Archive

Archive for the ‘Prométheus z Trevíru’ Category

Prométheus z Trevíru (2005)

Březen 25, 2009 Napsat komentář

V Marxových životních osudech, v jeho charakteru i v povaze jeho díla je zřetelná jednota. Pro zachycení této jednotné psychické struktury lze dobře použít pojem prométheovský komplex. Prométheovský komplex je zde chápán jako varianta nevyřešeného oidipovského komplexu.

„Kdo sem běží přímo tryskem? Tmavý kluk z Trevíru, co za sílu je v něm … ruku zatíná v pěst a k nebi halasí, jakoby ďáblův sbor ho táhl za vlasy.“ Bedřich Engels

km

Metodologická poznámka

Tento poměrně marxistický přípěvek se zabývá vnitřními pohnutkami Marxovy tvorby. Nezasahuje tedy nijak do sporu o to, zda Marxova přesvědčení jsou platná, správná či dobrá, nebo zda jsou naopak neplatná, nesprávná nebo špatná. Psychologické zkoumání motivace Marxova díla může spíš osvětlit původ kouzla, kterým na nesčetně lidí Marxovo dílo zapůsobilo a jistě brzy působit nepřestane. Nehledě na to, zda měl nebo neměl Marx v něčem nebo ve všem pravdu, mám za to, že toto kouzlo nezačíná působit v okamžiku pochopení Marxovy nebo marxistické argumentace. Vycházím z toho, že zákonitosti a tendence, které ovlivňují to, zda někdo s Marxem (nebo s jakýmkoli jiným) filosofem souhlasí, jsou především emocionální povahy. Tento náhled není „neodůvodnitelný“:

Zaprvé, Marxova filosofie dějin a antropologie díla se vyznačují takovými vnitřní rozpory, jaké by „západně vychovaného racionalistu“ (což jsme my všichni) měly stoprocentně přesvědčit o nesprávnosti Marxovy pozice. (Narážím na to, že Marx, když analyzuje člověka a dějiny, neaplikuje své závěry na sebe, svou pozici a svou „historickou roli“, protože kdyby to udělal, nemohl by své závěry pokládat za nadčasové a objektivní. Musel by přijmout, že i jeho obrácený hegelianismus je touže abstraktní podobou odcizeného člověka (Marxův popis veškeré „předmarxistické“ filosofie) jako hegelianismus původní. Celý „historický materialismus“, tedy zhruba: marxistická teorie společnosti, je analýzou podmíněnosti, sám sebe ale chápe Marx jako „nepodmíněného“.)

Zadruhé, ve shodě se skeptickou tradicí od Pyrrhóna po Rortyho mám za to, že důvody, kterými vysvětlujeme svá přesvědčení, nejsou skutečnými důvody, proč tato přesvědčení máme. Skeptici tvrdí, že při prozkoumání každé teoretické stavby nebo souboru přesvědčení dosud vždy došli k odhalení cirkularity důkazu, nekonečného regresu nebo neodůvodněných předpokladů. Je-li jejich analýza správná, znamená to, že vedle racionální argumentace musí působit ještě něco jiného, co nás vede k přijetí určitého teoretického stanoviska.

Zatřetí, držím se psychoanalytického poznatku, že skutečnou sílu mají pouze naše nevědomé touhy, sklony a rozhodnutí. Zvědomění vede k oslabení, a tím ke ztrátě onoho kouzla přitažlivosti. Ty, které Marx oslovuje hlavně skrze vyšší, vědomé psychické funkce, oslovuje relativně málo. Oč přesvědčenějšími marxisty jsou ti, kteří jsou jím uchváceni, aniž by sami věděli proč…

A nakonec, je známo, že lidé často nejednají v souladu s tím, co mají za racionálně nejpřesvědčivější; že naopak svá přesvědčení odkládají, když nevyhovují jejich erotickým nebo agresivním přáním, potřebě sebeúcty, touze po bezpečí ve vztahu, případně dalším základním potřebám. Svá přesvědčení uzpůsobují tomu, jakých cílů chtějí momentálně dosáhnout; názory a domněnky plavou na povrchu sice ve stejném směru, v jakém se pod povrchem žene emocionální bouře, ale není těžké odhadnout, která rovina má větší váhu – – Marxovy myšlenky a texty nejsou žádnou výjimkou.

