Archive

Archive for the ‘Hume o smyslu filosofie’ Category

Hume o smyslu filosofování (1999)

Březen 25, 2009 Napsat komentář

Hynek Tippelt

„The air is too fine to breathe in, where it is above the winds and clouds of the atmosphere.“

Obsah:

Úvod

Rozum ve službě vášní

Bídná existence skeptikova

Postfilosofická pozice umírněného skepticismu

Nutné lži a útěcha ve vymýšlení slov

Filosofie jako zábava

Nepřímé vlivy

Závěr

ÚVOD

Tato práce je o tom, jak se ukazuje a jak je řešena v Humově filosofii problematika smyslu filosofování. Výklad stojí na citacích ze tří Humových knih : Zkoumání lidského rozumu, eseje The Sceptic a nejrozsáhlejší Humovy filosofické práce A Treatise of Human Nature. To, že v této studii nerozlišuji Humovy postoje, jak se mohou zčásti v těchto jeho pracech mezi sebou lišit, pokládám za nedostatek, na druhou stranu jde tak ale o pokus vidět v jeho díle jednotu, která, jak se domnívám, v podstatné míře v díle každého filosofa je.

Zatímco ptát se po smyslu činností, které s sebou nesou zřejmý praktický prospěch, hlavně v materiální oblasti, působí nepatřičně, oprávněnost otázky, proč filosofovat, chápe i věci neznalý člověk. Filosofování s sebou v našich kulturních podmínkách praktický prospěch nenese, očividný není ani vliv této činnosti na psychický stav jejího provozovatele. Historických situací, kdy filosof či určitá filosofie výrazně zapůsobili na širší veřejnost, bylo, ve srovnání s ambicemi, které filosof či filosofie zpravidla mají, minimálně. Přesto alespoň vzdělaný člověk většinou dokáže filosofii rozeznat od jiných humanitních disciplín a ví, že jsou lidé, kteří se filosofování věnují.

Otázka, zda filosofování má nějaký smysl, je zajímavá v souvislosti s každou filosofií, pohled skeptického filosofa na tuto problematiku je ovšem zajímavý dvojnásob. Přinejmenším zprvu se zdá, že v jeho pozici je jakýsi rozpor. Skeptik (mimojiné) snižuje váhu filosofických argumentů a poukazuje na to, že filosofie zdaleka není schopna nabídnout to, co slibuje, přitom se ale sám filosofii věnuje. Jednou z cest je zapomenout na toto možné napětí v myšlení skeptického filosofa s tím, že úvahy o filosofii, mezi něž patří zkoumání smyslu filosofování, nejsou součástí filosofie, nýbrž že to jsou úvahy metafilosofické a jako takové podléhají jiným pravidlům diskursu, případně že to jsou úvahy nadbytečné a prázdné, neboť filosofie se ospravedlňuje sama tím, že dojde k výsledkům.

Odlišení metafilosofického diskursu od filosofického se může zdát potřebné proto, že není principiálně logicky možné, aby nějaká věda ospravedlnila, zdůvodnila a potvrdila sebe samu. Na druhé straně je ale takové odlišení zbytečné, neboť problém sebepotvrzení by se tím přesouval na metafilosofii, která beztak nemá k dispozici jiné než filosofické (tj. racionální) prostředky zkoumání. Z tohoto důvodu a z toho, že nazvat filosofii vědou se mi zdá trochu násilné, se domnívám, že otázka, jaký je smysl filosofování, do filosofie patří. Z výše uvedeného důvodu do skeptické filosofie dvojnásob.

ROZUM VE SLUŽBĚ VÁŠNÍ

V Humových filosofických spisech se s problematikou smyslu filosofování setkáváme často, buďto v podobě jejího výslovného řešení anebo když vyvstává v souvislosti s jinými z jeho témat, která nezřídka majík našemu blízko. Je snadné najít u Huma místa, z nichž plyne, že filosofie smysl ze své podstaty postrádá.

„Rozum je objevování pravdy a nepravdy. Pravda a nepravda spočívá v souladu nebo nesouladu buďto se skutečnými vztahy idejí anebo se skutečnou existencí a záležitostí faktu. Proto nic, co nepřipouští tento soulad nebo nesoulad, nemůže být pravdivé nebo nepravdivé a nemůže nikdy být předmětem rozumu. Nyní je zřejmé, že vášně, chtění a činy nepřipouštějí žádný takový soulad nebo nesoulad, protože jsou původními fakty a skutečnostmi, v sobě úplnými a neodkazujícími na žádné další vášně, chtění a činy. Je tedy nemožné, aby byly nazývány pravdivé nebo nepravdivé a aby se rozumu příčily nebo se s nim shodovaly s rozumem.“(Treatise, Oxford 1958, s.458 – na toto vydání se budou vztahovat všechny mé citace dotyčné knihy )

Hume zde tvrdí, že filosofie jakožto rozum ze své povahy nemá možnost hodnotit city a jednání. Důvod této nemožnosti je v tom, že city, chtění a jednání nejsou obsahem naší mysli jako nějaké kopie toho, co jí je vnější, nýbrž jsou to její původní obsahy, jejichž smyslem je vypovídat o stavu naší mysli samé. Pokud by člověk chtěl rozumem posoudit, zda jeho jednání je správné, a nevzal v úvahu i nerozumové počátky svého jednání jako daná, nehodnotitelná fakta, nemůže se dobrat úspěchu a klame jen sám sebe. To by samo o sobě nemuselo, zvažujeme-li smysl filosofování, být nějak katastrofálním závěrem, ovšem pro Huma ano, neboť on, jak vyplyne z následujícího citátu, viděl možnost smyslu filosofie v určení jednání, v tom, že by prospěla praktické orientaci ve světě:

„Je-li váš skepticismus tak absolutní a upřímný, jak předstíráte, víme, co se stane, až se společnost rozejde: Uvidíme pak, jestli vycházíte dveřmi nebo oknem a jestli opravdu pochybujete o tom, že vaše tělo má nějakou tíži anebo může být poraněno při pádu v souladu s obecným míněním, odvozeným z klamných smyslů a ještě klamnější zkušenosti.“ (Dialogues Concerning Natural Religion, s.382, in D.Hume: Philosophical Works, Green and Grose, vol.II)

Smyslem filosofie, je-li nějaký, je podle tohoto citátu ovlivnit jednání, není to poznání pro poznání ani nic jiného, je to prostě ovlivnění jednání. Pravdivost („absolutní a upřímný“ ) skepticismu hodnotí Hume tím, zda jednání bude pod jeho vlivem změněno, tedy pravdivost ve smyslu: je či není pravda, že někdo je skeptik? Přidáme-li Humův názor, který bude předveden níže, totiž že skepticismus je zcela přesvědčivý a argumenty ostatních filosofií je schopen s jistotou vyvrátit, plyne z toho, že filosofie, respektive jediná její správná forma, není, v Humově vidění, s to svému určení dostát, a to ne z nějakého nahodilého důvodu, nýbrž ze samé své podstaty, že je rozumovým zkoumáním, a tak vlastně jednoznačně smysl postrádá.

