Archív

Archive for the ‘METAFILOSOFIE’ Category

O scholastikovi aneb učený blondýn z policejní akademie (2007)

Březen 27, 2009 Napsat komentář

(Odpověď na otázkuMůže teoretik mluvit se svými sousedy?[1])

Bez názvuS otázkou, jestli teoretik může nalézt se svými sousedy společnou řeč, jsem se obrátil k pozdně antické sbírce vtipů Filogelós – Přítel smíchu. Tento soubor byl patrně sestaven ve 4. nebo 5. století po K.[2] a obsahuje 265 vtipů, které představují jakousi galerii komických nebo tragikomických charakterových typů v pro ně typických situacích.

Vedle postav jako opilec, lakomec, misogyn, člověk se smrdutým dechem, nadržená manželka, neschopný lékař, věštec nebo Abdéřan jako příslušník národa idiotů, se zdaleka nejčastěji objevuje charakter, který je označován jako scholastikos. Této postavě je věnováno prvních 107 vtipů, tedy 40 procent z celé sbírky.

Democritus, the laughing philosopher

Democritus, the laughing philosopher

Nejčastějším předmětem humorných příhod v této sbírce je vzdělaný (nebo spíš příliš vzdělaný) člověk, intelektuál (až knihomol), zčásti typ roztržitého nebo pedantického profesora. Podle tvůrce překladu, z něhož jsem vycházel[3], Radislava Hoška, „tkví základní význam tohoto slova v člověku studovaném, ale zcela nepraktickém“[4]. Tuto postavu chápu jako blízkou tomu, čemu říkáme teoretik.

Většina anekdot popisuje situaci, kdy scholastik komunikuje se svými sousedy (ne-scholastiky). Jiné popisují komunikaci dvou scholastiků mezi sebou, přičemž způsob jejich komunikace je markantně odlišný od způsobu, jímž mezi sebou komunikují sousedé scholastiků (ne-scholastikové). Z příhod je vidět, že se scholastik se svými sousedy domluvit nedokáže, respektive oni se nedokážou domluvit s ním.[5] Komičnost popisovaných situací je na neporozumění scholastika s jeho sousedy založena. Vtipy míří na určité překážky ve smysluplné nebo konstruktivní komunikaci scholastika s jeho okolím.

Blog_Riso_OmeroTyto překážky obecně spočívají v tom, že scholastik přikládá určitému aspektu faktických okolností, které vytvářejí situaci, v níž scholastik komunikuje se svými sousedy, jiný význam, než jeho sousedé. Konstruktivní komunikaci si tudíž scholastik představuje jinak než jeho sousedé, jinými slovy: chce komunikovat (předat, resp. přijmout) jinou informaci než jeho sousedé.

Překážky v komunikaci, zachycené ve 107 Filogelových vtipech je možné uspořádat do 5 trsů:

  1. scholastik nedokáže zvolit relevantní (z hlediska sousedů) úhel pohledu na věc
  2. je nemotorný
  3. je narcistický
  4. neumí rozlišit různé druhy reality
  5. méně zásadní překážky

Ad 1: Neschopnost nebo tvrdohlavá neochota sdílet perspektivu, z níž je nahlížena daná situace, má ve Filogelových vtipech původ většinou v neznalosti různých praktických záležitostí a běžných pojmů, jejichž význam je z pozice zdravého rozumu (kulturně dominujících přesvědčení[6]) zřejmý. Tento rys ilustruji dvěma následujícími vtipy (které lze, stejně jako ostatní, samozřejmě chápat na více rovinách):

49.

Scholastikos si vyšel na své pole. Když viděl, jak tam lidé pijí vodu, otázal se, jestli je ve studni dobrá voda. Lidé, co na poli pracovali, mu řekli: „Dobrá, ba i tvoji rodiče z ní pili.“ „A jak museli mít dlouhé krky,“ tázal se, „že mohli pít až z takové hloubky.“

69.

Scholastikos dostal kus látky jako vzor šířky a délky, aby mohl obstarat stejně velký kus na trhu. A tak se ptal, která strana je ta šířka a která ta délka.

Jiné důvody toho, že v naší sbírce scholastik nepřistupuje na perspektivu svých sousedů, mají povahu neurotických symptomů a lze je chápat jako projev určitých neurotických komplexů (abstraktně řečeno: konfliktu motivů):

6.

Scholastikos viděl jít svého lékaře obvyklou cestou, a hleděl se proto před ním skrýt. Na dotaz jednoho z přátel, proč se tak chová, odpověděl: „Už je to dlouho, co jsem nezastonal, a proto se stydím přijít mu na oči.“

10.

Scholastikos prodával koně a na dotaz, zda není zbabělý, řekl: „Při zdraví mého otce, není! Vždyť stával v maštali sám!“

31.

