Archív

Posts Tagged ‘psychoanalýza’

Otázky filosofie psychoanalýzy

Září 21, 2015 1 komentář

(První kapitola knihy Výklad afektů. K filosofickým otázkám psychologické práce s nevědomím, Hynek Tippelt, Ústí nad Labem 2015)

V této kapitole bude nastíněn rozsah a členění oblasti, jež je předmětem filosofie psychoanalýzy, a hlavní otázky, které si klade. Abychom se zorientovali v tématice filosofie psychoanalýzy, pomůžeme si klasickým rozčleněním filosofických disciplín.  Filosofie se může zaměřit na tři hlavní aspekty psychoanalýzy – ontologický, gnoseologický a etický. V čem spočívá její ontologický aspekt? Psychoanalýza jako teorie mysli, psychologie osobnosti a vývojová psychologie, stojí na určitých ontologických předpokladech. Na první pohled by se mohlo zdát, že svět psychoanalýzy je světem solipsisty,[1] který vše, s čím se potkává, chápe jako své projekce[2] nebo vnitřní objekty[3]. V českém psychoanalytickém prostředí se traduje ilustrativní anekdota: Když pravidelné sezení u jednoho známého pražského analytika začal klient sdělením, že minule bohužel nemohl dorazit, protože mu vyhořel dům, analytik se zamyslel, prohrábl vousy a položil otázku: „A co vás k tomu napadá?“ Vskutku, povaha analytické práce, technika volných asociací[4] a jejich interpretace v kontextu pacientovy někdejší zkušenosti nebo dynamiky psychoterapeutické situace, založené na uměle nastaveném nerovnoprávném vztahu dvou dospělých jedinců, s sebou cosi jako „odmýšlení vnějšího světa“ nese. Klienti psychoanalytické terapie mohou být vyzýváni, aby v psychoanalytickém sezení „zapomněli“ na to, co se smí a nesmí, nebo co si mohou dovolit s ohledem na své postavení, atp., a říkali, co je napadá. S vnější realitou se nadále počítá, v kontextu analýzy se nicméně stává obsahem volných asociací. To znamená, že nelze přistupovat k něčemu z toho, co klient do analýzy přináší, jako k „reálnému“, zatímco ostatní „produkce“ se označí za fantazijní. Ostatně, nikdy by nebylo možno zjistit, kde se nachází hranice mezi „přesnou vzpomínkou“ a „čistou fantazií“. Vše, co se v analýze objeví, je třeba chápat jako fantazma a zvažovat jeho psychickou realitu, roli v psychickém systému, nikoli jako údaj, který je nutno ověřit v jeho pravdivosti vztažením k sociálnímu, ekonomickému nebo jinému rozměru analyzandova (pacientova) „civilního“ materiálního života. Fakt existence vnější reality proto ale není třeba zpochybňovat. Psychoanalytická situace přirozeně zahrnuje určitou míru distance vůči každodennímu světu, ta je ale určena spíše povahou psychoanalytického dialogu, jeho otevřeností, volností a důsledností ve snaze o porozumění, než tématikou, jež není předem dána. To, co se „odmýšleno“, jsou tedy především některé komunikační normy, které forma psychoanalytického rozhovoru neužívá.

Psychoanalytická ontologie nemůže být subjektivním idealismem.[5] K solipsistickému obrazu světa,[6] pokud by charakterizoval systém pacientových projekcí, by freudovský analytik přistoupil jako k obraně, narcistickému stažení nebo regresi.[7] Jakýkoli subjektivismus by odporoval například Freudovu pojetí dvou principů duševní činnosti.[8] Výchozím motorem, původním zákonem všeho duševního dění, je podle Freuda úsilí o vyhnutí se bolesti a strasti, které vznikají z pudového napětí. Tento původní zákon nazývá Freud princip slasti. Vedle něj staví rovnocenný princip reality, skrze který je psychický systém vztažen k vnějšímu světu. Tlak vnější reality a nutnost se na ni adaptovat vysvětluje to, že postupně během vývoje získáváme schopnost jediný vrozený princip slasti omezit a jeho projevy modifikovat. Psychoanalytické myšlení, jakkoli zaměřené na intrapsychický svět, dávno minulé, nevědomé a vytěsněné, tedy neopouští předpoklad existence společného, množstvím subjektů sdíleného světa. Z pochopitelných důvodů ale nemůže být jednoduchým materialismem. Psychoanalýza nejenže přiznává plnou realitu slovům, ale přiznává ji také tomu, co je mezi nimi a za nimi, doceňuje i význam mlčení a někdy se pokouší i o jeho interpretaci.[9] Nejenže centrum jejího zájmu spočívá v subjektivních prožitcích, ale zajímá se o ně tím pozorněji, čím méně nebo zřídkavěji si jich je sám subjekt vědom. Vyrovnat se s obtížemi smíření významu materiální, objektivní nebo sdílené reality s významem jeho psychického, subjektivního a fantazijního protějšku, je nejdůležitějším úkolem psychoanalytické ontologie.

Z potenciálních témat psychoanalytické gnoseologie vyvstává do popředí otázka psychoanalytické interpretace. Co se děje při překladu volné asociace do analytikovy intepretace a jaký má interpretace status? Interpretace je jedním ze základních nástrojů analytika, je tím, čím se analýza vedle terapeutického uspořádání a soustředění na přenos, jenž s uspořádáním souvisí, liší od ostatních forem psychoterapie. Je analytikovou reformulací (novým pojmenování) materiálu (fantazií, asociací, symptomů), se kterým do analytické situace přichází klient. Analytikova reformulace je přiložením nového významu klientovu materiálu, významu, který bývá označován jako latentní (oproti manifestnímu), nevědomý (oproti vědomému) nebo fantazijní/symbolický (oproti explicitnímu). Analytikova „reformulace“ je založená na osobní analytické zkušenosti, na teoretickém porozumění psychoanalytickým modelům psychického fungování a na schopnosti své náhledy aplikovat a srozumitelně předat. Může mít potom interpretace nějakou závaznost, a jaká jsou její kritéria? Lze mluvit o pravdivosti intepretace a o její verifikaci nebo falsifikaci? V klinickém použití je nástrojem terapeutické změny, a proto je „správná“ tehdy, když k ní vede. Spíše než o pravdivosti lze tedy mluvit o smysluplnosti interpretace, její přiléhavosti z hlediska snadnosti přijetí analyzandem nebo o její využitelnosti v širší analytické konstrukci.

Bezprostředním znakem toho, že intepretace vede k terapeutické změně, je pacientův náhled dříve neuvědomovaných vztahů, prožitek nově objevené souvislosti dříve „neslučitelných“ (konfliktních) psychických faktů (vzpomínek, požadavků superega, apod.). Analyzandův nesouhlas se smyslem interpretace nemusí znamenat její nesprávnost ve smyslu další nepoužitelnosti, neboť nesouhlas může být pouze výrazem odporu (ne každý nesouhlas ale musí být odporem). Podobně je tomu s analyzandovým souhlasem s vyslovenou interpretací: analyzand může mít různé důvody, proč v daném okamžiku s danou interpretací souhlasí, a teprve analyzandovy další asociace mohou jeho souhlasu (nebo nesouhlasu) dát nějaký (pro analýzu použitelný) význam. Jestliže v kontextu terapie může být interpretace ověřena, nikoli snad ve své pravdivosti, ale smysluplnosti, reakcí analyzanda a dalším pokračováním analýzy, jak je tomu potom v případě psychoanalýzy umění nebo politiky, kde dialogická výměna interpretací a volných asociací není přítomna nebo není podmínkou? Nese s sebou povaha psychoanalytické interpretace nutnost omezení její aplikace na kontext psychoterapie? To je zásadní otázka, kterou musí psychoanalytická gnoseologie řešit.

Z etického hlediska je v psychoanalýze problematický jednak cíl analýzy, jednak technika její praxe. Terapeutický cíl se zdá prostě morální, otázkou je, nakolik není pouhou ideou. V analytikově odhodlání věnovat se své praxi nemusí hrát morální motivy podstatnou roli, nemusejí ji hrát ani motivy finanční nebo karierní.[10] Cílem jeho psychoanalytické zkušenosti je nepochybně obohatit se také emocionálně a intelektuálně. Analytik a analyzand se společně podílejí na vytváření významu analýzy. Společně identifikují symbolickou rovinu materiálu, jehož manifestaci mimo psychoanalytickou situaci nelze pokládat za nutnou, a jsou touto zkušeností proměněni. Z této perspektivy se psychoanalýza jeví jako společné úsilí analytika a analyzanda o dosažení rovnosti, vzájemné úcty a společného usilování o pravdivé poznání.[11] Technika psychoanalýzy je tomuto etickému cíli podřízena, a proto „etické selhání v psychoanalýze vede neodvratně k pochybení technickému“.[12]

Technika psychoanalýzy se ze strany analytika řídí třemi základními pravidly – abstinence, zdrženlivosti a anonymity.[13] Abstinencí se rozumí neuspokojování tělesných nebo emocionálních potřeb. Freud v prvním textu, kde se této otázce věnuje, uvádí: „Analytická technika požaduje od lékaře, že by měl pacientce, která touží po lásce, odmítnout satisfakci, jíž se dožaduje.“[14] Jde tedy v první řadě o neuspokojování sexuálních potřeb, princip se ale obvykle chápe v širším smyslu odmítání uspokojování erotických tužeb i jejich symbolických náhražek. Princip abstinence je setrvalou otázkou psychoanalytické teorie[15], protože náhražkovou formou erotického uspokojení může být i samotný psychoanalytický rozhovor, a tak není zcela jasné, od čeho všeho by se mělo abstinovat. Sexuální fantazie jsou obvyklou součástí přenosu i proti-přenosu[16] a abstinencí se nemůže rozumět jejich potlačování ve smyslu aktivního úsilí o jejich neuvědomování. Analytikovým záměrem s ohledem na cíl podpořit společné úsilí o pravdivé poznání ovšem není ani jejich uspokojení, symbolické nebo reálné, ale hledání jejich nejpoužitelnější interpretace bez ohledu na její případnou symbolickou hodnotu. Abstinence tedy znamená „nevyhovět pacientovým přenosovým nárokům a tužbám tím, že bychom změnili své chování komplementárně k pacientovu.“[17] Stejná míra abstinence je samozřejmě požadována, i pokud jde o nároky a touhy proti-přenosové. Abstinence je v tomto smyslu určitá nemilosrdnost v oddanosti psychoanalytickému procesu volné asociace a interpretace, která souvisí s důvěrou v jeho očekávatelné výsledky, jež předčí přechodná a méně hodnotná potenciální uspokojení, ať už se odehrávají v reálných rozměrech nebo na rovině analytikova narcismu.

