Na těchto stránkách najdete eseje a knihy věnované filosofii a psychoanalýze, něco publicistiky, studijní texty a pár experimentálních výtvorů. Užijte si čtení! Informace o autorovi stránek najdete zde.
Kam vede „pčelovod“: Poslední gambit a Dostatečně všeobecná teorie řízení
Červenec 13, 2018
Napsat komentář
Filosofové čtou detektivky
„A nyní pojďte, projdeme se. Život je překrásný a udivujícím způsobem jde dál!…“[1] Těmito slovy končí román Poslední gambit ruského autora Viktora Vladimiroviče Pčelovoda. Pčelovod je vkládá do úst Sherlocka Holmese a jejich adresátem není nikdo jiný než doktor Watson. Obě hlavní postavy jsou pravnuky svých jmenovců, proslulých detektivním tandemem, jejž tvořili, a stejně jako oni testují své analytické nadání a bohatou erudici na látce přitažlivé svou záhadností. Onou spokojenou a optimistickou průvodkou uzavírá Holmes shrnutí vyšetřování případu teroristického útoku v New Yorku 11. září 2011.
Podtitul Pčelovodovy knihy zní „Mysticko-filozofický politický detektivní román“. V rámci svého pátrání se ústřední dvojice seznamuje s odlišným způsobem myšlení, který jim otevírá porozumění ohromující symbolické hloubce teroristického činu a okolností, jež ho obklopují. Osvojují si základy pro ně zcela nové metodologie, historie a filosofie, které dramaticky promění jejich náhled na organizaci a fungovaní světa i jejich místo v něm. Když dešifrují detaily zvláštních mediálních „průsaků“, současně vysvětlujících i manipulujících neradostné aktuální politické dění, zdá se zprvu, že okrývají temnou, kriminálně-démonickou stránku světa a jejich šetření hrozí čtenáři neblahým působením „konspiračního uvažování“. Celková atmosféra knihy se však pohybuje spíše na pomezí údivu z nových vhledů a snivé náboženské exaltace.
Českému čtenáři nabízí toto dílo průhled do souvislostí politicko-filosofického uvažování, s nímž se setkává jen sporadicky a které na něj svou cizostí působí často až bizarně. Naráží na nesrozumitelnou terminologii „matric“, „egregorů“ či „davo-elitářské společnosti“, západním „liberálně pokrokovým“ hodnotám vzdálený konzervativismus, a náboženský mysticismus, sekularizovanému vkusu doznívajícího evropského osvícenství současně dětinský i „příliš vážný“. Novinář a vydavatel Radovan Stoklasa výmluvně shrnuje typický pocit, který Rusko vzbuzuje v českém na západ orientovaném intelektuálovi, jemuž je ruská věda a kultura neznámou do té míry, že obvykle není schopen jmenovat jediného současného ruského odborníka, který by působil v oblasti, jíž se on sám věnuje: „Vždy nám proklouzne mezi prsty jako rosolovitá koule, změní barvu a tváří se, že je něčím jiným, než co jsme si před chvílí mysleli.“[2]
Příběh pojednávané knihy staví do pozice adeptů kulturního zasvěcení dva západní vzdělance. Potomci slavných detektivů, nespokojeni s dosavadními výsledky oficiálního vyšetřování „zločinu století“, se obrací k metodické analýze, s níž, překvapuje Sherlock svého spolubydlícího, jej „nedávno seznámili přátelé z Ruska“. Východiskem jim jsou výstřižky třech časopisů, které již před lety obdržel Holmes poštou z Ruska se vzkazem, že jde o materiál hodný jeho profesionálního talentu. Jejich pozornosti neujde patrný „matematický aspekt“, jímž se celý případ zřícení mrakodrapů vyznačuje. Krycí název jejich výzkumného projektu – „poslední gambit“[3] – odkazuje k pracovní hypotéze, že „někdo, mající přímý vztah k otázkám globálního řízení, obětuje mnoho, aby získal výsledek, překračující nejbujnější fantazie současného lidstva“.[4]
Jak se ukazuje, novou metodickou analýzou, s jejímiž základy Holmes svého kolegu seznamuje, je tzv. dostatečně všeobecná teorie řízení.[5] Tato teorie byla publikována v roce 1991 anonymním kolektivem, který si dal název „Vnitřní prediktor SSSR“. Provokativní zkratkou se přitom míní „Souborná, Sociálně Spravedlivá Rus“.[6] Stala se základem teoretického korpusu, který je nadále rozpracováván;[7] mezi další důležité publikace patří Koncepce společné bezpečnosti,[8] Mrtvá voda[9] nebo „Sad“ roste sám?…[10] Na stránkách prezentujících materiály anonymního autorského kolektivu nacházíme také román Poslední gambit. Lze ho tedy s jistou rezervou chápat jako jeho „autorizovanou“ propagaci nebo popularizaci. Od roku 1992 je aktivita autorského kolektivu veřejná. Mezi jeho představitele patří politolog Vladimír Michailovič Zaznobin, sociolog Michail Viktorovič Veličko nebo ekonom Viktor Alexejevič Jefimov. Pokud jde o uváděného autora Posledního gambitu, nezávislou zmínku o něm nenacházíme, zato v předmluvě signifikantně nazvané „Čtenářům od autorů“ se objevuje následující vysvětlení: „Viktor Vladimirovič Pčelovod (má takové jméno, a profesí je „střechař“…).“[11] Někteří čtenáři v internetových diskuzích uvádějí, že jim styl Gambitu připomíná mladého Zaznobina, který prý tuto možnost i vícekrát naznačil.[12] Vše poukazuje na to, že autor je smyšlený a smysl pseudonymu metaforický. K němu se níže vrátím, nyní se spokojme s konstatováním, že spojení příběhu s produkcí „vnitřního prediktoru“ není nahodilé, román je spíše jeho výkladní skříní.
