Archív

Archive for the ‘PSYCHOANALÝZA’ Category

Švejkova strakatá republika. K psychologickým předpokladům českého politického systému

Říjen 21, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Úvod

Lidé nejsou ovládáni institucemi, ale svou vlastní povahou, která vyvěrá z historie, geografie a genetiky. V tomto smyslu Češi vždy žili v republice, a žít i budou. Jedním z psychologických předpokladů demokratizace společnosti je zvědomění podílu každého občana na státní moci. Mnoho Čechů propadá iluzi, že jsou od podílu na moci odděleni. Kdo zajetí této iluze propadl, svou moc zneužívá, neboť vliv na obecné dění mít nepřestává, ale v určování svých cílů se nechává řídit těmi, kteří si ono oddělení namluvit nenechali.

Cílem příspěvku je navržení hypotéz, jejichž smysl spočívá v usnadnění zvědomování naší skutečné moci. Hledám ústřední archetyp, který bych nazval naším bytostným politickým Já. Pokusím se identifikovat některé jeho aspekty a nastínit politické důsledky, které z něj lze odvodit.

Tricksterský komplex

Chceme-li na národní nevědomí aplikovat psychoanalytickou metodu, nabízí se upřít pozornost k národním mýtům. Prominentní postavení v nich zaujímá Přemysl Oráč, zakladatel prvního českého vládnoucího rodu. Obraz praotce místní vládnoucí elity by mohl být tím pravým, pokud hledáme nevědomé zdroje zdejšího politického charakteru.

K „plastickému“ znázornění národního archetypu však potřebujeme ještě druhou postavu, kterou bude možno chápat jako stín oné první. Zhruba sto let nás provází roztomile znepokojivý – a znepokojivě roztomilý – dobrý voják Švejk. Hlavní postava nejpřekládanějšího českého románu se v mnohých rysech mytickému praotci zakladateli podobá. Zároveň, statutem podvodného prodejce psů, postavením na dně vojenské hierarchie i zdánlivě apolitickým postojem „celá politika je pro malé děti“, je mu protikladná, a tak se zdá, že by hledaný stín mohla vyjadřovat.

Jakožto stín, vzbuzuje Švejk prudké vášně a na jeho interpretaci se proto nelze dohodnout. Zkusíme-li proto trochu poodstoupit, všimneme si, že jedním z jeho atributů je archetyp zvířecího průvodce. Švejkův vztah ke zvířatům byl instrumentální, současně ale i přátelský. Tuto ambivalenci lze zahlédnout i v jednom produktu jedné typicky české vášně, kynologie. Plemeno český strakatý pes bylo vyšlechtěno za účely laboratorních výzkumů. Po jejich skončení chovatelé zbývajících šesti kusů usoudili, že navzdory zatížení, danému někdejším výzkumem, musí být jedinečná povaha psů zachována. Příběh vzniku a setrvání i charakter tohoto plemene nabízejí uchopit ho jako třetí aspekt pojednávaného archetypu. Zatímco Oráč a Švejk mohou vyjadřovat zkušenost vládnoucích a ovládaných, obraz psa strukturu obohacuje o možnost být ovládán a vládnout zároveň. Tento pomyslný „třetí pól“ studované „jednoty protikladů“ lze chápat symbolicky jako dítě.

K zachycení společného charakteru třech pojednávaných archetypálních obrazů se hodí termín trickster, nešikovně přeloženo: božský šibal. Magie, kouzla a podfuky, zlovolné ničení i dětinské vtipálkovství, všechny tyto typické rysy tricksterského příběhu najdeme u všech třech pojednávaných symbolických postav. Nazvěme tedy hledanou archetypální strukturu českým tricksterským komplexem.

Přemysl Oráč

Vnitřní rozpor a zároveň schopnost spojovat protiklady naznačuje již jméno onoho severočeského rodáka. Zatímco „Přemysl“ poukazuje k myšlení, „Oráč“ je odvozen od prosté manuální práce. Zdá se, že k založení dynastické moci uschopnila Přemysla kombinace rozumu a selství, tedy že jeho rozum byl selský a jeho orba promyšlená.

Intelektuální nadání, ale nikoli čistě intelektuální zájmy, to je charakteristika, pro niž bychom příklady mezi úspěšnými českými politiky nehledali dlouho. Na český trůn nepatří vysoký intelektuál ani udatný bojovník, nýbrž selsky přímočarý „zeman“, který je ve chvílích intelektuálního vzletu svého „filosofování na trůně“ spíš vtipným scholastikem než těžkopádným vizionářem nebo precizním analytikem. Rozměr promyšleného chovatelství nebo intelektuální výchovy, který můžeme abstrahovat z motivu Přemyslova výcviku, jenž spočíval v orání dvěma strakatými voly, najdeme v české politice stejně snadno. Český lid v čele establishmentu očekává filosofa, je ale v nebezpečí, že fascinaci tímto aspektem svého politického archetypu propadne, že si osvojí mentalitu chovanců a že stát začne zavádět opatření ústavního rázu, jak o tom snil například Tomáš Garrigue Masaryk. Snad proto Libuše varovala, že Přemysl na naše „hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva“. Vědomá integrace onoho aspektu umožní využít naopak jeho pozitivní potenciál. Svodu mystéria „selské myslivosti“ odoláme toutéž schopností „selského rozumu“, která pokusy o „ústavní výchovu“ může zmařit.

Chytrá lest umožnuje porazit silnějšího nepřítele, což obraz přemýšlivého zemědělce obohacuje o aspekt rebelství, který je nejslavněji vyprávěn mýtem o Přemyslově jmenovci Prométheovi. Přemýšlivý lid chápe světlo, které náš hrdina nese, ve smyslu pravdy a vzdělání.

Vážně míněná vzdělanost, která se u nás pěstuje, je spíše esoterního rázu a je zaměřena do jiných oblastí, než ve kterých prosperují velké západní vzdělávací instituce. Zatímco obecný vzdělávací systém u nás nabývá spíše ironických forem, tak pokud jde o okultní vědění, mnozí autoři upozorňují, že česká země je centrem světového významu. Spjatost tohoto okruhu vzdělanosti s politickou mocí ilustruje fakt, že veleúspěšný panovník Karel IV., někdy pro svou strategii řečený Lstivý, je v esoterních kruzích ceněn jako jeden z posledních zasvěcenců mezi evropskými panovníky.

