Archív

Posts Tagged ‘Prométheus’

Švejkova strakatá republika. K psychologickým předpokladům českého politického systému

Říjen 21, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Úvod

Lidé nejsou ovládáni institucemi, ale svou vlastní povahou, která vyvěrá z historie, geografie a genetiky. V tomto smyslu Češi vždy žili v republice, a žít i budou. Jedním z psychologických předpokladů demokratizace společnosti je zvědomění podílu každého občana na státní moci. Mnoho Čechů propadá iluzi, že jsou od podílu na moci odděleni. Kdo zajetí této iluze propadl, svou moc zneužívá, neboť vliv na obecné dění mít nepřestává, ale v určování svých cílů se nechává řídit těmi, kteří si ono oddělení namluvit nenechali.

Cílem příspěvku je navržení hypotéz, jejichž smysl spočívá v usnadnění zvědomování naší skutečné moci. Hledám ústřední archetyp, který bych nazval naším bytostným politickým Já. Pokusím se identifikovat některé jeho aspekty a nastínit politické důsledky, které z něj lze odvodit.

Tricksterský komplex

Chceme-li na národní nevědomí aplikovat psychoanalytickou metodu, nabízí se upřít pozornost k národním mýtům. Prominentní postavení v nich zaujímá Přemysl Oráč, zakladatel prvního českého vládnoucího rodu. Obraz praotce místní vládnoucí elity by mohl být tím pravým, pokud hledáme nevědomé zdroje zdejšího politického charakteru.

K „plastickému“ znázornění národního archetypu však potřebujeme ještě druhou postavu, kterou bude možno chápat jako stín oné první. Zhruba sto let nás provází roztomile znepokojivý – a znepokojivě roztomilý – dobrý voják Švejk. Hlavní postava nejpřekládanějšího českého románu se v mnohých rysech mytickému praotci zakladateli podobá. Zároveň, statutem podvodného prodejce psů, postavením na dně vojenské hierarchie i zdánlivě apolitickým postojem „celá politika je pro malé děti“, je mu protikladná, a tak se zdá, že by hledaný stín mohla vyjadřovat.

Jakožto stín, vzbuzuje Švejk prudké vášně a na jeho interpretaci se proto nelze dohodnout. Zkusíme-li proto trochu poodstoupit, všimneme si, že jedním z jeho atributů je archetyp zvířecího průvodce. Švejkův vztah ke zvířatům byl instrumentální, současně ale i přátelský. Tuto ambivalenci lze zahlédnout i v jednom produktu jedné typicky české vášně, kynologie. Plemeno český strakatý pes bylo vyšlechtěno za účely laboratorních výzkumů. Po jejich skončení chovatelé zbývajících šesti kusů usoudili, že navzdory zatížení, danému někdejším výzkumem, musí být jedinečná povaha psů zachována. Příběh vzniku a setrvání i charakter tohoto plemene nabízejí uchopit ho jako třetí aspekt pojednávaného archetypu. Zatímco Oráč a Švejk mohou vyjadřovat zkušenost vládnoucích a ovládaných, obraz psa strukturu obohacuje o možnost být ovládán a vládnout zároveň. Tento pomyslný „třetí pól“ studované „jednoty protikladů“ lze chápat symbolicky jako dítě.

K zachycení společného charakteru třech pojednávaných archetypálních obrazů se hodí termín trickster, nešikovně přeloženo: božský šibal. Magie, kouzla a podfuky, zlovolné ničení i dětinské vtipálkovství, všechny tyto typické rysy tricksterského příběhu najdeme u všech třech pojednávaných symbolických postav. Nazvěme tedy hledanou archetypální strukturu českým tricksterským komplexem.

Přemysl Oráč

Vnitřní rozpor a zároveň schopnost spojovat protiklady naznačuje již jméno onoho severočeského rodáka. Zatímco „Přemysl“ poukazuje k myšlení, „Oráč“ je odvozen od prosté manuální práce. Zdá se, že k založení dynastické moci uschopnila Přemysla kombinace rozumu a selství, tedy že jeho rozum byl selský a jeho orba promyšlená.

Intelektuální nadání, ale nikoli čistě intelektuální zájmy, to je charakteristika, pro niž bychom příklady mezi úspěšnými českými politiky nehledali dlouho. Na český trůn nepatří vysoký intelektuál ani udatný bojovník, nýbrž selsky přímočarý „zeman“, který je ve chvílích intelektuálního vzletu svého „filosofování na trůně“ spíš vtipným scholastikem než těžkopádným vizionářem nebo precizním analytikem. Rozměr promyšleného chovatelství nebo intelektuální výchovy, který můžeme abstrahovat z motivu Přemyslova výcviku, jenž spočíval v orání dvěma strakatými voly, najdeme v české politice stejně snadno. Český lid v čele establishmentu očekává filosofa, je ale v nebezpečí, že fascinaci tímto aspektem svého politického archetypu propadne, že si osvojí mentalitu chovanců a že stát začne zavádět opatření ústavního rázu, jak o tom snil například Tomáš Garrigue Masaryk. Snad proto Libuše varovala, že Přemysl na naše „hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva“. Vědomá integrace onoho aspektu umožní využít naopak jeho pozitivní potenciál. Svodu mystéria „selské myslivosti“ odoláme toutéž schopností „selského rozumu“, která pokusy o „ústavní výchovu“ může zmařit.