Humovský badatel Robert J. Fogelin se domnívá (The Tendency of Hume´s Scepticism, v: The Sceptical Tradition, ed. Myles Burnyeat, 1983), žeHumův názor, že filosofie je hodnotitelná hlavně ze svého vlivu najednání, je výsledkem zmatení dvou základních typů filosofování, totiž teoretickéhoa preskriptivního, ke kterému se přidává ještě další zmatení, totiž preskriptivního s praktickým. Teoretický typ skepticismu charakterizuje tvrzením: ‚Nejsou žádné rozumné důvody pro soud A‘, zatímco pro preskriptivní typ je to tvrzení: ‚Nemělo by se souhlasit se soudem A‘. Fogelin se zároveň domnívá, že teoretické filosofování – teoretický skepticismus – vůbec nemusí přecházet do preskriptivního. Tuto zásadu podle něj Hume porušuje. Do naprostého temna pak uvádí podle Fogelina Hume čtenáře, když preskriptivní skepticismus míchá s praktickým – tj. s vlastním skeptikovým jednáním – a požaduje, aby odpovídalo skeptické filosofii, je-li ta zastávána „absolutně a upřímně“. Takové rozlišení jistě postihuje cosi pravdivého v povaze filosofie, totiž že je možné hlásit se k některému jejímu směru, aniž by člověk podle toho jednal anebo alespoň jednat chtěl, nicméně nemyslím, že by nějak překračovalo Huma, jak se patrně domnívá Fogelin.Mezi Humovým a Fogelinovým pohledem jde v tomto bodě spíše o slovní než věcnou odlišnost, neboť tutéž skutečnost, totiž že po teoretickém skepticismu nemusí nutně následovat praktický, zachycuje Hume skrze metaforu síly – skepticismus podle ní nemá sílu přemoci přirozené postoje a není mu tak uskutečnit se v jednání. Jisté jádro rozdílnosti jejich přístupů ovšem zůstává. Fogelin se patrně nedomnívá, že nepřítomnost vlivu filosofie na jednání je cosi podivného nebo nežádoucího. Hume sice nakonec, jak uvidíme, dospívá k takové pozici, že vliv filosofie na lidskou aktivitu považuje za zcela nepatrný a lze najít i místa, kde tvrdí, že je tomu tak dobře, ovšem požadavek na praktickou účinnost a praktické směřování filosofie stále pokládá za nutnou součást filosofické práce. Tato stálá, i když někdy podpovrchová, přítomnost praktického ohledu je podle mě odrazem touhy, aby filosofie byla zábavou a ne jen tlacháním.

V předchozím výkladu jsem se dotkl Humova velkého tématu, vztahu rozumu a vášní. Vášně – stejně a ze stejného důvodu jako jednání – nemohou být předmětem rozumu, který slouží jen k „objevování pravdy a nepravdy“. Rozum nemůže ze své povahy nijak protiřečit vášni, neboť ta nevypovídá o žádné pravdě v tom smyslu, jak o ní vypovídá rozum. Vztah rozumu a vášní (citů) rozvíjí Hume dále tak, že rozum je instrumentem k uskutečnění toho, co zvolí vášeň.

„Je samozřejmé, že když máme výhled na bolest nebo potěšení z nějakého předmětu, cítíme následně cit odporu nebo náklonnosti, a jsme vedeni k tomu, abychom se vyhnuli nebo abychom získali to, co nám způsobí tento neklid nebo uspokojení. Je také samozřejmé, že tento pocit nezůstává zde, nýbrž nutí nás vrhat pohled na všechny strany, chápe se každého předmětu, který je s oním původním spojen vztahem příčiny a účinku. Zde zaujímá místo myšlení, aby objevilo tyto vztahy, a podle toho, jak se mění naše myšlení, získávají následnou změnu i naše činy.“(Treatise, s.414)

Funkce rozumu je ve vztahu k vášním služebná, protože rozum není schopen poskytnout cíle, to je oblast vášní, ale je pouze schopen nalézt prostředky k jejich uskutečnění.

„ … rozum sám nemůže nikdy být motivem nějakého činu vůle a … nemůže nikdystát proti vášni v určení vůle … “ (Treatise, s.413)

Lidské jednání, o něž v Humově filosofii jde, není tedy z hlediska rozumu hodnotitelné jinak než jako účinné nebo neúčinné vzhledem k cílům, které rozum není schopen určit ani adekvátně posoudit. Musel by je totiž posuzovat ve vztahu k dalším cílům a cíle, to prostě není podle Huma oblast, v níž by se rozum (čili filosofie) uměl pohybovat.

„Není tedy mezi jednáním jednoho člověka a druhého žádný rozdíl? Odpovídám, že je a velký. Jeden člověk, sledujíce své sklony při volbě směru svého života, může použít mnohem jistější prostředky k úspěchu než druhý, který je veden stejným sklonem ke stejnému způsobu života a který usiluje o stejný cíl.“ (The Sceptic, Essays Moral, Political, and Literary, ed. Green a Grose, 1898, s.215 – všechny citace tohoto eseje budou z tohoto vydání)

Co potom zbývá z filosofie, když ta je zbavena možnosti nacházet či určovat cíle lidského života a odhalovat tím vznešenější rozměry lidské existence? Filosofie, která usiluje o pohled nezávislý na vášních, o pohled čistě rozumový, tak přichází o svůj smysl, je to úsilí, jež nikam nevede, ba co víc, spíš odvádí pozornost od důležitějších věcí. Hume odmítá, že by filosofie byla schopna nalézt více, než je možné nalézt skrze „běžnou moudrost a rozvahu“ (The Sceptic, s.215) a filosofie, která by předstírala, že toho schopna je, je pro něj „kouzly a čarodějnictvím“ (tamtéž). Když se ale ptá, zda lidé takto jako k nějaké vyšší moudrosti k filosofii přistupují, odpovídá si kladně:

„Ano, přicházíme k filosofovi, aby nám ukázal, jak máme volit své cíle, spíš než aby nám ukazoval prostředky pro jejich dosažení. Chceme vědět, které touze máme vyhovět, které vášni se máme podrobit, které chuti se máme oddat.“(tamtéž)

To je ale přesně ten požadavek, který filosofie není schopna splnit. Filosofie jako rozumové zkoumání zůstává k takovým problémům docela netečná:

„Rozumu se nepříčí dát přednost zničení celého světa před škrábnutím mého prstu. Rozumu se nepříčí, abych zvolil své naprosté zničení, chci-li zamezit nejmenšímu nepohodlí nějakého indiána nebo osoby mně zcela neznámé.“(Treatise, s.416)

Po předvedení běžného, nereálného požadavku na filosofii následuje ve Skeptikovi /esej The Sceptic/ tato Humova odpověď na něj:

„Lituji tedy, že jsem předstíral, že jsem filosof, neboť vaše otázky jsem shledal velmi matoucími.“(The Sceptic, s.215)

Filosofie tedy, podle Huma, není schopna splnit požadavky, které na ní běžný člověk klade, totiž aby měla co říci ke správnosti směřování života, není schopna dostát smyslu, který je jí obecně přikládán. To ovšem, jak se domnívá Hume, nevadí, naopak je to v jistém smyslu lepší:

„Rozum je a má být jen otrokem vášní.“(Treatise, s.415)

Tento zvláštnískok jakoby z čistě popisného způsobu zkoumání myšlení a jeho vztahu k jednání, případně k nerozumovým oblastem psychiky, do rétoriky předpisu („má být“) se snaží Fogelin objasnit v knize Hume´s Scepticism in the Treatise of Human Nature (London, 1985). Poukazuje na esej Skeptik, v němž Hume rozvíjí možnosti filosofie na příkladech tradičních útěšných filosofických myšlenek. Následující vysvětlení Humova výroku o tom, že „rozum má být otrokem vášní“, bude zčásti kopírovat Fogelinův postup v tomto bodě.

