na to řekl Freud

Únor 24, 2013 5 komentářů

Hynek Tippelt

Vyjděme z předpokladu, že změny, které v současnosti probíhají v západní civilizaci, kultuře, vědě i prožívání, jsou výrazem přechodu od dualistického vidění světa k holistickému. Znamená to, že pokud jsme dříve chtěli něco pochopit nebo něco provést, použili jsme obvykle techniku rozdvojování. Dnes se zaměříme spíš na to, s čím pojednávaný jev souvisí nebo čemu se podobá. Co se v této proměně děje s naším egem?

Obranné mechanismy

Některé významné ego-obranné psychické mechanismy dualismus v jistém smyslu předpokládají – ontologický dualismus je zde psychopatogenním axiomem. Např. vytěsnění předpokládá „dualisticky“ jednoznačnou oddělenost vědomého a nevědomého prostoru nebo projekce „dualisticky“ jasný protiklad subjektu a objektu. V souvislosti s předpokládanou změnou paradigmatu lze tedy očekávat oslabení zmíněných (neurotických) psychických obran, založených na představě rozdvojené skutečnosti, a obnovení raných pochybností a zranění, týkajících se vztahu ke smyslové realitě a kontaktu s jinými lidmi, na jejichž utišení se budou mobilizovat narcistické a psychotické obranné mechanismy – např. projektivní identifikace nebo bludy o omnipotenci.

Projektivní obrazy

V našich nevědomých představách mají prominentní místo obrazy rodičů. V dualistické, základní linii západního myšlení dominoval otcovský obraz, s nímž souvisel požadavek řádu, dědic otcovského svědomí složeného z příkazů a kapitulací. Kosmický rozměr vědomí podřízenosti otcovským závazkům se odrážel v tom, že člověk – nebo alespoň jeho tělesný projev – je všude v těchto systémech chápán jako součást odvozené, druhořadé reality, jako bytost více či méně nesvobodná, spoutaná zákony, jejichž platnost překračuje svět, jehož jsme ve své nedospělé nedokonalosti účastni. Mateřský (ochranný, pečující) rozměr byl v západním myšlení doposud důkladně vytěsňován. Vše ženské představují moderní myslitelé jako temné, nečisté a nižší. Iracionální a intuitivní ženské myšlení je karikováno, strach z chaosu nezvladatelných živlů je kompenzován násilnickým postojem k přírodě. Vedle otcovského a mateřského psychoanalýza poukazuje na třetí obraz předrodičovského středu, který osvobozuje mystickým ztotožněním sebe s celkem reality nebo s Bohem. Na ten se orientuje „věčně“[1] přítomná i vytěsňovaná linie holistického nebo monistického myšlení (gnostické proudy, negativní teologie, hermetické a alchymické myšlení, astrologie, magie, mysticismus a panteismus).

Oživení hermafrodita

Zhroucení nebo oslabení neurotických obran povede k návratu vytěsněných obrazů z kulturního vědomí. Z tohoto hlediska je změna paradigmatu kolektivním zvědoměním mateřského a zvláště uterálního obrazu s jeho variantami v uctívání slunce, představách o všezahrnující mysli apod. Současný revival holismu nemusí být ale návratem k monistickému původnímu adualismu[2], primárnímu objektu, nebo matce-ještě-před-ztrátou-fúze[3]. Ambivalentní obraz středu/celku, který je všude a nikde a úplný i neúplný, nabízí dvě intepretace. Monistická zdůrazňuje aspekt jednoty světa, holistická klade stejnou měrou důraz na aspekt jednoty i rozlišenosti: její tezí je, že všechny věci jsou ve vzájemné souvislosti, a tak tvoří jedno.[4] Zatímco monistická intepretace obrazu středu nestaví na pohlavním rozlišování a osvobozuje tím, že zbavuje zodpovědnosti a smyslu, holistické uchopení tématu středu zahrnuje osvojení rodičovských funkcí, požadavků i odměn. Lze tedy očekávat, že racionalismus moderního myšlení orientovaného na otcovskou postavu bude následován holistickými filosofiemi orientovanými na vědomé sloučení výdobytků všech předcházejících fází.

