Archív

Archive for the ‘Xenofobie a autoritářství v České republice jako symptom’ Category

Xenofobie a autoritářství v ČR jako symptom (2009)

Září 23, 2009 Napsat komentář

Psychologický podtext xenofobních projevů a autoritářských tendencí a jeho důsledky

„Xenofobie je masovou ideologií přelomu 20. a 21. století. Dnes drží lidi pospolu popření toho, co je společné lidstvu.“ Eric J. Hobsbawm

„Xenofobie je směrována zvláště proti civilizacím a kulturám, kterým chybí ekonomické zdroje, půda nebo jiné prostředky k obživě. A tak nomádi jsou prvním cílem tohoto druhu agrese.“ Antonio Tabucchi

 

Rozmach autoritářství a xenofobie?

V posledních letech se v České republice začaly množit organizované a veřejné projevy xenofobie. Souběžně s nimi můžeme sledovat nárůst autoritativních tendencí jak na politické scéně, tak i na straně společenské poptávky. Na druhou stranu, zmíněný nárůst nemusí být tak velký, jak se může na první pohled zdát. Určitou roli hraje nedávný vznik blogo-sféry, tedy možnosti zcela svobodného a anonymního zveřejňování jakýchkoli názorů na internetu. Rozdíl, který můžeme v současnosti sledovat, tedy nemusí být dán pouze skutečným nárůstem určitých tendencí, ale také tím, že latentní rasismus české společnosti a její sklon k autoritářskému řešení prostě vychází na světlo. Zároveň je možné, že mediální obraz českého rasismu může být i záměrně naddimenzovaný – přiživování xenofobních nálad může být ku prospěchu právě autoritářským, ale i jiným politikům nebo skupinám, protože jak známo, strach je výborným prostředkem manipulace.

Příznivci xenofobních a autoritářských názorových hnutí bývají označování často jako pravicoví radikálové, přestože někteří odborníci tvrdí, že toto označení je krajně zavádějící. S vědomím toho, že každá paušalizace má své nevýhody a nahlížení na kohokoli prizmatem skupiny, do které patří, je zkreslující, budu v následujícím textu užívat výraz „neonacisté“. Tímto ne zcela adekvátním pojmenováním budu označovat široké spektrum těch, jimž je společné „neonacistické“ smýšlení (zahrnující rasismus, xenofobii a antisemitismus) a autoritářské politické přesvědčení (názor, že receptem na efektivní vládnutí je respektovaný vůdce nebo úzká skupina vykonávající moc v prostoru omezené politické plurality).

Globální rozměr paranoidně-schizoidní reakce na problémy globalizujícího se světa

Xenofobní projevy a jejich nárůst nejsou specifikem české společnosti. Sledujeme agresivní odpor některých islámských skupin vůči pronikání euro-americké kultury do zemí s dlouhou a fungující islámskou tradicí. V reakci na teroristické útoky a mediální kampaně na podporu různých vojenských zásahů se v západních zemích lavinovým způsobem rozmohly islamofobní tendence. Postupující globalizace a s ní spojená ekonomická krize prohlubuje sociálně-ekonomické nerovnosti, v důsledku čehož hrozí střet mezi bohatým severem a chudým jihem.

Český nacionalismus je součástí globálního vzestupu nacionalistických hnutí. Tato „mobilizace nacionalistických sil“ se zdá být jednou z reakcí na globalizaci kapitalismu. Globalizace zahrnovala na jedné straně eliminaci národních a kulturních překážek volného kapitálového trhu, tedy jakési „zestejnění“, na druhé straně měla za důsledek zvyšující se míru světové chudoby, čili určitou diferenciaci, která přirozeně vede ke konfliktu. Psychologicky pochopitelnou reakcí na kulturně „zestejňující“ efekt globalizace je mocný a nevědomými silami podporovaný pokus nastolit znovu ostré rozdíly mezi „mým“ a „cizím“. Tento pokus můžeme označit jako paranoidně-schizoidní reakci na globalizaci.

Podle množství komentátorů a akademických prací žijeme v období, pro které je charakteristický nárůst nejistoty a strachu z vnějšího (xenofobie) i vnitřního nepřítele (konspirační hypotézy) (srovnej například: Castel 2005, Halliday 2001, Johnson 2005, Choi -Kwon – Lee 2007, APA 2004). Český psychoanalytik Michael Šebek píše: „Atmosféra úzkosti z vnitřního nepřítele a paranoidně schizoidní pozice s tím související … se rozrostla téměř do celého světa. Tato globalizace existenční úzkosti, provázející nakonec ekonomicko-společenskou globalizaci jako černý stín unifikovaného světa, je pozoruhodná tím, že ji nikdo nečekal, ačkoli se dala předpokládat.“ (Šebek 2002) Šebek zde dává do souvislosti vnější „tendenci k unifikaci“ a „tlak na zmenšení rozdílů mezi objekty“ s „totalitním stavem v mysli jedince“.