Hume se domnívá, že ony filosofické útěchy se dají v podstatě shrnout do dvou: poukaz na krátkost a nejistotu života a srovnání podmínek vlastního života s podmínkami životů jiných. Jsou to podle Huma ale úvahy tak odlehlé, že místo aby utěšovaly, mohou často smutek probouzet, neboť, jak ukazuje, uvědomění si krátkosti a nestálosti lidského života může nejen ulevit v bolestech poukazem na jejich pomíjivost, ale tentýž pohled také „s jistotou vede k umrtvení veškerých našich vášní“ a maří „dovednost přírody, která nás šťastně přivedla k domněnce, že lidský život se vyznačuje jakousi důležitostí“ (The Sceptic, s.228). Ona druhá filosofická úvaha, která má mít na člověka útěšný vliv, má podle něj stejný defekt plynoucí z její obecnosti, neboť i když srovnání své situace se situacemi horšími může být uklidňující, má člověk, napadne-li jej srovnávat, tendenci ohlížet se spíše po osudech těch šťastnějších, nehledě na to, že jsou i lidé, které rozesmutňuje pohled na to, jak špatně se mají druzí. Naštěstí tyto zhoubné a umrtvující filosofické úvahy nemají na člověka větší než nepatrný vliv a „šťastná dovednost přírody“ je přemůže:

„Vyskytne-li se nějaká skutečná působící událost, je-li vzbuzena vášeň, zneklidněna představivost, vede nás nebezpečí a záměr naléhá, filosof je v člověku ztracen a marně hledá přesvědčení, které se dříve jevilo tak pevné a neotřesitelné.“ (tamtéž, s.229-30)

Filosofie má tedy podle Huma se svými odlehlými úvahami jen výjimečně šanci zasáhnout do prožívání a běhu života, místo rozumu není ve filosofických zkoumáních ale ve službě vášním. Stane-li se někdy, že může mít nějaký skutečný vliv, anebo byla-li by jí tato možnost dána, může nebo mohl by to být vliv jak pozitivní tak negativní, neboť v povaze filosofického zkoumání je taková obecnost, která znemožňuje vést argumentaci zaměřenou jen na určitý jednoznačně vymezený typ situací. S ohledem na tuto možnost, že filosofie uškodí, je, jak Hume patrně vyjádřil tím, že „rozum má být jen otrokem vášní“, dobře, že jí je možnost každého vlivu odepřena.

BÍDNÁ EXISTENCE SKEPTIKOVA

Humova pozice je zvláštní v tom, že lze nalézt mnoho míst, kde tvrdí, že jedinou rozumově správnou filosofií je pyrrhonismus čili naprostý skepticismus a přitom o něm stěží jde říci, že je prostě pyrrhonikem. Ke zkoumání, které ústí v pyrrhonismus, se v jeho filosofii připojují i jiné ohledy. Ničím nezmírněný naprostý skepticismus je to, k čemu se podle něj dopracujeme, postupujeme-li čistě rozumově.

„Ukázal jsem, že když rozum pracuje sám a podle svých nejobecnějších zásad, zcela se vyvrací a neponechává žádnému tvrzení ani nejmenší evidenci, ať už ve filosofii nebo v běžném životě. Z úplného skepticismu se zachráníme pouze a prostě skrze to, že máme představivost, díky níž jen obtížně vstupujeme do odlehlých náhledů věcí a nejsme schopni spojit je s tak citelnou impresí, jak toho jsme schopni s těmi, které jsou jednodušší a přirozenější.“(Treatise, s.267-78)

Nárok, aby „rozum pracoval sám a podle svých nejobecnějších zásad“, je tradiční nárok filosofie a je podmínkou toho, aby filosofie byla disciplínou, která se dobírá nutných a obecných pravd. Podle Huma filosofie, která splňuje tento nárok na zcela nezávislé, poctivé a bezpředsudečné čili rozumové zkoumání, dospívá do naprostého popření možnosti nalézt nějakou pravdu, dospět k nějakému poznání. Takový závěr by stále ještě místo pro smysluplnost filosofování, ač poněkud zoufalou, nechával, u Huma se k němu ale připojuje tvrzení, že člověk není s to tento pravý filosofický pohled držet:

„Je tedy šťastné, že přirozenost včas ničí sílu veškerých těchto skeptických argumentů a zamezuje, aby měly nějaký významný vliv na rozum.“(Treatise, s.187)

Filosofie podle Huma není schopna dobrat se poznání, tento svůj jediný závěr ovšem není schopna udržet ani jako součást myšlení, natož aby se mohl nějak odrazit v jednání.

V úvodu poslední kapitoly prvního Enquiry /Zkoumáni o lidském rozumu/, kterým se budu nyní zabývat, stojí:

„…nikdo nikdy nepotkal tak absurdního tvora ani nikdy nehovořil s někým, kdo by neměl žádný názor ani zásadu v žádném bodě jednání či spekulace. To vede k velmi přirozené otázce: co to znamená ‚skeptik‘? Jak daleko lze zajít ve sledování těchto filosofických principů pochybnosti a nejistoty?“ (D.Hume: Zkoumání o lidském rozumu, Svoboda 1996, s.203 – na toto vydání se budou vztahovat všechny mé odkazy ohledně této knihy)

Tím je nastíněn závěr, k němuž dojde: trvale držet skepticismus jakožto jedinou důslednou filosofii nejde. Pro nás je důležitá otázka, zda tato nemožnost je tak absolutní, aby se přínos filosofie dočista vytratil, anebo zda něco zůstává, něco co by filosofii jako lidskou aktivitu ospravedlňovalo, co by z ní dělalo víc než zábavu a zaplnění času.

Nejprve budu citovat ještě dvě místa, která potvrzují, že si Hume skutečně myslí, že skepticismus je jediná důsledná filosofie. Jelikož důslednost patří mezi základní požadavky filosofie na sebe samu, jednáse zde o jedinou opravdovou filosofii.

