Archív

Archive for the ‘ESEJE’ Category

Aktuální poznámky o válce a smrti II

Září 5, 2019 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tato studie aktualizuje Freudovy postřehy z jeho textu Aktuální poznámky k válce a smrti s ohledem na současnou společensko-politickou situaci a atmosféru. Klade si otázky týkající se proměn vztahů k násilným a ničivým skonům a prověřuje Freudovy odhady jejich budoucího vývoje. Předkládá hypotézu, že vrozená destruktivita podléhá mohutnějšímu vytěsnění než libido, objasňuje mechanismy s tímto vytěsněním související a zvažuje možné následky zvědomění destruktivity v kolektivním rozměru. Kapitola „Skrytá válka“ seznamuje čtenáře s možností chápat dnešní mezinárodní realitu v analogii k předchozím dvěma světovým válkám, a tak ospravedlňuje záměr využít Freudův text, který komentuje psychologický efekt událostí, jež dnes chápeme jako „první světovou válku“, k analýze soudobých proměn kolektivní (severoatlantické) psyché. Druhá kapitola „Zklamání a zmatek“ za tím účelem využívá několik vybraných bodů Freudovy úvahy. Důraz je kladen především na motiv zhroucení iluzí o „dobré“, „morálně akceptovatelné“ či společensky přívětivé povaze lidské osobnosti a na optimistický výhled ohledně efektu civilizačního pokroku. Třetí kapitola „Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky“ rozvádí hypotézu „destruktivní revoluce“ jako podstatného kroku v procesu kolektivního zvědomování destruktivních popudů, jejich nevykořenitelnosti dané jejich vrozenou (pudovou) zakotveností a možností jejich integrace v úsilí o uplatnění jejich „konstruktivního“ smyslu v kontextu širších motivačních komplexů.

Abstract

This study called Thoughts for the Times on War and Death II updates Freud’s observations from his text Thoughts for the Times on War and Death with respect to current socio-political situation and atmosphere. It asks questions about changes in relations to violent and devastating tendencies and examines Freud’s estimations of their future development. It puts forward the hypothesis that innate destructivity is subjected to more powerful repressions than libido, explains the mechanisms associated with this repression, and considers the possible consequences of awareness of destructiveness in a collective dimension. The chapter „The Hidden War” introduces readers to the possibility of understanding today’s international reality in analogy to the previous two world wars, and thus justifies the intention to use Freud’s text, which comments on the psychological effect of events that we see today as „World War I.”, for the analysis of contemporary changes of collective (North Atlantic) psyche. The second chapter, „Disappointment and Confusion,” uses selected motives of Freud’s essay, emphasizing the theme of the collapse of the illusions of the „good”, „morally acceptable” or socially friendly nature of a human person framed by an optimistic outlook over the effect of the progress of civilization. The third chapter „Repression of the War Reality and its Consequences” elaborates the hypothesis of „destructive revolution” as an essential step in the process of collective awareness of destructive impulses, their incorruptibility given by their innate (instinctive) anchoring and their integration possibilities in pursuing their „constructive” sense I the context of wider motivation complexes.


Skrytá válka

Asi před 10 lety jsem při jízdě trolejbusem v Ústí nad Labem zaslechl starší dvojici: „To je jak za války, co?“, nadhodil pamětník. Stařenka bez váhání, ale pomalu přikývla. Poněkud zaskočený jsem se snažil odhadnout, co je k tomu srovnání vedlo. Usoudil jsem, že nejspíš mají na mysli reklamní poutače, jimiž jsou polepena okna vozidla. Cestující jsou uchráněni pohledů zvenku a i jejich možnost sledovat okolní dění je téměř vyloučena. Uspávající efekt zbytků světla cezeného šedivou sítí samolepící plachty dotváří vtíravě ponurou náladu osamění a odevzdanosti. Příhoda mi však uvázla v paměti a ponoukala k dalším výkladům. Možná pokolení, která nezažila válku, přehlížejí nejen podobnosti nahodilé, jako je ta mezi reklamním bannerem a válečným maskováním, ale i ty podstatné, které by nás mohly navést k nahlédnutí válečné reality naší současnosti. Mnozí důvěryhodní odborníci sice upozorňují na to, že žijeme v době narůstajícího nebezpečí propuknutí války nebo že válka, mnohým skrytá, již dávno probíhá, ve společnosti nicméně převládá duch nevšímavosti a popírání. Možná realitu války nevnímáme proto, že naše běžné zvyky válečným poměrům vyhovují. Nejsou snad právě tato paramilitární disciplinarizace a ono popírání typickými znaky soudobé kolektivní psychické reality, která někdy bývá charakterizována jako narcistická[1] nebo schizoidní[2]?

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v roce 1912 v rozhovoru pro New York Times[3] uvedl, že mezi Američany pozoruje obrovské množství sebekontroly. Upozorňuje, že taková míra sebeomezení je vždycky nějakou zástěrkou, a v případě americké pruderie za ní shledává brutalitu. Čtenáře časopisu vyzývá k tomu, aby analyzovali své myšlenkové pochody a zkoumali, před čím se vlastně hlídají. Kontrola brutality je, říká Jung, nutná, současně je ale nutno být si jí jasně vědom, nestydět se za ni a neskrývat se sám před sebou, a tedy kontrolovat ji vědomě. Protože zvědomění agresivity umožní vyšší míru integrace psychiky, která s sebou nese celkové uvolnění a posílení všech schopností, slibuje Jung americkým čtenářům, že pokud tak učiní, budou „nejemocionálnějším, nejtemperamentnějším, nejrozvinutějším národem na světě“. Jungovy rady, zdá se, zůstaly oslyšeny. Díky omezené moci federální vlády sice Státy jako celek zůstávají asi nejsvobodnějším místem na světě, nicméně „puritánství“ veřejného prostoru od Jungovy doby pokročilo ještě dál. Klíčová hesla jako politická korektnost, genderová neutralita atp. jsou pojmy, které jsou vnitřně konfliktní a míjí pravé podstaty problémů, jež se domnívají řešit. Vyjadřují spíše vyhrocení strategie nevědomé sebekontroly, než aby napomáhaly zvědomění impulsů, o jejichž kontrolu jde, tedy boje o moc, maskovaného jako boj ideologický, nebo války pohlaví jako setrvalého archetypu lidského prožívání. Není tak extrémní kontrola, jaká je typická nejen pro severoamerické, ale i euro-unijní prostředí, vynucena potřebou zakrýt brutální realitu, jež je skryta jen kousek pod povrchem morálního nátěru se sebou spokojené současné společnosti?

V této eseji bych se chtěl zamyslet nad několika rysy soudobé společenské atmosféry a soudobého myšlení, které mají vztah k válce a smrti. Nálada severoatlantického kulturního okruhu je v posledních letech charakteristická pesimismem, destruktivitou a zklamáním. Stále častěji jsme konfrontováni s násilnými činy i našimi vlastními násilnými popudy. Málokdo očekává v blízké době světlou budoucnost, neboť vývoj naší civilizace nás přesvědčuje o tom, že naděje, k níž jsme se upínali, a důvěra ve vznešenost lidské přirozenosti, které jsme propadli, byly dosti krátkozraké. Vycházím z předpokladu, že byť si to většina z nás neuvědomuje, žijeme v podstatě ve válečném stavu, a to, že tuto skutečnost přehlížíme, nám přizpůsobení se mu rozhodně neusnadní. Příčiny takového popírání mohou souviset s celkovým vztahem k agresivitě, destruktivitě a smrti. Následky mohou spočívat v obecném útlumu psychické energie a narušení emocionality i myšlení. Racionalita našeho uvažování nebude obnovena mega-propagandou typu „hnutí Gréta“, které záměrně usiluje o šíření paniky, ale trpělivým pátráním v zákrutech našich motivací.

