Na těchto stránkách najdete eseje a knihy věnované filosofii a psychoanalýze, něco publicistiky, studijní texty a pár experimentálních výtvorů. Užijte si čtení! Údaje o mé psychoanalytické praxi naleznete zde.

Jedenácté přikázání, černá filosofie a pravda mezi řádky

Hynek Tippelt

Úvod

„Relativizace pravdy a objektivity“ a „prosazení motta ´všichni lžou´“ patří podle Výroční zprávy BIS za rok 2015 mezi hlavní nástroje ruského informačního působení v českém prostoru. Jeho cílem je podle zprávy „ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci“.

Česká služba patrně nedoceňuje setrvalost, s níž relativistické, agnosticistické a skeptické trendy evropskou kulturu provázejí. Soudobá kulminace je výsledkem bujení, které začalo s nástupem novověku, kdy byla zformulována základní premisa informační války, totiž že „vědění je moc“.

Přistoupíme-li k pravdě jako ke zbrani, osvětlí se nám jeden z důvodů, proč je pravda, její objektivita, popírána. Jednotlivé dezinformace a lži patří jen k dílčím taktikám mocenského boje. Rozhodující bitva se vede o samotnou existenci pravdy, vědomí toho, že existuje, protože největší výhodu – maximalizaci „ovlivnění myšlení“ a „oslabení vůle“ – může přinést právě její utajení.

Jak psal Pascal, této války se všichni účastníme – buď na straně dogmatismu, nebo pyrrhonismu. Neutrální postoj v tomto bodě je, jeho slovy, „podstatou kabaly“. Není autentickým stanoviskem, ale promyšleným předstíráním: „kdo není proti nim, je především pro ně,“ píše Pascal (Myšlenky, 1932, s. 34).

Jedenácté přikázání

V oné válce, o níž psal Pascal, co vede někoho k tomu, že se staví na stranu takřečeného pyrrhonismu – relativismu a skepticismu? Odpověď možná dává psychoanalytička Alice Millerová ve své nedávno do češtiny přeložené knize Nesmíš si povšimnout. Realita dětství a dogmata psychoanalýzy. Millerová se domnívá detekovat hluboko skrytý kořen nepřátelství vůči pravdě – kolektivně nevědomě sdílené, nikdy nevyslovené, zato však časně vštěpované přikázání nevšimnout si, nezpozorovat a nedojít k porozumění… čeho? Toho, že „dítě je už celá tisíciletí obětí dospělého a že taková výchova stvrzuje svět, v němž i to nejsamozřejmější… vyžaduje oběti.“

Příkaz „nedojde ti!“ (v orig. „Du sollst nicht merken“, v českém vydání „Nesmíš si povšimnout“) působící v našem nevědomí jako brána zakrývající pravdu, jako blok znemožňující plnou funkci logického myšlení, je do nás podle Millerové vtištěn časnou a nevybíravou výchovou k poslušnosti. Šíři kořenů tohoto příkazu Millerová ilustruje „čtvrtým přikázáním“ – budeš ctít svou matku a svého otce. Nedojde ti cokoli, co by s touto povinností bylo v rozporu! Vzhledem k tomu, že tento příkaz nacházíme i mezi řádky přinejmenším některých ostatních položek biblického desatera, dala by se tato nevědomá maxima nazvat spíše „přikázáním jedenáctým“.

Samotná zásada „cti rodiče“ žádné neblahé následky pochopitelně mít nemusí. Jde o její výjimečné postavení. Aby člověk necítil nutkání distancovat se od pravdy, kterou prožívá, a sloužit nikoli slabším, ale silnějším, musí v dětství bezpečně užívat svého „rovného práva vidět svůj svět svýma očima“. Dítě je po jisté období v naprosté odkázanosti na rodiče, a pokud ti svého postavení zneužijí k tomu, aby deformovali vnímanou a pociťovanou realitu požadavkem poslušnosti, zvyšují jeho sugestibilitu a vychovávají ho k necitlivosti vůči pravdě. V nadměrně zdůrazňovaném příkazu úcty k rodičům se tedy skrývá povinnost nechápání – „nevšimneš si, nezpozoruješ a nedojde ti, co ti udělali v dětství a co ty sám ve skutečnosti děláš“, píše Millerová.