Dostatečně všeobecná teorie řízení (DVTŘ) je metodologická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Prezentuje se jako originální a především jedinečná, pokud jde o její kapacitu objasnit některé současné globální politické i individuální morální problémy. Neredukuje se na úzké pole sociálního managementu; ve své „dostatečné všeobecnosti“ navazuje spíše na kybernetiku a teorii systémů, od nich však činí hluboké přesahy do etiky, filosofické logiky a dalších filosofických nebo humanitně-vědních disciplín. V úvodní kapitole „Dostatočne všeobecná teória riadenia: Načo to treba?“ autoři formulují svůj záměr poskytnout prostředek sjednocení ve smyslu interdisciplinární komunikace a harmonizace vědy s praxí a života jedince s životem kolektivu. [13] V důrazu na přínos teorie jsou nekompromisní: svou teorii v podstatě ztotožňují s propracovaným stanoviskem zdravého rozumu, rozumějící podstatě řízení jako takového.[14] Tomuto autorskému sebepojetí odpovídá také úvodní poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“ (včetně Posledního gambitu i Dostatečně všeobecné teorie řízení) a která vlastnictví publikovaných textů připisuje „Ruské kultuře“. Komukoli proto dovoluje jakékoli užití předkládaných materiálů – včetně komerčního – s výjimkou přivlastnění autorských práv. Pro tento případ varuje před „mystickou odplatou“, působící „mimo rámec právní vědy“.[15]
Nevyslovenou, ale zjevnou ambicí autorského kolektivu je poskytnout ucelený světonázorový systém, postihující všechna podstatná témata základních společenskovědních disciplín. „Teorie řízení“ vyjadřuje spíše metodologický přístup než problémové pole, neboť jak bylo řečeno, přesahuje do etiky nebo náboženské filosofie. („Mystiku“ tak autorský kolektiv může dát do uvozovek, neboť zachází s pojmem „hierarchicky nejvyššího řízení“, jež odkazuje k aktivitě stvořitelské bytosti a přesahuje každou společenskou moc.)[16] Zkusme se v kontextu celkového záměru pojednávaných textů znovu zamyslet nad zvolenými autorskými jmény. V již zmíněné závěrečné poznámce předmluvy Posledního gambitu čteme:
„Po nějaké době Viktor Vladimirovič Pčelovod (má takové jméno, a profesí je „střechař“ – jednoduše řečeno, staví „střechy“ a opravuje „střechy“, které to vzalo nebo byly od začátku postaveny špatně) ve svém volném čase, když ho unavily nekonečné diskuse nad jedněmi a těmi samými obrázky a „nesmyslnými“ texty, se rozhodl materiály společné ústní diskuse vyložit v psané podobě. Jak se mu to povedlo, může posoudit čtenář sám.“[17]
„Pčelovod“, tedy včelař, není včelařem svou profesí, snad spíše svou starostlivou či vůdčí povahou. Živí se stavbou a opravou „střech“ – tedy snad toho, co by marxisté nazvali „nadstavbou“, ideových, teoretických a duchovních aspektů života. Obvykle se nevěnuje interpretacím konkrétních politických událostí, nicméně ve volném čase nad nimi poslední dobou vede jisté úvahy, a tak je nakonec sepíše. Jeho „včelařská intuice“ – pomáhající charakter – ho vede neomylně k tomu, aby svým pojetím nabízel útočiště před zmatečnými a truchlivými desinterpretacemi, jimž lidé obvykle podléhají. „Střechy“, „nadstavby“, které nejsou střechami v doslovném smyslu, „to bere“ nebo „byly od začátku postaveny špatně“ kvůli nějakému narušení schopnosti myslet.[18] Je tedy svého druhu psychologem, nebo spíše psychoterapeutem, který se snaží léčit filosoficko-metodologickými prostředky.
Kaleidoskop zapadá do mozaiky
Hypotetický pseudonym „Pčelovod“ se v produkci spjaté s autorským kolektivem objevuje jen jednou, zbytek korpusu je podepsán „Vnitřním prediktorem SSSR“. Dvojznačná zkratka již byla výše objasněna a lze v ní číst morální záměr odpovídající „včelařské intuici“, pokus o filosofickou psychoterapii širokého sociálního dopadu. Termín „prediktor“ odkazuje dovnitř teorie řízení a naznačuje, v čem spočívá základní strategie ovlivňování budoucího směřování sociálního chování: v adekvátně formulované a efektivně situované předpovědi a spolehnutí se na její působení v rámci odhadovaných společenských trendů a hlouběji zakotvených zákonitostí. „Včelař“ očekává potřebu nové „střechy“, a tak o své „včelstvo“ pečuje tím způsobem, že mu ji staví.
Možnost předvídání je podle pojednávané teorie dána existencí matric, tedy koster, forem nebo struktur relativně udržitelného stylu „obsazování funkcí“.[19] Dvojici vyšetřovatelů z Posledního gambitu přivede na myšlenku existence matric zarážející „matematická mystika“ šetřeného případu. Zdá se jim, že je příliš hluboká nebo všudypřítomná, než aby bylo možno uvažovat o tom, že je výsledkem nějakých vtipů nebo prostředkem šifrované komunikace. Výstřižky třech časopisů ruské produkce, jež Holmesovi zaslali jeho anonymní ctitelé, se zdají nabízet návod, jak onu „mystiku“ vyluštit.[20] Aby mu vyšetřovatelé mohli porozumět, obrací se k dílu Alexandra Sergejeviče Puškina, o němž se vícekrát doslechli, že je „zvěstovatelem světonázoru ruského národa“.[21] Nejprve, snad aby se vyvaroval unáhlených spekulací, si Watson od svého přítele vyslechne básníkovo upozornění, že člověk nikdy nemůže být prorokem, jen hádajícím. Odvozuje z poznaných zákonitostí, ale nemůže předvídat náhodu.[22] Holmes se domnívá, že je to „nepostižitelný duch puškinské poezie“, s nímž se musí seznámit, aby mohli „pochopit světonázor ruského národa“.[23] Jejich pozornost zaujme povídka Piková dáma, která je navede k interpretaci karetních a egyptských symbolů, jež se objevují na záhadných výstřižcích.
Po mnoha hodinách strávených luštěním rébusu Watson uléhá, aby se před jeho „očima v polosnu míhaly chaotické kaleidoskopické obrazy z „pikniků“[24], odrážeje nějaký „boj ideí“ v hlubinách podvědomí.“[25] Metafora kaleidoskopu upomíná na teoretické spisy autorského kolektivu. Obraz kaleidoskopu vyjadřuje chaotické vnímání a nedostatečně ucelené chápání světa.[26] Sám Holmes později Watsonovi objasňuje: „V takovém vnímání světa svět nedisponuje stabilitou předvídatelnosti, což znamená: různá nová fakta, události, jevy a procesy, které se staly majetkem kaleidoskopického vnímání světa, mění k nepoznání celý obraz světa, což se v kolektivním vědomí fixuje ve stereotypu o nepoznatelnosti světa.“[27] Alternativou kaleidoskopického vnímání je v pojednávané teorii řízení mozaikovitý pohled. Holmes zdůrazňuje závažnost i srozumitelnost metafory mozaiky a dlouze ji rozvádí. Líčí propojenost všech políček, jež současně zaručuje okamžitý efekt pohybu jednoho políčka na stav všech ostatních i setrvalost celkového smyslu obrazu vzdorující parciálním deformacím. Poukazuje na teoretické i didaktické výhody mozaiky – je možno chápat její logiku a vyvolat si ji v paměti. Důležitým závěrem, k němuž dojde, je, „že mozaikové vnímání světa je jediné a celostné, a vše je v něm podmíněno vztahy příčina-následek.“[28] Jedinost mozaikovitého vnímání nemá přitom jenom ten význam, že políčka v mozaice tvoří jediný celek, ale i ten, že předpokládá, že celý svět odpovídá jediné mozaice, v níž má své místo nutně i každé parciální kaleidoskopické vnímání stejně jako každé jiná mozaikovitá koncepce. V tom smyslu Holmes svého druha ubezpečuje: „Není třeba zabývat se podceňováním, drahý Watsone. Každý z nás dělá tu část celkové práce, ke které má nejlepší předpoklady.“[29] Analogicky uvádí DVTŘ: „Mozaikový svetonázor … vytvára predpoklady pre rovnorodé, jednotné vnímanie a chápanie všetkého rôznymi ľuďmi.“ Z hlediska teorie poznání se tedy mozaikovité poznání jeví jednoznačně optimistické, zatímco kaleidoskopické je víceméně agnosticismem.[30]
Jakkoli Holmes i autoři DVŘT chápou ústřední obraz mozaiky jako typicky ruský, vícero zmíněných motivů navádí ke srovnání pojednávaných myšlenek s konceptem „změny paradigmatu“, jež je „západní provenience“. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[31] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na překonaném a nefunkčním „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „paradigmatu holistického“.[32] Koncepce mozaiky a kaleidoskopu, symbolizující „nutné atributy dvou typů vnímání světa,“[33] stejně koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. „Libovolné jiné druhy vnímání světa lze přiřadit k jednomu z těch dvou druhů,“ říká Holmes a dodává, že „v mozaikovém chápání světa se přirozeně vypracovávají představy o poznatelnosti objektivní reality.“[34] Podle DVTŘ se člověk s kaleidoskopickým viděním nutně stává nástrojem řízení druhých, přichází tedy o svou svobodu, stává se „biorobotem“.[35] Podle západních proponentů holistického myšlení je třeba opustit zastaralé vnímání mimo jiné, anebo spíše především proto, že nabízí řešení ekologické krize, do níž západní svět, potažmo globální společnost, uvedl jednostranný individualismus, odcizení vůči přírodě a vědecká distance vůči „pověrám“.[36] Zvláště v kontextu prostředí hnutí New Age, jejichž spiritualita se často napojuje na popularizované verze holistického myšlení, bývá výzva ke změně paradigmatu formulována jako morální požadavek.[37] Vzhledem k tomu, že kaleidoskopický – anebo dualistický – obraz světa do sebe nedokáže pojmout obraz mozaikovitý – nebo holistický, zdá se, že osvojení si mozaikovitého, holistického vidění musí mít nutně povahu skoku, zvratu. Nakolik je západní ateismus výhonkem dualistického, kaleidoskopického paradigmatu, natolik může být jeho odchovancům osvojení holistického, mozaikovitého vidění náboženskou konverzí.
