Archive

Archive for the ‘EXPERIMENTY’ Category

Ban Dita Fest

Duben 11, 2009 Napsat komentář

Filmoví publicisté si pravidelně stýskají, že nenávratně pryč je doba, kdy tuzemští filmaři natáčeli díla s originálními nápady a progresivním zpracováním. Že retro a jiné komedie, stejně jako nejrůznější nezávislé filmařské pokusy, které dnes v Česku vznikají, silně pokulhávají za současnou kinematografií asijskou, latinskoamerickou či skandinávskou. A že je to výsledkem nedostatku finančních prostředků stejně jako tvůrčí invence. Možná to ale není tak beznadějné. I dnes se totiž v tuzemsku objevují díla originální a progresivní, zhusta v nízkonákladové produkci a v nefilmařských kruzích. Příkladem je snímek Filipa Jánského a Aleše Konečného Ban Dita Fest, který byl uveden začátkem letošního roku.
varieties of the fruit from six countries - Indonesia, Philippines, Pakistan, the United Arab Emirates, Sri Lanka and New Zealand
Trsy banánové verze světa
Jsou různé verze světa a každá z nich má specifický jazyk a způsob myšlení. Verzi světa, kterou předkládají Filip Jánský a Aleš Konečný, lze s jistou nadsázkou označit za “banánovou”. Ban Dita Fest je totiž film o banánech a pro banány. Samozřejmě, že způsob života a myšlení banánů je značně osobitý. Nedůležitější je pro banány mateřský trs. Jsou s ním natolik svázány, podobně jako včely s rojem, že odtrženy od něj strádají. Za přirozenou smrt banány pokládají, když je v momentu dozrání někdo utrhne a okamžitě sní. Tak však dnes obvykle nekončívají. Jsou česány ještě nezralé a dozrávají teprve během transportu ke spotřebitelům. Mezi banány se proto rozmáhá strach z posmrtného života. Tím se rozumí doba mezi odtržením z banánovníku a konzumací. Nezralé banány však nejsou citově připraveny na odtržení z mateřského trsu. Trápí se ve stavu posmrtného života a čekají na zkonzumování jako na své vykoupení. Jedinou možnost vzdoru pro ně představuje sebevražda, tj. zhnědnutí a shnití. Banány totiž nemohou jednat, pouze zaujímají stanoviska.

Mluvící kočka a nešikovný reportér
Ban Dita Fest je prvním filmem ze zamýšlené série čtyř až pěti filmů věnovaných banánům. Záměrem tvůrců bylo uvést diváky do problematiky banánů a specifičnosti jejich myšlení. Děj filmu je zasazen do prostředí festivalu banánových filmů s názvem Ban Dita Fest, který se odehrává v jedné blíže nespecifikované banánové republice. Jedná se vlastně o jakousi reportáž z festivalu, kdy ukázky ze soutěžních filmů představují ukázky z připravovaných filmů série. Přitom právě tyto ukázky mají divákům přiblížit jednotlivé trsy banánové verze světa. Film má dva hlavní hrdiny. Prvním je začínající reportér neúspěšně se pokoušející natočit rozhovor s hvězdami banánových filmů, druhou zneuznaná hvězda festivalu kočka Dita. Ta se snaží být středem pozornosti a sarkasticky kritizuje banány, banánové filmy i lidi točící se kolem Ban Dita Festu. Představuje dynamický moment filmu na rozdíl od zcela pasivních banánů.
ES_banana_beauty The film is about an immigrant father who can only see his American-born son as a banana.
Šťastny ať jsou všechny bytosti
Skutečným hlavním hrdinou Ban Dita Festu ovšem nejsou kočka ani reportér, nýbrž banány, respektive banánové filmy. Objeví se jich v něm celkem pět: Pod dekou, Hořkost, Bananetto, Obětní banánek a Nirvana. Pod dekou je o holčičce, která si v dece schová banán. Když pak deku znovu rozbalí, banán je shnilý. Spáchal sebevraždu. V epizodní roli se v ukázce objeví i Dita. Hořkost je o banánech, kteří si stěžují na trápení během posmrtného života. Leží v trsu a vzrušeně diskutují. Bananetto je o romantickém setkání dvou banánů původně pocházejících z jednoho trsu. Obnovuje se mezi nimi silné citové pouto. Obětní banánek je o obětním beránku. V trsu banánů je jeden zmutovaný. Čouhá z něj jakoby rostl opačně. Zatímco mezi ostatními banány probíhá čilá komunikace, obětního banánka si nikdo nevšímá. A konečně Nirvana je o vysněné smrti banánů. K banánovníku přijde opice, utrhne si nejzralejší banán a oloupe ho. Před tím než ho schlamstne, však banán stačí blaženě vzdychnout: “šťastny ať jsou všechny bytosti”.

Stojí to za banán
Ve filmu se střídají hrané a animované scény, blonďatí herci v kostýmech banánů se skutečnými plody banánovníku, herečka v kostýmu Dity se skutečnou kočkou. Celý nímek je navíc v banánštině, nesrozumitelném jazyku podobném svahilštině. Opatřen je českými titulky, které jsou však mírně neobratné. Objevují se v nich zkomolená slova (např. lednučka, revizitář apod.). Česky mluví jen Dita, nadto ji slyší pouze diváci. Zajímavé je logo Ban Dita Festu. Tvoří jej průřez trsu banánů, podobný včelí plástvi. Celkově je film Filipa Jánského a Aleše Konečného těžko žánrově zařaditelný. Osciluje mezi komedií, dramatem, reportáží, groteskou a harlekýnkou. Řadu komických situací se tvůrcům podařilo vytěžit ze střídání skutečných banánů a kočky s herci v jejich kostýmech. Dramatické či naopak romantické jsou ukázky ze soutěžních snímků. Vytknout by se Filipu Jánskému a Aleši Konečnému dal nedostatečně sevřený syžet filmu, což je výsledkem jejich snahy představit divákům základní trsy banánové verze světa i další snímky banánové série. To ovšem nic nemění na tom, že se jim podařilo natočit film nápaditý, vymykající se ostatní tuzemské filmografické produkci. A zvládli to bez mnohamilionového rozpočtu i zázemí profesionálního filmového ateliéru. Stojí to za banán, řekla by kočka Dita. A možná, že to po ní začnou opakovat i diváci a že se z Ban Dita Festu se stane film kultovní.