Dualistické paradigma análního psycho-socio-sexuálního stadia

Řada rysů západního dualistického paradigmatu odkazuje k tématům análního období. Orientace na otcovskou postavu; tendence rozdvojit skutečnost na centrum, které uctíváme, a na odvozenou část, jíž se cítíme být trpnou součástí; hromadění a kontrola, jež jsou rovněž založeny na dualistickém principu. Vůdčím principem „sociálního řádu“ tohoto období je podle Eriksonových „zákon a příkaz“. Základním úkolem tohoto stadia je nutnost volby mezi pozicí autonomie, nebo studu a pochyb.[5] Hodnotami, které v tomto období dítě objevuje, jsou moc a právo. Podle Bondyho v sobě zahrnovalo staré paradigma určitý „ostych nebo zřetelně výraznější respekt“[6] vůči vyšší skutečnosti, který se odrážel v tom, jak byl člověk chápán primárně ve své podřízenosti zákonům, nad nimiž nemá, jako součást méněcenné a odvozené reality, žádnou moc. Tento respekt se nemusí projevovat jen jako masochistické podřízení, ale stejně tak je přítomen i v postoji vzpoury: Dítě se v tomto období „pokouší jednat zcela nezávisle pomocí úplné identifikace se svými vzpurnými podněty nebo se stát opět závislým uskutečňováním vůle druhých pomocí vlastní nutkavosti.“[7]

K análnímu období patří objev tužeb, výhod a slastí zadržování a vypuzení. Nejčastějším zraněním je zahanbení, jež vyvolává pochybnosti o sobě a okolí. Nezvládnutí této fáze ústí v tzv. anální charakter, který je typickou patologií moderní doby a mezi jehož znaky patří přehnaná pořádkumilovnost, šetrnost, a tvrdohlavost, se současnou nesystematičností, rozhazovačností a nutkavou poddajností. Ozvěny análního sadismu nacházíme v exaktní metodě moderní vědy a bezcitném způsobu, jakým byla aplikována. Princip rozdvojení převládal v ekonomii i politice.

Orální paradigma důvěry

Holistické paradigma se svým důrazem na všeobecnou souvislost všeho se vším připomíná psychický prostor orálního období. Jasně neoddělujeme sebe a objekty a jsme plně soustředěni na otázku spokojenosti v rámci své zmatené, ale všezahrnující zkušenosti. Holismus je realitou naší symbiotické zkušenosti, solipsismus naší vědeckou hypotézou, a teze „střed je všude a nikde“ a „co je nahoře, je i dole“ vyjadřují naši žitou zkušenost.

V tomto období je dítě plně zaujato mateřskou osobou a zkušenost s ní předurčí to, jak vyřeší určující úkol této fáze – konflikt mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou. Sociální organizaci kojeneckého období nazývají Eriksonovi „kosmickým řádem.“ Není požadováno jeho objasnění, spíše je uctíván, neboť alternativou je jen všepohlcující destrukce. Pokud na poli konfliktů mezi důvěrou a nedůvěrou uspěje, bude jedinec plný naděje, v případě neúspěchu se stáhne.

Návrat vytěsněného

Hluboké vrstvy našeho myšlení, jež mají co dělat s paradigmatickou změnou, zrají postupnou reintegrací starších výdobytků. V dějinách filosofie, vědy atd. se odráží to, jak znovuobjevujeme procesy, jimiž jsme prošli, a zastavujeme se u témat, která jsme kdysi opomenuli.  Západní myšlení prodělává ve své paradigmatické proměně návrat od análního k orálnímu období. Charakter změny paradigmatu jako přechodu od anální strukturace psychiky k orálnímu myšlení lze sledovat např. v revivalu astrologie a všeho magického, jež dávají novému paradigmatu v očích konzervativních povah určitý pohádkový ráz. Polevuje ambivalence ve vztahu k tělu a tělesnosti, jež byla dosud pro západní kulturu typická, a otevírá se prostor pro solipsistickou úzkost a obavy o schopnost rozlišit skutečnost a sen. Duch orality se ukazuje v široké vlně zájmu o dopad výživy na zdraví a ekosystém a i v obnoveném zájmu o upírství.

