Archive

Archive for the ‘Otázky filosofie psychoanalýzy’ Category

Otázky filosofie psychoanalýzy

Září 21, 2015 1 komentář

(První kapitola knihy Výklad afektů. K filosofickým otázkám psychologické práce s nevědomím, Hynek Tippelt, Ústí nad Labem 2015)

V této kapitole bude nastíněn rozsah a členění oblasti, jež je předmětem filosofie psychoanalýzy, a hlavní otázky, které si klade. Abychom se zorientovali v tématice filosofie psychoanalýzy, pomůžeme si klasickým rozčleněním filosofických disciplín.  Filosofie se může zaměřit na tři hlavní aspekty psychoanalýzy – ontologický, gnoseologický a etický. V čem spočívá její ontologický aspekt? Psychoanalýza jako teorie mysli, psychologie osobnosti a vývojová psychologie, stojí na určitých ontologických předpokladech. Na první pohled by se mohlo zdát, že svět psychoanalýzy je světem solipsisty,[1] který vše, s čím se potkává, chápe jako své projekce[2] nebo vnitřní objekty[3]. V českém psychoanalytickém prostředí se traduje ilustrativní anekdota: Když pravidelné sezení u jednoho známého pražského analytika začal klient sdělením, že minule bohužel nemohl dorazit, protože mu vyhořel dům, analytik se zamyslel, prohrábl vousy a položil otázku: „A co vás k tomu napadá?“ Vskutku, povaha analytické práce, technika volných asociací[4] a jejich interpretace v kontextu pacientovy někdejší zkušenosti nebo dynamiky psychoterapeutické situace, založené na uměle nastaveném nerovnoprávném vztahu dvou dospělých jedinců, s sebou cosi jako „odmýšlení vnějšího světa“ nese. Klienti psychoanalytické terapie mohou být vyzýváni, aby v psychoanalytickém sezení „zapomněli“ na to, co se smí a nesmí, nebo co si mohou dovolit s ohledem na své postavení, atp., a říkali, co je napadá. S vnější realitou se nadále počítá, v kontextu analýzy se nicméně stává obsahem volných asociací. To znamená, že nelze přistupovat k něčemu z toho, co klient do analýzy přináší, jako k „reálnému“, zatímco ostatní „produkce“ se označí za fantazijní. Ostatně, nikdy by nebylo možno zjistit, kde se nachází hranice mezi „přesnou vzpomínkou“ a „čistou fantazií“. Vše, co se v analýze objeví, je třeba chápat jako fantazma a zvažovat jeho psychickou realitu, roli v psychickém systému, nikoli jako údaj, který je nutno ověřit v jeho pravdivosti vztažením k sociálnímu, ekonomickému nebo jinému rozměru analyzandova (pacientova) „civilního“ materiálního života. Fakt existence vnější reality proto ale není třeba zpochybňovat. Psychoanalytická situace přirozeně zahrnuje určitou míru distance vůči každodennímu světu, ta je ale určena spíše povahou psychoanalytického dialogu, jeho otevřeností, volností a důsledností ve snaze o porozumění, než tématikou, jež není předem dána. To, co se „odmýšleno“, jsou tedy především některé komunikační normy, které forma psychoanalytického rozhovoru neužívá.

Psychoanalytická ontologie nemůže být subjektivním idealismem.[5] K solipsistickému obrazu světa,[6] pokud by charakterizoval systém pacientových projekcí, by freudovský analytik přistoupil jako k obraně, narcistickému stažení nebo regresi.[7] Jakýkoli subjektivismus by odporoval například Freudovu pojetí dvou principů duševní činnosti.[8] Výchozím motorem, původním zákonem všeho duševního dění, je podle Freuda úsilí o vyhnutí se bolesti a strasti, které vznikají z pudového napětí. Tento původní zákon nazývá Freud princip slasti. Vedle něj staví rovnocenný princip reality, skrze který je psychický systém vztažen k vnějšímu světu. Tlak vnější reality a nutnost se na ni adaptovat vysvětluje to, že postupně během vývoje získáváme schopnost jediný vrozený princip slasti omezit a jeho projevy modifikovat. Psychoanalytické myšlení, jakkoli zaměřené na intrapsychický svět, dávno minulé, nevědomé a vytěsněné, tedy neopouští předpoklad existence společného, množstvím subjektů sdíleného světa. Z pochopitelných důvodů ale nemůže být jednoduchým materialismem. Psychoanalýza nejenže přiznává plnou realitu slovům, ale přiznává ji také tomu, co je mezi nimi a za nimi, doceňuje i význam mlčení a někdy se pokouší i o jeho interpretaci.[9] Nejenže centrum jejího zájmu spočívá v subjektivních prožitcích, ale zajímá se o ně tím pozorněji, čím méně nebo zřídkavěji si jich je sám subjekt vědom. Vyrovnat se s obtížemi smíření významu materiální, objektivní nebo sdílené reality s významem jeho psychického, subjektivního a fantazijního protějšku, je nejdůležitějším úkolem psychoanalytické ontologie.