Druhé pravidlo, princip zdrženlivosti nebo také neutrality, jak Freudův originální výraz die Indifferenz[18] přeložil britský psychoanalytik James Strachey, se týká analytikových hodnotících postojů a jejich role v analytické situaci. Zásada zdrženlivosti znamená pro analytika zaujmout „takový mentální postoj, v němž nepodřizuje léčbu určitým ideálům, zásadám či hodnotám.“[19] Podobně jako je tomu v případě abstinence, ani pravidlo zdrženlivosti není možno absolutizovat. Již v tom, že je analytik analytikem, projevuje cosi ze svého hodnotového světa. Již tím, že pacienta přijme v dohodnutý čas, uspokojuje potenciálně pacientova přenosová přání a svůj profesionální narcismus. Navíc mohou nastat situace, kdy se zdá, že se uplatnění pravidel neutrality a abstinence vylučuje. Setrvává-li například analytik v mlčení a nereaguje na nevyslovená analyzandova přání, může si to analyzand snadno vyložit jako nepřátelský postoj. Analytikovo mlčení by bylo možno interpretovat jako nesouhlas s tím, co pacient říkal ve chvíli, jež mlčení předcházela, anebo jako nepřátelské lpění na tom, aby mu pacient odpověděl na otázku, již mu položil. Analytikovo mlčení může být analyzandem interpretováno přinejmenším v tom smyslu, že analytikovi nestojí za reakci nebo za to, aby uznal nesprávnost směru, kterým se svou otázkou vydal.[20] Jiným příkladem by mohla být analytikova pobavená reakce. Může si analytik při analýze dovolit uvolnění smíchem nebo pousmáním? Narušuje tím svou abstinenci, prokazuje, že není neutrální, zároveň ale analyzanda přesvědčuje o svém pozorném zaujetí a vnitřní zainteresovanosti, a implicitně ho tak ubezpečuje o dostatečně silně ustavené vazbě terapeutické pracovní aliance.[21] Při posuzování toho, jakým způsobem mají být technická pravidla uplatněna, je tedy třeba mít na mysli, že jsou odvozena z cíle, jímž je poznání duševního života klienta. Tento cíl je uskutečnitelný jen v situaci rovnosti a vzájemného respektu, které podporují otevřenost a volnost dialogu, a je otázkou, nakolik by takový dialog neomezená neutralita nebo abstinence neznemožnila.

Podřízenost cíli společně usilovat o porozumění pacientově psyché platí i pro třetí základní pravidlo psychoanalytické techniky, jímž je anonymita. „Lékař má být pro analyzovanou osobu neprůhledný a tak jako zrcadlo nemá ukazovat nic jiného, než co je ukázáno jemu samému,“ píše Freud.[22] Ani zde si nelze představit neomezené dodržení předpisu. Analytik se může „schovávat“ mimo dohled pacienta, ležícího na psychoanalytické pohovce, ale ani tak nemůže zabránit tomu, aby se pacient nedozvěděl něco z jeho osobního života. Někteří analytici například zastávají názor, že praktikující analytik by neměl publikovat své názory nebo kazuistiky, aby tím pacientům potenciálně neodkryl svá teoretická východiska, čímž by jim ukázal, jakým směrem se mají v terapii ubírat, pokud by se vědomě nebo nevědomě rozhodli vyhovět očekáváním, jež na straně analytika odhadují.[23] Taková aplikace principu anonymity je reálně uskutečnitelná a je na volbě analytika, zda jí podřídí. Ideální anonymitu by však byl schopen poskytnout pouze analytický automat, který by osobní a emocionální život vůbec neměl, a od nějž by se právě proto nedala očekávat dostatečná míra porozumění.

Zdá se tedy, že spíše než nepřekročitelnými zákony jsou tři základní psychoanalytická pravidla určitými pokyny, které prakticky ozřejmují cíl psychoanalýzy. Tímto cílem je interpretativní poznání analyzandova duševního života na základě otevřeného naslouchání tomu, jak se jeho souvislosti a zákruty ukazují v pacientových volných asociacích. Relativizace „technické triády“ anonymity, zdrženlivosti a abstinence, která je v současné psychoanalýze obvyklá,[24] tedy nesouvisí jen s tím, že do psychoanalýzy občas přijde klient, který tam nepatří – například násilník vyhrožující analytikově rodině nebo sebevražedný psychotik, ačkoli ani v těchto případech někteří analytici nedoporučují ustoupení od nezaujatě interpretačního postoje – ale je především neodmyslitelná od dynamičnosti a komplexnosti utváření psychoanalytického procesu. To samozřejmě nemá znamenat výzvu k porušování pravidel psychoanalytické techniky, jen je třeba si uvědomit, že některé výjimky pravidlo potvrzují, protože žádné z pravidel nestojí samo o sobě jako účel. Anonymita, zdrženlivost a abstinence, pojímané jako nekompromisní požadavky psychoanalytické techniky, by byly naivními koncepty přehlížejícími jednak široké spektrum situací, v nichž analytik nutně z neutrální role vystupuje, a jednak vnímavost a inteligenci analyzanda, který se na svého analytika může stát hotovým „odborníkem“, aniž by k tomu nutně potřeboval více než psychoanalytická sezení. Analytická technická pravidla nemohou překrýt skutečného analytika v jeho spontaneitě, autenticitě a reálném lidství. Pod rouškou metodických postupů, jejich konkrétní volby a specifického uplatnění bude vždy více nebo méně zřetelně prosvítat ne-anonymní, intelektuálně zaujatý a emocionálně zainteresovaný pomocník a badatel. Žádná naprostá analytická skrytost by ani nebyla žádoucí, neboť v osobě analytika, a nikoli v jeho vzdělání, koření jeho zájem o psychoanalytickou zkušenost, její prozkoumání a využití, a jeho osobnost je nástrojem pracovní aliance, intepretace a terapeutické změny.

Zdrženlivá, neutrální nebo distancovaná poloha analytického přístupu má ještě další, gnoseologický a ontologický rozměr. Anna Freudová v knize Já a obranné mechanismy[25] uvádí, že analytik by měl svou „osvětlovací práci provádět ze stanoviště, které je od Ono, Já a Nadjá stejně vzdáleno“.[26] Analytik by se měl ztotožnit se svou relativně distancovanou pozicí, neboť ta mu umožňuje dosáhnout maximální nezaujatosti potřebné k tomu, aby dokázal účinně zkoumat nevědomé konflikty analyzandových motivů. Analytik si samozřejmě všímá i svých protipřenosových reakcí, zabývá se jimi ovšem se záměrem porozumět projekcím klienta, resp. tomu, co ze své minulosti ve vztahu k němu opakuje. Měl by se zdržet toho, aby ve svých interpretacích nebo své pozornosti dával přednost některé z instancí, a nestranně se soustředit na ty nevědomé součásti, které se právě objevují v asociačním procesu. Z hlediska psychoanalytické techniky se tato zásada projevuje například tím, že není apriorně upřednostňován překlad symbolů, analýza odporu nebo přenosu atp.[27] Takto pojaté pravidlo neutrality zahrnuje předpoklad rovnoprávného vztahu třech základních oblastí mysli, z nichž každá odkazuje v celku reality jiným směrem. Zatímco instance ono (id) obsahuje pudy, resp. naše biologické dědictví, instance nadjá (superego) reprezentuje vliv výchovy a společensko-kulturních pobídek a tlaků. Instance já (ego) je vůči dvěma ostatním v roli pozorovatele, je jejich obětí, nástrojem, smírčím soudcem, obratným manipulátorem i jejich kompromisním výtvorem. Vzhledem k této struktuře je možno pozorováním ega zachytit podobu ostatních dvou instancí, a pouze proto má být podle Freudové[28] při analýze naše pozorování soustředěno na něj. Koncept neutrality byl dále rozšířen americkým psychoanalytikem Alexem Hofferem, který k „soupisu instancí“, vůči nimž má být analytik ze svého stanoviště stejně distancovaný, navrhl připojit „vnější realitu“.[29] Znamená takové pojetí neutrality absolutní skepticismus či iluzionismus? Anebo je naopak potvrzením reálnosti každé z instancí?