Na konce patří začátky
Západní proponenti holistického paradigmatu varují, že omezíme-li se v chápání reality na dvojice vzájemně protikladných kategorií – na způsob „člověka“ a „přírody“, „ducha“ a „hmoty“, „boha“ a „světa“ nebo „dobra“ a „zla“ – selžeme v úsilí vyřešit problémy, před které nás staví současná filosofie, věda i praxe (včetně jejích nejnaléhavějších problémů v oblasti politiky nebo ekologie). Namísto „správné strany“ základní ontologické, etické nebo jiné dvojnosti navrhují orientaci na jednotu nebo celek. Autoři publikující pod titulem „Vnitřního prediktoru“ na věc nahlížejí jinak, ale analogicky. Stávající paradigma nechápou jako dualistické, nýbrž podávají výčet čtveřice základních kategorií: látka/hmota, energie/duch, prostor a čas.[38] Jako alternativu staví kategorizaci trojnou a za ústřední pojmy pokládají matérii, informaci a míru.[39] Není třeba zvláštní matematické intuice ani spekulativního nadání, abychom čtveřici redukovali na dvojici a sloučili látku s prostorem a energii s časem. Moment sjednocení mnohosti v celku, který byl konstatován u západního holismu, zde nacházíme artikulován vzájemnou spjatostí tří ústředních kategorií, která je charakterizována jako trojjedinost. Zatímco duch nebo hmota jsou v dualistickém paradigmatu vzájemně nezávislé (byť mohou být podřízeny „jednotnému velení“ Boha), matérie, informace a míra jsou v této koncepci chápány jako vzájemně podmiňující. Bůh není trojice, ale miluje ji,[40] a tak skutečnost sestrojil (sesTrojil), formulují nejhlubší kategoriální zákonitosti světa ruští autoři.[41]
Sklíčka kaleidoskopu dávají stejně dobrý/špatný smysl, i když jsou z „celku“ kaleidoskopu vyjmuta. V mozaikovitém vidění je smysl individua naopak odvozen od toho, jaké vztahy zaujímá ke svému okolí. Pomohla DVTŘ Holmesovi s Watsonem vyřešit případ, jejž nazvali „Poslední gambit“? Nejsem si jist. Myslím, že spíše zahlédli možnost přistoupit k němu pro ně zcela novou perspektivou. Ukazuje se, že „střecha“, kterou „včelař“ postavil – nebo opravil – je (staro-)novou náboženskou filosofií. Tu nacházíme již mezi řádky zvláštního copyrightu, jímž Poslední gambit, Dostatečně všeobecná teorie řízení i všechny další publikace kolektivu začínají.[42] Holmes si při jeho čtení uvědomuje, že koncepce autorských práv, kde výsledky činnosti „nepatří nikomu z účastníků osobně … je … závěr nejen přípustný, ale vyžaduje i nové osmyslení, vycházející za rámec obvyklých stereotypů kultury, ve které žijeme.“[43] Doznává, že je mu takový přístup vnitřně blízký, nicméně uvědomuje si, jak cizí je „prostředí západního establishmentu“. Dochází k závěru, že zde „následovně, máme co do činění s právním vědomím nové vznikající kultury“.[44]
Autorský kolektiv v Dostatečně všeobecné teorii řízení potvrzuje, že „mozaikový svetonázor, vzhľadom k uznaniu objektívnosti informácií a predurčenosti bytia Zhora, predpokladá aj zrieknutie sa autorských práv, túžby potvrdiť svoju mienku ako záväzné riešenie pre všetkých, a je preto pre všetkých společným zjednocujúcim prostriedkom na objasnenie Istiny – skutočnej Pravdy.“[45] Někdy budí aktivity a napůl anonymní tvář kolektivu dojem sektářských praktik.[46] Někdy se jimi zčásti vyznačuje – když identifikuje „chorobu“ myšlení, nabízí vlastní „terapii“, potlačuje autorskou individualitu a v pramenech nejčastěji odkazuje sám na sebe. Zdá se však, že je takový pohled výsledkem nedorozumění. Není podstatné, že všechny materiály, jež kolektiv předkládá, podporují svobodu, samostatnost a nezávislost v opakovaných výzvách k osvojení si jejich obsahu a obsahu dalších materiálů za účelem posílení schopnosti řídit svůj život a nepodléhat řízení druhých. Koncepce rozvinutá v DVTŘ a navazujících textech především efektivně relativizuje parciální skupinové identifikace, ideologickou omezenost a manipulativnímu (pod)řízení přizpůsobený pohled na svět.[47] Všechny její výklady jsou zastřešeny nebo sceleny opuštěním „já-centrického světonázoru“[48] (podporujícího závislost na skupině, ideologii nebo manipulaci) a přechodem ke světonázoru „trojjedinstva matérie-informácie-miery“ tvárného vesmíru.[49]
Takový pohled by se dal v návaznosti na termín já-centrického světonázoru nazvat onto-centrismem, nebo teo-centrismem. Nebylo by to ale pojmenování zvláště přiléhavé, protože do okruhu jsoucího spadá nepochybně vedle centra i periferie, a Bůh v této koncepci není středem, ale spíše tvůrcem oné trojjedinosti. Označme tento světonázor, pro účely této studie, tedy nahlédnutí do ducha jedné nábožensko-filosofické koncepce, jež byla beletristicky zpracována v jednom detektivním příběhu, organicismem.[50] Smysl jednotlivce – jeho „podíl na věčnosti“ – se v této koncepci odvíjí od toho, zda ctí Život natolik, že se snaží každý okamžik žít tak, jak se má žít vždy. Pokud ano, uznává svou organickou souvislost s ostatními členy společnosti, chápe společnost jako jediný organismus, což je mu závazkem, zbavuje ho lhostejnosti a současně mu díky „Nejvyššímu záměru“, resp. „Příznivému větru Všemohoucího“[51] umožňuje žít, nakolik to lze, blahodárný život bez napjatých vztahů a jiných „nepřízní osudu“. Takový světonázor je radikálně osvobozující, protože vychází z uznání jediné, nedělitelné moci Stvořitele života. Ke konci Dostatečně všeobecné teorie řízení se klade „watsonovská“ otázka: „Ak je Všedržiteľnosť bezchybná vo všetkých jej prejavoch a človek nie je v konflikte so Všedržiteľom, tak akú má mať náladu, aké emócie?“ Odpověď je milovníku života jasná: „Dobrú náladu, pozitívne emócie – to je norma človečieho usporiadania psychiky vo všetkých životných okolnostiach bez výnimky.“[52] Snad proto se chtěl Holmes projít, že „život je překrásný a udivujícím způsobem jde dál.“
Literatura
Budapešťský klub, Manifest planetárního vědomí, dostupné online: ˂http://www.clubofbudapest.cz/manifest.html˃.
Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.
Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.
Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.
Kristek, J., Dostatečně všeobecná teorie řízení: Cui bono?, in: Outsider Media, 12. května 2015, dostupné online: ˂http://outsidermedia.cz/dostatecne-vseobecna-teorie-rizeni-cui-bono/˃.
Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.
Pčelovod, V. V., Poslední gambit: Mysticko-filozofický politický detektivní román, Petrohrad 2002.
Russell, P., Od vědy k Bohu, Praha: Dybbuk 2008.
Stoklasa, R., V Rusku se rodí ideologie, které Západ zatím nerozumí, in: forum24, 16. 4. 2015, dostupné online: ˂http://forum24.cz/v-rusku-se-rodi-ideologie-ktere-zapad-zatim-nerozumi/˃.
Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011.
Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/koncepce-socialni-bezpecnosti/˃.
Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?, Sankt-Petěrburg 2009.
Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá: Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: Dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/˃.
Abstract
The theme of this review study is the detective novel The last gambit written by Russian author Viktor Vladimirovic Pcelovod. The novel is a part of the textual corpus by an anonymous collective of specialists in various fields of social sciences, writting under a pen-name „Internal predictor USSR“ and popularizing its theorethical stance, interpretations and recommendations in the form of this novel. Holmes and Watson, great-grandsons of their famous namesakes, follow the steps of their great-grandfathers in their professions, and in the context of an attempt to decipher mysterious illustrations found in some Russian magazines they are introduced into the production of Internal predictor and through it with Russian mentality.
[1] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 269.
[2] Srv. např.: R. Stoklasa, V Rusku se rodí ideologie, které Západ zatím nerozumí, cit. 20. 3. 2017.
[3] „Gambit“ je šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál (nejčastěji pěšce), aby dosáhl nějaké výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. (Definice převzata z V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 37.)
[4] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 37.
[5] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia.
[6] Srv. Seznam pojmů, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/˃, cit. 20. 3. 2017.
[7] Kompletní materiály jsou dostupné online zde: DOTU: Otkrytyj Universitet Žiznerečenija, dostupné online: ˂https://dotu.ru/˃, české překlady některých textů zde: DVTR Dostatočne všeobecná teória riadenia, dostupné online: ˂http://www.dvtr.eu/˃, další pracovní české a slovenské překlady zde: O Koncepci společné bezpečnosti, globální politice a dalším…, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/˃, cit. 20. 3. 2017.
[8] Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti.
[9] Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života.
[10] Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?...
[11] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 3.
[12] Srv. diskuzi k textu Poslední Gambit (dokončení), in: Leva-Net, dostupné online:
˂http://leva-net.webnode.cz/products/posledni-gambit-dokonceni/˃, cit. 20. 3. 2017.
[13] Srv. „Pojmový a terminologický aparát Dostatočne všeobecnej teórie riadenia je prostriedok interdisciplinárnej (medziodvetvovej) komunikácie špecialistov rôznych jednotlivých odvetví vedy a činností. Je to prostriedok zjednotenia, spojenia roztrieštených vedeckých poznatkov a praktických návykov do harmonického celku, nevyhnutného pre bezpečný život a činnosť jednotlivých ľudí a kolektívov, tvoriacich spoločnosť. V tom je hlavná hodnota pojmovo-terminologického aparátu teórie riadenia.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 7)
[14] Srv.: „V našom chápaní Dostatočne všeobecná teória riadenia – je miera vedomého pochopenia a porozumenia riadenia ako takého. Je nepovinná pre jedincov – riadičov-praktikov (manažérov-praktikov), ktorých podvedomé úrovne psychiky dostatočne dobre zvládajú modelovanie, výber a realizáciu jednotlivých možností riadenia. No je nevyhnutná pre obnovenie a zabezpečenie jednoty podvedomého a vedomého v procesoch riadenia, akými sú všetky udalosti v živote človeka. Tí, pre ktorých je DVTR neprijateľná, môžu žiť s tou mierou jednoty a rozladenosti vedomého a podvedomého, aká sa „sama sebou“ vytvorila v ich psychike.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 16-17)
[15] Srv.: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.)
[16] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 20-25.
[17] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 5.
[18] Srv. idiomatický obrat „kryša ponechala“ (= uletěla střecha) odkazující k narušení schopnosti rozumně myslet, šílenství (podle Kryša pojechala — Vikislovar, dostupné online: ˂https://ru.wiktionary.org/wiki/крыша_поехала ˃, cit. 20. 3. 2017.
[19] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 93.
[20] Srv.: „Drahý Holmesi. Se znalostí vaší vášně luštit záhady století, posíláme Vám „rébus tisíciletí“ o třech částech. Doufáme, že přijde doba, kdy poskytnete váš profesionální výklad jeho smyslu. Ctitelé vašeho talentu. Zpětná adresa: Rusko, 190001, Petrohrad 911, Pčelovodu Viktoru Vladimiroviči.“ (V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 30-31)
[21] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 32.
[22] Srv.: „Um človeka je, ľudovo povedané, nie prorok, ale hádajúci. Vidí celkový chod vecí a môže z neho vyvodiť hlboké predpoklady, neraz časom stvrdené. Avšak nie je schopný predvídať náhodu – mocný a okamžitý nástroj Predvídania.“ (A. S. Puškin, podle V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 32)
[23] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 33.
[24] Tak Holmes s Watsonem jmenují koláže, jež jsou na výstřižcích, jimiž se zabývají.
[25] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 55.
[26] Srv.: „… je problematické nazvať (ho – HT) svetonázorom, pretože on síce je schopný obnášať mnohé fakty, pojmy a pod., no nenesie v sebe jedno – celostný obraz Sveta.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 192)
[27] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 159.
