Archive

Archive for the ‘ETC.’ Category

Exotický pták či dobrý holub? Fišer alias Bondy

Květen 20, 2015 Napsat komentář

Hynek Tippelt

(Tento text vyšel v lehce pozměněné verzi pod názvem „Lidé jsou prostě blbí“ v kulturním čtrnáctideníku A2.[1])

Exotický pták české literatury – toto spojení, jež kdosi použil k označení charakteru díla Julia Zeyera, se mi vybavuje velice často, vzpomenu-li si na básníka prvému snad duší blízkému, Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Ať ho již mám před očima v jeho kostkovaném ponču či šarlatovém roláku, anebo přemýšlím o jeho prapodivně konfliktním přijetí i nepřijetí českou veřejností, vždy jako neodmyslitelný aspekt vystupuje do popředí jeho vyloučený status, jímž zahanbuje nejrůznější rádoby excentriky. Proč tento pták uletěl a proč se vrátil? Proč neuletěl v plné síle mládí, když téměř již pouhou svou přítomností dráždil, ten až příliš nezařaditelně cizorodý exponát? Rád bych se zamyslel nad jeho osudem plným zvratů, který se mi zdá svým způsobem pro českou společnost typický. Nikoli snad v tom smyslu, že by byl Čechem průměrným, ale jako zástupce prototypu, jímž bývá český národ, ve všední dny spíše střízlivý, nikoli vzletný, ambivalentně okouzlen, fascinován i vyděšen.

Je těžké oddělit objektivní hodnocení od subjektivních pocitů. Snad to ani nemá smysl či cenu, ba ani není možné. Býval jsem velkým příznivcem Fišerova díla a jsem vděčen za možnost osobně jej poznat. Právě proto, že jsem jeho přítelem, vnímám, jak obtížné je zaujmout k němu ucelenější postoj. Jakoby i to náš prorok náturou, zájmy i dědictvím již na prahu dospělosti tušil, když své občanské jméno začal nahrazovat přijatým, možná také aby nám, kteří se potýkáme s úkolem porozumět mu, zaujetím vymezenější role tápání usnadnil. Otřesen popravou Záviše Kalandry, jež mu nicméně pomohla pochopit očekávatelnou budoucnost vývoje v naší zemi, zvažoval, zda nevyklidit zdejší pozice. Vědom si svého talentu předpokládal, že s téměř mateřsky osvojenou znalostí němčiny by se o uplatnění, ba literární slávu, nemusel obávat. Zvolil to, co cítil jako svou povinnost, a tím vykročil na cestu, již sledoval až do konce. Přijal roli oběti, svůdnou natolik, že možná přivřel oči, aby nezahlédl, co vše s sebou ponese.

Nenechme se však mást dojetím nad jeho bolestně ritualizovaným skonem, chceme-li odhadnout, nakolik se sám na vzniku bezpráví, jímž byl a dosud je stíhán, podílel. Obětní beránci nebývají nevinní, a pokud je stále jen malá šance na to, že jeho dílo – na němž mu záleželo nejvíce – bude doceněno, pak není chyba jen na jedné ze stran. Sám jistě dobře věděl, že úloha kritika a vizionáře s sebou nese jistá úskalí. Ostatní do něj vkládají nejrůznější očekávání a nikoli bez rozmyslu se onehdy jeho bratr v profesi David Hume omlouval za to, že předstíral, že je filosof.[2] Fišer se omluvami nezdržoval a provokoval, dá se říci, sveřepě. Týž stereotyp lze zahlédnout, když jako dandyovský pozér vysedával u piva a slunil se na odiv méně odvážným, stejně jako když ostentativně deklaroval své udavačství, jež neváhal hájit tím, že bylo zamířeno na jeho politické nepřátele. Jaký zájem jej mohl vést k tomu, aby zveřejnil dopis s návrhem spolupráce při vedení guerillového boje proti kapitalistickému systému, adresovaný poněkud komediální figuře subkomandanta Markose?[3] Nikoli zavražděný, ale zabitý může být vinen.

Ve smyslu provokace by bylo možno interpretovat samotná témata jeho práce a mnohé jeho názorové postoje i s jejich dobrodružnými zvraty – od zájmu o budhismus vprostřed kultury stalinismu přes „trapnou poezii“ po pozdní pěvecké experimenty, od časného vystoupení z KSČ přes ztotožnění s maoismem a založení Levé alternativy po pozdní kontrapozici podpory KSČM, od formulace nesubstanční ontologie přes postulování artificiálních bytostí po úvahy o šamanistickém holismu – to bychom však již zacházeli příliš daleko a pokoušeli se analyzovat jeho nevědomou mysl. O čem však nelze pochybovat, je povaha vztahu, který k němu zaujala česká společnost po roce 1990. Označil bych ji etologickým pojmem mobbing, popisujícím skupinový obranný mechanismus, projevujícím se například u hejna slepic klovajících svou kulhavou družku. Byl nám kamenem, o nějž jsme zakopávali? Pohoršoval nás, a tak jsme jej vyhnali? Nedokázali jsme naslouchat jeho až příliš trefným analýzám? A tak ten, který byť oslavován, přesto omezen na podzemí, v době stalinismu i normalizace sdílel náš kolektivní osud, pár let po pádu totality zvolil pokojný exil.

Samotného jej potřeba tohoto kroku asi málo překvapila, poté co kdysi byl nadvakrát vyškrtnut ze seznamu těch, které pokládal za stínový establishment. Mám za to, že valnou část poslední etapy svého života prožil poměrně šťastně, nepotkávaje davy, které by od něj cokoli vyžadovaly, navštěvován přáteli a studenty, trpělivě naslouchajícími jeho famózním monologům, a příležitostně přednášejíc, tentokrát na akademické půdě. V jednom z pozdních rozhovorů tvrdí, že jeho klíčovým poznatkem, jenž ovšem přišel trochu pozdě, bylo, že lidé jsou prostě blbí.[4] Pro naše účely tento náhled můžeme, myslím, interpretovat ve smyslu docenění míry všelidské iracionality a ochoty podléhat vášnivým, davovým, rozum zatemňujícím afektům. Ve svém vztahu k Fišerovi a postojům, které zosobňoval, jsme zajisté byli obětí širších procesů dvacátého století a Fišer už tím, že tyto procesy komentoval, na sebe pochopitelně přitahoval pozornost, z hlediska jeho osobního štěstí nežádoucí. Český národ si toho na sebe tradičně nakládá poněkud přesmíru a přetížená společnost pochopitelně přetěžuje jedince, kteří pak nezvládají jednat se zdravým rozumem.

Kdyby tvořil dnes, byl by pravděpodobně akceptován mnohem šířeji, ať už pro fundovanou kritiku amerického hegemonismu a nadnárodních elit, břitké analýzy nástrah globalizace nebo ochotu zkoumat možnosti využití psychedelik jako způsobu ověřování spekulativně získaných poznatků. To, co je nyní nazýváno změnou paradigmatu, analyzoval bezmála před půlstoletím, a jeho pomoc by byla cenná. Nahlédneme-li slepotu, s níž jsme ho jako společnost míjeli, pochopíme snad i úsměv, kterým doprovázel kategorické tvrzení, že bez globální genocidy problémy jednadvacátého století nevyřešíme. Leckoho by asi stále zarážela překvapivá směsice horování pro přímou demokracii i nutnost manipulací, k nimž by bylo třeba se propůjčit za účelem jejího zavedení, nicméně dnes by s ním jeho sousedé alespoň dokázali mluvit. Nikoli řešení, která nabízel, ale témata, která nastoloval, byla prorocká.

Dodatečný návrat k jeho myšlenkám a textům máme usnadněn tím, že jeho dílo je opakovaně vydáváno, a koneckonců i jeho tělo leží v blízkosti Jakuba Arbese, Milana Machovce či Ondřeje Sekory na pražských Malvazinkách. Rituál jeho skonání však pohřbem v rodném městě nevrcholil, nýbrž byl následován vskutku nečekanou oslavou ve formě Bouda Bondy na piazzetě Národního divadla.[5] Inscenace čtveřice jednoaktovek byla tehdy – ad nauseam bdělejších jedinců – završena opakovaným poléváním herce, představujícího našeho básníka, jak deklamuje nekompromisní věty společenské kritiky, kbelíkem vody. Dosud nepřijatelného autora konečně bylo možno adekvátně zchladit a jeho obdivovatelům připomenout, že rebel na své smrtelné posteli vzplanul právě a jen proto, že vše přeháněl. Pravidlo, že sláva je povolena až v okamžiku úmrtí, zůstalo výjimkou nepotvrzeno, a exotický pták se tak v podobě dobrého holuba mohl bezpečně navrátit.

[1] A2 kulturní čtrnáctideník, č. 10/15 – Egon Bondy, datum vydání: 13.05.2015.
[2] David Hume, Skeptik, in: Filosofický časopis, ISSN 0015-1831, 56, No. 2, Praha 2008, původně vyšlo v: David Hume, Essays, Moral, Political, and Literary, ed. Eugene F. Miller, Liberty Fund, Inc. 1987.
[3] Egon Bondy, reakce na výzvu soudruha Marcose, in: Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti, č. 81 (3/2004), pod názvem Různými taktikami proti společnému nepříteli vyšlo v Britských listech 14. 4. 2004.
[4] Permanentní vzpoura Egona Bondyho, rozhovor pro časopis Živel, č.3/96.
[5] informace o inscenaci Egon Bondy: Bouda Bondy na webu Divadlo.cz, informačním portálu, který provozuje Institut umění – Divadelní ústav v Praze.

