Archív

Archive for the ‘ESEJE’ Category

Vatikánská vize globalizace vzdělávání

23 prosince, 2019 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

V této studii analyzuji záměr vůdce katolické církve Františka iniciovat mezinárodní dokument s pracovním názvem Globální pakt o vzdělávání. Seznamuji s širšími souvislostmi tohoto záměru, s materiály, které jsou ze strany organizátorů mezinárodní konference, na níž by měl být dokument podepsán, k dispozici. Nastiňuji povahu papežovy představy o vzdělávání, jeho motivace a cíle a zvažuji, jaké jsou možnosti reálného dopadu jeho přítomné aktivity.

Abstract

In this study Vatican Vision of the Globalization of the Education I analyze the intention of the leader of the Catholic Church Francis to initiate an international document with the working title Global Pact on Education. I present the broader context of this project, materials available by the organizers of the international conference at which the document should be signed. I outline the nature of the Pope’s idea of education, his motivation and goals, and consider the possibilities of the real impact of his present activity.

Papežova výzva

„Globální pakt o vzdělávání” je idea, s níž v září 2019 představil papež František svůj záměr uspořádat světovou konferenci pod názvem Promýšlení globálního vzdělávacího spojenectví (Reinventing the Global Educational Alliance/Reinventing the Global Compact on Education). Setkání se uskuteční 14. května 2020 a zváni mají být světoví vůdci a mladí lidé. Návrh tohoto paktu František zdůvodnil nebývalou potřebou „sjednotit … úsilí v širší vzdělávací alianci, abychom zformovali zralé jedince schopné překročit rozdělení a antagonismy a obnovením tkáně vztahů přispěli k vytvoření bratrštějšího lidstva.”[1]

Z formálních problémů, s nimiž se vzdělávání dnes potýká, jmenuje František proces “rapidifikace”, v jehož průběhu jsme pod vlivem “smršti vysokorychlostních technologií upadli do pasti, v níž se neustále proměňují naše referenční body, následkem čehož lidská identita přichází o svou pevnost.”[2] Zamýšlené globální vzdělávací spojenectví nastínil František údajným africkým příslovím: „Abyste vychovali jedno dítě, potřebujete celou vesnici.“ Výchovně-vzdělávací „vesnice“ jako soubor činitelů, jejichž podíl nelze z efektivní výchovy a vzdělávání odmyslet, pak podle něj musí zahrnout i rodiny, občanskou společnost, vědu, sport, politiku a nadace .[3]

Kritika ideje

Papežův záměr se dočkal ostré reakce konzervativního katolického křídla. Pregnantní kritiku předložila například Matka Miriam, známá americká osobnost, zakladatelka kongregace „Dcery Marie, matky naděje izraelské“,  které Miriam vykla za cíl „práci na obnově Bohem zamýšlené rodiny“. Papežův záměr globalizovat vzdělávání označila za „démonický”: „Toto neochrání rodinu ani v nejmenším. Bude to vzdělávací vesnice, která nakonec zničí rodinu i lidský rod,” prohlásila.[4] Papež si od Globálního vzdělávacího paktu slibuje prosazení nového humanismu: „Je třeba odvahy umístit lidskou osobu do středu,” tvrdí.[5] Právě tím ale podle Matky vyjádřil to, co je s dnešním světem v nepořádku: „Namísto umístění Krista do středu, postavíme do něj člověka?” ptá se.[6] František sice sám v Laudato si’ připomněl slova svého předchůdce Benedikta, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi … (a) kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci,“[7] nicméně možná právě   na ně zapomněl.

Vatikánský web, který návrh paktu propaguje, uvádí, že účelem „vytvoření globální změny mentality prostřednictví vzdělávání” zve papež k podpisu „všechny, kteří mají starost o vzdělávání mladé generace”.[10] Takový záměr měli však podle Matky Miriam „komunisté už před sto lety: Zlo vstoupilo do církve a sám papež a hierarchie” mu podle ní podlehla.[11] Její názory na vzdělávání se s papežovými neslučovaly již dříve, kdy na ochranu dětí před genderovou a explicitní grafickou sexuální výchovou vyzvala rodiče k tomu, aby se ujali své povinnosti vzdělávat své děti sami.

Miriam se pozastavila také nad spíše zednářským jazykem otce Františka, který hovoří o „vyléčení trhliny mezi člověkem a Absolutnem”.[12] Poukázala na to, že pod tak mnohoznačnou frází je možno si představit Buddhu, boha muslimů nebo cokoli, avšak není to žádné z Božích jmen.[13] Lze si klást otázku, zda právě touto a podobnou neurčitostí nepřispívá František k překotné relativizaci a zmatení identity, s nimiž chtěl bojovat. Papež se ale domnívá, že přináší novou identitu danou společným domovem. Nabízí se otázka, zda nový domov znamená nové náboženství. Michael J. Matt, editor konzervativního katolického čtrnáctideníku The Remnant („Zbývající / Pozůstatek“) má za to, že František církev úspěšně proměňuje v náboženství nového, postkapitalistického a postdemokratického světového řádu, založené spíše na zednářských principech a naturalistickém vyznání než na křesťanství.[14]

Papežský list

Již úvodem svého listu z 12. září 2019 papež ozřejmuje návaznost své výzvy ke globálnímu vzdělávacímu spojenectví na encykliku Laudato si’. Ta bývá charakterizována jako environmentální a v jejím podtitulu se již objevil výše zmíněný obrat „náš společný domov”. Setkání je plánováno na páté výročí jejího vydání. Zatímco encyklika měla být pozváním k dialogu o budoucnosti planety, současná výzva vychází z náhledu – píše papež –, že „jakákoli změna vyžaduje vzdělávací proces zaměřený na rozvoj nové univerzální solidarity a přívětivější společnosti.”[15] Mezi žádoucími důrazy globalizovaného vzdělávání František jmenoval inkluzivitu, kterou radikálně bezhraničně chápe jako zmíněnou „´vzdělávací vesnici´, v níž všichni lidé, podle rolí, kterých se ujali, budou sdílet úkol vytvářet síť otevřených lidských vztahů.”[16]

Svou utopii papež rozvíjí úvahou, že

„v takové vesnici bude snazší dospět ke globální shodě na vzdělávání, které bude integrovat a respektovat všechny aspekty osobnosti, sjednotí studium s běžným životem, učitele, žáky, studenty a jejich rodiny a občanskou společnost v jejím intelektuálním, vědeckém, uměleckém, sportovním, politickém, obchodním a filantropickém rozměru. Jinými slovy, aliance mezi obyvateli země a naším společným domovem, o nějž jsme povinni se starat a respektovat ho. Taková aliance může vytvořit mír, spravedlnost a pohostinnost mezi všemi národy lidské rodiny, stejně jako dialog mezi náboženstvími.”[17]

Jak upozorňuje řecko-katolický teolog Emmanuel Hatzidakis, Františkův poněkud sveřepě holistický záměr ve svém perfekcionismu přehlíží, že úplnost je možná pouze pro světce a že uplatnění darů, kterými jsme byli obdařeni, je záležitostí svobodného rozhodnutí, z něhož se křesťan podle své víry bude zpovídat u posledního soudu.[18]

Ve svém listu papež zve „všechny, kteří   a na všech úrovních pracují na poli vzdělávání a výzkumu”. Pozval představitele významných náboženství, mezinárodních organizací a různých humanitárních institucí z akademické, ekonomické, politické a kulturní oblasti. Kdo konkrétně bude pozván, nebylo upřesněno. Kvůli dalšímu nastínění obsahu chystaného paktu bylo též ohlášeno, že květnovému setkání bude předcházet série tematických konferencí, jež budou zaměřeny na prosazování míru a lidských práv, mezináboženský dialog, migraci, mezinárodní spolupráci, uprchlíky, ekonomickou spravedlnost a ochranu životního prostředí.