[28] Ibid.
[29] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 227
[30] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 158-60.
[31] T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí.
[32] Srv. např. F. Capra, Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha 2004; nebo Capra, F., Tao fyziky,
[33] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 158
[34] Ibid., str. 159
[35] Srv. Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 218
[36] Srv. F. Capra, Bod obratu nebo P. Russell, Od vědy k Bohu. Pozoruhodným překryvem mezi okruhem new age a kolektivu VP je důraz na vegetariánství. Srv. :„… treba mať na pamäti, že človek anatomicky (t.j. geneticky) nie je mäsožravcom.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 198)
[37] Srv. např.: Budapešťský klub, Manifest planetárního vědomí, cit. 20. 3. 2017.
[38] Srv.: „Medznými zovšeobecňujúcimi kategóriami, vnímanými v zmysle prvotných pojmov o objektívnosti Stavby sveta – Univerza, v dnešnej civilizácii v priebehu tisícročí nemenne zostávajú: 1) „matéria“ (hmota); 2) „duch“, chápaný aj ako „energia“, „sila“, i ako riadiaci počiatok, t.j.“infornácia“; 3) „priestor“; 4) „čas“.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 21)
[39] Srv.: „Človek má možnosť chápať celý Vesmír ako proces – trojjedinstvo: matéria i informácia sa menia podľa miery rozvoja. Prvotnosť kategórií matérie, informácie, miery znamená, že kategórie priestoru a času nie sú prvotné, ale od prvotných odvodené. T.j., priestor a čas nie sú objektívne v medznom prípade zovšeobecňovania pojmov. Sú vytvárané objektívnymi rôznorodými vlastnosťami tvoriacimi trojjedinstvo.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 20)
[40] Srv.: „A táto trojica: matéria, informácia, miera existuje v neprerušiteľnom zväzku jeden s druhým, zobrazujúc trojjedinosť. „Boh trojicu miluje“, no Boh nie je trojica.“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, str. 20)
[41] Neopomeňme si v té souvislosti všimnout podtitulu Vody mrtvé „Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti)“.
[42] Srv. pozn. 14 výše.
[43] V. V. Pčelovod, Poslední gambit, str. 227.
[44] Ibid.
[45] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 228.
[46] Srv. např. J. Kristek, Dostatečně všeobecná teorie řízení: Cui bono?, cit. 20. 3. 2017.
[47] Mám na mysli např. koncepci matric jako relativně ustálených, ale plynule se měnících a hierarchicky do sebe vsazených forem připomínajících „ducha času“, do jejichž spoluutváření přistupujeme všichni podle míry svého pochopení fungování společných procesů (srv. Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 90 a dále); variant strukturního (tj. institucionálního, adresného) a bezstrukturního (tj. založeného na neadresné šíření informací) řízení s klíčovou zásadou, že „na každej hierarchickej úrovni organizácie supersystému sa štruktúrne riadenie rodí z bezštruktúrneho“ (ibid., str. 92); nebo odlišení konceptuální a ideologické moci: „konceptuálna moc dáva spoločnosti koncepciu jej života jako jednotného celku v následnosti generácií“ (ibid, str. 178), „ideologická moc … oblieka koncepciu do príťažlivých foriem“ (Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá, str. 63) atp.
[48] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 210
[49] Ibid., str. 211
[50] Svr. „koncepcie organizácie života spoločnosti ako jediného organizmu“ (Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 237).
[51] Ibid., str. 237.
[52] Ibid., str. 245.
Proč a jak přestat podporovat vzdělanost
Červen 8, 2018
Napsat komentář
Abstrakt
Tento text byl podkladem přednášky na výročním zasedání Vzdělávací nadace Jana Husa v Mikulově v říjnu 2018. Pasáže, které se vztahují výhradně k práci této nadace, vynechávám. V textu se pokouším ze své perspektivy vysokoškolského pedagoga odpovědět na otázky, jaký je stav vzdělanosti v Čechách a co pro jeho zlepšení může dělat nezávislá vzdělávací nadace. Netroufám si však tematizovat stav vzdělanosti jako takové, neboť jde o příliš mnohovrstevnatý a pestrý prostor. Vzhledem k tomu, že působím ve státním školství, soustředím se na oblast veřejného vzdělávání. Moje zkušenost se týká výuky filosofie, hovořit budu ale o celém státním vzdělávacím systému, protože v něm jsou na sobě terciální školství a nižší stupně vzdělávání vzájemně závislé. Nejsem si jist, zda je možné moje úvahy aplikovat i na přírodní vědy a technické obory. Nicméně domnívám se, že i tam by navrhovaná radikální liberalizace prospěla.
Klíčová slova
Vzdělanost, nadace, vzdělávací systém, povinné vzdělávání, oikofobie
Abstract
This text was the basis of a lecture at the annual meeting of the Jan Hus Educational Foundation in Mikulov in October 2018. I am omitting passages that relate exclusively to the work of this foundation. In the text, I try to answer the questions about the state of education in Bohemia and what can be done by an independent educational foundation for its improvement. I do not dare to speak about the state of education as such, because it is too multi-layered and colorful space. As I work in public education, I focus on public education. My experience relates to the teaching of philosophy, but I will speak about the whole state educational system because in it tertiary education and lower levels of education are interdependent. I’m not sure if my thoughts can be applied to natural sciences and technical disciplines. However, I believe that even those fields would benefit from the proposed radical liberalization.
Key words
Education, nonprofit foundation, educational system, compulsory schooling, oikophobia
Diagnózy
Co je hlavním problémem veřejného vzdělávání? Moje zkušenost se blíží názorům Johna Taylora Gatto, autora knihy Ohlupování. Skryté kurikulum povinné školní docházky.[1] Gatto píše, že západní vzdělávací systém produkuje především experty na nudu. Učitelé z toho viní obvykle zprvu žáky, potom sebe a nakonec se cítí jako oběti byrokratizace. Co je tedy hlavním problémem? Když začneme vnímat míru vyhoření na straně pedagogů a nedostatku motivace na straně studentů, skoro se chce říci, veřejné vzdělávání jako takové. Pokud jde o vztah k předmětu jejich specializace, u studentů i pedagogů setrvale klesá zájem, schopnosti, čest i píle. V profesi by těžko bylo možno setrvávat bez nadějné představy, že tento úpadek je dočasným efektem ducha naší měnlivé doby.
Nadaných studentů je stále méně, neboť intelektuální schopnosti obecně klesají, zřetelně zvláště z důvodů environmentálních a kulturních. Zájem o studium se celkově snižuje. Jako důvod se nejčastěji uvádí finanční náročnost, nabízené vzdělání se ale nevyplácí také proto, že není dostatečně využitelné, pro podezření z ideologičnosti je nevěrohodné a budí dojem, že může sloužit akorát tak k získání papíru. Natrefit na zaujaté studenty bývá nejčastější v prvním semestru, kdy jejich očekávání ještě převažuje nad frustrací, anebo v posledním, kdy mají někteří z nich krátce po pedagogické praxi, která jejich zájem učit se občerstvila, protože při tom, jak vyučovali, se také často po letech nudy skutečně učili.