Jan Civín a Hynek Tippelt

Popelářské blues /Comicsový muzikál pro neslyšící/

Březen 28, 2009 1 komentář

Naděje
Francouzské kinematografii se stále nedaří navázat na úspěchy šedesátých a sedmdesátých let, umělecky ani komerčně. Jistou naději sice představuje teprve čtyřiadvacetiletý Henri Fontain, jehož snímky Spiklenci (2003) a Rozhádaní papoušci (2004) byly poměrně příznivě přijaty diváky i kritikou a získaly několik cen na festivalech v Benátkách, v Berlíně a v Oslu, zatím to však nevypadá, že by svůj nesporný talent dokázal dostatečně využít. Platí to i o jeho posledním filmu Popelářské blues, který byl poprvé uveden na letošním MFF v Karlových Varech.

Bláznivý koktejl
Nouzi o nápady Fontain rozhodně nemá. V době, v níž jako by všechno už bylo natočeno, přichází nejen s originální zápletkou, ale dokonce s úplně novým žánrem. Dva popletení zlodějíčci na útěku před policií, srdcová roštěnka a la naše Geislerka, která je má omotané kolem prstu, stroj času a filmový comics tu sice již několikrát byli, bláznivý koktejl ze znásilnění mladé neandrtálky, stepující rodinky „pekingských lidí“, pravěkého graffittijamu v jeskyni Lascaux, telanthropa kouřícího jointa či smrti „dítěte z Taungu“ pod koly popelářského vozu ve formě comicsového muzikálu ovšem namíchal teprve Fontain.

Odpověď BBC
Popelářské blues představuje jakousi odpověď na populární seriál BBC Putování s pravěkými lidmi. Jeho hrdinové totiž vyrážejí po stopách vývoje člověka od současného druhu homo sapiens sapiens až po jeho dávného předchůdce australopitheca africana strojem času v podobě popelářského vozu. Jestliže se ale Britové striktně drželi vědeckých poznatků, Fontain se vědou nechává pouze inspirovat. Vědecky postupuje jen do té míry, že formuluje určité hypotézy, jež mají vysvětlit dosud nevysvětlitelné jevy. Na rozdíl od vědce, který se svoje hypotézy snaží hned ověřit a/nebo zpochybnit, však toto ověření a/nebo zpochybnění odkládá na neurčito, i když si je vědom, že dokud nebudou náležitě dokázány, prokázány, obhájeny, prosazeny, uskutečněny, zviditelněny a překonány, nemohou být uznány jako vědecké, akademické, zkrátka seriózní.

Vesmír je umělcem
Fontain svoje hypotézy neformuluje proto, aby byly prokázány či zpochybněny, nýbrž proto, že se pouští do hry se samou podstatou vědy. Tu shledává v její axiomatické povaze, tedy v její předpokladovosti. Axiomatickou bázi, kterou má každá moderní teorie, pokládá za místo propojení vědy s fantazií. Ukazuje, že se věda a imaginace navzájem nevylučují a že vědecké objevy bez imaginace nejsou možné. Vždyť na začátku každého vědeckého projektu stojí nějaká představa, fantazie či vize, a má-li vědec vytyčit dobrý zákon, musí prokázat i jistý estetický talent a vsadit na to, že vesmír je stejným umělcem. Protne-li se estetický vkus těch dvou, realita se možná jednoho dne uvolí potvrdit vědcovu hypotézu. Fontain považuje vědu za formu umění, v níž rozum a imaginace působí synergicky. Chce promýšlet možnosti, jež věda otevírá, aniž by si činil nárok na přiměřenost, věrnost a ověřitelnost svých představ, fantazií a vizí.

Popeláři
Fontain vychází z předpokladu, že archeologie je založena na sběru a analýze odpadků, které po sobě lidé zanechali. Někdy se jedná o zbytky staveb, nástrojů, náboženských a uměleckých předmětů, jindy o pouhé kosti či exkrementy. Fontainovy hrdiny lze proto chápat jako metaforické a zároveň parodující ztvárnění archeologů, jež se celá léta přehrabují v odpadcích s cílem nalézt onen příslovečný poslední článek spojující člověka s opicí. Fontainovi hrdinové se však narozdíl od běžných archeologů nezatěžují vědeckou nomenklaturou, „nezaujatým pozorováním“ anebo „objektivní pravdou“. Cestu do prehistorie lidského pokolení berou výhradně jako příležitost k povyražení a čistě pro zábavu také předkům současného člověka jednou škodí a podruhé zase pomáhají.