Globalizace

K pochopení významu připravovaného smluvního dokumentu je třeba vzít v potaz i ostatní vatikánské aktivity v oblasti globalizace. Mezi nimi je v posledních několika letech zásadní především snaha o strategické sblížení globálně významných  náboženství. V té souvislosti je signifikantní, že jedna z přípravných konferencí se nebude konat ve Vatikánu ani v Itálii, ale v Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech, které papež navštívil v únoru 2019, aby s vrchním imámem káhirské university al-Azhar Ahmedem al Tajíb podepsal  , výzvu k míru mezi národy, náboženstvími a rasami. Deklarací z Abú Zabí papež vykročil směrem k vytvoření globální nadkonfesijní náboženské autority. Nedávným úspěchem na poli mezináboženského dialogu je Společná deklarace monoteistických abrahamovských náboženství o sklonku života, která z podnětu rabína Avrama Steinberga, spolupředsedy Bioetické komise státu Izrael, vznikla na půdě Papežské akademie pro život v mezináboženské komisi, složené z představitelů katolické církve, pravoslaví, protestantismu, judaismu a islámu.[19]

Na dokument z Abú Zabí odkazuje František také ve svém videoposelství, které natočil u příležitosti světového kongresu Mezinárodní organizace pro katolické vzdělávání, který se uskutečnil  5.-8. června 2019 v New Yorku(. Shledává jej podnětným pro vytváření „široké možnosti inkluze, která přesahuje školní zdi a svou proměňující silou proniká do celé společnosti”.[20] Motiv všezahrnující inkluze Františkovi volně přechází od výchovně-vzdělávací praxe do metafyzického pojmu, který vyjadřuje zásadní propojení lidstva se životním prostředím a z něho vyplývající etický požadavek solidarity se všemi živými bytostmi.[21] Ve jménu bratrství a civilizace lásky integruje papež ekologickou výchovu s náboženskou a celou vizi rámuje zaklínadlem humanismu, které se zdá zachycovat jeho koncepci globalizace.[22]

Humanismus

Proklamovaný humanistický důraz vede papeže k odmítnutí výkonnostní „diktatury výsledků”, která člověka zaměňuje za stroj a opomíjí péči o jeho všestranný růst.[23] „Dekonstrukci humanismu” chce římský biskup „zamezit tím, že do středu výchovného působení” bude postaven „člověk ve své celistvosti”.[24] Podle jeho videoposelství to znamená péči nejen o vzdělání, ale i o lidský a duchovní růst jak studentů, tak i učitelů a vedoucích pracovníků.[25]

Takzvaně humanistickým záměrem „odvážit se postavit člověka do středu”[26] papež zdůvodňuje, proč „potřebujeme nalézt jiné cesty, založené na správné antropologii a beroucí v potaz ekonomii, politiku, pokrok a růst.”[27] Podle Msgr. Angela Vincenza Zaniho, tajemníka Kongregace pro katolickou výchovu, který chystané setkání koordinuje, se konference pokusí soustředit úsilí o prosazení jiného modelu soužití, než jakým je masová individualistická společnost.[28]

Zamýšlená globální výchovná smlouva má být doprovázena brožurou o výchově k demokracii, na níž v září 2019  začala pracovat třicítka odborníků z mnoha univerzit, kterou na sérii přípravných seminářů ke světovému setkání sezvala papežská nadace Gravissimum Educationis, jež působí při Kongregaci pro katolickou výchovu. Publikace má přispět k „harmonickému soužití mezi občany demokratických států, kteří mají rozličná náboženská přesvědčení, etické horizonty a tradice, avšak mohou se shodnout na základních společných hodnotách, jakými jsou mír, solidarita a obecné dobro”.[29]

Zde se hodí připomenout, že za „obecné dobro všech a pro všechny” označil František v Laudato si’ klima, čímž poněkud nahrál konzervativcům, kteří v něm vidí modlářského heretika, jenž zavádí jakýsi „klimatický new age”.

Zdá se, že podobný „obrat k člověku” může vést k politováníhodnému zapomenutí na možnost bezpečného spolehnutí na Boží plán spásy. Snad v panickém otřesu víry v budoucnost a pod vlivem Gréty, o níž hovořil na Amazonské synodě, která v říjnu proběhla ve Vatikánu a jejímž mottem bylo „Nové stezky církve a integrální ekologie“, se papež strachuje, že „v ekologické dimenzi se hraje o budoucnost.“

Panteismus

papežova upozornění, že „nejsme Bůh. Země nás předchází a byla nám dána.”[30] Navzdory tomu, že František hovoří o nutnosti odvahy postavit člověka do středu, možná se mu této odvahy úplně nedostává, neboť jeho humanismus má spíše panteistický nebo holistický než antropocentrický kontext. Hlavními idejemi, jež vzešly z Amazonské synody, která se sice týkala jednoho regionu, ale jejíž dosah byl avizován jako univerzální,[31] je umožnění alternativních obřadů vyjadřujících vlastní duchovní dědictví[32] a rozšíření funkce žen v církvi.[33] Panteistický podtext těchto idejí může zdůvodnit, proč se principiálně každý člověk a každý obřad se může stát součástí celku všezahrnující liturgie.   je cítit také, když papež v encyklice slovy světce, jehož jméno přijal, vyznává lásku “bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce zemi”.

Panteismus bývá chápán jako názor neuznávající transcendenci a některé Františkovy formulace z jeho Promluvy na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni v synodní aula Pavla VI. naznačují, že s ní vskutku nepočítá: „Na manifestacích mládeže, ať v hnutí Grety či jiných, bývá nesen transparent, který praví: ´budoucnost je naše´. Neříká tedy ´za naši budoucnost´, ale ´naše je budoucnost´. To je povědomí existujícího ekologického nebezpečí evidentně nejen v Amazonii.”[34]

také nejlépe vyhovuje holistickým rysům „nového ekologického vědomí”, jehož známky podle papeže „postupně sdílí stále větší počet zemí”. Již v Laudato si’ František připomíná slova svého předchůdce Benedikta, že „svět nemůže být analyzován izolováním jednoho ze svých aspektů, protože ´kniha přírody je jedna a nedělitelná´“. V nedávném rozhovoru Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád, který dal 7. září finančnímu deníku Il Sole 24 ore, papež František ozřejmuje, že „klíčovým bodem” nového ekologické vědomí, které by chtěl kultivovat, je uznání „skutečnost(i), že mluvíme-li o životním prostředí, pokaždé to znamená také rozhovor o člověku, … (tak)že úpadek životního prostředí jde ruku v ruce s lidským úpadkem”.[35]

Určitá míra celostního nazírání není v katolicismu nic nového, nicméně stvořitelský akt předpokládá substanciální odlišnost Boha od jeho stvoření. František se samozřejmě nemýlí, když v Laudato si’ cituje z Katechismu katolické církve věty o tom, že „vzájemná závislost tvorů je Boží záměr”. Vskutku stačí pohledět na „slunce a měsíc, cedr i malý květ, orl(a) i vrabc(e)” a seznáme, že „tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“ Františkova teze, že „všechno je propojeno”[36], musí nicméně zůstat nadsázkou, nemá-li křesťanství přijít o svá specifika, která stojí na základní premise, že Bůh je na tom, co stvořil, zcela nezávislý. Pokud snad František nezvažuje, že již žijeme na konci časů, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), anebo nás k němu nechce dovést.[37]

K technice a obsahu vzdělávání

Konkrétní představu vzdělávání nastínil papež v několika bodech. Zaprvé je to důraz na vzdělávání dětí, který by se mohl zdát samozřejmý zvláště v církvi, jež se orientuje uctíváním Božího dítěte. V kontextu celkové papežovy strategie, která vzdělávání ve jménu humanismu chápe jako nástroj řízení společnosti a v ní nyní dominantních globalizačních procesů, se však lze ptát, zda zde výchova a vzdělávání nejsou zneužívány, jak o tom ve svých knihách píše A. Millerová, která zneužívání dětí neváhá označit za základ naší západní/euroatlantické civilizace.[38]

Na „rychlostní chaos” s jeho destruktivními následky na soudržnost lidské identity a psychologické uspořádanosti papež navrhuje reagovat tím, „že času navrátíme jeho přednostní hodnotu, a to zejména ve vývojovém věku, sahajícím od dětství po adolescenci”. Jeho další formulace naznačují, že má na mysli individualizované vzdělávání, které ovšem nebude ponecháno v péči rodičů, nýbrž zmiňované “globální vzdělávací vesnice”.[39]

V promluvě na nedávné konferenci katolických univerzit „Budoucnost zdravotnictví a univerzitního ekosystému“ se papež soustředil na roli vůdců.[40] S ohledem na naléhavost “tlaku zakoušeného v různých odvětvích společensko-hospodářského, politického a kulturního života” vyzývá veškerý univerzitní systém k “výchově protagonistů obecného dobra, tvořivých vůdčích postav s poctivým pohledem na svět i člověka, odpovědných za občanský a sociální život”.[41]

K formování takových “nových lídrů”, řekněme etických trendsetterů, je podle Františka nutno “investovat akademický čas nejen do rozvoje mysli, ale také srdce, svědomí… studenta”. “Každý… kulturní člověk má povinnost více sloužit , protože toho více ví. … celý ekosystém akademických institucí… (má) jako celek dostát této povinnosti.”[42]

Pokud jde o rozsah proklamovaného “vzdělávání pro globální environmentální spolupráci”, v duchu svého sveřepě holistického přístupu a věren poněkud přepjaté víře v možnost dosažení úplnosti se papež již v Laudato si’ otevřel kompletní tradici poznání všech oborů. Máme-li “napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmí být přehlíženo žádné vědecké odvětví, žádná forma moudrosti, ani ta náboženská…,“ píše.

Potřebujeme globální jednotu?

K čemu potřebujeme globální jednotu? Pokud je cosi jako náš “společný domov”, ať už ho chápeme jako společnost propojenou se životním prostředím, planetu Zemi nebo lidský duch, jedná se o přirozené struktury, založené na přirozených a nezrušitelných propojeních, která ke své realizaci nevyžadují institucionální zprostředkování.