Protože místní „přemýšliví sedláci“ „vědí, že pravda vítězí, a tak ji nepouští z huby“, jsou Čechy nejenom světovou výstavní skříní astrologie a magnetické léčby, ale i jedním z adeptů konceptuální moci globálního dosahu. Naše výboje už dost dlouho nejsou založeny na armádě, ale na předkládání idejí a výzev. V tom spočívá „strategická důležitost Čech“, o níž psal Masaryk, to je důvodem, proč Bismarck prohlásil: „Kdo bude pánem Čech, bude také pánem Evropy.“ Metaforicky řečeno, půlce Evropy čůráme do vody, zatímco zde voda buďto padá z nebes, nebo tryská z podzemí.

Švejk

Stínem ctěného vůdce je „princip lidovosti“, konkretizovaný v postavě podvodníka, simulanta a sluhy. Švejkovi nesejde na dekoru a vyšších hodnotách, protože jeho ctností je schopnost pohodlně přežít nepříznivá období, jakých bylo v našich dějinách nemálo. Karel Kosík píše: „Švejk je sluha, ale není šašek. Občas se sice projevuje jako blázen, ale blázen se stává šaškem teprve tehdy, jestliže své bláznovství dává do služeb vladaři.“ Namísto šaškáren sleduje Švejk své osobní cíle a dovedně vzdoruje mechanismu přemyslovského establishmentu. Jakožto praktický kabalista vychází z poučky, že nejen to, co je nahoře, je i dole, ale i co nalevo, to napravo, a tak mocenskou i etickou situaci zvrací v opak a pánovi vnucuje svou vůli, aniž by ten o tom nutně byť jen věděl.

Švejkovský člověk s radostí přenechá nezdravé parlamentní prostory ubožákům, jimiž pohrdá, a dokonce je tam klidně i aktivně zvolí, aby se jich zbavil tam, kde se pohybuje on. Ví, že skutečná moc není v pozicích, ale v míře pronikavosti pochopení procesů řízení. Obraz Švejka potřebujeme dotud, dokud setrváváme v nedemokratickém systému, resp. dokud si neosvojíme zvyk nošení osobních zbraní, který by mohl účinnou demokracii zajistit.

S určitým nepochopením pro švejkovský životní styl zachytil švejkovskou strategii jinak trefně Adolf Hitler. Čech je podle něj jako cyklista, co se sice hrbí, ale pořád šlape a šlape. Můžeme dodat, že nakonec zvítězí.

Strakáč

Naše současnost úplně vítězná není a vyjadřuje ji asi nejlépe třetí z navržených symbolů. Český strakatý pes byl vyšlechtěn v druhé polovině minulého století za účelem výzkumu mechanismu vyvolávání záchvatů epilepsie, transplantace ledvin, dědičnosti chybění zubů a dědičnosti strakatého zbarvení. Plemeno vzniklo spářením Rigy a Míši, kříženců neznámého původu, jejichž vlohy byly později obohaceny přikřížením Německého krátkosrstého ohaře. Český svaz chovatelů standard plemene schválil roku 1960, nicméně nejvýznamnější mezinárodní kynologická instituce plemeno dosud neuznává.

V současnosti Strakáče občas trápí následky výzkumu, k němuž sloužili, to však v jejich chovu není zásadní nevýhodou, protože dnes má k nějaké chorobě sklony skoro každé plemeno.

Strakáč má sklopené uši, je přátelský a snášenlivý, navzdory nízké agresivitě je spolehlivým hlídačem a pro jeho přizpůsobivost je možné chovat ho i v bytě. Díky své nevybíravosti zužitkuje i méně kvalitní potravu. Je velice učenlivý a tvárný, rád cestuje a snáší jak dopravní prostředky, tak si klidně i o samotě užije lenošení. Nesmí být však příliš dlouhé, neboť bez možnosti, aby vybil svou mrštnou a vytrvalou energii a aby uplatnil svou schopnost společenských citů, by byl nešťastný.

Kromě Strakáče existuje několik dalších plemen vyšlechtěných na českém území. Jedním z nich je Český fousek, jehož povaze se věnoval ve stejnojmenné písni Jaromír Nohavica. Naše „psí srdce“ dle Nohavici zahrnuje usilovnost, vděčnost, přijetí jisté malosti a napůl vyloučený sociální statut kombinovaný s potřebou intimity.

Že Češi milují laboratorního psa, možná odráží důsledky traumatizace, jimž byl český národ v dějinách vystaven. Jeho nesvoboda jakoby symbolizovala sociální nesvobodu Čechů, kterou vyjadřuje např. čelné umístění v žebříčku podílu uvězněných obyvatel. Z obranných důvodů jsme přistoupili na to, že náš život je experiment, jak to vyjádřila Dáša Vokatá slovy „skvělá doba je tu teď, člověka v ní poznáš hned.“

Pejskovskou symboliku by někdo, kdo psům nerozumí, mohl interpretovat ve smyslu zvyku věci „ochcat“. Skutečným významem psího močení je však komunikace, kde nejvíce žádoucí podobou je „přechcávání“.

Pokud bychom si představili, že žijeme v laboratoři, kde probíhá politický experiment, jakou hypotézu by asi měl ověřit? Vzhledem k počtu variant zřízení, kterými český národ prošel, můžeme uvažovat o možnosti, že jeho posláním je ověřit, zda je možné žít i bez pevného systému, tedy ve zkratce řečeno, zda nejen hrací automat, ale i ústava může být předmětem třeba i každotýdenního referenda. Někdy, ve svém naučeném sebepohrdání, se cítíme bezmocní a svůj význam podceňujeme. Zvědomění archetypálního aspektu, který byl fixován obrazem laboratorního psa, by mohlo pomoci tento význam docenit a české kolektivní psyché ulevit, neboť jak zpívá zmíněný bard, „ležet bez náhrobku člověk by neunes, natož pes, natož pes“.