Úroveň vysokoškolských pedagogů jejich zaměstnavatelé posuzují na základě pochybného Rejstříku informací o výsledcích,[2] jehož protějšek pro umělecké obory profesor Milan Knížák přiléhavě označuje jako registr umělecké idiocie.[3] Notoricky nízké platy mnohé odborníky odrazují a studenty přesvědčují o tom, že jejich učitelé jsou bezcenní. Podprůměrné ohodnocení posiluje podezření většiny veřejnosti, že vzdělávací systém funguje jen naoko. Často demotivovaní učitelé opakují nezáživnou látku, která hlavně nesmí urazit, a studenti se ji mnohdy odnaučili poslouchat, zčásti z oprávněné obavy o zbytky svého kritického myšlení. Vyhořelí pedagogové se uchylují k různým závislostem nebo zneužívají svou pozici k různým formám šikany nebo nátlaku. Odhalování případů sexuálního zneužívání nebo obtěžování je v posledních letech trochu móda. Nicméně každá móda na něco nasedá.
Součástí zmíněného trendu je mimo jiné zavádění etických kodexů. Skutečným řešením tohoto, i mnoha dalších nešvarů vzdělávání by však bylo zrovnoprávnění nezávislého a neinstitucionalizovaného vzdělávání, jež by muselo zahrnovat i zrušení povinného vzdělávání na základních školách. Studenti však zdaleka nejsou tak svobodnou a odbojnou silou, jak bývají mytizováni, daleko spíše dokáží být snadno manipulováni a jejich chuť bouřit se bývá hladce kanalizována. Většinou si nestěžují, neboť jsou lapeni oidipsko-autoritářskou atmosférou, a pokud narazí na zkorumpované podmínky, mohou usoudit, že jim vlastně vyhovují. Společenskou patologii, z níž tato mentalita vyrůstá, se nedávno v jednom populárním článku pokusil pojmenovat kněz, psychiatr a pedagog Jaroslav Maxmilián Kašparů.[4] Diagnózou naší společnosti je podle něj na prvním místě ztráta studu. Lidé nechápou, co je to cítit se zahanben, a namísto toho je mnohé uráží. Podle profesora Kašparů je tento symptom následkem toho, že se společnost rozvíjí bez toho, aby respektovala přirozené společenské normy. Pocit tíživé bezmoci, jenž je podle Kašparů třetím symptomem „zhoubné choroby“ naší nemocné společnosti, je jakousi daní, kterou společnost platí za volnost, již zdánlivě získala ztrátou studu.
Studenti se většinou dávno přesvědčili, že nemá smysl očekávat něco podnětného nebo přiměřeného jejich zájmům. Hodnocení je nezajímá, protože předpokládají, že se odvíjí od toho, nakolik se dokáží podřídit. Očekávají, že dostanou titul zadarmo nebo za úplatek, podobně jako mnozí mediálně známí rychlo-absolventi. Vlnu popularizace případů podvodně získaných titulů vystřídal v poslední době trend odhalování fake studies, zfalšovaných výzkumů.[5] Ve výsledku se nelze divit, že žáci učitelům a veřejnost intelektuálům nevěří. Autenticitě práce svých kolegů často nevěří ani sami pedagogové a akademici. Někteří kolegové konstatují, že odměnou za jejich skutečnou vědeckou práci je „jen dobrý pocit“. Nešvary korupce vědy a výzkumu související se závislostí na grantech a dotacích zapadají do diagnózy ekonoma Radima Valenčíka, podle níž naše společnost propadla svodu strategie tvorby a udržování struktur, založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.[6]
Když sečteme trend akademických lží a podvodů s módním relativismem a konstruktivismem, jímž jsou žáci od základních škol živeni, není divu, že studenti bývají překvapeni, když po nich chceme skutečné studium a vážnou práci. Ze zajímavého úhlu tento dobový rys postihuje předloňská Výroční zpráva BIS, když jako nástroj „ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci“ identifikuje „relativizaci pravdy a objektivity“ a „prosazení motta ´všichni lžou´“.[7] Studenti téměř přirozeně očekávají, že vystačí s předstíráním. Zavádějí se oddělení pro kvalitu, neboť se stalo zřejmým, že systém není schopen odlišit dobrého učitele a badatele od špatného. Vícero mých kolegů nebo bývalých studentů je frustrováno systémovým provozem natolik, že mimo akademickou půdu pořádají pravidelné odborné akce, které nesouvisejí s jejich pracovními povinnostmi, za něž nemají žádný honorář, které jim nicméně umožňují dále nebo znovu se učit. Mnozí si kladou otázku, zda by nebylo lépe veřejné vzdělávání zrušit. Kampusy stojí, vybavení je nakoupeno, může se zdát, že projekt státního vzdělávání se naplnil. Ostatně, Adam Smith v knize Bohatství národů již před 240 lety poukázal na to, že „na univerzitě oxfordské se již po mnoho let většina profesorů placených z veřejných peněz ani nesnaží předstírat, že vyučují.“[8] Skutečným důvodem krize vzdělávání však není to, že je veřejné a státní, nýbrž je jím nadbytečné vynucování jeho institucionalizované formy.
Přestože unschooling, tedy vzdělávací metoda, založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí, se jako trend šíří teprve krátce, téma nutnosti „zlepšování“ vzdělávání nás provází zdánlivě odedávna. Snaha o neustálé zlepšování přitom budí dojem popření reálného zanedbávání, jež spočívá v přehlížení faktu, že přirozená schopnost se vzdělávat je systémem její nucené regulace deformována. Psycholožka Alice Millerová píše ve své, nedávno do češtiny přeložené, knize Nesmíš si povšimnout,[9] že odvěkou složkou kulturního doprovodu naší civilizace je lež, a že obvyklá černá pedagogika založená na různých traumatizacích a zklamáních je vedena cílem udržování příkazu Nedojde ti!. Možná je současná krize vzdělanosti zčásti příslibem otřesu stability tohoto „jedenáctého přikázání“.
Terapie
Citované věty Adama Smithe naznačily, že kritika provází veřejné školství od jeho počátků. Spisovatel a mnohostranný myslitel Gilbert Keith Chesterton již před více než stoletím psal: „Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo by byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti…. Nikdy jsem mezi učiteli nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý.“[10] Jestliže nebyla prospěšnost povinného vzdělávání samozřejmá dříve, mnohem snáze lze o ní pochybovat dnes. Široká dostupnost nebývalého množství informačních zdrojů činí veřejné vzdělávání méně nezbytným, rychlost společenského a technologického vývoje velice komplikuje smysluplné vytváření obsahu učiva, a psychologické dispozice stále méně zanedbatelné části populace nevyhovují kolektivní formě výuky. V setrvalosti státního systému povinného vzdělávání je jakási němá tvrdohlavost, která poukazuje na nevyslovovaný ekonomický a mocenský záměr. Zaprvé, na dobu zaměstnání musí rodiče děti někam dát. A zadruhé, čas, na nějž rodiče děti škole poskytují, může stát využít k uplatnění své moci formovat světonázor, obecně dějinný rozhled a informovanost svých svěřenců.