Paranoidně-schizoidní pozice je charakteristická fantazijním rozpůlením světa na dobro a zlo. Takové rozštěpení vede k vývoji představy dvou mocných objektů – k jednomu je orientována láska, vděčnost a snaha o identifikaci; druhý, protikladný, je terčem nenávisti, závisti a snah o zničení. Tento typ černobílého vidění světa přirozeně vede k destruktivnímu chování a pocitům pronásledování. V paranoidně-schizoidní reakci na globalizující se svět se jiní jeví jako nepřátelé a nepřátelé jako ztělesnění zla. Kdo se chce před nimi bránit, musí se přimknout k objektu, ztělesňující „čisté dobro“. Autoritativní či totalitní tendence tedy s xenofobií úzce souvisí. Cítí-li jedinec potřebu vymezit se vůči někomu, vždy se mu to snáze dělá ve skupině, která je sama „totalitní“, tedy identitu jednotlivce potlačuje. Totalitně-xenofobní stav mysli by se dal charakterizovat zásadou „my všichni, co jsme stejní, jsme zcela jiní než ti špatní, kteří mezi nás nepatří“.

Důvody nenávisti

Dáme-li do závorek etickou otázku, nakolik může být nenávist vůči cizímu oprávněná, anebo politickou otázku, jak lze nenávist mocensky využít, můžeme se soustředit na psychologický aspekt xenofobie: K čemu je někomu dobré někoho (jiného) nenávidět? Proč někdo chce být xenofobní? Není nenávist jednoho vůči druhému dobrá k tomu, že ten první nemusí nenávidět sebe sama?

Cítí-li se někdo nespokojen, snaží se určit příčinu této nespokojenosti. Netouží ale většinou po komplexní odpovědi, založené na analýze společnosti, vlivu médií, ekonomiky atd., protože ta se mu zdá odtažitá a bohatost kauzálních vazeb by v něm vzbuzovala spíše fatalismus a rezignaci. Řeší-li jedinec svůj neuspokojivý život, může „vinu“ hledat buďto na své straně, což bývá bolestné, anebo na straně svého okolí, což bývá úlevné. Člověk je přirozeně veden k tomu hledat takový důvod své nespokojenosti, který pokládá za relativně zvládnutelný/odstranitelný. Jen málokomu je příjemné říci si „takový je osud“, a ještě méně časté je, aby si někdo řekl: „za to mohu já – změní se to, až já se změním“. Zdaleka nejsnáze přistoupí většina z nás na to, že jeho obtíže pocházejí ze zlé vůle někoho relativně blízkého, na koho je možno ukázat prstem.

Je zřejmé, že pokud někdo ze svého neúspěchu obviňuje celé lidstvo, moc mu to neprospěje a každopádně jen těžko může věřit, že se jeho situace zlepší. K tomu, aby se obviňování druhých nestalo příliš hrozivým, je tedy třeba identifikovat menší, nejlépe izolovanou skupinu. Podaří-li se tomu, kdo hledá příčinu své nespokojenosti, ukázat prstem na „malého ďábla“, může usilovat o jeho odstranění. Relativně malá skupina se tedy může snadno stát terčem projekcí „viny“, protože taková „identifikace problému“ se zdá nabízet snadné řešení. V českém prostředí je tímto terčem pro mnoho lidí romská menšina. Nabízeným „snadným řešením“ se stala jejich diskriminace, která má v „ideálním“ případě vyústit v asimilaci, vystěhování, izolaci (vzdělanostní, zaměstnaneckou, prostorovou v ghettu, apod.) nebo v nejzazší podobě ve vyvraždění (například formou sterilizace).

Iluzorní nepřítel

Takováto „identifikace viníka“ je iluzorní, protože takový je sám pojem etnika. Pojem národ je vnitřně sporný, protože příslušníkem národa se nikdo nerodí, ale stává se jím – například prostřednictvím platných zákonů, zakořeněných předsudků, apod. Vzhledem k tomu je samozřejmě iluzorní i ono „snadné“ nebo „ideální“ řešení. Nejde ale jen o to, že by menšina byla špatně pojmenována. Nestačí uvědomit si, že to, co mají obvykle Češi na mysli, když říkají „cikán“ nebo „Rom“, je ve skutečnosti sociálně vyloučený. Jde také o to, že problém sociálního vyloučení nelze řešit diskriminací, asimilací, vystěhováním a dokonce ani vyvražděním. Sociální vyloučení je totiž systémovou záležitostí – kdyby byli všichni sociálně vyloučení vystěhováni, ocitli by se v naší společnosti v situaci sociálního vyloučení jiní.