„V této věci [pochybnosti o existenci vnějšího světa – H.T.] budou hlubšía filosofičtější skeptikové vždy slavit úspěch, když se pokusí zavést univerzální pochybnost ohledně všech předmětů lidského poznání a zkoumání.“ (tamtéž,s.209)

„Před tímto závěrem [že pro domněle primární kvality platí stejně jako pro sekundární to, že jsou to percepce mysli, jimž neodpovídá žádný vnější archetyp či model – H.T.] nás nemůže uchránit nic kromě tvrzení, že ideje primárních kvalit jsou získávány Abstrakcí, což je názor, který, zkoumáme-li jej důkladně, shledáme nesrozumitelným a dokonce absurdním.“ (tamt., s.210)

Hned v poznámce k tomuto místu Hume říká, že jediným účinkem výše uvedeného argumentu vyvracejícím existenci abstraktních idejí je „chvilkový úžas, nerozhodnost a zmatení“. Onen argument, jak Hume zmiňuje, nalezl u Berkeleyho, který jej zamýšlel jako namířený proti skepticismu. Hume se však domnívá, že jelikož „všechny jeho argumenty … nepřipouštějí žádnou odpověď a nevytvářejí žádné přesvědčení“, jsou to argumenty „ ve skutečnosti pouze skeptické“. Podle Huma je tedy jediná opravdová filosofie čili skeptická tak bezmocná, že jejím poznávacím znaménkem může být to, že nemá žádný vliv na naše přesvědčení a jen na moment nás zmate. Hume se dostává k formulaci principu, podle nějž to,co nezvratně platí v oblasti filosofie, má zcela neznatelnou platnost v oblasti jiné – v běžném životě a jednání:

„Řečené principy mohou kvést a triumfovat ve školách, kde je vskutku obtížné, ne-li nemožné, je vyvrátit. Avšak jakmile opustí stín a přítomnost skutečných předmětů vyvolávajících naše city a vášně je postaví do protikladu vůči mocnějším principům naší přirozenosti, zmizí jako dým a i ten nejzatvrzelejší skeptik je pak k nerozeznání od ostatních smrtelníků.“(tamtéž,s.215-16)

V Humově textu pak následuje pasáž, kterou, myslím, můžeme pro náš účel zkoumání Humova pohledu na smysl filosofování chápat jako jasné vyjádření toho, že filosofie, respektive jediná opravdová čili důsledná čili čistá filosofie postrádá jakýkoli prostor pro projevení se, každý prostor, v němž by se mohla projevit, ji odmítá, a tak nemá žádný smysl:

„Stačí, abychom se zeptali takového skeptika, oč mu jde?, a co sleduje všemi těmi podivuhodnými výzkumy? Octne se hned v nesnázích a neví, co odpovědět. Kopernikán nebo ptolemaik, každý podporující jiný astronomický systém, mohou doufat, že své posluchače dovedou k přesvědčení, jež zůstane stálé a trvalé. Stoik nebo epikurejec předkládají principy, jež mohou nejen trvat, nýbrž mají také účinek na jednání. Avšak pyrrhonik nemůže očekávat, že jeho filosofie bude mít nějaký stálý vliv na mysl, nebo, kdyby měla, že by byl ku prospěchu společnosti. Naopak musí připustit, připustí-li vůbec něco, že by veškerý lidský život musel zaniknout, kdyby jeho principy naprosto a všeobecně převládly. Veškerá diskuse, veškeré jednání by hned ustalo, a lidé by setrvávali v naprosté letargii, dokud by neuspokojená přírodní nutnost neučinila konec jejich bídné existenci. Tak osudného průběhu se, pravda, nemusíme nijak zvlášť obávat.“ (tamtéž, s.217)

Hume v této závažné pasáži staví pyrrhonismus (důsledný, ničím nezmírněný, skepticismus) do protikladu vůči přírodním vědám, jimž vliv na lidská přesvědčení přiznává. Nejde tedy o to, že by teorie jako taková byla pro člověkav jeho běžné životě naplněném zaobstaráváním něco docela neefektivního, nýbrž vůči teorii zůstává netečná jen ta část člověka, o niž se zajímá filosofie – tedy principy jednání, cíle a mravní postoje. To, že Hume jistý vliv na lidskou praxi přiznává i stoicismu a epikureismu, filosofickým teoriím, je způsobeno tím, že jsou to, z Humovahlediska, systémy, které neodporují lidské přirozenosti, nýbrž které vyjadřují takový pohled na jednání, který je živý – který může člověk mít i bez filosofického zkoumání. Jsou to systémy, které člověk přijme proto, že mu povahově sedí, a ne proto, že by byly pravdivé.

„Když je rozum živý a je smíchán s nějakým sklonem, má mu být přitakáno. Když není, nemá nikdy nárok na to, aby na nás působil.“ (Treatise, s.270)

Hledal-li by člověk pravdu, musel by podle Huma přistoupit na pozici skeptika. To ale není možné. Když se ale člověk stane stoikem nebo epikurejcem, není to kvůli čistě rozumovému přesvědčení, nýbrž vede ho k tomu jeho přirozenost, jeho sklony. Podle Huma je ovšem dobře, že povaha lidského myšlení dovolí přijmout jen ty filosofie, které stojí na lidské přirozenosti, z ní vycházejí namísto z čistého rozumového zkoumání a nejsou tedy v tomto smyslu opravdu filosofiemi. Podle Huma, zvážíme-li hypotetickou možnost, že by pyrrhonismus měl „nějaký stálý vliv na mysl“, dojdeme k závěru, že by to byl vliv veskrze negativní, neboť takový skeptik by se svým pohledem na věci, bez principů jednání a bez orientace ve světě, zakrátko zemřel. Odtud vede přímá cesta k tvrzení, že rozum „má být jen otrokem vášní“.

POSTFILOSOFICKÁ POZICE UMÍRNĚNÉHO SKEPTICISMU

Humův postoj k filosofii se ovšem neomezuje na tvrzení, že filosofie je pravdivá pouze ve své sebepopírající podobě a že taková filosofie nemůže mít na člověka žádný vliv, nýbrž něco, co by existenci filosofie ospravedlňovalo, přece nabízí. Neopouští sice svůj postoj, že samotné filosofické názory jsou neplodné a neživé a že jejich hypotetický vliv by byl negativní, rozvíjí ale myšlenku, že filosofické zkoumání pojaté jako fáze v duševním vývoji člověka, může plnit jistou pozitivní funkci nehledě na to, že po ní v člověku z té „čisté“ filosofie nic nezůstane.

„Existuje ovšem i mírnější skepticismus čili akademická filosofie, jež může být trvalá i užitečná a jež může být zčásti následkem řečeného pyrrhonismu čili přehnaného skepticismu, když jeho nevybíravé pochybnosti jsou do jisté míry opraveny zdravým rozumem a uvažováním.“(Hume: Zkoumání o lidském rozumu, s.218)

Rozlišení na mírnější a přehnaný skepticismus se netýká pravdivosti nebo filosofické správnosti těchto postojů, nýbrž míří na to, že zatímco pro důsledný skepticismus je nemožné, aby se nějak realizoval a byl k něčemu dobrý, tak pozice, která sice, co se týče filosofické pravdivosti, je od tohoto důsledného skepticismu dosti vzdálená a která přesto vznikne jako důsledek prožití etapy filosofického skeptického zkoumání, je pozicí živou, lze ji držet i v běžném životě anebo ve vědě a může v těchto oblastech působit prospěšně. Mluví-li tedy Hume o mírnějším skepticismu, nejedná se o nějaký druh filosofie, nýbrž má spíš na mysli jistý rámec obecných životních a vědeckých postojů, který nemá ten charakter, že by jeho správnost bylo možné dokázat, lze se ale podle Huma přesvědčit o tom, že postoje, které k němu patří, mají jisté oprávnění, ač ne stoprocentní ospravedlnění. Jsou to postoje, které nejsou bezdůvodné, ač nestojí na důkazu.