Jaký má smysl vzdělávat toho, kdo o to nestojí? Je-li smyslem vzdělání dospělost, tedy nezávislost a soběstačnost, je možno účinně vzdělávat ve státem regulovaném systému? Gatto naše školy označil za „faktické továrny dětinskosti“.[11] Mí studenti mívají rozvinuté schopnosti sebeprezentace, ale když s nimi jednám jako s dospělými, bývají zmatení, protože po letech otupující formy předávání učiva očekávají pouhou disciplínu. Nicméně, jak upozorňuje Valenčík, vzdělávání se do centra pozornosti teprve dostává, protože „těžiště ekonomického vývoje se bude přesouvat do oblasti produkce lidských schopností, přesněji do oblasti produktivních služeb umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.“[12] Ekonomika se podle této hypotézy „změní z produkce výrobků prostřednictvím výrobků na ekonomiku produkce lidí prostřednictvím lidí.“[13] Vzdělání se tedy stává současně velmi dostupnou komoditou i velice výnosným kapitálem. Všeobecná dostupnost dostatečně kvalitního vzdělání vyvolává přirozenou reakci obav z možných následků nezávislého vzdělávání. Proslavila se věta Francise Bacona, že vědění je moc.[14] Nedopovězeno zůstalo, že právě proto je třeba ho utajit. Čím je vzdělání důležitější, tím spíše se může objevit tendence jeho bezhraničné šíření potlačovat. To se nabízí jako další důvod oné němé tvrdohlavosti, s níž stát trvá na nutnosti povinného vzdělávání, a současně i jako jedna z příčin podfinancování školství a dalších, systém utužujících, tlaků.
Již Jean-Jacques Rousseau upozornil: „Nic není nebezpečnější, než vliv soukromých zájmů v záležitostech veřejných.“[15] Podpora vzdělanosti, má-li vést ke svobodě, k dospělosti, a ne dětinskosti, může být proto jen těžko zaměřena na státní školství, které není nezávislé – než na vůli lidu – a lze u něj očekávat především poplatnost zájmům průmyslových korporací. Britský filosof Roger Scruton shrnul moderní zkušenost se vzděláváním poučením, že vzdělávání by nemělo být ponecháno jen na učitelích a státu. Stát podle něj umí spíš vytvářet překážky, než ke vzdělávání povzbudit. S ohledem na zřejmé nevýhody vyžadování školní docházky užil Scruton výraz oikofobie, ve smyslu „odmítání dědictví a domova“. Píše, že jde o „fázi, kterou normálně prochází duše adolescenta“.[16] Máme-li tedy jako společnosti dospět, měli bychom docenit možnosti vzdělávání, které nabízí přirozené prostředí, rodina, sousedé atp.
Příčinu úpadku vzdělávání lze uchopit jako záměnu vzdělanosti s absolvováním škol. Scruton nabízí širší definici: „Vzdělání, musíme si připomenout, není o sociálním inženýrství, jakkoli chvályhodný může takový cíl být. Je o předávání poznání od těch, kteří ho mají, těm, kteří ho potřebují.“[17] Uvádí také přesvědčivé příklady toho, jak snadno může být kvalitní výuka poskytnuta nezávisle na jakýchkoli školách. Navíc, informační technologie mohutně usnadnily sebevzdělávání, které i dříve doplňovalo vzdělávání ve smyslu předávání znalostí. Podle Petera Graye, autora termínu sebeřízené vzdělávání, povinná školní docházka degraduje vzdělávání na disciplinarizaci a ohlupování, přičemž nuceným oddělením jedince od rodiny narušuje jeho sociální vývoj a tím vytváří prostor pro manipulaci.[18] Zkušenost Graye i mnoha dalších autorů svědčí pro to, že sebeřízené vzdělávání je natolik efektivní, že povinné a řízené vzdělávání vlastně jen okrádá o čas, který by se dal věnovat vzdělávání sebeřízenému.
Možná, kdyby bylo veřejné vzdělání v rukou veřejnosti, fungovalo by lépe. V referendu by asi prošel návrh možnosti omluvit dítě z výuky s odůvodněním, že je třeba starat se o nemocného sourozence nebo pomoci při sezónních zemědělských pracích, stejně jako návrh na rozšíření rodičovských pravomocí, pokud jde o volbu předmětů, kterým se dítě ve škole věnuje. Stát ale přirozeně podporuje nepřirozené vzdělávání, protože sám je nepřirozený. Nakonec by v referendu prošlo i zrušení povinné školní docházky jako takové. To je i bod, k němuž spějeme, ať již z důvodu poptávky po přímé demokracii, nebo proto, že stát uzná, že v kontextu možných alternativ ztrácí státní regulace vzdělávací smysl. Problematika vzdělávání dobře ilustruje obecné pravidlo, že přirozené pochody fungují nejlépe a každá institucionalizace je narušuje. Zrušení povinné školní docházky a masivní deregulace vyššího vzdělávání nemusí znamenat naprostou odluku státu a školství. Stát by měl veřejné vzdělávání nabízet, soukromé aktivity by ale neměl v podobném úsilí nijak omezovat, a neměl by podporovat iluzi, že jím poskytované nebo regulované vzdělání je lepší.
Role nadací
Pokud jde o to, co může udělat nadace se záměrem prospět vzdělanosti společnosti, nabízí se návrh rozdělit jmění na co nejmenší díly, rozdat je chudým, a rozpustit se. Pomoc se vzděláváním je vždy ožehavým uplatňováním moci, protože pomoc může oběti pomoci znesnadnit svobodný vývoj. Uvedený návrh je ale příliš radikální, protože nebere zřetel na pomalost dějinného plynutí. Nicméně nechce-li nadace propadnout syndromu pomocníka, jak profesionální formu jen zdánlivě prospěšného úsilí nazývá psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer,[19] měla by usilovat o přibližování se situaci, kdy ji už nikdo nebude potřebovat. Svoboda vyučovat a bádat se stále více uplatňuje mimo akademický prostor, a nadace by proto měla zvážit smysl další podpory státního vzdělávacího provozu, a také závislost na systémovém vzdělávání, pokud jde o podmínky nabízených grantů. Možná by měla zaměřit pozornost spíše na vzdělávací aktivity na státu nezávislé. Podpora vzdělanosti a svobodného vzdělávání by měla být zaměřena na odstraňování překážek vzdělávání, tedy na „deregulaci“ a decentralizaci vzdělávacího prostoru, s cílem, aby lidé byli schopni postarat se o své vzdělání sami. Veřejnému a státnímu vzdělávání by přitom taková deregulace a decentralizace nehrozila zbezvýznamněním, ale spíše by přetíženému systému ulevila.
Zmíním několik námitek, jež bývají vůči možnosti zrušení nuceného vzdělávání a státní regulace vznášeny. Říká se, že vzdělání je základem úspěšného života, a že proto je třeba ho zajistit. Vskutku je ale žádoucí zajišťovat to, co může fungovat přirozeně? Nezlepší se státní vzdělávání, když ho zlepšovat přestaneme? Častá námitka vůči domácímu vzdělávání bývá odvozována z potřeby socializace. Šikovně vedené domácí vzdělávání je ale časově zcela nenáročné. Dítě nezatížené povinností školní docházky má mnohem více času, kdy se může socializovat nezávisle na pevně daném kolektivu. Častou námitkou proti dalšímu šíření soukromého vzdělávání je, že kvalitní vzdělání nebudou moci běžní rodiče zaplatit a mnoho talentů tak vyjde nazmar. Na to lze odpovědět předpokladem, že mnohé školy mohou mít zájem o to vzdělávat nadané žáky zdarma. Vedle toho, k obstojnému vzdělání alespoň v humanitních vědách spolehlivě stačí kvalitní knihovna a internetové zdroje. Dále se říká, že ne každý rodič je dostatečně inteligentní a ne každý samo-student dostatečně talentovaný. Ano, naše předpoklady jsou různé. A zde je právě například prostor pro vzdělávací nadace, které by mohly podporovat třeba samo-organizující se vzdělávací skupiny.