Anální otázky svéhlavosti a zahanbení ztrácejí naléhavost, jak nové holistické proudy překračují dualistickou propast, jež ony otázky umožňovala. Osvobození od studu, hanby a pochybností, dává objevu holistického myšlení euforický náboj. Nové paradigma bývá hlásáno jako radostná zvěst, změna vidění, která pomůže vyřešit naléhavé současné nebo setrvalé problémy. Zrušení každého vytěsnění je přirozeně doprovázeno slastnou úlevou. Máme-li štěstí, je pro nás orální období zlatým věkem hojnosti.  Po dlouhé etapě, kdy byla filosofie a racionalita oddělována od náboženství a umění, přichází rozmach nové duchovnosti, která tento rozdíl nepokládá za podstatný a snaží se čerpat ze všech zdrojů. Zatímco tradiční západní myšlení uctívalo originalitu, proponent nového paradigmatu se nebrání náhodnému eklekticismu.

Náhled naší propojenosti s celkem může vzbuzovat pocity bezpečí, stejně jako bezbrannosti. Zrušení vytěsnění, jež doprovází změnu paradigmatu, může odkrýt noční můry, dosud maskované denním sněním. Změnou paradigmatu přicházíme o útěchu z rozdvojení a jsme nuceni překonávat nejrůznější předsudky. Začínáme chápat, nakolik jsme závislí na prostředí, a objevujeme, nakolik je skutečnost závislá na našem přístupu. Krize nadcházejícího období je krizí důvěry, a její riziko spočívá v tom, že nám náhle rozevřený pohled na celostní vazby světa a života nezprostředkuje naději, nýbrž rozhodnutí stáhnout se do sebe. Znovuotevření orálních témat pohlcení a zahlcení hrozí představou zlého spiknutí a sebedestruktivní závisti. Naděje orálního období vyrůstá ze zkušenosti s oboustranně bezpečným citovým spojením s matkou, jež představuje celý svět, jenž ještě není možno nazvat v plném slova smyslu vnější. Ozvěny této zkušenosti poskytuje skupinová identita, v níž budeme nacházet nové zdroje útěchy. Zastupitelská demokracie, jež přísluší anální organizaci, ztrácí důvěryhodnost, dravé orální bezprostřednosti bude vyhovovat spíše diktatura, přímá demokracie, nebo kombinace obojího. Chceme-li vystoupit z táhlého marasmu posledních let, vydáme se monistickou dálnicí globální diktatury, anebo holistickými stezkami přímé demokracie?


[1] Srovnej: philosophia perennis

[2] Jean Piaget

[3] Pojem Janine Chasseguetové-Smirgelové

[4] všechny věci jsou jedno (tvoří jeden celek) právě proto, že všechny věci jsou k sobě vzájemně vztaženy a že těmito vztahy jsou determinovány

[5] Srovnej Eriksonovu koncepci životního cyklu

[6] z dosud nepublikovaného textu E. Bondyho nadepsaného Postpříběh, dodatek k Příběhu o příběhu

[7] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 76

Orální paradigma

Leden 19, 2013 1 komentář

Jak se šat proměnil od té chvíle, kdy vznikl z nejpošetilejší lásky k ozdobě! Obecná bezpečnost a oblažující teplo záhy se dostavily, ale co z toho? Stud, božská stydlivost (Sham), až dotud cizinka v lidožroutské hrudi, tajemným způsobem objevila se pod šaty, v háj pohroužený to mystický oltář pro vše, co člověku posvátno.

 Thomas Carlyle, Sartor Resartus

V kapitole o základních projektivních obrazech jsme západní dualistické paradigma interpretovali jako tzv. paternalistickou ontologii. Orientace na otcovskou postavu nás v hledání geneze tohoto typu myšlení odkazuje do střední fáze raného dětství, kdy dítě již zřetelně vnímá pohlavní rozdílnost svých pečovatelů, nicméně dosud nevystoupilo ze světa, v němž dospělí dominují jako polobožské bytosti a v němž má často příležitost docenit, že všichni uznávají jeho nesamostatnost. Nepřekonatelná tendence rozdvojit skutečnost na důležitější část nebo spíše centrum, které uctíváme, a na odvozenou část nebo periferii, jíž se cítíme být trpnou součástí, se zdá vyjadřovat úzkost ze světa, do nějž jsme vrženi bez rodičovské ochrany. Projekce pevného řádu, jenž dává racionální smysl, poukazuje na dosud nezpracovanou ztrátu otcovského vedení.