Rousseauovský povzdech
V pozadí Popelářského blues je přitom cítit rousseauovský povzdech nad morálním úpadkem lidstva vyplývajícím z procesu modernizace. Jestliže na hrdinech (či spíše antihrdinech) filmu, kteří lžou, kradou, podvádějí, znásilňují a berou drogy, Fontain ukazuje všechny nectnosti moderní společnosti, u pravěkých lidí naopak zdůrazňuje soupatřičnost v rámci tlupy, jež je jednak chránila před nástrahami staré přírody a jednak zajišťovala jejich reprodukci. Zároveň se tím ovšem staví i proti zažité představě, že „člověk“ vzniká až s městem, se státem nebo dokonce s národem, jako kdyby neexistoval řetězec nesčetných generací, v nichž se utvářely genetické a kulturní potenciály současného člověka. Upozorňuje, že právě v prehistorických tlupách se lidské hlavy postupně zvětšily, páteře vzpřímily, ženy zkrásněly, pokožky ztenčily, nohy prodloužily, děti zinfantilněly, pracky se přeměnily v ruce, srst v chlupy a skřeky v řeč, sexualita se stala chronickou a mrtví nezapomenutelní.

Bizarní muzikál
Primárním Fontainovým cílem však není moralizovat ani pokládat existenciální otázky po původu a povaze člověka. Především se chce bavit a doufá, že se s ním budou bavit i diváci. Popelářské blues vypráví jako sérii bizarních příhod a setkání. Těká, nedbá o dramatickou stavbu ani o ustálená pravidla filmové řeči. Z každé scény se snaží vytěžit maximum, neštítí se přehnaných emocí ani pokleslých vtípků a děj prošpikovává parafrázemi literární i filmové klasiky od Psycha přes Vetřelce, Ztracený svět, Doktora Divnolásku, Tři mušketýry, Cizince, Evitu, Pátý element, Hlavu 22 až po Buzíky. Obzvláště záležet si přitom dává na comicsové stylizaci. Používá rychlý střih, výrazný kontrast a záběry tzv. rybím okem. A přestože svůj film označuje za muzikál, paradoxně zcela rezignuje na zvuk. Veršované repliky jednotlivých postav doplněné o notový zápis se totiž objevují výhradně v comicsových bublinách. Popelářské blues tak sice je muzikálem, ovšem muzikálem pro neslyšící.

Ale pro koho?
Fontain jde napříč i mimo žánry, mísí kódy a styly, iluzi a skutečnost, tradiční a inovativní, konformní a avantgarní, elitářské i populární, a to prostřednictvím montáže a koláže, juxtapozice, perzifláže, parodie, citace i aluze. Je tak typickým příkladem postmoderního umělce, který se distancuje od stávajících zásad, pravidel a norem a který je prostě jen jakýmsi kutilem či experimentátorem nechávajícím se unášet čirou radostí ze hry tvoření. Otázkou je, jestli budou na Fontainovu hru ochotni přistoupit i diváci. Popelářské blues totiž sice představuje jeden z nejoriginálnějších francouzských filmů současnosti, na druhou stranu je ale až příliš komplikované a „ujeté“. Karlovarské publikum jej ostatně přijalo poměrně vlažně, a to se jednalo o diváky poučené a vůči podobným experimentům vstřícné. Jak asi budou reagovat běžní návštěvníci kin? Kolik z nich bude umět číst z not, detailně znát evoluci člověka a schopno ocenit všechny Fontainovy parafráze, citace a odkazy?

(Henri Fontain: Popelářské blues. Francie 2006.)

Jan Civín a Hynek Tippelt

http://www.mediafire.com/?mwnmwyz35mx

Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004 (2005)

Březen 26, 2009 Napsat komentář

Pick, O.- Handl, V. (eds.): Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004, 268 stran, ISBN 80-86506-39-8

Česká republika je dnes integrována do euroatlantických politických, vojenských a hospodářských struktur. Hlavní cíl české zahraniční politiky vytýčený po pádu komunistického režimu tak byl splněn. Jednalo se však pouze o první krok hledání nové zahraničněpolitické identity Československa, resp. České republiky po změně geopolitické situace ve středo- a východoevropském areálu. Dříve než budou vytýčeny další cíle a úkoly české zahraniční politiky, je vhodné provést bilanci dosavadních úspěchů a neúspěchů. K takovému bilancování se rozhodli editoři sborníku Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004 Otto Pick a Vladimír Handl. Oslovili plejádu autorů, kteří svým odborným zaměřením pokrývají širokou paletu od etnologie, přes vojenství až po orientalistiku. Výsledkem je tematicky i metodologicky rozmanitý soubor analytických esejů.

Sborník je rozčleněn do sedmi tematických oddílů. V kapitole Integrační a bezpečností politika se Pavel Černoch zabývá vývojem české integrační politiky, Radek Khol vývojem české bezpečnostní politiky a Miroslav Nožina bojem České republiky s mezinárodně organizovanou kriminalitou. V kapitole Politika sousedství Vladimír Handl analyzuje vztah České republiky k sousedním státům, zejména k zemím tzv. visegrádské čtyřky. Vladimír Leška se koncentruje na česko-slovenské vztahy po rozpadu federace, Vladimír Handl na česko-německé a Miroslav Kunštát na česko-rakouské vztahy. V kapitole Přístupy k dalším vybraným partnerům a regionům Miloš Calda analyzuje česko-americké vztahy. Vladimír Votápek se věnuje české východní politice a Michal Reiman česko-ruským vztahům. Filip Tesař se zabývá vztahem České republiky k Balkánu, Jaroslav Bureš vztahem České republiky k Středomoří a k Blízkému východu. A Rudolf Fürst analyzuje česko-čínské vztahy. V kapitole Hospodářská diplomacie se Jan Hřích věnuje hospodářským aspektům české zahraniční politiky a Jaroslav Foltýn a Jan Hřích působení České republiky v mezinárodních organizacích s ekonomickým zaměřením. V kapitole Globální rozměr české politiky se Veronika Bílková koncentruje na působení České republiky v mezinárodních organizacích. Petr Lebeda se zabývá souvislostmi mezi českou zahraniční politikou a procesem globalizace. Petr Jelínek se věnuje přístupu České republiky k tzv. rozvojovým zemím. V kapitole Lidská práva a česká a zahraniční politika se Tomáš Pštross zabývá problematikou lidských práv v české zahraniční politice. A konečně v kapitole Pohled zvenčí Anneke Hudalla předkládá německý pohled na českou zahraniční politiku.

