Archive

Posts Tagged ‘narcismus’

Narcistická kočka a sadistický pavouk

Květen 25, 2011 4 komentáře/ů
Hynek Tippelt:

Narcistická kočka a sadistický pavouk

Mezi spinozismem a psychoanalýzou

ISBN 978-80-254-8932-1
Cena: 149,- Kč

Vydání podpořila Vzdělávací nadace Jana Husa
Projekt Filosofie a psychoanalýza v rámci programu Cursus Innovati
V textu jsou použity výňatky z disertační práce Vztah ideje a afektu u Spinozy obhájené na Katedře filozofie FF Univerzity Palackého v Olomouci 2007
Recenzovali: Petr Bláha, Vít Pokorný
Obrázek na obálce: Milan Žák
Zlom a předtisková příprava: CDSM.cz
Vydáno v nakladatelství MINO, ing. Tomáš Mikulenka
Ústí nad Labem
2010

Ukázky 1, 2
Recenze 1, 2

pdf

Objednávky

Univerzitní knihkupectví
Brněnská 2
400 01 Ústí nad Labem
Tel.: 475 282 629
E-mail: knihkupectvi@rek.ujep.cz
Otevírací doba: Po – Pá 9.00 – 17.00

anebo na adrese tippelt@centrum.cz  – kniha bude zaslána na dobírku ve výši 170,- Kč (včetně poštovného).

Narcistická kočka a sadistický pavouk

Duben 19, 2011 1 komentář
Recenze knihy Narcistická kočka a sadistický pavouk

Mgr. Vít Pokorný

            Lze podrobit filozofii psychoanalýze? Je možné a dobré založit psychoanalýzu filozoficky?  To jsou dvě hlavní otázky textu, jehož autorem je ústecký filozof a psychoanalytik ve výcviku H. Tippelt.  Jeho předkládaná prvotina je souhrnem témat, jimž se věnuje již několik let a která zpracoval jak ve své dizertační práci, tak v několika kratších textech, ale i v rámci výuky na Filozofické fakultě UJEP Ústí nad Labem nebo jako součást praktického psychoanalytického výcviku. Jeho kniha je tedy určena jak filozofům, tak psychologům a psychoanalytikům.  Příslušníci obou těchto skupin, zejména ti, jimž záleží na čistotě jejich oboru, však nebudou jejím obsahem zřejmě nadšeni, protože z hlediska obou těchto táborů se bude patrně jednat o podivně odpudivou travestii. Pro psychoanalytiky, jak Tippelt dokládá, není totiž filozofie nic jiného než projekce soukromých iluzí a potlačených přání, a pro filozofy je zase freudovsky orientovaná psychoanalýza, jež je v textu tematizována, založena na příliš vratkých metodologických základech.

            Tippelt je ovšem autor, kterého nelze zařadit do žádné ze zbytečně uzavřených skupin vzdělanců, sám se důsledně pohybuje na metarovině a jeho text bychom snad mohli označit za jakousi metapsychofilozofii.  Myšlení předložené v této knize je totiž na jednu stranu metapsychologické, na druhou stranu  zase metafilozofické. Jednou se ptá na nedotazované světonázorové předpoklady psychoanalýzy, podruhé na nereflektované psychologické aspekty filozofického myšlení. Psychoanalýza Spinozovy filozofie se tu organicky prolíná s metafyzikou psychoanalýzy a každou chvíli se důraz přesunuje z jedné strany na druhou. Řečeno za pomoci titulního obrazu knihy: jednou trhá narcistická kočka svými ostrými drápy racionalistickou pavučinu sadistického pavouka, podruhé zase filozofický pavouk zaplétá nevědomou kočku do pavučiny svých pojmových konstrukcí. Zástupcem filozofie je v této zvláštní souhře disciplín holandský myslitel 17. století Baruch Spinoza, jehož systém tu autor interpretuje jako inkrementální holismus. Psychoanalytickou tradici představují hlavně S. Freud, Louis Andreas-Salomé a M. Kleinová. Vlastním cílem knihy ovšem není jakési popírání jedné discplíny druhou, nýbrž pokus o společné skloubení obojího pod střechou filozofického holismu. Celé Tippeltovo zkoumání vztahu filozofie a psychoanalýzy je totiž nakonec vedeno představou proměny paradigmat, jak ji promýšlí např. F. Capra.  Jednou z možností, jak se v přelomové době, kterou právě prožíváme, přiblížit k novému způsobu myšlení je podle autora psychoanalytický holismus, jenž by vedl k všeobecné myšlenkové proměně autorem označované jako destruktivní revoluce (ve smyslu sexuální revoluce, jež uvolnila sexualitu, má destruktivní revoluce uvolnit potlačovanou autodestruktivitu).