Pár slov k české politické geografii a českému demokratickému charakteru

Sečteme-li onemocnění Prométhea, Švejka a Strakáče, vychází nám jako nedotčené bezmála jen srdce, nejobvyklejší metafora, jež bývá s naším prostorem spojována. Naše poloha nepochybně filosofickému zaměření českého lidu a zdejšímu konceptuálnímu kvasu prospívá, nicméně může nás i dusit. Kosík píše: „Nebohé Čechy, křižovatka nejprotichůdnějších tlaků, kde lidé často ztrácí orientaci, kde uprostřed jedovatých výparů těžce se dýchá“. Ano, chceme-li mluvit o srdci, musíme začít od plic, protože jak objevil Arnold Ehret, srdce není pumpou, ale pístem vzdušného stroje, jehož energie nepochází z potravy, nýbrž atmosférických plynů.

Naším osudem je nutnost vyrovnat se s protikladem dvou plic kolem nás, prostoru germánského a slovanského. Kultury, jež oběma plícema proudí, jsou si přirozeně, byť třeba zastřeně, podobné, a tak jsou, jak zmiňuje Petr Babka, „stovky let spojen(é) nenávistnou láskou.“ Nakolik komická je situace, kdy proti sobě bojují jednovaječná dvojčata, dokáže docenit pražský rodák Babka, když dále píše: „Prohlašuje-li Schelling, že osud Němce je osudem Evropy a osudem člověka vůbec, protože Němec je potencí všech ostatních národů, tvrdí v podstatě totéž v Deníku spisovatelově Dostojevskij o Rusech! A říká-li Schelling, že Němec jde ve své důslednosti třeba až do pekel, neplatí totéž snad o Rusovi?“

Ve svém nadhledu, který je umožněn geografickým postavením, jsou Češi přirozeně vedeni k různým středním cestám. Nejsme rádi ani za totalitu ani anarchii, naší ideální pozicí je spíše přímo-demokratický minarchismus. Nepopíráme, že pořádek musí být, ale víme, že proto hned nemusí být ve všem. Máme jedinečné předpoklady k tomu chápat smysl velkých syntéz, nestát fanaticky omezeně jednostranně pouze za dobrem, nebo pravdou, ale nahlížet, že – jak píše Schelling – „pravda a dobro jsou sourozenci jedině v kráse“, v tomto případě v kráse zázračně fungujícího jediného vzdušného stroje.

Z téhož postavení plyne i riziko rozvoje neurotického rozpolcení, jak jej zažívá naše společnost například poslední roky. Můžeme lavírovat mezi německým idealismem a ruským materialismem, abychom jindy zas preferovali idealismus ruský nad materialismem německým. Právě od nás je však nejlépe vidět, že lidé jsou si poněkud podobní, neboť Člověk je jen jeden, a že tedy pokud srdce má s něčím potíž, bývá to nejčastěji hlava, která onu věčnou jednotu nechápe.

Jiným jazykem zachycuje tyto následky naší geografie i historie, potažmo geneticky bohaté populace, Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, klíčová postava v pokusu vytvořit jednotnou Evropu: „Člověk křížený v geneticky monolitní komunitě je jednodušný, zatímco Kříženec je vícedušný … (zatímco – H.T.) (b)lízké křížení posiluje charakter a oslabuje ducha … (v)zdálené křížení charakter oslabuje, ale ducha posiluje.“

Závěr

Výhody a rizika naší politické geografie ilustruje také srovnání Švejka s prózami Franze Kafky. Kosík objasňuje, že zatímco „Kafkův (německy hovořící – H.T.) člověk je odsouzen žít ve světě, v němž jedinou … důstojností je interpretace světa, (o jehož chodu – H.T.) rozhodují síly, na jednotlivci nezávisl(é), Hašek dokazuje, že člověk … je nad svým vlastním zvěcněním … je více než systém.“

Naše současnost je vnějškově vzato kafkovská, neboť – jak uvádí Kosík – „dennodenní zkušenost lidi učí, že … občan je … bezmocný (,neboť – H.T.) co tady existuje, je … demokracie, která občana z rozhodování vylučuje. (Přitom – H.T.) je možná demokracie integrální (jinak řečeno přímá – H.T.), kde občan bude mít možnost do politiky … mluvit.“

Někdy se stává, že v úzkosti ze sevření rozsáhlými „plicními prostory“ propadáme služebnosti. Výsledky pokusů s řízením a sebeřízením, jež v našem „kotlíku“ možná nepřestávají probíhat, však ukazují, že nakonec není nutno utápět pocity ponížení v pivu, chlebové polívce či jiném opiátu. V době posilování autoritářských tendencí bychom se měli postavit zodpovědně ke své schopnosti přemýšlet, vybuzené historickou traumatizací.

Za účelem vytvoření protiváhy vůči snaze establishmentu o omezení demokracie[1] potřebujeme docenit naši schopnost svobodně se rozhodnout. Tato výzva naší doby se nevztahuje jen na ty, co se pokládají za znalce, neboť jak píše Kosík, „intelektuálům odzvonilo… a epoše osvícenosti … odpovídá, že kritičnost není usazena v jedné privilegované kastě, ale je přístupna všem (a – H.T.) má tedy šanci, že prolne celou společností.“

Ostatně je zřejmé, že tato výzva, byť dosud zřídka vyřčená, dávno je již vyslyšena, a tak splní-li se snad Masarykův sen o dokonalé centrální kontrole, která by měla zaručit bezvýhradnou čestnost chování každého z obyvatel této evropské džungle, můžeme se spolehnout, že archetypální tricksterská trojice Přemysl Oráč, Švejk a Strakáč nám ukáže cesty, kudy takový grandiózně depresivní projekt obejít.

[1] „… abysme zjednodušili čerpání tých dotací, abysme bojovali proti demokracii, abysme taky mysleli na naše zájmy…,“ hlásal Babiš na mimořádném sněmu Svazu měst a obcí na Pražském hradě.