Scholastikos byl pozván na oběd, ale nevzal do úst. A když se ho jeden z pozvaných zeptal, proč nic nejí, odpověděl: „Aby se nezdálo, že jsem tady kvůli tomu, abych se najedl.“

Ad 2: Nemotornost, typickou pro postavu scholastika, chápu v technicko-fyzickém i strukturně-mentálním slova smyslu, jinými slovy: nemotornost se ukazuje v tom, jak se scholastik hýbe nebo zachází s věcmi, i v tom, že má jistý deficit v mentálních schématech prostoru a času. Scholastik se nedokáže prostorově orientovat, špatně rozlišuje, co je nahoře a co dole, kde je podlaha a kde strop, nerozumí pojmu objemu, není mu jasné, co znamená „uvnitř“ a co „vně“, a má potíž s uchopením relativnosti pohybu a klidu:

81.

Scholastikovi najela loď na Rýnu na mělčinu. Tu sestoupil do podpalubí a domníval se, že odtud vytlačí loď zpátky na vodu. A druhý scholastikos mu povídal: „Copak nechápeš, že se zabořila ještě víc, když se tak o ni opíráš nohama?

86.

Scholastikos se navracel do míst, odkud vyšel, a když stoupal, podivoval se velkému výstupu slovy: „Odtud tedy, když jsem tu prve šel, vedl sestup. A jak se to teď rychle změnilo a vznikl tu výstup?!“

87.

Scholastikos se při plavbě optal kormidelníka, kolik je hodin. Když mu kormidelník řekl, že neví, otázal se ho, kolik let uplynulo od chvíle, co kormidluje loď. A když odpověď zněla, že tři, prohlásil: „Čím to, že já, který jsem si svůj dům koupil před šesti měsíci, ihned přesně poznám, kolik je hodin, kdykoli jen slunce vstoupí na můj dvůr, a že ty to nejsi schopen určit podle svého plavidla, ačkoli je řídíš už tak dlouhou dobu?!“

Ad 3: Narcismem scholastika míním jeho nadměrnou[7] sebestřednost, vztahovačnost a dětskou vychloubačnost, nebo také to, že přirozenou nedokonalost scholastik chápe ve smyslu provinění.

14.

Scholastikos si koupil dům. Vyklonil se z okna a každého kolemjdoucího se ptal, zda mu to padne k pleti.

39.

Scholastikos ztratil malého synáčka, a když na pohřbu uviděl velký zástup lidí, kteří sem přišli pro jeho vysoké postavení v obci, řekl: „Opravdu se stydím, že tak malé dítko vynáším ze svého domu před tak velký zástup.“

94.

Dva zbabělí scholastikové se ukryli: jeden do studny, druhý v rákosí. Nepřátelští vojáci uvázali přilbu jako okov, aby si nabrali vodu, tu se první ze scholastiků domníval, že dolů sestupuje voják, a začal prosit o milost a tak byl zajat. Když vojáci prohlásili, že by ho byli minuli, jen kdyby byl zůstal potichu, promluvil ten, co byl schovaný v rákosí: „Mně tedy pomiňte! Já jsem potichu!“

98.

Scholastikos cestoval na voze, který táhlo spřežení. Když už unavení tahouni nemohli jít dál, zbavil je vozka otěží, aby se malinko vzchopili. Ti se však, jakmile byli z otěží puštěni, dali na útěk. Na to scholastikos řekl vozkovi: „Copak, proklatče, nevidíš, že mezci jsou na útěku a že teď je vinen vůz, protože neumí utíkat?“

Ad 4: Scholastikova neschopnost rozlišení různých typů reality je nejčastěji prezentována jako neschopnost odlišit sen a bdění. Jindy scholastik nerozlišuje znak od toho, co se označuje nebo finanční hodnotu od hmotnosti. Nechápe rozdíl věci a jejího obrazu a nerozumí rozdílu mezi životem a smrtí – netuší, že umře, anebo na svou smrt neustále myslí:

15.

Scholastikovi se zdálo, že stoupl nohou na hřebík, a tak si ji obvázal. Jeho kamarád se ho zeptal po příčině jeho počínání, a když ji poznal, řekl: „Právem se o nás říká, že jsme hlupáci. Pročpak chodíš spát bez bot?“

32.

„Scholastikův chlapec si pohrával s míčem. Když mu míč spadl do studny, naklonil se do ní a spatřiv ve vodě svůj obraz, žádal ho o míč. Poté si postěžoval tatínkovi, že míč nedostal. Otec se pak naklonil hluboko do studny, a jakmile tam uviděl svůj obraz, řekl: „Pane domácí, vraťte míč tomu chlapci!“

29.

Umřelo jedno z dvojčat. Scholastikos potkal to žijící a optal se: „To jsi mrtev ty, anebo tvůj bratr?“

Ad 5: Ostatní komunikační lapsy, jak jsou líčeny ve Filogelovi, pocházejí často z toho, že scholastici neznají lidová úsloví a špatně rozumí hovorové řeči. Kamenem úrazu komunikace se stává to, že scholastici někdy takříkajíc postrádají zdravý rozum. To se projevuje tím, že nevěří svým smyslům a o to víc se upínají k intelektuálním autoritám a věří svým spletitým úvahám, v nichž se často sami ztrácejí. Jejich oddanost pojmům a teoriím budí dojem, že naznají pojem míry – mají jistý způsob černobílého vidění – a jakoby jen opakovali naučené fráze, aniž by dokázali rozlišit situační kontext. Většinu bariér v komunikaci scholastika s jeho sousedy lze snadno interpretovat pomocí pojmů rozdílu a rozlišování. Scholastici rozlišují jinak než jejich sousedé, což znamená, že v některém ohledu rozlišují – z hlediska jejich sousedů – nadbytečně – a v jiném zase nedostatečně:

22.