Výše zmínění autoři přistupují k analýze české zahraniční politiky většinou realisticky anebo behavioristicky. Realistický přístup vysvětluje zahraniční politiku státu skrze vliv vnějšího prostředí a pojímá ji jako víceméně racionální odpověď státu usilujícího o maximální akumulaci vlastní moci na výzvy mezinárodního systému. Behavioristický přístup naopak vysvětluje zahraniční politiku na základě vnitřních charakteristik státu. Všímá si buď povšechných charakteristik státu jako je velikost, hospodářská vyspělost či politický systém anebo určitých dílčích aktérů a faktorů. když zkoumá rozhodovací procesy, popřípadě kognitivní mapy tvůrců zahraniční politiky. Ve sborníku je ovšem přítomen i konstruktivistický pohled, podle něhož zahraniční politika není pouhým produktem státu a jeho identity, ale přímo činností, která stát a jeho identitu vytváří a udržuje. Identita je přitom založena na ohraničování vůči své rozdílnosti. Každý subjekt je tím, čím ostatní subjekty nejsou. Výsledkem ohraničování jsou pak dichotomie typu “já – někdo jiný”. “uvnitř – venku” či “domácí – zahraniční”, přičemž první pojem v dichotomii bývá obvykle nadřazován nad druhým.

Dichotomní optiku ve sborníku avizuje už jeho podtitul – Úspěchy, problémy a perspektivy. Úspěch, problém a perspektivu lze totiž označit za souřadnice prostoru, v jehož středu se Česká republika nachází. Centrální dichotomie, vertikální osa “úspěch – neúspěch” představuje škálu určenou jednotlivými úspěchy či neúspěchy zahraniční politiky. Konfigurace těchto dílčích aktů vyjadřuje hlavní aktuální cíl České republiky – její primární preferenci. Ve vztahu k této primární preferenci je tvořena konfigurace, respektive místo, v němž se nachází ohnisko pohledu autorů sborníku. Za úspěch české zahraniční politiky je prohlášena integrace do Evropy. Integrace do Evropy jako cíl však může být zkonkrétněna pouze v souvislosti aktuálního stavu geo- i vnitropolitické situace. Ani tato situace ale není čímsi objektivně daným, čímsi, o čem by nebylo pochyb. Souřadnice úspěchu je přitom vztažena k souřadnici “perspektiva” vyjadřující cíl, k němuž se zahraniční politika zaměřuje, a k další souřadnici “problém”.

Česká republika se dnes nachází v jakémsi optimu mezi výše zmíněnými souřadnicemi. Naše zahraniční politika totiž v posledních deseti letech zaznamenala řadu úspěchů i neúspěchů. Nebylo dosaženo zdaleka všech cílů a nebyly zdaleka vyřešeny ani všechny problémy. Po změně geopolitické situace se však České republice podařilo najít novou identitu, bez čehož by vytyčení dalších cílů a úkolů zahraniční politiky nebylo možné. Takový je výsledek bilancování, o který se pokusili autoři sborníku Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004. Pokus je to jistě záslužný, avšak bilancování mohlo být provedeno důkladněji, tzn. formou pokud možno vyčerpávajících případových studií a nikoliv pouze prostřednictvím spíše obecných analytických esejů. Zmiňovaná pestrost autorů, témat i teoreticko-metodologických přístupů je navíc na úkor tematické a teoretické sevřenosti.

Jan Civín, Hynek Tippelt

Najedený filosof (2004)

Březen 23, 2009 Napsat komentář


„Specializovat se na filosofii je jako nejíst nic jiného než křen.“ Lara Antipovová