Syndrom (sebe)upálení

Březen 7, 2016 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Úvod

Cílem tohoto zamyšlení je z psychoanalytické perspektivy zmapovat možné skryté motivy a nevědomé aspekty společenské dynamiky obětování života ohni. Vedle husovského výročí mě k němu přivedly opakované poznámky, že někdo trpí tendencemi k upalování nebo sebe-upalování. Někdy se taková narážka týkala příslušníků Církve husitské, někdy jiných Čechů, někdy Čechů obecně, a jednou i předobrazu této tendence, Jana Husa (srovnej níže uvedený obrázek). Jelikož každý dobrý vtip je vážný, pokusím se zde zmíněné tendence pečlivěji vymezit. Sebe-upalovací jednání v doslovném i přeneseném smyslu se zdá pro české prostředí typické. V našich dějinách lze sledovat sled výrazných historických a současně mýtotvorných postav, které se zřetelnou měrou spolupodílely na sebepojetí českého národa a jejichž život skončil ohnivou obětí. Mimo jiných lze za ikony této – řekněme – ohnivé linie, pokládat Jana Husa, Jana Palacha a Zbyňka Fišera. Jakkoli jejich život skončil skutečným upálením, za podstatu jejich příslušenství k této linii pokládám spíše sebe-upalovací jednání v přeneseném slova smyslu. Jedná se o hrdiny, kteří se vrhali se do situací, jež jim neprospěly, kdy na sebe brali velké břemeno a které ústily do jejich odsouzení. Ohnivá „tečka“ za jejich životem se stala spíše základem jejich ikonického postavení.

Nádech sebe-upalování v širším slova smyslu lze cítit v českém sklonu k sebepodceňování či sebemrskačství, nebo také v tom, jak ochotně na sebe bereme „tíži celého světa“ a neváháme ohrožovat vlastní budoucnost tím, že se jeho stav pokoušíme napravit. Nabízí se hypotéza o syndromu sebeupálení, psychologii obětavé sebe-nenávisti. Může být otázkou sebezáchovy se v tomto syndromu zorientovat a pokusit se ho léčit. Postižený jedinec nebude mít o takový záměr zájem, avšak i na něj může mít konfrontace s úvahami o onom syndromu terapeutický efekt. Na závěr úvodu je dobré připomenout, že psychologizace se nerovná znehodnocení. V určité situaci každý akt může mít smysl, nicméně je důležité si být vědom, že k analogickým aktům je možné mít sklon: pokud se upálím v nesprávný okamžik, znemožním své upálení v okamžik správný.

Iracionalita oběti za pravdu

Bylo řečeno, že každý akt může mít svůj smysl. Oběť života za pravdu, jíž česká ohnivá linie počíná, je však z tohoto pravidla výjimkou. Pravdu je třeba hájit, ale platným argumentem. Jsou-li pravda a argumenty pro ni vysloveny, nezbývá než nechat její ohlas posluchačům, osudu nebo Bohu. Pokud je třeba za nějaké tvrzení obětovat život, znamená to, že pravdivé není. Tyto teze se mohou zdát dost silné, nicméně myslím, že při troše upřímnosti, jejíž podmínkou je zde „uzávorkování“ pietního vztahu k pojednávaným „ikonám“, není jejich prokázání obtížné. Sebeobětování je základem mnoha tradic. Křesťanská výzva k němu má však své meze, neboť pokoušet se opakovat oběť Ježíše ničí povinností být nemůže. Pokud je pravda Bohem, zajisté se jí máme držet. Je ale třeba, abychom ji bránili? Pravda je přece silnější než my a ke svému vítezství naši pomoc nepotřebuje. Zajisté, oběť za pravdu oslovuje téměř jako pravda sama. Pak jde ale o falešný argument, protože ne vše, za co může byt položen život, je pravda.

Jistota, že pravda vítězí, plyne z poznání, že její panství nezáleží na nás. Víra v pravdu stojí na přesvědčení, že je věčná, nezávislá na mínění a vůbec veškerém lidském úsilí. Obětovat za pravdu život, domnívat se, že pravda potřebuje, aby byla člověkem za cenu života bráněna, je tedy podmíněno nevírou v pravdu a je mrháním životem. Dobře to může ilustrovat následující myšlenkový experiment: Co by v situaci Husa dělal Old Shatterhand, prototyp hrdiny, který se vyznačuje vysokou morálkou, nicméně jedná jako člověk, tedy ví, že dělá chyby, je konečný, podstupuje riziko a nespoléhá na nadpřirozenou pomoc? Do Kostnice by jel, aby měl možnost ovlivnit smýšlení mocných. Kdyby však jediným způsobem, jak si zachránit život, bylo odvolat, neodvolal by, aby se ještě téže noci pokusil zbavit pout, vplížit do místnosti, kde by byla uschována jeho winchestrovka, a osvobodit další nespravedlivě stíhané?

Hus jednal, jako by to, zda pravda přetrvá, záviselo na tom, zda se za ni postaví. Jako by nikdo nemohl vědět, čemu věřit, kdyby se nemohl orientovat tím, za co se obětoval Hus. Pokud Hus do takové míry v pravdu nevěřil, že se nemohl opřít o její sílu, její moc oslovit a přesvědčit, pokud natolik nevěřil rozumovým schopnostem těch, které inspiroval, aby se mohl spolehnout na to, že odhadnou, proč by bylo možno také z pragmatických důvodů zalhat, co ho vedlo k tomu, že se za pravdu nebo za své věrné obětoval? Husova extrémní odvaha nás může fascinovat, pokud se však od onoho oslepujícího kouzla dokážeme oprostit – k čemuž měl sloužit příklad s německým greenhornem – můžeme se ptát, zda jeho čin nenarušil naší schopnost rozlišovat, která oběť je smysluplná, a která nikoli. Pravdě jako takové prospět nemohl, protože ta, je-li pravdou, není na lidech závislá. Neprospívá oběť za pravdu spíše lži, neboť její odpůrci jsou při ní zneškodněni?

Na podporu výše uvedeného tvrzení, že Husova oběť byla vedena duchem nevíry, chci uvést tři následující poukazy. Zaprvé, Hus je hrdinou Hymnu na Satana nobelisty Giosuè Carducciho.[1] „Příchod symbolické vlády Satana a hmoty“[2] je v něm oslavován i těmito slovy: „Viklef a Hus, ty hlasy osudu, jež vzteklé plameny nezničí, pozdvihnou do vzduchu své volání: plný je čas nového věku svítání.“ Dále, jako „průkopníka spirituální svobody, jenž nemá paralely,“[3] Husa oceňuje zednářské hnutí, které je principem smluvního bratrství s křesťanstvím v ostrém rozporu. A v posledku, Hus se stal předmětem knihy Jan Hus, muž pravdy Benita Mussoliniho, jejíž Úvod končí výzvou: „Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil zášť k duševní i světské tyranii jakékoli formy, ať teokratické, ať jakobínské.“[4] Materialismus, bratrství omezené na smluvní spojence a zášť – aspekty, s nimiž je v uvedených poukazech spjato Husovo dědictví, jsou principy, jejichž spojitost s křesťanskou vírou se nedá obhájit.