Staré paradigma  v sobě podle Bondyho zahrnovalo určitý „ostych nebo zřetelně výraznější respekt“[1] vůči skutečnosti, který se odrážel v tom, jak byl člověk chápán primárně ve své podřízenosti zákonům, nad nimiž nemá, jako součást méněcenné a odvozené reality, žádnou moc. Člověk byl v substančních systémech vždy redukován na věc, a jeho role na funkci, jež ovšem zřetelně vylučuje jakýkoli smysl. Člověk nebyl chápán jako aktivní prvek skutečnosti, který ji spoluutváří, ale spíše jako hrací koule, jejíž svoboda je jen neznalostí a jejíž vesmír má jasné mantinely.

Z hlediska Eriksonovy koncepce životního cyklu zpracovává staré paradigma problematiku druhé fáze, která je charakteristická konfliktem mezi pozicí autonomie a studu nebo pochyb. Motivy nesamostatnosti, odříkavého sebezapírání a vracejících se pochybností vystupují v klasické západní filosofii zřetelně do popředí. Rozsah významných vztahů pokrývá v tomto období již obě rodičovské postavy, zatímco v dřívějším období byl omezen na matku. V prožívání vystupuje významně otec, neboť je prvním představitelem světa, který je nepopiratelně vnější.

Vůdčím principem „sociálního řádu“ tohoto období je podle Eriksonových „zákon a příkaz“. Důležitým novým aspektem reality je racionalita, která přichází jako možnost a nutnost vysvětlení, obhajoby nebo zdůvodnění. Hodnotami, které v tomto období dítě objevuje, jsou moc a právo. Právě těch se mu, alespoň v jeho očích, nedostává. Dítě se v tomto období „pokouší jednat zcela nezávisle pomocí úplné identifikace se svými vzpurnými podněty nebo se stát opět závislým uskutečňováním vůle druhých pomocí vlastní nutkavosti.“[2]

Jsou-li jeho volby potvrzovány jako úspěšné, dítě si osvojuje pocit, že je schopno vládnout samo sobě. Má-li se samostatnou volbou nežádoucí zkušenosti, upevňují se jeho pocity zahanbení a pochybnosti vůči sobě i okolí. Jeho snaha o manipulaci s okolím se může obrátit dovnitř a dítě si rozvíjí předčasné svědomí. Z rozřešení konfliktů tohoto období se rodí zárodky vůle. Pozůstatky těchto konfliktů vytvářejí fixační body obsedantně neurotických poruch. Člověk, který dosud nevykročil na cestu autonomie, pochybuje o tom, že jeho názory, pocity a potřeby jsou ospravedlnitelné, a ptá se, zdali to, co cítí, cítit má. Má-li tento konflikt vyřešit, musí „zkoušet chtít, co může být, a vzdát se (jako nehodného chtění) toho, co nemůže být, a věřit, že chtěl to, co je nevyhnutelné z hlediska nutnosti a zákona.“[3]

Z hlediska Freudovy teorie psychosexuálních stádií odpovídá druhá fáze Eriksonova cyklu análnímu období, které začíná v druhém roce života a končí zhruba ve třech letech. Jedním z ústředních témat, kolem nějž se v té době točí život dítěte i rodiny, je nácvik na toaletu, které s sebou nese probuzení vzdoru vůči požadavkům poslušnosti, a také touhy, výhody a slasti zadržování a vypuzení. Nezvládnutí této fáze ústí v tzv. anální charakter, mezi jehož znaky patří pořádkumilovnost, šetrnost, a tvrdohlavost, ale může znamenat také opak, takže ve výsledku sledujeme spíše soustředění na pořádek v jedné oblasti a zanedbávání jiné, hromadění po jistou dobu následovanou velkorysou rozhazovačností, a nutkavou poddajnost kompenzovanou vztekem, čím skrytějším, tím neovladatelnějším.

Interpretaci starého paradigmatu jako myšlení análního věku potvrzuje důraz na vlastnění, respektive klíčový význam, jaký byl v Evropě doposud majetku přikládán, a také setrvalé úsilí o pořádek a kontrolu, které jsou obnovovány po obdobích krize a běsnícího chaosu. Ozvěny análního sadismu nacházíme v exaktní metodě moderní vědy a bezcitném způsobu, jakým byla aplikována. Princip rozdvojení převládal v ekonomii i politice.