Chytrá lest umožnuje porazit silnějšího nepřítele, což obraz přemýšlivého zemědělce obohacuje o aspekt rebelství, který je nejslavněji vyprávěn mýtem o Přemyslově jmenovci Prométheovi. Přemýšlivý lid chápe světlo, které náš hrdina nese, ve smyslu pravdy a vzdělání.

Vážně míněná vzdělanost, která se u nás pěstuje, je spíše esoterního rázu a je zaměřena do jiných oblastí, než ve kterých prosperují velké západní vzdělávací instituce. Zatímco obecný vzdělávací systém u nás nabývá spíše ironických forem, tak pokud jde o okultní vědění, mnozí autoři upozorňují, že česká země je centrem světového významu. Spjatost tohoto okruhu vzdělanosti s politickou mocí ilustruje fakt, že veleúspěšný panovník Karel IV., někdy pro svou strategii řečený Lstivý, je v esoterních kruzích ceněn jako jeden z posledních zasvěcenců mezi evropskými panovníky.

Protože místní „přemýšliví sedláci“ „vědí, že pravda vítězí, a tak ji nepouští z huby“, jsou Čechy nejenom světovou výstavní skříní astrologie a magnetické léčby, ale i jedním z adeptů konceptuální moci globálního dosahu. Naše výboje už dost dlouho nejsou založeny na armádě, ale na předkládání idejí a výzev. V tom spočívá „strategická důležitost Čech“, o níž psal Masaryk, to je důvodem, proč Bismarck prohlásil: „Kdo bude pánem Čech, bude také pánem Evropy.“ Metaforicky řečeno, půlce Evropy čůráme do vody, zatímco zde voda buďto padá z nebes, nebo tryská z podzemí.

Švejk

Stínem ctěného vůdce je „princip lidovosti“, konkretizovaný v postavě podvodníka, simulanta a sluhy. Švejkovi nesejde na dekoru a vyšších hodnotách, protože jeho ctností je schopnost pohodlně přežít nepříznivá období, jakých bylo v našich dějinách nemálo. Karel Kosík píše: „Švejk je sluha, ale není šašek. Občas se sice projevuje jako blázen, ale blázen se stává šaškem teprve tehdy, jestliže své bláznovství dává do služeb vladaři.“ Namísto šaškáren sleduje Švejk své osobní cíle a dovedně vzdoruje mechanismu přemyslovského establishmentu. Jakožto praktický kabalista vychází z poučky, že nejen to, co je nahoře, je i dole, ale i co nalevo, to napravo, a tak mocenskou i etickou situaci zvrací v opak a pánovi vnucuje svou vůli, aniž by ten o tom nutně byť jen věděl.

Švejkovský člověk s radostí přenechá nezdravé parlamentní prostory ubožákům, jimiž pohrdá, a dokonce je tam klidně i aktivně zvolí, aby se jich zbavil tam, kde se pohybuje on. Ví, že skutečná moc není v pozicích, ale v míře pronikavosti pochopení procesů řízení. Obraz Švejka potřebujeme dotud, dokud setrváváme v nedemokratickém systému, resp. dokud si neosvojíme zvyk nošení osobních zbraní, který by mohl účinnou demokracii zajistit.

S určitým nepochopením pro švejkovský životní styl zachytil švejkovskou strategii jinak trefně Adolf Hitler. Čech je podle něj jako cyklista, co se sice hrbí, ale pořád šlape a šlape. Můžeme dodat, že nakonec zvítězí.

Strakáč

Naše současnost úplně vítězná není a vyjadřuje ji asi nejlépe třetí z navržených symbolů. Český strakatý pes byl vyšlechtěn v druhé polovině minulého století za účelem výzkumu mechanismu vyvolávání záchvatů epilepsie, transplantace ledvin, dědičnosti chybění zubů a dědičnosti strakatého zbarvení. Plemeno vzniklo spářením Rigy a Míši, kříženců neznámého původu, jejichž vlohy byly později obohaceny přikřížením Německého krátkosrstého ohaře. Český svaz chovatelů standard plemene schválil roku 1960, nicméně nejvýznamnější mezinárodní kynologická instituce plemeno dosud neuznává.

V současnosti Strakáče občas trápí následky výzkumu, k němuž sloužili, to však v jejich chovu není zásadní nevýhodou, protože dnes má k nějaké chorobě sklony skoro každé plemeno.