Husův čin se ukazuje iracionálním jak s ohledem na filosofickou víru ve věčnost pravdy, tak ve vztahu ke zdravému rozumu (což bylo ilustrováno experimentem s figurou Old Shatterhanda), stejně jako ve vztahu k zásadám křesťanské morálky, dle níž je sebevražda hříchem. O sebevraždu se pochopitelně nejedná, pokud chybí vůle k smrti a smrt je jen vedlejším výsledkem při dosahování jiného cíle. Tací, kteří za pravdu život nasadí, ale jejichž úmyslem není se obětovat, jsou hrdinové, to však není případ mistra Husa. Obdobnou iracionalitu, nevěcnost nebo skrytost motivů můžeme předpokládat i u ostatních představitelů české „ohnivé linie“. Cituji jen údajné vyjádření Jana Palacha, podle výpovědi jeho spolužáka Luboše Holečka pronesené v nemocnici krátce před smrtí: „Můj čin splnil účel“.[5] Palach údajně pokračoval následující výzvou: „Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji…“[6] Původně Palach souhlasil s plánem na sérii demonstračních sebeupálení, po svém činu však vyzval ostatní k tomu, aby bojovali živí. Mohl si být tak krátce po svém činu jist, že jeho smrt vyvolá požadovaný burcující efekt a že v tomto smyslu dalších sebevražd netřeba? Anebo je možno v jeho tvrzení o splněném účelu zaslechnout jistotu vycházející až příliš zevnitř?

Bezmocní pomocníci

Lidé traumatizovaní Husovou obětí se vrhli do krvavých odplat – jedno upálení mělo za následek vypálení mnohých měst, Husova ochota odevzdat se hranici střídala výzvy k upalování jiných. Bondyho četné pokusy o sebevraždu završené jeho úmrtím na následky popálenin, jež utrpěl při kouření cigarety v posteli krátce poté, co se v tisku objevil jeho dopis mrtvým přátelům Boudníkovi a Hrabalovi, v němž vyjadřoval přesvědčení brzkého shledání s nimi, tvoří určitou jednotu s jeho nezlomným názorem na nutnost tzv. globální genocidy, nedobrovolného a podstatného snížení počtu obyvatel planety, např. prostředky nucené sterilizace.[7] Věřím, že kdyby smyslem pojednávaného typu oběti bylo ochránit život – život v širším než individuálním rozměru – a ne stavět se z iracionálních pohnutek na obranu abstraktních hodnot, jako je pravda nebo ekologická rovnováha – nemohly by dvě strany destrukce být tak těsně spjaty. V duchu Kantova kategorického imperativu se domnívám, že bojovat se má tak, jak mohou bojovat všichni. Podobné stanovisko, směrované na adresu možných Palachových následovníků, zaujal ve svém komentáři jeho činu básník Jaroslav Seifert: „Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se.“[8]

Základními prvky psychické dynamiky jsou mechanismy projekce – promítnutí navenek, a introjekce – přijetí dovnitř. Jednota těchto mechanismů v nevědomé dynamice může vysvětlit, proč jsou tendence k upalování a sebe-upalování od sebe obtížně oddělitelné. Na obecné rovině lze upálení chápat jako destrukci. Dle úvah zakladatele moderní psychologie Sigmunda Freuda a zkušeností jeho následovníků je kořen destruktivního jednání pudový, a proto byl označován termínem pud smrti. Ten může být směrován buďto dovnitř – to je jeho primární podoba, anebo ven – tam se obrací z obranných důvodů. Pokud je jedinec nucen vnější agresi z nějakého důvodu potlačit, pud smrti se znovu vrací dovnitř.[9]

Vedle svého destruktivního rozměru se upálení vyznačuje i dalšími podstatnými psychologicky relevantními rysy. Jakožto akt oběti je spjato s koncepty zodpovědnosti a viny. Zdánlivá nesobeckost sebeobětování pro věc pravdy, převzetí zodpovědnosti za osud pravdy a pokus vykoupit viny ostatních upomíná na koncept mesiášského komplexu. Jeho nositele k němu mohla do jisté míry předurčovat již jejich jména – husa bývala předmětem venkovských rituálů, k zápalné formě oběti odkazuje příjmení Palacha – rákosu. Ani Fišerovo přijetí pseudonymu Bondy na protest vůči antisemitismu z naznačeného stereotypu mesiášství nevybočuje. Jeho propracovanější uchopení nabízí koncept syndromu pomocníka, jehož autorem je psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer.[10] Tento pojem označuje soubor znaků, jimiž se vyznačuje osobnost, jež tenduje k tomu věnovat se pomáhající profesi. Vychází ze zkušenosti, že v oboru péče se obvykle snaží uplatnit ti, kteří ji současně i potřebují a kteří svou frustraci odreagovávají tím, že se obětují pro druhé. Takto motivovaní pomocníci mají sklon svou roli zneužívat a své klienty manipulovat, nebo vyhořet a v posledku nepomáhat ani jiným ani sobě.

Kněžské povolání Husa i učitelská činnost Bondyho do profesního profilu Schmidbauerova konceptu spadá. Syndrom pomocníka ovšem netřeba omezovat na tzv. pomáhající profese, resp. jejich příslušníky. Ostatně samotný Schmidbauer má s vymezením okruhu těchto profesí trochu potíž. Bude přesnější a plodnější, pokud jej nebudeme vztahovat ke konkrétním profesím, ale spíše ke sklonu fixovat se především k pomáhajícímu rozměru činnosti, jíž se jeho nositel věnuje. Jako pomocník se jistě může chápat letec stejně jako zahradník. Na určitou spjatost s tímto druhem psychického nastavení zajisté poukazuje i Palachova dětská fantazijní identifikace s mistrem Husem nebo jeho celoživotní intenzivní vztah s tělesně postiženou přítelkyní.[11] Odraz šířeji pojatého syndromu pomocníka můžeme sledovat v názoru, že člověk v nouzi má nárok na pomoc druhého, jež je popularizován v souvislosti s aktuální migrační vlnou. Že žádná taková povinnost neexistuje, může být zřejmé již kontrolní aplikací kategorického imperativu: Pokud by každý věnoval pozornost všem, kteří jsou v nouzi, neměl by nikdo ani vteřinu na sebe a po pár týdnech takto vynucených spánkových deprivací a půstů by nebyl nikdo, kdo by komu pomáhal. V aluzi na oblíbený český film lze dovodit, že nikoli „musíme si pomáhat“, ale se svým blízkým bychom měli.