Marxistova autoanalýza

Vzhledem k tomu, že psychoanalýza filosofů a filosofických pozic se obvykle setkává u filosofů s velkým odporem, rád bych na úvod ocitoval pasáž z textu jednoho amerického filosofa, který sám sebe pokládá za marxistu (mimo jiné), aniž by mu to bránilo v tom pokusit se introspektivně odhalit nevědomé motivy, které vedly k tomu, že se stal marxistou:

„Odhalil jsem v sobě komplikovaný mix, který se skládá z dominantního chomskyovsko-marxistického, socialistického politicko-ekonomického světového názoru, a z podzemního a neintegrovaného randyovského libertarianismu. Psychický původ socialismu spočívá v nespravedlivé rodinné struktuře – vnitřní dobro pozornosti se rozdělovalo nespravedlivě. Nacházel jsem se ve vynucené soutěži se staršími sourozenci, jejímž výsledkem bylo, že se mi nedostávalo „zboží“. Výsledná nevědomá frustrace a vztek mě přiměly k tomu, že jsem se stavěl nesmiřitelně kriticky vůči každému statutu quo. Socialistický ideál spravedlivé distribuce zboží se mi v dospělosti stal politickým korektivem osobních potřeb a standardem k poměřování politicko-ekonomické skutečnosti, kterému nebylo možno dostát. Marxovy vášnivé spisy proti kapitalistické soutěži nabízejí inspirativní sociální a ekonomický ideál a zároveň na jiné rovině symbolickou úlevu od sourozenecké soutěže, kterou jsem rezignovaně prohrával.“(1)

Pruský orel klove Marxova játra

Součástí každé motivační struktury je odpovídající ego-ideál, představa o tom, jaký ideálně by měl člověk být. Takový ideál bývá často prožíván skrze konkrétní postavu – historickou, mýtickou, románovou, filmovou atp. Kolem této postavy se mohou soustředit fantazie o vnitřní spřízněnosti, pokrevním příbuzenství, jakési hlubší totožnosti atp. V případě Marxe je touto postavou mýtický hrdina Prométheus.

Prométheus byl Marxův oblíbený hrdina už od mládí. Aischylova Prométhea četl po celý život a podle svých slov se k němu vracel každý rok. Už v Marxově disertační práci se Prométheus objevuje v roli hlavního hrdiny. Marx zde vychází z Aischylova zpracování mýtu o Prométheovi, který se bouří proti konceptu synovské poslušnosti vůči bohu. V práci se můžeme dočíst, že „Prométheovým věděním je jeho sebevědomí … jemu se nic nevyrovná“; nebo že „Prométheovo prohlášení – „jedním slovem všechny bohy nenávidím“ – je posláním filosofie, jejím heslem proti všem bohům na nebi i na zemi, kteří neuznávají lidské sebeuvědomění jako nejvyšší božskost.“ Vzhledem k tomu, že Marx byl filosof, vystudoval filosofii, a vzhledem k tomu, že za to, aby mohl být filosofem, bojoval proti svým rodičům, není velkým zkreslením číst pro účely této studie jeho vyjádření o poslání filosofie jako jeho vlastní program. Prostřednictvím polobožské postavy Prométhea může – stále ještě v disertační práci – pokročit k uctívání svého programu, svého poslaní, sebe sama: „Prométheus je ve filosofickém kalendáři nejvýznamnějším světcem a mučedníkem.“

Marx én de drukpers door de censuur geketend en door de Pruisische adelaar gefolterd.

Marx én de drukpers door de censuur geketend en door de Pruisische adelaar gefolterd.

Marxovy Rheinische Zeitung byly na žádost ruského cara Nikolaje I. zrušeny a Marx by mohl s uspokojením hledět na karikaturu z berlínského tisku roku 1899, kde byl zobrazen jako přikovaný Prométheus, kterému klove játra pruský orel. Ve svém stěžejním díle Kapitál používá Marx metaforu Prométhea přikovaného ke skále k ilustraci situace proletariátu, spoutaného vykořisťovatelskými vztahy ke kapitálu. Být přikovaný se nicméně Marxovi zdálo lepší než stát se „poslušným služebníkem otce Joviše“.