Vedle nastíněné problematiky psychoanalytické ontologie, gnoseologie a etiky, si lze samozřejmě představit také další odnože filosofie psychoanalýzy, např. její politickou filosofii, pokud bychom psychoanalýzu chápali ve smyslu hnutí, nebo filosofii psychoanalytického práva, pokud bychom se zaměřili na rámec psychoanalytické psychoterapie a jeho vytváření v rámci tzv. terapeutického kontraktu. Těmto subdisciplínám psychoanalytické filosofie se v této práci nebudu věnovat jednak z praktického důvodu, že zde není prostor na vylíčení vývoje psychoanalytického hnutí ani historických okolností jeho působení, jednak z důvodů teoretických. Předkládaná koncepce filosofie psychoanalýzy založená na spinozismu totiž přejímá ontologický ráz Spinozova uvažování.[30] Spinozův výklad vždy odkazuje k základním ontologickým premisám, jak to odráží také struktura jeho nejkomplexnějšího díla Etika. Veškerá problematika je ve Spinozově knize řešena dedukcí z výchozích ontologických pojmů, všechny „speciální“ filosofické disciplíny jsou odvozeny z ontologie. Tento přístup je u Spinozy oprávněn tím, že veškeré jednotliviny chápe jako mody jediné substance, jeho tzv. substančním monismem. Jestliže substance[31] je předmětem ontologie, je jejím předmětem odvozeně vše, a žádná filosofická otázka tedy nemůže být řešena mimo kontext základních ontologických pravd.

Psychoanalýza získala mezi filosofy brzy po svém vzniku značnou popularitu. Mnozí jí byli ovlivněni, jiní chtěli „určit její místo“. Je otázka, nakolik tím byla dotčena psychoanalýza, její praxe a vývoj její teorie. Srovnáme-li, jak často filosofové tématizují psychoanalýzu s tím, jak často čerpají analytici z filosofie, můžeme nabýt dojmu, že mnohem větší zájem na filosofii psychoanalýzy mají filosofové než psychoanalytici. Domnívám se nicméně, že takový poměr je spíše reliktem dvacátého století, kdy psychoanalytický přístup k filosofii jako k projekci mohl budit dojem posledního hřebíku do rakve někdejší královny věd a kdy se psychoanalýza stejně jako mnohé jiné moderní vědecké projekty domnívala, že si bez filosofie vystačí. Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, současné duchovní klima přesvědčuje o opaku. Terapeutka a spisovatelka, Lavinia Gomezová ve své knize Válka o Freuda. Úvod do filosofie psychoanalýzy[32] píše: „Pro filosofy představuje psychoanalýza zvláštní výzvu. Její ústřední pojem – nevědomí – představuje radikální kritiku tradičního nahlížení mysli a přitom uniká definitivní klasifikaci. Psychoanalýza stojí na křižovatce různých filosofických programů, kterými byla anektována, což dovoluje, aby jejich základní principy byly prověřeny společně.“[33]

Ano, mohl by to být právě koncept nevědomí, co filosofy na psychoanalýze tolik přitahuje a tolik dráždí. Je neodmyslitelnou součástí evropské nebo západní filosofické tradice chápat člověka jako rozumného[34] a jeho psychický život jako to, čeho si je člověk vědom. Není-li centrem našeho života náš vědomý psychický život, co vůbec může filosofie k lidským záležitostem říci? Jakou hodnotu má vůbec filosofické poznání, pokud racionalita je jen povrchem, pod nímž se skrývá oblast, jíž není možno rozumět, protože nepodléhá zákonitostem logiky a navíc v běžné zkušenosti není zjevná? Jsme-li pudové bytosti, ovládané nevědomím, jaký by pro nás mohla filosofie mít smysl, ne-li nešikovné náhražky přímého uspokojení pudových potřeb? Takové otázky si filosofie konfrontovaná s poznatky psychoanalýzy musí nezbytně klást. A možná právě z nutnosti bránit se představovanému nebo někdy i reálnému útoku psychoanalýzy na autoritu a svébytnost filosofie usilují filosofové o odvození psychoanalýzy z filosofie.

[1] Definice solipsismu se různí, nicméně nejčastěji tak bývá označován filosofický systém George Berkeleyho (srovnej např. Berkeley, George, Pojednání o základech lidského poznání, Praha 1995), v českém prostředí bývá srovnáván s egodeismem Ladislava Klímy.
[2] Projekce je v psychoanalýze obranný mechanismus, při němž si člověk představuje, že jeho specifické impulsy či přání a jiné aspekty jeho samotného, případně jeho vnitřní objekty jsou umístěny v nějakém vnějším objektu. Srovnej: Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[3] Vnitřním objektem se rozumí představa objektu.
[4] V originále Freudových textů „„freier Einfall“, tedy spíše náhlý nebo volný nápad. Technika spočívá v analytikově vybídnutí, aby analyzand říkal vše, co ho napadne, bez zábran a posuzování relevance. Analyzand se o to pokouší a analytik obsah jeho nápadů interpretuje. Srovnej Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[5] Původ tohoto pojmu je v textech německých filosofů Friedricha Wilhelma Josepha von Schellinga a Georga Wilhelma Friedricha Hegela, kteří jím označovali filosofický systém Immanuela Kanta. Kantova teoretická filosofie se vyrovnává s otázkou poznatelnosti objektivní reality. Kant dochází k závěru, že svět naší zkušenosti jsme schopni vědecky poznávat, nicméně tím je oblast racionálně poznatelného uzavřena a realita, jak je sama o sobě, je pro nás nepoznatelná. (Srovnej: Kant, Immanuel, Kritika čistého rozumu, Praha 2001.) Jeho praktická filosofie hledá normu, jíž je možno se řídit v mravním rozhodování, a nachází ji v racionálním pravidle kategorického imperativu, spočívajícím v povinnosti být rozumný, kterou na sebe z úcty k rozumnosti bere rozumná bytost. (Srovnej: Kant, Immanuel, Kritika praktického rozumu, Praha 1996.) Já zde pojem subjektivního idealismu užívám ve smyslu názoru, že základem skutečnosti, s níž se subjekt setkává a kterou má možnost poznávat, je on sám.
[6] Solipsismus v ontologickém smyslu definujme jako přesvědčení subjektu, že neexistuje nic kromě něj a jeho aktuálních nebo minulých psychických stavů; solipsismus v gnoseologickém smyslu pak jako přesvědčení, že subjekt nemůže vědět, zda existuje něco kromě něj a jeho aktuálních nebo minulých psychických stavů. (Srovnej Kennick, William E., On Solipsism, in: Hanly, Charles a Lazerowitz, Morris (eds.), Psychoanalysis and Philosophy, New York 1970, str. 188-209.)
[7] Srovnej Kennick, William E., On Solipsism, in: Hanly, Charles a Lazerowitz, Morris (eds.), Psychoanalysis and Philosophy, New York 1970, str. 188-209.
[8] Freud, Sigmund, Formulování dvou principů psychického dění, in: Freud, Sigmund, Spisy z let 199-13, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1998, a Freud, Sigmund, Smutek a melancholie, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002.
[9] Srovnej např. Hošková, Marie, Mlčení v psychoanalýze, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP dne 29. 5. 2007 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page137/page137.html .
[10] Srovnej Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka, Praha 2008.
[11] Srovnej: „Základní principy psychoanalýzy – zejména ty, které strukturují základní uspořádání – jsou založeny na etických koncepcích rovnosti, vzájemné úcty a společného usilování o pravdivé poznání.“(Etchegoyen, Horacio R., The Fundamentals of Psychoanalytic Technique, Karnac Books 1999, podle: Junek, Petr, K etice psychoanalytické techniky, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLSJEP dne 5.4.2004 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page138/page138.html .
[12] Etchegoyen, Horacio R., The Fundamentals of Psychoanalytic Technique, Karnac Books 1999, podle: Junek, Petr, K etice psychoanalytické techniky, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLSJEP dne 5. 4. 2004 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page138/page138.html .
[13] Srovnej: Laplanche, Jean a Pontalis, Jean-Bertrand, The Language of Psycho-Analysis, New York 1973.
[14] Freud, Sigmund, Poznámky o přenosové lásce, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002., str. 266.
[15] Srovnej: Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[16] Protipřenosem se rozumí přenos analytika na pacienta.
[17] Hošková, Marie, Neutralita, abstinence a terapeutická aliance, přednáška pro Českou psychoterapeutickou společnost ČLSJEP dne 20. 1. 2011, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page105/page105.html
[18] Německý výraz se v technickém užití objevuje poprvé v textu Freud, Sigmund, Poznámky o přenosové lásce, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002.
[19] Hošková, Marie, Neutralita, abstinence a terapeutická aliance, přednáška pro Českou psychoterapeutickou společnost ČLSJEP dne 20. 1. 2011, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page105/page105.html
[20] Srovnej: Schlesinger, Herbert J., The process of interpretation and the moment of change, in: Journal of American Psychoanalytic Association, 1995, roč. 43, č. 3, str. 663-88.
[21] Termín pracovní aliance v psychoanalýze označuje důvěru, bez níž by nebyl možný intimní terapeutický vztah. Klient může analytikovi důvěřovat na základě zkušenosti s ním i na základě přenosu, ale je třeba, aby jistá míra důvěry byla přítomna už od počátku, jinak se terapeutický proces nemůže rozběhnout. Klient musí být více či méně přesvědčen, že analytik chce jeho dobro.
[22] Freud, Sigmund, Rady lékaři při psychoanalytické léčbě, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1997.
[23] Srovnej: Casement, Patrick, Hledání a objevování. Jak se učit v psychoanalýze od pacienta, Praha 1999.
[24] Srovnej: Akhtar, Salman, Comprehensive Dictionary of Psychoanalysis, Karnac Books 2009, str. 187.
[25] Freud, Anna, Já a obranné mechanismy, Portál 2006.
[26] Tamtéž, str. 26.
[27] Srovnej: Tamtéž, str. 24
[28] Tamtéž, str. 12.
[29] Hoffer, Axel, Toward a definition of psychoanalytic neutrality, in: Journal of the American Psychoanalytic Association, č. 33, str. 771-795.
[30] Srovnej, co o místě ontologie ve Spinozově filosofii a významu Spinozovy ontologie říká Gilles Deleuze: „Nikdy nebyla než jedna ontologie. V ontologii uspěl jen Spinoza. Vezmeme-li ontologii v extrémně přísném smyslu, vidím jenom jeden případ toho, že se filosofie realizovala jako ontologie, a to je Spinoza.“ (Deleuze, Gilles, Lecture transcripts on Spinoza´s concept of affect, URL: http://www.goldsmiths.ac.uk/csisp/papers/deleuze_spinoza_affect.pdf ).
[31] Spinozova definice substanci z Etiky zní: „Substancí rozumím to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama, tj. to, k utvoření jehož pojmu není zapotřebí pojmu nějaké další věci.“ (1D3)
[32] Gomez, Lavinia, The Freud Wars. An Introduction to the Philosophy of Psychoanalysis, Routledge 2005.
[33] Tamtéž, předmluva, str. vii.
[34] Srovnej: „Ze živočichů jenom člověk má řeč.“ (Aristotelés, Politika, Rezek 2009, I, 2, 1053a 10)

