Archive

Archive for the ‘Být bi je in’ Category

Být bi je in (2005)

Březen 26, 2009 1 komentář

Stereotypy, které utvářely naše vztahy, se hroutí. Tradiční patriarchát, který udržoval sexuální chování v přísných mezích, je ten tam. Stává se bisexualita symbolem nezávislosti? Nejsme všichni bisexuálové?

Naše pulsující doba s sebou přináší různé změny v životním stylu. Jsou to proměny jako úpadek instituce manželství, zvětšující se rovnoprávnost mužů a žen a tak dál. Od devadesátých let zaznamenává sociologie nový fenomén: rozmáhající se bisexualitu. Bisexualita se stává módou. Mnoho mladých lidí má pocit, že zamilovat se do jednoho nebo druhého pohlaví je prostě stejně snadné. „Chodit pouze s lidmi stejného pohlaví je stejně úchylné jako mít přátele, kteří jsou všichni stejně staří nebo mají shodnou barvu vlasů,“ tvrdí profesorka Marjorie Garberová. Spousta hvězd se v televizních šou a časopisech vyznává, že jednou mají chuť na chlapa a jindy na ženskou. „Mám ráda dlouhé dredy a pohodovou duši. To je přeci jedno, jestli je to holka nebo kluk.“ Někdy to vypadá, že mezi světovými celebritami je bisexualita záležitostí bontonu.

Od teď na obě strany
Někteří odborníci tvrdí, že každá sexuální orientace na sebe váže určitý životní styl. Nezávislost, která prý patří k bisexualitě, dobře odpovídá stále se zrychlujícímu životnímu stylu ve velkých městech. Bisexuálové jsou více otevření světu, jeho novinkám a proměnám. Jsou sebevědomí, asertivní a nekonformní. Výzkumy ukazují, že bisexuálové vystupují z tradicí daných rolí a představ ženy a muže. Bisexuálky jsou mužštější, dominantnější a agresivnější než heterosexuálky, a bisexuální muži jsou citlivější a přizpůsobivější než heterosexuální muži. Smazávání rozdílů mezi mužem a ženou je výrazným rysem naší doby. Náš tradiční evropský patriarchát vychovával ženy k pocitům viny. Křesťanství tuto tradici ještě prohloubilo příběhem o vyhnání z ráje kvůli prohřešku Evy. U heterosexuálních žen bylo v porovnání se ženami s homosexuálními zkušenostmi zjištěny významně vyšší pocity viny. Ženy, které nežijí v trvalém svazku s mužem jsou vystaveny mnohem méně tlakům jako být milenkou, matkou, kuchařkou, starat se o děti a tak dál. Existuje mnoho hnutí, která jedním dechem hájí bisexualitu a svobodu. V reklamách na spotřební zboží pro mladé se objevují postavy složené z mužských a ženských znaků. Bisexuálové chápou často sebe sami jako ty, kterým více než na těle, záleží na duši. Pohlaví je pro ně vedlejší a to, co je přitahuje, je osobnost člověka. Buďto střídají homosexuální svazky s heterosexuálními nebo jsou zamilovaní do muže a ženy současně. „Kdybych musel milovat do konce života už jenom muže, něco by mi chybělo. A stejně kdybych musel žít jenom s ženami. To je jako být jen o chlebu nebo jen o vodě! V životě přece procházíte různými obdobími a jednou potřebujete tohle a jindy tamto. Na dort patří třešinka a do olivy paprika,“ směje se pětadvacetiletý Filip. „Kluk i holka mi má co nabídnout.“ Bisexuální hnutí Both Sides Now (Od teď na obě strany), které se snaží podporovat bisexuály, vychází z myšlenky, že bisexualita je nejméně konformní z běžných sexuálních orientací, a proto se bisexuálům těžko hledá jejich vlastní identita. Kritizují, že mnoho psychologů, když za nimi přijdou, jim řekne „buďte klidný, spolehněte se na mě, pracoval jsem se stovkami takto postižených …“. Nemělo by jít přeci o to se přizpůsobit, ale vyznat se ve své sexuální orientaci. Lidé, kteří cítí bisexuální orientaci, jsou na tom jako míšenci dvou ras. Ostatní společnost je spíše nepřijímá. Většina lidí to vnímá jako míchání něčeho, co by se míchat nemělo.