Takto popsaná atmosféra může připomínat dobu před 100 lety, její negativita je však znásobená právě tím, že zpětně vidíme, že jsme se za 100 let víceméně neposunuli. První světová válka (1914-1918) vtiskla 20. století pečeť válečného konfliktu. V tom smyslu píše Jana Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin o 20. století jako válce.[4] Zdálo se, že lidé jsou tak mohutným výronem ničivosti tolik zaraženi, že udělají vše pro to, aby dalšímu podobnému globálnímu konfliktu bylo zamezeno. Za tím účelem vznikl roku 1920 projekt „Společnost národů“, na nějž po druhé světové válce navázala „Organizace spojených národů“. Mírotvorný efekt těchto struktur se ovšem ukazuje být velmi limitován. S otázkou budoucnosti válek a naděje na mír se jako představitel Společnosti národů obrátil Albert Einstein na Sigmunda Freuda. Freud odpověděl v tom smyslu, že pudově založená násilná přirozenost člověka znemožňuje trvalý mír a že globální autorita bez suverénní vojenské moci nemůže destruktivní tendence dlouhodobě efektivně potlačovat. Otevřený dopis, jímž Freud odpověděl na Einsteinovu výzvu, pochází z roku 1931, je poměrně stručný a jeho styl spíše příležitostný.[5] Zde se budu podrobněji věnovat Freudově textu Aktuální poznámky k válce a smrti,[6] který je jednak delší a propracovanější a jednak je pro nás zajímavý svým vznikem v roce 1915, jenž vybízí k hledání analogií mezi válkou, o které píše Freud, a tou, již tušíme nebo se kterou jsme konfrontováni.

Zklamání a zmatek

„Zklamání z války“ zní název úvodní kapitoly pojednávaného Freudova eseje. Vyjadřuje jeho výchozí pozorování, že bezprostřední zkušenost s válečným běsněním staví „civilizovaného“ příslušníka „kulturních“ národů před pokořující náhled, že mravní ani institucionální pokrok „vyspělých“ národů není spolehlivou prevencí návratu k barbarství: „Nejenomže je (tato válka – H.T.) krvavější a přináší větší ztráty než kterákoli z předchozích válek,… ale je přinejmenším i zrovna tak krutá a rozhořčeně neúprosná jako kterákoli válka dřívější.“[7] Navzdory trudné zkušenosti, kterou Freud zachycuje, vzchopili se po skončení války mnozí k úsilí o obnovenou naději na mírovou budoucnost. Zklamání, které následovalo po pouhých dvou desítkách let, bylo asi víc než dvojnásobné. Jestliže celá moderna je charakteristická odstupem od lidské přirozenosti, resp. hledáním lidské podstaty nebo základu spokojenosti někde zcela jinde, než je život a to, co mu prospívá, pak války 20. století se zdají vývoj moderny v tomto směru uzavírat. Krutost válečných zločinů zdánlivě definitivně znemožnila důvěru v dobrou povahu člověka a verdikt, že přirozenost je zlá, se zdál potvrzen.

Jedno z významných prvenství 1. světové války spočívá v tom, že na ní poprvé měla masivní podíl multimediální válečná propaganda. Freudův synovec Edward L. Bernays své zkušenosti z práce v americkém státním úřadu na ovlivňování veřejného mínění, který fungoval během této války, zúročil v zásadní knize z roku 1923 Propaganda. Jejím nejcitovanějším místem jsou první dvě věty, které znějí: „Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi.“[8] Informačního a psychologického rozměru války si všímá i Freud, ovšem vnímá ho negativně jako matoucí, dezorientující a výkonnost zbrzďující prvek. Dokonce i věda, zdánlivé útočiště odstupu a nestrannosti, se ve válce stává služkou moci: „Antropolog musí protivníka prohlásit za méněcenného a zdegenerovaného, psychiatr musí vyhlašovat diagnózu jeho rozumové nebo duševní poruchy.“[9]

Zatímco ve válce, kterou komentoval Freud, se tento propagandistický rozměr poprvé výrazněji projevil, pro válkou poznamenané časy, které prožíváme, je tato poloha tou nejtypičtější. V populárních mediích čteme odborné posudky duševní kondice politiků, které se ze své tendenčnosti usvědčují již tím, že jednak ignorují nutnost kontrolovaných podmínek vyšetření, jednak nerespektují právo diagnostikovaného na ochranu soukromí. Zneužití efektu patologické nálepky je ovšem jen jedním z široké palety prostředků, které může věda propagandě nabídnout. K tomu, aby jedinec nebyl postižen ve svém úsudku, tak zdaleka nestačí jen nespoléhat na spolehlivost poznatků humanitních věd. Současná informační situace, spoluutvářená pokusy o psychickou manipulaci nejširšího rozsahu, je tak matoucí právě proto, že vytváří dojem, že se nelze spolehnout vůbec na nic, včetně zdravého rozumu nebo nejzákladnějších hodnot, jako je láska, pravda, dobro nebo krása.

Poté, co poukáže na zklamání a zmatek, k nimž válečná situace vede, upozorňuje Freud na změny, ke kterým za daných okolností dochází v našem postoji ke smrti. Zatímco dřívější války byly začasté rámovány rasovými, kulturními nebo náboženskými předsudky a na nich založené distanci vůči nepřátelské skupině, rozložení sil ve válkách dvacátého století ukazuje, že stejnou míru nenávisti mohou cítit a projevovat mezi sebou i příslušníci zdánlivě vyspělých, kulturně, nábožensky i rasově příbuzných evropských národů. Tento posun znemožňuje tak snadnou dehumanizaci protivníka, k jaké se bylo možno z emocionálně-obranných důvodů uchylovat dříve. Srovnejme genocidu severoamerické populace s válkami posledních let: Buffalo Bill mohl nepříjemné ozvěny svědomí potlačovat představou, že bizoni, které za úplatu vybíjel, nemají duši. Uvažoval tedy úplně stejně jako nesčetný další dobyvatel „nového“ kontinentu, jenž analogicky přistupoval k původním obyvatelům. Voják 20. století nebo prostý občan – „civil“, který válku svými daněmi platí, však možnost takto jednoduchého potlačení nepříjemně doléhajících ozvěn smrti již nemá. Tento postřeh lze bohužel snadno aplikovat i na realitu současných válečných bestialit.