Výklad afektů. Úvod

Srpen 26, 2015 1 komentář

(Úvod ke knize Výklad afektů. K filosofickým otázkám psychologické práce s nevědomím, Hynek Tippelt, Ústí nad Labem 2015)

Tato kniha se věnuje filosofii psychoanalýzy, především vztahu psychoanalýzy k myšlenkám Barucha Spinozy. Spojení nutně zastaralé psychologické teorie vídeňského sexuologa a polozapomenuté filosofie amsterodamského brusiče čoček je zdánlivě okrajové a neaktuální. Tento dojem se pokusím vyvrátit. Situace na poli psychologických věd a terapeutických přístupů je dynamická, v mísení nových a technologických nebo znovuoživených magických přístupů až nepřehledná a matoucí. Jisté by se mohlo zdát pouze jediné, totiž že psychoanalýza v širším tavícím kotlíku společenských sil nehraje v současnosti významnou roli. V rámci výuky psychologie mívá psychoanalýza status volitelných předmětů, psychoanalytické výcviky dostatečně neopravňují k provozování psychoterapeutické praxe a míra poptávky po psychoanalytické terapii svědčí spíše o okrajovém zájmu veřejnosti. Nakolik se psychoanalýza jako instituce a hnutí vzdálila svému výchozímu typu organizace, kdy ve své uzavřenosti měla přinejmenším ve svých počátcích někdy až sektářské rysy? Jak velké procento účastníků psychoanalytického vzdělávání se dnes rekrutuje z klientů psychoanalytické praxe a jak úzká jsou propojení mezi těmi, kteří si v rámci psychoanalytických společností vzájemně udělují kredity?

Takový pohled ukazuje relativní nevýznamnost překonané a uzavřené disciplíny. Pokud bychom se na něj omezili, přehlédli bychom však zásadní skutečnost, že psychoanalýza v často dominantní míře spoluurčila metody i obsah téměř všech co do vzniku ji následujících psychologických směrů. A nejen těch. Okruh expanze psychoanalytických principů můžeme směle rozšířit na celou oblast společenských věd a přinejmenším hypoteticky uvažovat také o inspiračním potenciálu pro oblast biologie.[1] Vezmeme-li ovšem v potaz vzdělanostní zázemí tvůrce psychoanalýzy Sigmunda Freuda, jež pokrývalo spektrum od archeologie, mystiky, mytologie a literatury, až po neurologii a psychiatrii, v nichž jeho tvůrčí úsilí kulminovalo, jeví se ono spoluurčení samozřejmé, a jakékoli předpojaté disciplinární rozdvojování, v jehož rámci by tzv. exaktní vědy stály vůči psychoanalýze netečné, jako umělé.

Vedle této, řekněme horizontální aplikace různých psychoanalytických principů a objevů, se psychoanalýza ve svých společenských důsledcích projevila jako mohutná síla, kterou nikoli bezdůvodně chtěl Freud spoutat okovy úzce střeženého vedení psychoanalytického hnutí.[2] Zmíním dva příklady, které opravňují k tomu pokládat psychoanalýzu za jeden z formujících momentů specifického vývoje západní civilizace nejpozději od poloviny dvacátého století. Zaprvé, Freudovy teorie se staly výchozím bodem moderní reklamy a propagandy, které vyzbrojeny mocí Freudových revolučních objevů týkajících se právě těch oblastí našeho psychického života, jež si uvědomujeme nejméně, a proto jsme v nich a skrze ně nejsnáze manipulovatelní, ovládly sféru veřejných vztahů.[3] Druhým příkladem může být razantní proměna pojetí sexuality, která se stejně jako rozvoj a rozmach propagandy neomezila na dvacáté století, nýbrž pokračuje dodnes. Radikální přístup psychoanalýzy k otázkám sexuality a jejích nejširších souvislostí s naší kulturou nezanechal svou stopu pouze podnícením otevřenosti, ale odhalením dětských, archaicky a živočišně iracionálních nebo dokonce traumatických kořenů ukázal také křehkost, narušitelnost a svého druhu nespolehlivost našich intimních, sdílených nebo veřejných identit a norem, což se nemohlo nepromítnout do již probíhajícího procesu rozpadu velké rodiny, která byla typická pro předcházející staletí.

Nikoli nepravděpodobná hypotéza o určujícím vlivu vzniku a rozvoje psychoanalýzy na proměny pojetí sexuality dvacátého století nemusí nutně vést k odsouzení tohoto vlivu, neboť ten byl nepochybně mnohostranný, už jenom kvůli podstatným rozkolům uvnitř psychoanalytického hnutí. Téměř obligátní interpretace – řeklo by se novinářská, bohužel ale převládá i v odborných kruzích – líčí Sigmunda Freuda jako profesora nebezpečně posedlého fixní představou všudypřítomnosti sexuálních motivů, od něhož se pro jeho zaslepenou umíněnost musel odloučit a zformovat svou odnož hlubinné psychologie duchovněji založený Carl Gustav Jung[4] a který natolik zmátl vlastního inspirátora sexuální revoluce Wilhelma Reicha,[5] že ten začal orgasmus pokládat za klíčovou civilizační nebo dokonce kosmickou sílu. Takový jednoduše srozumitelný obrázek se ale rozpadá, jestliže se i jen v malé míře obeznámíme se skutečnou podobou Freudova myšlení a s jeho reálným poměrem k teoriím jeho následovníků, kteří si často přičítali větší míru originality, než jim lze s ohledem na Freudovy objevy seznat.

Freudův výkon spočívající v docenění významu sexuality jako psychobiologické dimenze zásadní pro lidské prožívání a sociální chování je klíčový nejen pro zmíněné odnože hlubinné psychologické spekulace, ale i pro mnohé další větve moderní psychologie. Freudiánský přístup je charakteristický respektem k existenci nevědomí, jenž na jedné straně podporuje kritický skepticismus vůči psychologickým teorií založeným převážně na interpretaci vědomého psychického života a na druhé straně umožňuje konstruovat více či méně široké a dalekosáhlé pracovní modely dynamiky nevědomého dění, které se mohou uplatňovat v dialogu se subjektem interpretační konstrukce, a mohou tak být ve své účinnosti pragmaticky ověřeny. Psychoanalytická metoda práce s nevědomím odporuje možnostem mechanické aplikace jejích výsledků, protože je vždy strukturována dialogicky mezi stranou volně asociující a stranou interpretující. Psychoanalytický poznatek mimo psychoanalytickou situaci postrádá původní smysl a jeho aplikace mimo klinický nebo terapeutický kontext je problematická.

Pletou se, a možná fatálně, ti, kteří Freudův „objev nevědomí“ zaměňují s „objevem sexuality“. Zatímco většina jeho následovníků na poli teorie nevědomí usilovala o více méně jednotnou koncepci motivace, jednotnou ve smyslu jednoho jednotného kořenu, Freudův teoretický zájem se tomuto snad až příliš lidskému sklonu nepodvolil a vedle mohutné odnože sexuálních popudů poukázal svým dílem také na stejně mohutnou a ve své divokosti potenciálně nebezpečnější odnož motivace agresivní a destruktivní. Rezignoval na své rané úsilí o jednotnou koncepci libida a různými cestami naznačoval dvojí kořen veškeré psychické a biologické dynamiky, zaručující její setrvalost a neustálou proměnlivost. Stanovil hypotézu, že vedle erótu, pudu života, který je základem našich tvůrčích sil, spočívá základ veškeré motivace i v protichůdném pudu, sytícím naši touhu po rozkladu, jenž nazval pud smrti.[6] Tendence k vytěsnění destruktivních pudových sil se přitom zdá silnější, než je tomu v případě sexuálních. Freudův koncept pudu smrti byl, ve srovnání s jinými ústředními pojmy jeho teorií jen poměrně málo rozvíjen,[7] a pokud byl zmíněn, stával se nejčastěji terčem nesmlouvavé kritiky.[8] Soudobá společenská atmosféra nás však nutí zvážit oprávněnost přehlížení právě této temnější stránky nevědomé psyché, která si bez respektu k našim potenciálním iluzím o civilizačních pokrocích a jejich důsledcích na kulturně pozměněnou lidskou přirozenost hledá cestu uvolnění skrytého nenávistného napětí mezi personou veřejné fasády a popíranými destruktivními cíli. Civilizační trendy naznačují, že dnes již patrně doznívající sexuální revoluce by mohla být vystřídána průlomem násilných, sadistických a masochistických motivů, návratem dávno, a ve srovnání s oněmi sexuálními motivy dávněji vytěsněných dusivých, rvavých a ničivých tenzí. Snad právě k těmto smrtelným vášním lidské duše, jež mohou hrát roli v našem poměru k otázkám pojetí života, jeho kvality, smyslu a mezí, má psychoanalýza dnes nejvíce co říci. Podobně jako ve vztahu k otázkám sexuality by měla hrát roli metodicky zasvěceného průvodce záludnostmi odporu spjatého s překvapivými objevy nevědomých obsahů, a nikoli rádce nebo instruktora, který usiluje o to implantovat jakoukoli představu nebo posunout práh vědomí předem určeným směrem.