Jestliže klíčovým axiomem starého paradigmatu je rozdvojení světa, pak v případě nového je jím všeobecná souvislost všeho se vším. Tento celostní světový názor připomíná psychický prostor orálního období, kdy ještě jasně neoddělujeme sebe a objekty a jsme plně soustředěni na otázku spokojenosti v rámci své zmatené, ale všezahrnující zkušenosti. Holismus je realitou naší symbiotické zkušenosti, solipsismus naší vědeckou hypotézou, a teze „střed je všude a nikde“ a „co je nahoře, je i dole“ vyjadřují naši žitou zkušenost.

V Eriksonově koncepci odpovídá orálnímu období první věk, pro nějž je určující konflikt mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou. V tomto období je dítě plně zaujato mateřskou osobou a formuje se kvalita jeho později všeprostupujícího postoje ke světu. Sociální organizaci kojeneckého období nazývají Eriksonovi „kosmickým řádem.“[4] Dítě nepožaduje jeho objasnění, spíše jej uctívá, anebo propadá všepohlcující destrukci. Pokud na poli konfliktů mezi důvěrou a nedůvěrou uspěje, bude jedinec plný naděje, v případě neúspěchu se stáhne.

Problémy jako svobodná vůle, vztah mysli a těla nebo základ světa nejsou aktuální. Filosofie se vrací k původnějším prožitkům – magické všemoci, jíž disponujeme v prostoru, jejž jsme si navykli nazývat psychickým, závratné propojenosti veškerého světa, a výchozí otázce základní důvěry a nedůvěry v smysl existence. Pohrobek moderní doby nezapře, že revival astrologie a všeho magického a celý šat nového paradigmatu mají určitý pohádkový ráz. Ústřední motiv orality se ukazuje v široké vlně zájmu o dopad výživy na život. Alternativní formy stravování v pojetí nového paradigmatu nelze oddělit od filosofie výživy, která se splétá s různými formami kosmické nebo přírodní zbožnosti. Makrobiotika, rawfoodismus a další „filosofie příjmu potravy“ patří mezi trendy, jimiž se současný revival holismu prosazuje nejsnáze. Zatímco klasická filosofie k otázce stravování přistupovala na základě předpokladů o pomíjivosti těla a skryté příslušnosti člověka k nehmotnému světu, mezi první šířeji známé poučky holistického myšlení patří poučka „Jsi to, co jíš.“ Pozoruhodným doprovodem rozšiřování paradigmatu, které můžeme nazvat orální, je také obnovený zájem o upírství, zřejmý v populární kultuře.

V případě, že máme štěstí, je pro nás orální období zlatým věkem hojnosti – a vskutku, zatímco tvář proponenta dualistického myšlení je – alespoň v lidovém stereotypu – melancholická, nové paradigma bývá hlásáno jako radostná zvěst. Po dlouhé etapě, kdy byla filosofie oddělována od náboženství, přichází nyní rozmach nové duchovnosti, která tento rozdíl nepokládá za podstatný a snaží se čerpat ze všech zdrojů. Zatímco tradiční západní myšlení uctívalo originalitu, proponent nového paradigmatu se nebrání náhodnému eklekticismu.

Západní filosofie prodělává ve své paradigmatické proměně pozoruhodný návrat od análního k orálnímu období. Z hlediska psychoanalytických vývojových teorií jde filosofie jakoby pozpátku. Zralý člověk se v osmém věku zpětně vrací k tomu, co prožil, a dějiny filosofie se pohybují analogickou cestou. Ve filosofickém vývoji znovuobjevujeme procesy, jimiž jsme prošli, a znovu se zastavujeme u témat, která jsme kdysi opomenuli. Filosofování je forma návratu do raných fází a v této regresi se dostáváme tak daleko, jak dovolí brány našich vytěsnění. Filosofický proces se podobá terapeutickému v tom, že odkrývá pravdu od povrchu k hloubce, takže současné filosofické problémy odrážejí pozůstatky vývojově nižších úzkostí, než byly ty předchozí. Proto zatímco lidstvo stárne, filosofie mládne a nyní dětinští.