Scholastikos potkal druhého scholastika a pravil: „Dověděl jsem se o tobě, že jsi mrtev.“ Oslovený na to: „Jak vidíš, ještě žiju.“ A první zase: „Opravdu, ale můj informátor je hoden větší důvěry než ty.“

44A:

Scholastikovi sdělil nákupčí, že mu jeho pozemek vzala voda. Odpověděl naučeným soudním výkřikem: „Ta na nás páše násilí!“

Co na výčtu faktorů, které způsobují obtíže v komunikaci scholastika s jeho okolím, překvapuje nejvíce je to, že jsou mu připisovány nedostatky v oblastech, v nichž by měl být největším odborníkem. Scholastik je přeci ten, kdo je trénován v rozlišování relevantních a neadekvátních pohledů na věc; kdo jiný než scholastik (by) se zabýval schématy prostoru a času?; kdo jiný než scholastik by měl dokázat rozlišit objektivní pravdu od jejího subjektivního zkreslení a realitu od fantazie? Právě scholastici jsou přeci odborníci na logiku a podstatu reality …

Nejsou vtipy o scholastikovi ve skutečnosti vtipy na ty ostatní lidi, kterým se scholastik vysmívá nebo které škádlí? Koneckonců tuto antickou sbírku dal dohromady scholastik (nebo podle tradice dva) – nedělají si snad v těchto vtipech scholastici srandu sami ze sebe, ze své neschopnosti komunikovat se svými sousedy?

Oboustrannost, kterou je možné na těchto vtipech sledovat, totiž že je možno je číst jako vtipy, které by mohl vyprávět nepřítel scholastika stejně jako scholastik, mě vede k následující hypotéze:

Scholastik má určitý deficit na straně schopnosti rozlišovat různé druhy reality a dalších podobně zásadních schopností. Tento deficit ho vede k tomu, aby se zabýval rozdíly mezi různými druhy reality, stane se v tom odborníkem. Výsledkem je, ze těmto rozdílům rozumí, ale přesto je jen částečně dokáže žít/prožívat. Jeho odbornost je kompenzací jeho neschopnosti, a proto pokud je odborníkem, je součástí jeho esence[8] i být neschopný. Každý odborník, tedy ten, kdo dokáže spolehlivě rozlišovat (, co je správně a co ne,) je tedy nutně zároveň hlupák, a bylo by divu, kdyby si s ostatními rozuměl.

Pokud je scholastik odborníkem v tom, v čem byl původně neschopný, pak možná součástí schopnosti, které nabyl a která má (z genetického nebo strukturálního hlediska) kompenzační funkci, je „odbornost v neschopnosti“ – reflexivní obeznámenost s určitým druhem neschopnosti. Tato „znalost neschopnosti (neznalosti)“[9] může scholastika uschopnit k tomu, aby ji ostatním komunikoval. Možná scholastik svým sousedů ukazuje, jak sami nevědomě prožívají určité stránky své existence, které dosud nezpracovali natolik, aby je mohli integrovat s těmi, který jsou si vědomi.

Osvobozující kouzlo, které se projeví smíchem, by pak spočívalo v záblesku zvědomění něčeho, co vtip ukázal v natolik pozměněné – zastřené a zároveň přívětivé – podobě, že síla vytěsnění na okamžik polevila. Scholastikům možná v jistém slova smyslu překážky v komunikaci chybí – jsou přehnaně, dětsky upřímní, jakoby se nestyděli za svou hloupost, ba na ni dokonce v očekávání komična upozorňují. Komunikace mezi scholastikem a sousedem může být hluboká, pokud se dotýká určitých deficitů nebo schopností, které oba spojují. Možná může být tato komunikace až příliš hluboká na to, aby mohla být oboustranně vědomá, a proto může vyprávění o takové komunikaci vzbudit katarzi (smích).

Vtip je forma vyjadřování, kterou se dá vyjádřit více, než, řekněme, formou nezaujatého komentáře. Podobně jako sen nebo třeba metafyzický systém je vtip uzpůsoben k vyslovení obsahů, které se brání zvědomění, a tím dokáže integrovat relativně širokou oblast psychiky. Freudovsky řečeno[10] vtip dokáže využít mechanismy primárního procesu, jako jsou kondenzace, přesunutí významu, ukázaní něčeho opakem, triumf klamného závěru nad logikou atd. – to vše vedeno principem slasti za účelem, aby se obešel vnitřní cenzor a člověk tak mohl vyslovit jinak nevyslovitelné.

Součástí hlubinně psychologické teorie, kterou rozpracoval C. G. Jung, je, že čím většího stupně integrace daná psychická struktura (mysl) nabývá, tím jsou jí na vědomé úrovni ve větší míře přítomny archetypy jako obrazy, které nejsou znázorněním reality, jak je přítomna v percepci, ale které za pomoci fantazijní funkce ukazují realitu v její komplexitě. Postava scholastika by mohla – jako stereotypní charakter „nesmrtelných vtipů“ – v textové rovině určitý archetyp oživovat. Jaký?

