Archive

Archive for the ‘Projekce na plátna nebes’ Category

Projekce na plátna nebes

Květen 17, 2012 1 komentář

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Jsme vytvoření z takové látky, jako jsou sny, a naše malé bytí obklopuje snění.

 W. Shakespeare

K výkladu konkrétních filosofických představ, pojmů, systémů nebo textů přistupuje psychoanalýza stejně jako ke každému jinému psychickému nebo kulturnímu výtvoru. Má je za výsledek procesu, který nazývá projekcí.[1] Projekci můžeme definovat jako obranný proces, při němž si člověk představuje, že jeho přání a vlastnosti jsou umístěny v nějakém objektu, který neztotožňuje se sebou samým.[2] Filosofický systém jakožto systematizovanou projekci je možno analyzovat podobným způsobem jako sen, přeřeknutí, chybný úkon nebo umělecké dílo. Člověk v něm nevědomky představuje hlubiny své duše, její konflikty i řešení, o která se pokusil.

Freudova teorie snu rozlišuje manifestní podobu snu, kterou člověk vypráví, a jeho latentní smysl, který je nevědomý, nicméně je ho možno odhalit za pomoci volných asociací a konstrukce vycházející ze znalosti dalšího fantazijního materiálu nebo znalosti psychiky snícího. Manifestní podobou filosofických představ je nauka podpořená racionálními nebo morálními argumenty. Latentní smysl těchto představ se týká nevědomých obsahů psychiky, které mají iracionální a pudovou povahu. Filosofické teorie a pojmy chápe psychoanalýza jako metafyzickou fasádu intrapsychických procesů a fantazií, které byly přetvořeny prostřednictvím různých shluků, přemístění nebo rozštěpení, symbolizace, racionalizace a dalších pomůcek naší nevědomé mysli.[3] Intrapsychické konflikty jsou zobrazeny ve sporných místech určitého filosofického systému, traumatizující obsahy pak v jeho slepých místech.

Spekulativní úvahy, při nichž se filosof pouští do stavby pojmových říší, se ve své volnosti do značné míry podobají básnění volným veršem nebo dětské hře. Filosof při nich není omezován společenskými pravidly, protože jeho úvahy se netýkají společnosti, ale světa skrytého za pomíjivými jevy. Může přednášet o tom, že naše těla jsou pouze bezcennou schránkou, aniž by se jeho posluchači cítili uraženi. Může argumentovat, že člověk je ve své animalitě vraždící bestií, aniž bychom před ním začali prchat. Ve filosofických diskuzích se sice neustále soupeří, ale žádný ze sporů není nikdy u konce a filosofové jsou puzeni rozehrávat souboj v logické argumentaci znovu a znovu. Může se zdát, že filosofům ve skutečnosti nejde ani tak o to nalézt nějaký ideální systém a že jejich uspokojení pochází spíše z nabourávání cizích představ než hájení vlastních nebo pokusu o kompromis. S. J. Bartlett[4] se domnívá, že volba profese filosofa může souviset s potřebou vyřešit konflikt mezi soutěživostí a narcismem, agresivitou a touhou po bezpečí. Všichni filosofové vědí, že jejich filosofování se podobá básnění, a tak si vzájemně neusilují o život, jakkoli mohou pochybovat o významu existence svého oponenta.

Svoboda, jakou umožňuje prostor filosofování, je výhodou, kterou exaktní vědy nesdílejí. Vysokého stupně volnosti dosahuje tato pojmová hra díky tomu, že filosofické hypotézy většinou není možno zkušenostně vyvrátit. Jakkoli není nutno nazvat proto filosofickou produkci přímo volným asociováním, přesto je filosofie natolik metodologicky nejednotnou disciplínou, že umožňuje určitý pokles aktivity našeho vnitřního cenzora. Každý může zastávat taková stanoviska a hájit takovou vizi světa, jaké splňují jeho nevědomé požadavky. Hravost, nezávaznost a nekontrolovanost filosofické spekulace umožňují, aby se filosofování podobalo dennímu snění, při němž se člověk otevírá předvědomým obsahům. Střípky prožitků jsou přejmenovány a přeskládány tak, aby jimi nebylo ohroženo stávající sebepojetí a aby se filosof cítil posílen. Realita byla magicky pozměněna slovy filosofického argumentu.