Pakty  je třeba uzavírat, když hrozí nějaká válka (v širokém slova smyslu). Vzdělávací aliance je z tohoto hlediska strategickou zbraní na poli informační a psychologické války. Je nepochybně pozoruhodné, že globální vzdělávací pakt navrhuje instituce, pro kterou je vzdělávání druhotným zřetelem, neboť by měla udržovat především pakt mnohem vyšší závažnosti. To lze pochopit jako výraz úsilí o prosazení konceptuální moci, pro niž je vzdělávání srovnatelné s náboženským formováním jako nástrojem vštípení určité mentality.

Přítomnou iniciativou papež profiluje svou roli politické síly v globalizačním procesu, která, byť není rozhodující, soustředěně usiluje o významný podíl na jeho řízení. Jaký dopad bude mít vytvoření Globální vzdělávací aliance na vzdělávání na české univerzitě? Byť sám o sobě nebude mít dopad žádný, jako milník ukazuje směr, kterým se globalizační procesy poslední desetiletí ubírají, a kterým bude vzdělávání v budoucnu možná ovlivněno.

Odpůrci tohoto trendu se mohou ptát, jestli je pakty třeba uzavírat, pokud nehrozí žádná prohraná válka. Lze jim odpovědět, že nikoli. Snaha o institucionalizaci globální konceptuální moci nemusí být projevem toho, že se tato moc utváří, ale může být také znakem toho, že je tato moc oslabena a institucionalizací se chce posílit. Buď jak buď, pravda se každopádně uhájí sama a bez aliance.

Zdroje a literatura

Deklarace tří monoteistických náboženství proti eutanazaii, in: Vatican News, 29. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/deklarace-tri-monoteistickych-nabozenstvi-proti-eutanazaii.html.

František I., Laudato si’, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22011.

Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

Matt, Michael J., Pope Sachs Church: Vatican Embraces United Nations Goals, in: The Remnant, November 8, 2019, online: https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4665-pope-sachs-church-vatican-embraces-united-nations-goals.

Millerová, Alice, Nesmíš si povšimnout: Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.

Odborné vzdělání nesmí odhlížet od etické dimenze, připomíná papež katolickým univerzitám, in: Vatican News, 4. listopadu 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-11/odborne-vzdelani-nesmi-odhlizet-od-eticke-dimenze-pripomina-pap.html.

Pope Francis I, Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html.

Pope Francis: a global pact for education, in: United World Project, 14 September 2019, online: http://www.unitedworldproject.org/en/workshop/pope-francis-a-global-pact-for-education/.

Pope Francis invites religious, political leaders to sign ‘Global Pact’ for ‘new humanism’, in: LifeSiteNews, online: https://www.lifesitenews.com/news/pope-francis-global-education-pact.

Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád. Finanční deník Il Sole 24 ore v exkluzívním rozhovoru s papežem Františkem, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28168

Probíhá přípravný seminář ke světovému setkání o výchově, in: Radio Vaticana, 17.9.2019, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29918.

První návrhy z amazonské synody: Zvláštní amazonský obřad, in: Vatican News, 18. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/prvni-navrhy-z-amazonske-synody-zvlastni-amazonsky-obrad.html.

Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

Svatý otec, Tradice je úschovna budoucnosti. Promluva papeže na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni, synodní aula Pavla VI., in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=30121.

Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html.

Poznámky

[1] Srv.: „Never before has there been such need to unite our efforts in a broad educational alliance, to form mature individuals capable of overcoming division and antagonism, and to restore the fabric of relationships for the sake of a more fraternal humanity.” (Pope Francis I., Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html).

[2] Srv. „Education clashes with what has been called a process of “rapidification” that traps our existence in a whirlwind of high-speed technology and computerization, continually altering our points of reference. As a result, our very identity loses its solidity and our psychological structure dissolves in the face of constant change that ´contrasts with the naturally slow pace of biological evolution´ (Laudato Si’, 18).” (Ibid.)

[3]  Srv. „According to an African proverb, “it takes a whole village to educate a child”. We have to create such a village before we can educate. In the first place, the ground must be cleared of discrimination and fraternity must be allowed to flourish, as I stated in the Document that I signed with the Grand Imam of Al-Azhar on 4 February this year in Abu Dhabi. In this kind of village it is easier to find global agreement about an education that integrates and respects all aspects of the person, uniting studies and everyday life, teachers, students and their families, and civil society in its intellectual, scientific, artistic, athletic, political, business and charitable dimensions.“ (Ibid.)

[4]  Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[5] Srv. „First, we must have the courage to place the human person at the centre.” (Pope Francis I, Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html.)

[6] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[7] František I., Laudato si’, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22011.

[8] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[9] „There is no common home we have but Heaven and Christianity on Earth this side of Heaven. We have no common home other than that.” (Ibid.)

[10] Pope Francis invites religious, political leaders to sign ‘Global Pact’ for ‘new humanism’, in: LifeSiteNews, online: https://www.lifesitenews.com/news/pope-francis-global-education-pact.

[11] Pope’s proposal for ‘new humanism’ would ‘wipe out Christianity’: Mother Miriam, in: LifeSiteNews, online:  https://www.lifesitenews.com/news/popes-proposal-for-new-humanism-would-wipe-out-christianity.

[12] Ibid.

[13] Ibid.

[14] Matt, Michael J., Pope Sachs Church: Vatican Embraces United Nations Goals, in: The Remnant, November 8, 2019, online: https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4665-pope-sachs-church-vatican-embraces-united-nations-goals.

[15] Srv.: „In my Encyclical Laudato Si’, I invited everyone to cooperate in caring for our common home and to confront together the challenges that we face. Now, a few years later, I renew my invitation to dialogue on how we are shaping the future of our planet and the need to employ the talents of all, since all change requires an educational process aimed at developing a new universal solidarity and a more welcoming society.” (Pope Francis I., Message of His Holiness Pope Francis for the Launch of the Global Compact on Education, online: http://www.vatican.va/content/francesco/en/messages/pont-messages/2019/documents/papa-francesco_20190912_messaggio-patto-educativo.html).

[16] Ibid.

[17] Srv.: „In this kind of village it is easier to find global agreement about an education that integrates and respects all aspects of the person, [complete person is a Saint, in the image and likeness of Christ] uniting studies and everyday life, teachers, students and their families, and civil society in its intellectual, scientific, artistic, athletic, political, business and charitable dimensions. An alliance, in other words, between the earth’s inhabitants and our [Creator? No, our] “common home”, which we are bound to care for and respect. An alliance that generates peace, justice and hospitality among all peoples of the human family [Yeah, which is something Christianity cannot do, since it addresses only Christians, and not even all of them, since they are fragmented to a zillion pieces] as well as dialogue between religions.“ (Ibid.)

[18] Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

[19] Srv. Deklarace tří monoteistických náboženství proti eutanazaii, in: Vatican News, 29. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/deklarace-tri-monoteistickych-nabozenstvi-proti-eutanazaii.html.

[20] Srv. „Pokud se naučíme chápat potřeby druhým lidí, rosteme a zrajeme spolu s nimi. Výchovná komunita poté prostřednictvím trpělivé každodenní práce vytváří širokou možnost inkluze, která přesahuje školní zdi a svou proměňující silou proniká do celé společnosti, v níž podporuje setkání, pokoj a smíření. Dokument o lidském bratrství, který jsem podepsal spolu s vrchním imámem Al-Azhar, v této souvislosti nabízí podněty k úvaze i akci.“ (Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html)

[21] Srv.: „Římský biskup v zaslaném videoposelství uvažuje nad tématem konference, které zní: „Vychovávat k bratrskému humanismu a budovat civilizaci lásky“ a které uvádí do souvislosti s Deklarací o křesťanské výchově Gravissimum educationis II. vatikánského koncilu. Humanismus požadovaný od katolických vzdělávacích zařízení hájí vizi společnosti založenou na člověku a jeho nezcizitelných právech, brání spravedlnost a mír na základě korektního vztahu mezi jednotlivcem, společností a státem, podporuje solidaritu a subsidiaritu. Takovýmto humanismem se oduševňuje též hospodářský rozvoj, cituje papež František svého předchůdce Jana Pavla II. (Promluva k univerzitním profesorům, 9. 9. 2000): ´Tento humanistický zorný úhel dnes nemůže odhlédnout od ekologické výchovy, která podněcuje ke spojenectví lidstva s životním prostředím, a to na různých úrovních – na vnitřní rovině vztahu k sobě samým, na úrovni solidarity s druhými lidmi, na přirozené úrovni ve vztahu se všemi živými bytostmi a na duchovní úrovni ve vztahu k Bohu.´” (Ibid.)