K odpovědi, kterou chci navrhnout, mě přivedlo srovnání vtipů o scholastikovi s jinými vtipy. Vtipy o scholastikovi se nápadně podobají vtipům o policistech, jak je v českém prostředí známe ve zvýšené míře z období socialistické republiky, a o blondýnách, jak se u nás v nebývalé míře rozšířily zejména v devadesátých letech. Neobvyklá tupost, kterou tyto postavy jakoby na doklad své nenapravitelné retardace vystavují na odiv, spojuje charakter scholastika, policajta i blondýny. Do těchto třech (a pravděpodobně mnohých dalších) se rozpadá hlubší archetyp, který integruje jiné, řekněme relativně parciální aspekty – učenec, mocný kontrolor, žena s ideální image.

Učenost, moc a vzhled sexbomby vzbuzují často v těch, kteří těmito vlastnostmi neoplývají, dojem větší plnosti, radosti a štěstí. Ti, kteří by tyto kvality chtěli, si představují, že jsou zárukou jakéhosi vyššího ontologického stupně, větší potence setrvat v bytí. Scholastici, policajti a blondýny jsou vděčným terčem vtipů právě proto, že představují typický obraz síly a schopnosti přežít.


[1] Tato otázka byla předmětem konference Společná řeč, která se konala 24.4.2007 na Katedře politologie a filosofie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

[2] Podle Radislav Hošek: Antický humor, in: Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971

[3] Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971

[4] Na veselé struně. Výbor z antického humoru, Praha 1971, str.17

[5] Filogelovy anekdoty, stejně jako každý jiný popis setkání – ať už dvou lidí nebo jakýchkoli jiných individuí, které jsou ontologicky definovány i vzájemně diferencovány tím, které příčiny je konstituují v jejich potenci setrvat v bytí –, ukazují, že komunikace – jako každá interakce – je rovnomocně určena oběmi stranami daného vztahu. S použitím informační metafory, která ukazuje „idealistický“ aspekt ontologické situace „setkání“, lze říci, že každá informace je utvářena pouze tím, kdo ji vysílá, a tím, kdo ji přijímá.

[6] Kulturu chápu jako výsledek vzájemného působení jistých obecných rysů lidské existence (tedy například toho, že si lidé nejsou vědomi všech svých motivů) a jistých rysů výchovy, které jsou pro danou kulturu typické. Domnívám se, že výchova je vždy ve výrazné míře „neindividuální“, neboli že výchova v rámci jednoho prostoru, který spolu sdílí lidé, kteří jsou schopni se domluvit (v první řadě jazykově), má vždy výrazně kolektivní rysy. Tato „kolektivita“ způsobu výchovy je, podle mého názoru, dána tím, že neodmyslitelnou součástí výchovy je její socializační záměr neboli, řekněme, uschopnění jedince k tomu, aby žil v kontaktu se svým okolím, tvořeným lidmi. V rámci takového chápání kultury lze stanovit hypotézu, že typ scholastik zahrnuje tu charakteristiku, že byl vychováván s relativně malým důrazem na socializaci ve smyslu uschopnění ke komunikaci s mimo-rodinným prostředím.

[7] „Nadměrnost“ nebo „patologičnost“ těchto vlastností, kterou vyjadřuji výrazem narcismus, není dána morálním hodnocením, ale tím, jak ovlivňují komunikaci ve smyslu vzájemného porozumění.

[8] Esenci chápu jako souhrn příčin potence dané věci setrvat ve svém bytí.

[9] Sokratovské asociace o vědění nevědění nejsou smyslu mé interpretace cizí, nebudu je ale zde rozvíjet.

[10] Freud, Sigmund: Vtip a jeho vztah k nevědomí, 1905

the-philosophers-paradox, httpwww.toothpastefordinner.com 062408 the-philosophers-paradox.gif

Hypochondrie – filosofická péče o tělo (2005)

Březen 26, 2009 3 komentáře

„Hypochondrický vítr se bouří ve střevech a všechno teď záleží na tom, kterým směrem se vydá: půjde-li dolů, člověk se upšouchne; ale vznese-li se vzhůru, přichází zjevení a svatá inspirace.“
Immanuel Kant: Sny duchovidcovy

Dovolíme-li si trochu přehánění nebo zjednodušující paušalizace, můžeme říci, že ve vztahu filosofů k tělu je na první pohled zřejmá silná averze. Filosofové svým tělem pohrdají, pokládají ho za méněcenné či za hrob duše a identifikují se výlučně se svým rozumem. Dá se čekat, že tento jejich převážně vědomý postoj bude kompenzován opačným postojem, který bude převážně nevědomý. Tedy že filosofům na nevědomé rovině na jejich těle extrémně záleží, že jsou jím nevědomě posedlí.
Artzybasheff's Neurotica - Hypochondria
Protějškem filosofova odmítání těla by měla být úzkost, že jeho tělo je v nepořádku, přehnaná starost o různé detaily jako je čistota chrupu, množství pih, barva vlasů atp. Na základě síly averze filosofů k tělu lze usuzovat na jejich hluboce zakořeněný strach ze smrti. Strach ze smrti se může projevit jako strach z dědičných nemocí, nebo třeba formou různých psychosomatických onemocnění, a jako přeceňování různých chorobných symptomů – tedy jako hypochondrie.
cartoon1
Až zarážející výskyt hypochondrie u filosofů je faktem, za chvíli doložím. Předtím zkusme přesněji vymezit, jakou funkci může hypochondrie v psychice filosofa plnit:

1. kompenzace okázalého pohrdání tělem, nevědomá vzpoura těla. Psychika je komplexním jevem. Pokud v jednom svém aspektu začne projevovat určitý extrém, projeví se v jiném aspektu extrém opačný. Tak třeba Hitler svůj sadismus kompenzoval tím, že se v jistých oblastech projevoval až něžně.

2. obrana proti sebevražedným tendencím (které jsou obvykle projevem strachu ze smrti anebo je lze chápat jako agresivitu – pud smrti – obrácenou dovnitř).

3. dnes bývá většinou hypochondrie chápana jako symptom deprese. Je evidentní, že filosofové jsou zvýšeně depresivní – už Aristoteles (resp. Theofrastos v Problemata Fysika) se ptal, proč všichni filosofové a umělci jsou melancholičtí. A naposledy Slavoj Žížek tvrdí, že „melancholie (zklamání ze všeho pozitivního, ze všech pozorovatelných objektů, z nichž žádný není schopen uspokojit naši touhu) je skutečným začátkem všeho filosofování“.

4. je to jejich laické fyziologické vysvětlení deprese nebo jiných psychických potíží. Člověk může být například přesvědčen o tom, že musí mít něco s žaludkem, protože proč by jinak cítil takovou úzkost…

5. hypochondrie se někdy vysvětluje také narcismem – tedy vlastně sexuálním pudem zaměřeným k sobě, který zase obvykle psychoanalytici vysvětlují jako obranu před narcistickým zraněním. Rozšíření narcismu mezi filosofy je zřejmé např. z jejich záliby v solipsistických fantaziích.

6. pozdější psychoanalýza chápe hypochondrii jako jakési celkové volání o pomoc, volání, které pochází z nevědomí. U filosofů se často setkáváme s tím, že maximálně ignorují podstatu svých potíží (pokud nějaké mají, ať už se jedná o potíže zdravotní, nebo třeba ekonomické a jiné) a že příčinu svých problémů, a nakonec i ty problémy sami, projikují takříkajíc na nebesa.
IMAGINATION
Než pokročím dále, obrátím se v krátkosti k etymologii slova hypochondrie, ke změnám, jimiž v historii pojetí hypochondrie prošlo, a k současné definici hypochondrie.

1. hypochondria je řecký anatomický termín složený z „hypo“ (pod) a „chondros“ (chrupavka – žeber), znamenající podžeberní krajinu nebo to, co z ní pochází či se tam nalézá. V té oblasti, v níž se nachází žaludek, játra, žlučník a slezina, cítí obvykle hypochondr nebo melancholik bolest, a tak se ta oblast pokládala za sídlo hypochondrie, resp. melancholie.

2. dnešní význam hypochondrie pochází od Galéna z 2. st. AD, který ji popisoval jako poruchu zažívání, zapříčiněnou nesouladem jater, žaludku a žlučníku, a spojenou s melancholií neboli stavem nadbytku černé žluči projevujícím se mimo jiné strachem z chorob.

3. v renesanci byla hypochondrie spojována s vyššími lidmi – umělci nebo jinými tvůrčími lidmi, což pokračovalo dále, hlavně v Anglii 18. st., kdy se začal používat módní výraz „hyp“, který měl pozitivní nádech: úzkostná a melancholická povaha byla znakem vysoké inteligence. S tím souvisí to, že hypochondrie jako diagnóza byla odpírána ženám, pro něž byla rezervována kategorie hysterie.

4. od 17. st. se ustálilo ztotožnění hypochondrie s depresí a melancholií, pro něž také byly charakteristické zažívací potíže, neurčité bolesti nebo malodušnost bez zjevné příčiny.

5. teprve začátkem 19. st. začala být hypochondrie vnímána jako duševní porucha, tedy jako něco negativního, a její definice se začala omezovat na „výrazný strach z nemocí“.

6. o hypochondrii se trochu začala zajímat psychoanalýza, jejíž pojetí jsou nastíněny výše.

7. roku 1970 byla hypochondrie – pod názvem somatoformní porucha – přidána do mezinárodně užívaného Diagnosticko-statistického manuálu duševních poruch (DSM-II). Je definována výrazným zájmem o tělesné zdraví a tělo a zdravotní úzkostí (hypochondr věří, bojí se nebo je přesvědčen o tom, že má nějakou vážnou chorobu, a to navzdory lékařským ujištěním o opaku. Tento strach je mu nepříjemný). Obvyklými symptomy, jichž si hypochondr všímá, jsou „normální“ potíže jako bolest hlavy, žaludku, závratě nebo únava.