Euroskepticismus a euro-dogmatismus

Duben 23, 2014 Napsat komentář

Je euroskeptik opravdu proti jednotné Evropě?

Hynek Tippelt

V tomto krátkém příspěvku bych se chtěl věnovat filosofickému, ne politologickému pojmu euroskepticismu. Analýzou pojmu skepse se pokusím ukázat, proč a jak úzce souvisí euroskepticismus s obhajobou referend a dalších nástrojů přímé demokracie.

Kdo neví nic, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna falešnými a chybnými představami.
Thomas Jefferson

Co je skepse a dogmatismus?

Původ slova skepticismus je v latinském výrazu scepticus – příznivce skeptické filosofické školy, který je odvozen od řeckého přídavného jména skeptikos – zkoumavý, tázavý, jež se vztahuje ke slovesu skeptesthai – dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit. Výrazem skeptikoi – zkoumatelé – se označovali stoupenci řeckého filosofa Pyrrhóna, zakladatele skeptické tradice.

Skepse – skepsis – tedy znamená zkoumání, nikoli pochybnosti ve smyslu odmítání nebo apriorní nedůvěry. Jejím protikladem není pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor – řecky dogma – na danou problematiku. Všechny ostatní filosofy proto antičtí skeptici označovali jako dogmatiky, mezi něž spadají i ti, kdo určitou oblast otázek pokládají za nepoznatelnou nebo nediskutovatelnou, agnostici a relativisté.[1]

Euroskeptik ve filosoficky věrném smyslu je tedy ten, kdo odmítá pokládat za hotovou každou konstrukci určení Evropy, její institucionální strukturu, rozhodovací mechanismy atd. Všechny podobné otázky pokládá za dosud nevyřešené a upozorňuje na nutnost dále se jimi zabývat.

Euro-dogmatikem je naproti tomu každý stoupenec určité evropské ideologie jako souboru přijatých postojů, ať už mají k myšlence jednotné nebo spojené Evropy pozitivní (eurooptimismus) nebo negativní vztah (euro-pesimismus).

Jestliže by skeptický postoj jako protipól dogmatismu neměl být založen na žádném tvrzení, tak ho lze nejlépe formulovat jako otázku: Co vím? Euroskepticismus je tedy úzce spjat se záležitostmi získávání informací a rozhodovacími procedurami.

Jaké jsou důvody, jimiž skeptikové zdůvodňují svou skepsi?

Přidržíme-li se antické verze[2], skeptická argumentace vychází z mnohostrannosti každé otázky a z toho, že každá teze má svou antitezi. Přijmout jakoukoli z nich by znamenalo upřednostnit ji nad jinou, což nelze, protože by to znamenalo řešit spor, do něhož jsme zapleteni. Různé pohledy, názory nebo interpretace se tedy vyznačují tzv. isosthenií – z řeckého isostheneia – rovnomocnost, rovnocennost nebo stejná přesvědčivost.[3] Isosthenie je pak podle skeptiků bezprostřední logickou i psychologickou příčinou epoché – vzdání se úsudku, jehož praktickou realizací je skepse jako pokračování ve zkoumání.

Lze si všimnout holistických motivů ve skeptické argumentaci. Každou věc lze vnímat z mnoha úhlů, více smysly, smysly jiného zvířete, lze ji chápat, snít o ní atd. Nic nestojí izolovaně, a tak si nemůžeme být jisti, nakolik jsme popis a výklad jakékoli věci vyčerpali. Navíc jsme k problematice, již řešíme, sami vztaženi, což nás zneschopňuje v roli objektivního pozorovatele. Ukazuje se, že skeptická gnoseologie souvisí s holistickou ontologií. To má své důsledky pro to, jakým způsobem si lze představit politickou realizaci skeptického postoje odporujícího dogmatismu.

Skepticismus vede k epoché. Jak se uskutečňuje politická epoché?

Jestliže skepticismus vede ke vzdání se úsudku, znamená to, že je anarchismem? Taková interpretace by odpovídala anekdotám o tom, jak Pyrrhón natolik nedůvěřoval svým smyslům, že se ničemu nevyhýbal, ať už to byli třeba divocí psi nebo jedoucí vozy. Pyrrhón se nicméně dožil téměř devadesáti let.[4] Anarchismus by se dal uvést v analogii spíše s tzv. pyrrhónskou krizí[5] jako s určitým zneschopněním řešit jakékoli jiné problémy, než to jak získat jistotu. Paralyzující propadnutí skeptickému zmatku je ale nutně dočasné. Někteří skeptici opouští radikální postoj úvahami o pravděpodobnosti, jiní radí nechat se vést tradicí a zvyklostmi. Další jejich zkušenost přesvědčuje o tom, že na intelektuálním postoji nezáleží, protože vždy převládnou přirozené sklony. Jak by vypadala politika poté, co projde pyrrhónskou krizí? Bylo řečeno, že skeptický postoj znamená nepřisvojovat si pravdu a pátrat po ní. Zbytek příspěvku bude o tom, že věrně skeptická politika se realizuje podporou přímé demokracie.

Skeptická politika a přímá demokracie

Skeptik si všímá různosti pohledů a stanovisek a pohlíží na ně jako na stejně významné. Tím je v souladu s naznačenými holistickými předpoklady své ontologie, protože neodmítá podíl žádné části skutečnosti na jejím celku. Nepočítá s představou ontologické hierarchie nebo nějakou formou dualismu, a tak pokládá všechny části celku v jejich přístupu k pravdě za rovné. V hledání odpovědi na své otázky, zastřešené tou výchozí „Co vím?“, by tedy pátravě bádající skeptická politika doceňovala význam každého jedince, spočívající v jeho specifické otevřenosti onomu přístupu danému jeho schopnostmi, zájmy a zkušenostmi. Nepostupovala by naslepo, jak by naznačovala ona pyrrhónská anekdota, ale její holistická východiska by ji dovedla k prozkoumání možností přímé demokracie jako nejlepšího prostředku, který se nabízí k využití rozhodovacího potenciálu nejširšího množství zúčastněných.

Vedle lidové iniciativy, referend nebo odvolatelnosti politiků by skeptická politika, založená na ideji rovného přístupu k pravdě, zahrnovala transparenci – tedy veřejnost a dostupnost – všech známých informací relevantních pro rozhodování veřejných záležitostí. Skeptik vychází z toho, že neví, ale existenci pravdy a její poznatelnost nepopírá, a tak nepřestává zkoumat. Z tohoto hlediska je oponent přímé demokracie ve větší nebo menší míře agnostikem, který popírá možnost přístupu k pravdě větší nebo menší části politického těla.

Euroskepticismus a odmítání federalizace a centralizace

Skeptik ve výše definovaném smyslu může, ale nemusí být proti myšlence jednotné Evropy. Pokud je jejím oponentem, a je tedy euroskeptikem v běžném politologickém slova smyslu, pak nikoli proto, že by předem odmítal její hodnoty, ale proto, že se mu její podmínky zdají být v nesmiřitelném rozporu s  idejemi rovného podílu na skutečnosti a rovného přístupu k pravdě. Národní úroveň preferuje nikoli proto, že by dogmaticky upřednostňoval vlastní omezené stanovisko (ekonomické, národní nebo sociálně politické), ale proto, že se domnívá, že v rozměru evropské integrace nelze uplatnit zásady dostatečně zdrženlivé a otevřené skeptické politiky.

Skeptik, který se k otázce sjednocování Evropy staví váhavě a nemá jasno v ní jasno, se buďto domnívá, že i na mnohonárodní úrovni bude demokratický deficit překonán (a transparentní a přímo-demokratická politika možná), anebo se vzdává úsudku a podstupuje experiment. Případnou možnost vyvolání referenda o vstupu nebo setrvání v Unii nebo jiné formy přímé demokracie podpoří nikoli proto, že by se domníval odhadnout jejich výsledek, ale proto, že pokládá kohokoli jiného za stejně kompetentního jako sebe sama.

Euroskepticismus nemusí automaticky EU bořit nebo její jednotu narušovat, ani o to usilovat. Kdo by požadavek referenda o setrvání v EU interpretoval jako euro-negativismus nebo euro-pesimismus, předjímal by výsledek takového referenda. Ve smyslu metodické skepse může vést totiž kritické prověření základů jednoty také ke zpevnění její stavby. Potřeba takového prověření sice prozrazuje nejistotu, ta ale není ničím novým a nelze ji porazit jinak než právě oním prověřením. Euroskepticismus navíc neztrácí smysl ani ve chvíli, kdy se otázka v referendu nebo jinak dočasně vyjasní, protože v jeho logice je pravděpodobnost potřeby další revize rozhodnutí.

Euroskepticismus založený na kritice demokratického deficitu evropských institucí může být tedy chápán nikoli jako snaha o oslabení jednoty, ale jako úsilí o prozkoumání jejích možností, mezi nimiž by využití prostředků přímé demokracie nemělo zůstat opomenuto. O tom, nakolik je nebo není skeptický postoj uzavřenou intelektuální záležitostí a zda může být společensky prospěšný, svědčí například to, že Pyrrhónovi jeho rodné město prokázalo takovou poctu, že kvůli němu odhlasovalo všem filosofům osvobození od daní.[6]

[1] Srovnej Empiricus, Sextus, Základy pyrrhonskej skepsy, Bratislava: Pravda, 1984.