Přijímání pod obojí
Bisexualita je častou stylizací popových ikon jako Madonna, David Bowie nebo představitelka Lary Croft, Angelina Jolie. Madonna kolem sebe šíří auru, že je silná jako muž, říká a dělá je to, co chce, může mít proti sobě celý svět a přitom prodávat miliony desek. Rebelka, matka, jóginka, skoro spojení protikladů. Bowie se stylizoval do androgyna neboli oboupohlavní bytosti. Třetího pohlaví složeného z oněch dvou. Androgyn málem ani žádný sex mít nemusí. Starý mýtus vypráví o androgynech, kteří existovali dříve než lidé. Byli se sebou tak spokojení, že jim i bozi záviděli. A tak bohové androgyny rozsekli ve dví – ženu a muže. Někteří lidé chápou bisexualitu jako chování, které má v sobě jakýsi podvratný živel. Boří hranice mezi homosexuály a heterosexuály, napadá tradiční představu o pohlaví a instituci manželství. Heterosexuálové cítí často existenci lidí, kteří se volně pohybují mezi nimi a homosexuály, jako hrozbu. Rozšíření viru HIV mezi většinovou populaci se přikládalo za vinu právě bisexuálům, kteří měli vir přenášet z homosexuální komunity. Výzkumy ale nic takového nepotvrzují, bisexuálové hráli jen roli obětních beránků. Bisexuálním chováním se přesto dá demonstrovat rebelský postoj ke společnosti a k autoritám. Bisexualita je dobrým symbolem nezávislosti a rebelství, protože nevzdoruje jenom většinové normě heterosexuálního chování, ale i předsudkům některých homosexuálů, kteří tvrdí, že bisexuálové nedokáží opravdu milovat ani jedno pohlaví. Rebelství patří k mládí a bisexuálové často říkají, že k mládí patří i homosexuální zkušenosti. „V mládí je dobré prožít si všechno, na co má člověk chuť, protože milování je krásná věc a v pokročilejším věku, vážném vztahu nebo v manželství je už takové experimentování prakticky nemožné,“ říká dnes vdaná maminka dvou dětí. Bisexuální hnutí se částečně propojuje s hnutím, který propaguje tak zvanou polyamorii tedy zrušení slova nevěra. Bisexuálové často žijí v manželstvích a homosexuální chování projevují ve vedlejších mileneckých vztazích, a tak někdy pokládají věrnost jednomu partnerovi za stejný přežitek jako věrnost jednomu pohlaví. Zastánci polyamorie tvrdí, že nechtějí zrušit rodinu. Poly-lidé, jak si říkají, mohou žít v rodinách, kde je zkrátka o trochu víc dospělých.

Pavouk v síti
Stále existuje mnoho teoretiků lidské duše, kteří tvrdí, že bisexualita je spíše omyl. Že ve skutečnosti žádní lidé, kterým by se stejně líbila obě pohlaví, nejsou. Tak se má třeba za to, že bisexuální chování vychází z nouze. Heterosexuální muži procházejí ve věznicích homosexuálními zkušenostmi a homosexuálové, kteří mají strach a přizpůsobili se většinové normě, žijí ve svazcích s ženami. Pro mnoho lidí je bisexualita zase znakem nějaké posedlosti sexem. Výzkumy ale ukazují, že představa promiskuitních bisexuálů s akcelerovaným sexuálním vývojem je jen předsudkem, typickým pro křesťanskou a asketickou Evropu. Dříve se často tvrdilo, že bisexuálové jsou povrchní a citově nestálí, ale není to pravda. Většina vždycky potřebuje menšinami pohrdat a ohajovat, proč je její většinový život nejlepší. Bojí se, že v tolerantním světě by se „většinovými“ normami nikdo neřídil. Mnoho lidí projde nějakými homosexuálními zkušenostmi během adolescence a dál už se k tomu nevrací. Experimentování je pro ně prostředkem, jak nalézt svou identitu. Šimon, který nedávno dopsal diplomovou práci o bisexualitě, řešil otázku, co vlastně cítí a které pohlaví ho více přitahuje, spoustu let. „Tak já když jsem tyhle věci dělal, tak jsem to bral jako umělecké dílo. S těmi různými homosexuálními a perversními, např. masochistickými praktikami jsem si pohrával jako s plochým sexuálním fenoménem, který je spíš módou než skutečnou psychologickou intencí. Zkoumal jsem tím síť sociálních vztahů, která jednotlivé formy sexuality podmiňuje. Po té síti jsem lezl jako pavouk, dosti volně jsem se pohyboval po vláknech, z nichž je upředena. Vadilo mi, že tu síť upředl někdo jiný než já a v jejím středu jsem chtěl najít sám sebe.“ Mnoho odborníků tvrdí, že bisexualita jako taková neexistuje, že ve skutečnosti je ten, kdo střídá pohlaví partnerů, skrytým homosexuálem. Na tomto pohledu je mnoho pravdy, protože žit homosexuálním stylem života, nemít rodinu s dětmi a s partnerem opačného pohlaví je většinou – vyjma velkých měst – vnímáno jako něco nepatřičného. Bisexuálové vypadají jako ti, co zvolili kompromis.