Dosavadní vztah ke smrti byl dle Freuda válečnou realitou první poloviny dvacátého století narušen. Jakkoli žádná reálná blízkost smrti nemůže – dle freudovských zásad – podstatně ovlivnit náš nevědomý vztah ke smrti, ve vědomých částech naší mysli se odehrávají pod tlakem traumatizujících zkušeností podstatné proměny. Pokud jde o naše nevědomé popírání možnosti naší vlastní smrti, Freudův jasný postoj zní: „Ve skutečnosti nikdo na vlastní smrt nevěří, nebo – což je totéž: v nevědomí je každý přesvědčen o své nesmrtelnosti.“[10]

Tento proces mohl ve své dynamice jenom zintenzivnit. Nebývalá všudypřítomnost smrti klade na obranné síly naší egocentrické sebelásky nebývalou zátěž a vlastně nás pohání k jisté psychotizaci, která spočívá v tom, že ignorujeme stále více skutečností, jež by mohly poukazovat jednak na naši bezohlednou brutalitu, jednak na naléhavost ohrožení, ve kterém se ocitá naše tělesná integrita (zdraví a život). Víra ve vlastní nesmrtelnost a připouštění smrtelnosti druhých zajisté vždy vyžaduje jistou míru popírání, štěpení, vytěsňování nebo fantazijní tvorbu různých reaktivních a kompenzačních iluzí. V situaci, kdy zabíjíme ty, které naše smysly a naše dosavadní chápání pokládá za v zásadě stejné, jako jsme my, však nabývá intenzita užívání těchto obranných mechanismů kritické míry, již je většina z nás schopna snést pouze ve změněném stavu vědomí. To vysvětluje, proč je dnes tolik rozšířeno bojové nasazení pod vlivem drog, současně jako je tato obtíž nepochybně jedním z kamínků mozaiky příčinné sítě rozšířenosti narkotik napříč společností. Freud v této souvislosti vyjadřuje následující naději:

„… milióny lidí pozorujeme jako celek, a jako kdyby zůstávaly už jen ty nejprimitivnější, nejstarší a nejhrubší postoje. Na tomto politováníhodném stavu budou snad s to něco změnit teprve pozdější vývojové procesy. Ale snad o něco větší pravdivost a upřímnost na všech stranách, ve vztazích lidí k sobě navzájem i ve vztazích mezi nimi a mezi těmi, kdo jim vládnou, by mohla i pro tyto přeměny urovnat cestu.“[11]

Pravdivost, kterou má Freud na mysli, se týká našich destruktivních popudů, jež nejsme s to vyloučit, a které můžeme do jisté míry ovlivnit pouze v tom smyslu, jakým směrem budou namířeny. Čím více budeme nahlížet potenciální nebezpečnost našich vzájemných animozit, tím spíše budeme připouštět jednak nutnost cílevědomého zaměření pudové agresivity a jednak vytváření takových vzájemných pout (vyvážených dostatečnou mírou nezávislosti), která vytvoří prostor, v němž destruktivní pud nebude probouzen.

Naděje, spjatá s požadovanou pravdivostí, nevychází jen z vize přátelství mezi jedinci i národy. Freud poukazuje také na to, že tabuizace smrti, s níž se v moderní společnosti setkáváme, vede k paradoxnímu „umrtvení“: „Život se ochuzuje, ztrácí na zajímavosti, když se člověk nesmí odvážit nejvyšší sázky v životních hrách, kterou by byl právě život sám. Stává se asi tak planým a bezobsažným jako nějaký americký flirt …“[12] Je možno konstatovat, že k Freudem vyhlíženému pokroku v oblasti kolektivního zvědomění záležitostí umírání a smrti možná začíná docházet, jak to naznačují např. diskuze o eutanazii, vývoj nových pohřebních technologií, rozmach ideologie hnutí new age zahrnující víru v nesmrtelnost duše, tematika umělecké tvorby, atd. Odtabuizování smrti by mělo vést k uvolnění životních sil a vskutku můžeme souběžně v současnosti sledovat narůstající společenský trend charakteristický obnoveným vztahem k životu, přírodě a přirozenosti, ať již v zkomercionalizovanější americké, hlubinnější germánské nebo „zdravě rozumné“ slovanské podobě. „Život se stal opět zajímavým,“ zachycuje příznivý následek přitakání skutečnosti smrti v následku válečné zkušenosti Freud.[13]

Zvědomění smrti neprobíhá přímočaře. Válečná realita, kterou Freud reflektoval, byla ve své destruktivitě natolik jednoznačná, že v ni „člověk musel uvěřit“.[14] Současné podoby přítomnosti smrti v životě a války ve vnějších i vnitřních vztazích jsou často skryté, a pokud se vyjeví, bývají mnohoznačně interpretované. Problematiku ochromení výkonnosti, o němž se Freud zmiňuje jako následku neadekvátního vztahu ke smrti, odráží vedle celkového „bezpečného“ životního stylu západní společnosti například popularita kursů překonávání sklonu k prokrastinaci. Toto oslabení motivace je podporováno rozhodovací nouzí, k níž vede dominantní agnosticko-relativistické paradigma a „(des)informační exploze“ alternativ vůči tradicím a zvykům. Nad ránem ovšem bývá největší tma, a tak nás známky ochromení života a zřetelně vygradované snahy o popření mohou navést k pátrání po náznacích návratu vytěsněného, k němuž se bude vázat uvolnění životních sil. Hádankou, nad kterou se může dnešní člověk pozastavit, by mohla být příhoda, kdy jistá světoznámá válečná proponentka na dotaz o šokujícím počtu nevinných obětí šokuje odpovědí, že to stálo za to.

Návrat vytěsněné destruktivity v nás vyvolává dvojí úzkost. Jednak je to pocit ohrožení nás samých, jednak pocit viny za smrt a utrpení druhých. Blízká možnost naší smrti vyvolává otázku smyslu naší konečné existence. Skutečnost smrti si proto snáze uvědomujeme u druhých a cizích. Připouštíme eutanázii, tresty smrti a pokusy na zvířatech, zatímco ignorujeme vlastní konečnost a tím i nutnost dosažení jejího transcendentního smyslu. Naše konečnost nám odkrývá propastnou temnotu světa zbaveného náboženské dimenze, kterou tápavě resuscitujeme. Pociťovaným proviněním se nevědomá psyché brání pokusy o odčinění vybitím agrese na sobě samé nebo na nějaké zástupné oběti. Forma útoku může být více či méně přímočará – omezení spánku, fyzické násilí – nebo symbolická – gamblerství, bezohledná agresivita v ekonomických vztazích atp. Zdá se, že nejhlubší obavy pociťujeme z našich vlastních reakcí na hloubku naší sebenenávisti. Ticha upřímnosti k sobě samému se děsíme více, než jsme se dříve obávali samoty s Bohem. Čím silněji a déle udržujeme tato vytěsnění, v tím nečekanějších chvílích a tím častěji v nás cosi vzbuzuje nepříjemné pocity, které zaháníme rozptýlením stále primitivnějším, neboť musí víc a víc ohlušovat.

Těžko odhadovat míru, v jaké dnešní společnost svou obecnou patologizací splácí daň za zbavení se nutnosti vyrovnat se se smrtí. Výše bylo zmíněno, že od zpětné integrace destruktivity do vědomí můžeme očekávat posílení výkonnosti, rozhodnosti a motivace. K těmto pozitivním následkům můžeme přičíst široké rozevření spektra prožívaných emocí, zjasněnost myšlení – která může působit dojmem zjednodušení – a celkové posílení duševního, potažmo fyzického zdraví. Freudův postřeh, že za války jsou lidé duševně nejzdravější, lze na současnost aplikovat s tou podmínkou, že musí jít o válku uvědomovanou.

Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky

Válečné běsnění neutuchá, nicméně jsme vůči němu poněkud hluší. Zčásti je to tím, že válka je dominantně ekonomická a informační a užití konvenčních, případně nekonvenčních zbraní přímého ničení je upozaděno, resp. omezeno na oblasti, které populaci dominantních světových sil nenarušují pocit bezpečí, neboť budí dojem dostatečné prostorové vzdálenosti. Nabízí se uvažovat i o dalších aspektech relativně skrytě probíhajícího válečného konfliktu, jenž může probíhat v širokém spektru od biologické po ideologickou úroveň, a může probíhat nepovšimnut, co do své reálné kauzální povahy, současně ale působí ve smyslu konfrontace s jeho destruktivními následky. Přítomnost destrukce v našich životech narůstá a vytěsnění vědomí jejího zdroje vyvolává úzkost, protože znemožňuje realistickou adaptaci na ni. Kolektivní popírání skutečnosti válečného rozměru soudobé mezinárodní situace, potažmo válečného („výjimečného“, „nouzového“ nebo „fašizujícího“) totalitně-diktátorského vnitropolitického stavu se zdá odrážet intrapsychickou strukturu, ve které jsou pudově založené destruktivní impulsy popírány, touha po jejich projevení vytěsňována a jejich energie odváděná takovými cestami, aby způsob uspokojení připomínal skutečný cíl natolik, aby bylo vybití energie efektivně dosaženo, a jen potud, aby zdánlivé bezpečí vědomého nepřiznání pudové ničivosti nebylo narušeno.

Úzkost, vyvolaná konfrontací dosud úspěšného popírání destruktivních stránek skutečnosti se stále masivnější běžnou zkušeností s těmito stránkami, vede k o to hysteričtějšímu, zkratovitějšímu chování, o co bližší se zdá hrozba prolomení bariéry nevědomí, pokud jde o tento jeho obsah. Z obludných zásob vytěsněné nenávistné energie jakoby vystřikují parciální, zdánlivě nepochopitelné, resp. situaci nepřiléhavé projevy. Záměna cíle, na nějž se jen velice dočasně zapomnělo, je zřejmá v zápletkách malicherných hádek politiků, kde se častují obviněním z vlastizrady nebo vyhrožují polním soudem. Ve svém přepjatém narcismu a navyklém exhibicionismu politici i další „celebrity“ téměř nezastírají, „freudvíco“ projikují do svých konkurentů, protože – stejně jako ostatní populace – již jen „zuby nehty“ drží svou agresivitu na uzdě před jejím fyzickým projevem. V zásadě vědomě, jen nevysloveně, nebo ve slovníku raného Freudova díla řekněme: předvědomě, se zde nenávistná energie odreagovává zástupným, ale stále ještě legálním způsobem, a směšnost nebo nízkost počínání zde není na překážku, neboť narůstající frustrace vyvolává stále větší obavy z možnosti nekontrolovaného propuknutí potlačované energie. „Politický divák“ či konzument ostatního světa celebrit by se mohl o svém nevědomém prožívání dozvědět mnohé, kdyby se pozastavil a zkusmo svou zkušenost vystavil alternativnímu pohledu: Politická „dramata“ může chápat jako plátno, na nějž jsou prostřednictvím politiků promítány postavy, které odehrávají jeho vědomě nepřijatelné polohy prožívání a kde hrdinové politických zápasů poráží jeho samého v jeho traumatických vzpomínkách. Fantazijní atmosféru příznivou rozvoji magického myšlení umocňuje převládající celková informačně-mediální strategie, jejíž orientaci na infantilní rovinu prožívání dobře ilustruje například užívání metaforiky nadpřirozených bytostí v současných informačních bitvách.

Zakázaná nenávist nemizí, ale skrytě bobtná a hledá náhradní cíle. Tento přesun a nutnost jeho pseudo-racionální obhajoby nám znemožňuje objektivní posouzení dalekosáhlého spektra problémů a v hledání objasnění zakoušených důsledků probíhajících destruktivních procesů snadno „sedáme na lep“ podbízivých vizí, které se tváří jako řešení. Paralýza úzkostí z nekontrolovaného propuknutí svazovaných destruktivních sil je dále podporována počínajícím uvědomováním si možnosti katastrofických podob vyústění současných klimatických proměn. Vzhledem k zaměření tohoto textu se nebudu věnovat otázce reálnosti klimatických změn a předpovědí, které se k nim vážou. Pro úhel pohledu zde zaujímaný je důležitý především fakt, že lidé jsou „zvěstí“ o klimatické krizi a apokalyptickými vizemi, které senzacechtivá média i seriózní vědecký diskurs šíří, sice hluboce zasaženi, ovšem ne ve smyslu vytváření destruktivních popudů, které pociťují, nýbrž ve smyslu kontroly a regulace těchto popudů. Psychologicky infantilizující zaměření této informační vlny nasedající na regresivní obranné mechanismy může ilustrovat emblém soudobého typu regulované nespokojenosti s „vládnoucími poměry“ v „eko-panikujícím“ provedení. Jakkoli prázdný co do reálné efektivity v péči o klima se může „projekt Gréta“ zdát, motiv vzpoury, kterým oslovil své mladé i starší příznivce, není jeho posledním slovem. V jejich narcistické izolovanosti osamělým a klimatickým alarmismem usměrněně vyděšeným jedincům nabízí iluzi spočinutí a ochrany v mateřské náruči „klimatického hnutí“, jež bývá často charakterizováno jako nové náboženství. Čím více vytěsňujeme povědomí o reálných válečných poměrech, v jakých žijeme, zážitky svých vlastních agresivních a destruktivních emocí a impulsů, i zkušenosti s projevy analogických popudů u druhých, tím více je oněmi emocemi a impulsy poznamenána ta naše činnost, která je naší obvyklé bezprostřední realitě více či méně vzdálená, ať už se jedná o setkání s lidmi, jež s největší pravděpodobností znova nepotkáme, nebo fantazijní produkci v žánrech sci-fi apod.

Popírání vnější fakticity války, resp. vlastní angažovanosti, jakkoli pasivní, v ní, a vnitřní destruktivní reality, prožívané jako zakázané, nemorální nebo jinak nepřijatelné, jsou doprovázena dalšími obrannými mechanismy. Upouští se od vývojově vyspělejší depresivní pozice, která umožňuje svět i sebe prožívat jako integrovaný celek, v němž vše má své organické místo, protože nic není absolutně dobré ani zlé, mocné ani bezmocné, a regreduje se do paranoidně schizoidní pozice, kde štěpení přináší úlevu rozlišením „osy dobra a zla“, představou, že válka a touha po ní je „jinde“, a nadějí v plně kontrolovanou mechaniku vnějšího i vnitřního života. Megalomanské uspokojení z rozštěpené reality je narušováno temnými vizemi čehosi ve své cizosti vágně znepokojivého, takřka neviditelného, a přece překvapivě silně působícího – parazitismu ideologického, sociálního i biologického. Obranné mechanismy reaktivních výtvorů podporují popření destruktivní reality snahou o její kontrolu. Můžeme je sledovat například v projevech exaltovaně přívětivých postojů označovaných pejorativně jako „vítačství“, v jisté zásadové ignoranci možnosti racionálních pochybností ohledně vyloučení uplatnění taktik biologické války v lékařství nebo potravinářství atp. V jednom z posledních pokusů o odložení nutnosti přijetí reality vnější i vnitřní destruktivity se uplatňuje strategie rezignace, jak nazývá Karen Horneyová to, čeho aspekt u Freuda nacházíme pod jménem „předjímané truchlení“.[15] Abychom nemuseli vnímat nebezpečí, která ohrožují stabilitu našeho vnějšího světa, smiřujeme se s katastrofickou vizí a naděje na svůj „věčný život“ (ať ho již chápeme „biologicky“ jako pokračování rodu, „fyziologicky“ jako setrvalé bytí atomů, z nichž jsme složeni, nebo „ontologicky“ jako trvání významu naší existence) přesouváme „jinam“, kamkoli, kam přítomná destrukce neproniká.