Když se řekne potrava filosofů, duchovní strava, ucítí filosof jemnou rozkoš. Formulace si zahrává s delikátní představou, že i tak spirituální bytosti jako filosofové mají cosi na způsob tělesných potřeb. Mají, ale to je tajemství. Ve skutečnosti je všechno jinak! Uprostřed kalných vod tělesných potřeb se vynoří idea duchovní potravy: speciální dieta demonstruje radikální odlišnost mudrce od prostých bláznů, kteří jsou živi ze svého platu …
bird's nest bird's nest foodthatnourishes.blogspot.com/
Metafora duchovní potravy je přitažlivá mimo jiné tím, že umožňuje srovnání s deklasovanou potravou materiální: obraz se podobá dvojici kamarádek, z nichž jedna je krásná a druhá tlustá a ošklivá. Obsahuje v sobě skoro jakousi naději, že i filosofové jsou lidé, která je ale vzápětí triumfálně zesměšněna: v případě filosofů se přece, pokud jde o potravu, nejedná o nějaký řízek …
Bydlím nad autobusovým nádražím, a tak pozoruji ty davy: část z nich patrně žije z výplaty, část z knih a myšlenek … Ostatně taky sám docela často jezdím do těch veřejných myšlenkových jídelen – vzal bych to tady dvanáctkou, přešel most a jsem v Městské knihovně, Národní knihovna je hned naproti. Klementinum ostatně primárnost duchovní stravy demonstruje už v bufetu u vchodu, který je stejně pověstně levný, jako nechutný. Je to skutečná výhoda: do které jídelny máte vstup za 100 korun ročně? A to v ní mají otevřeno i v sobotu.
Být závislý na obyčejném jídle je pro filosofa ponižující. Nemoci se obejít bez Davida Huma je roztomilé. Kromě demonstrace nezávislosti na nízkých potřebách, čeho se v takové veřejné jídelně ten intelektuál vlastně nají? Proces, kterým je náš strávník obohacen, lze popsat – v analogii s procesem vnímání uměleckého výtvoru – jako identifikaci s autorem (myšlenky, článku, knihy …), která nastává po fázích rozpoznání a introjekce. Identifikací s významným obdivovaným autorem se náš strávník stěhuje do kantovské říše duchů, stoického království moudrých etc. Tato identifikace se obvykle týká pouze idealizovaných osobnostních rysů či talentů, a ne snad autorova těla, resp. jeho životních peripetií. Typicky filosofický nezájem o biografie filosofů je jen dalším odrazem filosofova obranného pohrdání tělem.
Co se ale s tělem stalo? Nezůstává po něm i v těchto fantazijních procesech nějaká stopa? Pechar (mluvíc o literárním díle) se domnívá, že „nejzávažnějším psychologickým momentem tvůrčího procesu … se zdá být … dočasná disoluce vlastní identity“ . Autor se vzdává vlastní identity a formuje prvky svého díla z jednotlivých hnutí své duše. Identifikuje-li se s ním čtenář, dochází, podle Pechara, oceánického pocitu (neomezena, neohraničena, věčnosti). Špinavé individuální masité tělo je nahrazeno oceánem.
Nechuť k dobrému jídlu, zalíbení ve špatném, resp. chudém, a obliba metafory „potravy filosofů“ odráží rezignační povahu filosofie nebo, jak totéž popisoval Nietzsche, „srdečnost ve vztahu k asketickým ideálům“ . Jídlo je záležitost biotična v nás, a to je právě to, čím filosofové pohrdají, čeho se štítí a od čeho prchají, když filosofují. Tato sebe-idealizující tendence není ve filosofii něčím překonaným, drží se i takového „anti-metafyzického“ myslitele, jako je Heidegger, který se „ve svém anti-vitalistickém a anti-biologickém afektu nechává strhnout téměř až k hysterickým projevům“ .
Tato „hysteričnost“ je, myslím, pro vztah filosofů k vlastnímu tělesnu (včetně jídla) typická a prozrazuje velikost úsilí, s nímž jsou tělesné potřeby vytěsňovány. To neznamená, že takový hlad nemůže být uspokojen vůbec: filosofové naopak rádi naplní žaludek hodně, je-li jídlo, které požívají, poukazem na to, jak chudí jsou. Chudoba je pro filosofy ctností.
Dalekosáhlý význam toho, že někdo pohrdá svíčkovou a pochutná si na bramborách se zelím, ovšem nedocení každý primitiv, vnímat takové nuance je schopen jen zasvěcenec … Podle Aristotela jsou všichni filosofové a básníci melancholiky – a jen si zkuste představit, jak znesvářený sám se sebou by byl takový melancholik sedící se skloněnou hlavou a hledící na svůj plný břich …
Představte si najedeného filosofa! Najedený filosof, co by asi napsal? Jaké problémy by ho zajímaly? Jaký je vztah mezi filosofickými problémy a problémy najedeného člověka? Co zbude z filosofie po zrušení proletariátu?

celé naleznete tu
http://www.mediafire.com/?ymojlxmy4yw

Živý šašek (2005)

Březen 23, 2009 Napsat komentář

Filosofie došla v procesu vnitřních přeměn, které vyplývaly z její rezignační povahy ke svému zrušení. Je poraženým rebelem a sní o své asketické hvězdě, na které se bývalí filosofové nezříkají jen těla, ale i ducha včetně jeho skřítkovského zosobnění ve filosofii.
Především důsledkem toho je, že ji společenské vědy nechápou jako svou královnu. Co ale je filosofie, když není královnou věd? Není její poraženost jen přechodným stavem? Nemůže přestat snít o své hvězdě? Co se stane, až dotruchlí?
Stanovovat metodologické základy, naděje a omezení veškerého lidského poznání a být střechou všech získaných poznatků (stanovovat jejich význam a dávat smysl jejich celku) bylo jednou z hlavních funkcí a zájmů filosofie. Filosofie tím, že na způsob rozvinutí se kastračního komplexu dospěla kritikou sebe samé ke svému sebezesměšnění, zrušila sebe samu.
Zrušení je dialektický pojem. Co je syntézou tradiční filosofické královny a její kritiky? Co je negací negace filosofie? Kritika filosofie se děla ve znamení osamostatňování věd a individualizace člověka. Emancipovaná a individualizovaná filosofie je zbavená své povinnosti poskytnout kompletní, koherentní, vnitřně logicky bezesporný systém. Je zbavená povinnosti argumentovat tak neprůstřelně, aby přesvědčila „každou rozumnou bytost“. Neklade si nárok podat nestrannou, přesnou a pro všechny přijatelnou výpověď o světě. Nevyžaduje už po svém adeptu, aby se ve jménu čistoty poznání zřekl svých emocí. Může tak být pro člověka mnohem lépe než dříve, před svým zrušením, cestou k sobě samému, způsobem, jak se dostat k tomu, čím skutečně žije.
Filosof, který „zrušil sebe sama“, může volněji uvažovat o „svých základech“, o tom, co chce vědět a dělat, a může volněji stavět střechu tomu, co se dozvěděl a udělal. Může tedy pozměněným – „emancipovaným a individualizovaným“ – způsobem plnit funkci, kterou plnil dřív. Dělá to ale hlavně pro sebe. Nenamlouvá si už, že to dělá za celé lidstvo.
(Až na to, že kdekdo to po něm pořád chce. Proto taky myslím, že filosofie nesesadil z jejího trůnu nikdo jiný než ona sama. Pokud, jak píše autor nekrologu Mrtvá královna, existenci filosofie narušovalo myšlení, pak tvrdím, že myšlení je filosofii vlastní a jeho degradace do podoby „ryzího myšlení“ bylo symptomem její první fáze/teze. Mimochodem i pervertované „ryzí myšlení“ nebo „myšlení o myšlení“ může mít svou funkci. Záleží na tom, kdo to dělá. Někomu to může například přinést úlevu od různých narcistických poranění, přinést kapku sebeúcty, navodit pocit nadřazenosti etc.)
Taková volná situace, která nastala po negaci filosofie, po její kritice a sebekritice, je mnohem příjemnější. Ve filosofii panuje uvolněná atmosféra!  To jí částečně pomáhá od různých neurotických symptomů, které jí byly vlastní (např. v různých proměnách se opakující rozpůlení lidstva na mudrce a blázny, absurdní etické nároky apod.). Někteří lidé a možná všichni lidé v určitých situacích potřebují „obnovit základy a opravit střechu“. K tomu se filosofie hodí a je dobře, že neumřela. Může žít jako imaginativní cvičení spekulativními prostředky. Relativně vědomé a řízené denní snění. Vedené tak, aby bylo pokud možno sdělitelné.
Ono je vcelku jedno, jak přesně se to řekne. Mrtvá královna a živý šašek jsou dvěma aspekty téže aktuální podoby filosofie, téhož filosofa naší doby, který „staví síly svého myšlení na vlastní nohy bez berličky institucionálně nadřazené, opečovávané disciplíny mentálních technik.“ Tak jako tak si spolu brzy zatančí na karnevalu kostlivců a jejich pravda bude v tom tanci. Hnilobný puch se šíří pospolu s vůní růžového oleje a kdo chce, cítí zápach z každých úst.