[2] Srovnej např. Ainésidémos v tzv. 10 tropech, jak jsou podány u Sexta (Empiricus, Sextus, Základy pyrrhonskej skepsy, Bratislava: Pravda, 1984) nebo Díogena (Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995).

[3] Jak uvádí Díogenés Laertios, podle Pyrrhóna máme nahlédnout, že „žádná věc není více tímto než oním“. (Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 368.)

[4] Srovnej Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 368.

[5] Tento termín uvedl v oběh Richard Popkin v knize The History of Scepticism: From Savonarola to Bayle (Oxford University Press, 2003) a mínil jím reakci raně novověkých filosofů na znovuobjevení textů antického pyrrhonisty Sexta Empirica.

[6] Laertios, Díogenés, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna Pelhřimov 1995, s. 369.

Déjà vu Káji Janečka: prázdné duchovno a lepší lidé

Říjen 30, 2012 29 komentáře/ů

Hynek Tippelt

O Karla Janečka jsem se začal zajímat poté, co jeden jeho donedávna bezmála fanatický podporovatel svěřil facebooku plán na změnu volebního zákona zahrnující všeobecnou volební povinnost, zákaz politických stran a omezení volebního práva ve prospěch pracujících (v neprospěch nezaměstnaných, studentů, důchodců). Když tento „vzkaz“ sklidil poměrně negativní ohlas, uklidňoval Janouškův fanoušek situaci mimo jiné prohlášením, že na tom dělají již tři roky a že koncept je zhruba hotový. Po pár dnech přišel s tím, že se v Janečkovi možná zmýlil.

Slova Janečkova příznivce uvedená na facebooku pochopitelně nelze brát, pokud jde o Janečkovy záměry, za bernou minci, nicméně v dnešním mediálním prostředí se nedá číst jinak než mezi řádky, a proto se vyplatí zpozornět i nad pouhými poukazy. Zběžně jsem prohledal dostupné informační zdroje a srovnal, jaké informace se o Janečkovi nabízí. V tomto kontextu mi nepřišlo, že by „vzkaz“ jeho příznivce byl příliš zavádějící, a začal jsem se obávat, že by se z něčeho takového mohl stát významnější trend. Vydal jsem se tedy na akci Pozitivní Piknik, „pozitivní diskuzi“ Janečkovy iniciativy Pozitivní evoluce, která včera proběhla v Ústí n. L. a je součástí turné zakončeného v pražském paláci Lucerna 23.11.

Zastánce vize, jak snížit míru svobody ve společnosti, neodhalí všechny své karty najednou. V souladu s heslem „evoluce“ lze očekávat spíše zdlouhavou přípravu lidu k tomu, aby se novým pravidlům, která pro něj budou nevýhodná, nebránil. Proto pro mě nebylo velkým překvapením, že Janeček omezení volebního práva na svém „pikniku“ nehlásal. Spíše by mne překvapilo, kdyby zastával některé předpoklady, jež by s takovou myšlenkou byly v rozporu. Nic takového se ovšem nestalo, naopak.

Výchozím bodem Janečkových úvah o vládnutí je představa, že bychom neměli vládnout sami sobě, ale že lepší lidé by měli ovládat horší lidi. Snad aby podpořil věrohodnost příběhu o původu svého majetku, vyjadřuje se matematicky a tvrdí, že existují „nuloví“ lidé, kteří jsou absolutně zlí, lidé různě se pohybující kolem českého „sedmi-desetinového“ průměru, a lidé dosahující koeficientu 0,95, jež jsou super-kvalitní a měli by vládnout. Zatímco stoprocentní „nula“ je již Janečkovi známa – je jí Václav Klaus – na stoprocentní jedničku patrně dosud čeká. Zastavme se nejprve u toho, jakým právem by „lepší“ měli vládnout „horším“? Proč by „horší“, stejně jako ti „lepší“, neměli vládnout sami sobě?

Lze připustit, že kdyby rozdíl „lepší versus horší“ platil, bylo by společensky (nikoli pro jednotlivce!) výhodné, aby „lepší“ vládli. Jenomže, třídění lidí na „dobré“ a „špatné“ je vždy subjektivní. Ohání-li se jím kdo, jde mu o prosazení svého osobního pohledu, jinak řečeno svých známých. V mediální společnosti, jako je ta naše, se jako „lepší“ se ukazuje ten, kdo si zaplatí lákavější mediální obraz (na svou prezentaci si například zaplatí populárnějšího moderátora). Zdá se, že Janečkovi tedy nejde o nic jiného, než aby majetní mohli efektivněji ovládat nemajetné.

Uskutečnění představy, že jsou lidé „lepší“ a ti že by nám měli vládnout, začíná různými podobami zmírňování vlivu občanů na politiku (v otázkách odvolatelnosti politiků, hranice volitelnosti do zastupitelských orgánů atd.), pokračuje omezováním volebního práva a svého vrcholu dosahuje ve vládě „osvíceného“ neodvolatelného monarchy. Princip omezení vlivu občanů na politiku je přítomen i v samotném konceptu zastupitelství (zastupitelské demokracii). Namísto toho, aby vláda byla v rukách lidu, předává ji do rukou zastupitelů, které si nevybírá, ale jsou mu předkládáni, a které nemůže v případě, že je s nimi nespokojen, jejich moci zbavit. Pokud se někdo domnívá, že má všechna politická práva, která mu náleží, doporučuji mu zamyslet se nad tím, proč nemůže prostě on sám na post zastupitele navrhnout svého souseda – proč k tomu potřebuje jen velice obtížně dosažitelnou podporu – anebo proč nemůže hlas odevzdaný ve volbách kdykoli vzít zpátky, resp. proč by takové vzetí zpátky nemělo žádný efekt.

Zastupitelství v dřívějších dobách nebralo svůj základ jen z představy, že „lepší“ by měli vládnout „horším“, ale bylo i záležitostí praktické nutnosti. Při určitém počtu obyvatel je obtížné, aby se někde na louce nebo stadiónu všichni sešli, diskutovali a hlasovali. Dokonce i absolutní monarchie se kdysi zdála mít svůj smysl, a to v případě akutního ohrožení společnosti vnějším nepřítelem a potřeby jasné organizace obrany. Vlivem technologického pokroku dnes nicméně staré překážky padají. Virtuální prostor internetových diskuzí je součástí světa, a proto nic fakticky nebrání tomu využít současné komunikační technologie k celospolečenské diskuzi i celostátním referendům. Metoda rozhodování prostřednictví referend ovšem spadá do jiného myšlenkového tábora než obhajoba vlády elit nad bezmocným lidem.

Jakkoli aktuální myšlenky přímé demokracie jsou a navzdory tomu, že jsou do jisté míry již širší veřejnosti známé, Janeček ani další příznivci vlády „lepších lidí“ mezi jejich zastánce nepatří. Svým způsobem lze říci, buďme rádi, neboť i referendum a další nástroje přímé demokracie je možno zavádět jen naoko, tedy v takové podobě, kdy vyvolání referenda je ztěžováno požadavkem petice, kterou musí podepsat nikoli minimální počet občanů, kdy platnost referenda je odvozována od obtížně dosažitelné účasti voličů nebo kdy výsledek referenda není pro zastupitele závazný. Skutečná přímá demokracie je největší hrozbou těch, kteří chtějí uchvátit a držet moc pro sebe, své rodiny a známé, pro svou mocenskou skupinu nebo svou společenskou vrstvu.

Je pozoruhodné, že myšlenky na zavedení přímé demokracie se v širším rozměru objevují ve stejné době jako projekty typu Pozitivní evoluce. Je vzepjetí elitářů (s jejich myšlenkou, že vládnout má elita, nikoli lid) reakcí na nebezpečí, které jim ze strany obhájců přímé demokracie hrozí, anebo jsou obě tendence produktem doby, která žije představou, že je za pět minut dvanáct? Žijeme v čase proměn, ať chceme či ne. Podoba těchto proměn je dopředu plánována, různými prostředky, s různými záměry a z různých stran. Žádný z těchto plánů však nemusí vyjít. Jedním z psychologických znaků naší doby je, že lidé mají pocit, že se již něco musí stát (také jedno z hesel Janečkova Pikniku zní „máme málo času“). Čím více stresováni lidé takovou atmosférou jsou, tím větší mají sklon upnout se k nějakému řešení. Čím jednoduššímu, tím lépe.

Do této situace přichází Janeček se svou ideou pozitivity a spolehnutí se na „lepší lidi“. Na jedné straně hovoří o tom, že nechce revoluci, na druhé o tom, že již není nač čekat. Opakuje, že naše zkorumpované politiky již nelze nechat dále škodit, a že nepůjde-li to cestou evoluce, bude revoluce muset přijít. Jako údajně geniální obchodník nabízí svůj plán, jak žádoucí změny dosáhnout. Dvouhodinovou „pozitivní“ diskuzi na politická témata nechává moderovat populárního komika takovým způsobem, že se ke svému plánu dostává až v reakci na nespokojené výkřiky z publika, že čekají již hodinu a půl a nepřišli na estrádu (jedním z Janečkových hostů je herečka a modelka Iva Kubelková, další Janečkův host podnikatel a politik Martin Hausenblas dává k dobrému, že mu paní sousedka poslala z okna na provázku čokoládu o váze jednoho kilogramu, a moderátor na základě své úvahy, že slušní lidé jsou štědří, navrhuje nechat kolovat džbán na dobrovolnou sbírku za neznámým účelem). Plán, který Janeček předkládá, spočívá ve změně volebního systému takovým způsobem, aby strany mohli v každém z osmdesáti jednoho volebního okrsku nominovat pouze dva kandidáty, aby se voleb mohli účastnit i nezávislí – pokud shromáždí dostatečný počet hlasů – a v zavedení negativní volební preference (zakroužkujete toho, kdo se vám nelíbí). Dodává ovšem, že plán je ve stadiu návrhu a že na přesnější podobě změny volebního systému je možno dále pracovat.