            Text je rozdělen zhruba na dvě tématicky odlišné části: spinozovský výklad psychoanalýzy a psychoanalytickou interpretace spinozismu. Autor vychází z detailní znalosti jak Spinozova, tak Freudova díla. S lehkostí nás provází jak labyrintem spinozovské racionality (přesně a jasně vysvětluje základní spinozovské pojmy jako je idea, afekt, conatus či amor dei intellectualis), tak podzemnímy cestami psychoanalytiků. A díky své obeznámenosti s obojím je schopen nejen zpřehlednit záhyby jednoho z nejobtížnějších filozofických textů západní tradice, tj. Spinozovy etiky, ale především ukázat překvapivé paralely mezi spinozismem, považovaným za vrchol evropského racionalizmu, a psychoanalýzou, pro níž je racio pouhou odvozeninou nevědomí.  Ukazuje, že jak psychoanalýza, tak spinozismus  předpokládají  nebo přinejmenším nepopírají holistické, tj. nedualistické pojetí skutečnosti. Snaží se nás přesvědčit, že obojí naopak dualismus duše a těla (hmoty a mysli, rozumu a citů, aktivity a pasivity, atd.) přímo nebo nepřímo popírají a že u obou lze identifikovat stejné cíle, totiž osvobození pomocí rozumu, jenž ale není chápán  jako protiklad nerozumu, nýbrž jeho neoddělitelná druhá strana. Právě proto je pak možné obě disciplíny propojit. Jejich propojení si autor představuje  např. takto: „Mysl tedy produkuje ideje proto, že se tím uchovává ve svém bytí; smyslem každé ideje, kterou mysl vyprodukuje, je sebezáchova mysli, jíž je daná idea součástí. Toto pojetí nachází svou ozvěnu ve Freudově poznatku, že principem primárního procesu (zákonem nevědomí) je splnění přání. Má-li být psychoanalytická teorie uvedena v soulad se Spinozovým pojetím mysli, sebedestruktivní přání musí být namířeno pouze k určitému aspektu mysli nebo některé její části, nikdy nemůže být namířeno proti mysli jako celku.

            Autor tu píše o „nacházení ozvěny“ nebo o „uvádění v soulad“, přesné metodické promyšlení vztahu mezi spinozismem a psychoanalýzou však nenabízí. Sám si uvědomuje metodoligickou nesouměřitelnost obojího, když říká: „Nemělo tím být řečeno, že psychoanalýza a Spinozova filosofie jsou metodologicky souměřitelné. Spinoza nevytváří empirickou teorii, jakou je psychoanalýza, ale filosofii, která je konstruována se snahou o geometrický (axiomaticko-deduktivní) způsob dokazování a jejíž ústřední hypotézy a tvrzení se týkají ontologických otázek.“ Z metodo-logického hlediska se tedy s autorem ocitáme víceméně na vodě. Proplouváme, řečeno s Tippeltem, z neurotického moře filozofických pochybností do narcistického oceánu psychoanalytického přijetí a zpět, aniž bychom však věděli, kdo přesně naši plavbu řídí. V jednu chvíli se zdá, že oním kormidelníkem je právě filozofický rozum, protože společným cílem Spinozovým i Freudovým je nakonec zvědomění nevědomých tužeb a pudů, resp. jejich racionální začlenění do celku zkušenosti. Vzápětí se ale dozvídáme, že osvícenská forma rozumu, tj. ta která touží vše racionálně uspořádat, zmapovat a ovládnout, je sama řízena nevyřčenými obavami a touhami a ve své historické podobě je právě ona příčinou naší současné krize.