Pozitivní vliv, který podle Huma v člověku po jeho skeptické etapě zůstane, je poměrně prostý:

1. „taková reflexe ­[vede – H.T.] k větší skromnosti a zdrženlivosti a [zmenší – H.T.] jejich přehnané mínění o sobě samých i jejich předsudky vůči odpůrcům“

2. „omezení našeho zkoumání na taková témata, jež jsou přiměřenější úzké kapacitě lidského rozumu“ (tamtéž, s.219-20)

Tímto tématem „přirozeného následku pyrrhonského pochybování a zdráhání“ (tamtéž) se v již zmíněném článku zabývá Robert J. Fogelin a vliv etapy, v níž se člověk věnuje skeptickému filosofickému zkoumání, nazývá „pyrrhónskou katarzí“ (již citovaný článek,s.404). Během ní se člověk očistí od některých mínění a přesvědčení, protože „ne všechny … mají stejnou tendenci se obnovit“ (tamtéž). Mezi přesvědčení, jejichž síla je „pyrrhónskou katarzí“ natolik oslabena, že se po návratu skeptika do běžného života znovu neobjeví, patří ve Fogelinově interpretaci podle Huma ty, které jsou „produktem pouhého vzdělání, indoktrinace, módy a podobně“ (tamtéž). Onen charakter této postfilosofické pozice umírněného skepticismu, totiž že není zprostředkována čistě argumentací, nýbrž že při jejím vzniku hraje roli lidská přirozenost a zdravý rozum, popisuje Fogelin takto:

„ … přicházíme k ní [této pozici – H.T.) jako k přirozenému důsledku interakce filosofické reflexe dovedené do extrému s normálně vedeným denním životem … “ (tamtéž)

„Umírněný skepticismus nedokazujeme, nacházíme se v něm.“ (tamtéž, s.410)

Druhá z uvedených formulací odpovídá mému názoru, proč stoicismus a epikureismus mohou podle Huma být žitými postoji a ne jen mrtvými filosofiemi bez vlivu na jednání. Společným důvodem toho, že stoicismus, epikureismus i umírněný skepticismus mohou mít vliv na člověka, jeho jednání a postoje, a to dokonce vliv prospěšný, je, že toani tak nejsou důsledně filosofické pozice, ale spíš přirozené lidské náhledy, které sice bez přispění jistého abstraktnějšího myšlení nevzniknou, zároveň ale zdaleka nejsou produktem čistého rozumu.

Smysl filosofie se podle tohoto „katartického pojetí“filosofie objeví v tom, že ve své nejdůslednější podobě – pyrrhónské skepsi – uvolňuje v člověku pole, které bylo v člověku okupováno dogmatismem a nejrůznějšími předsudky, pro postoje přirozenější, životnější a život podporující. Smysl filosofii by tak byl veskrze osvobozující, ovšem mimo jiné také právě od filosofie.

„Smířit předzvědění s tím, že Božstvo nezasahuje do našeho jednání a nechává mu nahodilý průběh, nebo hájit myšlenku, že ani vlas nespadne z ničí hlavy bez Boží vůle, a přitom očistit Božstvo z podezření, že je původcem hříchu, to vše se až dosud ukázalo být nad síly filosofie. Bude štěstím, když si uvědomí troufalost, s níž se pouští do těchto vznešených tajemství, a když opustí tuto scénu plnou temnot a záhad a vrátí se s přiměřenou skromností do své pravé a vlastní oblasti, totiž zkoumání běžného života ve společném světě [common life – H.T.], tam najde pro své výzkumy dostatek nejasností, aniž by se musela pouštět na tak bezbřehý oceán pochybností, nejistot a protimluvů!“ (Zkoumání o lidském rozumu, s.146)

Podmětem druhé z citovaných vět je filosofie, zdá se tedy, že podle Huma „zkoumání běžného života ve společném světě“ může být zkoumáním filosofickým. Domnívám se, že podmětem, podle dnešního chápání pojmu filosofie, by měl být spíš rozum, neboť požadavek ukončení zkoumání v oblasti, která je výlučnou oblastí filosofie, tento citát obsahuje.

Filosofie má tedy podle Huma vést k tomu, aby pochopila vlastní nesmyslnost a ustoupila jiným zájmům, které jsou pro člověka prospěšnější. Tato sebedestruktivní funkce filosofie je předvedena v úplném závěru prvního Enquiry takto:

„Procházíme-li knihovny, přesvědčeni o těchto principech, jakou spoušť musíme natropit? Když vezmeme do ruky kterýkoli svazek, například z bohosloví nebo školské metafyziky, položme si otázku: Obsahuje abstraktní úvahy o kvantitě nebo čísle? Ne. Obsahuje zkušenostní úvahy o faktických okolnostech a jsoucím? Ne. Budiž tedy předán plameni, neboť nemůže obsahovat nic než sofistiku a klam.“ (Zkoumání o lidském rozumu, s. 224)

Principy, na něž Hume odkazuje v úvodu citátu, jsou zaprvé, že jedinými předměty věd jakožto zkoumání, která předkládají důkazy, je „kvantita a číslo“ (tamtéž, s.221), a zadruhé, že veškeré ostatní poznání, má-li člověka obohacovat a ne klamat, se může týkat jen „faktických okolností a jsoucího“ (tamtéž, s.222).

Že mezi zkoumání, která nevyhovují ani jedné ze stanovených podmínek, patří filosofie, alespoň podle dnešního užívání tohoto slova, je zjevné. Zdá se ale, že mezi ně patří i části samotného Humova Zkoumání. Toho si ve své knize Hume´s Philosophy of Belief všiml Anthony Flew:

„Co by mělo Huma uvést do rozpaků, kdyby si toho všiml, je skutečnost, že jeho zkoumání neobsahuje jen ‘zkušenostní úvahy o faktických okolnostech a jsoucím’ ale i mnoho ‘abstraktních úvah’, které se jistě netýkají výlučně ‘kvantity nebo čísla’ … Neboť jak v závěrečné řeči tak i v předcházejícím argumentu tvrdí, že není žádné místo pro abstraktní úvahy mimo matematiku. Toto zvláštní určení se zdá být důsledkem toho, že nerozlišil, že jedna věc je říci, že jedině tam může být formálně platné vyvozování z nutně platných premis k nutně platným závěrům, a že je něco docela jiného tvrdit, že deduktivní argumenty – ‘sylogistické vyvozování’ – nemají správné místo nikde jinde.“ (A.Flew: Hume´s Philosophy of Belief, Routledge and Kegan Paul, s.270)