Síly našich obranných mechanismů nejsou vůči měnící se realitě nepřemožitelné a ani není v zájmu ega, aby se ve svých adaptivních manévrech zcela míjelo s objektivními podmínkami. Jistý moudrý impuls v nás samých nás ponouká k myšlenkovému experimentu: Co když ta zkáza kolem je válka? Co když se to, co cítím, nevymyká z destruktivity, která je kolem? Freudova teorie, potvrzovaná nesčetnou zkušeností psychoanalytické praxe (byť spíše příznivců Melanie Kleinové a Wilfreda Biona než Karen Horneyové a Ericha Fromma…), klade do jádra našich motivací vedle konstruktivních, erotických, libidinózních nebo syntetizujících tendencí i popudy opačné, agresivní, nenávistné, odporující a analytické — celek prvních je označován jako pud života, druhých jako pud smrti. Pokud bude společenská realita srozumitelnější za předpokladu, že v ní probíhá válka, lze doporučit takový předpoklad pracovně akceptovat. Pokud možnost, že ne všechny naše negativní impulsy jsou reaktivní, resp. že nikoli veškerá jejich energie je dána zpětnou vazbou našich pozitivních impulsů, tedy že naše agresivita může být původní, že jako můžeme svobodně cítit lásku a naději, můžeme tak cítit i nenávist a strach, – tedy pokud přijetí této možnosti umožní návrat vytěsněné destruktivity, nelze než doporučit tuto možnost přijmout.

Hypotézu vrozené destruktivity může podporovat návrat vytěsněných pocitů a vzpomínek, které mají znak zakázané agresivity, zraňování a ničení. Akceptaci faktů, že destrukce je neodmyslitelná od reality v její proměnlivosti, že destruktivita je i naší vlastní potencialitou, a že nám proto destrukce může způsobovat slast, a otevřenost jejich dalekým důsledkům nazvěme destruktivní revolucí. Vzhledem k síle dosavadních popření a šíři palety dalších spoluhrajících obranných mechanismů jsou následky tohoto zvědomění vskutku zlomové, a zároveň svým způsobem komicky „něžné“. Zvědomění agresivních popudů totiž nevede k jejich nárůstu, jako spíše k jejich uvolnění co do místa nebo směru projevu. Zatímco nevědomá nenávist probublá na povrch třeba zcela nemístně ve chvíli setkání s příbuzným jejího pravého terče, s vědomým nenávistným potenciálem lze pracovat. Zůstane v tomto zamyšlení nevyřešenou otázkou, zda lze nenávistí pracovat pro lásku nebo strachem pro naději. Vystrčit hlavu z písku může ale v tomto případě vést i k některým důležitým zásadám analogickým té, že v kuchyni se nehádáme.

Závěr

K závěru svých Aktuálních poznámek Freud poznamenává, že „s vývody tohoto druhu nedochází psychoanalýza u laické veřejnosti většinou žádné víry.“[16] Výše jsem se pokusil aktualizovat jeho vývody v situaci, která je jim relativně otevřenější. Společenský vývoj dvacátého století byl významně poznamenán akceptováním dosahu sexuality v různých oblastech života od reklamy po náboženskou praxi. Navazující úkoly, s nimiž jsme konfrontováni, se zdají spočívat v docenění role destruktivity, míry, v jaké je naše aktivita motivována agresí, významu role destrukce v našem tvoření a postavení smrti ve vztahu ke smyslu našich životů. Historický sled naznačuje, že vytěsnění destruktivity bylo hlubší než v případě sexuálních motivů, traumatická bolest byla vytěsněna hlouběji než touha po zakázané slasti. Než své zamyšlení Freud ukončí, vyzývá k přehodnocení moderního kulturního postoje k válce, k připuštění faktu, že k válkám bude dále docházet, a k vědomému přizpůsobení se skutečným, pudově založeným, postojům ke smrti.

Současný vývoj dává Freudovi za pravdu zajisté v tom, že nelze čekat trvalý mír, a nelze ho čekat nejen ve světě mezinárodní politiky, ale ani v mezilidských vztazích ani uvnitř nás samých. Válka je rozměr života a jen to, co je mrtvé, je definitivně usmířené. V posledních větách pojednávaného eseje Freud parafrázuje okřídlený výrok „chceš-li mír, chystej se na válku“. Freudova variace čtenáře vyzývá „chceš-li život, chystej se na smrt“. Závěrem předloženého pokusu o aktualizaci Freudových poznámek by mohla být instrukce „chceš-li se připravit na smrt (abys mohl ochránit život), věz, že jsme ve válce (a přestaň to popírat)“. Pokrok v oblasti zvědomění (pudové) destruktivity by mohl přinést v některých případech úlevu od perverzních pseudo-kompromisů, jimiž mnozí řeší svou neschopnost dostatečného vytěsnění tabuizovaných impulsů. Psychologicky blahodárným efektem odstranění bariér průniku destruktivních popudů do vědomí může být jednak subjektivní příliv energie, jednak objektivní ústup dekadentních společenských trendů.

Literatura

Bernays, Edward L., Propaganda, New York: Horace Liveright 1928.

Freud, Sigmund, Truchlení a melancholie, in: týž, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990.

Jung, Carl, „America Facing Its Most Tragic Moment“, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

Patočka, Jan, Války 20. století a 20. století jako válka, in: týž, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

Šebek, Michael, Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2, roč. 3, 2002, s. 41-45.

Tyl, Jiří, Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

Poznámky

[1] Srv. Tyl, Jiří, Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

[2] Srv. Šebek, Michael, Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2, roč.

3, 2002, s. 41-45.

[3] Jung, Carl, „America Facing Its Most Tragic Moment“, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

[4] Srv. Patočka, Jan, Války 20. století a 20. století jako válka, in: týž, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

[5] Vyšel pod názvem Proč válka? v českém překladu in: Freud, Sigmund, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 200-209.

[6] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175-199.

[7] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 178.

[8] Bernays, Edward L., Propaganda, New York: Horace Liveright 1928, s. 9.

[9] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175.

[10] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[11] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[12] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[13] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[14] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 190.

[15] Freud, Sigmund, Truchlení a melancholie, in: týž, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

[16] Freud, Sigmund, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 197.

