Archive

Archive for the ‘Kultura smrti’ Category

Kultura smrti (2005)

Březen 26, 2009 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Poselství Jana Pavla II. o současné kultuře smrti a o boji proti ní

Papež Jan Pavel II. ve svých dokumentech často mluvíval o tom, že moderní doba zrodila novou kulturu, tzv. „kulturu smrti“. V posledních letech se používání této fráze rozšířilo zvláště v křesťanských kruzích, ale i jinde. Co kultura smrti znamená, jaké jsou její příčiny a dopady? Je možné vystopovat její tvůrce mezi intelektuály?

Spiknutí proti životu
Poselství, které nám zanechal papež Jan Pavel II, a vliv jeho kroků budou ještě dlouho předmětem analýz. Jan Pavel II. patřil nepochybně mezi historicky nejvlivnější osobnosti dvacátého století. Jedním z úsloví, se kterými tento muž přišel, je kultura smrti. Tento pojem ve zkratce znamená přesvědčení o špatnosti současného světa. Jak to vyjadřuje v rozhovoru pro agenturu Zenit filozof Donald De Marco, spoluautor knihy Architekti kultury smrti: „Naším hlubokým přesvědčením je, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně“. Základním rysem naší doby je podle katolických kruhů rozmáhající se neúcta k životu. Tak proti sobě dnes stojí zastánci kultury života a kultury smrti. Jan Pavel II ve své encyklice Evangelium vitae neváhal varovat před „spiknutím proti životu“, které se má projevovat v mezilidských vztazích ať už na úrovni rodiny, společnosti nebo ve vztazích mezi národy a státy. Krize naší doby, její nedostatečná péče o život a úcta k němu dostala podle Jana Pavla II. celosvětový rozměr. Přerostla podle papežovy encykliky ve „válku mocných proti slabým“.

Symptomy smrtelné kultury
V encyklice Evangelium vitae s podtitulem O životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995 jmenuje Jan Pavel II. projevy současné kultury smrti: jsou jimi zabíjení nenarozených, eutanázie, prostituce, obchod se ženami a mladistvými, sebevraždy, terorismus a války, potlačování práv člověka a další. Lidé si přestali vážit života jako takového a posuzují pouze jeho kvalitu nebo efektivitu. Život postiženého dítěte nebo starého nemocného člověka vyžaduje více ohleduplnosti, lásky a péče, a tak je různě odmítán – řešením, které naše kultura nabízí, je eutanásie nebo ústav. Lidé si pak svůj „materialistický“ přístup k životu omlouvají například tím, že mluví o tom, že starat se o postižené nebo dlouhodobě nemocné by pro ně znamenalo neúnosnou zátěž, a přitom zachráněný život by byl prý stejně neužitečný. Nejsmrtelnější na dvacátém století podle Jana Pavla II. byly činy, které byly systematicky a vědecky naplánovány. Jan Pavel II. viděl dvacáté století jako věk nevídaných útoků proti životu, jako nekonečnou řadu válek a ustavičné vraždění nevinných lidských bytostí. Jak píše v Evangeliu vitae, „falešní proroci a falešní učitelé zde dosáhli snad největšího úspěchu.“ Kultura smrti degraduje přírodu, která by měla být vnímána jako matka, na pouhý materiál. Namísto toho, aby se člověk staral o své nitro, zaměřuje se na svůj vnějšek. Jinými slovy na místo hodnot spojených s „být“ nastupují hodnoty spojené s „mít“. Člověk už není ceněn podle toho, kým a jaký je – například jestli je čestný nebo statečný, ale podle toho, co a kolik toho má.