Syndrom pomocníka souvisí s oidipským komplexem. Lze ho chápat jako jeho variantu, anebo přesněji jako variantu jeho řešení. Nutkání k pomáhání může být reaktivním výtvorem, reakcí kompenzující pocity bezmoci jedince, který jako dítě necítil dostatek bezpečí a ochrany v rodičovském prostředí. S ohledem na pocity bezmoci týkající se vnitřní psychické reality jedince nemusí být podstatné, zda jeden nebo oba rodiče skutečně chyběli, nebo zda se dítě „jen“ ve svých fantaziích zaobíralo vraženými úmysly.[12] Pomáhání může být prostředkem, jak oslabit pocit viny za fantazii o zabití rodiče, resp. jak se vypořádat s archetypálním proviněním vraždou prapředka. Tato vina je vlastním kořenem výčitek, které nás provázejí, pokud nejsme svým rodičům v duchu věrni, melancholie, pokud své rodiče nenávidíme, i když jsme je již opustili, nízkého sebevědomí, pokud nevěříme, že by nás i dnes pochválili, a zženštilosti, pokud jsme muži a pokud bychom i v dospělosti rádi svého otce porazili v soutěži o lásku ženy, jež je jeho partnerkou a naší matkou.

Na oidipský kořen upalujících tendencí poukazuje také to, co bych ve stopě M. C. Putny označil jako archetyp krásného mladíka.[13] Putna poukazuje na to, že oblibu si dobyli především ti mučedníci, kteří byli zabiti jako mladí a krásní. Dle jeho názoru právě v důsledku působení mučednického archetypu bývá ve výtvarných zpracováních Hus omlazován, zeštíhlován a zkrásňován. Putna v této souvislosti připomíná také postřeh Ferdinanda Peroutky, že i „mladistvý mučedník Julius Fučík“ byl „z mrtvých komunistických adeptů vybrán možná právě proto, že byl mladý a krásný.“[14] Nedospělý jedinec může být fascinován vizí věčného mládí, která odvrací hrozbu konfrontace s otcem a slibuje možnost vyhnout se úkolům zralého věku.

Motiv mládí navádí ke spjatosti syndromu sebeupálení s tzv. syndromem nadaného dítěte, konceptem švýcarské psychoanalytičky a filosofky Alice Millerové.[15]  Ti, kteří mají tu „smůlu“, že jsou v dětství schopni pomáhat svým emocionálně nevyrovnaným rodičům, se podle Millerové často stávají adepty pomáhajících profesí, kde nutkavě sledují svůj v dětství osvojený zvyk, že ocenění je možno dosáhnout jen tehdy, pokud své potřeby obětují druhým. Zdá se téměř nadbytečné poukázat na to, že mimořádné nadání je dalším rysem spojujícím trojici erbovních postav předložené hypotézy české „ohnivé linie“, rektora pražské univerzity, studenta její filosofické fakulty a jednoho z nejproduktivnějších a nejoriginálnějších českých filosofů, i jejich mytologického spřízněnce. Mládí – anebo fixace na něj, zodpovědnost, vina a sebeobětování, nadání i destruktivita se sbíhají do jediného trsu, jenž se může stát potravou mnohých a zhoubou jeho nositelů.

Přemyslovský komplex

Nyní se od obecných rysů aktu sebeupálení obrátím k jeho specifické charakteristice, tedy zničení ohněm. Když Freud pojednává slavný případ Vlčího muže,[16] zmiňuje svůj postřeh, že Hus bývá oblíbenou postavou dětí, které trpí enurézou (pomočováním). V jiném textu, věnovaném tématu získání ohně,[17] uvádí, že podmínkou toho, abychom tento živel podřídili své moci, byla schopnost zadržet pudový impuls skropit oheň močí. Na vědomé rovině může být enuretikovi Hus hrdinou takového zadržení, zatímco na nevědomé rovině může počůranec fantazírovat o tom, že se Hus nebezpečné situaci vystavil veden vírou v bezednost své „vlastní studny“. Freudovy zmínky naznačují hypotézu, že odvaha odevzdat se ohni může být reaktivním výtvorem kompenzujícím neschopnost zadržet pudové impulsy a přizpůsobit se vnější realitě.

„Fénixovský“ způsob Husovy popravy, Palachova protestu a Bondyho nehody upomíná na koncept prométheovského (přemyslovského – H. T.) komplexu Gastona Bachelarda. V práci Psychoanalýza ohně[18] Bachelard uvažuje o oidipském a intelektualistickém rozměru ohnivé symboliky a píše: „Prométheovský komplex je vůlí k intelektualitě, je nutkáním vědět tolik, co otcové, více než oni, tolik, co naši učitelé, a více než oni … prométheovský komplex je oidipovským komplexem života intelektu.“ V návaznosti na předchozí úvahy by se dalo říci, že prométheovský komplex, jak ho Bachelard pojímá, je vlastně oidipovským komplexem projevujícím se na rovině intelektu. Konstruktivním řešením oidipovského komplexu je ale spíše odložení uspokojení, vzdání se prvních pudových objektů a rezignace na to přemoci oidipovské rivaly, a nikoli pokračující touha vědět „více než oni“, jak o ní píše Bachelard. Z psychoanalytického hlediska je proto prométheovský komplex „pouze jedním z možných vyústění oidipovské rivality, a nikoli intelektuálním aspektem oidipovského komplexu jako takového. Dětské sexuální a agresivní touhy jsou v případě prométheovského komplexu nedostatečně sublimovány do touhy po ideálním vědění, poznání s velkým „p“, které má zaručit přemožení oidipovských rivalů.“[19] Intelektuální zaměření pojednávaných postav již bylo konstatováno. Prométheovská přepjatost tohoto zaměření se zdá být zřetelná v husovské ambici stát se garantem pravdy a jejího trvání.