Flewova hypotéza, že si Hume neuvědomil možnost takového zkoumání, jehož premisy nejsou nutné a které přitom může mít formu deduktivní argumentace, se mi nezdá přesvědčivá. Mám za to, že Hume by zavrhl i takové zkoumání a že to také tak v závěru knihy úmyslně vyjádřil. Jde o to, že filosofie, jak již bylo řečeno, je podle Humova názoru jistý předstupeň. Poté, co splní svou funkci, se jí má člověk přestat věnovat. Má se nechat jednou „bezvýhradně přesvědčit o síle pyrrhonského pochybování“, ale pak se z něj osvobodit nutným návratem do běžného života. Hume se mohl domnívat, že tuto funkci může pro čtenáře splnit četba jeho Zkoumání. Když čtenář s Humovou pomocí projde skeptickou etapou, ví už, co má svěřit plamenům a může tam směle hodit i Humovu knihu, která už pro něj nemá žádný význam – ví, že skeptické argumenty, které v ní jsou, nemají šanci způsobit změnu v jeho životě, tedy změnu větší, než kterou už chtě nechtě způsobily. Ve Zkoumání však nejsou jen úvahy, pro které by podle Humových zásad patřilo do ohně. To podle mě znamená, že ohledně své knihy chtěl v jejích závěrečných větách říci, že čtenář se má dále zabývat jen těmi předloženými tématy, u kterých to má nějaký smysl, a filosofii – včetně té Humovy – má nechat stranou.

Nevím, jestli toto byl Humův úmysl, literární stylizace anebo zda tomu vůbec nebylo jinak, myslím ale, že je to dostatečná obhajoba názoru, že při zpětném pohledu na své zkoumání by Hume vůbec v rozpaky uveden být nemusel.

NUTNÉ LŽI A ÚTĚCHA VE VYMÝŠLENÍ SLOV

Opuštění pyrrhonského skepticismu, které je výsledkem tlaku potřeb běžného života a přirozených lidských sklonů, není odvržením něčeho lživého, zdá se, že je to naopak příklon ke lži. Od pyrrhonského pochybování je nemožné „osvobodit se jakkoli jinak než mohutnou silou přirozeného instinktu“ (Zkoumání o lidském rozumu, s.220). Fogelin k tomu říká: „jasná implikace této pasáže je, že neexistují žádné argumenty, které vyvrátí pyrrhónský skepticismus … „ (The Tendency of Hume´s Scepticism, s.410)

Nutné opuštění pole filosofie, které Hume líčí a doporučuje, se zdá vypovídat o jistém paradoxním principu lidské existence, totiž že se člověk, ve svém životě, nutně řídí lží. Nejedná se snad o lež v nějaké metafyzickém smyslu slova, totiž o absenci opravdovosti prožívání nebo tak podobně, ale jistě je to lež z hlediska filosofických nároků na pravdu.Důvodem, proč se musí člověk nutně vzdát filosofie, je, že ke svému životu potřebuje lži, zatímco filosofie hledá pravdy a ony lži chce vyvrátit.

Fogelinovými slovy mají lidé podle Huma „sklon plodit obecně sdílené lži“ (Hume´s Scepticism in the Treatise of Human Nature, 1985, s.65). Příkladem takového přesvědčení, které je, filosoficky vzato, lživé, přitom je ale nutné pro člověka jako živého tvora, je podle Huma přesvědčení o existenci vnějšího světa.

„Můžeme se dobře ptát, Jaké příčiny nás vedou k víře v tělesnou existenci? ale je marné se ptát, Existuje tělo nebo ne? To je věc, kterou musíme brát za samozřejmou ve veškerém našem myšlení.“ (Treatise, 187)

Fogelin k tomu uvádí (Hume‘s Scepticism in the Treatise of Human Nature, s.66), že jsou dvě příčiny, proč je nutné tuto věc „brát za samozřejmou“:

1. jsme zde neschopni důkazu

2. jsme neschopni to zpochybnit

Podstatný je druhý bod, neboť byli-li bychom pro vnější původ jistých našich smyslových dat pouze neschopni podat důkaz, nemuselo by nás to vést k tomu, abychom přesto na něm trvali. Na tomto přesvědčení o vnějším původu našich smyslových dat trváme proto, že jsme neschopni je zpochybnit. Nejde ovšem o zpochybnění filosofické („metafyzické“), to pochopitelně možné je, nýbrž o zpochybnění účinné, zpochybnění, které bude mít vliv na naše jednání.

„Pokládám za samozřejmé, ať už je čtenářovo mínění v této chvíli jakékoli, že za hodinu bude přesvědčen jak o vnitřním tak i o vnějším světě.“ (Treatise, s.218)

To, co lidské mysli znemožňuje účinně zpochybnit existenci vnějšího světa, je podle Huma potřeba orientace ve světě. Tato orientace by byla ztrátou jednoty, kterou představa vnějšího světa dává, roztříštěna. Na tom nic nemění to, že tato představa je, jak tvrdí Hume, klamná:

„Představivost nám říká, že naše podobné percepce mají stálou a nepřetržitou existenci a nejsou spolu s jejich nepřítomností zničeny. Reflexe nám říká, že i naše podobné percepce jsou přerušovány ve své existenci a že se jedna od druhé liší.“ (Treatise, s.215)

Klamnost této představy se Humovi jeví jako malý nedostatek ve srovnání s tím, jaké neštěstí by pro nás znamenalo držet představu opačnou:

„Příroda to nenechala na naší volbě a bezpochyby to považovala za příliš důležitou záležitost, než aby ji svěřila našemu nejistému myšlení a spekulacím.“ (Treatise, s.187)

Neodbytnost této lži, totiž že percepce naší mysli nejsou tím, že je nevnímáme, zničeny, ukazuje Hume na tom, jak filosofovépoté, co dospějí k závěru, že se jedná o lež, budují systémy, v nichž hraje centrální roli jakýsi základ, který souvislost percepcí zajišťuje, ačkoli je od nich odlišný.

„Ale toto univerzální a prvotní mínění lidí je snadno zničeno pouhou špetkou filosofie, jež nás učí, že mysli nemůže být přítomno nic než obraz nebo percepce a že naše smysly jsou pouze místa, jimiž tyto obrazy vstupují, takže samy nejsou schopny zajistit jakýkoli bezprostřední styk mezi myslí a předmětem … Potud jsme tedy uvažováním nuceni protiřečit původním přírodním instinktům, odvrátit se od nich a přijmout nový systém, vykládající smyslovou evidenci.“ (Zkoumání o lidském rozumu, 207)

Nové systémy, o nichž Hume mluví, vykládají naše smyslová data tak, aby jednota naší zkušenosti nebyla zpochybněna filosofickým poznáním, že tato smyslová data neobsahují v sobě žádnou nutnou souvislost, nýbrž jsou bez jakýchkoli dokazatelných zákonitostí jaksi rozseta. Do těchto systémů patří rozlišení primárních a sekundárních kvalit a myšlenka substance. To, čím jsou filosofové k vytváření těchto systémů zaštiťujících jednotu zkušenosti vedeni, je podle Huma potřeba klidu, neboť samotná zkušenost a její jednota narušena být nemůže, na to je to „příliš přirozená záležitost“, nicméně myšlenka, že tato zkušenost a její jednota stojí na vodě, může někoho zneklidnit.