Úvodní hypotézu o vnitřní spojitosti filosofie a hypochondrie chci teď podpořit stručným a zdaleka ne vyčerpávajícím výčtem poukazů na to, co bych nazval melancholicko-hypochondrickým syndromem u novověkých filosofů. Řekl jsem si, že tenhle text bude lepší napsat krátký, takže se nemůže jednat než o poukazy.

1. Oblíbenou anekdotou THOMASE HOBBESE, který se dožil 91 let bylo: Mým dvojčetem je strach – nenarodil jsem se, kdy jsem měl, ale dříve, protože na mou matku přišly porodní stahy poté, co zaslechla zprávu, že se blíží španělská Armáda: „Porodila tedy dvojčata – mě a strach.” Hobbes měl mnoho různých rituálů a zvyků, které vždy zdůvodňoval zdravotními ohledy: celoročně nosil vysoké kožené boty; věřil, že jeho játrům pomáhá zpěv, a tak, když byl sám v noci ve svém pokoji, hlasitě si zpíval náboženské písně – z toho důvodu mu také stále na stole ležel zpěvník; ze zdravotních důvodů se každý den procházel v parku – podle životopisce do kopečka a z kopečka, dokud se pořádně nezpotil ; ve věku 75 hrál 2-3 krát do roka tenis a věnoval se i jiným sportům – vše zdůvodňoval ohledem na zdraví. Protože se domníval, že jeho žaludek by nevydržel na oběd do dvou, obědval už v 11 – vzhledem k tomu, že to stojí jeho životopisci, který byl jeho přítelem, za zmínku, předpokládám, že se jednalo o cosi velmi nezvyklého a o cosi, co si Hobbes důrazně vymínil. (Přijde mi, že vzhledem k tomu, že Hobbes nevstával nijak brzo, musel být jeho hlad způsoben tím, že nesnídal.) Posledních 30 let jedl hlavně tresky, případně jiné ryby, protože se domníval, že je tráví nejlépe. Ráno šel vždy na procházku. Životopisec referuje o tom, že často (!) slýchal Hobbese říkat, že se nebojí žádných duchů, že se jen bojí toho, že ho někdy v noci klepne do hlavy nějaký mizera kvůli pěti nebo deseti librám.

2. RENÉ DESCARTES se dožil 54 let (možná byl otráven). V mládí byl nicméně dost slabý, ve škole měl například odpuštěnu dopolední výuku, takže zůstával v posteli a zabýval se úvahami o nepřetržitém snu. Později z něj vyrostl statný zdravý muž, což jej dosti překvapilo. Měl za to, že po matce zdědil suchý kašel a bledou pleť, a přemýšlel, jak se jich vlastně zbavil. Domníval se, že se tak stalo dík jeho sklonu vidět věci přijatelně a nebýt v uspokojení závislý na nikom než na sobě samém. Později, když se ve Vášních duše zabýval smutkem a frustrací, podrobně popisuje, jak se při smutku zpomaluje a zeslabuje puls a svírá se srdce, čímž se odkrvuje hlava, tvář bledne a stává se propadlou. Zabýval se detailně tím, kdy mu chutná a kdy ne, a objevuje, že nejvíce mu chutná, když se zabývá vážnými věcmi a je smutný. Dovozuje z toho, že smutek musí být v posledku způsoben nedostatečnou výživou. Uvažuje, že dík tomu, že měl na začátku života hlad, nespojila se mu jako u jiných lidí nechuť k jídlu se smutkem, ale naopak. Hladem na začátku svého života má na mysli to, že matka hned po porodu zemřela – jak tvrdíval, což ovšem není pravda, neboť jeho matka zemřela, když mu byl jeden rok.

3. BLAISE PASCAL, který se dožil 39 let, trpěl řadou depresí spojenými s psychosomatickými potížemi – měl těžké migrény, cítil různé horkosti uvnitř svého těla, svého času byl zcela neschopen pít jinak než teplou vodu po kapkách. Lékaři to nepokládali za nic vážného a radili mu světštější způsob života – v té době, jak známo, se hypochondrie brala jako nemoc učených.

4. GEORGE BERKELEY, který zemřel v 68 letech a dvakrát v zimě přešel Alpy, se po třicítce začal domnívat, že jeho velké bolesti musí signalizovat smrtelnou chorobu, způsobenou sedavým způsobem života a četbou knih v temných nevětraných kobkách. Jeho bolesti souvisely podle jeho přítele a životopisce s občasnou hypochondrií a nervovými kolikami. Ty si Berkeley léčil térovkou (dehtovou vodou), kterou objevil na své americké misijní cestě. Účinky térovky a možné způsoby její přípravy důkladně zkoumal a došel k závěru, že je všelékem. Z toho důvodu ji usilovně propagoval.