Svoboda učení, konceptuální moc a černá kultura

Březen 25, 2019 1 komentář

K negativní svobodě v době post-faktické

Hynek Tippelt

Anotace

Příspěvek pojedná otázku svobody vzdělávání v souvislosti s mocí státu, jež může být na vzdělávání uplatňována. Představí pojem konceptuální moci, která je vzděláváním rozvíjena nebo omezována, a koncept černé pedagogiky, v jehož rámci je možno porozumět motivacím a setrvalosti omezování svobody vzdělávání státem kontrolovaným vzdělávacím systémem. Záměrem příspěvku je navrhnout cesty, jak svobodu vzdělávání a posilování konceptuální moci jednotlivců podpořit.

Úvod

Berlinově koncepci negativní svobody se nebudu věnovat přímo ani nepřímo.[1] Smyslem mého příspěvku bude poskytnout inspirační pole, kde je možno úvahy o negativní svobodě aplikovat. Budu se věnovat tomu, jak do oblasti vzdělávání vstupuje tzv. konceptuální moc, a jak dnešní tzv. post-faktická doba vyžaduje svobodu vzdělávání, tedy omezení zásahu státu do procesu získávání informací – faktických znalostí i technicko-metodologických dovedností.

V posledních zhruba patnácti letech lze sledovat zvláštní trend změny interpretace počátku moderní západní společnosti a jejích zakladatelských postav, kdy se jakoby převrací pojetí významu Johna Locka a Thomase Hobbese. Dříve byl Hobbes chápán spíše jako zosobnění některých temných stránek modernity, totalitárního myšlení a absolutismu, a vděk za výchozí ideje liberalismu byl směrován k Lockovi. Překvapivě rychle se šíří pojetí, že Hobbes teoretikem absolutismu není. Příklad této proměny intepretace můžeme mít na paměti v následujících úvahách, protože dobře ilustruje motivace zájmu prosazení konceptuální moci skrze omezení svobody vzdělávání státem kontrolovaným vzdělávacím systémem.

Jakkoli nedemokratickým myslitelem Hobbes byl, nelze mu upřít, že společnost si představoval podstatně svobodněji, než jak ji zažíváme my dnes. Poddaný má být dle jeho Leviathana svobodný, pokud jde o bydliště, výživu, povolání nebo výchovu svých dětí.[2] Volba bydliště, výživy nebo povolání dnes v našem kulturním okruhu jednoznačně v moci jedince není a oblast výchovy a vzdělávání patří mezi ty, kde se v současnosti o naši svobodu svádí lítý boj.

Svoboda učení

V Čechách získal během posledních několika let (2012-) rychle na popularitě spolek Svoboda učení, který je součástí celosvětového proudu, pro nějž se ujal název unschooling, od-školení[3]. Inspiruje se například modelem amerických škol Sudbury a usiluje o prosazení „jiného paradigmatu vzdělávání“[4], které bych označil jako radikálně liberální, příp. libertariánské nebo minarchistické.[5] „Unschoolingovou“ vizí vzdělávání budoucnosti je, že „dítě bude mít šanci maximálně zužitkovat svoje jedinečné vlohy a tím, že si samo bude řídit své učení (resp. mu bude dovoleno, aby poslouchalo svůj unikátní vnitřní vývojový program), bude také růst osobnostně ve svobodného člověka“[6]. Ambiciózní iniciativě jde o to „odlukou školství od státu“ „osvobodit… nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku“[7].

Může se zdát, že státem kontrolovaný vzdělávací systém prožívá dlouhodobou krizi. Upozorňuje se na míru vyhoření na straně pedagogů, která se odráží mimo jiné zarážející demoralizací, projevující se například často praktikovaným a tolerovaným plagiátorstvím. Tristní situaci udržuje notoricky podprůměrné platové ohodnocení akademických pracovníků, které dále posiluje podezření většiny veřejnosti, že vzdělávací systém funguje jen naoko, a pochybné způsoby hodnocení vědeckých výsledků, jež o tom přesvědčují je samé. Poukazuje se na nedostatek motivace na straně studentů a žáků, adekvátní neaktuálnosti vzdělávacího obsahu, kterou lze čím dál obtížněji zajistit, a jejich klesající inteligenci[8] a narůstající podíl hendikepovaných jako důsledcích patogenní kulturní a environmentální situace[9].

Symptomy této „krize“ se ale se státním a povinným vzděláváním táhnou již od jeho počátků. Adam Smith v knize Bohatství národů již před 240 lety poukázal na to, že „na univerzitě oxfordské se již po mnoho let většina profesorů placených z veřejných peněz ani nesnaží předstírat, že vyučují.“[10] Spisovatel a mnohostranný myslitel Gilbert Keith Chesterton již před více než stoletím psal: „Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo by byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti…. Nikdy jsem mezi učiteli nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý.“[11] Filosof Lada Klíma k předchozím dodává: „Stádní idiotství, zvané škola, uloupilo mně přinejmenším 30% mé duševní síly – ale s tím dlužno vždy počítat; z člověka zbude vždy jen fragment jeho.“[12]

Jestliže nebyla prospěšnost povinného vzdělávání samozřejmá dříve, mnohem snáze lze o ní pochybovat dnes. Široká dostupnost nebývalého množství informačních zdrojů činí veřejné vzdělávání méně nezbytným, rychlost společenského a technologického vývoje velice komplikuje smysluplné vytváření obsahu učiva, a psychologickým dispozicím stále méně zanedbatelné části populace nevyhovují kolektivní formy výuky.[13] Neefektivita státního vzdělávacího systému, tedy povinné základní školní docházky a státem kontrolovaného vyššího školství se zdá evidentní, a tak se nabízí otázka, proč nepřecházíme k alternativě vzdělávání sebe-řízeného, které si představme jako systém, kde může být státní základní škola nabízena, účast na vzdělávání ale nebude vyžadována, a kde vyšší školství bude zcela ponecháno volnému trhu[14].

Zkušenosti se sebe-řízeným vzděláváním vyvracejí například rozšířenou obavu, že z dítěte bez povinné školní docházky vyroste negramot. Využitelnost technologií, k jejichž využívání je nutné být vybaven základní gramotností, vede přirozeně k tomu, že se dítě v těchto oblastech vzdělává. Učení je přirozeným vedlejším produktem každé lidské činnosti, a tak se dítě, pokud je mu přiznáno maximum demokratických práv a zbytek zodpovědnosti je ponechán rodičům, přirozeně vzdělává právě v těch oblastech, ke kterým je momentálně nejvíce motivováno, a v tom období, kdy jsou jeho dispozice optimální. V zájmu čeho tedy ignorujeme například prokazatelné negativní zdravotní následky povinného vzdělávání? V setrvalosti státního systému povinného vzdělávání je jakási němá tvrdohlavost, která poukazuje na nevyslovovaný ekonomický a mocenský záměr.

Hlavní výhody „unchoolingového“ vzdělávání spočívají v tom, že tento styl

– je vzhledem k souladu motivace a obsahu učení efektivnější

– nedeformuje charakter

– rozvíjí jedinečnou a samostatnou osobnost

– je nejlepší přípravou na život v demokracii

– podporuje zdravě konkurenční vztahy mezi poskytovateli vzdělávacích služeb.