K otázce příčin bych citoval ze svého článku Prométheus z Trevíru, který pojednával o Karlu Marxovi, jenž trpěl stejně spalující touhou: „Co je příčinou toho, že se prométheovský komplex objeví? Prométheus, prométheovský Oidipus nedokáže vyřešit úkol oidipovské fáze kvůli deficitům v anální fázi, tedy v ranějším období nácviku na toaletu. Necitlivá výchova vyústila v nutkavý odpor vůči jakýmkoli autoritám, které přikazují ´co, kde a kam´. Zápasy oidipovského období jsou o hranicích, identitě, omezeních a zklamáních. Sofoklův Oidipus, který je, velice zjednodušeně řečeno, člověkem s nevyřešeným oidipovským komplexem, je předurčen k tomu hranice překračovat, identitu rozpouštět. Prométheus stejně jako Oidipus symbolizuje vzdor proti každé autoritě, ale v sublimované – de-sexualizované formě. Ve společenské oblasti Prométheus reprezentuje archetyp rebela, který se odmítá podřídit existujícím strukturám a který dokáže své okolí uchvátit gigantickými představami o vlastních schopnostech změnit svět.“[20] Neposlušnost vůči autoritám, neskromná představa o vlastních schopnostech[21] i „přemyslovský“ důraz na racionální obhajobu vystupuje do popředí u všech třech zmiňovaných reprezentantů české „ohnivé linie“. Motivy vzpoury, kulminující ve snaze podílet se na rozhodnutí o okolnostech vlastní smrti, i intelektuálně nedůvěřivý charakter je typický pro Husa, Bondyho a českou povahu jako takovou. Dalším aspektem „fénixovského“ archetypu je fantazie o znovuzrození, kterou motiv povstání z popela nabízí. Očistný aspekt archetypu smrti v plamenech může nevyřešeným oidipským komplexem zatížené typy přitahovat příslibem nového života zbaveného pocitů zašpinění a viny. Co ale při své aktivaci spouští, jsou nová provinění a traumata z nich.

Závěrečné otázky

Pokusy o propagandistické využití Husovy popularity u příležitosti výročí jeho úmrtí v roce 2015 naznačují, že vzpomínka na onu událost je stále živá. Sdílený otřes z kolektivního násilí, jehož obětí se tato otcovská postava stala, by mohl být jedním z kořenů sebe-obětavého a sebe-podrývavého charakteru Čechů. Je Husova poprava zdrojem traumatu, které s sebou jako příslušníci jeho totemu neseme? Nebo pro nás oživila vzpomínku na evangelia a mučednickou tradici na ně navázanou? Anebo dokonce náš zájem o Husa odráží archaickou vinu za vraždu vůdce kmene, jehož členy byli naši prapředci? Má však vůbec česká společnost sebeobětavou nebo prométheovskou povahu? Jsme těmi, kterým Hitler říkal cyklisté? A hrbíme se proto, abychom vyvázli, anebo proto, abychom měli čas připravit povstání? Současná česká společnost spíše zmateně postává nebo kolísá. Možná uvažujeme o tom, že člověk sice má jít vzpřímeně, ale ne na hranici. Opakujeme si, že Pravda vítězí!, ale fixujeme se na toto heslo proto, že v pravdu a její moc nevěříme. Jako bychom v souladu se Schmidbauerovými úvahami o působení syndromu pomocníka trpěli vyhořením a váhali, zda nutkání k oběti vyhovět.

Je vůbec Hus českým mučedníkem? Je příběh o Husovi vůbec reálný? Není to legenda pro důvěřivce? Možná je právě příliš mýtický, téměř pohádkový charakter oné události příčinou toho, že se chováme, jako by Husa nebo Palacha nebylo. Nabízí se otázka, zda není neurotická povaha českého národa důsledkem toho, že jsme uvěřili příběhu, který se nestal a kterému instinktivně odmítáme dostát, neboť je jaksi – vtipný. Husovská legenda se zdá jaksi až přespříliš působivá. Ptačí jméno je příliš zřetelnou aluzí na předobraz fénixe, působiště na Kozím hrádku obětní asociaci příliš nabízí. Bylo nutné, aby Hus, na cestě do své „kostnice“, vyrazil z Krakovce, aby dorazil – na noc předtím, než se odevzdal svým nepřátelům – do Ravensburgu, města stejně krákoravého? Učenec pocházející z nejprostšího prostředí, jenž rychle stoupá v univerzitní hierarchii, ideolog nemravného a krutého monarchy a přítel jeho ženy, inspirátor násilných činů, absentér u papežského soudu, který vyrazí na koncil poté, co je mu císařem přislíbena bezpečnost, hrdinně a obětavě složí svůj život na oltář pravdy? Můžeme si klást i otázku, proč nebyla v jeho případě užita obvyklá technika upálení, kdy obecenstvo mohlo vidět hořící tělo, ale byl „úzkým otvorem … zaveden do nitra hranice“,[22] aby nakonec popel z jeho těla byl – snad pro jistotu oklamání – rozházen do Rýna. Pokud je příběh o Husovi příběhem reálným, není divu, že naši kolektivní nevědomou psyché svými mýtickými znaky oslovil. Pokud byl záměr ji oslovit, není divu, že byl příběh zkonstruován tak, jak se s ním setkáváme.

Není sebeupálení víc než co jiného působivým symbolem poroby, jíž se nelze vzepřít jinak než sebevražednou rezignací? Nemohla být Husova exekuce pokusem uměle oživit archetyp zabitého otce, jehož oběť bude mít na „zírající dav“ efekt výzvy k nutkavému, tedy iracionálnímu a potenciálně „nemístnému“ sebeobětování? Vytvořit novou oidipovskou vinu, pocity provinilosti, které nutkají k pokusu o vykoupení? Přidržíme-li se hypotézy o pocitech viny jako součásti syndromu sebeupálení typickém pro českou psyché, můžeme zahlédnout cestu, jak ven z některých vnitřních konfliktů, jimiž jsme v současnosti jako společnost rozdělováni. V otázkách imigrace se střetáváme se svým černým svědomím. Přestaňme se cítit provinile, a nebudeme se imigrace tolik děsit. Přestaňme se podílet na ničení jiných zemí, a nebude k nám odtamtud nikdo utíkat. Začněme těm, které jsme poškodili, skutečně pomáhat (vybudujme například studny) a začnou nás k sobě naopak zvát. Dokud nevystoupíme z cyklu výzev k bezbřehému sebeobětování a vzdoru vůči nim, budeme ochromeni pocity viny, které nepřehlušíme než „vypalováním měst“ anebo vůči nimž neohluchneme než „vypálením červa“. V souladu se svým pomahačským komplexem si Češi někdy říkají, že jsou národ hasičů,[23] někdy však zapomínají, že jednou z hlavní zásad záchranáře je neohrozit sebe.[24] Za pravdu netřeba umírat, pro začátek stačí, když se zbavíme posedlosti lhaním.