[22] Srv.: „Jednou z hlavních obtíží, s níž se dnes vzdělávání střetává, je rozšířená tendence k dekonstrukci humanismu. Individualismus a konzumismus vedou k soutěživosti, která znehodnocuje spolupráci, zastiňuje obecné hodnoty a podlamuje základní pravidla společného soužití. Rovněž kultura lhostejnosti, která prostupuje vztahy mezi lidmi i národy, jakož i péči o společný domov, nahlodává smysl pro humanismus.“ (Ibid.)

[23] Srv.: „Papež dále varoval před jiným nebezpečím, ohrožujícím delikátní poslání vychovatele, a sice ´diktaturou výsledků´. Snaha o okamžité a nejspíše číselné ohodnocení studenta plyne z převládající výrobní a spotřební logiky, ovšem opomíjí jeho všestranný růst, nedbá na jeho případné obtíže, omyly a obavy, ale také sny a svobodu. Výkonností diktatura přetváří člověka v laboratorní objekt a uměle jej připodobňuje ke stroji.” (Ibid.)

[24] Ibid.

[25] Srv.: „Za tímto účelem má být vychovatel náležitě odborně připraven a zároveň oplývat lidskostí, aby se uměl pohybovat mezi svými studenty a podporovat jejich lidský i duchovní růst. Vychovatel v sobě musí spojovat kvalitu vzdělávání, pozornost vůči lidem a láskyplnou péči o ně. Obě tato hlediska vyžadují trvalou formaci učitelů i vedoucích pracovníků, aby si dokázali uchovat vysokou profesionalitu a současně pečovali o svou víru a duchovní motivace.“ (Ibid.)

[26] Ibid.

[27] Hatzidakis, Emmanuel, The Pope’s “Launch of the Educational Alliance”, commented, in: Orthodox Witness, September 27, 2019, online: http://orthodoxwitness.org/the-popes-launch-of-the-educational-alliance-commented/.

[28] Srv.: „Msgr. Angelo Vincenzo Zani, secretary of the Congregation for Catholic Education, who is in charge of coordinating the event, explains, “The event to which Pope Francis invites representatives of civil, religious, social, and cultural society is a point of arrival for making known and valuing what so many people and institutions are already doing in the world. At the same time, it is a starting point for setting and sharing some essential objectives towards which to bring together the efforts of all and open new projects and paths that promote models of coexistence alternative to those of a mass and individualistic society and therefore poor in human values and prospects of hope.” (Pope Francis: a global pact for education, in: United World Project, 14 September 2019, online: http://www.unitedworldproject.org/en/workshop/pope-francis-a-global-pact-for-education/)

[29] Probíhá přípravný seminář ke světovému setkání o výchově, in: Radio Vaticana, 17.9.2019, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29918.

[30] Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 67, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

[31] První návrhy z amazonské synody: Zvláštní amazonský obřad, in: Vatican News, 18. října 2019, online:  https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/prvni-navrhy-z-amazonske-synody-zvlastni-amazonsky-obrad.html.

[32] Srv. „Navrhuje se, aby synoda přijala usnesení, podle něhož by se amazonské národy mohly vydat na novou cestu vlastního amazonského obřadu, vyjadřujícího liturgické, teologické, disciplinární a duchovní dědictví, které jim náleži.” (Ibid.)

[33] Ibid.

[34] Svatý otec, Tradice je úschovna budoucnosti. Promluva papeže na závěr zasedání biskupské synody o Amazoni, synodní aula Pavla VI., in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=30121.

[35] Srv.: „O toto rostoucí vědomí bychom měli mimořádně pečovat, protože je nezbytné přejít od pouhého popisu příznaků k uznání lidských kořenů ekologické krize, od pozornosti vůči životnímu prostředí k integrální ekologii, od představy všemohoucnosti k vědomí o omezenosti zdrojů. Klíčovým bodem je skutečnost, že mluvíme-li o životním prostředí, pokaždé to znamená také rozhovor o člověku. Úpadek životního prostředí jde ruku v ruce s lidským úpadkem, či spíše chudí lidé platí za důsledky, vyvolané pošlápáváním stvoření. Jestliže se má rozvíjet ekologická dimenze, vyžaduje to souběh vícero akcí – politické, kulturní, sociální a produktivní. Zejména utváření nového ekologického vědomí se zakládá na novém životním stylu, který by se měl zaměřit na budování harmonické budoucnosti, podporu všestranného rozvoje, umenšování rozdílů, objevování vazeb v rámci tvorstva a vymýcení konzumismu”. (Práce a tvořivý duch pro nový ekonomický řád. Finanční deník Il Sole 24 ore v exkluzívním rozhovoru s papežem Františkem, in: Radio Vaticana, online: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28168)

[36] Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 91, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.

[37] Srv.: „To nás přivádí ke konci časů, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Takto se tvorstvo tohoto světa již nejeví jako pouhá přirozená realita, protože Vzkříšený ji tajemně obestírá a orientuje k údělu plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď naplněni Jeho zářivou přítomností.“ (Svatý otec, Laudato si´, 2. kapitola, odstavec 100, in: Radio Vaticana, online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22015.)

[38] Srv.: Millerová, Alice, Nesmíš si povšimnout: Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.

[39] Další překážkou v oblasti vzdělání a výchovy je současné zrychlování životního rytmu a s ním související neustálá změna opěrných bodů. Lidská identita tak ztrácí soudržnost a psychologická uspořádanost se rozpadá kvůli nepřetržité transformaci, popírající přirozenou pomalost biologické evoluce. „Na tento rychlostní chaos máme reagovat tím, že času navrátíme jeho přednostní hodnotu, a to zejména ve vývojovém věku, sahajícím od dětství po adolescenci. Každý člověk potřebuje vlastní časový průběh, aby si osvojil znalosti, upevnil je a přetvářel. Opětovné nalezení času kromě toho obnáší docenění ticha či zastávku ke kontemplaci přírodních krás, v níž nalézáme podněty k péči o náš společný domov a novému životnímu stylu, respektujícímu budoucí generace. Jedná se o úkon zodpovědnosti vůči našim potomkům, který nelze zanedbat!“ (Výchovou proti dekonstrukci humanismu, in: Vatican News, 17. 6. 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-06/vychovou-proti-dekonstrukci-humanismu0.html)

[40] Odborné vzdělání nesmí odhlížet od etické dimenze, připomíná papež katolickým univerzitám, in: Vatican News, 4. listopadu 2019, online: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-11/odborne-vzdelani-nesmi-odhlizet-od-eticke-dimenze-pripomina-pap.html.

[41] „Silný tlak zakoušený v různých odvětvích společensko-hospodářského, politického a kulturního života vede univerzity k tomu, aby se dotazovaly na své poslání a na roli vyučujících, která nespočívá pouze ve výuce, výzkumu a přípravě nových generací kvalifikovaných odborníků, nýbrž také ve výchově protagonistů obecného dobra, tvořivých vůdčích postav s poctivým pohledem na svět i člověka, odpovědných za občanský a sociální život. Univerzity se dnes mají tázat, jaký přínos mají a mohou dát k integrálnímu zdraví člověka a solidární ekologii.“ (Ibid.)

[42] „Formace nových lídrů dosáhne svého cíle, pokud se jí podaří investovat akademický čas nejenom do rozvoje mysli, ale také srdce, svědomí a praktických dovedností studenta. Vědecké a teoretické znalosti se musí promísit s vnímavostí vědce či badatele, aby výsledky jeho studia nebyly pojímány v sebevztažném smyslu, tedy k potvrzení vlastní odborné pozice, nýbrž projektovány ve smyslu vztahovém a sociálním. Každý vědec a kulturní člověk má povinnost více sloužit, protože toho více ví. Stejně tak univerzitní obec, zejména křesťanského založení, a celý ekosystém akademických institucí, mají jako celek dostát této povinnosti.“ (Ibid.)

Tato sestava potřebností by stála za vysvětlení.

Obecně bych šetřil kurzívou

Na co se vztahuje „proto?“

„Naléhavá výzva…etc.“ je „tento výraz“, který označuje přírodu a naši závislost na ní? Zdá se mi nejasné.

Proč k modlářství?

???

Jakých denominací? Káhirská universita, jejíž představitel je dále zmíněn, je denominací?

Anglický název zní: “Document on Human Fraternity for World Peace and Living Together”

Kdy?

Proč tajemné?

To si zasluhuje zdůvodnění, ale přesnější vztažení pojmu panteismu k obsahu podkapitoly v této podkapitole chybí.

Co je panteistická zbožnost (najednou se pojem vynořuje)? A jak souvisí s obsahem celého odstavce?

Proč „sloužit“?

Pakty jsou také obchodní, nejen vojenské.

Schází mi shrnující pohled na diskusi Františka a odpůrců, který by pomohl ke zdůvodněnosti uvedení hlasu odpůrců. Jinak není zřejmé, proč se o nich autor zmiňuje.