Strakáč má sklopené uši, je přátelský a snášenlivý, navzdory nízké agresivitě je spolehlivým hlídačem a pro jeho přizpůsobivost je možné chovat ho i v bytě. Díky své nevybíravosti zužitkuje i méně kvalitní potravu. Je velice učenlivý a tvárný, rád cestuje a snáší jak dopravní prostředky, tak si klidně i o samotě užije lenošení. Nesmí být však příliš dlouhé, neboť bez možnosti, aby vybil svou mrštnou a vytrvalou energii a aby uplatnil svou schopnost společenských citů, by byl nešťastný.

Kromě Strakáče existuje několik dalších plemen vyšlechtěných na českém území. Jedním z nich je Český fousek, jehož povaze se věnoval ve stejnojmenné písni Jaromír Nohavica. Naše „psí srdce“ dle Nohavici zahrnuje usilovnost, vděčnost, přijetí jisté malosti a napůl vyloučený sociální statut kombinovaný s potřebou intimity.

Že Češi milují laboratorního psa, možná odráží důsledky traumatizace, jimž byl český národ v dějinách vystaven. Jeho nesvoboda jakoby symbolizovala sociální nesvobodu Čechů, kterou vyjadřuje např. čelné umístění v žebříčku podílu uvězněných obyvatel. Z obranných důvodů jsme přistoupili na to, že náš život je experiment, jak to vyjádřila Dáša Vokatá slovy „skvělá doba je tu teď, člověka v ní poznáš hned.“

Pejskovskou symboliku by někdo, kdo psům nerozumí, mohl interpretovat ve smyslu zvyku věci „ochcat“. Skutečným významem psího močení je však komunikace, kde nejvíce žádoucí podobou je „přechcávání“.

Pokud bychom si představili, že žijeme v laboratoři, kde probíhá politický experiment, jakou hypotézu by asi měl ověřit? Vzhledem k počtu variant zřízení, kterými český národ prošel, můžeme uvažovat o možnosti, že jeho posláním je ověřit, zda je možné žít i bez pevného systému, tedy ve zkratce řečeno, zda nejen hrací automat, ale i ústava může být předmětem třeba i každotýdenního referenda. Někdy, ve svém naučeném sebepohrdání, se cítíme bezmocní a svůj význam podceňujeme. Zvědomění archetypálního aspektu, který byl fixován obrazem laboratorního psa, by mohlo pomoci tento význam docenit a české kolektivní psyché ulevit, neboť jak zpívá zmíněný bard, „ležet bez náhrobku člověk by neunes, natož pes, natož pes“.

Pár slov k české politické geografii a českému demokratickému charakteru

Sečteme-li onemocnění Prométhea, Švejka a Strakáče, vychází nám jako nedotčené bezmála jen srdce, nejobvyklejší metafora, jež bývá s naším prostorem spojována. Naše poloha nepochybně filosofickému zaměření českého lidu a zdejšímu konceptuálnímu kvasu prospívá, nicméně může nás i dusit. Kosík píše: „Nebohé Čechy, křižovatka nejprotichůdnějších tlaků, kde lidé často ztrácí orientaci, kde uprostřed jedovatých výparů těžce se dýchá“. Ano, chceme-li mluvit o srdci, musíme začít od plic, protože jak objevil Arnold Ehret, srdce není pumpou, ale pístem vzdušného stroje, jehož energie nepochází z potravy, nýbrž atmosférických plynů.

Naším osudem je nutnost vyrovnat se s protikladem dvou plic kolem nás, prostoru germánského a slovanského. Kultury, jež oběma plícema proudí, jsou si přirozeně, byť třeba zastřeně, podobné, a tak jsou, jak zmiňuje Petr Babka, „stovky let spojen(é) nenávistnou láskou.“ Nakolik komická je situace, kdy proti sobě bojují jednovaječná dvojčata, dokáže docenit pražský rodák Babka, když dále píše: „Prohlašuje-li Schelling, že osud Němce je osudem Evropy a osudem člověka vůbec, protože Němec je potencí všech ostatních národů, tvrdí v podstatě totéž v Deníku spisovatelově Dostojevskij o Rusech! A říká-li Schelling, že Němec jde ve své důslednosti třeba až do pekel, neplatí totéž snad o Rusovi?“

Ve svém nadhledu, který je umožněn geografickým postavením, jsou Češi přirozeně vedeni k různým středním cestám. Nejsme rádi ani za totalitu ani anarchii, naší ideální pozicí je spíše přímo-demokratický minarchismus. Nepopíráme, že pořádek musí být, ale víme, že proto hned nemusí být ve všem. Máme jedinečné předpoklady k tomu chápat smysl velkých syntéz, nestát fanaticky omezeně jednostranně pouze za dobrem, nebo pravdou, ale nahlížet, že – jak píše Schelling – „pravda a dobro jsou sourozenci jedině v kráse“, v tomto případě v kráse zázračně fungujícího jediného vzdušného stroje.