To nicméně neznamená, že i projevy nenávisti jsou iluzorní. Naopak, čím méně skutečný je předmět nenávisti, tím silnější ta nenávist je, podobně jako láska k nedosažitelnému idolu může člověka pohltit více než reálný vztah. „Neonacisté“ pod rouškou etnické rétoriky útočí na sociálně vyloučené. Nemohou to ovšem jasně říci, a to ze dvou důvodů: Zaprvé, často některé z charakteristik této sociální kategorie naplňují. Zadruhé, intuitivně chápou, že v sociálně vyloučených lidech problém není, a že by jasným pojmenováním jedině odhalili iracionalitu své nenávisti.

Systémovost problematiky sociálního vyloučení znamená, že její řešení se neobejde bez systémových změn. To nás přivádí k druhému tématu tohoto článku, jímž jsou sílící autoritářské tendence v české společnosti. Šíří se pocit, že současná podoba demokracie, jak ji zažíváme, má mnohé nedostatky – a jedním z jejich důsledků může být právě neschopnost řešit výše nastíněné sociální potíže. Extremistická hnutí, založená na xenofobii a autoritářství, mohou dobře oslovit právě ty, kteří mají z různých důvodů výhrady vůči českému politickému systému nebo jeho více či méně aktuální podobě. Ona hnutí jednak tyto výhrady sdílí a jednak nabízejí alternativu – autoritářskou společnost jednotnou na nacionálním základě.

Hledání ideálního vůdce

Autoritářská společnost nicméně není jedinou alternativou vůči současné podobě demokracie, a proto vysvětlení oněch autoritářských tendencí musí být širší. Jaké jsou psychologické výhody života v autoritářské společnosti, co na tom může koho lákat?

Zastánci radikálního řešení romské otázky – návrhy na „repatriaci“ apod. – často argumentují tím, že bude-li Česká republika „bílá“, bude v zemi klid. Podobná může být i argumentace pro autoritářský princip. Taková „touha po klidu“ prozrazuje určitou „přesycenost konflikty“. Řekněme, že příznivce pojednávaných názorových hnutí charakterizuje neschopnost unést rozpory současné společnosti. Mezi tyto rozpory může patřit soužití různých kultur v jednom právním celku. Multikulturní společnost klade velké nároky na toleranci, což je vlastnost osobnosti, která si je jista sama sebou natolik, že ji neohrožuje srovnání s jinými kulturními normami a hodnotami. Naopak nezralá osobnost jen stěží unese rozdílnost, s níž je konfrontována, a „chaos“, do něhož je vržena. V zájmu uchování své křehké identity se snaží chápat onu rozdílnost jako absolutní – popírat to, že všichni jsme lidé, navzdory tomu, že můžeme mít rozdílnou barvu kůže nebo původ. Podobně náročné může být i ustát volnou soutěž politických názorů. Kdo se těžko orientuje v politickém prostoru (jakkoli to muže být dáno také kvalitou tohoto prostoru samotného), snadno se upne k tomu, kdo nabízí snadná a jednoduchá řešení. Pluralita politických sil se přitom zdá taková snadná a jednoduchá řešení znemožňovat.

Radikalizace „neonacistických“ hnutí a jejich příklon k autoritářskému principu mohou zčásti pramenit také v tom, že je jim ztěžován vstup do veřejného prostoru. Jejich příznivci mohou mít pocit, že jim je odpírán vliv na utváření legislativního rámce země, jíž jsou občany. Docházejí k závěru, že demokracie selhala, jejich práva jsou jim ukradena, a že je třeba přejít ke „skutečné akci“. Protože mají pocit, že oni sami neobstáli, může se jim zdát bezpečné spolehnout se na toho, kdo jejich pochybnostmi zrazován není.

Detabuizace a hledání hranic

Nepřehlédnutelným rysem chování a verbálních projevů „neonacistů“ je narážení na společenská a politická tabu (hajlování, zpochybňování holocaustu, hanlivé označování etnických skupin, atp.). Touha překračovat tabu je do značné míry přirozenou lidskou potřebou, která může být vybuzena zvláště tehdy, je-li na jedince uvalena subjektivně nesnesitelná míra konformity. Lze tedy předpokládat, že k pojednávanému chování mají sklon zejména ti, kterým je, ať už v rodinném nebo širším společenském prostředí, bráněno v autentickém sebevyjádření.