Bez bolesti není radosti
V zásadě je příčinou současného stavu, kdy se naše společnost podle katolických kruhů málo stará o život, obecně rozšířená morální nejistota a pochybnosti jednotlivců o jejich osobní zodpovědnosti. Lidé nevěří, že existuje opravdová skutečnost, s níž by mohli nedostatky tohoto slzavého údolí poměřovat. Nevěří na to, že zhřešit proti životu se nesmí. Papež rozmach kultury smrti dával do souvislosti s globalizačními procesy, když tvrdil, že „se šíří především díky příznivcům velkých kulturních, ekonomických a politických proudů, kteří zdůrazňují význam společnosti směřující k úspěchu“. Úcta k životu je v naší společnosti nahrazena v nejlepším případě utilitaristickým úsilím o co největší štěstí co největšího počtu lidí. Je ale zřejmé, že z takového utilitaristického hlediska se může například eutanásie nevyléčitelně nemocného novorozence zdát jako eticky korektní čin. Právě na tato filosofická a ideologická východiska toho, jak přemýšlíme o životě a smrti, se musí podle katolických kruhů zaměřit naše pozornost. Kulturu smrti podle papežovy encykliky podporují mezinárodní instituce, které propagují šíření antikoncepce, sterilizace a potratů. Dalšího z viníků nachází encyklika v médiích. Sdělovací prostředky prý napomáhají spiknutí proti životu tím, že antikoncepci, sterilizaci, potrat a dokonce i eutanázii ukazují jako doklad pokroku a svobody. Naše společnost podle Jana Pavla II. opomíjí význam bolesti. Přestože bolest je podle něj – a totéž tvrdí shodně všechny velké duchovní postavy dějin – podmínkou lidského zrání, dnes je chápána pouze jako zlo. Bezbolestný stav se tak pro naši kulturu smrti stává cennější než život.

Špatné pojetí lidských práv
Podle katolických kruhů je zásadní chybou našeho uvažování to, že zaměňujeme právo na život za nenasytnou touhu po tom žít absolutně bez omezení. Interrupce nebo eutanásie, tedy z hlediska katolické církve jedny z nejtěžších zločinů, jsou dnes mylně chápány jako projevy svobody jednotlivce. Podle katolické církve je koncept lidských práv pervertovaný, obhajují-li se jím úklady proti lidskému životu. Kořeny nepochopení toho, co znamenají lidská práva a že lidským právem nikdy nemůže být útok na lidský život, nachází Jan Pavel II. v mentalitě dvacátého století. Ta podle něj příliš vyzdvihovala význam subjektivity a individua. Takový přístup podle něj způsobil zapomnění na to, že jsme tu od toho, abychom pomáhali. Svoboda, která je základním lidským právem, nemůže podle Jana Pavla II. fungovat sama o sobě. Jen ten je svobodný, kdo netouží být zcela nezávislý a kdo opírá svůj život o tradici a podřízenost autoritě. Kultura smrti je z katolického hlediska plodem sekularismu (zesvětštění) a etického relativismu (přesvědčení o tom, že na tom, co je dobro a zlo, se nelze shodnout).

Přeceněná demokracie
V encyklice Evangelium vitae varuje Jan Pavel II. před zvrácením demokracie v jistou formu totality. Stát, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných, ve spektru od dítěte dosud nenarozeného až po starce, není už „společným domem“, píše Jan Pavel II., ale tyranií, kde se ve jménu veřejného blaha upřednostňuje prospěch některých jedinců nad zbytkem. Legalizace vražd – tedy interrupce, antikoncepce a tak dál – má být dokladem tohoto úpadku demokracie. Demokracii není možné z katolického hlediska pojímat jako cíl, ale pouze jako prostředek k dodržování morálního zákona. Pokud se dnešní mínění většiny neopírá o morální zákon pocházející od Boha, je třeba jeho vliv potlačit. V této souvislosti se připomíná výrok Jana XXIII: „Možnost vlády má počátek v řádu věcí duchovních a pochází od Boha. Jestliže představitelé státu vynášejí zákony, které jsou proti tomuto řádu a tím i proti Bohu, nebo něco takového přikazují, pak ani vynesené zákony, ani dané možnosti nemohou občany zavazovat.“

Varovný příklad starověkého Říma
Stále častěji dnes slyšíme, že západní společnost připomíná úpadek starověkého Říma. Z říše, která měla vládu nad celým známým světem, se stal bezbranný stát, který velice snadno podlehl nájezdům barbarů. Historická bádání dávají většinou oslabení vojenské moci Říma do souvislosti s celkovým mravním úpadkem, šířícím se z elit mezi prostý lid. Na analogii mezi současným stavem euro-atlantické civilizace a dobou úpadku Římské říše upozornil nedávno například milánský arcibiskup kardinál Tettamanzi. Podle něj jen ten státní útvar může být silný, který se opírá o svou duši, své ideály. Vnější moc a nádhera mohou sloužit jen k zakrytí vnitřní ochablosti. Dalšími analogiemi dneška a pozdního Říma, na které kardinál upozorňuje, je rozklad instituce rodiny, nemorálnost a agresivita masová zábava, a také hrozba divokých národů na hranicích impéria.