Svou hravou volnost si filosofie uchovává, dokud nezačne opouštět spekulativní pole metafyziky. Disciplíny jako politická filosofie nebo filosofická logika prostor pro uplatnění projektivních mechanismů omezují praktickými nebo formálními ohledy a přitahují tak typy s více specifickými projektivními potřebami. Typický západní filosof pokládá nicméně užitek filosofie za vedlejší otázku. Účel filosofie spočívá podle něj v ní samé. Na podporu této teze cituje první větu Aristotelových Metafyzik: „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“ Psychoanalýza Aristotelův náhled v jistém smyslu potvrzuje. Lidé přirozeně užívají možnosti zbavovat se napětí tak, že si část sebe sama, která v nich ono napětí vzbuzuje, představují někde mimo sebe. Filosofie je mocný nástroj pro bohaté rozvinutí jinak obtížně přístupných psychických obsahů a relativně kontrolovanou práci s nimi. Spolehlivost této cenné psychologické techniky osvědčila staletí.

Koncept projekce by mohl budit dojem poplatnosti zastaralému filosofickému paradigmatu. Pokud psychoanalýza předpokládá, že je možno cosi vnitřního a psychického promítnout ven na něco, co je materiální, zdá se, že vychází z filosofického obrazu světa, kde proti sobě hmota a duch stojí jako dva oddělené světy. Takové pojetí psychoanalýzy je ovšem překonané a je otázkou, jestli ho kdy Freud zastával.[5] Projekci je možno chápat také jako přemístění minulého do současnosti nebo přenesení určitého typu uspořádání z jedné části mysli do jiné. Taková pojetí ukazují, že psychoanalýzu je možno chápat jako holistickou vědu. Důležitým definičním znakem projekce ovšem zůstává to, že se jedná o nevědomý proces. Pokud by si byl například nějaký politický filosof vědom, že základem jeho pojetí moci jsou poměry v jeho rodině, ztratilo by možná ono pojetí i pro něj samého přesvědčivost dostatečnou k tomu, aby je hlásal. Klíčovým párovým pojmem psychoanalýzy tedy není vnitřní a vnější, ale spíše vědomé a nevědomé. Bylo by ovšem zavádějící chápat pojmy vědomí a nevědomí ve smyslu obsahově jasně protikladných a pevně oddělených oblastí mysli. Poměr vědomé a nevědomé části je vhodné chápat spíše dynamicky ve smyslu území, která jsou zřídkakdy pevně vymezena a jejichž mapy je možno sledovat jen v reálném čase.

Námitka proti udržitelnosti konceptu projekce nás může přivést k náhledu, že tradiční západní dualismus zvláštním způsobem projektivní povaze filosofování vyhovuje. Jak již bylo řečeno, projekce je sledem představ, na jehož konci to, co člověk zprvu vnímal jako své vlastní, vnímá jako umístěné v nějakém objektu, s nímž se neztotožňuje nebo ho nechápe jako součást sebe sama. Vyvržení neúnosných vnitřních obsahů má smysl pouze tehdy, je-li vyvrhováno do něčeho nebo na něco, co je pokládáno za vnější a cizí. Čím cizejší je objekt, na nějž jsou vnitřní obsahy projikovány, tím větší úlevu projekce přináší. Mysl, která projikuje, musí tedy předpokládat, že mimo ní samé existuje ještě nezávislý svět objektů. Ontologický dualismus – protiklad mysli těla a pojetí subjektu a objektu jako dvou různých substancí, které mohou existovat nezávisle na sobě – je v tomto smyslu nevědomým filosofickým předpokladem, bez něhož by projektivní mechanismus nemohl probíhat.

Ostrý protiklad ve světě evropského myšlení, rozštěpeném na hmotu a ducha, způsoboval filosofickou obtíž, která byla pojmenována jako psycho-fyzický problém: Jak mohou být v kontaktu dvě věci, které nemají nic společného, totiž duch a tělo (a ostatní tělesné věci)? V dějinách západní filosofie můžeme sledovat tendenci zvyšující se nedůvěry v možnost neproblematického poznání na nás nezávislých objektů. Rozlišují se například tzv. primární kvality jako vlastnosti věcí, které jim skutečně náleží, a sekundární kvality jako ty, které jsou výtvorem naší mysli. Možnost poznání je postupně omezována na svět běžné smyslové zkušenosti a objekt sám – pravý svět – je pokládán za stále méně poznatelný. Plátno metafyzických nebes moderní filosofie se postupně vyprazdňuje. Skeptický postoj k metafyzickému poznání, který na západě postupně převážil, mechanismus projekce na jedné straně zvláštním způsobem legitimizuje – plátna nebes jsou fantazijně uvolněna od spekulací, které se ukázaly jako zavádějící, takže metafyzika je volná k užití jako projektivní technika. Častěji než tvůrčí explozí je ovšem filosofický skepticismus následován paralýzou.