Z téhož postavení plyne i riziko rozvoje neurotického rozpolcení, jak jej zažívá naše společnost například poslední roky. Můžeme lavírovat mezi německým idealismem a ruským materialismem, abychom jindy zas preferovali idealismus ruský nad materialismem německým. Právě od nás je však nejlépe vidět, že lidé jsou si poněkud podobní, neboť Člověk je jen jeden, a že tedy pokud srdce má s něčím potíž, bývá to nejčastěji hlava, která onu věčnou jednotu nechápe.

Jiným jazykem zachycuje tyto následky naší geografie i historie, potažmo geneticky bohaté populace, Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, klíčová postava v pokusu vytvořit jednotnou Evropu: „Člověk křížený v geneticky monolitní komunitě je jednodušný, zatímco Kříženec je vícedušný … (zatímco – H.T.) (b)lízké křížení posiluje charakter a oslabuje ducha … (v)zdálené křížení charakter oslabuje, ale ducha posiluje.“

Závěr

Výhody a rizika naší politické geografie ilustruje také srovnání Švejka s prózami Franze Kafky. Kosík objasňuje, že zatímco „Kafkův (německy hovořící – H.T.) člověk je odsouzen žít ve světě, v němž jedinou … důstojností je interpretace světa, (o jehož chodu – H.T.) rozhodují síly, na jednotlivci nezávisl(é), Hašek dokazuje, že člověk … je nad svým vlastním zvěcněním … je více než systém.“

Naše současnost je vnějškově vzato kafkovská, neboť – jak uvádí Kosík – „dennodenní zkušenost lidi učí, že … občan je … bezmocný (,neboť – H.T.) co tady existuje, je … demokracie, která občana z rozhodování vylučuje. (Přitom – H.T.) je možná demokracie integrální (jinak řečeno přímá – H.T.), kde občan bude mít možnost do politiky … mluvit.“

Někdy se stává, že v úzkosti ze sevření rozsáhlými „plicními prostory“ propadáme služebnosti. Výsledky pokusů s řízením a sebeřízením, jež v našem „kotlíku“ možná nepřestávají probíhat, však ukazují, že nakonec není nutno utápět pocity ponížení v pivu, chlebové polívce či jiném opiátu. V době posilování autoritářských tendencí bychom se měli postavit zodpovědně ke své schopnosti přemýšlet, vybuzené historickou traumatizací.

Za účelem vytvoření protiváhy vůči snaze establishmentu o omezení demokracie[1] potřebujeme docenit naši schopnost svobodně se rozhodnout. Tato výzva naší doby se nevztahuje jen na ty, co se pokládají za znalce, neboť jak píše Kosík, „intelektuálům odzvonilo… a epoše osvícenosti … odpovídá, že kritičnost není usazena v jedné privilegované kastě, ale je přístupna všem (a – H.T.) má tedy šanci, že prolne celou společností.“

Ostatně je zřejmé, že tato výzva, byť dosud zřídka vyřčená, dávno je již vyslyšena, a tak splní-li se snad Masarykův sen o dokonalé centrální kontrole, která by měla zaručit bezvýhradnou čestnost chování každého z obyvatel této evropské džungle, můžeme se spolehnout, že archetypální tricksterská trojice Přemysl Oráč, Švejk a Strakáč nám ukáže cesty, kudy takový grandiózně depresivní projekt obejít.

[1] „… abysme zjednodušili čerpání tých dotací, abysme bojovali proti demokracii, abysme taky mysleli na naše zájmy…,“ hlásal Babiš na mimořádném sněmu Svazu měst a obcí na Pražském hradě.

Prométheus z Trevíru (2005)

Březen 25, 2009 Napsat komentář

V Marxových životních osudech, v jeho charakteru i v povaze jeho díla je zřetelná jednota. Pro zachycení této jednotné psychické struktury lze dobře použít pojem prométheovský komplex. Prométheovský komplex je zde chápán jako varianta nevyřešeného oidipovského komplexu.

„Kdo sem běží přímo tryskem? Tmavý kluk z Trevíru, co za sílu je v něm … ruku zatíná v pěst a k nebi halasí, jakoby ďáblův sbor ho táhl za vlasy.“ Bedřich Engels

km

Metodologická poznámka

Tento poměrně marxistický přípěvek se zabývá vnitřními pohnutkami Marxovy tvorby. Nezasahuje tedy nijak do sporu o to, zda Marxova přesvědčení jsou platná, správná či dobrá, nebo zda jsou naopak neplatná, nesprávná nebo špatná. Psychologické zkoumání motivace Marxova díla může spíš osvětlit původ kouzla, kterým na nesčetně lidí Marxovo dílo zapůsobilo a jistě brzy působit nepřestane. Nehledě na to, zda měl nebo neměl Marx v něčem nebo ve všem pravdu, mám za to, že toto kouzlo nezačíná působit v okamžiku pochopení Marxovy nebo marxistické argumentace. Vycházím z toho, že zákonitosti a tendence, které ovlivňují to, zda někdo s Marxem (nebo s jakýmkoli jiným) filosofem souhlasí, jsou především emocionální povahy. Tento náhled není „neodůvodnitelný“:

Zaprvé, Marxova filosofie dějin a antropologie díla se vyznačují takovými vnitřní rozpory, jaké by „západně vychovaného racionalistu“ (což jsme my všichni) měly stoprocentně přesvědčit o nesprávnosti Marxovy pozice. (Narážím na to, že Marx, když analyzuje člověka a dějiny, neaplikuje své závěry na sebe, svou pozici a svou „historickou roli“, protože kdyby to udělal, nemohl by své závěry pokládat za nadčasové a objektivní. Musel by přijmout, že i jeho obrácený hegelianismus je touže abstraktní podobou odcizeného člověka (Marxův popis veškeré „předmarxistické“ filosofie) jako hegelianismus původní. Celý „historický materialismus“, tedy zhruba: marxistická teorie společnosti, je analýzou podmíněnosti, sám sebe ale chápe Marx jako „nepodmíněného“.)

Zadruhé, ve shodě se skeptickou tradicí od Pyrrhóna po Rortyho mám za to, že důvody, kterými vysvětlujeme svá přesvědčení, nejsou skutečnými důvody, proč tato přesvědčení máme. Skeptici tvrdí, že při prozkoumání každé teoretické stavby nebo souboru přesvědčení dosud vždy došli k odhalení cirkularity důkazu, nekonečného regresu nebo neodůvodněných předpokladů. Je-li jejich analýza správná, znamená to, že vedle racionální argumentace musí působit ještě něco jiného, co nás vede k přijetí určitého teoretického stanoviska.

Zatřetí, držím se psychoanalytického poznatku, že skutečnou sílu mají pouze naše nevědomé touhy, sklony a rozhodnutí. Zvědomění vede k oslabení, a tím ke ztrátě onoho kouzla přitažlivosti. Ty, které Marx oslovuje hlavně skrze vyšší, vědomé psychické funkce, oslovuje relativně málo. Oč přesvědčenějšími marxisty jsou ti, kteří jsou jím uchváceni, aniž by sami věděli proč…

A nakonec, je známo, že lidé často nejednají v souladu s tím, co mají za racionálně nejpřesvědčivější; že naopak svá přesvědčení odkládají, když nevyhovují jejich erotickým nebo agresivním přáním, potřebě sebeúcty, touze po bezpečí ve vztahu, případně dalším základním potřebám. Svá přesvědčení uzpůsobují tomu, jakých cílů chtějí momentálně dosáhnout; názory a domněnky plavou na povrchu sice ve stejném směru, v jakém se pod povrchem žene emocionální bouře, ale není těžké odhadnout, která rovina má větší váhu – – Marxovy myšlenky a texty nejsou žádnou výjimkou.

Marxistova autoanalýza

Vzhledem k tomu, že psychoanalýza filosofů a filosofických pozic se obvykle setkává u filosofů s velkým odporem, rád bych na úvod ocitoval pasáž z textu jednoho amerického filosofa, který sám sebe pokládá za marxistu (mimo jiné), aniž by mu to bránilo v tom pokusit se introspektivně odhalit nevědomé motivy, které vedly k tomu, že se stal marxistou:

„Odhalil jsem v sobě komplikovaný mix, který se skládá z dominantního chomskyovsko-marxistického, socialistického politicko-ekonomického světového názoru, a z podzemního a neintegrovaného randyovského libertarianismu. Psychický původ socialismu spočívá v nespravedlivé rodinné struktuře – vnitřní dobro pozornosti se rozdělovalo nespravedlivě. Nacházel jsem se ve vynucené soutěži se staršími sourozenci, jejímž výsledkem bylo, že se mi nedostávalo „zboží“. Výsledná nevědomá frustrace a vztek mě přiměly k tomu, že jsem se stavěl nesmiřitelně kriticky vůči každému statutu quo. Socialistický ideál spravedlivé distribuce zboží se mi v dospělosti stal politickým korektivem osobních potřeb a standardem k poměřování politicko-ekonomické skutečnosti, kterému nebylo možno dostát. Marxovy vášnivé spisy proti kapitalistické soutěži nabízejí inspirativní sociální a ekonomický ideál a zároveň na jiné rovině symbolickou úlevu od sourozenecké soutěže, kterou jsem rezignovaně prohrával.“(1)

Pruský orel klove Marxova játra

Součástí každé motivační struktury je odpovídající ego-ideál, představa o tom, jaký ideálně by měl člověk být. Takový ideál bývá často prožíván skrze konkrétní postavu – historickou, mýtickou, románovou, filmovou atp. Kolem této postavy se mohou soustředit fantazie o vnitřní spřízněnosti, pokrevním příbuzenství, jakési hlubší totožnosti atp. V případě Marxe je touto postavou mýtický hrdina Prométheus.