5. VOLTAIRE se dožil 84 let a celý život jej provázely těžké úzkosti z jeho zdraví, resp. z jeho nemocí. Často se zabýval tím, jak churavý se narodil – tolik, že i křest byl odložen o několik měsíců, a tvrdil, že to má po otci, kterého si vysnil. Není jasné, zda skutečně jeho matka měla nemanželský poměr s básníkem, o němž Voltaire tvrdil, že je jeho otec, Voltaireovo pohrdání manželem své matky a jistota, že „toto nemůže být můj otec“ stačí samo o sobě. Aby si zachránil kousek zdraví, oddával se dietám a cvičením, dík nimž byl extrémně vyzáblý, a jimiž možná byly způsobeny i jeho občasné ztráty vědomí, které na něj přicházely zvlášť v obdobích jeho stále se vracející deprese.

6. Dlouhá a proměnlivá deprese poznamenala také život a dílo DAVIDA HUMEA, který zemřel v 65 letech. Jeho potíže vrcholily ve věku 19-23 let, kdy se svým lékařem korespondenčně konzultoval hrozivé symptomy jako náhle se objevivší bradavice na prsou nebo vodnatelnost úst, které dává do souvislosti se svými depresivními stavy, únavou a ztrátou motivace a s četbou stoických autorů, které se oddával. Lékař se mu vysměje, diagnostikuje „nemoc učených“ a doporučuje mu venkov, projížďky na koni a méně studia. Přestože Humeův stav se poté, co se zařídil podle rad svého lékaře, zlepšil, v pozdějším věku se pokusil o sebevraždu.

7. J.-J. ROUSSEAU (zemřel v 66) byl přesvědčen, že „sémě jeho zdravotních potíží“ spočívá ve stažené močové trubici a v kýle, která jeho močení dále znesnadňovala. Po celý život trpěl panickým strachem z toho, že by se mohl na veřejnosti počůrat, což ho v jeho veřejném působení značně omezovalo a na tomto základě přišel také o dosti velké peníze (peníze byly jednou z hlavních Rousseauových starostí). Nicméně přestože jeho život je dobře znám, není známo, že by k nějaké trapné situaci tohoto druhu došlo. Došlo k jiným, např. veřejnému obnažování. Obě poruchy, které si sám diagnostikoval, pokládal za zcela unikátní, a tedy typické pro něj jakožto génia, a proto doporučoval, aby jeho tělo bylo po smrti prozkoumáno. To se den po jeho smrti stalo a žádné urologické abnormality nebyly nalezeny. Odkládání svých dětí do sirotčince vysvětloval kromě smyšleně tíživé finanční situace tím, že je smrtelně nemocný.

8. Za hypochondra sám sebe pokládal IMMANUEL KANT, který zemřel v necelých 80 letech. O hypochondrii (kterou definoval v našem dnešním smyslu) tvrdil, že je přechodem mezi duševní nemocí a zdravím. Zdá se, že každá hodina jeho života byla poznamenána starostí o vlastní zdraví a život: Pečlivě prohlížel své výkaly; tvrdil, že čtení románů v zhoršuje paměť; každý měsíc si podle nových statistických údajů počítal, kolika se může dožít; aby šetřil své plíce, vyvinul speciální techniku dýchání (jen nosem, jakoby polykat vzduch …); odhalil, že z přemýšlení při jídle vzniká hypochondrie a z přemýšlení při chůzi závrat. Svou hypochondrii má za důsledek svého úzkého hrudníku, způsobujícího stálý tlak na srdce. Úzký hrudník pak podle něj pochází z toho, že se učil chodit v kšírech (leading strings). Ze zdravotních důvodů se bál toho, že by se zpotil, a v případě, že to hrozilo, např. při pravidelných procházkách, věděl, jak se má zařídit: zastavit se a předstírat, že přemýšlí, aby nikdo nepochopil, že se snad zastavil proto, že se potí. Ve stáří prohlašoval, že by se zabil, ale neudělá to, protože je to nemorální.

9. Za hypochondra se pokládal rovněž HEGEL, který zemřel v 61letech – patrně na choleru. Hypochondrii spojoval s adolescencí, četbou moralizujících knih a odporem vůči skutečnému světu. Klíčovým věkem, kdy podle něj musí člověk zvítězit nad hypochondrií a nastoupit cestu k dospělosti, je 27; nebezpečí propadnutí celoživotní hypochondrii podle něj končí v 36 letech. Domníval se, že se z hypochondrie vyléčil pomocí své filosofie (Fenomenologii ducha dopsal, když mu bylo 36), nicméně i ve svých 40ti varuje svou budoucí ženu před tím, že je hypochondrický pedant.

10. Věčnými obavami žil ARTHUR SCHOPENHAUER (zemřel ve věku 72). Ze strachu před neštovicemi utekl z Neapole, před cholerou z Berlína, ve Veroně ho posedla myšlenka, že si šňupnul otrávený tabák. Mnoho let se obával, že bude oloupen – často vstával v noci s mečem a se svou neustále nabitou pistolí. Knihu účtů si vedl pro utajení v angličtině, důležité obchodní poznámky v latině nebo řečtině. Aby nepožil nic otráveného, nosil u sebe pořád čutoru s vodou. Stejně jako Kant – jeden ze 3 filosofů hodných podle něj toho jména – byl velice pyšný na své zdraví. Jeho filosofie je vlastně doporučením mírné formy sebevraždy. Domníval se, že má mimořádně horkou hlavu, což mělo způsobovat jeho nesmírnou inteligenci. Horkost své hlavy si vysvětloval tím, že se do ní valila krev, která měla málo místa v jeho malém těle. Protějškem jeho velké hlavy byly podle něj tedy jeho malé nohy, o jejichž malost pečoval i tím, že nosil, podle údajů svého ševce, příliš malé boty.