Filosofie od dob Descartese staví proti sobě poznávající mysl a poznávaný předmět natolik ostře, že se skutečný kontakt zdá téměř nemožný a racionalističtí myslitelé novověku museli vynaložit velké úsilí na to, aby jeho možnost obhájili. Československý filosof Egon Bondy označil tuto tendenci v moderní filosofii, kterou datoval od vzniku raných textů Galilea Galilei, psychoanalytickým termínem kastrační komplex. Bezdůvodné sebepodceňování, kterým je tento komplex charakteristický, nabývá jednoho ze svých vrcholů u Kanta. Připomeňme si obrysy jeho Kritiky čistého rozumu. Kantova kniha byla tvořena pod vlivem námitek skotského skeptika Davida Huma proti objektivitě moderní vědy. Kant si vytkl za cíl spolehlivost obrazu světa, jak ho zprostředkovává matematika a přírodní vědy, obhájit. To se mu podařilo tím, že platnost tohoto obrazu světa omezil na to, s čím se můžeme setkat v naší zkušenosti. To, co poznáváme, jsme podle Kanta také vytvořili, je to náš svět a je pouhým obrazem, který je vytvářen podle zákonitostí naší mysli. Realita, jaká je bez našich zkreslení, je nám nedostupná. V této nám nedostupné říši platí jiné zákonitosti, než kterými se řídí naše myšlení, takže od úvah o této jiné realitě – věci o sobě – nemůže kantovsky zaměřený filosof očekávat žádnou přesvědčivost.

Obraz pravé skutečnosti, v nějž vyústil vývoj filosofie v období vlády starého paradigmatu, se stal dokonale čistým projekčním plátnem. Jakoby Kant zrcadlo vyčistil, aby každý viděl jasně svou neschopnost zahlédnout cokoli jiného než svou vlastní tvář. Píše: „Upustí lidská mysl někdy zcela od metafyzických bádání? To je asi tak pravděpodobné, jako že zcela upustíme od dýchání, abychom se vyhnuli vdechování nečistého vzduchu.“[6] Čistému rozumu nezbývá než „pošpinit se“ zcela nerozumnými fantaziemi a filosofové dál s nakrčeným nosem zírají do knih, od nichž nedokážou odtrhnout oči. Pro zachycení významu svého učení použil Kant výrazu „kopernikánský obrat“. Domníval se, že dokázal, že naše poznatky o světě nejsou určovány ani tak vnější realitou, jako spíše vrozenými strukturami a pojmy, pomocí nichž své poznání vytváříme. Když historikové filosofie hovoří o kantovském obratu ve filosofii, potvrzují psychologický náhled, že metafyzické úvahy jsou projekcí našich vnitřních obsahů na to, co mylně chápeme jako nezávislé objekty. Kantovské učení by mohlo být chápáno jako útok na filosofii. Z psychologického hlediska ale pojetí filosofických systémů jako projektivních produktů nečiní filosofii méně zajímavou. Jak píše někdejší prezident kanadské psychoanalytické asociace Charles Hanly, přístup k filosofii jako projekci „nás učí vidět každou filosofii jako něco, co by za určitých okolností a v jistých modifikacích mohlo vyjadřovat nás samé.“[7] Filosofie není průhledem do reality tak, jak je o sobě, protože skutečnost můžeme vždy vidět jenom tak, jak ji vidí lidé, a právě díky tomu může být filosofie psychologickým i psychoterapeutickým nástrojem, prostředkem cesty do naší duše i nástrojem péče o ni.


[1] Srovnej Hugo Široký: Meze a obzory psychoanalýzy, Praha, Triton, 2001, s. 73.

[2] Srovnej: Charles Rycroft, Kritický slovník psychoanalýzy, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1993, online iapsa.cz

[3] Srovnej: Hugo Široký: Meze a obzory psychoanalýzy, Praha, Triton, 2001, s. 74.

[4] Steven J. Bartlett, Psychological Underpinnings of Philosophy, Metaphilosophy, Vol.20, Nos.3-4, s.295-305.

[5] Srovnej: Tippelt, Hynek, Narcistická kočka a sadistický pavouk. Mezi spinozismem a psychoanalýzou, Ústí nad Labem 2011.

[6] Immanuel Kant: Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou, Svoboda, Praha 1992, s. 133.

[7] Srovnej: Hanly, Charles: Metaphysics and Innateness: A Psychoanalytic Perspective, in: Int. J. Psycho-Anal. (1988) 69, s. 389