jinak hledej zde
http://www.mediafire.com/?i4iyfdzmymi

Želva a prd (2004)

Březen 23, 2009 Napsat komentář

(ke zdrojům filosofické kreativity)

(alétheia) Tolik úsilí vynaloženého na rozlišení pravdy a lži, taková touha přesvědčit někoho, že mám pravdu – a přitom jediný, kdo se o to stará, jsem já, jediný, který nevěřím své pravdě. Viděl jsem, slyšel jsem … něco tak hrozného, že musím věřit, že pravda je skrytá? (Přitom pravdy je třeba se bát asi jako včera popraveného vraha, nacházíme jen dávno provždy ztracené, lžeme o budoucích pravdách.)
(substance) Tolik pomlouvání času, tolik strachu ze změny: Čas neexistuje! Nikdy se nic nemění! — Jo, kdysi čas nebyl, nebylo třeba čekat na dlaň a chrastítko, to se to myslelo – bez příčin, bez budoucnosti.
(perverze) Až do čtyř byl klid, ale nová přání už nejde uspokojit hned. Návrat do bezčasí se odkládá a všechny pokusy o jeho uskutečnění jsou předem prohrané. A přece alternativa: nadčasové universum, v němž je vše páté přes deváté … Želva-skrytý sprinter píše na zeď No future! Pravý svět existuje a je zcela jiný!
(sub specie aeternitatis) Hm, máš pravdu, nad mraky je obloha věčně modrá. Máchni, indiáne, jazykem, ať se ti otevře hledisko věčnosti! Vejdi si do liduprázdného království moudrých. Jasné a chladné paprsky ozáří údolí pošetilých změn, ale kdo ví líp než ty, že nad mraky a větrem se nedá dýchat? Rychle, kochej se v nebesích snění, jsi tu sám, první, věčná chvíle …
(askeze) Tahleta snivá technologie sebe samého, proč aspoň nesní vleže, tenhle mstící se indián? Co koho nutí dokazovat, že čas, prostor, dobro, láska … jsou lži? Co má tenhle moudrý tvor, jemuž je jeho rozum cennější než životodárná nutná lež, proti všem těm bláznům, kteří pravdu prostě mají? Ani ten bezpodmínečný příkaz, který nikdo nikdy nesplnil, není úplně k ničemu …
(externalizace) Neuvaříš pro svůj šíp jiný jed, než který otrávil tebe. Spíš než jen stopou, je tvé dílo tvou minulostí samotnou, tvou vlastní železnou pannou. Takový jsi, taková je, indiáne, tvoje pravda, ani tvoje nápisy nejsou žádnými lžemi.
(histomat) Co a proč indiánovi vyčítat – vedle minulosti své je i minulostí nás všech. Třeba už skutečně žijeme v bezčasí, snad i na vlastní oči uvidíme, jak ta želva nakonec Achillea předhoní. Čím víc bude svět stát za prd, tím bude želva rychlejší.

Za inspiraci dík: S. Bartlettovi, E. Bondymu, M. Foucaultovi, S. Freudovi, D. Humovi, W. Kennickovi, S. Komárkovi, K. Marxovi, F. Nietzschemu, S. Pistols, K. J. Popmovi, J. Chasseguetové-Smirgelové, V. Vokolkovi, J. Wetlesenovi,
http://www.mediafire.com/?j51jmhqtawm

O hloupém internetovém časopise (2006)