Prométheovský komplex

Marxova zájmu o Prométhea si všiml (vedle jiných) L. S. Feuer, autor psychoanalytických studií některých filosofů a filosofických koncepcí. Za účelem psychoanalytické interpretace Marxova díla používá termín prométheovský komplex (2). S tímto pojmem přišel Gaston Bachelard v práci Psychoanalýza ohně, kde píše: „Prométheovský komplex je vůlí k intelektualitě, je nutkáním vědět tolik, co otcové, více než oni, tolik, co naši učitelé, a více než oni.“ „Prométheovský komplex je oidipovským komplexem života intelektu.“(3)

Pojem prométheovský komplex lze v psychoanalýze dobře využít, nicméně v jejích rukou není prométheovský komplex prostě oidipovským komplexem projevujícím se na rovině intelektu, jak to pojímá Bachelard. V psychoanalytické terminologii totiž není oidipovský komplex žádnou nemocí, nezahrnuje nic nutkavého, není „komplexem“ ve smyslu nějakých zábran. Je všem lidem společnou psychickou strukturou, která poskytuje různé možnosti rozvinutí. Může vyústit v širokou paletu řešení, která lze posuzovat podle toho, nakolik člověka zbavují jeho vnitřních omezení a nakolik mu pomáhají adaptovat se na jeho okolí.

Ideálním řešením oidipovského komplexu je, z hlediska psychoanalýzy, odložení uspokojení, vzdání se prvních pudových objektů, rezignace na to přemoci oidipovské rivaly. Mluví-li tedy Bachelard o touze vědět „více než oni“, mluví spíše o nevyřešeném (resp. špatně vyřešeném) oidipovském komplexu intelektu. Z psychoanalytického hlediska je proto prométheovský komplex pouze jedním z možných vyústění oidipovské rivality, a nikoli nějakým intelektuálním aspektem oidipovského komplexu jako takového. Dětské sexuální a agresivní touhy jsou v případě prométheovského komplexu nedostatečně sublimovány do touhy po ideálním vědění, poznání s velkým „p“, které má zaručit přemožení oidipovských rivalů.

Co je příčinou toho, že se prométheovský komplex objeví? Prométheus, prométheovský Oidipus nedokáže vyřešit úkol oidipské fáze kvůli deficitům v anální fázi, tedy v ranějším období nácviku na toaletu. Necitlivá výchova vyústila v nutkavý odpor vůči jakýmkoli autoritám, které přikazují „co, kde a kam“. Zápasy oidipského období jsou o hranicích, identitě, omezeních a zklamáních. Sofoklův Oidipus, který je, velice zjednodušeně řečeno, člověkem s nevyřešeným oidipovským komplexem, je předurčen k tomu hranice překračovat, identitu rozpouštět. Prométheus stejně jako Oidipus symbolizuje vzdor proti každé autoritě, ale v sublimované – desexualizované formě. Ve společenské oblasti Prométheus reprezentuje archetyp rebela, který se odmítá podřídit existujícím strukturám a který dokáže své okolí uchvátit gigantickými představami o vlastních schopnostech změnit svět.

Sebenenávist

Prométheovo titánství symbolizuje hojnost talentů a nadlidskou odvahu. Sebenenávist a sebepohrdání, které v důsledku takové titánské sebeidealizace cítí prométheovský typ, se obvykle projikují na plátno nepřátelského okolí. Grandiózní plány většinou literárního rázu, kterým naprosto nesoustředěný (navzdory své „hlavní charakteristice“ spočívající v „jednotě cíle“ – podle Marxovy odpovědi při jedné společenské hře) a nezodpovědný Marx ani náhodou nedokázal dostát, se obracely v narcistický vztek, který Marx dštil na všechny strany.

Největší nenávist necítil Marx vůči těm, od nichž se lišil, ale vůči těm, k nimž patřil, aniž se k nim hlásil. Anální a paranoidně rasistickou metaforikou útočí proti Židům (těmto „uctívačům mamonu s jejich rituály handrkování se o cenu zboží“), nevzhledným lidem, různým „buržoům“, „kněžourům“ a šlechticům. Sám přitom pocházel z židovské rodiny; většině lidí, kteří ho znali a od nichž se o Marxově atraktivitě dochovala nějaká zmínka, byl fyzicky odporný; navzdory tomu, že (podle jeho další odpovědi při oné společenské hře) spočívala jeho představa neštěstí v podřízenosti, nechal se – a svou rodinu – vyživovat od velkopodnikatele Engelse; když sám načas přišel k nějakým penězům, spekuloval na burze; a nebýt toho, že jeho otec krátce před Karlovým narozením konvertoval pod společenským tlakem na křesťanskou víru, byla by rodinná tradice dlouhá několik set let vedla k tomu, že by se stal rabínem.