Původní bisexualita
Pokládat sám sebe za bisexuála je pro leckterého mladého homosexuála snesitelnější. Zkouší, jaké to je s klukem, a říká si, že když se mu to nebude líbit, má otevřenou cestu tomu najít si holku a být s ní spokojený. Toto období, tak zvaný coming-out, kdy si začíná uvědomovat svoji odlišnost, je pro homosexuála nebo bisexuála nejtěžší. Skoro každým zmítají pochybnosti o vlastní hodnotě. Nenávidí se, protože doposud sám sdílel předsudky a negativní postoje vůči homosexuálnímu chování. Nejjednodušší, co teď může udělat, je pokusit se stejně přijmout většinové způsoby a předstírat heterosexualitu. Takové potlačení vlastní sexuální orientace se může dít i nevědomě. Když ale postupně zjistí, že se svou orientací není jediný a opře se o novou sociální skupinu, do které patří, získá odvahu postavit se sám sobě tváří v tvář a se svou odlišností se neskrývat. Když není natolik silný, aby snesl posměšky a odmítání ostatní, omezí často svůj život více méně na pohyb v okruhu své subkultury. Nemálo odborníků přitom zastává názor, že každý člověk je ve skutečnosti bisexuál nebo aspoň že jím původně byl. Podle tohoto názoru se člověk nerodí se sexuálním pudem zaměřeným na opačné pohlaví, ale je k heterosexuální orientaci teprve postupně vychován. Tento názor zastával i Sigmund Freud, který homosexuální projevy pokládal spíše za dětinské než chorobné. Po příchodu křesťanství se ale začalo šířit, že sexuální chování obecně člověka hlavně dost ruší a že nejlépe bude, když se člověk, který chce být dobrým křesťanem, v co největší míře sexu vzdá. Tlak společenství na odlišné jedince je úžasně silný. Křesťanský filosof Origenés sám sebe vykastroval. Lze se dohadovat, že tak učinil proto, že jeho touhy byly jeho okolím až příliš zakázané. Tlak okolí se nakonec projeví i v tom, jak jedinec nahlíží sám sebe. Kdyby se oddal svým touhám, trápilo by ho najednou černé svědomí. Tak se podle této teorie za dva tisíce let podařilo represivnímu křesťanství homosexuální složku v nás skoro zničit.

Povinná orientace
K homosexuálnímu chování se stavěli lidé v různých dobách a na různých místech dost rozdílně. Historické výzkumy ale ukazují, že homosexuální chování se v různé míře vyskytovalo všude a odedávna. Rozdíl spočívá spíše v tom, kolik lidí se k menšinovému chování odváží. To souvisí s tím, jak která společnost homosexuální projevy bere. Zatímco někde se udržovala úplná tolerance, jinde trestali toho, kdo se odvážil k homosexualitě, smrtí nebo vězením. Brzek a Pondelíčková-Mašlová (1992) uvádějí výzkum současných primitivních společností. Ze sedmdesáti šesti zkoumaných společností byly ve dvaceti sedmi homosexuální projevy nějak potlačované a ve zbývajících čtyřiceti devíti bylo homosexuální chování normálně přijímané. Povinná heterosexualita je v současnosti charakteristická spíš pro židovsko-křesťanské kultury západní Evropy a severní a většiny jižní Ameriky, pro většinu zemí islámského světa a pro post-komunistické země. U národa Marind-Animů z Nové Guiney byl objeven opačný jev – povinná homosexualita. Pohlavní život žen i mužů se tam odehrával výlučně homosexuálně. Pouze jednou za rok se za účelem rozmnožování rituálně oddávali heterosexuálním stykům, při kterých ale často nebyli schopni překonat zažitý odpor. Ve starém Řecku se homosexuální a heterosexuální styky pokládali víceméně za rovnocenné a má se za to, že většina lidí se tehdy chovala bisexuálně. Stejně tak většina řeckých bohů a bohyň udržovala v bájích jak heterosexuální, tak i homosexuální styky. Podle historika Bornemana „Řekové sice neměli bisexualitě odpovídající pojem, ale pokládali za samozřejmé, že každý zdravý člověk se chce stýkat se svým i s druhým pohlavím“. Stejně tak ve starověkém Římě bylo homosexuální chování široce rozšířeno, dokonce někteří římští panovníci uzavírali homosexuální manželství. Vlastně v žádné archaické kultuře kromě Egyptu a Židů nebylo homosexuální chování trestáno.

