Archív

Archive for the ‘EXPERIMENTY’ Category

Ban Dita Fest

Duben 11, 2009 Napsat komentář

Filmoví publicisté si pravidelně stýskají, že nenávratně pryč je doba, kdy tuzemští filmaři natáčeli díla s originálními nápady a progresivním zpracováním. Že retro a jiné komedie, stejně jako nejrůznější nezávislé filmařské pokusy, které dnes v Česku vznikají, silně pokulhávají za současnou kinematografií asijskou, latinskoamerickou či skandinávskou. A že je to výsledkem nedostatku finančních prostředků stejně jako tvůrčí invence. Možná to ale není tak beznadějné. I dnes se totiž v tuzemsku objevují díla originální a progresivní, zhusta v nízkonákladové produkci a v nefilmařských kruzích. Příkladem je snímek Filipa Jánského a Aleše Konečného Ban Dita Fest, který byl uveden začátkem letošního roku.
varieties of the fruit from six countries - Indonesia, Philippines, Pakistan, the United Arab Emirates, Sri Lanka and New Zealand
Trsy banánové verze světa
Jsou různé verze světa a každá z nich má specifický jazyk a způsob myšlení. Verzi světa, kterou předkládají Filip Jánský a Aleš Konečný, lze s jistou nadsázkou označit za “banánovou”. Ban Dita Fest je totiž film o banánech a pro banány. Samozřejmě, že způsob života a myšlení banánů je značně osobitý. Nedůležitější je pro banány mateřský trs. Jsou s ním natolik svázány, podobně jako včely s rojem, že odtrženy od něj strádají. Za přirozenou smrt banány pokládají, když je v momentu dozrání někdo utrhne a okamžitě sní. Tak však dnes obvykle nekončívají. Jsou česány ještě nezralé a dozrávají teprve během transportu ke spotřebitelům. Mezi banány se proto rozmáhá strach z posmrtného života. Tím se rozumí doba mezi odtržením z banánovníku a konzumací. Nezralé banány však nejsou citově připraveny na odtržení z mateřského trsu. Trápí se ve stavu posmrtného života a čekají na zkonzumování jako na své vykoupení. Jedinou možnost vzdoru pro ně představuje sebevražda, tj. zhnědnutí a shnití. Banány totiž nemohou jednat, pouze zaujímají stanoviska.

Mluvící kočka a nešikovný reportér
Ban Dita Fest je prvním filmem ze zamýšlené série čtyř až pěti filmů věnovaných banánům. Záměrem tvůrců bylo uvést diváky do problematiky banánů a specifičnosti jejich myšlení. Děj filmu je zasazen do prostředí festivalu banánových filmů s názvem Ban Dita Fest, který se odehrává v jedné blíže nespecifikované banánové republice. Jedná se vlastně o jakousi reportáž z festivalu, kdy ukázky ze soutěžních filmů představují ukázky z připravovaných filmů série. Přitom právě tyto ukázky mají divákům přiblížit jednotlivé trsy banánové verze světa. Film má dva hlavní hrdiny. Prvním je začínající reportér neúspěšně se pokoušející natočit rozhovor s hvězdami banánových filmů, druhou zneuznaná hvězda festivalu kočka Dita. Ta se snaží být středem pozornosti a sarkasticky kritizuje banány, banánové filmy i lidi točící se kolem Ban Dita Festu. Představuje dynamický moment filmu na rozdíl od zcela pasivních banánů.
ES_banana_beauty The film is about an immigrant father who can only see his American-born son as a banana.
Šťastny ať jsou všechny bytosti
Skutečným hlavním hrdinou Ban Dita Festu ovšem nejsou kočka ani reportér, nýbrž banány, respektive banánové filmy. Objeví se jich v něm celkem pět: Pod dekou, Hořkost, Bananetto, Obětní banánek a Nirvana. Pod dekou je o holčičce, která si v dece schová banán. Když pak deku znovu rozbalí, banán je shnilý. Spáchal sebevraždu. V epizodní roli se v ukázce objeví i Dita. Hořkost je o banánech, kteří si stěžují na trápení během posmrtného života. Leží v trsu a vzrušeně diskutují. Bananetto je o romantickém setkání dvou banánů původně pocházejících z jednoho trsu. Obnovuje se mezi nimi silné citové pouto. Obětní banánek je o obětním beránku. V trsu banánů je jeden zmutovaný. Čouhá z něj jakoby rostl opačně. Zatímco mezi ostatními banány probíhá čilá komunikace, obětního banánka si nikdo nevšímá. A konečně Nirvana je o vysněné smrti banánů. K banánovníku přijde opice, utrhne si nejzralejší banán a oloupe ho. Před tím než ho schlamstne, však banán stačí blaženě vzdychnout: “šťastny ať jsou všechny bytosti”.