V tu chvíli se některým posluchačům začne motat hlava. Plán, o který je možno se opřít, není dopracován? Pozitivita spočívá v možnosti volit proti? Svobody lze dosáhnout omezením počtu kandidátů? Kdo má více na rozdávání, je slušnější? Večer se ve své grotesknosti vyrovnává argumentaci, že povaha náletů a bomb může být výlučně humanitární. Zdá se, že nic není, jak se zdá a nejspíše je to naopak. Ve stejném duchu orwellovského new-speaku zachází Kája Janeček i se stěžejním slovem evoluce – očekává totiž, že tato evoluce přinese vývoj skokem (neboli revoluci). Korunu v soutěži o nejprázdnější slova večera si ovšem nasadil poslední Janečkův host, senátorka Alena Dernerová, tvrzením, že bychom se konečně měli přiblížit „západu“, kde to funguje.

Moderátoru večera Janu Budařovi všechna čest. Nezdá se, že by byl do elitářské vize zasvěcen, a tak v rámci improvizace občas prohodí myšlenku, která se Janečkovi vůbec nehodí. Například tu o tom, že „kdybychom my byli na jejich místech, chovali bychom se stejně“. Tedy že nejde o to najít „lepší lidi“, ale prosadit systém, v němž zdravý rozum a přirozená moudrost budou moci nalézt své uplatnění. Systém, který by se chtěl skutečně opřít o rozum a moudrost, by byl založen na principech přímé demokracie.

Nejen Janečkovo turné nasvědčuje tomu, že je v ČR připravován kontrolovaný politický zvrat. Takový, jehož smyslem není ani tak změna podstaty vládnutí, jako spíše prevence toho, aby taková změna nastala. Odpor vůči zkaženému establishmentu je na místě, změna politického systému by nebyla špatná, bylo by ale fajn, kdybychom nesedli na lep zastáncům elitářství, které se nesnáší s principy přímé demokracie, a permanentní kontroly, jež je parodií transparence. Elitářské myšlení má u nás jistou tradici a ve spojení s některými Janečkovými havlovskými rysy může budit dojem déjà vu. S ohledem na nebezpečnost tohoto myšlení si však snad bez velkého zahanbení můžeme dovolit uklidnění spočívající v tom, že přesvědčivost matematika, ekonoma, filantropa a filosofa Karla Janečka připomíná okruh školáka Káji Maříka.

Je třeba stavět se za Achaba?

Duben 4, 2011 Napsat komentář

Správní radou Činoherního studia v Ústí nad Labem byl odvolán jeho ředitel Jaroslav Achab Haidler. Většině Ústečanů to zní jako aprílová zpráva, protože Haidler je uznávaný šéf oblíbené divadelní scény. Je ale také nedávným kandidátem Pirátské strany na ústeckého primátora a již delší dobu kritizuje hospodaření magistrátu. Rada se svým rozhodnutím snaží vyhnout hrozícímu nebezpečí, že město přestane finančně podporovat „Haidlerovo divadlo“. Mnoho Ústečanů odvolání rozhořčilo a ve městě se na toto téma chystá veřejná debata.

Někoho snad napadne cosi jako, proč shánět nový džbán tomu, kdo věděl, že se ucho utrhne. Když lezl mocným do zelí, tak přeci věděl, do čeho jde, a jakou jinou reakci by od nich asi mohl očekávat. Ostatně proč mu pomáhat, když jako výborný herec má své jisté. Má tedy nějaký smysl se za odvolaného ředitele stavět?

Pokud by se podařilo zvrátit rozhodnutí rady a vrátit Haidlera na pozici ředitele, pomohli by tím Ústečané především sami sobě. Činoherák je jedním z nejlepších mimopražských divadel. Jaroslav Haidler byl jeho šéfem sedmnáct let a jeho podíl na úspěchu divadla tedy nelze popřít. Přejí si ústečané změnu v tom, jak je divadlo vedeno? Ptal se jich někdo? Neměl by jejich názor být při rozhodování o jeho chodu klíčový?

Haidler je poměrně známou osobností a mnoho lidí inspiruje. Je pracovitý, v různých ohledech projevuje velkou míru odvahy, snaží se být spravedlivý, a když se mu to nepovede, přizná chybu. Protože ví, že adorace je jeho nepřítelem, vědomě zaujímá pozici svého vlastního advocata diaboli – je prvním, kdo hledá chyby v tom, co dělá. A když hledá správné řešení, drží se zásady, že pravda bývá uprostřed.

V novinách čteme, že Haidlerovi jeho kritika zlomila vaz. Tak zlé to nebude. Pokud by se podařilo zvrátit rozhodnutí rady o jeho odvolání, což bude patrně možné, jen přislíbí-li město finanční podporu i v dalších letech, budou se moci Ústečané spolehnout, že sláva jejich divadla nebude ohrožena. Jemu samému pomůže nejlépe ten, kdo vezme za svou jeho věc a nebude se bát ptát, jak se hospodaří s našimi pěnězi.

Hynek Tippelt

Muslimské velikonoce /2005

Leden 4, 2010 Napsat komentář

Víte o tom, že nejen u nás máme velikonoce? Svátky, jejichž základním symbolem je beránek, se slaví po celém světě. V Pákistánu, Albánii i v Maroku. Obětování beránka je zvyk, který spojuje křesťanství, židovství i islám. V případě židovské tradice nás to tolik nepřekvapí, ale čím to, že slavíme podobný svátek jako muslimové?

Je 21.1.2005. Před istanbulskými řeznictvími se tvoří před polednem fronty. Otcové rodin si přivádějí každý svou ovečku. Trochu konverzují, ale spíše se věnují budoucí oběti. Zvíře laskají a utěšují. Zvířata nejsou neklidná. Jakoby o tom, co se s nimi za chvíli stane, ani nevěděla, nebo snad jakoby chápala, že to musí být. Nic podobného našim jatkám. Jak říká jeden z mužů ve frontě: „Alláh jim pro tento den zastře mysl, necítí ani strach, ani bolest.“ Až dvouhodinové frontě je pomalu konec, muž zvířeti zaváže oči a sváže tři nohy. Za čtvrtou bude beránek za chvíli viset. Čas na krátkou modlitbu. O pár minut později si muž odnáší tři igelitové tašky naporcovaného masa a jde domů slavit Bajram, svátek obětování. Tento den jenom v Turecku padlo zhruba milion a půl ovcí.

Muslimové slaví každoročně dva velké svátky: Aid-el-Fitr (Ramadán Bajram nebo Šeker Bajram ) a Aid-El-Adha (Kurbam Bajram). První z nich připadá na konec postního měsíce ramadán, druhý se slaví desátého dne měsíce dzul-hidždža – posledního měsíce muslimského roku. Muslimský kalendář začíná v roce 622 (podle našeho letopočtu) a má dvanáct měsíců střídavě po 29 a 30 dnech. Jedná se tudíž z hlediska našeho kalendáře o svátky pohyblivé. Aid-el-Fitr se někdy nazývá také „malý svátek“, zatímco Aid-El-Adha „velký“. Velký svátek trvá čtyři dny a letos se konal od 21.-24. ledna.

Pátý pilíř islámu

Velký Bajram je svátek, který následuje po ukončení pouti do Mekky, kde se nalézá nejsvětější místo islámu, malá krychlová stavba, Kaaba. Této pouti je zasvěcen poslední měsíc muslimského roku. Je svatou povinností každého muslima (jedním z tzv. Pěti pilířů islámu), aby alespoň jednou za život, pokud mu to dovolí finanční situace a zdraví, tuto pouť vykonal. Bajram je tedy určen v první řadě pro ty, co vykonali pouť do Mekky, nicméně slaví jej i všichni ostatní muslimové.

Bajram je v muslimských zemích státním svátkem, obchody jsou alespoň první den zavřené a např. v Istanbulu je po celé čtyři dny zdarma veřejná doprava. Vše začíná brzo ráno tím, že lidé oblečení v nejlepších šatech jdou do mešity děkovat Alláhovi za dary, které jim poskytl. Lidé obvykle navštěvují hroby svých předků. Poté ale všude panuje veselá sváteční nálada. Děti dostávají dárky a cukroví, bohatší lidé u této příležitosti často dávají peníze na charitu.

Ústředním rituálem dne je ovšem obětování. Obětuje se ovce nebo jiné zvíře – koza, velbloud, kráva atp. Pokud je na tom rodina finančně dobře, obětuje zvířat více. Maso se rozdělí na tři části mezi rodinu, přátele a chudé. Bajram je tudíž také svátek, kdy se lidé hojně navštěvují a společně hodují. Celá oslava se obejde bez alkoholu – všichni muslimové mají jeho konzumaci zakázanou a tento zákaz v pro nás překvapivé míře dodržují.