Březen 23, 2009 Napsat komentář

Informační revoluce přinesla zvláštní verzi světa, která je tvořena zdánlivě nekonečným počtem informací kolujících po elektronické síti. Jejím jazykem je dvojková numerická soustava, jejími žánry pak elektronická pošta, krátké textové zprávy, ICQ, chat a podobně. Všechno, včetně lidského života, začíná být redukováno na informace. Jako by skutečné bylo jen to, co se nachází na internetu. Lhostejno, že svět jedniček a nul, kabelů a integrovaných obvodů je pouze virtuální. Ten svět totiž začíná ožívat. Protože se lidé cítí u svých terminálů osamělí, chtějí mít virtuální přátele. Buď jen a jen pro sebe, nebo aby se jim mohli klanět jako digitálním superstars. A tak přicházejí abstrahované, vektorované, pixelované a renderované virtuální bytosti.
Takovými bytostmi jsou i Fred Aster a René Koranteng, průvodci nového internetového časopisu Re: pro aktivní čtenáře všech generací, kteří se nebrání novinkám. Kteří se vzpouzejí stávajícím řádům a konvencím a nebojí se budoucnosti. Re: nabízí úvahy o podobě budoucnosti, v jejichž podtextu je snaha uspíšit její příchod. Proto redaktoři hledají a vytvářejí nové trendy anebo přefomulovávají ty staré. Re: hodlá dosavadní i právě se rodící trendy mapovat a kriticky reflektovat a podílet se na jejich vzniku. Ostatně samotný časopis prý má být ztělesněním nového trendu. Snaží se budoucnost nejen předvídat, ale i zpřítomnit. Konkrétní předpovědi, proroctví či návody ovšem předkládat nechce. Rád by zůstal stejně nejednoznačný jako budoucnost.
René a Fred
Aster, tento danseur noble klasického ražení se stal typickým fenoménem své generace. Nejen díky svému elegantnímu vzhledu, dokonalým tělesným proporcím a vysoké kultuře pohybového projevu, ale i výjimečnému výrazu. V souvislosti s jeho interpretačními schopnostmi bývala skloňována slova jako herecká suverenita, neokázalá bravura, jevištní fluidum či charismatická osobnost. Dnes přestárlý tanečník zahleděný do minulosti se drží obranného přesvědčení – nazvěme jej eleatickým – totiž že vše tu už jednou bylo. Neustále vzpomíná na staré zlaté časy, kdy byl mladý, krásný a úspěšný. Na veškeré novinky nadává, poněvadž jim nerozumí a poněvadž cítí, že pro něj v novém světě nebude místo. V budoucnosti čeká jen smrt. Strach ze smrti přitom skrývá za rasistické poznámky o barevných tanečnících, kteří ho připravili o práci. Koranteng je naopak mladý a úspěšný televizní moderátor. Všechno nové vítá a podporuje. Má plno plánů a vizí, které chce uskutečnit. Asterovým rasismem opovrhuje, poněvadž jej ahistoricky považuje za dávno překonaný. Navíc si dobře uvědomuje, že jeho vlastní popularita je zčásti založena na tmavším odstínu pleti. Co totiž bylo dříve pokládáno za nepatřičné, je dnes sympaticky exotické a sexy. Aster a Koranteng se neustále špičkují. Fred si vůči Renému nikdy neodpustí rasistický vtípek. René zase Freda provokuje historkami o své údajně nadprůměrné sexuální výkonnosti. To se mu nedávno vymstilo, když byl obviněn ze znásilnění jednou ze svých (zhrzených) fanynek. Mediální honba spojená se soudním řízením ho přiměla odjet na zapřenou do Propan-Bhútánu. Neodbytným fotografům se snaží vyhnout za každou cenu. Očitá svědkyně dokonce tvrdí, že ho viděla, jak na jednom tržišti nakupuje převlečen za muslimku.
Od restartu po rébus
Základní rubriky časopisu představují (RE:)START, T(RE:)FA, DI(RE:)KT, (RE:)KVIEM, (RE:)VUE, (RE:)TRO, (RE:)FRAKCE, (RE:)VIZE, (RE):K, (RE:)MÍZA, (RE:)CENZE, T(RE:)TRA, PÁ(RE:)K, (RE:)MICS a (RE:)BUS. (RE:)START je úvodník psaný Fredem a Reném – představují v něm téma a náplň čísla a pochopitelně se v názorech na obojí rozcházejí. T(RE:)FA analyzuje téma čísla: nový trend. DI(RE:)KT je monologickým výlevem známé osobnosti inspirovaným problematikou současných nebo budoucích trendů, ale i ledasčem jiným. (RE:)KVIEM je jakýmsi předčasným nekrologem dosud žijícího člověka: snaží se o něm říci to, co by se řeklo, kdyby dnes zemřel, a také naznačit, že už by měl odejít. (RE:)VUE představuje kulturně-společenskou rubriku zabývající se novými trendy v hudbě, filmu, literatuře, umění a módě. (RE:)TRO zachycuje ustupující či nikdy nerozvinuté trendy. (RE:)FRAKCE obsahuje manifest trendu, který se právě hlásí o slovo. (RE:)VIZE kriticky analyzuje nové společensko-politické utopie. (RE:)K seznamuje čtenáře s průkopníky nových trendů. (RE:)MÍZA je věnována životnímu stylu aktivních lidí třetího věku, kteří ve stáří vidí nový začátek. (RE:)CENZE posuzuje novou literární, hudební a filmografickou produkci. T(RE:)TRA se zabývá sportem. Komentuje a předpovídá disciplíny, jež vznikají či teprve vzniknou. PÁ(RE:)K má být věnován kulinářským experimentům. (RE:)MICS představuje originální comicsy méně známých autorů a (RE:)BUS ukazuje nové kvizy, hlavolamy, hádanky a soutěže. Všechny články jsou přitom doplněny hesly stručně shrnujícími jejich obsah, Asterovým a Korantenkovým komentářem a bohatou obrazovou přílohou.
Nová konzumní eschatologie