Konceptuální moc

S ohledem na setrvalost obecné nespokojenosti se státním vzdělávacím systémem a na přesvědčivost „unchoolingové“ argumentace (která je dána tím, že vychází z běžné zkušenosti a selského rozumu) se klade otázka, co „odškolení“ společnosti brání. Pro odpověď se obrátím k tzv. dostatečně obecné teorii řízení, a jejímu pojmu konceptuální moci, který má zachytit politicko-mocenský význam vědění, jeho konstrukce a regulace. Tato teorie byla publikována v roce 1991 anonymním kolektivem, který si dal název „Vnitřní prediktor SSSR“. Provokativní zkratkou se přitom míní „Souborná, Sociálně Spravedlivá Rus“.[15]

Ideu konceptuální moci v našem kulturním okruhu nicméně zachytil prvně již zmíněný Thomas Hobbes, v Leviathanu vydaném roku 1668, kde se objevuje obrat „scientia potentia est“.[16]  Ani Hobbes nemusel mít tento postřeh ze své hlavy, neboť již Imám Ali Bin Abi žijící v 7. stol. po K. napsal: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“[17] A očekávatelně najdeme tento motiv v Bibli, když Matouš poznamenává, že zástupy žasly nad Ježíšovými slovy,  neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Matouš 7: 28-9)

„Dostatečně obecná teorie řízení“ je mezioborová teoretická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Rozlišuje šest úrovní (priorit) sociálního řízení, jimž odpovídají různé typy moci jako „v praxi realizované schopnosti subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[18] „Konceptuální moc“ definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založenou na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami…. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[19], [20]

[21]DVTŘ – jakkoli přiznává, že „na budoucnost a osud společnosti má vliv nekonečné množství faktorů“ – systematizuje paletu různých typů moci do šesti úrovní řízení – rovin, na nichž může být uplatňována moc:

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („paradigma“, „mezní slovník“)
  2. priorita, chronologická (zbraně historického poznání a utváření historie, srv. „dějiny píší vítězové“…)
  3. priorita, faktologická – informační (jednotlivé věrouky, světské ideologie, technologie a vědecká faktografie, propaganda a desinformace)
  4. priorita, ekonomická (ekonomické války různých monetárních systémů, měn, zadlužování, sankcí atd.)
  5. priorita, biologická, prostředky nepřímé likvidace (úroveň zbraní péče o tělo, hygieny, medicíny, regulace stravování, návykových a psychotropních látek, genocidy atd.)
  6. priorita, vojenská, konvenční i nekonvenční prostředky přímé likvidace

Z metodologického hlediska je nejvyšší úrovní řízení, jíž jsou všechny ostatní podřazeny, priorita konceptuální, světonázorová, resp. meta-ideologická, která je specifickým polem konceptuální moci. Sekundárně se tato moc realizuje i na všech ostatních rovinách, jako magie slov nebo moc pojmenování.

Konceptuální moc rozhodně není pouhou mocí informací nebo psychologickou válkou. Ve stávajícím typu společnosti (který DVTŘ označuje jako „davo-elitářskou“) ji každý neustále uplatňuje jako obranu nebo útok ve válce o ovládnutí myšlení – svého nebo ostatních. Jeden z autorů pojednávané koncepce důsledky této války charakterizuje slovy „každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[22] Vzdělávací proces je ideálním prostředím, v němž může být míra pochopení regulována. Stát evidentně chápe, jakou poziční výhodu proti jednotlivci a rodinám nuceným základním a kontrolovaným vyšším vzděláváním získává, a pro snadné uplatnění konceptuální moci přehlíží smysl vzdělávání, jímž by mělo být osvojení si vlastního tvořivého potenciálu, do nějž nepochybně spadá také schopnost postarat se o vzdělání svých dětí.

Závislost daná povinnou účastí na státem kontrolovaném vzdělávacím systému znamená nutně pracovat pro či na toho, kdo vzdělávací službu poskytuje. Mnozí klienti, kteří se tomuto systému nuceně podvolují, státu důvěřují a nepochybují o tom, že prací pro stát pracují i pro sebe. Koneckonců, v souladu s tzv. Bílou knihou, Národním vzdělávacím plánem, má každý učitel vést své studenty k tomu, aby byli dobrými občany. Jim lze však namítnout, že konec dějin ještě nenastal a dnešní turbulentní doba naopak žádnou byt relativní setrvalost téměř jakéhokoli systému nezaručuje.

Jaká mocenská rozhodnutí se odehrávají na vysokých úrovních řízení a jsou uplatňována v oblasti vzdělávání, ilustrují pozoruhodným způsobem Výroční zprávy BIS z posledních let. V té za rok 2015 se uvádí, že cílem nepřátelského informačního působení v českém prostoru je „ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci“. Mezi hlavní nástroje podle zprávy patří „relativizace pravdy a objektivity“ a „prosazení motta ´všichni lžou´“. Relativismus a konstruktivismus – o jakkoli obtížně smysluplně formulovatelné postoje se jedná – jsou samozřejmě ideologie převládají dnes ve veřejném prostoru a pochopitelně i na školách. Poslední zpráva BIS pak kritizuje styl výuky dějepisu, který podle ní podává zkreslený výklad moderních dějin.

Vzdělávání je mocenský prostor a systém nuceného vzdělávání je nástroj jeho řízení. Můžeme proto vést srovnání například s povinnou základní vojenskou službou. Imatrikulační a promoční sliby komplikují srovnání s vysokými školami, nicméně jasně lze říci, že institut povinné základní školy každý armádní model přesahuje jak v ohledu míry nucenosti účasti, tak pokud jde o čas, a v posledku i co do míry kontroly. Bylo by možno zvážit hypotézu, že míra nucenosti účasti na historickém vzdělání, faktické informovanosti, ekonomice a zdravotním systému odpovídá pořadí priorit, na nichž se tyto mocenské tlaky uplatňují.

Černá kultura

Vzdělávání ve stávajícím systému nucení a kontroly je ohlupováním, což je situace ve své destruktivitě analogická tomu, že uplatnění armády je agresivní, zdravotní péče symptomatická, ekonomika vede k rychlému nárůstu nerovnosti, míru propagandy a informační války v oblasti faktologické i chronologické lze nazvat žhavou bitvou, a že v konceptuální oblasti se odehrává alespoň zdánlivě naprostý zmatek.[23]

Neutrální postoj, k němuž vybízí relativisticko-konstruktivistické paradigma, ochromuje soudnost a zvyšuje sugestibilitu, slovy BIS vede k „ovlivnění myšlení“ a „oslabení vůle“. Co je to za cíle a proč by měly být součástí motivace řízení utváření kolektivního charakteru naší kultury? Psycholožka Alice Millerová ve své, nedávno do češtiny přeložené, knize Nesmíš si povšimnout[24], objasňuje, proč právě tyto cíle musí být hlavními požadavky kladenými na zaměření výchovy v našem kulturním okruhu. Výchova musí především „stvrz(ovat) svět, v němž i to nejsamozřejmější… vyžaduje oběti.“ Svoboda dětí je obětována, jejich přání jsou zklamávána, city zneužívány, těla i duše traumatizovány. Odvěkou složkou kulturního doprovodu naší civilizace musí být podle Millerové lež, pěstování lhaní, protože má-li být koloběh zneužívání nadále v pohybu, lidé musí být udržování v prostředí, kde mohou snadno kolektivně vytěsnit bolestnou zkušenost své výchovy, aby ji mohli přivodit další generaci.  Základní imperativ, který má tato černá pedagogika založená na různých traumatizacích a zklamáních za cíl vtisknout, může být dle Millerové formulován slovy „Nedojde ti!“ (v orig. „Du sollst nicht merken“, v českém vydání „Nesmíš si povšimnout“).