Išmael proměněný v beránka

Oběť je připomínkou slavného příběhu o Ibrahimovi a Išmaelovi, který muslimové přejali ze Starého zákona, kde jsou jeho hrdiny Abrahám a Izák. Alláh se Ibrahimovi zjevil ve snu a požádal ho, aby mu obětoval svého syna Išmaela. Cestou na obětní místo pokoušel Ibrahima ďábel. Snažil se Ibrahima přesvědčit, aby se Alláhovi postavil a svého syna ušetřil, ale Ibrahim zkoušku ustál. Když Alláh viděl, že Ibrahimova víra je natolik velká, že je schopen obětoval vlastního syna, na poslední chvíli proměnil Išmaela v berana. Beran byl obětován a Išmael žil dál. Muslimové chápou Ibrahimovu odhodlanost jako příklad poslušnosti Alláhovi, a proto tento příběh každoročně připomínají.

Protesty ochránců

Oběť se musí provést rituálně přesně, jinak se svátek změní ve zvrhlá jatka. Především je třeba ovci proříznout krční tepnu a krev nechat odtéct – spolu s ní v pokoji odejde i duše zabitého zvířete. Pro dnešní globalizovaný svět je ale charakteristický úpadek náboženských a společenských hodnot. Lidé často zabíjejí zvířata doma v koupelně, kolem se šíří zápach a hmyz a smysl oběti se vytrácí. Protesty ochránců zvířat se množí. Aby se zamezilo otřesnému dojmu, který svátek může v návštěvnících Istanbulu vyvolávat, istanbulský magistrát ustanovil kolem dvou set obětních míst. Náboženští vůdci nový zvyk podporují, protože si jsou vědomi toho, že islám bývá spojován s násílím a chtějí se tomuto obrázku, zejména kvůli snaze o integraci do Evropské unie, vyhnout.

Beránek světoobčan

Obětování berana nebo jiného zvířete je rituál, který křesťané převzali z židovské tradice a jehož pozůstatkem jsou dnešní Velikonoce. Ze stejného zdroje pochází i obětní rituál muslimů. Beránek je nejčastějším obětním zvířetem proto, že rituál pochází z kultury, která se živila především pastevectvím. Ovce byly symbolem majetku a vlastně nejen symbolem. Možná je zde ale i druhý důvod. Ovečky jsou skutečně mírná zvířata. Nebo si dovedete představit frontu nevzrušených vepříků, jak čekají na řeznický nůž? V případě beránka se mnohem lépe věří tomu, že bůh tuto obět chce. Beránek se k oběti jakoby sám nabízí.

Obětní rituály je možné nalézt v náboženstvích po celém světě, nejen ve třech abrahámovských: judaismu, křesťanství a islámu. Mezi odborníky, kteří se zabývají srovnáváním jednotlivých náboženství, se v posledních desetiletích rozmáhá názor, že oběť neboli násilí páchané na někom, kdo nemá sílu se bránit, je základem naprosté většiny náboženství a že náboženství je vlastně uctíváním toho, kdo byl obětován. Potom je jenom přirozené, že se největší náboženské svátky křesťanů a muslimů tolik podobají.

Recept na obětního beránka

Mrouzia – severoafrický sladký beránek:

1,5 kg jehněčího bez kostí (nebo 2,5 kg s kostmi) nakrájené na větší kousky

skořice a sůl (od obojího 1 lžičku)

pepř a kurkuma (od obojího 1/2 lžičky)

mletý zázvor, kajenský pepř, kardamon, muškátový ořech, hřebíček a šafrán (od všeho 1/4 lžičky)

půl hrníčku oleje, trocha másla, hrníček oloupaných mandlí

4 hrníčky vody, 2/3 hrníčku medu, hrníček hrozinek, šťáva z květů pomerančovníku.

Smíchejte dohromady všechna koření a olej a nechte ve směsi maso marinovat nejméně hodinu. Máslo rozpusťte na velké pánvi, přidejte jehněčí a na středním plameni míchejte, dokud maso lehce nezhnědne. Potom přidejte mandle a vodu, přiveďte k varu, ztlumte plamen, zakryjte pokličkou a zvolna zhruba hodinu vařte do úplného změknutí. Přidejte med a hrozinky a na slabém plameni za stálého míchání vařte ještě asi půl hodiny, dokud omáčka nezhoustne. Poté pokapejte a můžete podávat.

Obchod s dětmi (2005)

Květen 14, 2009 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Také vás po dlouhé zimě zaskočily nedávné parné dny a zatoužili jste po černouškovi, který by vás ovíval palmovým listem, zásoboval chlazeným střikem a vděčně se na vás usmíval? Kupte si ho! Je to levné a běžné. Žijeme přece v době otroctví.

Na světě se každý rok prodá více než jeden milión lidí. Podle odhadů Evropské komise, který se shoduje s výsledkem studie amerického Kongresu, se může jednat dokonce až o dva miliony žen a dětí ročně. V obchodu s lidmi vede Asie. OSN odhaduje, že za posledních třicet let se v asijských zemích stalo oběťmi nelegálního obchodu nejméně třicet milionů žen a dětí. Problém se ale zdaleka netýká jen Asie. V zemích západní a střední Afriky se každý rok prodá několik set tisíc dětí, které pak pracují většinou jako služky, na plantážích, v kamenolomech nebo jako prostitutky. V Brazílii se prodává ročně na práce na farmách a plantážích čtyřicet tisíc dětí. Jen z Guatemaly je každoročně odvlečeno kolem půldruhého tisíce dětí, které jsou pak prodávány k adopci do bohatších zemí. Podle zprávy Kongresu se každý rok stane v USA obětí novodobého otroctví padesát tisíc lidí. Britská vláda uvádí, že každý rok je do Velké Británie prodáno okolo pěti set žen a dětí. Tato čísla jsou samozřejmě nepřesná a pravděpodobně o hodně nižší, než je skutečnost, protože vycházejí pouze ze zdokumentovaných případů.

Trafficking

Obchod s dětmi je globální problémem. Obchodování s lidmi obecně se říká trafficking a je to jeden z nejtěžších zločinů. V poslední době se trafficking mohutně rozvíjí. Podle Financial Times vzrostl obchod s lidmi koncem devadesátých let o padesát procent. Dneska je trafficking nejobvyklejším prostředkem, jak se ze svobodného člověka stává otrok. Tato zločinná praktika se týká všech kontinentů a většiny zemí. Lidé jsou násilím nebo podvodem převezeni, zbaveni kontaktů se svou rodinou a přinuceni k těžké práci, posluhování v domácnostech nebo různým otrockým praktikám, nejčastěji prostituci. Trafficking jednu z nejvýnosnějších forem organizovaného zločinu. Financial Times odhaduje výnosy z obchodu s lidmi na deset bilionů USD ročně. Nejčastěji se obchoduje se ženami a dětmi. Účely obchodu jsou nejrůznější. V Evropě je časté obchodování se ženami, které jsou potom využívány jako prostitutky. Podle údajů Dětského fondu OSN (UNICEF) je za tímto účelem do západoevropských zemí prodáno ročně až o půl milionu osob, mezi kterými je mnoho nezletilých dívek a malých děvčátek. Další dívky, hlavně z Asie a východní Evropy, se prodávají jako nevěsty, které si ve specializovaných agenturách objednají bohatí muži ze západu. Tisíce albánských dětí bylo podle UNICEF prodáno do Řecka a Itálie, kde slouží svým majitelům jako žebráci nebo zlodějíčci. Spousty dětí z Afriky, Asie a střední a jižní Ameriky je prodáváno k adopci do severní Ameriky. Západoafrické děti jsou verbovány k velice namáhavé práci a ilegálně přemísťovány po celém regionu. Čínské a vietnamské ženy jsou prodávány na tichomořské ostrovy, kde se dřou v robotárnách a vyrábějí zboží, které putuje na americký trh. Američtí farmáři si zase kupují mexické muže.

Za lepším životem

S lidmi se obchodovalo odnepaměti. Čím je dáno to, že se tento byznys v současnosti rozvíjí? Nárůst traffickingu v posledních letech souvisí nejvíc se vzrůstající chudobou, nezaměstnaností a se zhoršující mi se sociálními podmínkami v rozvojových zemích. Obchodníci slibují dívkám lepší život v cizí zemi. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit ani základní potřeby, uvěří dobře oblečeným obchodníkům, že jejich dítě bude mít v jiné zemi slušnou práci, peníze a možnost chodit do školy. V zemích, kde je dětská práce na denním pořádku a vlastně štěstí má ta rodina, jejíž dítě práci sežene, jsou peníze, utržené za prodej dítěte hotovým darem z nebes. V jihovýchodní Asii se děti dostávají do otroctví často tak, že dítětem splatí chudá rodina půjčku, která se úroky vyšplhala do výše, kterou by jinak nikdy neměli šanci splatit.