Prométheus byl Marxův oblíbený hrdina už od mládí. Aischylova Prométhea četl po celý život a podle svých slov se k němu vracel každý rok. Už v Marxově disertační práci se Prométheus objevuje v roli hlavního hrdiny. Marx zde vychází z Aischylova zpracování mýtu o Prométheovi, který se bouří proti konceptu synovské poslušnosti vůči bohu. V práci se můžeme dočíst, že „Prométheovým věděním je jeho sebevědomí … jemu se nic nevyrovná“; nebo že „Prométheovo prohlášení – „jedním slovem všechny bohy nenávidím“ – je posláním filosofie, jejím heslem proti všem bohům na nebi i na zemi, kteří neuznávají lidské sebeuvědomění jako nejvyšší božskost.“ Vzhledem k tomu, že Marx byl filosof, vystudoval filosofii, a vzhledem k tomu, že za to, aby mohl být filosofem, bojoval proti svým rodičům, není velkým zkreslením číst pro účely této studie jeho vyjádření o poslání filosofie jako jeho vlastní program. Prostřednictvím polobožské postavy Prométhea může – stále ještě v disertační práci – pokročit k uctívání svého programu, svého poslaní, sebe sama: „Prométheus je ve filosofickém kalendáři nejvýznamnějším světcem a mučedníkem.“

Marx én de drukpers door de censuur geketend en door de Pruisische adelaar gefolterd.

Marx én de drukpers door de censuur geketend en door de Pruisische adelaar gefolterd.

Marxovy Rheinische Zeitung byly na žádost ruského cara Nikolaje I. zrušeny a Marx by mohl s uspokojením hledět na karikaturu z berlínského tisku roku 1899, kde byl zobrazen jako přikovaný Prométheus, kterému klove játra pruský orel. Ve svém stěžejním díle Kapitál používá Marx metaforu Prométhea přikovaného ke skále k ilustraci situace proletariátu, spoutaného vykořisťovatelskými vztahy ke kapitálu. Být přikovaný se nicméně Marxovi zdálo lepší než stát se „poslušným služebníkem otce Joviše“.

Prométheovský komplex

Marxova zájmu o Prométhea si všiml (vedle jiných) L. S. Feuer, autor psychoanalytických studií některých filosofů a filosofických koncepcí. Za účelem psychoanalytické interpretace Marxova díla používá termín prométheovský komplex (2). S tímto pojmem přišel Gaston Bachelard v práci Psychoanalýza ohně, kde píše: „Prométheovský komplex je vůlí k intelektualitě, je nutkáním vědět tolik, co otcové, více než oni, tolik, co naši učitelé, a více než oni.“ „Prométheovský komplex je oidipovským komplexem života intelektu.“(3)

Pojem prométheovský komplex lze v psychoanalýze dobře využít, nicméně v jejích rukou není prométheovský komplex prostě oidipovským komplexem projevujícím se na rovině intelektu, jak to pojímá Bachelard. V psychoanalytické terminologii totiž není oidipovský komplex žádnou nemocí, nezahrnuje nic nutkavého, není „komplexem“ ve smyslu nějakých zábran. Je všem lidem společnou psychickou strukturou, která poskytuje různé možnosti rozvinutí. Může vyústit v širokou paletu řešení, která lze posuzovat podle toho, nakolik člověka zbavují jeho vnitřních omezení a nakolik mu pomáhají adaptovat se na jeho okolí.

Ideálním řešením oidipovského komplexu je, z hlediska psychoanalýzy, odložení uspokojení, vzdání se prvních pudových objektů, rezignace na to přemoci oidipovské rivaly. Mluví-li tedy Bachelard o touze vědět „více než oni“, mluví spíše o nevyřešeném (resp. špatně vyřešeném) oidipovském komplexu intelektu. Z psychoanalytického hlediska je proto prométheovský komplex pouze jedním z možných vyústění oidipovské rivality, a nikoli nějakým intelektuálním aspektem oidipovského komplexu jako takového. Dětské sexuální a agresivní touhy jsou v případě prométheovského komplexu nedostatečně sublimovány do touhy po ideálním vědění, poznání s velkým „p“, které má zaručit přemožení oidipovských rivalů.

Co je příčinou toho, že se prométheovský komplex objeví? Prométheus, prométheovský Oidipus nedokáže vyřešit úkol oidipské fáze kvůli deficitům v anální fázi, tedy v ranějším období nácviku na toaletu. Necitlivá výchova vyústila v nutkavý odpor vůči jakýmkoli autoritám, které přikazují „co, kde a kam“. Zápasy oidipského období jsou o hranicích, identitě, omezeních a zklamáních. Sofoklův Oidipus, který je, velice zjednodušeně řečeno, člověkem s nevyřešeným oidipovským komplexem, je předurčen k tomu hranice překračovat, identitu rozpouštět. Prométheus stejně jako Oidipus symbolizuje vzdor proti každé autoritě, ale v sublimované – desexualizované formě. Ve společenské oblasti Prométheus reprezentuje archetyp rebela, který se odmítá podřídit existujícím strukturám a který dokáže své okolí uchvátit gigantickými představami o vlastních schopnostech změnit svět.