V Marxových nejdětinštějších polohách, jeho antisemitismu a rasismu, vychází na povrch síla jeho zhnusení posesivní a manipulativní matkou. Nenáviděl svůj židovský původ, nenáviděl svou tmavou pleť a černé ochlupení. Jeho první příspěvek do prvního čísla Německo-francouzské ročenky se zabývá „židovskou otázkou“ a obsahuje věty jako „v judaismu rozpoznáváme přítomnost univerzálního a soudobého protispolečenského živlu“. O té části židovstva, ze které pocházela jeho matka, dokonce prohlásil, že je to „nejšpinavější ze všech ras“. Tak jako se o sobě mohl dočíst, že je „křížencem kočky s opočlověkem“, neváhal on nadávat svým nepřátelům do „ukřičených skřetů“, „fretčích tváří“ nebo „lysých palic s vypouklýma očima prozrazující napůl slovanské napůl talmudické rysy“. Když později psal o německém socialistovi Ferdinandu Lassallovi, nedokázal čtenáři odepřít svůj odhad, že jeho matka či snad babička měla nejspíš něco s nějakým negrem …

Z údajů o Marxově dětství a mládí lze odhadnout, že jej jeho rodiče neúměrně omezovali a nedbali na to, co by si jejich syn skutečně přál. To, že Marx svou matku skutečně nenáviděl, potvrzuje například jeho poznámka, kterou v dopise komentoval zprávu o smrti Engelsovy přítelkyně: „Nebylo by lepší, kdyby zemřela místo Mary moje matka, která je nemocná a života si užila dost?“ Následujícího roku matka „konečně“ umírá a Marx získává zbytek dědictví po otci, které mu matka, nesouhlasící s životním stylem svého syna, doposud upírala. Dá se předpokládat, že Marxova sebenenávist měla tedy v zásadě dva zdroje: nenáviděl se za to, že nedokáže dostát svému „prométheovskému“ ideálu, a za to, že je synem tak „ubohé“ matky, že je tak „špinavého“ původu …

Oběť, pomsta, moc a játra

Pozoruhodnou stránkou Marxova prométheovského komplexu byl jeho strach z jaterního onemocnění. Celý život trpěl psychosomatickými potížemi: bolestmi hlavy, zubů, různými vyrážkami, vřídky a tak dál. Marx, který se relativně ve zdraví dožil 65 let, měl od mládí ve zvyku ulehat, kdykoli se necítil dobře, což bylo často, a předmětem zvláštní obsese se mu stalo možné jaterní onemocnění, které bylo příčinou úmrtí jeho otce.

Navzdory tomu, že původ jeho zdravotních obtíží byl zřejmý jemu i jeho blízkým – Engels mu píše, že za všechny jeho zdravotní i finanční potíže dosud mohla „ta prokletá kniha“ (Kapitál) a i sám Marx mnohokrát opakoval, že „jeho nemoc má vždy původ v mysli“, – objíždí ke stáru zčásti kvůli svým játrům Alžírsko, Monte Carlo, lázně ve Francii a Švýcarsku, a stává se i bavičem lázeňské společnosti v Karlových Varech.

V logice prométheovského komplexu je daň, kterou se platí za hypertrofované ambice a slastný pocit při fantazírování o titánské hojnosti talentů, které mají pomoci oněm ambicím dostát. Daní za to, že se cítil schopen jako novodobý Prométheus osvobodit lidstvo ze jha kapitalismu a náboženství a přinést mu světlo svým spásným učením, byla jeho hluboká deprese, která se v plné síle navenek projevila až v sebevraždách jeho dcer. Tak jako se jeho nejsladší naděje netýkaly ničeho menšího než zopakování Prométheovy oběti, tak se i jeho nejhlubší obavy se týkaly souvisejícího mýtického trestu, který ho „podle řízení osudu“ musí za tyto grandiózní plány postihnout. Snad si to i přál, neboť sám filosofoval o tom, že „fyzická bolest je jediným tišícím prostředkem na bolest duševní“.