Jakkoli Freud občas zdůrazňoval pomíjivý zájem dřívějších myslitelů o záležitosti našeho nevědomí, byl to jeho oblíbenec Baruch Spinoza, filosof žijící v sedmnáctém století, který na jeho zásadní význam pro náš psychický život poukázal. Podle Spinozy podléháme nesčetným iluzím a jednou z těch, které nás matou nejvíce, je, že se domníváme mít svobodnou vůli. Jsme si vědomi svých rozhodnutí, ale „ani ve snách“ nepostřehujeme, že a nakolik jsou tato určována neuvědomovanou dynamikou našeho psychického života. Výklad logiky těchto duševních pohybů staví Spinoza na termínech afektů a idejí, jimiž jsou afekty utvářeny. Navzdory tomu, že svobodná vůle je u Spinozy pouhým snem, jako základní podmínku radostného a smysluplného života chápe osvobození, jehož dosahujeme rozumem. Chceme-li se osvobodit, nemůže být naším cílem uniknout své vlastní přirozenosti, která našim možnostem vytyčuje jasné meze. Můžeme ale cíleně svými rozumovými schopnostmi transformovat své pojetí světa, života i mysli a v  důsledku těchto proměn budou nutně probíhat jim odpovídající pohyby v oblasti naší afektivity. Posílení a stabilita mysli, paralelně provázené na tělesné rovině úpravou životních pravidel včetně disciplinované životosprávy, ve svém komplexním účinku vedou k dosažení nejvyšší spokojenosti spojené s maximalizací výkonu intelektuálních a dalších schopností.[9]

Vedle předpokladů existence nevědomí a možnosti cílené práce s jeho obsahy ukáží následující kapitoly mnoho dalších pojítek mezi myšlením Spinozy a Freuda. Bylo by je možno chápat ve smyslu analogií nebo paralel a dojít k závěru, že filosof může heuristicky spekulativně anticipovat, co o pár století později empirický vědec potvrdí. Tím bychom ale přehlédli, že Spinozova filosofie nehovoří primárně o psychologických technikách a postřezích, jakkoli se v ní objevují anebo v ní bývají nacházeny, a že psychoanalýza není filosofie – ani Freud nechtěl být chápán jako filosof. Plodnějším způsobem spojení těchto dvou myšlenkových systémů je jejich uchopení jako vzájemně se doplňujících oborů, kde Freudova psychoanalytická práce zaujímá primárně místo klinického výzkumu a konstrukce jeho hypotetických interpretací, zatímco Spinozovo filosofické dílo tvoří jeho teoretickou nadstavbu, zpětně legitimující zaměření výzkumu a jeho výchozí předpoklady. Jestliže Freud popíral, že by vycházel z nějaké konkrétní filosofie a psychoanalýzu měl za „prostou vědu“ opírající se pouze o obecný světový názor vědy,[10] pak v této práci bude rozvedena hypotéza, že jeho nevědomým světovým názorem byl spinozismus.

Spinozova etika má stejný cíl jako psychoanalýza a je jím osvobození, nikoli vnější, ale trvalé. Vnější osvobození, osvobození vnějšími prostředky, neruší závislost, ale naopak ji prohlubuje. Niterný ráz osvobození ovšem nemá znamenat, že se neprojevuje vztahem k vnějšku, právě naopak. Poznání nezávislosti našich vnitřních, afektivních stavů na vnějších záležitostech a uvědomění si role našeho vlastního pojetí světa a mysli a z něj odvozeného přístupu k vnějšku, vede k určité míře objektivního odstupu od iluzivního a nejrůznějšími fantaziemi manipulovaného prostoru, a v důsledku toho k posílení autonomie a soběstačnosti dané schopností ovládat své projekce a jejich naléhavost prostřednictvím uvědomování si mechanismů, kterých jsou součástí. K takové perspektivě vede spinozistická racionální úvaha i emocemi bezprostředně provázený náhled v psychoanalytické situaci. Z hlediska společenské nebo náboženské morálky a politické propagandy může být tedy Spinozovo i Freudovo myšlení oprávněně vnímáno jako podvratné, protože narušuje samozřejmou víru v jejich platnost a může je usvědčit z povrchnosti nebo záludného zneužívání iracionálních sklonů a potřeb.

Zvědomění dříve nevědomých obsahů může přirozeně hrozit divokou nespoutaností. V pozadí takové obavy je nikoli neodůvodněný předpoklad, že co bylo vytěsněno do nevědomí, nedostalo se tam náhodou a mělo by tam zůstat. Navíc, znalost obecných principů funkce naší nevědomé mysli dává do rukou ideologů a mágů propagace nástroj nebývalé síly, výsledky jehož uplatnění lze domýšlet jen s nejbujnější fantazií. Čím je ale psychoanalýza ve vztahu k jejímu manipulativnímu využití? Pokusnou laboratoří, která dává technikám onoho zneužití vzniknout? Anebo spíše prostorem zasvěcení do určité zkušenosti, která skrze katarze a vhledy navozuje duševní naladění posilující obranyschopnost vůči němu? Přirozeně omezená specifikace a omezená účinnost ne-klinické aplikace psychoanalytických poznatků a převaha možností interpretace a jejích účinků na straně klinické praxe znamená, že psychoanalýza je ze své podstaty mnohem spíše nástrojem osvobození od různých forem komerční manipulace nebo společenské kontroly, které vědomě nebo nevědomě využívají možností působení na potlačené stránky osobnosti, než potenciálně účinnou součástí arsenálu manipulativní moci. Filosofie psychoanalýzy v tomto smyslu pomíjí stát v širokém slova smyslu, je to filosofie nomádská – vypůjčíme-li si označení kritiků psychoanalýzy Deleuze a Guattariho.[11] Spinozismus jako do extrému dovedený odosobněný postoj a pokus o porozumění z hlediska věčnosti, vymaňuje z iracionálních vazeb, o něž se ovšem může opírat podstatná část společenské stavby.

Svého druhu nevinnost obsaženou ve spinozistické perspektivě, mají na mysli Deleuze s Guattarim, když zmiňují, že spinozismus je o tom stát se dítětem,[12] a stejný motiv zbavenosti společenské konvence a předností socializace lze přinejmenším jako ideál nalézt v charakteru psychoanalytické situace, který se přirozeně odráží ve výsledném naladění, s nímž klient terapii opouští. V otázce, jestli je psychoanalytická metoda nebezpečná, hraje roli úhel pohledu a možná se dá říci, že je nebezpečná především tomu, co by samo mohlo být nebezpečné. Pokud jde o hodnocení míry společenského vlivu psychoanalýzy a jeho kvality, jsme odkázáni na pouhé dohady, nicméně z naznačeného poměru úspěšnosti psychoanalytické metody v klinickém kontextu a potencialit mimo-klinické aplikace, lze se usuzovat, že tento bezpochyby masivní vliv nespočívá v rozpoutávání nespokojenosti a neklidu, ale spíše v rozšíření určité míry distance vůči kolektivnímu vědomí s jeho reklamními a dalšími podmíněnostmi. Divoké představy smrtelných konců rozdmýchání nevědomých sil nevycházejí z reálných zkušeností. Mohou plnit obranou funkci, dokud nedojde ke zvědomění akutně naléhavých vytěsněných obsahů, jejichž vědomá integrace vede ke zklidnění celého systému. Z povahy psychoanalytické zkušenosti, odehrávající se v soukromí nerovného, a přesto otevřeného rozhovoru, plyne spíše konzervativní a individualistický ráz klinické psychoanalýzy, její nevyřečené ideologie a jejích očekávatelných účinků.

Ani psychoanalytická ordinace však není natolik izolována, aby se psychoanalýza nemusela vyrovnávat se situací globální nestability a atmosféry strachu, jež se nepochybně odráží ve změněné patologii psychoanalytické klientely, potažmo kolektivní mysli. Dnešní doba je z nejrůznějších úhlů charakterizována jako zlomová. Vžitá přesvědčení širokých vrstev západní civilizace procházejí zásadními otřesy a mnohdy se týkají samotných základů více či méně obecně sdíleného světonázoru. Jestliže po druhé světové válce vznikaly psychoterapeutické systémy, které se na psychoanalýzu obracely s výtkou, že propadla iracionálnímu redukcionismu a podceňuje významnou roli vyšších psychických funkcí[13], pak tato výtka neztratila na naléhavosti, ba naopak. Regrese v oblasti převládající patologie, které byla psychoanalýza svědkem ve dvacátém století, se nezastavila a zatím, dokud ještě má kam, pokračuje dál. Převládající neurózy první poloviny dvacátého století, jimž primárně se věnoval Freud a jejichž kořeny byly ponejvíce sexuálně traumatické, vystřídaly v druhé polovině narcistické a hraniční poruchy osobnosti s typickou nedostatečností pocitu vlastní hodnoty a vztahového odcizení. Současnost se zdá charakteristická koncentrací psychopatie, paranoidně schizoidní úzkosti a persekučních bludů. Propastná hloubka nedůvěry typická pro právě zmíněné patologie dosahuje rozměrů takřka metafyzických, a tak téměř nebudeme přehánět, řekneme-li, že na každém kroku se dnes pracovník v oblasti psychologické péče setká s tematikou, která by se dříve zdála rezervována pro chvíle nedělních čajů ve filosofických salónech. Není již samozřejmý čas a jeho pokračování, společenská komunikace a její funkce, tradiční duchovní výklad světa, ba ani jeho výklad vědecký. Otázka smyslu života a jeho přijatelných forem proniká i do psychoanalytického rozhovoru a nelze ji odmítat jako neautentickou racionalizaci.