Literatura a další zdroje

Bachelard, Gaston, Psychoanalýza ohně, Praha 1994.

Bondy, Egon, O globalizaci, Praha 2005.

Brož, Martin, Hus, 2015.

Carducci, Giosuè, Hrozny v sloupoví, Praha 1967.

Freud, Sigmund, Z dějin případu dětské neurózy, in: týž, Spisy z let 1917–1920, Sebrané spisy Sv. XII, Praha 2003.

Freud, Sigmund, K získání ohně, in: týž, Spisy z let 1932-1939,Sebrané spisy Sv. XVI, Praha 1998.

Hasičská hesla, in: Rewue.cz, časopis sborů dobrovolných hasičů, URL: http://www.rewue.cz/has_texty/has_hesla.html.

Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006.

Kleinová, Melanie, Závist a vděčnost a další práce z let 1946-1963, Praha 2005.

Koloc, Tomáš, Jan Palach a Všetaty, in: Kulturní noviny, roč. 7, č. 6, 2016, URL:          http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/6-2016/jan-palach-a-vsetaty.

Matejovsky, T. M., John Hus: Reformer and Martyr, in: The Builder Magazine, April 1930 – Volume XVI – Number 4, URL: http://www.phoenixmasonry.org/the_builder_1930_april.htm.

Millerová, Alice, Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já, Praha 2001.

Monestier, Martin, Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Praha 2004.

Putna, M. C., Archetyp mladého mučedníka, in: Blažek, Petr – Eichler, Patrik – Jareš, Jakub a kol. (eds.), Jan Palach, Praha 2008, s. 169-175.

Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha 2015.

Sofoklés, Král Oidipús, Praha 2010.

Štampachová, Tereza, Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha (Magisterská diplomová práce), Brno 2009.

Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

Poznámky

[1] Carducci, Giosuè, K Satanovi, in: týž, Hrozny v sloupoví, Praha 1967, str. 33-35.

[2] Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006, str. 144.

[3] Matejovsky, T. M., John Hus: Reformer and Martyr, in: The Builder Magazine, April 1930 – Volume XVI – Number 4, URL: http://www.phoenixmasonry.org/the_builder_1930_april.htm.

[4] Helan, Pavel, Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Praha 2006, str. 289.

[5] Z výpovědi Palachova spolužáka Luboše Holečka, který s umírajícím hovořil před smrtí v nemocnici, in: Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

[6] Tamt.

[7] Srv. Bondy, Egon, O globalizaci, Praha 2005.

[8] Sígl, Miroslav, Ze záznamů kronikáře a encyklopedisty o historickém činu Jana Palacha, URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_01.php.

[9] K proměnám pudu smrti srv. např. Kleinová, Melanie, Závist a vděčnost a další práce z let 1946-1963, Praha 2005.

[10] Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka. Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha 2015.

[11] Srv. „Janův otec byl typický český vesnický písmák; ve své domácí knihovně soustředil všechny klasické knihy, především z české historie. Lásku k ní s velkým zaujetím předával svým synům. Jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. Vztah k němu přejal zvláště mladší syn Jan (syn Jiří byl o sedm let starší), o němž se tradovalo, že když na něj otec volal, přišel, až když se zavolalo: „Jene Huse, nebo Jene Žižko!“ (Koloc, Tomáš, Jan Palach a Všetaty, in: Kulturní noviny, roč. 7, č. 6, 2016, URL: http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/6-2016/jan-palach-a-vsetaty.)

[12] Oidipovský mýtus oba aspekty spojuje, když vypráví o tom, že Oidipus byl nejprve vychováván náhradními rodiči, aby poté, když je opustil, náhodně zabil svého otce. (Srv. Sofoklés, Král Oidipús, Praha 2010.)

[13] Putna, M. C., Archetyp mladého mučedníka, in: Petr Blažek, Patrik Eichler, Jakub Jareš a kol. (eds.): Jan Palach, Praha 2008, s. 169-175.

[14] Tamt.

[15] Millerová, Alice, Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já, Praha 2001.

[16] Freud, Sigmund, Z dějin případu dětské neurózy, in: týž, Spisy z let 1917–1920,Sebrané spisy Sv. XII, Praha 2003.

[17] Freud, Sigmund, K získání ohně, in: týž, Spisy z let 1932-1939,Sebrané spisy Sv. XVI, Praha 1998.

[18] Bachelard, Gaston, Psychoanalýza ohně, Praha 1994.

[19] Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

[20] Tippelt, Hynek, Prométheus z Trevíru, in: Ergo 2006, č. 1. (Marx – životnost iluze), Ústí nad Labem 2006, str. 15-25.

[21] Srv. fragment z posledních slov Jana Palacha: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ (poslední věta nahrávaného rozhovoru psychiatričky MUDr. Zdenky Kmuníčkové s Janem Palachem uskutečněného dne 17. ledna 1969 na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech, podle: Štampachová, Tereza, Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha (Magisterská diplomová práce), Brno 2009.

[22] Monestier, Martin, Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost, Praha 2004.

[23] Srv. „Co Čech, to hasič! … Kdo Čech, ten hasič statečný, je vždycky moje heslo; kéž by Vám, bratři předrazí, jen samé štěstí neslo! … Kéž hasičem se zove každý Čech, pak sprostíme se snadno útrap všech!“ (Hasičská hesla, in: Rewue.cz, časopis sborů dobrovolných hasičů, URL: http://www.rewue.cz/has_texty/has_hesla.html.

[24] Srv. Obecné zásady při poskytování první pomoci, in: Základy první pomoci (výukový materiál Kvalifikační a personální agentury, o. p. s.), URL: http://docplayer.cz/8061416-Zaklady-prvni-pomoci.html.