Papež vyhlásil boj
Tyto projevy odporují radostnému poselstvím o životě, které má být programem křesťanství, a tak se papež rozhodl toto poselství obnovit a kultuře smrti vyhlásit válku. V encyklice Evangelium vitae čteme: „stojíme všichni před krutým a rozhodujícím zápasem mezi dobrem a zlem, životem a smrtí, „kulturou smrti“ a „kulturou života“. Nestojíme „před“ tímto zápasem, ale ve skutečnosti jsme „uvnitř“: všichni jsme jím ovlivněni a nemůžeme uniknout té základní povinnosti, být bezpodmínečně vždy na straně života.“ Podle Jana Pavla II. mohou přispět k utváření nové kultury lidského života intelektuálové tím, že budou kritizovat destruktivní prvky současné kultury a odhalovat její zdroje. Této výzvy nedávno uposlechli filosofové Donald De Marco a Benjamin Wiker.

Andělé destrukce
Donald De Marco a Benjamin Wiker se ve své knize z loňského roku Architekti kultury smrti pokusili identifikovat přední myslitele naší minulosti, kteří podle nich měli vliv na rozšíření kultury smrti. Dali dohromady vyčet třiadvacíti učenců, vědců a spisovatelů, jakýchsi černých andělů naší civilizace. Postavy jako Freud, Marx, Darwin a další mají být důležitým zdrojem demoralizace současné společnosti, přestože zájmem samotných těchto myslitelů mohlo být třeba naopak i společnost léčit. To, že tito architekti destrukce většinou sami sebe označovali za humanisty nebo osvoboditele, nemění podle Marca a Wikera nic na tom, že dnes se musíme vyrovnávat s katastrofálními důsledky jejich působení. Jejich humanismus byl prý falešný, protože omezovali lidskou podstatu na nějakou její výseč – jako například Freud na sexualitu nebo Nietzsche na touhu po moci. Negativní poselství těchto vlivných osobností devatenáctého a dvacátého století je podle Marca a Wikera posíleno tím, že tito lidé vedli velice nezřízený a zmatený život a někteří z nich byli dokonce duševně nemocní lidé. To, co je všechny spojuje nejvíce a co je výrazem samotného základu jejich destruktivního působení, je, podle autorů knihy Architekti kultury smrti, jejich odmítnutí vztahu k otcovské postavě Boha. Nietzsche, Freud, Marx – všichni odmítají podřídit svůj život autoritě Boha-Otce. Největší hrozbou těchto intelektuálů podle Marca a Wikera je, že jednotně odmítají křesťanství a důstojnost člověka.

Bezbožní intelektuálové: Nietzsche a spol.
Marco a Wiker roztřídili komando složené z intelektuálů, do sedmi skupin: uctívači vůle, evolucionisté a eugenici, světští utopisté, ateističtí existencialisté, hledači slasti, sexuální inženýři a obchodníci se smrtí. Do první skupiny, skupiny myslitelů, kteří zdůrazňovali iracionální motivy lidského chování, patří podle Marca a Wikera německý filosof Arthur Schopenhauer, jeho pokračovatel Friedrich Nietzsche a provokativní a vizionářská spisovatelka ruského původu Ayn Randová. Schopenhauer byl pesimistický myslitel ovlivněný indickou filosofií, který jako cestu ke štěstí doporučoval osamělý asketický způsob života. Nietzsche tvrdil, že veškeré hledání pravdy je formou sebeklamu a útěku od sebe sama, a prorokoval příchod nadčlověka – nové formy lidské existence, která bude zbavena náboženské morálky. Také Randová útočila na náboženství. Hlásala, že křesťanské učení, založené na službě bližnímu, ve skutečnosti vede k ubližování, válkám nebo různým formám sebeobětování. Přiznáme-li si, podle Randové, svůj egoismus a nebudeme-li si lhát do kapsy láskyplnými frázemi, staneme se tolerantnějšími k odlišným způsobům života našich bližních. Když přestaneme mluvit dokolečka o lásce, paradoxně na světě ubude, podle Randové, násilí. Podle Wikera a Marca ale tito myslitelé, přestože se snažili člověka osvobodit, vedli ho tím, že mu brali křesťanskou morálku, k jeho zkáze.