Zdá se, že historický vývoj dominantní patologie, jenž pravděpodobně vyjadřuje sled témat, která se ve své době stala dominantními tím, že procházela zásadními proměnami, vykazuje z psychosexuálního hlediska regresivní zaměření. Oidipskou tématiku počátku dvacátého století, všudypřítomný falus a jeho závist na straně utlačovaného pohlaví, hysterie a nutkavé neurózy nahradil v druhé polovině století důraz na přediodipská stadia vývoje, zvláště narcismus a hraniční poruchy. Zatímco v kdysi „populární“ oidipské tématice neurotických poruch šlo primárně o problém v oblasti obecně řečeno sociálních, specifičtěji objektních vztahů, pro následující desetiletí, jež pohltila narcistická tématika, se stal určujícím deficit nebo nevyrovnanost ve sféře sebepojetí a sebepřijetí. Směr postupu, který je výrazem psychologické regrese, naznačuje, že přichází etapa, v níž budou dominovat orální témata. Neutuchající úspěchy všestravujícího tažení konzumu, předimenzovaných potřeb a vyžadované péče poukazují na to, že perspektiva pro analýzu konfliktů orálního charakteru, rajské důvěry a zhoubně ničivé závisti je otevřena. Soudobě vystupující motivy orální fixace poukazují na problematiku samotného pojetí světa, smyslu prostoru a času, smyslu vztahů a subjekt-objektové rozlišenosti. Na kolektivní rovině, v ozvěnách našich fantazií a v rozhovorech psychoanalytické praxe se nám dnes stále častěji představuje archaická dimenze prožívání, charakteristická omnipotencí, fantaziemi o všeobsáhlosti naší moci, současně s totální závislostí na moci okolí, paradox, který je paradoxem jen z hlediska vývojově zralejších struktur a který neplatí v prožívání původního adualismu, jak nejrannější fázi vývoje jedince z ontologického hlediska popsal Jean Piaget.[14] Veškeré oidipské viny a narcistická poranění jsou stavy mysli, jež je organizována pohodlně a stabilně ve srovnání s bezbřehou nejistotou situace, v níž se spojuje maximální potřeba ochrany s křehkostí teprve ustavovaných struktur, každá důvěra je naprosto iracionální a kdy, řečeno slovy dětského psychoanalytika Donalda Winnicotta, solipsismus je vědeckou hypotézou.[15]

Dnešní situace globální krize důvěry tak mnohem více než dříve ukazuje krátkozrakost omezení psychoanalýzy na disciplínu bez světového názoru. Psychologická analýza se dnes musí zaměřit právě na psychologii světového názoru, na zkoumání psychogeneze duchovních, filosofických a náboženských přesvědčení, a k tomu, aby toho byla schopna, musí se postavit na svého druhu meta-filosofické stanovisko. Může být ale psychoanalýza vůbec aplikována do takové role a co je to vůbec meta-filosofie? Chápejme filosofii jako spekulativní obor nebo jejich ucelený soubor zabývající se „posledními“ otázkami v oblasti jsoucího, bytí, věcí a světa (ontologie); v oblasti poznání, myšlení a duševního života (gnoseologie); a v oblasti jednání a rozhodování, vůle, svobody a odpovědnosti (etika). Rozumíme-li filosofii jako disciplíně stojící nejvýše v hierarchii všech oborů vědění, pak filosofie může svým předmětem učinit jiné disciplíny, jejich základy, metodologii a výsledky, ale z povahy hierarchického uspořádání se nemůže stát předmětem žádné jiné vědy. Může se stát svým vlastním předmětem? Meta-filosofie by pak znamenala sebereflexi filosofie, nicméně pokud má slůvko „meta“ mít v onom označení smysl, musí jít, když ne co do svého předmětu, tak metodologicky „za“ filosofii, jinak řečeno musí využít metod nebo výsledků jiných disciplín. Právě psychoanalýza má se svou metodou interpretace projektivních fantazijních výtvorů a jejich obranného smyslu, s konceptem sublimace, reaktivního výtvoru a dalších, vysoký potenciál k tomu ujmout se takového úkolu.[16] Takovou meta-filosofickou aplikaci psychoanalytické metody by bylo možno nazvat psychoanalýzou filosofie. Zajisté nejsem první, kdo na možnost a potřebu takto zaměřeného zkoumání upozorňuje, a níže v textu několik pokusů o psychoanalýzu filosofie zreferuji a porobím kritice.[17] Naprosté většině těchto pokusů ale schází schopnost skutečné meta-filosofické interpretace, tedy filosofického zhodnocení závěrů psychologické intepretace. Co znamená projektivní nebo sublimační motivace filosofického systému z hlediska ontologie, gnoseologie nebo etiky? Jestliže lze na filosofii uplatnit táž pravidla jako při analýze snu, jaký status potom mají poznatky z této analýzy odvozené? K tomu, aby psychoanalýza mohla přistoupit ke zmíněnému úkolu, potřebuje být sama světovým názorem vyzbrojena.

Výhody Spinozovy filosofie pro filosofické potřeby psychoanalýzy souvisí s celostním charakterem jeho uvažování a filosofického systému, který se odrazil také v tom, že jeho filosofie je svého druhu meta-filosofií a on filosofem filosofů.[18] Jedním z hlavních záměrů Spinozovy ontologie bylo vysvětlit dvojnost zkušenosti mysli a těla jinak než nesrozumitelným a přirozenou intuici zrazujícím dualismem karteziánského typu, jehož je současná západní civilizace ve svém převažujícím pojímání vztahu mysli a těla, resp. přírody a kultury, přímým dědicem. Spinozova filosofie je tedy v tomto smyslu meta-filosofií novověkého psychofyzického dualismu, který je dosud převládajícím modelem typicky evropanského obrazu světa. Také ve Spinozově gnoseologii lze sledovat zaujetí meta-filosofického postoje, když se povznáší nad problémy skepticismu s námitkou zdravého rozumu: „nemůžeš soudit pravdivost toho, co jsi ještě nepoznal“, a vystupuje z dualisticky stavěné otázky, zda je spolehlivějším zdrojem poznání zkušenost, nebo rozum. Spinoza nejenže zkušenost dále analyzuje na dva základní typy, ale k oněm dvěma zdrojům přičítá další, intuitivní poznání, vyšší formu racionality, jež má blízko k tomu, co bych spolu s Lewisem Feuerem nazval metafyzickou zkušeností.[19] Spinozova gnoseologie tedy vykazuje jistým způsobem nadřazenou pozici vůči méně diferencovaným pohledům na problematiku poznání. Charakteristickým rysem Spinozova pojetí poznání dále je, že ho nechápe v izolaci od problematiky afektivity. Určující ontologicky zdůvodněná zásada Spinozovy antropologie, že afekty jsou bezprostředně utvářeny poznatky,[20] vysvětluje úzké spojení uvnitř celé Spinozovy tématiky, které ho opravňovalo k tomu, aby kompletně vypracovaný systém nazval Etikou.[21] Přirozeně ani jeho etika v užším slova smyslu spočívající v návodu, jak změnou myšlení změnit svou afektivitu ve směru radosti, spokojenosti a klidu, neustupuje z meta-filosofického stanoviska, například když ukazuje, jak osvojení si deterministické interpretace vede k nabytí jistého stupně neochvějnosti. Spinozovu etiku je možno chápat jako psychoterapii filosofickými prostředky a zvláště některé pasáže poslední části jeho ústředního díla téměř jako katalog možných psychoterapeutických systémů.

Naznačená celostní povaha Spinozova myšlení umožnuje jeho využití jako teoretické, meta-filosofické opory při psychologické analýze filosofie, filosofických aspektů zkušenosti nebo filosofické dimenze prožívání. Ve vztahu k psychoanalytické teorii, Spinozova teorie mysli nabízí některá doplnění, reformulace nebo dovysvětleni. V různých směrech se nabízí také pro psychoanalytickou praxi. Spinozismus jako schopnost integrace jinak nesrozumitelně nespojité reality, jež se vyvinula jako nutná odpověď na omezení typicky západní tendence k umělému rozdvojování reality, a jako přísně až asketicky racionální postup dedukce a analýzy, nekompromisní v otázkách determinismu, svobody vůle nebo smrtelnosti, je potenciálně velmi dobře využitelným nástrojem zvládání specifických protipřenosů. Orální regrese klienta doprovázená pocity bezbrannosti a zmatení může na straně analytika vybudit úměrně silné nutkání stavět se do pozice všestranně schopného ochránce a kompletně zorientovaného odborníka a lze si klást otázku, zda lze situaci takto masivních projekcí zvládnout v její požadované neutralitě, anonymitě a abstinenci, aniž by stál analytik na pevných základech filosoficky zdůvodněných psychoanalytických principů. Analytik může být v pokušení posílit svůj narcismu tím, že podpoří fantazie klienta o tom, že je mu výjimečným guruem. Může mu odolat, nespoléhá-li s pevnou, tedy nikoli pouze (sebe)zkušenostně, ale i racionálně zdůvodněnou důvěrou v síly procesu psychoanalytické zkušenosti, které klienta cestami volné asociace, pracným a postupným zvládáním odporů dovedou k prospěšným vhledům bez toho, aby analytik proces narušoval. Před tím, aby analytik vnášel do psychoanalytického rozhovoru svůj názor na svět, jej neuchrání to, že o něm nebude přemýšlet, ale naopak, když ho bude mít co nejlépe zdůvodněn, neboť tak se bude ve svých protipřenosových reakcích cítit duchovně méně ohrožen hloubkou nejistoty, již do psychoanalytické situace orální regrese a dotýkání se orálních traumat přináší.