Aktuální poznámky o válce a smrti II

5 září, 2019 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tato studie aktualizuje Freudovy postřehy z jeho textu Aktuální poznámky k válce a smrti s ohledem na současnou společensko-politickou situaci a atmosféru. Klade si otázky týkající se proměn vztahů k násilným a ničivým skonům a prověřuje Freudovy odhady jejich budoucího vývoje. Předkládá hypotézu, že vrozená destruktivita podléhá mohutnějšímu vytěsnění než libido, objasňuje mechanismy s tímto vytěsněním související a zvažuje možné následky zvědomění destruktivity v kolektivním rozměru. Kapitola „Skrytá válka“ seznamuje čtenáře s možností chápat dnešní mezinárodní realitu v analogii k předchozím dvěma světovým válkám, a tak ospravedlňuje záměr využít Freudův text, který komentuje psychologický efekt událostí, jež dnes chápeme jako „první světovou válku“, k analýze soudobých proměn kolektivní (severoatlantické) psyché. Druhá kapitola „Zklamání a zmatek“ za tím účelem využívá několik vybraných bodů Freudovy úvahy. Důraz je kladen především na motiv zhroucení iluzí o „dobré“, „morálně akceptovatelné“ či společensky přívětivé povaze lidské osobnosti a na optimistický výhled ohledně efektu civilizačního pokroku. Třetí kapitola „Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky“ rozvádí hypotézu „destruktivní revoluce“ jako podstatného kroku v procesu kolektivního zvědomování destruktivních popudů, jejich nevykořenitelnosti dané jejich vrozenou (pudovou) zakotveností a možností jejich integrace v úsilí o uplatnění jejich „konstruktivního“ smyslu v kontextu širších motivačních komplexů.

Abstract

This study called Thoughts for the Times on War and Death II updates Freud’s observations from his text Thoughts for the Times on War and Death with respect to current socio-political situation and atmosphere. It asks questions about changes in relations to violent and devastating tendencies and examines Freud’s estimations of their future development. It puts forward the hypothesis that innate destructivity is subjected to more powerful repressions than libido, explains the mechanisms associated with this repression, and considers the possible consequences of awareness of destructiveness in a collective dimension. The chapter „The Hidden War” introduces readers to the possibility of understanding today’s international reality in analogy to the previous two world wars, and thus justifies the intention to use Freud’s text, which comments on the psychological effect of events that we see today as „World War I.”, for the analysis of contemporary changes of collective (North Atlantic) psyche. The second chapter, „Disappointment and Confusion,” uses selected motives of Freud’s essay, emphasizing the theme of the collapse of the illusions of the „good”, „morally acceptable” or socially friendly nature of a human person framed by an optimistic outlook over the effect of the progress of civilization. The third chapter „Repression of the War Reality and its Consequences” elaborates the hypothesis of „destructive revolution” as an essential step in the process of collective awareness of destructive impulses, their incorruptibility given by their innate (instinctive) anchoring and their integration possibilities in pursuing their „constructive” sense I the context of wider motivation complexes.


Skrytá válka

Asi před 10 lety jsem při jízdě trolejbusem v Ústí nad Labem zaslechl starší dvojici: „To je jak za války, co?“, nadhodil pamětník. Stařenka bez váhání, ale pomalu přikývla. Poněkud zaskočený jsem se snažil odhadnout, co je k tomu srovnání vedlo. Usoudil jsem, že nejspíš mají na mysli reklamní poutače, jimiž jsou polepena okna vozidla. Cestující jsou uchráněni pohledů zvenku a i jejich možnost sledovat okolní dění je téměř vyloučena. Uspávající efekt zbytků světla cezeného šedivou sítí samolepící plachty dotváří vtíravě ponurou náladu osamění a odevzdanosti. Příhoda mi však uvázla v paměti a ponoukala k dalším výkladům. Možná pokolení, která nezažila válku, přehlížejí nejen podobnosti nahodilé, jako je ta mezi reklamním bannerem a válečným maskováním, ale i ty podstatné, které by nás mohly navést k nahlédnutí válečné reality naší současnosti. Mnozí důvěryhodní odborníci sice upozorňují na to, že žijeme v době narůstajícího nebezpečí propuknutí války nebo že válka, mnohým skrytá, již dávno probíhá, ve společnosti nicméně převládá duch nevšímavosti a popírání. Možná realitu války nevnímáme proto, že naše běžné zvyky válečným poměrům vyhovují. Nejsou snad právě tato paramilitární disciplinarizace a ono popírání typickými znaky soudobé kolektivní psychické reality, která někdy bývá charakterizována jako narcistická[1] nebo schizoidní[2]?

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v roce 1912 v rozhovoru pro New York Times[3] uvedl, že mezi Američany pozoruje obrovské množství sebekontroly. Upozorňuje, že taková míra sebeomezení je vždycky nějakou zástěrkou, a v případě americké pruderie za ní shledává brutalitu. Čtenáře časopisu vyzývá k tomu, aby analyzovali své myšlenkové pochody a zkoumali, před čím se vlastně hlídají. Kontrola brutality je, říká Jung, nutná, současně je ale nutno být si jí jasně vědom, nestydět se za ni a neskrývat se sám před sebou, a tedy kontrolovat ji vědomě. Protože zvědomění agresivity umožní vyšší míru integrace psychiky, která s sebou nese celkové uvolnění a posílení všech schopností, slibuje Jung americkým čtenářům, že pokud tak učiní, budou „nejemocionálnějším, nejtemperamentnějším, nejrozvinutějším národem na světě“. Jungovy rady, zdá se, zůstaly oslyšeny. Díky omezené moci federální vlády sice Státy jako celek zůstávají asi nejsvobodnějším místem na světě, nicméně „puritánství“ veřejného prostoru od Jungovy doby pokročilo ještě dál. Klíčová hesla jako politická korektnost, genderová neutralita atp. jsou pojmy, které jsou vnitřně konfliktní a míjí pravé podstaty problémů, jež se domnívají řešit. Vyjadřují spíše vyhrocení strategie nevědomé sebekontroly, než aby napomáhaly zvědomění impulsů, o jejichž kontrolu jde, tedy boje o moc, maskovaného jako boj ideologický, nebo války pohlaví jako setrvalého archetypu lidského prožívání. Není tak extrémní kontrola, jaká je typická nejen pro severoamerické, ale i euro-unijní prostředí, vynucena potřebou zakrýt brutální realitu, jež je skryta jen kousek pod povrchem morálního nátěru se sebou spokojené současné společnosti?

V této eseji bych se chtěl zamyslet nad několika rysy soudobé společenské atmosféry a soudobého myšlení, které mají vztah k válce a smrti. Nálada severoatlantického kulturního okruhu je v posledních letech charakteristická pesimismem, destruktivitou a zklamáním. Stále častěji jsme konfrontováni s násilnými činy i našimi vlastními násilnými popudy. Málokdo očekává v blízké době světlou budoucnost, neboť vývoj naší civilizace nás přesvědčuje o tom, že naděje, k níž jsme se upínali, a důvěra ve vznešenost lidské přirozenosti, které jsme propadli, byly dosti krátkozraké. Vycházím z předpokladu, že byť si to většina z nás neuvědomuje, žijeme v podstatě ve válečném stavu, a to, že tuto skutečnost přehlížíme, nám přizpůsobení se mu rozhodně neusnadní. Příčiny takového popírání mohou souviset s celkovým vztahem k agresivitě, destruktivitě a smrti. Následky mohou spočívat v obecném útlumu psychické energie a narušení emocionality i myšlení. Racionalita našeho uvažování nebude obnovena mega-propagandou typu „hnutí Gréta“, které záměrně usiluje o šíření paniky, ale trpělivým pátráním v zákrutech našich motivací.

Takto popsaná atmosféra může připomínat dobu před 100 lety, její negativita je však znásobená právě tím, že zpětně vidíme, že jsme se za 100 let víceméně neposunuli. První světová válka (1914-1918) vtiskla 20. století pečeť válečného konfliktu. V tom smyslu píše Jana Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin o 20. století jako válce.[4] Zdálo se, že lidé jsou tak mohutným výronem ničivosti tolik zaraženi, že udělají vše pro to, aby dalšímu podobnému globálnímu konfliktu bylo zamezeno. Za tím účelem vznikl roku 1920 projekt „Společnost národů“, na nějž po druhé světové válce navázala „Organizace spojených národů“. Mírotvorný efekt těchto struktur se ovšem ukazuje být velmi limitován. S otázkou budoucnosti válek a naděje na mír se jako představitel Společnosti národů obrátil Albert Einstein na Sigmunda Freuda. Freud odpověděl v tom smyslu, že pudově založená násilná přirozenost člověka znemožňuje trvalý mír a že globální autorita bez suverénní vojenské moci nemůže destruktivní tendence dlouhodobě efektivně potlačovat. Otevřený dopis, jímž Freud odpověděl na Einsteinovu výzvu, pochází z roku 1931, je poměrně stručný a jeho styl spíše příležitostný.[5] Zde se budu podrobněji věnovat Freudově textu Aktuální poznámky k válce a smrti,[6] který je jednak delší a propracovanější a jednak je pro nás zajímavý svým vznikem v roce 1915, jenž vybízí k hledání analogií mezi válkou, o které píše Freud, a tou, již tušíme nebo se kterou jsme konfrontováni.