Rybáři v proudu migrace

Dalším faktorem jsou restriktivní migrační zákony. Jak se vyjádřila bangladéšská odbornice na problematiku traffickingu Radhika Coomaraswamy „obchodníci rybaří v proudu migrace“. Protože pro většinu lidí není možné legálně se přepravit do bohatší země a tam legálně pracovat, uvěří různým slibům a nechají se strčit do korby náklaďáku a ještě za to zaplatí vším, co naspořili. K nerušenému obchodu s lidmi přispívá také diskriminace žen. Rodiče mladých dívek mají často takovou představu, že pro jejich dítě je lepší, když bude za slušný plat pracovat jako služka v zemi, kde se nebude moci volně pohybovat a kde nebude moci s nikým komunikovat, protože nebude znát cizí jazyk, než aby doma sice žila z ruky do úst, ale s nadějí, že po vychození školy získá nějakou kvalifikaci. Odhaduje se, že jen z Nepálu do Indie a z Bangladéše do Pakistánu se ročně prodá okolo devíti tisíc dívek a žen. Obchod kvete také díky nedostatečné informovanosti lidí o tom, jak trafficking funguje, a nízkým trestům pro zločince, kteří se tomuto obchodu věnují. Jedná se většinou o organizovaný zločin, do kterého je zapojeno mnoho lidí. Na jednom konci jsou agentury, které svým zákazníkům nabízejí děti k adopci nebo na těžkou, případně ilegální práci jako je točení pornofilmů. Na druhém konci jsou verbíři, kteří hledají vhodné oběti. Mezi tím se pohybují podplacení celníci, kapitáni velkých lodí, řidiči autobusů nebo nákladních automobilů a další zprostředkovatelé. Prodané děti, ať už jsou prodány za účelem adopce nebo zneužívání jejich práce, se stávají často obětmi týrání, sexuálního zneužívání nebo drogové závislosti. Vlastníci dětí, stejně jako třeba kuplíři znevolněných prostitutek, vědí, že drogová závislost vychová jejich oběti k poslušnosti.

Sluha zadarmo

Mnoho dětí je prodáváno na plantáže, do hotelů a restaurací, do továren, k práci na tržištích nebo dokonce do dolů jako pracovní síla, které se nemusí platit. S dětskými otroky lze zcela volně manipulovat a kterou pořídí od rodičů nebo únosců za pár dolarů. Další pracují na ulici jako čističi bot nebo různí prodavači, mnoho dětí slouží v domácnostech. Podle údajů UNICEF je na světě nuceno pracovat dvě stě padesát milionů dětí, což je celá čtvrtina dětí mezi pátým a čtrnáctým rokem. V podílu pracujících dětí vede Asie, následuje ji Afrika a Latinská Amerika. UNICEF informuje o tom, že asi padesát milionů dětí pracuje ve zdraví ohrožujících podmínkách. Děti nosí těžké náklady v dolech, jsou vystavovány radioaktivnímu záření, pracují v kamenolomech nebo sbírají nebezpečný odpad na skládkách. Jedenáctiletý Sammuel, který nedávno mohl přestat pracovat v kamenolomu díky pomoci ghanské charity Children in Need (Děti v nouzi), vyprávěl reportérům ze Sky Television: „Začal jsem, když mi bylo šest. Život v kamenolomu byl hrozný. Moje matka byla na tom tehdá dost špatně. Vstávali jsme ve čtyři ráno, ani jsme se nemyli a spěchali do kamenolomu. Pracovalo se od šesti do šesti. Někdy jsme celý den vůbec nejedli.“ V afrických zemích Benin a Gabon byl proveden výzkum zaměřený na obchod s dětmi, podle kterého necelá polovina dotazovaných rodičů, kteří prodali své děti do novodobého otroctví, uvedla, že byli k prodeji donuceni zoufalou finanční situací. Zprávy z dalších západoafrických zemí Mali a Pobřeží slonoviny mluví o tom, že dětští otroci pracují deset až dvacet hodin denně sedm dní v týdnu, bez vzdělávání, dostatečné stravy a lékařské péče. Zvláště ti z nich, co pracují v domácnostech, jsou často sexuálně zneužíváni a biti. Mnohým z nich se sice podaří utéct, když ale zjistí, že je nemožné dostat se domů, živí se často prostitucí. Chlapec, kterému je nyní patnáct let a vrátil se po dvou letech z kakaových plantáží na Pobřeží slonoviny do Mali vypráví: „Náš den začínal v pět ráno. S těžkým nářadím, které jsme nesli na hlavě, jsme bosi šli na pole. Bylo to asi šest kilometrů bahnem a kamením. Jen co jsme vyčerpaní dorazili na pole, ukázal nám dozorce, co musíme dnes sklidit. Báli jsme se, co by nám mohl udělat, kdybychom to nestihli. Báli jsme se, že kdybychom onemocněli, umučili by nás k smrti. Jednou jsem viděl, jak takhle umučili dva moje kamarády za to, že se pokusili utéct.“

Dětští závodníci na velbloudech

Obchodování s dětmi a zneužívání jejich práce je tradičním jevem ve Spojených arabských emirátech. Neobejde se bez nich populární místní zábava a turistická atrakce závodů na velbloudech. Podle Výboru OSN pro lidská práva se děti do Emirátů prodávají hlavně z Bangladéše, Pákistánu a Indie. Děti procházejí náročným tréninkem a jsou využívány jako velbloudí žokejové. Přitom závody na velbloudech, kteří dokáží při běhu vyvinout rychlost až sedmdesát kilometrů v hodině, jsou velice nebezpečným podnikem, který často končí těžkými zraněními nebo smrtí. Děti k poslušnosti ale přiměje to, že se ocitli v cizí zemi, kde nikoho neznají a nerozumí ani místnímu jazyku, takže jsou na svých zaměstnavatelích úplně závislé. Jsou to de facto nevolníci. Obchodování s dětmi bylo zakázáno Úmluvou o lidských právech OSN, kterou Spojené arabské emiráty ratifikovaly. Před necelými třemi lety oznámil ministr zahraničních věcí, který je zároveň v Emirátech předsedou Federace velbloudích závodů, že zneužívání dětí mladších patnácti let a lehčích než čtyřicet pět kilogramů v těchto velbloudích závodech bude trestáno. Stanovená pokuta pět a půl tisíce dolarů ale nikoho neodstraší. Zaměstnávání žokejů pod patnáct let bylo ostatně v Emirátech zakázáno už v roce 1980 a zákaz se taky nijak neprojevil. Nevládní organizace sídlící v Karáčí právníci pro lidská práva a právní pomoc vypracovali studii všech případů traffickingu v Pakistánských novinách po vyhlášení onoho zákazu. Jen za poslední rok se jim podařilo zdokumentovat dvacet devět případů, kdy bylo pakistánské dítě prodáno do Emirátů, aby se z něj stal velbloudí žokej. Toto číslo dokazuje dokonce nárůst traffickingu z Pákistánu do Emirátů. Druhá země, odkud znevolněné děti do Emirátů proudí, Bangladéš, se snažila těmto zločinným praktikám zabránit. Během několika měsíců se podařilo bangladéšskému konzulátu v Dubaii nalézt a poslat domů asi dvacet dětí. Pracovaly buď jako žokejové nebo sloužily u někoho doma.

Přestárlí v patnácti

Mediálně známým úspěchem těchto záchranných akcí bylo osvobození desetiletého chlapce Zakira Mii, který v Emirátech pracoval jako žokej šest let. Zachraňování dětských nevolníků v Emirátech je ale sisyfovská práce. Přítrž obchodování s dětmi by mohlo způsobit jen skutečné vymáhání oficiálního zákazu. Dokumentární film Australian Broadcasting Corporation z roku 2003 zachytil, jak se místní úředníci snaží zabránit natáčení velbloudího závodu. Když se filmaři přiblížili ke stájím, aby se pokusili o rozhovor s dětskými žokeji, přiběhla policie a nahnala děti za autobus, aby nemohly být natočeny na kameru. Film stopuje také příběh dvou žokejů, pocházejících z Pákistánu, ve věku pět a sedm let. Tito chlapci závodili dva roky čtyřikrát týdně. Minulý rok  se reportérům z Mezinárodní organizace proti otroctví (Anti-Slavery International) podařilo zdokumentovat, že navzdory opakovaným ujištěním vlády o tom, že těmto praktikám je konec, ve skutečnosti se situace vůbec nezměnila. Po celých Emirátech se konají akce, na kterých závodí děti, a nikdo z pořadatelů očividně necítí potřebu tyto zločiny nějak skrývat. Většině velbloudích žokejů není ani deset let, kolem patnácti už jsou všichni moc těžcí. Někteří chlapci jsou tak malí, že je k velbloudu musí přivázat. Děti samotné z výhry nedostávají nic, peníze shrábne ten, kdo si na tenhle výnosný byznys chlapce koupil. Při závodech utrpí chlapci často nějaká zranění, na která někdy i umírají. Většina žokejů má jen nuzný přístřešek a spí na kusu látky, prostřeném na písku. Dětem je často odpíráno jídlo a voda, aby si udržely nízkou hmotnost. Podvyživené děti trémují, závodí a pečují o velbloudy v teplotách, které přes léto běžně přesahují čtyřicet stupňů. Když někdo z dětí protestuje, dočká se výprasku. Navzdory této drsné realitě jsou velbloudí závody a dětští žokeji jednou z největších místních turistických atrakcí.