Sebenenávist

Prométheovo titánství symbolizuje hojnost talentů a nadlidskou odvahu. Sebenenávist a sebepohrdání, které v důsledku takové titánské sebeidealizace cítí prométheovský typ, se obvykle projikují na plátno nepřátelského okolí. Grandiózní plány většinou literárního rázu, kterým naprosto nesoustředěný (navzdory své „hlavní charakteristice“ spočívající v „jednotě cíle“ – podle Marxovy odpovědi při jedné společenské hře) a nezodpovědný Marx ani náhodou nedokázal dostát, se obracely v narcistický vztek, který Marx dštil na všechny strany.

Největší nenávist necítil Marx vůči těm, od nichž se lišil, ale vůči těm, k nimž patřil, aniž se k nim hlásil. Anální a paranoidně rasistickou metaforikou útočí proti Židům (těmto „uctívačům mamonu s jejich rituály handrkování se o cenu zboží“), nevzhledným lidem, různým „buržoům“, „kněžourům“ a šlechticům. Sám přitom pocházel z židovské rodiny; většině lidí, kteří ho znali a od nichž se o Marxově atraktivitě dochovala nějaká zmínka, byl fyzicky odporný; navzdory tomu, že (podle jeho další odpovědi při oné společenské hře) spočívala jeho představa neštěstí v podřízenosti, nechal se – a svou rodinu – vyživovat od velkopodnikatele Engelse; když sám načas přišel k nějakým penězům, spekuloval na burze; a nebýt toho, že jeho otec krátce před Karlovým narozením konvertoval pod společenským tlakem na křesťanskou víru, byla by rodinná tradice dlouhá několik set let vedla k tomu, že by se stal rabínem.

V Marxových nejdětinštějších polohách, jeho antisemitismu a rasismu, vychází na povrch síla jeho zhnusení posesivní a manipulativní matkou. Nenáviděl svůj židovský původ, nenáviděl svou tmavou pleť a černé ochlupení. Jeho první příspěvek do prvního čísla Německo-francouzské ročenky se zabývá „židovskou otázkou“ a obsahuje věty jako „v judaismu rozpoznáváme přítomnost univerzálního a soudobého protispolečenského živlu“. O té části židovstva, ze které pocházela jeho matka, dokonce prohlásil, že je to „nejšpinavější ze všech ras“. Tak jako se o sobě mohl dočíst, že je „křížencem kočky s opočlověkem“, neváhal on nadávat svým nepřátelům do „ukřičených skřetů“, „fretčích tváří“ nebo „lysých palic s vypouklýma očima prozrazující napůl slovanské napůl talmudické rysy“. Když později psal o německém socialistovi Ferdinandu Lassallovi, nedokázal čtenáři odepřít svůj odhad, že jeho matka či snad babička měla nejspíš něco s nějakým negrem …

Z údajů o Marxově dětství a mládí lze odhadnout, že jej jeho rodiče neúměrně omezovali a nedbali na to, co by si jejich syn skutečně přál. To, že Marx svou matku skutečně nenáviděl, potvrzuje například jeho poznámka, kterou v dopise komentoval zprávu o smrti Engelsovy přítelkyně: „Nebylo by lepší, kdyby zemřela místo Mary moje matka, která je nemocná a života si užila dost?“ Následujícího roku matka „konečně“ umírá a Marx získává zbytek dědictví po otci, které mu matka, nesouhlasící s životním stylem svého syna, doposud upírala. Dá se předpokládat, že Marxova sebenenávist měla tedy v zásadě dva zdroje: nenáviděl se za to, že nedokáže dostát svému „prométheovskému“ ideálu, a za to, že je synem tak „ubohé“ matky, že je tak „špinavého“ původu …

Oběť, pomsta, moc a játra

Pozoruhodnou stránkou Marxova prométheovského komplexu byl jeho strach z jaterního onemocnění. Celý život trpěl psychosomatickými potížemi: bolestmi hlavy, zubů, různými vyrážkami, vřídky a tak dál. Marx, který se relativně ve zdraví dožil 65 let, měl od mládí ve zvyku ulehat, kdykoli se necítil dobře, což bylo často, a předmětem zvláštní obsese se mu stalo možné jaterní onemocnění, které bylo příčinou úmrtí jeho otce.

Navzdory tomu, že původ jeho zdravotních obtíží byl zřejmý jemu i jeho blízkým – Engels mu píše, že za všechny jeho zdravotní i finanční potíže dosud mohla „ta prokletá kniha“ (Kapitál) a i sám Marx mnohokrát opakoval, že „jeho nemoc má vždy původ v mysli“, – objíždí ke stáru zčásti kvůli svým játrům Alžírsko, Monte Carlo, lázně ve Francii a Švýcarsku, a stává se i bavičem lázeňské společnosti v Karlových Varech.