Co je zakázané, je přitažlivé. Jsou-li děti nadměrně omezovány ve svém přirozeném projevu doma, spadnou do stejné role „omezovaného“ snadno i v jiném prostředí, ve škole nebo jinde. Není divu, že je přitahují právě zakázaná témata nebo činnosti. Podobný sklon je přirozený i pro toho, kdo byl omezován naopak málo. Za účelem nalezení hranic, která mu umožní orientaci, může tabuizovaná témata nebo projevy vyhledávat právě proto, aby se ujistil o tom, že nějaká omezení platí. Mluvíme-li o hranicích a omezení, vede nás to k roli otce v rodině. Ať už dosáhla emancipace žen jakýchkoli výsledků, stále je zdrojem řádu v rodině otec. Chybí-li v rodině (fungující) otec, mívá dospívající potíže s identitou (zvláště chlapec se svou mužskou identitou) a s osvojením si vyrovnaného přístupu k řádu (omezením, pravidlům). Stejný efekt může mít výchova příliš dominantním otcem, který vyžaduje slepé následování. Přilnutí k vlasteneckým ideálům může být  (ne nutně) východiskem z nouze, podobně jako přilnutí k matce může být nouzovou reakcí na neadekvátně zastoupenou roli otce. Idealizovaný vůdce může jedinci s oslabenou mužskou identitou dodat pocit síly a výměnou za poslušnost poskytnout chybějící ocenění.

Diskuze s „neonacisty“

Z psychologického profilu „neonacistů“ vyplývá důležitost diskuze s nimi. Lze předpokládat, že jako děti měli malou zkušenost s „demokratickým“ zacházením a rovnoprávnými vztahy. Diskuze s nimi pro ně proto může být žádanou korektivní zkušeností. Pro mnohé z nich to může být poprvé, co je někdo bere vážně. Bude-li jim nabídnuta tato příležitost, nebude možná třeba, aby ji hledali v „akci“.

Dokud odpůrci „neonacismu“ nepřistoupí na to, že „neonacismus“ není zločin, protože zločinné může být pouze jednání, nečekejme, že by „neonacismus“ ustoupil. Nepřátelský přístup v a k diskuzi vede k bujení vzájemných projekcí – lidé vidí v druhých ztělesnění absolutního zla a v sobě hrdinné strážce pravdy, kterou bůhvíjakým zázrakem odhalili. Takové černobílé vidění ve skutečnosti xenofobii podporuje. Černobílé vidění světa vytváří iluzi mocného a skrytého (konspirujícího) nepřítele, čímž vytváří poptávku po autoritářském vůdci, který „s temnými silami zamete“. Černobílým přístupem se antifašisté a další „liberální“ aktivisté připodobňují svým nepřátelům. Lze se pak ptát, zda jsou si skutečně vzájemně nepřáteli, zda se ve skutečnosti k uspokojení svých potřeb vzájemně nepotřebují.

Tato úvaha vede tedy k odmítnutí přístupu těch aktivistů proti xenofobii, rasismu, antisemitismu či neonacismu, kteří tvrdí, že „s rasisty se nediskutuje, neb rasismus je nezpochybnitelné zlo“. Účast „neonacistů“ na tematicky relevantních debatách je jejich odpůrci označována za „strategii skákání do řeči“. „Antifašisté“ většinou nechtějí připustit, že ti i oni by mohli být v jakémkoli prostoru na stejné rovině. Rezignují na humanistický základ každé diskuze – všichni jsme lidé a nikdo z nás nevlastní pravdu. Proč se bojí relativizace svých postojů a postojů svých protivníků? Jsou si liberální představitelé občanského sektoru sebou skutečně tak málo jisti, že ze strachu, aby ultrapravice neovládla veřejný prostor, odmítají vyslechnou názory, proti nimž bojují?

Zakazovat „neonacistický“ názor nikam nevede, protože zákaz myšlenku nevymýtí, ale naopak posílí. „Myšlenkový zločin“ je pojem, který poprvé užil G. Orwell v románu 1984, a nejen proto patří do totalitního diskursu. Psychologické výzkumy ukazují, že lidé se nezbavují určitých názorů proto, že jsou přesvědčeni argumentací, natožpak proto, že jim je někdo zakázal. Potlačení určité myšlenky vede namísto zeslabení naopak k jejímu posílení a těžko odhadnutelným proměnám (například v jiné politické hnutí nebo v nahrazení jednoho „terče“ jiným). „Neonacistů“ se není třeba bát, ani diskuze s nimi. Diskuze se obvykle bojí ti, kteří jsou slabí v kramflecích nebo ti, kteří lžou. Odmítání diskuze tedy může leckoho váhavého podpořit v přiklonění se na stranu „těch, s nimiž se nediskutuje“.