Evolucionisté, blouznivci a fantastové
Mezi významné evolucionisty a eugeniky řadí autoři knihy Architekti kultury smrti známého přírodovědce Charlese Darwina, anglického antropologa Francise Galtona a německého zoologa Ernsta Haeckela. Darwin má lví podíl na rozšíření teorie o tom, že člověk je produktem a článkem evoluce, která zahrnuje celou přírodu. Popřel do té doby téměř výlučně přijímanou teorii o stabilitě druhů stvořených Bohem a tím člověka sesadil z pozice krále všeho stvoření. Mezi světské utopisty patří podle Marca a Wikera prorok beztřídní společnosti Karl Marx, francouzský sociolog a zakladatel pozitivismu Auguste Comte a současná filosofka Judith Jarvis Thomsonová. Marx tvrdil, že náboženství je opium lidu, tedy jakási iluze, kterou lidé sami sebe ohlupují. Obhajoval použití násilí na cestě k ideální společnosti a upozorňoval na to, že násilí bylo vždy používáno také jako nástroj pokroku. Comte pokládal náboženství za primitivní stádium kulturního vývoje, který je třeba překročit a směřovat ke společnosti, která se bude řídit pouze vědeckým rozumem. Thomsonová se zabývá etikou a je známou obhájkyní interrupcí. Marco a Wiker tvrdí, že myšlení těchto utopistů je útěkem z reálného světa do oblasti fantazie. Marxe ale mnozí pokládají za myslitele, který pokračoval v linii židovských proroků a který hlásal obdobu království božího – už zde na zemi.

Existencialisté, feministky a vyznavači slasti
Jako příklady ateistických existencialistů, kteří spoluutvářeli dnešní kulturu smrti jmenují Marco a Wiker Francouze Jeana-Paula Sartra, jeho družku Simone de Beauvoir a francouzskou socioložku Elisabeth Badinterovou. Sartre popisoval člověka vykořeněného ze společnosti a bojujícího proti pocitům úzkosti a beznaděje. Jedním z jeho okřídlených výroků je „Chtěl jsem dobro – byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.“ Beauvoirová formulovala poměrně revoluční feministické teze deklarující nezávislost žen a ženskou vzpouru vůči tomu, aby byly nadále pokládány za pouhé „druhé pohlaví“. Badinterová je poměrně umírněnou feministkou kritizující krajní postoje radikálního feminismu a jeho předpokladů, mezi než podle ní patří např. mýtus o slabých ženách a nebezpečných mužích. Autoři knihy o kultuře smrti tvrdí, že tito existencialisté zabsolutizovali svobodu natolik, že jim už nezůstalo místo pro odpovědnost, kterou lidé musí cítit, aby měli potřebu jednat morálně. Pod škatulku vyznavačů slasti zařadili Marco s Wikerem zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, jeho žáka Wilhelma Reicha a bývalou šéfredaktorku Cosmopolitanu Helen Gurley Brownovou. Freud náboženství pokládal za pouhou projekci dětských přání po tom mít silného otce a milující matku. Tvrdil, že člověk je ovládán pudy, kterých si většinou není vědom a které je nucen ve společnosti potlačovat. Reich posunul psychoanalýzu směrem k podpoře sexuálního osvobození, čímž se Freudovi dost vzdálil. Zemřel ve vězení, když si odpykával trest za podvod: prodával lidem nádobky, které měly obsahovat energii zvanou Orgone. Je ale těžké rozhodnout, zda se spíše než o podvod nejednalo o použití sugesce pro terapeutické účely. Nejslavnější kniha Brownové Sex a svobodná dívka, napsaná před čtyřiceti lety, vyšla v šestnácti jazycích a autorka v ní mimo jiné radí dívkám, jak si flirtováním se ženatými muži zlepšit svoji finanční situaci. V interview ke své knize prohlásila „Musíte si vzít, co potřebujete. Potřebujete muže. Potřebujete lásku. Potřebujete sex.“ Marco s Wikerem je obviňují z toho, že z rozkoše dělají střed lidského života a přehlížejí význam lásky.