V prvním (RE:)STARTU se mluví o trendologii jako o společensko-vědní disciplíně. Na tom, co a jakým< způsobem by trendologie měla vlastně zkoumat, se však Fred a René nemohou dohodnout. Tématem čísla jsou Světy a ráje jako nová konzumní eschatologie. Podle T(RE:)FNÉHO článku totiž konzumní společnost vstupuje do dalšího stádia svého vývoje. Dokládá to zvyšující se počet obchodů, restaurací a jiných zařízení, které mají v názvu „svět“ nebo „ráj“. Marketingové strategie se prý pomalu mění v jakousi konzumní eschatologii, která zákazníky frustrované množícími se apokalyptickými proroctvími láká na vizi společnosti šťastných a blažených lidí žijících pouze ve světech a rájích kabelek, koupelen, erotických pomůcek, telefonů, steaků, motorek či vodních sportů. DI(RE:)KT vzal do ruky Egon Bondy, který prostor využil k sáhodlouhému výkladu o tom, že je bezcharakterním člověkem. (RE:)KVIEM účtuje se životem Václava Havla. Autoři politologicko-religionistického komentáře významu Havlovy smrti se zaměřili na mytologické aspekty Havlovy figury a tvrdí, že Havlova smrt se stane klíčovým momentem jeho veřejného působení. Celý jeho život je podle nich vnímán Havlovými příznivci i odpůrci jako oběť, jejímž smyslem bylo dokázat, že vědomí předchází bytí. Konečného vítězství ducha nad hmotou dosáhnou v okamžiku jeho smrti všichni spolu s ním. (RE:)VUE se zabývá hip-hopovými diverzanty Supercroo a čerstvě se prosazujícím hudebním stylem alternativní country. (RE:)TRO předkládá paměti nebožtíka Josefa Šimka ze Semil. Šimek vzpomíná, jaké to bylo v sobotu dopoledne u Hajských, kolik potom hráli Semily v hokeji a jestli ještě někam večer šel. Před námi tak vyvstává plastický obraz životního stylu, ke kterému se nakonec ani sám Šimek nechtěl vracet… (zážitek z pointy nechceme čtenářům pamětí krást). (RE:)FRAKCE dává prostor manifestu bisexuálů nazvaný Být bi je in. Říká, že bisexuálové hráli roli obětních beránků v době počátků rozšíření AIDS, kdy je většinová společnost vinila z toho, že mezi ní tu „neřestnou infekci“ zatáhla z prostředí homosexuálů. Pro bisexuály je tato role, ne nepodobná osudu židů, typická a právě proto se prý v dnešním retro-kvasu stává bisexualita „symbolem určitého životního stylu a osobnostního nastavení. Bisexuálové jsou nezávislí, více otevření světu, jeho novinkám a proměnám. Demonstrují neplatnost tabuizovaných omezení a šíří ve společnosti neklid. V (RE:)VIZI kritizuje Petr Bláha globální elektronickou informační síť a její technokratické důsledky. Za (RE:)KA je prohlášen Ivan Kožin alias Noční orel, který se dokázal vymanit z dosavadních psychologických, sociálních a biologických pout a stal se transčlověkem. (RE:)MÍZA se zabývá takzvanými aktivními důchodci jako sociální skupinou. Referuje o nově vznikajících skupinkách, které se hlásí ke společné ideologii tzv. aktivní generace. (RE:)CENZE je věnována Ban Dita Festu, novému českému filmu o banánech a pro banány. Ban Dita Fest je stylizovanou reportáží z filmového festivalu, kterou shodou okolností vyhraje pětice snímků, které mají společného představitele hlavního hrdiny. Je jím kontroverzní „Blonďák“, jehož občasné excesy odporují uznávané banánové morálce. Kočka Dita, okrajová postava poněkud nudného snímku Obětní banánek a maskot celého festivalu zároveň využije zhoršující se Blonďákovy pověsti a usiluje o hlavní cenu festivalu. Většina festivalových diváků se přiklání na Ditinu stranu, autoři stylizované reportáže rovněž, a nechceme zapírat, že i recenzenti Ban Dita Festu se domnívají, že „dost bylo Blonďáka“. T(RE:)TRA představuje citytreking: nový rekreační sport, jenž získává stále víc příznivců mezi obyvateli měst všech věkových kategorií. PÁ(RE:)K nabízí recept na slavné amarouny. (RE:)MICS je věnován Šorelovu, Kobíkovu a Filipsovu comicsu o robotické revoluci na univerzitách, který volně navazuje na ábíčkovskou Vzpouru mozků. A (RE:)BUS představuje novou televizní soutěž s názvem O hlavu kratší, jež prověřuje schopnost úsudku v extrémních situacích.
Hloupost je in
Úspěch prvního čísla Re: je překvapivý. Proč se tisícům čtenářů líbí časopis, který je v zásadě nudný a hloupý? Paradoxně je to právě jeho hloupost, která je na internetu tuze vzácná. Všichni jsou tam totiž děsně chytří a princeznu může získat za ženu jen ten, kdo nic neví. Stejně jako Hloupý Honza, který neznal odpověď ani na jednu z otázek princezny Diody z internetového království Woknous. A to byly její hádanky jednoduché. Ptala se, kolik je sto dvacet dva tisíc sto dvacet dva krát sto dvacet dva tisíc sto dvacet dva, kolik činí povrch Země a kolik kilo váží kilo zlata. A protože všichni ostatní nápadníci věděli, že sto dvacet dva tisíc sto dvacet dva krát sto dvacet dva tisíc sto dvacet dva je čtrnáct milionů osm set devadesát osm tisíc osm set osmdesát čtyři, že povrch naší planety činí pět set deset milionů kilometrů čtverečních a že kilo zlata váží přesně kilo, stal se Diodiným manželem právě Hloupý Honza (viz Petr Stoličný: Hloupý Honza v síti. Praha 2002). Možná se ale Dioda nechá zase rozvést, až zjistí, že se na internetu objevilo něco ještě hloupějšího než Hloupý Honza. Vzala by si radši Reného nebo Freda, co myslíte?

(první číslo časopisu RE: se na stáncích vašich stránek objeví v polovině května 2006)

psáno v autorské dvojici s honzou civínem