Pár stovek za hladový krk

Hrůzná praxe obchodu s dětmi se zdaleka neobjevuje jenom mimo Evropu. Jedním z center tohoto byznysu je také Rumunsko. Podle ČTK zinscenovali reportéři rumunského deníku Ziarul de Iaši následující experiment: S vizáží bohatých podnikatelů objížděli vesnice a předstírali, že shání několik desítek dětí na pomoc při tříměsíční sklizni melounů. Ukázalo se, že není žádným problémem domluvit se s rodiči na tom, že jim na ony tři měsíce půjčí dítě za cenu mezi dvaceti pěti a padesáti eury. Falešným podnikatelům se dokonce stávalo, že jim některé rodiny nabízely své děti zadarmo, jen když je nebudou muset tři měsíce živit. Skoro všechny děti, které se utajeným reportérům podařilo „nakoupit“, trpěly podvýživou. Z toho je jasné, že chudoba je jedním z nejsilnějších faktorů, který umožňuje, aby obchod s dětmi fungoval. Odhalení rumunských novinářů nebylo pro světovou veřejnost velkým překvapením. Řadu let se snáší na Rumunsko množství protestů mezinárodních organizací, které obviňují rumunskou vládu z toho, že obchodu s dětmi dostatečně nebrání. V Rumunsku kvete obchod nabalený na oficiálně prováděné adopce. Každý rok je tam oficiálně osvojeno zhruba pět tisíc dětí. Zájemci jsou buďto zločinci, kteří chtějí dítě použít třeba k natáčení pornofilmů, anebo většinou západoevropské nebo severoamerické páry, které marně usilovaly o to mít vlastní děti. Mafiánské agentury nakoupí děti z dětských domovů nebo chudých rodin a potom za mnohonásobně vyšší částku děti prodají západním zájemcům. Ti vítají zrychlený proces adopce a tak jenom podepíší papíry z dětských domovů, které jim obchodníci s dětmi strčí pod ruku. Reportérka BBC Sue Lloyd Robertsová se před pěti lety vydala do Rumunska ověřit děsivé informace o situaci s průmyslem s dětmi: „Rozhodla jsem se vystupovat jako bohatá budoucí adoptivní matka rumunského sirotka. Pokud jste ochotni zaplatit, můžete si dítě sami vybrat. To jsem dělala v jednom městě asi tři hodiny jízdy autem od Bukurešti. Podle místních nepodložených zpráv si na tomto obchodu vydělává místní ředitelka sirotčince celé jmění. Má vlivné přátele a policie to nesmí vyšetřovat. Ukazuje mně šedesát dětí, které měla ten týden ve svém obchodu s dětmi. Dává mi možnost, abych si vybrala ze tří nemluvňat. Andrej, Nico, Oliviu. Jsou to tři děti, u nichž ví, že od jejich chudých rodičů lehce získá povolení k adopci. „Můžu, bude-li to nutné, zfalšovat podpisy jejich rodičů,“ říká. Hovoří se o částce 20 000 dolarů. Ředitelka vysvětluje, že může zařídit dodávku dítěte i s perfektní dokumentací – její dcera je právnička – až do mého bytu v severním Londýně.“ Reportérka předstírala, že se jí to zdá moc a vydala se do okolních vesnic.

Vemte si ho, jestli chcete

„Kdekoliv se zastavím, chodí ke mně vesničané a ptají se: „Chcete si koupit dítě?“ Dostávám informace o jedné manželské dvojici, která přišla o dvě děti, které jsou teď v sirotčinci. „Dali jsme je tam na zimu,“ vysvětluje otec a po tvářích mu tečou slzy, „protože jsme neměli peníze na jídlo pro ně. A když jsme si pro ně pak přišli, bylo nám řečeno, že jsou pryč.“ Jejich čtyřletý bratr, který zůstal doma, se přitom s úzkostí pevně drží otce.“ Potom se doslechla, že poblíž bydlí žena, která si vydělává prodejem svých dětí: „Vysvětlila mi, že poskytla sirotčinci už šest dětí. „Nechala jsem si dvě. Tohle poslední si taky nenechám,“ říká a dává mi na klín devítiměsíční dítě. „Můžete si ho vzít, jestli chcete.“ – „Za jedenáct set dolarů,“ dodává otec rychle.“ Celá záležitost s adopcemi v Rumunsku je silně politizována. Evropská unie vytváří na Rumunsko důrazný nátlak, aby tomuto naoko legálnímu, ale ve skutečnosti zločinnému obchodu učinilo přítrž. Země jako Itálie nebo USA vyvíjejí nátlak zase opačný. V těchto zemích se totiž adopce rumunských dětí staly populární záležitostí, která je dokonce obalena dýmem dobročinnosti. Tvrdí se, že pro děti je to jediná možnost prožití šťastného dětství. USA proto roku 2002 dokonce podmiňovaly přistoupení Rumunska do NATO tím, že Rumunsko po předchozím moratoriu, které vyhlásilo na nátlak Evropské unie, adopce obnoví. Přitom každému je jasné, že zdaleka ne vždy se jedná o adopce bezdětnými rodiči, kteří si přejí vychovávat dítě. Člověk, který dítě „adoptuje“, respektive si ho prostě koupí, s ním může dělat, pokud mu to svědomí dovolí, co chce. Děti jsou sexuálně zneužívány nebo jsou donuceny k „darování“ orgánů. Nabídek dětí za těmito účely najdete na internetu mnoho – inzerují krátkodobé zapůjčení dítěte. Rumunsko není jedinou evropskou zemí, odkud tyto děti pocházejí. Obchod s dětmi kvete také v Moldavsku, Albánii, Rusku nebo na Ukrajině. Odebírání orgánů je asi nejodpornějším účelem obchodu s dětmi. Italská policie před časem řešila případ pašování nedobrovolných dárců z Albánie do Itálie, Německa, Řecka, Švýcarska a několika východoevropských zemí. V cikánském táboře v Poderacciu nedaleko Florencie byl policií odhalen ilegální obchod s dětmi. Cena za zdravé dítě se byla zhruba tři čtvrtě milionu korun. Podle odhadu Albánské vlády bylo do loňského roku prodáno do zahraničí nejméně šest tisíc dětí. Zájemci jsou podle ní gangy organizující žebrotu a prostituci a rodiče, kteří mají zájem o adopci. Jak informuje deník New York Times, většina pochází z rómských rodin. Ty jsou na tom většinou ještě hůř než chudé vrstvy ostatních Albánců, a tak má jedno dítě hodnotu televizoru. Podle albánské policie jen v Řecku pracuje jako žebráci přes tisíc albánských dětí.

Nejstarší otročina

Prostituce je jedním z nejčastějších důvodů, proč si dítě někdo kupuje. Sita, nepálská dívka, vypráví příběh svého znevolnění: „Bylo mi patnáct let, když jsem byla unesena do bombajského nevěstince. Denně jsem měla pohlavní styk s pětadvaceti muži. Často jsem brečela a byla bita, pokud jsem odmítla zákazníka. Přála jsem si raději zemřít, než žít takový život. Po pěti letech se mi podařilo uniknout a já se vrátila domů. Zjistila jsem ale, že jsem HIV pozitivní.“ Podle loňské zprávy UNICEFu je na světě v současnosti milion dětí, které jsou nuceny k prostituci. Dětská prostituce kvete nejvíce v zemích jižní a jihovýchodní Asie. Téměř polovina dětských prostitutů a prostitutek pracuje v nevěstincích nebo na ulici v Indii. Vlády Indie, Thajska, Srí Lanky nebo Kambodži novodobé otroctví tiše tolerují, protože sex s dětmi je silným magnetem pro západní turisty, kteří jsou pro tyto země těžko postradatelným zdrojem příjmů. Minulý rok zaútočili obchodníci s dětmi v Kambodži na budovu sdružení „Pomoc ženám v obtížné situaci“ (AFESIP). Útočníci si vzali zpět devadesát jedna obětí, které byly krátce předtím osvobozeny z nevěstinců. Při následném zásahu policie bylo zadrženo osm podezřelých osob, všichni byli ale další den propuštěni. Díky službám jako je dětské pornografie a sex-byznys vydělávají obyvatelé Thajska ročně okolo dvaceti pěti miliard dolarů (což je dvanáct procent thajského hrubého domácího produktu). Dalšími oblastmi, kde se s dětskou prostitucí běžně setkáte, je Latinská Amerika, zvláště Brazílie, nebo Afrika. Ředitelka Dětského fondu OSN Carol Bellamyová vysvětluje, jakým způsobem by bylo možno děsivému rozšíření dětské prostituce čelit: „Musejí existovat skutečně přísnější zákony a musejí být lépe vymahatelné. Zároveň je v tomto případě důležité vzdělávání. Dětská prostituce má několik příčin. Patří sem chudoba, ale také organizovaný zločin. Dále je to chamtivost, nefungující rodina a obchod s drogami. Je nutné reagovat na všechny tyto příčiny.“

Bez naděje

K prostituci jsou děti nuceny nejen obchodníky, kteří k těmto dětem nic necítí, ale i svými rodinami. Pro tisíce rodin v rozvojových zemích je dítě vydělávající si prostitucí zdrojem obživy, který jen těžko můžou odmítnout. Pro samotné obchodníky s dětmi je nákup dětí od rodičů až poslední možností. Filipínská dívka Beth například vypráví, jak jí nějaká žena nabídla drogu a potom ji prodala kuplíři z Manily. Přestože se Beth časem podařilo utéct, zkušenost z nevěstince ji traumatizovala: „Nemůžu se smířit s tím, co se mi stalo. Stydím se za sebe. Přišla jsem o panenství. Nemám budoucnost. Ztratila jsem naději.“ Podle mezinárodní organizace ECPAT se na  Filipínách každoročně stává obětí obchodníků asi jedenáct tisíc z půldruhého milionu dětí ulice a většina z nich je pak nucena k prostituci. Rozmach dětské prostituce v rozvojových zemích paradoxně souvisí se zpřísňováním postihů pro pedofily a dětské kuplíře v Severní Americe, západní Evropě a Austrálii. Například v Británii byla před sto lety dětská prostituce běžným jevem. Bernadette McMinaminová z australské organizace na ochranu dětí Childwise odhaduje, že „stovky, možná tisíce Australanů cestují do zahraničí, aby sexuálně zneužívali děti. Někteří z nich jsou sexuálními turisty, kterým téměř nezáleží na tom, s kým provozují sexuální styk. Ale určitě jezdí do ciziny kvůli sexu. Pak jsou tu další, a to jsou pedofilové. Ti jsou v určitém smyslu nuceni cestovat do zahraničí, protože se jich australské školy a instituce zbavily. V cizině jsou pro ně děti dostupné.“