            Odpovědí na tuto neřešitelnou situaci má být právě teorie inkrementálního holismu. Ta na jednu stranu chápe, že veškerá dualita a protikladnost s níž se ve světě setkáváme je dualitou uvnitř jednoty, na druhou stranu ale tuto všeobjímající jednotu chápe jako vnitřně strukturovanou a z určitého omezeného pohledu rozdělenou. Zásadním prvkem, který v této souvislosti má spojovat psychoanalýzu a inkrementální holismus je proto pro Tippelta pojem univerzální reciprocity (Andreas-Salomé) chápané jako „vzájemná interakce všeho se vším“ či „souvislost všeho se vším„. Tento problematický pojem, jenž má být vlastně filozofickým jádrem celé úvahy autor vysvětluje jako „jakousi pan-kauzalitu – tedy pojetí, že každá věc je příčinou každé jiné věci„. I když se přesnějšího vymezení tohoto stěžejního pojmu celého textu nedočkáme, což může pro mnohé signalizovat jeho vratkost, stojí Tippeltova knížka za přečtení, protože rozhovor, do něhož nám umožňuje se zapojit rozhodně stojí za pozornost.

16.11. 2010

Dvojí narcismus

Únor 9, 2011 Napsat komentář

(z připravované knihy Narcistická kočka a sadistický pavouk mezi spinozismem a psychoanalýzou)

Andreas-Salomé odmítá přistoupit na jednoduché freudovské odmítnutí náboženství, nakonec asi ze stejných důvodů, které ji vedou k docenění narcismu:

„V protikladu k fikcím, konstruovaným za účelem kompenzace, fikce zdravých lidí anticipují budoucí vyhlídky a přivádějí je tak do přítomného života, a díky tomu je budoucnost vnitřně přítomna dříve, než se odhalí vnějškově. V tomto smyslu „primitivní“ člověk také ve své primární religiozitě vytváří svá božstva a věří, že je jejich potomkem, zatímco jeho animální síla byla v nebezpečí podlehnutí mocnějším zvířatům. Zcela v protikladu k této vnitřně operující přítomnosti duchovní budoucnosti stojí odklad celé přítomnosti do budoucího, vnějšího, času, co teprve přijde, který charakterizuje běžné náboženství. Tyto dva druhy víry se od sebe liší tak jasně a zřetelně, jako kreativní proces od neurotického.“[1]

 

Animismus je Andreas-Salomé, resp. jejímu pojetí náboženství zdravého člověka, blíže než patriarchální monoteismus. Její přínos pro psychoanalýzu náboženství je v tom, že upřesnila, že Freudova kritika sedí pouze na určitý typ náboženství. Domnívám se, že jedním z důvodů jejího zaujetí spinozismem, byla právě jeho „nekompenzační povaha“. Je-li spinozismus náboženstvím, pak Andreas-Salomé přesto odmítá jeho neurotický základ.