Bisexuál na kříži
V odmítání homosexuálních projevů sehrály velkou a velice negativní roli křesťanské církve. Z evropských zemí se povinnost heterosexuality šířila během kolonializace dál. Například kolonizátoři na Filipínách homosexuály, kterým se tam říkalo babaylans, ukřižovávali a upalovali. Ze zpráv misionářů víme, že homosexuální praktiky byly rozšířené po celém světě. Přitom ale v původním křesťanském učení takové odsuzování homosexuality nenajdeme. Jak uvádí historik Boswell, „nic v Bibli nevylučovalo kategoricky homosexuální vztahy u raných křesťanů“. Když v prvních století po Kristu začali církevní otcové brojit proti homosexuálnímu chování, nemohli se opírat o učení Ježíše nebo apoštolů. To ale nebránilo v tom, aby se homosexuálům nestínaly hlavy. Během současné vlny zájmu o bisexualitu se rozšířily úvahy o sexuální orientaci Ježíše. Teolog reverend Theodore Jennings, který nedávno vydal knihu „Muž milovaný Ježíšem: Homoerotická vyprávění Nového Zákona“, a světově uznávaný profesor biblistiky Morton Smith tvrdí, že existují nevyvratitelné důkazy o tom, že Ježíš byl bisexuál. Doktor Rollan McCleary z australské Queenslandské univerzity je doplňuje závěrem své analýzy textů Nového zákona, že tři z apoštolů byli gayové. Umírněnější britský obhájce práv homosexuálů Peter Tatchell upozorňuje na to, že míst Bibli, které by se mohly týkat Ježíšovy sexuality je příliš málo. Nicméně protože Bible „neobsahuje žádný podklad pro tvrzení Církve, že Ježíš byl heterosexuál, je teologický základ homofobie Církve vratký a neudržitelný,“ říká Tatchell. Bojovní misionáři ničili v zemích, kam přišli, umělecká díla, která znázorňovala homosexuální akty. Například z díla známé antické básnířky Sapfó (slovo lesbický se odvozuje od ostrova Lesbos, na kterém básnířka žila) se dochovaly jen fragmenty, protože většinu nechal papež Gregor VII roku 1073 zničit. Různé věci se pod tlakem církve zkreslovaly, takže třeba v Michelangelově milostné lyrice byl mužský rod změněn na ženský. Roku 1353 vydal Karel IV. trestní kodex, podle kterého se homosexuální akt trestal smrtí. Teprve Josef II., který se do dějin pozitivně zapsal také tolerančním patentem, tento karolinský zákoník zrušil. Během okupace za druhé světové války se u nás za homosexuální chování posílalo do koncentračních táborů a homosexuálové tam byli označeni růžovým trojúhelníkem. Po druhé světové válce se rozvíjely různé nové metody, jak homosexuální sklony léčit. Mnozí věřili, že homosexualita vzniká v důsledku dětských traumat, které se někteří lékaři pokoušeli napravit terapií podáváním LSD. Po různých neúspěšných pokusech byla roku 1973 homosexualita vyjmuta mezinárodního manuálu k diagnostikování duševních poruch. V mnoha zemích je homosexualita zakázaná dodnes, např. v Bělorusku nebo v některých islámských zemích. Homosexuální chování je tam buďto trestáno, anebo jsou provinilci nuceni nastoupit hormonální léčbu nebo taky léčbu elektrošoky. Policie omezuje homosexuální projevy ale i jinde, takže třeba v Bulharsku nebo Velké Británii se na to používají paragrafy jako veřejné pohoršování nebo obscénní chování. Dalším přetrvávajícím projevem diskriminace v současných vyspělých zemích je nižší věková hranice pro heterosexuální než homosexuální styk. Tak je to třeba ve Finsku nebo Rakousku. U nás se přestalo homosexuální chování trestat roku 1961a ani jinak nejsou u nás dnes homosexuálové nebo bisexuálové přímo právně diskriminováni.
Teprve roku 1991vyškrtla Světová zdravotnická organizace (WHO) homosexualitu ze seznamu nemocí. Část vědců se tedy od dřívějších předsudků osvobodila. Homosexuální chování se oficiálně začalo pokládat za rovnocennou alternativu k heterosexualitě.