Prométheovy činy nebyly motivovány touhou pomoci lidem – ale mstou. Prométheus se mstil Diovi za to, že zničil generaci Titánů. Jak už jsem na to narazil výše, nenávistnou a mstivou notu najdete ve většině Marxových textů. Pomstychtivost zahrnuje touhu po moci. I v našem kontextu můžeme použít Bachelardův postřeh, že Prométheova touha spočívá v „inteletuálním ovládnutím ohně“ Oheň je pro primitivní vědomí, čili pro naše nevědomí, zaprvé kreativní energií, libidem, a zadruhé je zdrojem moci. Moc pro Marxe spočívala v ovládnutí vykořisťovaných mas a oním intelektem („intelektuálním ovládnutím“) byla filosofie, resp. ideologie třídního boje. Marx, nutkavě dominantní v každém kontaktu s lidmi, není anarchistou a nebouří se proti principu autority. Všechnu vládu chce uchvátit. Sní o tom ukrást bohům jejich energii a předat ji do rukou filosofií zmanipulovaného proletariátu, aby docílil pomsty na těch, co mu říkali „co, kde a kam“.

Zjednodušíme-li motivační komplex Marxova díla po vzoru jedné pasáže z Nietzscheho Genealogie morálky (4) do podoby jakýchsi heslovitých dedukci, vyjde nám zhruba následující:

Ať zhynou bohové, ať zhyne náboženství, ať zhyne kapitalismus, ať zhynou kapitalisté, ať zhynou židé a ti nejhorší z nich – moji židovští rodiče! Ať žije Prométheus, ať žije sebeuvědomění, ať žije svoboda, ať žije proletariát a jeho hlava – já!

Poražený rebel

Prométheovský komplex jako motivační struktura Marxova díla mimo jiné znamená, že Marx se bouřil ze zásady. Prométheovský boj je sice bojem za svobodu, ale je to boj, ve kterém nelze vyhrát, protože nepřítelem se může stát úplně každý a úplně všechno. Prométheovská touha po svobodě je neukojitelná, protože každé omezení je vnímáno jako něco, co svobodu narušuje. Prométheovský rebel se chce osvobodit i od toho, co je součástí přirozeně lidských omezení. V tom duchu také například marxista Egon Bondy dochází v jednom rozhovoru k závěru, že člověk nebude svoboden, dokud si nebude svobodně určovat pohlaví včetně reprodukčních schopností. Prométheovská povaha bude věčně nespokojena, Prométheus je odsouzen k tomu být připoután ke skále. Prométheus i Marx jsou nakonec poraženi. Marx navzdory své představě štěstí spočívající v boji (podle další odpovědi v oné společenské hře) schovává svou odpoutanou hlavu v anální záplavě výpisků a ty z jeho dětí, které přežili bídu, do níž svou rodinu uvrhl v oběť boji proti démonizovanému kapitálu (v oběť své vzpoury proti rodičům), jako věrné Ókeanovny přejímají tíhu jeho sebevražedných tendencí a postupně předčasně umírají nebo páchají sebevraždy.

Mýtický náboj, který je jádrem uhrančivého kouzla Marxových textů, vyvěrá z šílené odvahy bojovat i proti osudu samému a z fascinující ochoty se pro tento marný, leč krásný boj obětovat. Podle Bachelarda „mají na nás mít prométheovské figury ten psychologický efekt, že je máme zakoušet jako pokušení přenést se přes naší lidskou povahu“. Jak se s tímto pokušením vyrovnáme, je na nás.

Poznámky

(1) Meyerhoff, Jeff: Arguments beyond Reason. Rationally Justifying the Exploration of the Psychological Bases of Beliefs, in: Philosophy pathways, Issue 95, online: www.philosophos.com

(2) Feuer, Lewis S.: Karl Marx and the Promethean Komplex, in: Encounter, 31, 6 (1968) 15-32

(3) Bachelard, Gaston: Psychoanalýza ohně, Praha, Mladá fronta 1994

(4) Ať zhyne svět, ať žije filosofie, ať žije filosof, ať žiji já! – Nietzsche, Friedrich: Genealogie morálky, Aurora, Praha 2002 , s.87