Stojí to za banán
Ve filmu se střídají hrané a animované scény, blonďatí herci v kostýmech banánů se skutečnými plody banánovníku, herečka v kostýmu Dity se skutečnou kočkou. Celý nímek je navíc v banánštině, nesrozumitelném jazyku podobném svahilštině. Opatřen je českými titulky, které jsou však mírně neobratné. Objevují se v nich zkomolená slova (např. lednučka, revizitář apod.). Česky mluví jen Dita, nadto ji slyší pouze diváci. Zajímavé je logo Ban Dita Festu. Tvoří jej průřez trsu banánů, podobný včelí plástvi. Celkově je film Filipa Jánského a Aleše Konečného těžko žánrově zařaditelný. Osciluje mezi komedií, dramatem, reportáží, groteskou a harlekýnkou. Řadu komických situací se tvůrcům podařilo vytěžit ze střídání skutečných banánů a kočky s herci v jejich kostýmech. Dramatické či naopak romantické jsou ukázky ze soutěžních snímků. Vytknout by se Filipu Jánskému a Aleši Konečnému dal nedostatečně sevřený syžet filmu, což je výsledkem jejich snahy představit divákům základní trsy banánové verze světa i další snímky banánové série. To ovšem nic nemění na tom, že se jim podařilo natočit film nápaditý, vymykající se ostatní tuzemské filmografické produkci. A zvládli to bez mnohamilionového rozpočtu i zázemí profesionálního filmového ateliéru. Stojí to za banán, řekla by kočka Dita. A možná, že to po ní začnou opakovat i diváci a že se z Ban Dita Festu se stane film kultovní.

Jan Civín a Hynek Tippelt

Popelářské blues /Comicsový muzikál pro neslyšící/

Březen 28, 2009 1 komentář

Naděje
Francouzské kinematografii se stále nedaří navázat na úspěchy šedesátých a sedmdesátých let, umělecky ani komerčně. Jistou naději sice představuje teprve čtyřiadvacetiletý Henri Fontain, jehož snímky Spiklenci (2003) a Rozhádaní papoušci (2004) byly poměrně příznivě přijaty diváky i kritikou a získaly několik cen na festivalech v Benátkách, v Berlíně a v Oslu, zatím to však nevypadá, že by svůj nesporný talent dokázal dostatečně využít. Platí to i o jeho posledním filmu Popelářské blues, který byl poprvé uveden na letošním MFF v Karlových Varech.

Bláznivý koktejl
Nouzi o nápady Fontain rozhodně nemá. V době, v níž jako by všechno už bylo natočeno, přichází nejen s originální zápletkou, ale dokonce s úplně novým žánrem. Dva popletení zlodějíčci na útěku před policií, srdcová roštěnka a la naše Geislerka, která je má omotané kolem prstu, stroj času a filmový comics tu sice již několikrát byli, bláznivý koktejl ze znásilnění mladé neandrtálky, stepující rodinky „pekingských lidí“, pravěkého graffittijamu v jeskyni Lascaux, telanthropa kouřícího jointa či smrti „dítěte z Taungu“ pod koly popelářského vozu ve formě comicsového muzikálu ovšem namíchal teprve Fontain.

Odpověď BBC
Popelářské blues představuje jakousi odpověď na populární seriál BBC Putování s pravěkými lidmi. Jeho hrdinové totiž vyrážejí po stopách vývoje člověka od současného druhu homo sapiens sapiens až po jeho dávného předchůdce australopitheca africana strojem času v podobě popelářského vozu. Jestliže se ale Britové striktně drželi vědeckých poznatků, Fontain se vědou nechává pouze inspirovat. Vědecky postupuje jen do té míry, že formuluje určité hypotézy, jež mají vysvětlit dosud nevysvětlitelné jevy. Na rozdíl od vědce, který se svoje hypotézy snaží hned ověřit a/nebo zpochybnit, však toto ověření a/nebo zpochybnění odkládá na neurčito, i když si je vědom, že dokud nebudou náležitě dokázány, prokázány, obhájeny, prosazeny, uskutečněny, zviditelněny a překonány, nemohou být uznány jako vědecké, akademické, zkrátka seriózní.

Vesmír je umělcem
Fontain svoje hypotézy neformuluje proto, aby byly prokázány či zpochybněny, nýbrž proto, že se pouští do hry se samou podstatou vědy. Tu shledává v její axiomatické povaze, tedy v její předpokladovosti. Axiomatickou bázi, kterou má každá moderní teorie, pokládá za místo propojení vědy s fantazií. Ukazuje, že se věda a imaginace navzájem nevylučují a že vědecké objevy bez imaginace nejsou možné. Vždyť na začátku každého vědeckého projektu stojí nějaká představa, fantazie či vize, a má-li vědec vytyčit dobrý zákon, musí prokázat i jistý estetický talent a vsadit na to, že vesmír je stejným umělcem. Protne-li se estetický vkus těch dvou, realita se možná jednoho dne uvolí potvrdit vědcovu hypotézu. Fontain považuje vědu za formu umění, v níž rozum a imaginace působí synergicky. Chce promýšlet možnosti, jež věda otevírá, aniž by si činil nárok na přiměřenost, věrnost a ověřitelnost svých představ, fantazií a vizí.