Zklamání a zmatek

„Zklamání z války“ zní název úvodní kapitoly pojednávaného Freudova eseje. Vyjadřuje jeho výchozí pozorování, že bezprostřední zkušenost s válečným běsněním staví „civilizovaného“ příslušníka „kulturních“ národů před pokořující náhled, že mravní ani institucionální pokrok „vyspělých“ národů není spolehlivou prevencí návratu k barbarství: „Nejenomže je (tato válka – H.T.) krvavější a přináší větší ztráty než kterákoli z předchozích válek,… ale je přinejmenším i zrovna tak krutá a rozhořčeně neúprosná jako kterákoli válka dřívější.“[7] Navzdory trudné zkušenosti, kterou Freud zachycuje, vzchopili se po skončení války mnozí k úsilí o obnovenou naději na mírovou budoucnost. Zklamání, které následovalo po pouhých dvou desítkách let, bylo asi víc než dvojnásobné. Jestliže celá moderna je charakteristická odstupem od lidské přirozenosti, resp. hledáním lidské podstaty nebo základu spokojenosti někde zcela jinde, než je život a to, co mu prospívá, pak války 20. století se zdají vývoj moderny v tomto směru uzavírat. Krutost válečných zločinů zdánlivě definitivně znemožnila důvěru v dobrou povahu člověka a verdikt, že přirozenost je zlá, se zdál potvrzen.

Jedno z významných prvenství 1. světové války spočívá v tom, že na ní poprvé měla masivní podíl multimediální válečná propaganda. Freudův synovec Edward L. Bernays své zkušenosti z práce v americkém státním úřadu na ovlivňování veřejného mínění, který fungoval během této války, zúročil v zásadní knize z roku 1923 Propaganda. Jejím nejcitovanějším místem jsou první dvě věty, které znějí: „Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi.“[8] Informačního a psychologického rozměru války si všímá i Freud, ovšem vnímá ho negativně jako matoucí, dezorientující a výkonnost zbrzďující prvek. Dokonce i věda, zdánlivé útočiště odstupu a nestrannosti, se ve válce stává služkou moci: „Antropolog musí protivníka prohlásit za méněcenného a zdegenerovaného, psychiatr musí vyhlašovat diagnózu jeho rozumové nebo duševní poruchy.“[9]

Zatímco ve válce, kterou komentoval Freud, se tento propagandistický rozměr poprvé výrazněji projevil, pro válkou poznamenané časy, které prožíváme, je tato poloha tou nejtypičtější. V populárních mediích čteme odborné posudky duševní kondice politiků, které se ze své tendenčnosti usvědčují již tím, že jednak ignorují nutnost kontrolovaných podmínek vyšetření, jednak nerespektují právo diagnostikovaného na ochranu soukromí. Zneužití efektu patologické nálepky je ovšem jen jedním z široké palety prostředků, které může věda propagandě nabídnout. K tomu, aby jedinec nebyl postižen ve svém úsudku, tak zdaleka nestačí jen nespoléhat na spolehlivost poznatků humanitních věd. Současná informační situace, spoluutvářená pokusy o psychickou manipulaci nejširšího rozsahu, je tak matoucí právě proto, že vytváří dojem, že se nelze spolehnout vůbec na nic, včetně zdravého rozumu nebo nejzákladnějších hodnot, jako je láska, pravda, dobro nebo krása.

Poté, co poukáže na zklamání a zmatek, k nimž válečná situace vede, upozorňuje Freud na změny, ke kterým za daných okolností dochází v našem postoji ke smrti. Zatímco dřívější války byly začasté rámovány rasovými, kulturními nebo náboženskými předsudky a na nich založené distanci vůči nepřátelské skupině, rozložení sil ve válkách dvacátého století ukazuje, že stejnou míru nenávisti mohou cítit a projevovat mezi sebou i příslušníci zdánlivě vyspělých, kulturně, nábožensky i rasově příbuzných evropských národů. Tento posun znemožňuje tak snadnou dehumanizaci protivníka, k jaké se bylo možno z emocionálně-obranných důvodů uchylovat dříve. Srovnejme genocidu severoamerické populace s válkami posledních let: Buffalo Bill mohl nepříjemné ozvěny svědomí potlačovat představou, že bizoni, které za úplatu vybíjel, nemají duši. Uvažoval tedy úplně stejně jako nesčetný další dobyvatel „nového“ kontinentu, jenž analogicky přistupoval k původním obyvatelům. Voják 20. století nebo prostý občan – „civil“, který válku svými daněmi platí, však možnost takto jednoduchého potlačení nepříjemně doléhajících ozvěn smrti již nemá. Tento postřeh lze bohužel snadno aplikovat i na realitu současných válečných bestialit.

Dosavadní vztah ke smrti byl dle Freuda válečnou realitou první poloviny dvacátého století narušen. Jakkoli žádná reálná blízkost smrti nemůže – dle freudovských zásad – podstatně ovlivnit náš nevědomý vztah ke smrti, ve vědomých částech naší mysli se odehrávají pod tlakem traumatizujících zkušeností podstatné proměny. Pokud jde o naše nevědomé popírání možnosti naší vlastní smrti, Freudův jasný postoj zní: „Ve skutečnosti nikdo na vlastní smrt nevěří, nebo – což je totéž: v nevědomí je každý přesvědčen o své nesmrtelnosti.“[10]

Tento proces mohl ve své dynamice jenom zintenzivnit. Nebývalá všudypřítomnost smrti klade na obranné síly naší egocentrické sebelásky nebývalou zátěž a vlastně nás pohání k jisté psychotizaci, která spočívá v tom, že ignorujeme stále více skutečností, jež by mohly poukazovat jednak na naši bezohlednou brutalitu, jednak na naléhavost ohrožení, ve kterém se ocitá naše tělesná integrita (zdraví a život). Víra ve vlastní nesmrtelnost a připouštění smrtelnosti druhých zajisté vždy vyžaduje jistou míru popírání, štěpení, vytěsňování nebo fantazijní tvorbu různých reaktivních a kompenzačních iluzí. V situaci, kdy zabíjíme ty, které naše smysly a naše dosavadní chápání pokládá za v zásadě stejné, jako jsme my, však nabývá intenzita užívání těchto obranných mechanismů kritické míry, již je většina z nás schopna snést pouze ve změněném stavu vědomí. To vysvětluje, proč je dnes tolik rozšířeno bojové nasazení pod vlivem drog, současně jako je tato obtíž nepochybně jedním z kamínků mozaiky příčinné sítě rozšířenosti narkotik napříč společností. Freud v této souvislosti vyjadřuje následující naději:

„… milióny lidí pozorujeme jako celek, a jako kdyby zůstávaly už jen ty nejprimitivnější, nejstarší a nejhrubší postoje. Na tomto politováníhodném stavu budou snad s to něco změnit teprve pozdější vývojové procesy. Ale snad o něco větší pravdivost a upřímnost na všech stranách, ve vztazích lidí k sobě navzájem i ve vztazích mezi nimi a mezi těmi, kdo jim vládnou, by mohla i pro tyto přeměny urovnat cestu.“[11]

Pravdivost, kterou má Freud na mysli, se týká našich destruktivních popudů, jež nejsme s to vyloučit, a které můžeme do jisté míry ovlivnit pouze v tom smyslu, jakým směrem budou namířeny. Čím více budeme nahlížet potenciální nebezpečnost našich vzájemných animozit, tím spíše budeme připouštět jednak nutnost cílevědomého zaměření pudové agresivity a jednak vytváření takových vzájemných pout (vyvážených dostatečnou mírou nezávislosti), která vytvoří prostor, v němž destruktivní pud nebude probouzen.