11. O svém velice chabém zdraví byl od mládí přesvědčen také KAREL MARX, který zemřel ve věku 65 let. Pod vlivem svých bolestí často ulehal – obvykle když si naplánoval náročnou práci, zvláště na svém stěžejním díle Kapitál. Nejčastěji ho trápily bolesti zubů a hlavy, nedá se ale říci, že by své bolesti nenáviděl – říkal o nich, že jsou jedinou úlevou od psychické bolesti. Od mládí se ztotožňoval s Prométheem a tak nepřekvapí (zvláště když si vzpomeneme, že hypochondricko melancholické potíže bývaly odvozovány od poruchy jater), že kvůli svým játrům objížděl v doprovodu své anorektické dcery lázně po celé Evropě.

12. J.S. MILL, který se nakonec dožil 67 let, celý život počítal s tím, že brzy zemře na tuberkulózu (tuberkulózou bylo postiženo několik jeho příbuzných). Proti svým depresím bojoval tím, že – podobně jako Fichte – odmítal fatalismus. Věřil, že víra v lidskou svobodu, kterou se široce teoreticky zabýval, ho uzdraví.

13. „Jsem v nejhlubším smyslu nešťastný, mé utrpení dosahuje hranice šílenství, a to musí mít nějaké kořeny v disproporci duše a těla, které nemá žádný vztah k mé mysli,“ napsal KIERKEGAARD, který se dožil věku 42. Žádal doktora, aby udělal něco s „nesouladem mezi jeho tělesnou a duševní složkou“. Od svého otce se distancoval po jeho tajemném doznání – snad že v bordelu chytil pohlavní nemoc, která je možná dědičná. Bál se (tedy?) dědičného hříchu a předpokládal, že stejně jako dva z jeho sourozenců (12,24) zemře brzy, nejspíš krátce po třicítce – díky čemuž možná byl tak extrémně produktivní. Tvrdil, že „pouze ti, kdo si hnusí život … jsou zralí pro věčnost“.

14. S hypochondrií a obdobími melancholie bojoval celý život WILLIAM JAMES, který zemřel v 68 letech. V mládí byl neustále na pokraji sebevraždy. Těchto myšlenek ho na čas zprostily jeho bolavá záda, která si odjel léčit do lázní v Německu. Přestože mu to nebránilo navštěvovat univerzitu, bolesti se mu dále zhoršily, a tak svému otci píše, že pomýšlí na pistoli, dýku nebo pohár. Postupně se z největších depresí a pocitů malátnosti vymanil a věřil, že jej před smrtí spasila jeho žena.

15. Na sebevraždu myslíval i NIETZSCHE, který se nakonec dožil 55 let. Odmala trpěl silnými bolestmi, zvláště hlavy. Není jasné, z čeho pocházely, diagnóza syfilis je spíše tradičním laickým vysvětlením toho, že se génius pomátne. Stěžoval si na potíže podobné mořské nemoci, částečnou paralýzu, různé záchvaty jako celodenní zvracení. Počítal s tím, že je po svém otci předurčen k brzké smrti.

Začal jsem citátem Kanta, který byl jedním z nejslavnějších hypochondrů, tak jedním, vlastně dvěma, i skončím:

1. „Často se stává, že jeden z disputujících vypadá jakoby dojil kozla a druhý jakoby držel cedník.“ (Inaugurační disertace)

2. „Je už velkým a nutným důkazem chytrosti nebo moudrosti, když víme, nač se máme rozumně ptát. Je-li totiž otázka o sobě nesmyslná a vyžaduje-li zbytečné odpovědi, pak má kromě zahanbení toho, kdo ji vznáší, někdy ještě tu nevýhodu, že neopatrného posluchače svádí k nesmyslným odpovědím a že skýtá směšný pohled na to (jak říkali staří myslitelé), jak jeden dojí kozla a druhý pod ním drží cedník.“ (Kritika čistého rozumu)

Kant v této metafoře kozla a dvou filosofů dává do spojitosti neplodné a nesmyslné metafyzické úvahy s nepochopením (vytěsněním) sexuality (odlišnosti pohlaví) a nešikovností (síto). Nešikovnost bývá výrazem negativního postoje k matce, tělu, jeho užívání a starosti o něj. Filosofové tělo přehlížejí, zavrhují a snaží se nad něj povznést. To je podle této Kantovy metafory zdrojem zájmu filosofů o metafyzická témata. Abych to tedy uzavřel: typicky filosofický postoj k tělu je silně ambivalentní: filosofové si na jedné straně budují vůči tělu extrémní odstup, na druhé straně jsou tělem posedlí. Na základě tohoto náhledu snad mohou být pochopitelnější různé metafyzické systémy: jejich emocionální hodnota spočívá mimo jiné v tom, že v nich nikdo neumírá.

najdete také tady
http://www.mediafire.com/?rumzyldmkhm