Od prvních pohlavků jsou „u nás“ podle Millerové děti vychovávány k osvojení si nevědomého axiomu, že „bezbranná oběť musí počítat s tím, že nebude ochráněna, nýbrž obviněna a zahanbena, zatímco pachatel bude hájen“. Vědomí takové nespravedlnosti by bylo příliš trpké, a tak si člověk vychovávaný bez primárního respektu vůči jeho vlastním potřebám osvojuje postoj rezervovanosti vůči pravdě, popírání jejího významu. Teprve vštípením maximy „nedojde ti“ dosáhne výchova svého cíle „zastřít, že dospělí, kteří ovládají dítě, je zneužívají a ubližují mu“.

Černá kultura

Zneužívání dítěte k potřebám dospělého a tendence tuto skutečnost a její následky popírat se podle Millerové týkají základů naší společnosti vůbec. Mocenská hierarchie se reprodukuje černou pedagogikou, která „odvrací pozornost dítěte od motivů jednání vychovatele k motivům jeho přání, motivům údajně špatným a hříšným, a toto zacházení jim představuje jako dobrý skutek.“ Bez takové výchovy by bylo, dle Millerové, nemyslitelné, že by např. „politik omílající fráze mohl demokratickou cestou získávat ty nejvyšší mocenské pozice. Když ale voličům v jejich dětství, kdy by byli ještě schopni pomocí svých pocitů demaskovat omílání frází, právě tohle zakázali, musí jim tato schopnost později scházet.“

Černá pedagogika je v naší kultuře podle Millerové tak silně integrovaným faktorem právě proto, že v jejím duchu vychovaný člověk je „připraven sloužit tomu, kdo stojí v hierarchii nad ním.“ Netoleruje „narcistické potřeby dítěte, tj. potřebu úcty, zrcadlení, porozumění a možnosti vyjádřit se,“ a namísto radou a pomocí vychovává příkazy, upíráním důstojnosti a ponižováním. Černí pedagogové projikují hříchy, z nichž byli obviňováni a za něž byli trestáni, na své svěřence, a současně tabuizují krutost ponižujících a znehodnocujících zkušeností, jež absurditou svých projekcí vyvolávají. „Jako by se… za všech okolností muselo něco (ne někdo) zachraňovat, totiž dobré jméno respektované osoby“, popisuje Millerová působení onoho příkazu, oné zábrany v poznání. Oběti černé pedagogiky je zakázáno, „aby jí vůbec došlo bezpráví, které se na ní páchá…“

Prostor k výchově ke svědomí a iniciativě je obětován neuspokojené rodičovské potřebě lásky, která si oddanost pěstuje trestáním (nebo odměňováním) a setrvalým popíráním potřeb dítěte a následků jejich neuspokojování. Strach, vyvolaný zneužitím moci, jež je prezentováno jako výchova pro jeho vlastní dobro, naučí dítě nedůvěře, pocitu nedostatečnosti, skrývání pocitů a očekávání nespravedlnosti a násilí a upevní nejvyšší kulturní příkaz „nedojde ti!“.

Dodržování příkazu „z těchto souvislostí ti nic nedojde“ je odměněno právem dělat totéž se svými dětmi. „Kulturní statek“ obětování slabších by se podle Millerové totiž „nemohl… udržet, kdybychom si výchovou nevštípili, že se nemáme divit, když milující otec má zapotřebí týrat svého syna… necítí jeho lásku a potřebuje pro ni důkazy.“ – naráží na Joba. Židovsko-křesťanské náboženství podle Millerové jednoznačně napomohlo stereotyp obětování dítěte zakotvit. Když svou zvědavost nepodřídila poslušnosti, byla dcera Eva potrestána „ztrátou lásky, opuštěním a pocity provinění a zahanbení“; Abrahám měl obětovat svého syna a Ježíš umírá, aby naplnil otcovu vůli.