Naděje, spjatá s požadovanou pravdivostí, nevychází jen z vize přátelství mezi jedinci i národy. Freud poukazuje také na to, že tabuizace smrti, s níž se v moderní společnosti setkáváme, vede k paradoxnímu „umrtvení“: „Život se ochuzuje, ztrácí na zajímavosti, když se člověk nesmí odvážit nejvyšší sázky v životních hrách, kterou by byl právě život sám. Stává se asi tak planým a bezobsažným jako nějaký americký flirt …“[12] Je možno konstatovat, že k Freudem vyhlíženému pokroku v oblasti kolektivního zvědomění záležitostí umírání a smrti možná začíná docházet, jak to naznačují např. diskuze o eutanazii, vývoj nových pohřebních technologií, rozmach ideologie hnutí new age zahrnující víru v nesmrtelnost duše, tematika umělecké tvorby, atd. Odtabuizování smrti by mělo vést k uvolnění životních sil a vskutku můžeme souběžně v současnosti sledovat narůstající společenský trend charakteristický obnoveným vztahem k životu, přírodě a přirozenosti, ať již v zkomercionalizovanější americké, hlubinnější germánské nebo „zdravě rozumné“ slovanské podobě. „Život se stal opět zajímavým,“ zachycuje příznivý následek přitakání skutečnosti smrti v následku válečné zkušenosti Freud.[13]

Zvědomění smrti neprobíhá přímočaře. Válečná realita, kterou Freud reflektoval, byla ve své destruktivitě natolik jednoznačná, že v ni „člověk musel uvěřit“.[14] Současné podoby přítomnosti smrti v životě a války ve vnějších i vnitřních vztazích jsou často skryté, a pokud se vyjeví, bývají mnohoznačně interpretované. Problematiku ochromení výkonnosti, o němž se Freud zmiňuje jako následku neadekvátního vztahu ke smrti, odráží vedle celkového „bezpečného“ životního stylu západní společnosti například popularita kursů překonávání sklonu k prokrastinaci. Toto oslabení motivace je podporováno rozhodovací nouzí, k níž vede dominantní agnosticko-relativistické paradigma a „(des)informační exploze“ alternativ vůči tradicím a zvykům. Nad ránem ovšem bývá největší tma, a tak nás známky ochromení života a zřetelně vygradované snahy o popření mohou navést k pátrání po náznacích návratu vytěsněného, k němuž se bude vázat uvolnění životních sil. Hádankou, nad kterou se může dnešní člověk pozastavit, by mohla být příhoda, kdy jistá světoznámá válečná proponentka na dotaz o šokujícím počtu nevinných obětí šokuje odpovědí, že to stálo za to.

Návrat vytěsněné destruktivity v nás vyvolává dvojí úzkost. Jednak je to pocit ohrožení nás samých, jednak pocit viny za smrt a utrpení druhých. Blízká možnost naší smrti vyvolává otázku smyslu naší konečné existence. Skutečnost smrti si proto snáze uvědomujeme u druhých a cizích. Připouštíme eutanázii, tresty smrti a pokusy na zvířatech, zatímco ignorujeme vlastní konečnost a tím i nutnost dosažení jejího transcendentního smyslu. Naše konečnost nám odkrývá propastnou temnotu světa zbaveného náboženské dimenze, kterou tápavě resuscitujeme. Pociťovaným proviněním se nevědomá psyché brání pokusy o odčinění vybitím agrese na sobě samé nebo na nějaké zástupné oběti. Forma útoku může být více či méně přímočará – omezení spánku, fyzické násilí – nebo symbolická – gamblerství, bezohledná agresivita v ekonomických vztazích atp. Zdá se, že nejhlubší obavy pociťujeme z našich vlastních reakcí na hloubku naší sebenenávisti. Ticha upřímnosti k sobě samému se děsíme více, než jsme se dříve obávali samoty s Bohem. Čím silněji a déle udržujeme tato vytěsnění, v tím nečekanějších chvílích a tím častěji v nás cosi vzbuzuje nepříjemné pocity, které zaháníme rozptýlením stále primitivnějším, neboť musí víc a víc ohlušovat.

Těžko odhadovat míru, v jaké dnešní společnost svou obecnou patologizací splácí daň za zbavení se nutnosti vyrovnat se se smrtí. Výše bylo zmíněno, že od zpětné integrace destruktivity do vědomí můžeme očekávat posílení výkonnosti, rozhodnosti a motivace. K těmto pozitivním následkům můžeme přičíst široké rozevření spektra prožívaných emocí, zjasněnost myšlení – která může působit dojmem zjednodušení – a celkové posílení duševního, potažmo fyzického zdraví. Freudův postřeh, že za války jsou lidé duševně nejzdravější, lze na současnost aplikovat s tou podmínkou, že musí jít o válku uvědomovanou.

Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky

Válečné běsnění neutuchá, nicméně jsme vůči němu poněkud hluší. Zčásti je to tím, že válka je dominantně ekonomická a informační a užití konvenčních, případně nekonvenčních zbraní přímého ničení je upozaděno, resp. omezeno na oblasti, které populaci dominantních světových sil nenarušují pocit bezpečí, neboť budí dojem dostatečné prostorové vzdálenosti. Nabízí se uvažovat i o dalších aspektech relativně skrytě probíhajícího válečného konfliktu, jenž může probíhat v širokém spektru od biologické po ideologickou úroveň, a může probíhat nepovšimnut, co do své reálné kauzální povahy, současně ale působí ve smyslu konfrontace s jeho destruktivními následky. Přítomnost destrukce v našich životech narůstá a vytěsnění vědomí jejího zdroje vyvolává úzkost, protože znemožňuje realistickou adaptaci na ni. Kolektivní popírání skutečnosti válečného rozměru soudobé mezinárodní situace, potažmo válečného („výjimečného“, „nouzového“ nebo „fašizujícího“) totalitně-diktátorského vnitropolitického stavu se zdá odrážet intrapsychickou strukturu, ve které jsou pudově založené destruktivní impulsy popírány, touha po jejich projevení vytěsňována a jejich energie odváděná takovými cestami, aby způsob uspokojení připomínal skutečný cíl natolik, aby bylo vybití energie efektivně dosaženo, a jen potud, aby zdánlivé bezpečí vědomého nepřiznání pudové ničivosti nebylo narušeno.

Úzkost, vyvolaná konfrontací dosud úspěšného popírání destruktivních stránek skutečnosti se stále masivnější běžnou zkušeností s těmito stránkami, vede k o to hysteričtějšímu, zkratovitějšímu chování, o co bližší se zdá hrozba prolomení bariéry nevědomí, pokud jde o tento jeho obsah. Z obludných zásob vytěsněné nenávistné energie jakoby vystřikují parciální, zdánlivě nepochopitelné, resp. situaci nepřiléhavé projevy. Záměna cíle, na nějž se jen velice dočasně zapomnělo, je zřejmá v zápletkách malicherných hádek politiků, kde se častují obviněním z vlastizrady nebo vyhrožují polním soudem. Ve svém přepjatém narcismu a navyklém exhibicionismu politici i další „celebrity“ téměř nezastírají, „freudvíco“ projikují do svých konkurentů, protože – stejně jako ostatní populace – již jen „zuby nehty“ drží svou agresivitu na uzdě před jejím fyzickým projevem. V zásadě vědomě, jen nevysloveně, nebo ve slovníku raného Freudova díla řekněme: předvědomě, se zde nenávistná energie odreagovává zástupným, ale stále ještě legálním způsobem, a směšnost nebo nízkost počínání zde není na překážku, neboť narůstající frustrace vyvolává stále větší obavy z možnosti nekontrolovaného propuknutí potlačované energie. „Politický divák“ či konzument ostatního světa celebrit by se mohl o svém nevědomém prožívání dozvědět mnohé, kdyby se pozastavil a zkusmo svou zkušenost vystavil alternativnímu pohledu: Politická „dramata“ může chápat jako plátno, na nějž jsou prostřednictvím politiků promítány postavy, které odehrávají jeho vědomě nepřijatelné polohy prožívání a kde hrdinové politických zápasů poráží jeho samého v jeho traumatických vzpomínkách. Fantazijní atmosféru příznivou rozvoji magického myšlení umocňuje převládající celková informačně-mediální strategie, jejíž orientaci na infantilní rovinu prožívání dobře ilustruje například užívání metaforiky nadpřirozených bytostí v současných informačních bitvách.

Zakázaná nenávist nemizí, ale skrytě bobtná a hledá náhradní cíle. Tento přesun a nutnost jeho pseudo-racionální obhajoby nám znemožňuje objektivní posouzení dalekosáhlého spektra problémů a v hledání objasnění zakoušených důsledků probíhajících destruktivních procesů snadno „sedáme na lep“ podbízivých vizí, které se tváří jako řešení. Paralýza úzkostí z nekontrolovaného propuknutí svazovaných destruktivních sil je dále podporována počínajícím uvědomováním si možnosti katastrofických podob vyústění současných klimatických proměn. Vzhledem k zaměření tohoto textu se nebudu věnovat otázce reálnosti klimatických změn a předpovědí, které se k nim vážou. Pro úhel pohledu zde zaujímaný je důležitý především fakt, že lidé jsou „zvěstí“ o klimatické krizi a apokalyptickými vizemi, které senzacechtivá média i seriózní vědecký diskurs šíří, sice hluboce zasaženi, ovšem ne ve smyslu vytváření destruktivních popudů, které pociťují, nýbrž ve smyslu kontroly a regulace těchto popudů. Psychologicky infantilizující zaměření této informační vlny nasedající na regresivní obranné mechanismy může ilustrovat emblém soudobého typu regulované nespokojenosti s „vládnoucími poměry“ v „eko-panikujícím“ provedení. Jakkoli prázdný co do reálné efektivity v péči o klima se může „projekt Gréta“ zdát, motiv vzpoury, kterým oslovil své mladé i starší příznivce, není jeho posledním slovem. V jejich narcistické izolovanosti osamělým a klimatickým alarmismem usměrněně vyděšeným jedincům nabízí iluzi spočinutí a ochrany v mateřské náruči „klimatického hnutí“, jež bývá často charakterizováno jako nové náboženství. Čím více vytěsňujeme povědomí o reálných válečných poměrech, v jakých žijeme, zážitky svých vlastních agresivních a destruktivních emocí a impulsů, i zkušenosti s projevy analogických popudů u druhých, tím více je oněmi emocemi a impulsy poznamenána ta naše činnost, která je naší obvyklé bezprostřední realitě více či méně vzdálená, ať už se jedná o setkání s lidmi, jež s největší pravděpodobností znova nepotkáme, nebo fantazijní produkci v žánrech sci-fi apod.