Sociální stigmatizace
Přestože není ve většině zemí prvního světa homosexuální chování přímo právně postihováno, společnost ve skutečnosti tolerantní není. Nedochází k integraci homosexuálů nebo bisexuálů s většinovou společnosti. Někdo třeba chce být tolerantní a zastává se homosexuálních sňatků, ale v jedné místnosti s homosexuálem nevydrží. Takovému strachu z homosexuálů se říká homofobie. Stejně jako se v médiích často dočtete, že někdo je Róm nebo Ukrajinec, i když to vůbec nesouvisí s tím, o čem článek nebo zpráva je, tak se dozvíte taky, že dotyčný je homosexuál. O tom, že je někdo ze středních Čech nebo že je heterosexuál, není samozřejmě v médiích ani zmínky. Tím se dál upevňuje falešný stereotyp, že ti, co dělají problémy, jsou barevní nebo homosexuálové, v nikdy ne slušní heterosexuální bílí Češi. Tyto předsudky se projevují tím, že se stejně jako každý jiný, kdo se hodně odlišuje od zažitých norem, stávají obětmi různého šikanování a pronásledování. Podle výzkumu prováděného na Slovensku se každý šestý gay, lesba nebo bisexuál stává předmětem fyzického útoku.

Bisexuální většina
Podle jednoho ze současných průzkumů, prováděného ve Spojených státech, tvoří populaci padesát procent heterosexuálů, pět procent homosexuálů a čtyřicet pět procent bisexuálů. Podle známé studie doktora Kinseyho
z poloviny dvacátého století, sepsané na základě výzkumů uskutečněných také v USA, udalo třicet sedm procent mužů a třináct procent žen, že měli někdy ve svém životě homosexuální zkušenost, a ještě více jich uvádělo erotické reakce na stejné pohlaví. Kingsey došel k závěru, že sexuální orientace se nespočívá v homosexuálním a heterosexuálním protikladu. „Čistých“ heterosexuálů jsou podle něj tři procenta a „čistých“ homosexuálů deset procent. Zbylou většinu pokrývají podle jeho výpočtů bisexuálové. Ne všichni se ale k bisexuálnímu chování odhodlají, často po jiném partnerovi jen sní. Bisexuální aktivistka Sue George tvrdí, že bisexuálně se chovající menšina byla vždycky silně zavrhována a to ze všech stran – heterosexuálů i homosexuálů. Ve své knize „Ženy a bisexualita“ se hájí názor, že ženské lesbické chování může vypovídat o tolika různých věcech, že nemá cenu dělat z bisexuálek nebo bisexuálů uměle nějakou stejnorodou sociální skupinu a že právě to, že se z nich taková skupina dělá, vede k tomu, že jsou persekvováni. Šimon říká: „Bisexuálů je nepochybně o hodně více, než kolik jich zachycují různé jednostranně zaměřené výzkumy. Sexuální orientace není přece omezená pouze na vyloženě sexuální projevy. Homosexuální duch panuje v různých mužských spolcích, od skautů až po skinheady.“ Možnost chovat se homosexuálně a mít z toho potěšení, podle Šimona to máme všichni v sobě. „To máš tak. Nikdy nevíš, kdy tě to potká. Stejně jako nevíš, jestli ti nepřeskočí, když si dáš LSD.“

http://www.mediafire.com/?djmwzgczmym