V logice prométheovského komplexu je daň, kterou se platí za hypertrofované ambice a slastný pocit při fantazírování o titánské hojnosti talentů, které mají pomoci oněm ambicím dostát. Daní za to, že se cítil schopen jako novodobý Prométheus osvobodit lidstvo ze jha kapitalismu a náboženství a přinést mu světlo svým spásným učením, byla jeho hluboká deprese, která se v plné síle navenek projevila až v sebevraždách jeho dcer. Tak jako se jeho nejsladší naděje netýkaly ničeho menšího než zopakování Prométheovy oběti, tak se i jeho nejhlubší obavy se týkaly souvisejícího mýtického trestu, který ho „podle řízení osudu“ musí za tyto grandiózní plány postihnout. Snad si to i přál, neboť sám filosofoval o tom, že „fyzická bolest je jediným tišícím prostředkem na bolest duševní“.

Prométheovy činy nebyly motivovány touhou pomoci lidem – ale mstou. Prométheus se mstil Diovi za to, že zničil generaci Titánů. Jak už jsem na to narazil výše, nenávistnou a mstivou notu najdete ve většině Marxových textů. Pomstychtivost zahrnuje touhu po moci. I v našem kontextu můžeme použít Bachelardův postřeh, že Prométheova touha spočívá v „inteletuálním ovládnutím ohně“ Oheň je pro primitivní vědomí, čili pro naše nevědomí, zaprvé kreativní energií, libidem, a zadruhé je zdrojem moci. Moc pro Marxe spočívala v ovládnutí vykořisťovaných mas a oním intelektem („intelektuálním ovládnutím“) byla filosofie, resp. ideologie třídního boje. Marx, nutkavě dominantní v každém kontaktu s lidmi, není anarchistou a nebouří se proti principu autority. Všechnu vládu chce uchvátit. Sní o tom ukrást bohům jejich energii a předat ji do rukou filosofií zmanipulovaného proletariátu, aby docílil pomsty na těch, co mu říkali „co, kde a kam“.

Zjednodušíme-li motivační komplex Marxova díla po vzoru jedné pasáže z Nietzscheho Genealogie morálky (4) do podoby jakýchsi heslovitých dedukci, vyjde nám zhruba následující:

Ať zhynou bohové, ať zhyne náboženství, ať zhyne kapitalismus, ať zhynou kapitalisté, ať zhynou židé a ti nejhorší z nich – moji židovští rodiče! Ať žije Prométheus, ať žije sebeuvědomění, ať žije svoboda, ať žije proletariát a jeho hlava – já!

Poražený rebel

Prométheovský komplex jako motivační struktura Marxova díla mimo jiné znamená, že Marx se bouřil ze zásady. Prométheovský boj je sice bojem za svobodu, ale je to boj, ve kterém nelze vyhrát, protože nepřítelem se může stát úplně každý a úplně všechno. Prométheovská touha po svobodě je neukojitelná, protože každé omezení je vnímáno jako něco, co svobodu narušuje. Prométheovský rebel se chce osvobodit i od toho, co je součástí přirozeně lidských omezení. V tom duchu také například marxista Egon Bondy dochází v jednom rozhovoru k závěru, že člověk nebude svoboden, dokud si nebude svobodně určovat pohlaví včetně reprodukčních schopností. Prométheovská povaha bude věčně nespokojena, Prométheus je odsouzen k tomu být připoután ke skále. Prométheus i Marx jsou nakonec poraženi. Marx navzdory své představě štěstí spočívající v boji (podle další odpovědi v oné společenské hře) schovává svou odpoutanou hlavu v anální záplavě výpisků a ty z jeho dětí, které přežili bídu, do níž svou rodinu uvrhl v oběť boji proti démonizovanému kapitálu (v oběť své vzpoury proti rodičům), jako věrné Ókeanovny přejímají tíhu jeho sebevražedných tendencí a postupně předčasně umírají nebo páchají sebevraždy.

Mýtický náboj, který je jádrem uhrančivého kouzla Marxových textů, vyvěrá z šílené odvahy bojovat i proti osudu samému a z fascinující ochoty se pro tento marný, leč krásný boj obětovat. Podle Bachelarda „mají na nás mít prométheovské figury ten psychologický efekt, že je máme zakoušet jako pokušení přenést se přes naší lidskou povahu“. Jak se s tímto pokušením vyrovnáme, je na nás.

Poznámky

(1) Meyerhoff, Jeff: Arguments beyond Reason. Rationally Justifying the Exploration of the Psychological Bases of Beliefs, in: Philosophy pathways, Issue 95, online: www.philosophos.com

(2) Feuer, Lewis S.: Karl Marx and the Promethean Komplex, in: Encounter, 31, 6 (1968) 15-32

(3) Bachelard, Gaston: Psychoanalýza ohně, Praha, Mladá fronta 1994

(4) Ať zhyne svět, ať žije filosofie, ať žije filosof, ať žiji já! – Nietzsche, Friedrich: Genealogie morálky, Aurora, Praha 2002 , s.87