Sexuální inženýři a obchodníci se smrtí
Mezi nejdestruktivnější vlivné postavy dvacátého století podle Marca s Wikerem patří americká etnoložka a kulturní antropoložka Margaret Meadová, americký sexuolog Alfred Kinsey, slavná obhájkyně antikoncepce a zakladatelka Americké federace pro plánované rodičovství Margaret Sangerová, eugenik a rasista Clarence Gamble a Alan Guttmacher, který stál v čele Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Tyto postavy spojuje přesvědčení o nutnosti používání antikoncepce. Liší se v tom, jakým způsobem pro tento postoj argumentují. Meadová studovala sexuální zvyky primitivních národů např. na ostrově Samoa a dospěla k názoru, že západní sexuální morálka znemožňuje plné rozvinutí lidské osobnosti. Gamble založil v USA dvacet klinik, na kterých se prováděla sterilizace duševně nemocných a mentálně postižených. Gamble, dědic společnosti Procter & Gamble, ale spíše než jako ideový strůjce fungoval jako mecenáš. Mezi tzv. obchodníky se smrtí podle Marca a Wikera patří lékaři a propagátoři eutanázie Derek Humphrey a Jack Kevorkian a přední obhájce práv zvířat Peter Singer. Marco a Wiker tvrdí, že tyto osobnosti zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života. Zajímavá je jejich argumentace proti Singerovi. Singer prý tím, že hájí práva zvířat, snižuje úctyhodnost lidského rodu. Jeho výroky jako „bezpochyby existují zvířata, jejichž životy jsou cennější než životy některých lidí“ jsou podle Marca a Wikera přímou cestou k prosazování interrupcí a eutanázií.

Mají knihy moc?
Encyklika Jana Pavla II. usiluje o obnovu hodnot, na nichž stojí naše civilizace a kritizuje současný rozmach násilí, zvláště toho, jež je pácháno na bezbranných: dosud nenarozených a starých a nemocných. Jistě lze polemizovat s nekompromisním křesťanským postojem vůči potratům, sebevraždě, eutanázii nebo antikoncepci, rezolutní odmítnutí terorismu a dobyvačných válek je ale dnes každopádně zapotřebí. Už T.G. Masaryk postřehl, že naše kultura je „fascinována smrtí“. Kniha Marca a Wikera snažící se odhalit kořeny kultury smrti, kterou encyklika Evangelium vitae kritizuje, se ale často obrací k dost povrchní argumentaci. Tvrdí v ní například, že mnohé z postav, které ve své knize obviňují, trpěly duševními poruchami. Patrně jim není známo, že intelektuálové a umělci měli k „bláznům“ vždycky blízko. Už slavný antický filosof Aristoteles si kladl otázku, čím to, že všichni filosofové a básnici jsou melancholičtí. Upozorňují na to, že Ryan Randová si nechala svou rakev vyzdobit šest stop velkým znakem $, aniž by uvažovali o tom, jakou roli v tom mohl hrát její smysl pro humor. Marco a Wiker neřeší také otázku, do jaké míry je vůbec možné klást intelektuálům za vinu civilizační nebo kulturní proměny. Jejich názor, že dvě desítky vědců, filosofů a beletristů způsobili to, co Jan Pavel II. označil jako kulturu smrti, je naivní. Mnohem spíše lze jejich výběr použít jako seznam postav, které zosobňují ducha naší doby. Odrážejí ho nebo popisují, ale zdaleka není pouze jejich výtvorem.

ARCHITEKTI SMRTI PODLE FILOSOFŮ MARCA A WIKERA
1. Uctívači vůle
Arthur Schopenhauer
Friedrich Nietzsche
Ayn Randová
2. Eugenici a evolucionisté
Charles Darwin
Francis Galton
Ernst Haeckel
3. Světští utopisté
Karl Marx
Auguste Comte
Judith Jarvis Thomsonová
4. Ateističtí existencialisté
Jean-Paul Sartre
Simone de Beauvoirová
Elisabeth Badinterová
5. Vyznavači slasti
Sigmund Freud
Wilhelm Reich
Helen Gurley Brownová
6. Sexuální inženýři
Margaret Meadová
Alfred Kinsey
Margaret Sangerová
Clarence Gamble
Alan Guttmacher
7. Obchodníci se smrtí
Derek Humphrey
Jack Kevorkian
Peter Singer