Archív

Archive for the ‘.. k možnostem psychologické intepretace současných proměn ve filosofii’ Category

.. k možnostem psychologické intepretace současných proměn ve filosofii

Duben 20, 2012 2 komentáře

(Úvod knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Navzdory představám o konci filosofie, jimž propadlo dvacáté století, je naše doba hluboce filosofická a filosofické myšlení zažívá nečekaný rozkvět. Boří se samotné základy toho, jak se díváme na svět a jak chápeme svou existenci v něm. Od osmdesátých let dvacátého století se objevují radikálně nové ontologické systémy a vznikají i nové filosofické disciplíny. Rapidně stoupá poptávka po duchovnu ve všech podobách, což prozrazuje, jak hlubokou nejistotou jsme prodchnuti. Zpochybněny jsou nejen naše představy o globální politice, správném modelu demokracie, morálních a společenských normách nebo zdravé výživě, ale i klíčové pojmy, na nichž je založen náš obraz světa.

V našem kulturním okruhu bylo po několik tisíciletí rozvíjeno myšlení založené na technice rozdvojování. Stavíme proti sobě dobro a zlo, hmotu a ducha, vědění a iluzi, člověka a přírodu, nemoc a zdraví, živé a neživé, živočichy a rostliny atd. Aktuální proměny myšlení svědčí o tom, že uplatnění této analytické dovednosti může mít své meze. Klíčovým aspektem většiny současných problematických jevů je to, že jsou podmíněny dualistickou, černobílou představou reality. Selhání západní medicíny a psychologie je do značné míry důsledkem koncepce oddělených organických a psychologických faktorů, podobně jako ekologické problémy do značné míry odrážejí chybějící sebepochopení člověka jako součásti přírody. Rovněž společenské konflikty často vznikají v důsledku slepoty vůči systémovým souvislostem a také politické napětí je ve značné míře podněcováno představami rozštěpení různých lidských skupin. Dualismus bývá ve filosofii nejčastěji spojován s novověkým myšlením a René Descartesem, ale jeho kořeny jsou mnohem hlubší. Descartes byl pouze jedním z mnoha, kteří formulovali jeho moderní vyhrocenou podobu, podle níž stojíme osamoceni ve světě bezduché přírody, kam jsme ve svém zaslepení započítali i svá těla. Kritické důsledky, k nimž vede způsob života jednostranně orientovaný dualistickým myšlením, mohou být vysvětlením rozsáhlé společenské poptávky po novém zdroji jistoty, pro který se široce vžil výraz nové paradigma.

Jednotícím motivem nových filosofických teorií, duchovních proudů a v posledku i základních obrysů našeho každodenního myšlení, které z tradičního dualismu programově nebo nevědomky vykračují, je důraz na propojenost a celek. Tento důraz bývá nazýván holismem a jeho příznivci bývá interpretován jako pojetí skutečnosti, které překonává omezený dualismus starého paradigmatu. Tradiční rozlišení jsou stále častěji chápána jako umělá a výchozím předpokladem se stává existence systému, v němž jsou integrovány jevy a aspekty reality, které byly dříve oddělovány. Hlavní metoda holistického myšlení spočívá v nacházení analogií, rozvíjení metafor a různých symbolických obrazů. Jeho cílem není nalezení jednoznačných příčin nebo základních složek, ale nahlédnutí vztahů, které pojednávaný jev umisťují do širšího celku.