Popírání reálného zanedbávání a indoktrinace a přehlížení skutečné povahy výchovy a vzdělávání, jež deformují přirozené schopnosti kreativity a sebe-vzdělávání, jsou kompenzovány předstíranou snahou o neustálé zkvalitňování péče a „zlepšování“ vzdělávání. Uvěřit této iluzi je možno jen s myšlením, narušeným mnohými vytěsněními. Příkaz „nedojde ti!“, který působí v našem nevědomí jako příkop znepřístupňující bolestnou pravdu, jako blok znemožňující plnou funkci logického myšlení, musí být do nás podle Millerové vtištěn časnou a nevybíravou výchovou k poslušnosti. Co je v nesouladu s úctou vůči rodičům, vychovatelům a autoritám, toho si nemáme všimnout, to nám nemá dojít. Zlomené dítě, které bylo přinuceno zadupat svůj životní oheň, se snadno podvolí drezúře základního vzdělávání a jeho absolvent jen těžko nepřijímá nekriticky systém lži, v němž s vypěstovanými neurotickými obrannými návyky dokáže spokojeně žít.

Za účelem vyrovnání s pocity bezmoci vyvolanými dětskými traumatizacemi se podle teorie syndromu pomocníka Wolfganga Schmidbauera často rozvíjí potřeba pomáhat. „Bezmocný pomocník“ touží po tom uplatňovat svou moc alespoň nad druhými, když už mu bylo odepřeno mít ji sám nad sebou. Černá kultura, která v zájmu udržování nesvobody pěstuje lež a která je udržována zmíněnou „černou pedagogikou“, si záměr pomáhat vytyčuje jako své hlavní motto, kterým maskuje nejen mocenské zneužití odkázanosti dětí na vychovatelích a závislosti studentů na vzdělávacích institucích.

Závěr

Mocenským zneužívání závislosti a deformováním přirozených schopností ve výchově a vzdělávání je zaručeno plynulé udržování struktur autoritářského společenského systému. Konceptuální indoktrinace, určená vůdčím tabu přehlížení zneužívání autority a závislosti vede k pozitivně zpětnovazebnímu zacyklení, v němž je míra nesvobody stále posilována – přičemž tento fakt je pochopitelně překrýván diskursem opačného rázu. Síly našich psychických obran, které jsou v tomto mechanismu společenského řízení využívány, ale nejsou nevyčerpatelné, a tendence pudově založené energie jádra naší osobnosti směřuje vždy k užití těch z nich, které vyžadují nejméně potlačení. Žádné úsilí o kontrolu myšlení nezamezí tomu, aby dříve či později nedošlo k „návratu vytěsněného“.

Povahu tohoto „návratu paměti“ můžeme do jisté míry ovlivnit. Jsme konfrontování s kulturními anomáliemi, jako jejichž příklady lze vedle velmi populárního díla Alice Millerové nebo místní popularity prací Vnitřního prediktoru uvést třeba whistle-blowing, individuální žurnalistiku v blogo-sféře nebo na sociálních sítích, možná třeba i „channeling“, jak jsou v prostředí new age někdy nazývány zprávy z „esoterických kruhů“, atp. atd.). Míra jejich výskytu naznačuje, že černá kultura přikázání „nedojde ti!“ přestává fungovat, resp. svou gradací se již na dohled přiblížila svému zániku. Po nutném příchodu krize západní civilizace dochází nutně k rozkladu ustavené konceptuální moci a nutně budou nahrazeny i prostředky jejího uplatnění včetně stávajícího státem řízeného vzdělávacího systému. Ustavené struktury se podobnému vývoji pochopitelně brání. Nemá-li k odstranění nucených podob vzdělávání – stejně jako dalších prvků černé kultury – dojít v důsledku systémového kolapsu, je třeba využít cesty, které přechod k němu umožnují již v rámci stávajících hierarchicky vyšších pravidel.

Patří mezi ně ty, které posilují účast veřejnosti na relevantním rozhodování. Ne ovšem formou občanské společnosti, jejíž nástroje jsou snadno manipulovatelné, ale zaváděním nástrojů přímé demokracie, jejichž efektivitu, pokud jde o uplatnění moci lidu, potažmo co do mocenských dispozic běžného jedince, potvrzuje odpor, jaký u naší centrální moci, mainstreamových medií a jimi ideově kontrolovaných občanů vyvolávají například návrhy na zákon o obecném referendu nebo na vypsání konkrétních referend. Myslím, že nelze dlouze pochybovat o tom, že v referendu by návrh precizující zmíněnou představu o státem nabízené, ale nikoli vynucované vzdělávací nabídce, prošel, podobně jako analogicky přirozené návrhy na změnu řízení na ostatních mocenských prioritách.

[1] Příspěvek byl přednesen na kolokviu pořádaném pracovní skupiny studující současná pojetí negativní svobody.

[2] XXI, 6.

[3] Definujme ji jako vzdělávací metodu, založenou na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí.

[4] https://www.svobodauceni.cz/stante-se-clenem/

[5] Srv. https://www.svobodauceni.cz/wp-content/uploads/2016/11/SU-stanovy.pdf

[6] Tamt.

[7] https://www.svobodauceni.cz/kontakt/

[8] Srv. http://uhaweb.hartford.edu/brbaker/

[9] Srv. https://www.frisch.uio.no/publikasjoner/pdf/2018/Formatert/flynn_effect_pnas.pdf

[10] Smith, A., An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Edited by S. M. Soares, MetaLibri Digital Library 2007, s. 589.

[11] Chesterton, G. K., Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce, in: Illustrated London news, 24. srpna 1912 (Illustrated London News 1911-1913, str. 346-349), online: Drobnosti z Chestertona, URL:

https://gkch.wordpress.com/2012/08/24/verejne-vzdelavani-a-dalsi-negativni-revoluce-illustrated-london-news-24-srpna-1912/.

[12] Klíma, Ladislav, Vlastní životopis, online: http://www.misantropovaknihovna.estranky.cz/clanky/klima-ladislav/ladislav-klima–vlastni-zivotopis.html

[13] Odstavec převzat z https://ergotsite.wordpress.com/2018/09/06/proc-a-jak-prestat-podporovat-vzdelanost/

[14] na němž zajisté mohou mít podíl i státní instituce, zabezpečující vzdělávání svých zaměstnanců a pracovníků státních podniků

[15] Srv. Seznam pojmů, in: Leva-Net, dostupné online: ˂http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/˃, cit. 20. 3. 2017.

[16] Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69.

[17] přeložil H. T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf)

[18] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[19] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[20] Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi.

[21] Následujícé dva odstavce jsou téměř převzaty z https://tippelt.wordpress.com/2019/01/02/konceptualni-moc-2/ .

[22] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[23] Srv. Historie není věda, historie je v davově-„elitárních“ společnostech nástroj řízení.

http://leva-net.webnode.cz/products/volny-cesky-preklad-dvtr/

[24] Alice Millerová, Nesmíš si povšimnout. Realita dětství a dogmata psychoanalýzy, Praha: Triton 2016.

%d bloggers like this: