Archív

Archive for the ‘Jeden za všechny a všichni za jednoho. Psychologie sebevražedného terorismu’ Category

Jeden za všechny, všichni za jednoho. Psychologie sebevražedného terorismu (2005)

Březen 24, 2009 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Co za člověka je sebevražedný terorista? Proč někdo zabije sám sebe proto, aby mohl zabít nevinné lidi? Je za tím náboženský fanatismus, chudoba, touha po pomstě, nevzdělanost, vymývání mozků nebo duševní porucha? Jaký je psychologický profil sebevražedného teroristy? Neudělali bychom v jeho situaci totéž? Je třeba důkladně porozumět sebevražedným teroristům, protože jenom tak budeme moci pokročit směrem k účinné prevenci jejich činů.

Sebevražedný terorismus se stal žhavým tématem mnoha společenských věd. Vedle prací historiků, kriminologů, sociologů, vojenských expertů a politologů vznikají i psychologické studie, které se snaží pochopit motivaci samotného sebevražedného teroristy. Kladou si otázku, co je to za touhu, která člověka dovede k tomu, aby se pokusil zabít co nejvíc lidí nebo aby způsobil co největší materiální škody a spolu s tím zabil i sám sebe. Je to oběť pro nějakou ideu? Nebo se jedná o šílence?

Nová forma boje

Svět se hluboce změnil a my mu přestáváme rozumět. Kdysi vypadala válka většinou tak, že se na poli střetly dvě armády dvou znepřátelených států. Dnes jsou ozbrojené konflikty téměř vždy záležitostí uvnitř jednoho státu. S touto proměnou souvisí objev terorismu jako nové formy boje. Jedná se o útok na civilní obyvatelstvo s cílem vyvolat strach a paniku, a změnit tak veřejné mínění. Náš cit pro spravedlnost se proti takovému způsobu vedení války bouří, ale něco je nám nepochopitelné ještě víc: bojovník, který si je naprosto jist, že akce, do které jde, bude jeho poslední. Člověk, který do toho jde, přestože ví, že aby mohl zabít, bude muset zabít i sám sebe. Sebevražedný terorista.

Tento způsob boje vypadá nepochopitelně, až absurdně. Čteme takové zprávy, jako že dvaadvacetiletý student vběhne do autobusu, odpálí bombu připevněnou na svém těle, čímž se mu podaří zabít devatenáct nevinných obětí, a jeho otec tvrdí, že je na svého syna pyšný. Naše představivost je v koncích. Máme pocit, že se nedokážeme vžít do toho, co se děje v hlavě člověka, který se rozhodl provést sebevražedný útok, ani do toho, co se děje s jeho okolím, které ho oslavuje.

Komunistický manifest i Korán

Je pravděpodobné, že motivace k sebevražednému terorismu nesouvisí s konkrétní ideologií, kterou teroristé svůj boj zaštitují. V jazyce psychologie se jedná pouze o tzv. racionalizace, tedy dodatečné vytváření důvodu nějakého činu. Břetislav Tureček na internetových stránkách infoservis.net argumentuje takto: „Historie mnoha organizací dokládá, že směřování té či oné skupiny nemusí být vždy nutně spjato s jednou ideologií – často mohou u jedné skupiny postupně sehrát roli hybné myšlenky dokonce doktríny zcela protichůdné. Ukazují to například osudy Lidové fronty pro osvobození Palestiny.“ Tato skupina měla tři proudy, islámský, nacionalistický a marxistický, a v různých dobách převládal různý směr. Zásadní roli musí hrát spíše cíle, nikoli způsob, jakým je kdo ospravedlňuje.

Smrtící varianta v nás

O šílence se každopádně nejedná. Izraelský psycholog Ariel Merari, dlouholetý specialista na sebevražedné útoky, tvrdí, že žádný z teroristů, kterými se zabýval, nevykazoval jasné známky psychopatologie. Sebevražedný terorista musí být naopak spolehlivý. Musí dokázat překonat strach a obrovský stres, kterému je vystaven ve chvíli, kdy ví, že se neodvratně blíží jeho smrt. Musí zachovat klid tváří v tvář sobě samotnému.

Jak tvrdí na internetových stránkách České psychoanalytické společnosti Martin Mahler, jedná se spíše o extrémní rozvinutí něčeho, co v sobě má každý z nás: „Snad všichni máme ve svém primitivním archaickém scénáři ukrytu i takovou smrtící variantu, soudě podle toho, jak snadno se stává součástí kolektivního já ideálu v určitých společnostech. Podle jednoho průzkumu veřejného mínění souhlasilo 76% dotázaných Palestinců se sebevražedným terorismem proti Izraelcům.“

Tělo jako projektil

Sebevražedný útočník nejenže není blázen, ale naopak může mít ke svému činu mnoho racionálních důvodů. Sebevražedný teror má totiž z vojensko-taktického hlediska řadu důležitých výhod. Tyto výhody se uplatní hlavně v situaci boje proti obrovské přesile. Vzhledem k tomu, že není třeba plánovat únikovou cestu, organizace útoku se celkově velice zjednoduší. To sníží náklady i riziko vysledování kompliců. Útok je mnohem účinnější a přesnější, když nejsou jeho možnosti omezeny ohledem na bezpečnost útočníka. Sebeobětování, ke kterému se útočník odhodlal, posílí jednotu teroristické organizace. Zároveň taková odvaha vzbudí děs mezi těmi, kdo patří k nepřátelské straně. Civilní obyvatelstvo se bojí, co všechno se může stát, stalo-li se toto. Je ohrožena jejich vlastní bezpečnost, a tak mohou začít naléhat na vládu, aby požadavkům teroristů vyhověla. Z tohoto důvodu se mluví o tom, že terorismus obecně a sebevražedný terorismus zvlášť je hlavně formou psychologické války. To je pravda, ale nejen to. Z vojenského hlediska je sebevražedný terorismus jednou z mála možností boje proti muničně, početně a finančně mnohem silnějšímu nepříteli. Slovy jedné z trenérek sebevražedných teroristů: „Tělo je stalo naší nejsilnější zbraní.“

Poslední šance

K taktice sebevražedných útoků se uchylují ti, kteří jsou ve svém boji v situaci naprostého zoufalství. Posledním pokusem Japonců zvrátit vývoj druhé světové války byli piloti kamikadze. Když byl Hitler postaven před návrhy velení svého vojenského letectva obrátit se k tomuto způsobu boje, odmítl, protože kdyby návrh přijal, dal by tím najevo, že je v naprostých koncích. Připustil by sám sobě i svým nepřátelům, že nemůže konkurovat tradičními vojenskými prostředky.

Jako reakci na zoufalou situaci lze pochopit odhodlanost teroristické skupiny nebo společnosti, která ji podporuje. Když nezbývá nic jiného, je třeba zkusit sebevražednou taktiku. Touto úvahou ale nelze vysvětlit chování těch, kteří samotný sebevražedný útok provedou. Leckdo může totiž souhlasit s tím, že sebevražedný útok je poslední šance, ale nenajde v sobě odhodlání nebo touhu tento čin sám provést. Společnost, jako v případě Palestinců, může tento čin podporovat, ba uctívat, otázkou ale je, kdo z nich se toho ujme. Společnost není živočich, nemá pud sebezáchovy, ale jednotlivý člověk ano. Co je schopno tento pud převážit?

Náboženský fanatismus?

Odpověď, kterou slýcháme nejčastěji, zní: „Za vším sebevražedným terorismem stojí náboženský fanatismus a agresivita vlastní islámu.“ Tento názor je zcela mylný. Ariel Merari, který svá data čerpal také z rozhovorů s teroristy, kteří byli při pokusu o sebevražedný útok dopadeni, shrnuje své výzkumy takto: „Náboženský fanatismus není ani nutným, ani dostatečným faktorem motivace sebevražedného teroristy.“ Existují teroristické skupiny, které používají sebevražednou taktiku, a přitom jejich ideologie je sekulární. Naproti tomu většina náboženských fanatiků odmítá stát se sebevražedným útočníkem.

Například Kurdská strana pracujících, do jejíž strategie patří i sebevražedné atentáty, je vyloženě protináboženská a její ideologie je spíše pseudo-marxistická. Podobně je tomu v případě Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Nábožensky orientovaní nejsou ani Tygři osvobození tamilského Ilámu působící na Srí Lance, kteří v počtu sebevražedných atentátů dokonce vedou, ani palestinské hnutí odporu Fatah.

Samson proti Pelištejcům

Náboženství obecně obsahují požadavek ochrany života včetně života vlastního. Islám pak, stejně jako křesťanství, obsahuje zákaz sebevraždy. V náboženských ani v mytologických textech, včetně Koránu, základního muslimského spisu, nenajdeme téměř žádný motiv, který by se podobal sebevražednému útoku. Nalezneme v nich samozřejmě mnoho sebeobětování. Ježíš na kříži je v tomto ohledu typický motiv. Sebeobětování není ale v těchto textech takřka nikdy spojováno s útokem.

Jednou z mála výjimek je příběh o Samsonovi v Knize soudců. Hospodinův posel Samsonově matce sděluje, že chlapec bude Boží zasvěcenec a jeho úkolem je vysvobozovat Izrael z rukou Pelištejců. Posledním Samsonovým činem, jeho triumfem, je stržení sloupů, na nichž spočívala budova, ve které Samsona drželi. Dům byl plný pelištejských knížat a jejich lidu. Samson vykřikl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Kniha soudců je textem ze Starého zákona, tedy tradice, ke které se hlásí křesťané, židé i muslimové.

Božský vítr

Náboženství bývá samozřejmě používáno k podpoře sebevražedných útoků, ale není hlavním zdrojem motivace samotných sebevražedných teroristů. Smyslem náboženské propagandy sebevražedného terorismu je spíše zesílit efekt, který sebevražedný útok má. Ideologové sebevražedného terorismu vědí, že když budou sebevražedné odhodlání interpretovat nábožensky, společnost, za kterou sebevrah bojoval, ho rychle začne uctívat. Stane se symbolem síly, která v dané společnosti dřímá, a tím se bojovnost a jednota této společnosti posílí.

Nábožensky orámovaná byla i vlna japonských pilotů kamikadze. Překlad slova kamikadze zní „božský vítr“. Toto jméno odkazovalo na dvě významné události v dějinách Japonska. Mongolské válečné loďstvo vyrazilo v letech 1274 a 1281 zaútočit na Japonsko, ale v obou případech bylo potopeno v důsledku náhle se objevivšího tajfunu. Japonci to vnímali jako zázrak seslaný z nebes. Sebevražední piloti byli tedy nazýváni jménem, které z nich činilo božský nástroj, a proto se měli stát předmětem bezmezné úcty.

Touha po pomstě?

Audrey Kurth Croninová ve své zprávě pro americký Kongres uvádí, že jedním z faktorů, motivujících někoho k tomu stát se sebevražedným teroristou, je touha po pomstě. Sirotci a vdovy chtějí pomstít násilnou smrt svého milovaného. „Žena, která přišla o svého chotě, je často odříznuta od produktivní společnosti a žije bez naděje, že by se její stav mohl změnit. Tak je tomu zvláště v tradičních společnostech.“ Z údajů shromážděných Arielem Merarim však vyplývá, že touha pomstít se zásadním faktorem není. Naprostá většina kandidátů sebevražedného útoku nebyla nikdy ve vězení, nebyla nikdy zraněna nebo bita nepřátelskou stranou a neztratila v boji proti nepříteli blízkého příbuzného ani přítele.

Nevzdělanost a chudoba?

Předpokládalo se, že jednou hlavních příčin sebevražedného terorismu je chudoba. Ukazuje se ale, že se jednalo o unáhlený soud. Je třeba rozlišovat společnost či skupinu, za niž sebevražedný útočník bojuje, a jeho samotného. Poměrně majetný člověk může obětovat svůj život za zájmy poměrně chudé společnosti. A skutečně tomu tak bývá. Z výzkumů Ariela Merariho vyplývá, že sebevražední teroristé pocházejí rovnoměrně ze všech ekonomických vrstev společnosti a že tedy chudoba není příčinou jejich jednání.

Podobně nepodložená byla domněnka, že sebevražedným teroristou se může stát jenom nevzdělanec, kterému někdo nabulíkuje, že když si připáše kolem těla trhavinu a vrhne se do davu lidí, spasí tím svět. „Donedávna se tvrdilo, že sebevražední teroristé jsou poměrně nevzdělaní, vysoce sugestibilní mladí lidé. Tento popis byl přesvědčivě vyvrácen,“ píše Audrey Kurth Croninová. Její názor potvrzují statistické údaje o tom, že vzdělání sebevražedných útočníků je spíše nadprůměrné.

Logika teroristovy mysli

O pohled do hlubin motivace sebevražedného útočníka usilují psychoanalytici. Jedna úvaha vychází z předpokladu, že ani sebevražedný terorista není schopen uvěřit tomu, že skutečně zemře a že nevědomky počítá s tím, že celý čin nějakým zázrakem přežije. Představuje si, že se provedením akce, která vyžaduje takovou obrovskou odvahu, očistí a promění v nového člověka. Doufá, že ze změti těl a trosek vyjde do nového života. K 11. září 2001 se vyjadřuje Martin Mahler takto: „Když už si hrát se symboly, interpretoval bych zboření Twin Towers nejen jako kastraci pyšného otcovského falu, ale také jako amputaci mateřských prsů – rohů hojnosti.“

Pokud se opustí předpoklad, že terorista nevědomě věří ve vlastní přežití, je podle Mahlera logika sebevražedného útoku asi následující: „Mně je špatně, protože tobě je dobře. Jediným východiskem z této situace je destrukce nás obou. Když nemůže být přáno mně, nebude přáno nikomu. Proto tě zabiji svou smrtí a osvobodím se. Jsem přitahován smrtí, protože musím pohrdat životem.“ Psychoanalytické úvahy se ale zakládají na spekulacích, a tak mají místo spíše v psychoanalytické ordinaci. Tam mohou být prospěšné například tomu, kdo v sobě pocítí příbuznost s mentalitou sebevražedných útočníků.

Klíč je schován jinde

Motivy, jimiž se dříve vysvětlovalo chování sebevražedných teroristů, hrají podle současných výzkumů pouze vedlejší roli. Zdaleka ne všichni sebevražední útočníci jsou chudí, mnoho z nich nevyznává islám a často dokonce vůbec nejsou nábožensky založeni. Téměř nikdy to nejsou psychicky nemocní lidé. Nejsou to nevzdělaní primitivové, naopak jedná se povětšinou o lidi nadprůměrně vzdělané. Často se zdá, že se osobně nemají za co mstít.

 Croninová, ve shodě s Merarim a dalšími experty, dochází k následujícímu závěru: Klíčem k pochopení sebevražedného jednání je silný tlak těch, kteří ho rekrutovali, a společnosti, z ní vzešel. Jedná se patrně o lidi, kteří mají sklon odvozovat svou identitu od skupiny. To, jak sami sebe hodnotí, odvozují od toho, co si o nich myslí jejich okolí. Jsou tedy na svém okolí závislí více než většina ostatních. Tento sklon nemá v běžných situacích žádné katastrofální následky a většina z nás někoho takového zná. Dostane-li se takový typ člověka s nízkým sebevědomím do středu skupiny, která jej přesvědčuje o tom, že nejlepší, co by měl udělat, je obětovat se pro ně pro všechny, může se stát, že jim podlehne.

Obětovat se pro skupinu

Obrovský tlak, kterému je budoucí hrdina vystaven, v něm aktivuje komplex sebeobětování. Sebeobětování nebo mučednictví nemusí zdaleka vždycky souviset s náboženstvím a už vůbec není vlastní jenom islámu. „Tradice heroického mučednictví, kdy se hrdina obětuje pro to, aby zachránil život své komunity či národu, je silným prvkem mnoha sekulárních tradic,“ upozorňuje Audrey Kurth Croninová. Jedná se vlastně o jakýsi do extrému dotažený altruismus. Tato vlastnost všichni v různé míře máme. Někdo je altruistický trochu více než ostatní. Mohl k tomu být vychován například tím, že se musel starat o mladší sourozence. K tomu může trochu pochybovat o tom, co si má o sobě vlastně myslet. Jednou je nahoře a jednou dole a tak je rád, když ho druzí chválí, a těžko snáší, když mu druzí říkají něco nepříjemného. Proto má tendenci neodmlouvat a raděj udělat to, co se po něm chce. Protože nesnadno zvládá společnost lidí, je spíše osamělý. O to více touží po tom, aby ho nějaká skupina lidí přijala mezi sebe, a tím jej zbavila jeho pochybností o sobě samém. Podle Merariho mají sebevražední atentátníci málo společných rysů, ale paří mezi ně právě lehce pošramocené sebevědomí, osamělost a introverze.

Na koho to slovo padne …

Lidé mají tendenci vycítit, že někdo druhý je takto poměrně snadno manipulovatelný, a obvykle toho využívají. V případě sebevražedného teroristy jde o někoho, kdo na sebe vezme obávanou povinnost. Někdo to udělat musí. Okolí budoucího sebevražedného teroristy mu už dopředu dává najevo, jak bude obdivován a jak nesmírně mu budou vděční. Mimo jiné proto, že se stal mučedníkem místo nich. V logice sebevražedného terorismu totiž není, aby se nakonec obětovali všichni. To už by skutečně nebylo za co bojovat. Docela stačí, když jednou za čas někdo pozvedne bojovou morálku tím, že sám sebe položí na oltář.

Zásadní argument pro toto pojetí předkládají, nezávisle na sobě, Merari a Croninová: Všechny sebevražedné útoky jsou dílem teroristických skupin. Žádný sebevražedný útok nebyl podniknut osamoceným teroristou. Zdá se tedy pravděpodobné, že smyslem sebevražedného terorismu je obětovat se pro celek.

Ďábelská hra na vyvoleného

Podle Merariho jsou tři základní prvky, které se podílejí na stvoření sebevražedného útočníka, následující: Indoktrinace, takzvaný skupinový závazek, a takzvaný osobní závazek. Atmosféra veřejného mínění, médií a výchovy musí v budoucí oběti vzbuzovat dojem, že je třeba, aby se někdo obětoval. Skupina kolem sebevražedného teroristy musí tvrdit, že on je ideálním adeptem a že se bez něj neobejdou. Terorista sám musí na jejich ďábelskou hru přistoupit a ztotožnit se s jejich míněním. Musí dospět k přesvědčení, že on je vyvolený k tomu, aby se stal tím, kdo bude fascinovat davy. Zbytek za něj udělá teroristická skupina. Vybere mu cíl a připraví ho na akci.

Sebeobětování pro skupinu je archetyp, který máme každý v sobě. Je hluboko ukrytý, ale je možné ho probudit. K tomu slouží mimo jiné různé rituály. Croninová referuje o tom, že budoucí sebevražední útočníci jsou např. podporováni v tom, aby si lehali do hrobů. Podobné rituály provozují i nenáboženské teroristické skupiny. Ke zvyklostem Tamilských tygrů zase patří, že atentátník den před akcí povečeří s vůdcem hnutí.

Důsledky pro prevenci sebevražedného terorismu jsou podle Merariho jasné. S tím, že někteří lidé mají sklon obětovat se pro ostatní, nikdo nic nenadělá. Ostatně jedná se o vlastnost, která může být  v menší a nenásilné formě pozitivní. Jediné, co může mít nějaký efekt, je změna veřejného mínění.