Represe nositelů rasistických či fašistických postojů nepřispěje ke snížení popularity rasistických nebo fašistických hnutí. Jednou z nejdůležitějších motivací k tomu stát se příslušníkem nebo podporovatelem takového hnutí je totiž to, že se jedná o hnutí více či méně ilegální a výrazně opoziční. Je třeba důkladně zvažovat, zda persekuce hnutí, které odporují demokratické povaze našeho politického systému, nemá spíše kontraproduktivní výsledek. Již dnes můžeme sledovat, jak se někteří jedinci, usvědčení z rasisticky motivovaných činů, stávají mnohými respektovanými vzory či uctívanými oběťmi.

Závěr

Xenofobní, rasistická, antisemitská, autoritářská či totalitní hnutí u nás nevznikají sama od sebe. Jsou ukazatelem nedostatků, které jsou pro naši společnost charakteristické. Nejsou to ovšem ty nedostatky, na které „neonacisté“ výslovně upozorňují. Nejsou jimi cigáni, Romové, homosexuálové, Arabové nebo narkomani. Skutečné příčiny hledejme v úrovni rodiny a státu. Rozpad rodiny a širších příbuzenských vztahů, který u nás zrychlil po roce 89, a klesající kvalita naší zastupitelské demokracie, jsou klíčové faktory podílející se na expanzi „neonacismu“ v ČR. Ve vztahu k „neonacistům“ není žádoucím prostředkem represe nebo jiná forma „eliminace“, ale široká, celospolečenská diskuze. „Neonacismus“ je symptomem takové rodinné nebo společenské struktury, kde převahu má ten, kdo je násilnější, anebo kde síla zcela chybí. Vzhledem k tomu je za účelem produktivní „diskuze s neonacisty“ nutno chápat je jako skutečné partnery – tedy vystříhat se takového přístupu, kdy jsou chápáni jako „naši nepřátelé“.

Shrnutí

Xenofobní projevy a autoritářské tendence jsou vzájemně propojeny v rámci tzv. paranoidně-schizoidní pozice.

Mezi jejich psychologické příčiny patří nespokojenost s vlastním životem a snaha posílit svou identitu. Přilnutí k vlasteneckým ideálům a idealizovanému vůdci může kompenzovat nejistou identitu a částečně vyřešit i ambivalentní vztah ke společenským omezením.

V agresi vůči sociálně vyloučeným lze vysledovat latentní sebenenávist; potřebu „svést na někoho vinu“ za svou nespokojenost; a snahu utvrdit se v černobílém viděním světa, které usnadňuje uchopení vlastní identity v „příliš složitém“ (multikulturním) a „zestejněném“ (globalizujícím se) světě.

Pojednávané projevy a tendence nelze v dlouhodobé perspektivě zmírnit jinak než nalezením nové alternativy, jak onu nespokojenost a ztrátu identity řešit.

Bude-li součástí hledání nové podoby demokracie a nového přístupu k problematice sociálního vyloučení a soužití různých kultur také veřejná diskuze s představiteli xenofobních a autoritářských hnutí, bude toto hledání efektivnější a jeho výsledek získá širší občanskou podporu.

„Neonacisté“ nejsou ani tak hrozbou demokracii, jako spíše nepřímým ukazatelem jejich napravitelných nedostatků.

Literatura

Castel, Robert (2005): Die Stärkung des Sozialen: Leben im neuen Wohlfahrtsstaat, Hamburg: Hamburger Institut für Sozialforschung, 2005

Halliday, Fred (2001): Two Hours That Shook the World: September 11, 2001 – Causes and Consequences, London: Saqi Books 2001

Hejdánek, Ladislav: Filosofie a nacionalismus, in: Reflexe, č. 9, 1993

Johnson, Haynes (2005): The Age of Anxiety: McCarthyism to Terrorism, Orlando: Harcourt 2005

Jounghwa Choi, Kyoung-Nan Kwon, Mira Lee (2007): Understanding Materialistic Consumption: A Terror Management Perspective, in: Journal of Research for Consumers, Issue 13, 2007, online: http://www.jrconsumers.com/index

Šebek, Michael (2002): Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, III.ročník, zima 2002, číslo 2, s. 41-45