Popírání vnější fakticity války, resp. vlastní angažovanosti, jakkoli pasivní, v ní, a vnitřní destruktivní reality, prožívané jako zakázané, nemorální nebo jinak nepřijatelné, jsou doprovázena dalšími obrannými mechanismy. Upouští se od vývojově vyspělejší depresivní pozice, která umožňuje svět i sebe prožívat jako integrovaný celek, v němž vše má své organické místo, protože nic není absolutně dobré ani zlé, mocné ani bezmocné, a regreduje se do paranoidně schizoidní pozice, kde štěpení přináší úlevu rozlišením „osy dobra a zla“, představou, že válka a touha po ní je „jinde“, a nadějí v plně kontrolovanou mechaniku vnějšího i vnitřního života. Megalomanské uspokojení z rozštěpené reality je narušováno temnými vizemi čehosi ve své cizosti vágně znepokojivého, takřka neviditelného, a přece překvapivě silně působícího – parazitismu ideologického, sociálního i biologického. Obranné mechanismy reaktivních výtvorů podporují popření destruktivní reality snahou o její kontrolu. Můžeme je sledovat například v projevech exaltovaně přívětivých postojů označovaných pejorativně jako „vítačství“, v jisté zásadové ignoranci možnosti racionálních pochybností ohledně vyloučení uplatnění taktik biologické války v lékařství nebo potravinářství atp. V jednom z posledních pokusů o odložení nutnosti přijetí reality vnější i vnitřní destruktivity se uplatňuje strategie rezignace, jak nazývá Karen Horneyová to, čeho aspekt u Freuda nacházíme pod jménem „předjímané truchlení“.[15] Abychom nemuseli vnímat nebezpečí, která ohrožují stabilitu našeho vnějšího světa, smiřujeme se s katastrofickou vizí a naděje na svůj „věčný život“ (ať ho již chápeme „biologicky“ jako pokračování rodu, „fyziologicky“ jako setrvalé bytí atomů, z nichž jsme složeni, nebo „ontologicky“ jako trvání významu naší existence) přesouváme „jinam“, kamkoli, kam přítomná destrukce neproniká.

Síly našich obranných mechanismů nejsou vůči měnící se realitě nepřemožitelné a ani není v zájmu ega, aby se ve svých adaptivních manévrech zcela míjelo s objektivními podmínkami. Jistý moudrý impuls v nás samých nás ponouká k myšlenkovému experimentu: Co když ta zkáza kolem je válka? Co když se to, co cítím, nevymyká z destruktivity, která je kolem? Freudova teorie, potvrzovaná nesčetnou zkušeností psychoanalytické praxe (byť spíše příznivců Melanie Kleinové a Wilfreda Biona než Karen Horneyové a Ericha Fromma…), klade do jádra našich motivací vedle konstruktivních, erotických, libidinózních nebo syntetizujících tendencí i popudy opačné, agresivní, nenávistné, odporující a analytické — celek prvních je označován jako pud života, druhých jako pud smrti. Pokud bude společenská realita srozumitelnější za předpokladu, že v ní probíhá válka, lze doporučit takový předpoklad pracovně akceptovat. Pokud možnost, že ne všechny naše negativní impulsy jsou reaktivní, resp. že nikoli veškerá jejich energie je dána zpětnou vazbou našich pozitivních impulsů, tedy že naše agresivita může být původní, že jako můžeme svobodně cítit lásku a naději, můžeme tak cítit i nenávist a strach, – tedy pokud přijetí této možnosti umožní návrat vytěsněné destruktivity, nelze než doporučit tuto možnost přijmout.

Hypotézu vrozené destruktivity může podporovat návrat vytěsněných pocitů a vzpomínek, které mají znak zakázané agresivity, zraňování a ničení. Akceptaci faktů, že destrukce je neodmyslitelná od reality v její proměnlivosti, že destruktivita je i naší vlastní potencialitou, a že nám proto destrukce může způsobovat slast, a otevřenost jejich dalekým důsledkům nazvěme destruktivní revolucí. Vzhledem k síle dosavadních popření a šíři palety dalších spoluhrajících obranných mechanismů jsou následky tohoto zvědomění vskutku zlomové, a zároveň svým způsobem komicky „něžné“. Zvědomění agresivních popudů totiž nevede k jejich nárůstu, jako spíše k jejich uvolnění co do místa nebo směru projevu. Zatímco nevědomá nenávist probublá na povrch třeba zcela nemístně ve chvíli setkání s příbuzným jejího pravého terče, s vědomým nenávistným potenciálem lze pracovat. Zůstane v tomto zamyšlení nevyřešenou otázkou, zda lze nenávistí pracovat pro lásku nebo strachem pro naději. Vystrčit hlavu z písku může ale v tomto případě vést i k některým důležitým zásadám analogickým té, že v kuchyni se nehádáme.

Závěr

K závěru svých Aktuálních poznámek Freud poznamenává, že „s vývody tohoto druhu nedochází psychoanalýza u laické veřejnosti většinou žádné víry.“[16] Výše jsem se pokusil aktualizovat jeho vývody v situaci, která je jim relativně otevřenější. Společenský vývoj dvacátého století byl významně poznamenán akceptováním dosahu sexuality v různých oblastech života od reklamy po náboženskou praxi. Navazující úkoly, s nimiž jsme konfrontováni, se zdají spočívat v docenění role destruktivity, míry, v jaké je naše aktivita motivována agresí, významu role destrukce v našem tvoření a postavení smrti ve vztahu ke smyslu našich životů. Historický sled naznačuje, že vytěsnění destruktivity bylo hlubší než v případě sexuálních motivů, traumatická bolest byla vytěsněna hlouběji než touha po zakázané slasti. Než své zamyšlení Freud ukončí, vyzývá k přehodnocení moderního kulturního postoje k válce, k připuštění faktu, že k válkám bude dále docházet, a k vědomému přizpůsobení se skutečným, pudově založeným, postojům ke smrti.

Současný vývoj dává Freudovi za pravdu zajisté v tom, že nelze čekat trvalý mír, a nelze ho čekat nejen ve světě mezinárodní politiky, ale ani v mezilidských vztazích ani uvnitř nás samých. Válka je rozměr života a jen to, co je mrtvé, je definitivně usmířené. V posledních větách pojednávaného eseje Freud parafrázuje okřídlený výrok „chceš-li mír, chystej se na válku“. Freudova variace čtenáře vyzývá „chceš-li život, chystej se na smrt“. Závěrem předloženého pokusu o aktualizaci Freudových poznámek by mohla být instrukce „chceš-li se připravit na smrt (abys mohl ochránit život), věz, že jsme ve válce (a přestaň to popírat)“. Pokrok v oblasti zvědomění (pudové) destruktivity by mohl přinést v některých případech úlevu od perverzních pseudo-kompromisů, jimiž mnozí řeší svou neschopnost dostatečného vytěsnění tabuizovaných impulsů. Psychologicky blahodárným efektem odstranění bariér průniku destruktivních popudů do vědomí může být jednak subjektivní příliv energie, jednak objektivní ústup dekadentních společenských trendů.

Literatura

Bernays, Edward L., Propaganda, New York: Horace Liveright 1928.

Freud, Sigmund, Truchlení a melancholie, in: týž, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990.

Jung, Carl, „America Facing Its Most Tragic Moment“, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

Patočka, Jan, Války 20. století a 20. století jako válka, in: týž, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

Šebek, Michael, Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2, roč. 3, 2002, s. 41-45.

Tyl, Jiří, Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

Poznámky

[1] Srv. Tyl, Jiří, Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

[2] Srv. Šebek, Michael, Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2, roč.

3, 2002, s. 41-45.

[3] Jung, Carl, „America Facing Its Most Tragic Moment“, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

[4] Srv. Patočka, Jan, Války 20. století a 20. století jako válka, in: týž, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

[5] Vyšel pod názvem Proč válka? v českém překladu in: Freud, Sigmund, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 200-209.

[6] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175-199.

[7] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 178.

[8] Bernays, Edward L., Propaganda, New York: Horace Liveright 1928, s. 9.

[9] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175.

[10] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[11] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[12] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[13] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[14] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[15] Freud, Sigmund, Truchlení a melancholie, in: týž, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

[16] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 197.