Spinozismus bude v následujících úvahách interpretován jako holismus – holistická metoda rozumění a soubor poznatků o holistické povaze světa a mysli. Holistickým přístupem rozumím důraz na celostnost ve smyslu zásady, že zkoumanému předmětu je možno porozumět nejlépe, když se zaměříme na jeho vztahy k ostatním částem celku, na němž se podílí, zásady, která může být uplatněna v nejrůznějších oblastech poznání. V aplikaci na problematiku náboženství tak bývá spinozismus interpretován jako panteismus a v aplikaci na problematiku ontologie jako psychofyzický paralelismus. V kontextu aktuální filosofické problematiky je nejčastěji zdůrazňována aktuálnost spinozismu jako ekologicky orientované filosofie.[22] Na základě aplikace spinozismu na některé ústřední otázky psychoanalytické teorie jsou v této práci formulovány principy holistické psychoanalýzy, za jejíž první představitelku lze pokládat žačku Sigmunda Freuda, rusko-německou spisovatelku a psycholožku Lou Andreas-Salomé. Její myšlení je podstatně určeno panteistickou vizí světa jako jednoty, v níž se jedinec rozpouští do okolí a celou přírodu nahlíží jako součást sebe. Spinozismus, jakkoli je schopna mu filosoficky racionálně rozumět, vnímá také metaforicky jako spletitou sít pojmů, ve které lze uváznout, obává-li se jedinec rozpuštění v jednotě s celkem. Její pojetí narcismu pak ukazuje, že sjednocení a pocity vztažené k představě celku nemusí mít nutné ráz obsaženosti, rozpuštění nebo jiné formy destrukce, což jsou podle ní všechno spíše mužské podoby narcismu.

Z metodologického hlediska je v předložené interpretaci nejhlubším pojítkem psychoanalýzy a Spinozova učení holistický ráz jejich přístupu k problematice, které se věnují. Se záměrem osvětlit tento ráz se pokusím interpretovat vybrané motivy jako Spinozův pojem zdokonalení rozumu nebo Freudův koncept nevědomí. Pokusím se ozřejmit poměr, jaký spinozismus může zaujmout vůči psychoanalýze. K tomu bude často zapotřebí delší výklad širších souvislostí některých Spinozových tezí. Povaha textu s sebou nese, že může být místy náročný a místy zase až polopatický podle toho, jestli je čtenář informován spíše v oblasti filosofie nebo psychoanalýzy. V argumentačním sledu se metafyzika psychoanalýzy prolíná s psychoanalýzou filosofie s cílem experimentálního opouštění hierarchického modelu vztahu filosofie a psychologie a vytvoření jejich organického celku, který ozřejmuje světonázorové předpoklady psychoanalýzy současně s některými nereflektovanými psychologickými aspekty filosofického myšlení. Tato kniha je podstatně přepracovanou a značně rozšířenou verzí textu Narcistická kočka a sadistický pavouk. Mezi spinozismem a psychoanalýzou, jehož smyslem bylo především představit českému čtenáři úvahy Lou Andreas-Salomé o Spinozovi jako filosofovi psychoanalýzy. Výchozí text stavěl do centra pozornosti inspirativní metafory z díla Andreas-Salomé a usiloval o jejich propojení se symbolickými významy Spinozovy filosofie, motivy z jeho snů a interpretací některých symptomatických úkonů jeho běžného života. V předkládané práci jde o systematičtější uvedení do problematiky filosofie psychoanalýzy a jejích dosavadních výsledků a o komplexnější prozkoumání možnosti založit psychoanalýzu na spinozismu. Podstatně jsou rozšířeny jak kapitoly týkající se obrysů Spinozova filosofického systému, tak i výklad pojednávající tvrzení psychoanalytické teorie a pravidla její praxe.

[1] Srovnej např. Damasio, Antonio, Neuroscience and Psychoanalysis: A Natural Alliance, in: The Psychoanalytic Review, 2012, roč. 99, Special Issue: On the Frontiers of Psychoanalysis and Neuroscience: Essays in Honor of Eric R. Kandel, str. 591-594.

[2] Je známo, že Freud v počátcích psychoanalytického hnutí vytvořil úzký okru spolupracovníků, které zavázal slibem mlčenlivosti, jehož spolehlivost se pokusil pojistit prsteny, které členům tohoto kruhu rozdal. (Srovnej např. Weissweilerová, Eva, Freudové. Biografie jedné rodiny, H+H 2007.

[3] Srovnej např. Held, Lisa, Psychoanalysis shapes consumer culture. Or how Sigmund Freud, his nephew and a box of cigars forever changed American marketing. in: Monitor on Psychology. A Publication of the American Psychological Association, December 2009, roč. 40, č. 11, s. 32-34. Za zakladatele moderní propagandy, reklamy a oboru public relations bývá pokládán Edward L. Bernays, synovec Sigmunda Freuda a autor práce Propaganda z roku 1928.

[4] Srovnej: Jeffé, Aniela, Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis 1998.

[5] Srovnej: Reich, Wilhelm, Funkce orgasmu. Sex-ekonomické problémy biologické energie, Concordia, Praha 1993.

[6] Srovnej: Freud, Sigmund, Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920-1924, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 13, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1999.

[7] Největší důraz na pud smrti klade z psychoanalytických směrů kleiniánská škola, jíž se podrobněji věnuji v kapitole Destruktivita a snaha setrvat v bytí.

[8] Srovnej například: Fromm, Erich, Anatomie lidské destruktivity, Praha 1997. Zájem o agresi a destrukci Fromm pokládá z humanistického stanoviska za patologický a neautentický. Přitažlivosti smrti nepřikládá žádný pozitivní význam a je mu degenerativní nekrofilií. Freudův „naslouchavý“ přístup k životadárným a rozkladným možnostem a silám je naopak veden záměrem uchopit povahu jejich souhry a nalézt pravidla jejich harmonie.

[9] Srovnej: Spinoza, Benedictus de, Etika, dybbuk, Praha 2004, pátá část.

[10] Freud, Sigmund, O světovém názoru, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 15, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1997.

[11] Srovnej: Deleuze, Gilles a Guattari, Félix, Tisíc plošin, Herrmann & synové, 2010.

[12] Deleuze, Gilles a Guattari, Félix, Tisíc plošin, Herrmann & synové, 2010.

[13] Např. humanistická psychologie Abrahama Harolda Maslowa nebo logoterapie Viktora Emila Frankla.

[14] Piaget, Jean, Psychologie inteligence, Portál 1999.

[15] Winnicott, Donald, Human Nature, London 1988.

[16] Srovnej například užití těchto konceptů v analýze filosofie Barucha Spinozy: Scharfstein, Ben-Ami a Ostrow, Mortimer, The Unconscious Sources of Spinoza’s Philosophy, in: American Imago, ročník 9, číslo 3/4, 1952, str. 221-237.

[17] Podrobněji se možnostmi psychoanalytické interpretace aplikované na metafyziku zabývám v kapitole Metafyzika a psychoanalýza knihy Šimsa, Martin, Sousedík, Prokop, Nitsche, Martin et al., Návrat metafyziky? Diskuse o metafyzice ve filosofii 20. a 21. století, Praha 2009 a v knize Tippelt, Hynek, Jindy, jinde a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy, ISBN 978-80-87258-94-1, Praha 2012.

[18] Srovnej např. Meymandi, Assad, Baruch Spinoza: The Philosopher’s Philosopher, in: Psychiatry 2010, roč. 7, č. 5, str. 47–50, URL: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2882284/pdf/PE_7_5_47.pdf nebo Deleuzeovu formulaci „kníže filosofů“ v Deleuze, Gilles, Expressionism in Philosophy: Spinoza, New York 1990.

[19] Feuer, Lewis S., The Bearing of Psychoanalysis upon Philosophy, in: Philosophy and Phenomenological Research, roč. 13, č. 3, str. 323-340.

[20] Této ústřední tezi Spinozovy teorie mysli se věnuji v kapitole Celostní model mysli.

[21] Spinoza, Benedictus de, Etika, dybbuk, Praha 2004.

[22] Srovnej: Rigaux, François, Saveguarding the Planet: A Challenge to the Right of Peoples, in: europeanrights.eu, website managed by Fondazione Basso, European Observer on fundamental right’s respect URL: www.europeanrights.eu/public/commenti/rigaux.doc 30/07/2008. Spinozismus je podle Rigauxa ontologií, která tím, že ztotožňuje Boha a přírodu v pojmu jediné substance, znemožňuje vyjímání člověka z přirozeného světa a pojetí duše jako věci nezávislé na těle, což z něj činí možné filosofické pozadí každého úsilí o ochranu planety.

Psychoanalytická praxe – Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D.