„Abychom se uvedli v klid, co se týče této záležitosti, vymýšlíme si novou hypotézu, která se zdá spojovat principy rozumu i představivosti.“ (Treatise, s.215)

Tyto spekulativní filosofické systémy však taková filosofie, jakou předkládá Hume, odkrývá jako nepravdivé:

„Odůvodnit tento filosofický systém, řetězcem jasných a přesvědčivých argumentů, nebo i jen zdánlivým argumentem, přesahuje veškeré lidské schopnosti.“ (Zkoumání o lidském rozumu, s.207)

Vcelku se dají tedy, co se týče jednoty zkušenosti a v souvislosti s tím i přesvědčení o existenci vnějšího světa, podle Huma rozlišit tři pohledy: předfilosofický čili přirozený, filosofický, který produkuje nová vysvětlení, a filosofický, který si je vědom nemožnosti těchto vysvětlení:

„… tři mínění, která vyrůstají jedno z druhého v závislosti na osobě, která je tvoří, získávají nový stupeň rozumu a poznání. Jsou to mínění prostého člověka, falešné filosofie a pravé filosofie.“ (Treatise, s.222)

Tato pravá filosofie čili pyrrhonismus není ale, podle toho, co bylo řečeno, konečným stanoviskem, na němž člověk zůstane. Není to pro něj možné a není to pro něj ani nic žádoucího. Nutnost jednat v oblasti běžného života spolu s přirozenými sklony, které člověkem vládnou silněji než filosofické postoje, ho od stanoviska pravé filosofie vrátí v umírněném skepticismu zpět na stanovisko „mínění prostého člověka“. Pohyb, který se na krátký čas dotkne pravdy, směřuje tedy podle Huma nutně zpátky do lži. Nicméně jistý, ač prchavý, smysl filosofie, ono „uvedení do klidu“, se nezdá být zcela popřen.

„Ale jelikož patrně příroda dodržuje ve všem jistý druh spravedlnosti a kompenzace, neupírá filosofům více než zbytku stvoření, nýbrž ponechala jim útěchu v jejich zklamáních a bolestech. Tato útěcha spočívá v podstatě v jejich vymýšlení … slov …“ (Treatise, s.224)

Kromě funkce zprostředkovat postfilosofickou pozici umírněného skepticismu, kterou plní naprostý skepticismus – pyrrhonské pochybování, může mít filosofie podle Huma smysl i ve své spekulativní čili falešné podobě, že je útěchou, uklidňujícím prostředkem. Nejedná se ale o útěchu, kterou by vyžadovala celá filosofova osobnost. Tento filosof, jako každý člověk, musí většinu svého bdělého života trávit obstaráváním potřeb běžného života a v tomto čase je svou přirozeností veden k tomu, aby na filosofii zapomněl. Jsou-li jeho životní potřeby uspokojeny, má ale dostatek klidu na to, aby mohl být zneklidněn určitým filosofickým poznáním. Skrze budování filosofických systémů a „vymýšlení slov“ se může, podle Huma, svého neklidu zbavit. Dík tomuto pozitivnímu vlivu je možné vidět takovou filosofickou činnost jako smysluplnou, ačkoli je to vliv spíše narkotický, neboť to, k čemu tento filosof dospívá, je lež.

FILOSOFIE JAKO ZÁBAVA

Oba dva ohledy, v nichž se nám zatím na základě Humových úvah objevila možnost smyslu filosofování, ukazují věc, o niž zde jde, v relativně neblahém světle. Ve srovnání s představou filosofie, která by zprostředkovávala nějaké pravdivé poznání s pozitivním obsahem, může vypadat filosofie, jak ji líčí Hume, jako pouhá zábava. Ať svůj rozum namáhá člověk sebevíc, nedobere se ničeho, a nakonec nad ním s jistou převahou zvítězí zvířecí přirozenost. Navíc, slovo „zvítězí“ lze použít jen s nadsázkou, neboť to, co „vítězí“,je podle Huma sama lidská přirozenost, takže je na místě použít spíše obraty jako „seberealizace“ nebo „stávání se autentickým“. Filosofie je skoro jen slepou odbočkou, jejíž projití nezanechá v člověku valné stopy: Filosofie může sloužit přinejlepším jako zábava.

„Krátce řečeno, lidský život je ovládán spíš štěstím než rozumem a měl by být považován spíše za nudnou kratochvíli než za vážné zaměstnání, je ovlivňován spíše povahovými rysy než obecnými principy. Máme se v něm angažovat s vášní a starostí? Tak velký zájem to nezasluhuje. Máme tedy být k tomu, co se stane, neteční? Veškeré potěšení ze hry bychom svým flegmatismem a bezstarostností ztratili. Zatímco přemýšlíme o životě, život je pryč, a smrt jedná stejně s filosofem i s hlupákem, i když ji snad přijímají odlišně. Omezit život na přesné pravidlo a metodu je většinou bolestným a často neplodným zaměstnáním: A není to také důkaz, že přeceňujeme hodnotu toho, o co zápasíme? I jen přemýšlet o tom tak pečlivě a stanovit s přesností toho správnou ideu, by bylo přeceňováním toho, nebylo-li by tomu tak, že pro některé povahy je toto zaměstnání jedním z nejzábavnějších, kterým může být život věnován.“ (The Sceptic, s.231)

Přínos, který filosofie může mít, je podle tohoto citátu tak zanedbatelný, že nebýt zábavného aspektu filosofování, nestála by filosofie vůbec za řeč. Vzhledem k tomu, že pro někoho, kdo pociťuje tendenci se filosofií zabývat, se může filosofie stát mohutným zdrojem zábavy, nejsou „filosofické řeči“ až tak zavrženíhodné, protože když to někoho baví …? Jelikož nemá, podle této pozice, filosofování jiný smysl než jako zábava, vytrácí se důvod vážně míněných filosofických pří a možného nepřátelství, které by plynulo z rozdílných filosofických názorů:

„ … přeji si, abyste tomu [mému mínění – H.T.]) přikládali tak malý významjako já sám. Dík tomu si nikdy nebudete myslet, že by to stálo za váš výsměch nebo zlost.“ (tamtéž, s.215)

Filosofie tím, že je pojata jako zábava, ztrácí pochopitelně veškerou závaznost. Motivací k tomu, aby se jí člověk zabýval, mohou být jen jeho osobní sklony. V tomto smyslu se vyjadřuje Hume, když popisuje důvody, které jeho samotného k filosofii vedly:

„vášeň pro literaturu, která byla vedoucí vášní mého života a velikým zdrojem mých potěšení“ (My Own Life, v: Essays Moral, Political, and Literary, Green and Grose, s.1)

„objevil jsem nepřekonatelný odpor ke všemu vyjma filosofické práce a obecných studií“ (tamtéž, s.2)

Sílu sklonů nacházel nejen v motivaci k filosofickému zkoumání, ale i uvnitř samotné filosofie:

„ … našel jsem v sobě větší sklon se o jejich [filosofů – H.T.] závěry přít než s nimi souhlasit. Je jedna chyba, k níž se zdají být náchylní takřka bez výjimky – omezují příliš své principy a nijak nevysvětlují velkou různost, kterou příroda působí ve všech svých projevech.“ (The Sceptic, s.213)