Mezi řádky černé filosofie

I filosofie našeho kulturního okruhu do značné míry upevňuje „sepětí vědění s vinou a studem, pocházející (podle Millerové) právě z černé pedagogiky“. Mezi řádky „černé“ filosofie módního relativismu čteme vytěsněnou pravdu o raných traumatech. Pravda je nepoznatelná – volá ten, kdo se jí děsí. Jak předpovídal Nietzsche, propadlí nihilismu, poslušni asketickému ideálu, jenž „kazí zdraví a vkus“, a v šoku z poznání, že neexistuje pravda na nás, na naší zkušenosti, nezávislá, rezignujeme na pravdu jako takovou. Nicméně dokud se o pravdě vede řeč, byť relativistická, není prohráno, neboť jak napsal Henri de Toulouse-Lautrec, „ti, co říkají, že je jim všechno fuk, těm to fuk není… protože ti, kterým to fuk je, ti to neříkají.“

Hlasateli relativismu hrozí, že se nevědomky stane užitečným nástrojem skrytého systému, prosáklého jedem zneužívání moci. Jeho principem je lež, kterou černá kultura udržuje jako patogenní axiom, totiž že krutost nevzniká až jako následek toho, jak se chováme k dětem, že člověk není přirozeně společenský a moudrý, ale že musí být ovládán. Filosofie, jež v důsledku prosazuje ono motto „všichni lžou“, vědomě či nevědomě podporuje vytěsnění, na nichž je založen autoritářský společenský systém, a současně vlastně ideologicky podporuje vytváření tzv. struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

V přepjatém relativismu a až křečovitém konstruktivismu přelomu tisíciletí, světonázoru dětské bolesti, lze spatřovat paradoxní naději. Podstatné pravdy se tlačí k povrchu kolektivní psyché, a právě proto, že ostatní nástroje vytěsnění selhávají, reagují filosofové na společenskou poptávku po jejich popření „těžkým kalibrem“ skeptických argumentů. Jejich sílu však převáží zřetelně se rodící trend obnovené důvěry v nevinnost dítěte a povinnosti pečujícího mu sloužit, protože jak říká Hume, skeptický argument způsobí jen krátké zmatení….. nebo Pascal, že příroda poráží bezmocný rozum …

 

Výklad afektů

Výklad afektů. K filosofickým otázkám psychologické práce s nevědomím

• Autor: Hynek Tippelt
• Nakladatel: Univerzita J.E.Purkyně
• ISBN: 978-80-7414-990-0, EAN: 9788074149900
• Popis: 240 stran, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Anotace

Monografie z oblasti filosofie psychoanalýzy tematizuje vztah psychoanalytické teorie a praxe k filosofické etice Barucha Spinozy. Za účelem uvedení do tématu jsou systematicky představeny hlavní otázky filosofie psychoanalýzy, je podán přehled nejvýznamnějších motivů před-freudovského filosofického myšlení, které našly ozvěnu v díle Sigmunda Freuda, a je pojednána otázka přínosu filosofické perspektivy pro psychologii. Jádrem monografie je komplexní výklad návazností a překryvů Spinozova učení a psychoanalýzy. Na toto spojení upozornila v minulosti nejvýznamněji Lou Andreas-Salomé, jejíž poznámky na toto téma budou důkladně analyzovány. Jako ústřední pojítko Spinozovy filosofie a psychoanalýzy je ukázána jejich dynamická teorie afektivity, kterou Spinozova metafyzická perspektiva ontologicky zakládá, zatímco psychoanalýza prakticky aplikuje a zkušenostně precizuje. Pro psychoanalýzu je cenný především způsob, kterým Spinoza dokáže zdůvodnit intelektualismus své etiky, jehož ozvěnu lze spatřovat v technice psychoanalytického rozhovoru.

Obsah

 

 

Ukázky

Úvod

1. Otázky filosofie psychoanalýzy

2. Filosofie psychoanalýzy před jejím vznikem

3. Může psychoanalýza věřit filosofii?

 

Objednávky