CHARAKTERISTIKA SEBEVRAŽEDNÉHO ÚTOČNÍKA

zdroj: Ariel Merari, Univerzita v Tel Avivu

Demografické charakteristiky:

–          průměrný věk: 22

–          stav: téměř vždy svobodní

–          pohlaví: v 99,5 procentech jsou to muži

–          ekonomický status: pocházejí ze všech majetkových vrstev společnosti

–          vzdělání: výrazně nadprůměrné, 88 procent sebevrahů má středoškolské nebo vyšší vzdělání

Osobnostní faktory:

–          žádné jasné známky psychopatologie

–          u jedné třetiny zkoumaných osob slabší sebevražedné sklony

–          téměř všichni pokládají svůj čin (např. v dopisech na rozloučenou) za útok, nikoli únik

–          žádný podstatný výskyt náboženského fanatismu

–          spíše slabší osobnost

–          spíše osamělí introverti

–          spíše nízké sebehodnocení

–          rigidní myšlení

TAKTICKÉ VÝHODY SEBEVRAŽEDNÉHO ÚTOKU

zdroje: Ústav mezinárodních vztahů Praha, centrum bezpečnostních analýz; Institut strategických studií, Strategic Studies Institute, Carlisle, Pennsylvania.

–          není třeba plánovat únikovou cestu

–          s tím související zjednodušení organizace

–          spíše malá technologická náročnost

–          snížení nákladů

–          znemožnění psychologického nátlaku nebo fyzického mučení při výslechu

–          zvýšení bezpečnosti teroristické skupiny

–          velká účinnost a přesnost zásahu

–          velký psychologický efekt atentátu – povzbuzení „soukmenovců“ a šíření paniky na straně nepřítele

Příklady skupiny, které používají taktiku sebevražedného teroru

Síť al-Kajdá Usámy bin Ládina

Tygři osvobození tamilského Ilámu na Srí Lance (LTTE)

Kurdská strana pracujících v Turecku (PKK)

čečenští bojovníci za osvobození

Hizballáh v Libanonu

Palestinský islámský džihád (PIJ)

Islámské hnutí odporu (Hamás)

Egyptský islámský džihád (EIJ)

Egyptská islámská skupina (Džamája Islamíja)

Barbar Khasa International v Indii (BKI)

Z historie sebevražedných útoků

Prvním doloženým historickým příkladem sebevražedných útoků je činnost muslimské sekty asasínů v letech 1090-1275. Taktika asasínů se ale od dnešního sebevražedného terorismu lišila. Zabíjeli zvlášť vybrané osoby. Svůj útok nesměřovali na civilní obyvatelstvo, které se ničím neprovinilo. Z moderní doby známe sebevražedný boj v prostředí muslimských komunit na jihozápadním pobřeží Indie, severní části Sumatry a na jihu Filipín. Cílem útočníků bylo odstranění evropského koloniálního útlaku. Boj probíhal od osmnáctého do začátku dvacátého století. Koncem devatenáctého století se sebevražedné atentáty rozšířily v Rusku. Revolucionáři a anarchisté byly k této taktice vedeni objevem možností dynamitu a nutností dostat se do bezprostřední blízkosti nepřítele. Další kapitolou sebevražedného boje jsou piloti kamikadze, kteří se snažili odvrátit blížící se prohru Japonska v druhé světové válce. Vlna současného sebevražedného terorismu započala 23. října 1983, kdy příslušník islámské organizace Hizballáh zaútočil proti americkým kasárnám v Bejrútu. Jeho vůz naplněný pěti a půl tunami dynamitu způsobil smrt 240 vojáků. Zároveň o kus dál jiný sebevražedný útočník vyhodil do povětří francouzská kasárna s 58 vojáky. V letech 1983 následovala série 283 sebevražedných útoků, z nichž více než polovinu spáchala organizace Tamilských tygrů, o zbytek se postarali islámští extrémisté a Kurdská strana pracujících.