 

„Esencí náboženského myšlení je pro mě to, že se v něm člověk spojuje se silami vnějšího světa. Potřeboval to udělat, jakmile ho vědomí přimělo poznat jeho vzdálenost vnějšímu světu v mnohem větší míře než zvířata, která s ním zůstávají v instinktivní jednotě. V magickém zaklínání se člověk naivně cítí jako bůh díky tomu, že odvozuje svůj původ od božského; v náboženství zas na druhou stranu bohy zpředmětňuje a připodobňuje lidem.Tyto dvě cesty společně reprezentují výbuch důvěry současně dětské i tvůrčí. To teprve fikce, které se z nich vyvinuly, slouží jako berličky a základ pocitů nejistoty a méněcennosti.“[2]

 

Pojetí narcismu, které představuje Andreas-Salomé, umožňuje opustit freudovský kulturní pesimismus[3] včetně jeho pojetí náboženství jako útěšné iluze. Pozitivní hodnocení narcismu jí umožňuje odmítnout také Freudův důraz na vytěsnění jako společensky nutnou obranu před destruktivními tendencemi:

 

„Přechod od fyzické k duchovní jednotě se svým druhem není sám o sobě o nic těžší než přesun katexe[4] z erogenních na genitální zóny. Zacházíme příliš daleko, když rozumíme laskavosti jen jako reakci a tudíž projevu vytěsnění (přestože přisoudit přehnanou laskavost vytěsněnému sadismu je správné) a když zakládáme civilizovaného člověka jen na divochovi s vytěsněnou homosexualitou. Divoch vykazoval patrně v menším okruhu svého prostředí větší společenskost než my – a zvířata jako včely nebo mravenci nás zahanbují v témže ohledu. U zvířat a primitivů tomu odpovídá trvalá „narcistická identita“, u nás je to základ naší „sublimace“.“[5]

Narcismus je tedy podle Andreas-Salomé alternativním zřídlem společenských vazeb a jeho výhodou ve srovnání s vytěsněnou homosexualitou je, že se obejdeme bez vytěsnění.

 


[1] Andreas-Salomé, L.: The Freud Journal, London 1987, str. 45.

[2] Tamt., str. 79.

[3] Freud se stavěl ke společnosti jako ke zdroji nutné nespokojenosti, srovnej Freud, S.: Nespokojenost v kultuře, Praha 1998.

[4] katexí se v psychoanalýze rozumí energetické obsazení objektu, viz Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoanalýzy, URL: http://iapsa.cz/

[5] Andreas-Salomé, L.: The Freud Journal, London 1987, str. 103.

Narcistická kočka

Říjen 28, 2010 Napsat komentář
Freud o „narcistické kočce“, in: Lou Andreas-Salomé: The Freud Journal, London 1987

Když Freud pracoval v přízemí, vlezla k němu jednou oknem kočka. Nestaral se moc o kočky ani psy a zvířata vůbec a kočka v něm zpočátku vzbuzovala smíšené pocity; zvlašť když slezla s gauče, na kterém se předtím uvelebila a začala v prohlídce prohlídce starověkých předmětů, jež toho času rozmístil na podlaze. Bál se, že kdyby ji odehnal, mohla by bezohledně vletět mezi jeho nejcennější poklady. Když ale kočka dala předením najevo své archeologické uspokojení a svou pružnou grácií nezpůsobila nejmenší poškození, Freudovo srdce roztálo a objednal pro ní mléko. Od té doby kočka trvala na svém právu skočit na gauč, prohlédnout si starožitnosti a dostat svou misku mléka. Freud cítil vzrůstající náklonnost a obdiv; navzdory tomu mu kočka nevěnovala nejmenší pozornost a své šikmé zornice na zeleném pozadí na něj obracela chladně jako na cokoli jiného. Když chtěl od kočky na chvilku víc než její egoisticko-narcistické předení, musel sundat nohy ze své pohodlné pohovky a přilákat její pozornost promyšleným půvabem špičky své boty. Nakonec poté, co tento nerovný vztah trval dlouhou dobu beze změn, našel jednou kočku na gauči, jak v horečce těžce lape po dechu. Přestože byla pečlivě ošetřována teplými obklady a dalšími léky, podlehla zánětu plic, nezanechávajíc za sebou nic než symbolický obraz toho klidného a hravého šarmu pravého egoismu.