Ukrajinka v ceně ojeté felície

U nás se bohudík dětský trafficking vyskytuje poměrně málo a většina případů, o nichž informují média, se časem ukáží jako novinářské kachny. Potvrdilo se pouze málo případů pokusů o prodej novorozenců a některé případy týkající se prostituce. Nezletilí chlapci byli dodávání do pražských gay-klubů, kde pak pracovali jako homosexuální prostituti. Policie České republiky provedla v minulosti několik akcí zaměřených proti dovozu žen ze zahraničí. Podle jejích údajů se k nám dovážely ženy, včetně mladistvých a dětí, a prodávaly do nočních podniků, kde byly násilím nuceny k provozování prostituce. Jednalo se nejčastěji o Ukrajinky, které si zaplatily za zprostředkování práce v cizině. Po příjezdu jim byly odebrány doklady a prodány. Cena ženy se prý v Čechách pohybuje okolo tří tisíc euro.

Stigma globální společnosti

Obchod s dětmi patří k nejodpornějším praktikám, kterých jsou lidé schopni. Přestože obchod s lidmi nás provází celou historií, jeho nárůst v posledních letech je hrozivým vysvědčením současného stavu civilizace. Hlavní příčina tohoto zločinu, propast mezi chudobou zemí třetího světa a bohatstvím severu, nejenže neklesá, ale prohlubuje se. Aktivity organizací, které se bojují za ochranu práv dětí, neslibují bohužel v blízké budoucnosti zásadní změnu. Problém je totiž podobně komplexní jako užívání tvrdých drog nebo ekologická bezohlednost. Neexistuje jednoduchý návod, jak tato stigmata globální společnosti léčit. UNICEF a jiné organizace se přesto snaží proti obchodu s dětmi bojovat. Zřizují v zemích, kde je tento zločin rozšířen, bezplatné telefonní linky, kam se mohou děti obrátit a snaží se těm, které se podařilo osvobodit, poskytnout lékařskou, psychologickou a právní pomoc. Pokud není možné dopravit dítě zpátky domu, pokouší se dětem najít nějakou normální placenou práci. UNICEF přijímá příspěvky od dárců, určené na pomoc obětem traffickingu. Za částku kolem 1500,- je schopen pořídit osvobozeným dívkám šicí stroj, aby dívky měly možnost obživy, 4500,- stačí na měsíční pobyt v resocializačním a vzdělávacím centru UNICEF. Český výbor pro UNICEF nedávno vyhlásil sbírku na podporu programů proti obchodování s dětmi. Takže toho černouška si nekupujte,  schlaďte se raděj v rybníku.

Ban Dita Fest

Duben 11, 2009 Napsat komentář

Filmoví publicisté si pravidelně stýskají, že nenávratně pryč je doba, kdy tuzemští filmaři natáčeli díla s originálními nápady a progresivním zpracováním. Že retro a jiné komedie, stejně jako nejrůznější nezávislé filmařské pokusy, které dnes v Česku vznikají, silně pokulhávají za současnou kinematografií asijskou, latinskoamerickou či skandinávskou. A že je to výsledkem nedostatku finančních prostředků stejně jako tvůrčí invence. Možná to ale není tak beznadějné. I dnes se totiž v tuzemsku objevují díla originální a progresivní, zhusta v nízkonákladové produkci a v nefilmařských kruzích. Příkladem je snímek Filipa Jánského a Aleše Konečného Ban Dita Fest, který byl uveden začátkem letošního roku.
varieties of the fruit from six countries - Indonesia, Philippines, Pakistan, the United Arab Emirates, Sri Lanka and New Zealand
Trsy banánové verze světa
Jsou různé verze světa a každá z nich má specifický jazyk a způsob myšlení. Verzi světa, kterou předkládají Filip Jánský a Aleš Konečný, lze s jistou nadsázkou označit za “banánovou”. Ban Dita Fest je totiž film o banánech a pro banány. Samozřejmě, že způsob života a myšlení banánů je značně osobitý. Nedůležitější je pro banány mateřský trs. Jsou s ním natolik svázány, podobně jako včely s rojem, že odtrženy od něj strádají. Za přirozenou smrt banány pokládají, když je v momentu dozrání někdo utrhne a okamžitě sní. Tak však dnes obvykle nekončívají. Jsou česány ještě nezralé a dozrávají teprve během transportu ke spotřebitelům. Mezi banány se proto rozmáhá strach z posmrtného života. Tím se rozumí doba mezi odtržením z banánovníku a konzumací. Nezralé banány však nejsou citově připraveny na odtržení z mateřského trsu. Trápí se ve stavu posmrtného života a čekají na zkonzumování jako na své vykoupení. Jedinou možnost vzdoru pro ně představuje sebevražda, tj. zhnědnutí a shnití. Banány totiž nemohou jednat, pouze zaujímají stanoviska.

Mluvící kočka a nešikovný reportér
Ban Dita Fest je prvním filmem ze zamýšlené série čtyř až pěti filmů věnovaných banánům. Záměrem tvůrců bylo uvést diváky do problematiky banánů a specifičnosti jejich myšlení. Děj filmu je zasazen do prostředí festivalu banánových filmů s názvem Ban Dita Fest, který se odehrává v jedné blíže nespecifikované banánové republice. Jedná se vlastně o jakousi reportáž z festivalu, kdy ukázky ze soutěžních filmů představují ukázky z připravovaných filmů série. Přitom právě tyto ukázky mají divákům přiblížit jednotlivé trsy banánové verze světa. Film má dva hlavní hrdiny. Prvním je začínající reportér neúspěšně se pokoušející natočit rozhovor s hvězdami banánových filmů, druhou zneuznaná hvězda festivalu kočka Dita. Ta se snaží být středem pozornosti a sarkasticky kritizuje banány, banánové filmy i lidi točící se kolem Ban Dita Festu. Představuje dynamický moment filmu na rozdíl od zcela pasivních banánů.
ES_banana_beauty The film is about an immigrant father who can only see his American-born son as a banana.
Šťastny ať jsou všechny bytosti
Skutečným hlavním hrdinou Ban Dita Festu ovšem nejsou kočka ani reportér, nýbrž banány, respektive banánové filmy. Objeví se jich v něm celkem pět: Pod dekou, Hořkost, Bananetto, Obětní banánek a Nirvana. Pod dekou je o holčičce, která si v dece schová banán. Když pak deku znovu rozbalí, banán je shnilý. Spáchal sebevraždu. V epizodní roli se v ukázce objeví i Dita. Hořkost je o banánech, kteří si stěžují na trápení během posmrtného života. Leží v trsu a vzrušeně diskutují. Bananetto je o romantickém setkání dvou banánů původně pocházejících z jednoho trsu. Obnovuje se mezi nimi silné citové pouto. Obětní banánek je o obětním beránku. V trsu banánů je jeden zmutovaný. Čouhá z něj jakoby rostl opačně. Zatímco mezi ostatními banány probíhá čilá komunikace, obětního banánka si nikdo nevšímá. A konečně Nirvana je o vysněné smrti banánů. K banánovníku přijde opice, utrhne si nejzralejší banán a oloupe ho. Před tím než ho schlamstne, však banán stačí blaženě vzdychnout: “šťastny ať jsou všechny bytosti”.

Stojí to za banán
Ve filmu se střídají hrané a animované scény, blonďatí herci v kostýmech banánů se skutečnými plody banánovníku, herečka v kostýmu Dity se skutečnou kočkou. Celý nímek je navíc v banánštině, nesrozumitelném jazyku podobném svahilštině. Opatřen je českými titulky, které jsou však mírně neobratné. Objevují se v nich zkomolená slova (např. lednučka, revizitář apod.). Česky mluví jen Dita, nadto ji slyší pouze diváci. Zajímavé je logo Ban Dita Festu. Tvoří jej průřez trsu banánů, podobný včelí plástvi. Celkově je film Filipa Jánského a Aleše Konečného těžko žánrově zařaditelný. Osciluje mezi komedií, dramatem, reportáží, groteskou a harlekýnkou. Řadu komických situací se tvůrcům podařilo vytěžit ze střídání skutečných banánů a kočky s herci v jejich kostýmech. Dramatické či naopak romantické jsou ukázky ze soutěžních snímků. Vytknout by se Filipu Jánskému a Aleši Konečnému dal nedostatečně sevřený syžet filmu, což je výsledkem jejich snahy představit divákům základní trsy banánové verze světa i další snímky banánové série. To ovšem nic nemění na tom, že se jim podařilo natočit film nápaditý, vymykající se ostatní tuzemské filmografické produkci. A zvládli to bez mnohamilionového rozpočtu i zázemí profesionálního filmového ateliéru. Stojí to za banán, řekla by kočka Dita. A možná, že to po ní začnou opakovat i diváci a že se z Ban Dita Festu se stane film kultovní.

Jan Civín a Hynek Tippelt