Tato síla sklonů sice znemožňuje filosofii zprostředkovávat nějaká obecně závazná poznání, získává tak ale možnost být jakýmsi zábavným sebevyjádřením. Zároveň ale jedině sklony to jsou, co podle Huma umožňuje, aby filosofie mohla mít vůbec jaký vliv. Vměšování se osobních sklonů do rozumové úvahy sice tyto úvahy v jistém smyslu znehodnocuje – totiž co se týče závaznosti pro „všechny rozumové bytosti“, v jiném ovšem vznik hodnoty každé úvahy vůbec podmiňuje:

„Je-li rozum živý a je-li smíšen s nějakým sklonem, má mu být přitakáno. Není-li, nemá nikdy žádný nárok na nás působit.“ (Treatise, s.270)

NEPŘÍMÉ VLIVY

Kromě toho, co bylo doposud probíráno – aspekty Humovy filosofie se zřetelem na smysl filosofování – zabývá se Hume také určitými nepřímými účinky této aktivity.

„Troufám si tvrdit, že, snad, hlavní užitek, který plyne z filosofie, vzniká nepřímo, a povstává spíše z jejího skrytého, nepřímého vlivu než z jejího bezprostředního užití.“ (The Sceptic, s.220)

Mezi takové nepřímé vlivy řadí (tamtéž) zmírnění a zušlechtění povahy a pěstování ctnostného charakteru. Pro náš účel se zdá správné hodnotit Humovy výroky o nepřímých vlivech filosofování tak, že ztvrzují jeho přesvědčení, že smysl filosofování je pro zanedbatelnost jejího vlivu na život tak problematický, že je třeba, má-li k tomu kdo přese vše chuť, hledat jej, kde se dá.

ZÁVĚR

„Morální filosofie čili věda o lidské přirozenosti může být pěstovánadvěma rozdílnými způsoby, každý má jistou hodnotu a může přispět k zábavě, poučení i reformování lidstva.“ (Zkoumání o lidském rozumu, s.23)

Toto je první věta prvního Enquiry. Dva způsoby, o nichž Hume mluví v jeho první kapitole, jsou snadná a hluboká. Toto rozlišení je Humem dále upřesněno mimojiné tak, že snadná filosofie pohlíží na člověka jako na bytost praktickou, zatímco hluboký způsob filosofování se váže na pojetí člověka jako bytosti teoretické. Praktické určení člověka znamená, že je „zrozen především k činu“, teoretické, že člověk je bytost „spíše rozumová než činná“. Další rozlišení dvou základních způsobů filosofie, které Hume předkládá, je, že snadná vychází z běžných mínění a nevyvrací je, naopak hluboká je založena na rozumové spekulaci. Toto metodické rozlišení vychází z rozlišení prvního: Z předpokladu, že člověk je bytostí činu, vyplývá podle Huma, že filosofie, pokud má mít pro něj nějaký smysl, nemůže být čistě rozumová, protože jako taková by neměla na jeho schopnost jednat žádný vliv, naopak hluboká filosofie, jelikož jí o jednání alespoň primárně nejde a vidí podstatu člověka v rozumu, se stará o tuto jeho poznávací schopnost a v její kultivaci a rozvíjení jí nebrání to, že je „založená na takovém postoji mysli, který se nemůže účastnit zaměstnání a jednání“.

Na základě předchozího výkladu lze vyvodit, že snadná filosofie není tou pravou filosofií čili skepticismem čili sebedestruktivním rozumovým zkoumáním, nýbrž to vše náleží filosofii hluboké, je-li ta provedena správně. Tvrdí-li Hume, že oba způsoby filosofování mohou přispět k poučení, je třeba slovo „poučení“v případě snadné filosofie chápat ve velmi slabém smyslu. Jedná se o poučení, jak jednat, jež je závislé na předfilosofických postojích a nemůže být pokládáno za poučení v silném smyslu slova, je-li tímto přiblížení k pravdě.

Poučení, které může plynout z hluboké filosofie (viz pozn. 1) jakožto čistě rozumového zkoumání, je vyvrácení dogmatismu čili nepravé filosofie čili filosofie, která si klade výlučný nárok na poznání pravdy rozumovým způsobem. Toto poučení je ta funkce filosofování, kterou jsem rozebral výše jako podmínku dosažení postfilosofické pozice umírněného skepticismu. Hluboká filosofie ve své pravé podobě čili ve svém důsledném provedení rovná se naprostý skepticismus. Skrze onu její zprostředkující funkci lze rozumět tomu, proč Hume říká, že oba způsoby filosofování mohou sloužit k reformování lidstva, protože jinak by tento vliv měl být podle Huma vyhrazen pouze filosofii snadné, která ho dosahuje díky svému širokému spojení s přirozenými lidskými sklony.

Cílem Humovy filosofie bylo předvést pozici umírněného skepticismu jako pro život nejlepší a po jisté cestě zkoumání i jedinou možnou. Je to pozice, která vznikne společným vlivem hluboké filosofie jakožto naprostého skepticismu a lidské přirozenosti v jejím dvojím aspektu – přirozených sklonech a nutnosti jednat. Dosažení tohoto cíle by pokládal za štěstí pro lidstvo, a proto je jím určen i jeho nejpozitivnější pohled na smysl filosofování:

„Budeme šťastni, dokážeme-li zrušit hranice mezi rozdílnými druhy filosofie tím, že sloučíme hluboké zkoumání s jasností a pravdu s novostí! A ještě šťastnější, když těmito úvahami ve snadném stylu dokážeme podkopat základy abstrusní filosofie, která, jak se zdá, sloužila až dosud pouze jako štít pověry a zástěrka nesmyslu a klamu!“ (Zkoumání o lidském rozumu, s.37)

Závěrem si dovolím poznamenat, že pramen neobvyklosti Humovy filosofie včetně jeho pohledu na smysl filosofování vidím v tom, že je ve své práci veden dvěma základními přístupy: Zaprvé je to přesvědčení o potřebě jednat, které ho vede k tomu, že filosofii, která nemá s jednáním co dělat, pokládá za nesmyslnou, a za druhé je to jeho vysoký nárok na filosofii jako čistě rozumové zkoumání, který způsobuje, že filosofii stojící na předfilosofických postojích odmítá, jak je to nejostřeji vyjádřeno v závěrečných větách jeho Zkoumání o lidském rozumu. Tento nárok by se mohl zdát až nesmyslnou touhou po pravdě, kdyby u něj nebyl podivně korigován tím, že jeho filosofie směřuje k uznání hodnoty lži, jak jsem se to snažil ukázat.

———————————

pozn. 1:Zaměřuji se pouze na jeden ze dvou úkolů (poučení), které má podle Huma hluboká filosofie plnit, protože druhý úkol – „mentální zeměpis“ a na něj navazující hledání zákonitostí, jimž mentální obsahy podléhají – patří podle dnešní terminologie jinam než do filosofie a v Humově pohledu na smysl filosofování nehraje roli.

http://www.mediafire.com/?vyf1jqjivwi