Srpen 25, 2015 1 komentář

Forma: psychoanalytický rozhovor

Věnuji se terapii, kterou vymyslel známý vídeňský lékař Sigmund Freud. Nazval ji psychoanalýzou a probíhá formou rozhovoru analytika s klientem (analyzandem). Klient je nenásilně vybízen k tomu, aby sděloval co nejvíce z toho, co ho právě napadá, aniž by se snažil své myšlenky předem třídit, hodnotit nebo rozumově zpracovávat. Této technice se říká volná asociace. Analytik se snaží porozumět neuvědomovaným souvislostem a významům, jež se ve volných asociacích analyzanda odrážejí. S pomocí psychoanalytické teorie, již si osvojil, a zkušeností, jichž nabyl, je klientovi interpretuje.

Záměrem analytikových interpretací není, aby si klient osvojil psychoanalytickou teorii, ale aby došel náhledu, tedy aby si uvědomil, jaké pochody se v jeho mysli mohly odehrávat, aniž by si toho byl vědom. Intepretace proto nejsou podávány umělou terminologií psychoanalytické teorie, nýbrž přirozeným jazykem tak, aby jim klient to nejlépe porozuměl. Smysl úsilí o získání náhledu a porozumění svému nevědomému fungování spočívá v sebepoznání, osobnostním růstu a omezení či odstranění nejrůznějších duševních nebo psychosomatických obtíží – pokud a nakolik mají kořen v analyzandových vnitřních konfliktech. Psychoanalýza není než moderní rozvinutí prastaré zásady „poznej sám sebe“.

Součástí profesionální etiky je respekt a úcta ke klientovi, a proto informace a sdělení svěřená v rámci rozhovoru považuji za důvěrná a nikomu je neposkytuji.

Místo: Ústí nad Labem, Severní Terasa, park u laguny

V současnosti funguje mnoho nejrůznějších forem psychoterapie a technik zaměřených na osobnostní růst, které jsou v základu odvozeny od psychoanalýzy, jak ji zavedl Sigmund Freud. Většinou se odehrávají vsedě, pohodlně v křeslech nebo na židlích za stolem. Freud sám praktikoval svou techniku v různých modifikacích, z nichž nejslavnější se stalo takové uspořádání, kdy klient leží na gauči a analytik sedí na křesle, jež je umístěno za hlavou klienta tak, aby klient na analytika neviděl. Občas některé ze svých klientů vzal na procházku a rozhovor s nimi vedl za chůze. Já dávám přednost této poslední variantě, neboť se domnívám, že je tím průběh analýzy z několika důvodů významně usnadněn.

Chůze přirozeně odbourává stres, do něhož klienta situace psychoanalytického rozhovoru uvádí. Sám o sobě by stres nemusel být podstatnou překážkou, neboť i napětí, do nějž je analyzand uveden, může vést k uvolnění skrytých vzpomínek a emocí. V praxi dnes ovšem uzavřené prostředí psychoanalytické ordinace, případně poloha na lůžku a nemožnost vidět analytika, vede k tomu, že je podstatná část času, vyměřeného k rozhovoru, ve skutečnosti vyplněna mlčením nebo povrchní konverzací. Většina z nás není tak otevřena, jako byli lidé za časů, kdy psychoanalýza začínala, a stresující uspořádání je tak spíše kontraproduktivní. Žijeme v době, která je přehlcena strachem, a tak je pro smysluplnou analytickou práci žádoucí spíše uvolnění, jež nabízí rozhovor během chůze. V neposlední řadě, nemělo by velký smysl snažit se pečovat o svou psychiku na úkor zhoršení problémů se zády nebo oběhovým systémem, jež s sebou dlouhotrvající sezení nese. Park u laguny na Severní Terase nabízí krásné a klidné prostředí, čerstvý vzduch a koneckonců i množství laviček, kde je případně možno chůzi přerušit. Dle individuálních potřeb je možno se domluvit i na klasické formě sezení.

Délka: 50 min, případně dle dohody

Psychoanalytický rozhovor trvá obvykle necelou hodinu. Někteří analytici praktikují dvouhodinovky, naproti tomu např. francouzský analytik Jacques Lacan svá sezení zkracoval i na 15 minut. Psychoanalytická technika obecně klade velký důraz na pevný rámec, tedy jasně stanovená pravidla setkávání. Je žádoucí, aby se analytik s klientem dohodli na přesném čase, který bude dodržován, jeho rozpětí je však spíše záležitostí individuálních možností a potřeb. Domnívám se, že 50 minut je jakýmsi „zlatým středem“, který vyhovuje většině z nás, nebráním se však tomu dohodnout jinou délku.

Frekvence: 1 nebo vícekrát týdně, případně dle dohody

Psychoanalytická technika je založená na systematické práci v rámci intenzivního vztahu analytika a analyzanda. Klient obvykle přichází s cílem řešení dlouhotrvajících obtíží souvisejících s hluboko zasunutými emocemi a vzpomínkami. Je tedy nezbytné, aby setkání měla úzkou návaznost a tomu odpovídající frekvenci. Někdy se psychoanalýza podmiňuje setkáváním čtyřikrát týdně v padesátiminutových sezeních. Taková rigidita však není zcela smysluplná a ve skutečnosti ani sami analytikové v rámci svého výcviku onu podmínku ne vždy dodržují. Každý z nás je schopen navázat a udržet intenzivní kontakt s druhým i se sebou za jiných okolností. Domnívám se, že pro většinu analyzandů je ideální frekvence dvakrát týdně. V některých případech může být smysluplné i zdánlivě příliš zřídkavé setkávání jednou měsíčně. Obvykle však jedno setkání za týden bývá potřebným minimem.

Trvání: dle individuálních potřeb a dohody

Psychoanalytická technika neslibuje rychlá uzdravení, zázračná osvícení ani „instantní“ náhledy. Jedná se spíše o dlouhodobější a trpělivou práci, kdy je třeba překonávat nejrůznější odpory, tedy překážky dané nevědomými emocionálními konflikty. Terapeutická práce někdy nabývá podoby „nekonečné analýzy“. Ta nebývá znakem toho, jak dobře si analytik s klientem rozumí, jako spíše nějaké chyby, jíž se ve své společné práci dopouští. Analyzand je možná nedostatečně upřímný, analytik možná trpí „syndromem pomocníka“.

„Všechny problémy lidstva pocházejí z naší neschopnosti posedět tiše o samotě v místnosti,“ napsal francouzský učenec Blaise Pascal. Cílem analytika není vypěstovat si „věčného klienta“, ale naopak podporovat schopnost být k sobě upřímný a poradit si sám, zcela ve smyslu rozvinutí oné schopnosti tiše posedět sám se sebou. Analyzand by se měl postupně naučit své pocity, nápady nebo situace, do kterých se opakovaně dostává, analyzovat sám, a tak podpořit svou nezávislost a svobodu. Ve chvíli, kdy si tuto schopnost osvojí, není již důvod analytika vyhledávat.

Úhrada: dohodou

Někteří analytici se drží pevné taxy, tento styl však neodpovídá původním zásadám, s nimiž pracoval Freud, ani logice snahy o duševní rozvoj. Jedním z důvodů, proč je záhodno, aby si klient analýzu určitou formou hradil, je zajistit, aby byl dostatečně motivován a nenabýval dojmu, že se mu dostává nezištné pomoci od zcela nesobecky a obětavě zaměřeného „spasitele“. Přestože je psychoanalýza oboustranně obohacující zkušeností, za udržení rámce a smyslu setkávání je odpovědný analytik. Tomu odpovídá úhrada ze strany analyzanda. V některých terapiích hrazených pojišťovnou nebo zaměstnavatelem se stává, že si klient nehradí nic. Pak ovšem mívá sklon si myslet, že analytikova práce za nic nestojí a že není důvod, aby sám vyvinul potřebné nasazení. Pokud naopak platí pevnou, pro všechny klienty stejnou, taxu, nabývá někdy pravdivého dojmu, že analytikovi jde především o peníze a že jeho cílem vlastně není mu pomoci, ale co nejdéle si ho udržet jako zdroj snadného příjmu.

Někteří analytici řeší toto dilema tím, že výši platby odvozují od možností svého klienta a drží se zásady, že aby analýza dobře fungovala, je třeba, aby do ní klient investoval např. 5-10 procent svých příjmů. Takový model se blíží tomu, jak se k této otázce stavěl Freud. Je logické, že by se výše platby měla odvíjet také od frekvence setkávání, na nichž se analyzand s analytikem dohodnou. Po zvážení „pro a proti“ se snažím s klienty dohodnout dle jejich možností, potřeb a aktuální situace (zhruba 150,- až 500,- Kč).

htO mně

Vzdělání jsem získal při studiu filosofie na filosofických fakultách Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity Palackého v Olomouci a během výcviku v psychoanalytické psychoterapii při Institutu aplikované psychoanalýzy v Opočně. S mými názory se můžete seznámit prostřednictvím textů, které publikuji. Seznam mých odborných publikací naleznete tady. Většinu jich najdete i na těchto stránkách, kam dávám také jiné své, publicistické, experimentální nebo studijní texty. Nedávno jsem dokončil práci na knize Výklad afektů. Zabývá se filosofickými i některými praktickými otázkami psychologické práce s nevědomím a její vybrané kapitoly umisťuji rovněž sem.

Kontakt

Mobil: 775 104 107

Email: tippelt@centrum.cz

Psychoanalytická praxe – Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D.

Srpen 15, 2015 Napsat komentář

Základní údaje

Forma: psychoanalytický rozhovor

Místo: Ústí nad Labem, Severní Terasa, park u laguny

Délka: obvykle 50 minut, případně dle dohody

Frekvence: 1 nebo vícekrát týdně, případně dle dohody

Trvání: dle individuálních potřeb a dohody

Úhrada: dohodou

Kontakt: mobil: 775 104 107 , email: tippelt@centrum.cz

Podrobnější údaje