Popeláři
Fontain vychází z předpokladu, že archeologie je založena na sběru a analýze odpadků, které po sobě lidé zanechali. Někdy se jedná o zbytky staveb, nástrojů, náboženských a uměleckých předmětů, jindy o pouhé kosti či exkrementy. Fontainovy hrdiny lze proto chápat jako metaforické a zároveň parodující ztvárnění archeologů, jež se celá léta přehrabují v odpadcích s cílem nalézt onen příslovečný poslední článek spojující člověka s opicí. Fontainovi hrdinové se však narozdíl od běžných archeologů nezatěžují vědeckou nomenklaturou, „nezaujatým pozorováním“ anebo „objektivní pravdou“. Cestu do prehistorie lidského pokolení berou výhradně jako příležitost k povyražení a čistě pro zábavu také předkům současného člověka jednou škodí a podruhé zase pomáhají.

Rousseauovský povzdech
V pozadí Popelářského blues je přitom cítit rousseauovský povzdech nad morálním úpadkem lidstva vyplývajícím z procesu modernizace. Jestliže na hrdinech (či spíše antihrdinech) filmu, kteří lžou, kradou, podvádějí, znásilňují a berou drogy, Fontain ukazuje všechny nectnosti moderní společnosti, u pravěkých lidí naopak zdůrazňuje soupatřičnost v rámci tlupy, jež je jednak chránila před nástrahami staré přírody a jednak zajišťovala jejich reprodukci. Zároveň se tím ovšem staví i proti zažité představě, že „člověk“ vzniká až s městem, se státem nebo dokonce s národem, jako kdyby neexistoval řetězec nesčetných generací, v nichž se utvářely genetické a kulturní potenciály současného člověka. Upozorňuje, že právě v prehistorických tlupách se lidské hlavy postupně zvětšily, páteře vzpřímily, ženy zkrásněly, pokožky ztenčily, nohy prodloužily, děti zinfantilněly, pracky se přeměnily v ruce, srst v chlupy a skřeky v řeč, sexualita se stala chronickou a mrtví nezapomenutelní.

Bizarní muzikál
Primárním Fontainovým cílem však není moralizovat ani pokládat existenciální otázky po původu a povaze člověka. Především se chce bavit a doufá, že se s ním budou bavit i diváci. Popelářské blues vypráví jako sérii bizarních příhod a setkání. Těká, nedbá o dramatickou stavbu ani o ustálená pravidla filmové řeči. Z každé scény se snaží vytěžit maximum, neštítí se přehnaných emocí ani pokleslých vtípků a děj prošpikovává parafrázemi literární i filmové klasiky od Psycha přes Vetřelce, Ztracený svět, Doktora Divnolásku, Tři mušketýry, Cizince, Evitu, Pátý element, Hlavu 22 až po Buzíky. Obzvláště záležet si přitom dává na comicsové stylizaci. Používá rychlý střih, výrazný kontrast a záběry tzv. rybím okem. A přestože svůj film označuje za muzikál, paradoxně zcela rezignuje na zvuk. Veršované repliky jednotlivých postav doplněné o notový zápis se totiž objevují výhradně v comicsových bublinách. Popelářské blues tak sice je muzikálem, ovšem muzikálem pro neslyšící.

Ale pro koho?
Fontain jde napříč i mimo žánry, mísí kódy a styly, iluzi a skutečnost, tradiční a inovativní, konformní a avantgarní, elitářské i populární, a to prostřednictvím montáže a koláže, juxtapozice, perzifláže, parodie, citace i aluze. Je tak typickým příkladem postmoderního umělce, který se distancuje od stávajících zásad, pravidel a norem a který je prostě jen jakýmsi kutilem či experimentátorem nechávajícím se unášet čirou radostí ze hry tvoření. Otázkou je, jestli budou na Fontainovu hru ochotni přistoupit i diváci. Popelářské blues totiž sice představuje jeden z nejoriginálnějších francouzských filmů současnosti, na druhou stranu je ale až příliš komplikované a „ujeté“. Karlovarské publikum jej ostatně přijalo poměrně vlažně, a to se jednalo o diváky poučené a vůči podobným experimentům vstřícné. Jak asi budou reagovat běžní návštěvníci kin? Kolik z nich bude umět číst z not, detailně znát evoluci člověka a schopno ocenit všechny Fontainovy parafráze, citace a odkazy?

(Henri Fontain: Popelářské blues. Francie 2006.)

Jan Civín a Hynek Tippelt

http://www.mediafire.com/?mwnmwyz35mx