Jestliže dualismus starého paradigmatu zpracovával anální témata, pak podle naší hypotézy tomuto období dějin myšlení předcházela etapa spjatá s falickou fází, která ve Freudově teorii následuje fázi orální a anální. Falické období odpovídá zhruba čtvrtému roku života a zvládání jeho nástrah souvisí s utvářením oidipovského komplexu, psychické struktury, v níž se dítě identifikuje s rodičem stejného pohlaví, což mu umožňuje zřeknout se přímého naplnění přání vztažených k druhému rodiči. Tím se zbaví konfliktního nutkání odstranit svého rivala a pocitů viny, jimiž se za svá přání trestal. V Eriksonově koncepci odpovídá falickému nebo oidipovskému období třetí věk, poznamenaný klíčovým konfliktem mezi iniciativou a vinou. V tomto období si dítě osvojuje vědomí vlastních cílů a důvěry ve zvolený směr. Kontextem, v němž dítě tyto konflikty řeší, je celá základní rodina. V případě neúspěchu mu hrozí, že jeho aktivita bude poznamenána provinilostí, jeho myšlení bude tabuizovat pudová témata a jeho sebepojetí se bude svírat v morálních kleštích. Tato hypotéza nabízí možnost interpretovat staré paradigma jako formu myšlení, která svým způsobem dokázala překonat hlediska morálky a viny. Západní myšlení se ukazuje jako oidipovské vítězství, jež trojúhelníkový prostor touhy, objektu a rivala proměňuje v skutečnost rozdvojenou na dvě oddělené substance, subjekt a objekt nebo základ a odvozené. Základní schéma dvojice protikladů vystřídalo relativní vyrovnanost trojičného myšlení, jehož ozvěnu slyšíme například v přísloví „do třetice všeho dobrého“. Vrchol trojúhelníku pojatý jako rival, byl odstraněn, a základním obrysem myšlení se stal vztah k druhému, mimo nějž a nás v tomto obrazu světa již nic podstatného není.

Ústřední problémy evropské filosofie byly posud spjaty s konflikty autonomie a studu. V současné proměně se zdají být vyřešeny regresí k vývojově staršímu prožívání. Otázky svéhlavosti i zahanbení ztrácejí naléhavost, jak nové holistické proudy překračují dualistickou propast, jež ony otázky umožňovala. Hodnota osvobození od studu, hanby a pochybností může vysvětlit euforický náboj, s nímž bývají holistické náhledy často prezentovány. Šťastnějším z nás se otvírá jednoznačnější vzpomínka a holistická filosofie jim zprostředkovává návrat odlesků dávno nepociťované důvěry, druzí vybudovali mohutnější bariéry vytěsnění, a někteří se chvějí úzkostí z nahlédnutí netušených souvislostí, jež ve svých rozměrech hrozí tím, že nebudou nikdy dostatečně pochopeny.

Náhled naší propojenosti s celkem může vzbuzovat pocity bezpečí, stejně jako bezbrannosti. Změna paradigmatu má povahu zrušení vytěsnění, a tak se může zdát, že filosofie denního snění je střídána filosofií nočních můr. Dokázali jsme se vyrovnat s problematikou autonomie a studu, stojíme pevně na svých nohou a náš pohled míří k horizontům, na nichž se ovšem odehrávají výjevy děsivější než kdykoli předtím, a naše budoucnost je protkána nejtemnějšími obavami. Jestliže rozdvojení starého paradigmatu bylo útěchou, pak o tu dnes přicházíme. Začínáme chápat, že jsme životně závislí na svém prostředí a na všech svých bližních, a jsme nuceni překonávat nejrůznější předsudky.

Náhled, že naše existence závisí úzce na našich vztazích, otevírá možnost naplnění, jaké rozdvojené vidění skutečnosti neskýtalo. Naděje orálního období vyrůstá ze zkušenosti s oboustranně bezpečným citovým spojením s matkou, jež představuje celý svět, jenž ještě není možno nazvat v plném slova smyslu vnější. Ozvěny této zkušenosti poskytuje skupinová identita, v níž budeme nacházet nové zdroje útěchy. Krize nadcházejícího období je krizí důvěry, a její riziko spočívá v tom, že nám náhle rozevřený pohled na celostní vazby světa a našeho života nezprostředkuje naději, nýbrž rozhodnutí stáhnout se do sebe. K řešení otázek, jež s sebou tato krize ponese, přispěje, nebudeme-li se bránit ozvěnám mateřské lásky a symbiotických prožitků a přijmeme-li tempo, v němž se překonaných návyků vzdáváme.


[1] Citace pochází z dosud nepublikovaného textu E. Bondyho nadepsaného Postpříběh, dodatek k Příběhu o příběhu.

[2] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 76

[3] Tamtéž, s. 76

[4] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999, s. 37