Tento kulturní trend lze sledovat nejzřetelněji ve vědě, kde lze za příklady uvést kvantovou fyziku, která zpochybňuje tradiční představu světa složeného z pevných hmotných objektů, fraktálovou geometrii, která studuje přírodní útvary, v jejichž vnitřní struktuře se opakuje tvar celku ve zmenšené podobě, nebo rostlinnou neurobiologii, která se zabývá myšlením rostlin. Ve filosofii se objevilo mnoho teorií, jež se hlásí k holistickému zaměření. Lze jmenovat systémové myšlení, teorii Gaia o planetě jako jediném organismu, sémantický holismus, nesubstanční ontologii, procesuální filosofii nebo různé současné formy panpsychismu, jako např. panexperiencialismus. V oblasti náboženství dnes bují panteisticky zaměřené směry, které odmítají chápat Boha jako odděleného stvořitele. Zdá se, že přichází vlna nové spirituality, která oceňuje příspěvky nejrůznějších náboženských a mystických tradic a programově se odmítá omezit na jedno náboženské vyznání. V politice se překonání dualistického myšlení projevuje voláním po změně politického systému, po přímé demokracii a transparentním zacházení se svěřeným majetkem a mocí, namísto odevzdání se do rukou mocných a informovanějších zástupců. Tradiční západní ekonomický systém, jehož vyčerpání dokládá současný finanční kolaps, je kritizován jako nespravedlivý, neefektivní a nešetrný. Objevuje se post-monetární ekonomika, teorie ekonomiky bez daní a šíří se myšlenky islámské ekonomie odmítající nerovnou směnu a úrok. Pojem změny paradigmatu dnes nejčastěji slýcháme právě v ekonomických souvislostech. Z nových uměleckých forem si lze například všimnout vlny filmových dokumentů zpracovávajících myšlenky nového paradigmatu, jejichž ambicí je ukázat pokud možno co nejširší souvislosti aktuálních proměn. Tyto filmy překračují tradiční formální odlišnost dokumentu, hrané fikce, přednášky, zábavného představení či duchovního poselství. Duch nového paradigmatu se dobře odráží v jejich snaze sloučit informační přínos, umělecké zpracování, terapeutický efekt i duchovní přesah. Další protějšky by bylo možno najít v nejrůznějších dalších oblastech od sportu po bydlení, kde všude dnes narážíme na témata hluboce analogická v tom, že rozvíjejí filosofický náhled, že v realitě, která je předmětem našeho zájmu, je vše propojeno, a že s tímto předmětem jsme propojeni také my, kteří ho nějak vnímáme nebo chápeme.

Filosofie a její aktuální proměna je v této knize interpretována z psychologického hlediska. Budeme se na filosofii dívat jako na činnost, jíž se člověk může z určitých osobních důvodů věnovat, a jako na soubor představ, které pro něj osobně mohou něco znamenat. Někteří filosofové cítí podvědomou nechuť, když zaslechnou, že filosofické představy mohou z psychologického hlediska něco vyjadřovat a že by na ně mohlo být pohlíženo jako na symptom. Jejich obavy vycházejí z očekávání, že psychologická interpretace filosofie povede k jejímu znehodnocení. Filosofie má podle nich postihovat skutečnost nezkreslenou subjektivními okolnostmi. I mnohým psychologům je filosofie cizí. Filosofii nedůvěřují, protože se jim zdá příliš vzdálena životu. Pojmové systémy jim připadají jako sítě, které dokáží skutečné prožitky spíše zahalit než objasnit. Filosofii odsouvají psychologové obvykle stranou svého odborného zájmu, jako by filosofické názory ani nebyly výtvorem naší mysli.

Vzájemná tabuizace, na níž se obě disciplíny shodly, dobře ilustruje důsledky tradičního filosofického pojetí skutečnosti jako oddělené od naší mysli. Tradiční odpor filosofů vůči psychologii a jejich obava ze subjektivních zkreslení objektivní pravdy vychází z předpokladu, že jsme od skutečnosti ve zcela zásadním smyslu odděleni. Právě pojetí reality jako nezávislé na nás, kteří ji vnímáme, je holistickým myšlením zpochybňováno. Psychoanalýza v tomto ohledu staré paradigma překonává, neboť nehledá metafyzické obludy na plátnech nebes, kam měla právem vstup zakázán, ale v prostoru našich duší a promítnuté do našich vztahů. Filosofické názory sice mohou být iluzí, nicméně iluzí skutečně působící. Jsou zvláště zajímavým předmětem psychologické interpretace, protože vyjadřují kostru toho, jak prožíváme svět, a tvoří v jistém smyslu kořeny i korunu našeho způsobu života. Psychoanalýza pod drobnohledem ukazuje náš podíl na vytváření skutečnosti a jejího filosofického obrazu.

Pokusům o aplikovanou psychoanalýzu bývá vytýkáno, že zatímco v psychoanalytické ordinaci může klient analytikovy interpretace potvrdit nebo vyvrátit, při interpretování filosofie nebo jiných kulturních jevů není přítomen analyzand, který by mohl mít přenos vůči analytikovi a reagovat na jeho interpretace. Sám Sigmund Freud nicméně provedl několik analýz v takto ztížených podmínkách – analyzoval psaný materiál, nepřítomného pacienta i postavu divadelní hry. Úspěšnost psychoanalytické interpretace se neměří tím, nakolik postihla objektivní realitu, ale tím, nakolik umožňuje snazší přístup k širším souvislostem interpretovaného jevu. „Jedině další průběh analýzy může vést k rozhodnutí ohledně správnosti nebo nepoužitelnosti našich konstrukcí“, píše Freud.