Podpora vzdělanosti z nezávislých zdrojů by tedy neměla směřovat primárně do akademického prostoru, ale spíše například k následujícím činnostem:
Kruhy rodičů, kteří se věnují domácímu vzdělávání.
Prostory pro domácí vzdělávání, samoorganizované odborné komunity.
Sociální stipendia nepodmíněná jakýmkoli „papírovým“ vzděláním nebo začleněním do státem podporovaného a regulovaného vzdělávacího systému, ale snahou dále se vzdělávat za účelem vzdělávání druhých.
Vzdělávání, zaměřené na podporu samo-vzdělávání a na uschopnění rodičů k domácí výuce.
Soukromá muzea, knihovny, galerie, vzdělávací kina, kulturní kavárny, nezávislé odborné časopisy, internetové portály s výukovými materiály, vzdělávací rádia atp.
Alternativní školy, které mají administrativní nebo jiné finančně řešitelné problémy.
Závěr
V této studii jsem se pokusil identifikovat základní symptomatické problémy, spjaté s tím, co bývá označováno jako krize vzdělanosti. Jako klíčová se ukázala mentalita „ztráty studu“ a propadání bezmoci v nihilistickém prostředí, kde „všichni lžou“. Za jednu z příčin úpadku vzdělávání byla označena záměna vzdělanosti s absolvováním škol. Bylo argumentováno pro to, že řešením mnoha nešvarů vzdělávání by bylo zrovnoprávnění nezávislého a neinstitucionalizovaného vzdělávání, jež by zahrnovalo i zrušení povinného vzdělávání na základních školách. Zrušení povinné školní docházky a masivní deregulace vyššího vzdělávání by nejen nemusely vést ke snížení vzdělanosti populace, ale mohly by přispět i ke zkvalitnění veřejného školství. Role nadací, které usilují o zvýšení vzdělanosti společnosti, by tedy měla spočívat v podpoře aktivit, které uschopní širokou populaci k tomu, aby byla ve svém vzdělávání nezávislá.
Literatura a jiné zdroje
Bezpečnostní informační služba České republiky, Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2015, in: bis.cz, URL: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava890a.html?ArticleID=1104.
Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL: https://gkch.wordpress.com/2012/08/24/verejne-vzdelavani-a-dalsi-negativni-revoluce-illustrated-london-news-24-srpna-1912/.
eClinik Learning, Top British Universities Found Producing ‘Fake Research’, in: eClinik, MAY 14, 2017, online, URL: http://myeclinik.com/top-british-universities-found-producing-fake-research/.
Gatto, J. T., Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, in: SvobodaUčení.cz, URL: https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-verejne-vzdelavani-mrzaci-nase-deti-a-proc/.
Gatto, J. T., Page Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling, New Society Publishers 2002.
Gray, P., Free to learn: Why releasing the instinct to play will make our children happier, more self-reliant, and better students for life. New York: Basic Books 2013.
Kašparů, J. M., Co se stalo s naší dobou?, in: Nová republika, středa 21. února 2018, URL: http://www.novarepublika.cz/2018/02/jaroslav-maxmilian-kasparu-jaroslav.html.
Knížák, M., Registr umělecké idiocie, in: Milan Knížák.cz, online, URL: http://www.milanknizak.com/aktuality/registr-umelecke-idiocie-n156/.
Millerová, A., Nesmíš si povšimnout, Praha: Triton 2016.
Rousseau, J.-J., O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, Praha: Aleš Čeněk 2002.
Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha: Portál 2015.
Scruton, R., How schools fell victim to the attack of the Blob. Mindless ideology is eating away at the soul of our education systém, in: Spectator Life, 14 Jun 2017, URL: https://life.spectator.co.uk/2017/06/the-attack-of-the-blob/.
Scruton, R., O potřebnosti národů, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011.
Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007.
Úřad vlády České republiky, Rejstřík informací o výsledcích. RIV – IS VaVaI, in: Informační systém výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, URL: https://www.rvvi.cz/riv.
Valenčík, R. a kol, Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem, Praha: Vysoká škola finanční a správní 2017.
Valenčík, R., Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci, in: radimvalencik.pise.cz, URL: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html.
[1] Gatto, J. T., Page Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling, New Society Publishers 2002.
[2] Úřad vlády České republiky, Rejstřík informací o výsledcích. RIV – IS VaVaI, in: Informační systém výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, URL: https://www.rvvi.cz/riv.
[3] Knížák, M., Registr umělecké idiocie, in: Milan Knížák.cz, online, URL: http://www.milanknizak.com/aktuality/registr-umelecke-idiocie-n156/.
[4] Kašparů, J. M., Co se stalo s naší dobou?, in: Nová republika, středa 21. února 2018, online, URL:
http://www.novarepublika.cz/2018/02/jaroslav-maxmilian-kasparu-jaroslav.html.
[5] Srv. např. eClinik Learning, Top British Universities Found Producing ‘Fake Research’, in: eClinik, MAY 14, 2017, online, URL: http://myeclinik.com/top-british-universities-found-producing-fake-research/.
[6] Valenčík, R. a kol, Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem, Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2017.
[7] Bezpečnostní informační služba České republiky, Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2015, in: bis.cz, online, URL: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava890a.html?ArticleID=1104.
[8] Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007, s. 589.
[9] Millerová, A., Nesmíš si povšimnout, Praha: Triton 2016.
[10] Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL:
[11] Gatto, J. T., Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, in: SvobodaUčení.cz, URL: https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-verejne-vzdelavani-mrzaci-nase-deti-a-proc/.
[12] Valenčík, R., Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci, in: radimvalencik.pise.cz, URL: http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html.
[13] Tamt.
[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H.T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H.T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)
[15] Rousseau, J.-J., O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, Praha: Aleš Čeněk 2002, s. 261.
[16] Scruton, R., O potřebnosti národů, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011, kapitola 8, s. 55–61.
[17] „Education, we must remind ourselves, is not about social engineering, however laudable that goal might be. It is about passing knowledge from those who have it to those who need it. + knowledge is the purpose of education and that education is useful only so long as you treat it as an end in itself. (Scruton, R., How schools fell victim to the attack of the Blob. Mindless ideology is eating away at the soul of our education systém, in: Spectator Life, 14 Jun 2017, URL: https://life.spectator.co.uk/2017/06/the-attack-of-the-blob/.)
[18] Gray, P., Free to learn: Why releasing the instinct to play will make our children happier, more self-reliant, and better students for life. New York: Basic Books 2013.
[19] Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha: Portál 2015.