Z potenciálních témat psychoanalytické gnoseologie vyvstává do popředí otázka psychoanalytické interpretace. Co se děje při překladu volné asociace do analytikovy intepretace a jaký má interpretace status? Interpretace je jedním ze základních nástrojů analytika, je tím, čím se analýza vedle terapeutického uspořádání a soustředění na přenos, jenž s uspořádáním souvisí, liší od ostatních forem psychoterapie. Je analytikovou reformulací (novým pojmenování) materiálu (fantazií, asociací, symptomů), se kterým do analytické situace přichází klient. Analytikova reformulace je přiložením nového významu klientovu materiálu, významu, který bývá označován jako latentní (oproti manifestnímu), nevědomý (oproti vědomému) nebo fantazijní/symbolický (oproti explicitnímu). Analytikova „reformulace“ je založená na osobní analytické zkušenosti, na teoretickém porozumění psychoanalytickým modelům psychického fungování a na schopnosti své náhledy aplikovat a srozumitelně předat. Může mít potom interpretace nějakou závaznost, a jaká jsou její kritéria? Lze mluvit o pravdivosti intepretace a o její verifikaci nebo falsifikaci? V klinickém použití je nástrojem terapeutické změny, a proto je „správná“ tehdy, když k ní vede. Spíše než o pravdivosti lze tedy mluvit o smysluplnosti interpretace, její přiléhavosti z hlediska snadnosti přijetí analyzandem nebo o její využitelnosti v širší analytické konstrukci.

Bezprostředním znakem toho, že intepretace vede k terapeutické změně, je pacientův náhled dříve neuvědomovaných vztahů, prožitek nově objevené souvislosti dříve „neslučitelných“ (konfliktních) psychických faktů (vzpomínek, požadavků superega, apod.). Analyzandův nesouhlas se smyslem interpretace nemusí znamenat její nesprávnost ve smyslu další nepoužitelnosti, neboť nesouhlas může být pouze výrazem odporu (ne každý nesouhlas ale musí být odporem). Podobně je tomu s analyzandovým souhlasem s vyslovenou interpretací: analyzand může mít různé důvody, proč v daném okamžiku s danou interpretací souhlasí, a teprve analyzandovy další asociace mohou jeho souhlasu (nebo nesouhlasu) dát nějaký (pro analýzu použitelný) význam. Jestliže v kontextu terapie může být interpretace ověřena, nikoli snad ve své pravdivosti, ale smysluplnosti, reakcí analyzanda a dalším pokračováním analýzy, jak je tomu potom v případě psychoanalýzy umění nebo politiky, kde dialogická výměna interpretací a volných asociací není přítomna nebo není podmínkou? Nese s sebou povaha psychoanalytické interpretace nutnost omezení její aplikace na kontext psychoterapie? To je zásadní otázka, kterou musí psychoanalytická gnoseologie řešit.

Z etického hlediska je v psychoanalýze problematický jednak cíl analýzy, jednak technika její praxe. Terapeutický cíl se zdá prostě morální, otázkou je, nakolik není pouhou ideou. V analytikově odhodlání věnovat se své praxi nemusí hrát morální motivy podstatnou roli, nemusejí ji hrát ani motivy finanční nebo karierní.[10] Cílem jeho psychoanalytické zkušenosti je nepochybně obohatit se také emocionálně a intelektuálně. Analytik a analyzand se společně podílejí na vytváření významu analýzy. Společně identifikují symbolickou rovinu materiálu, jehož manifestaci mimo psychoanalytickou situaci nelze pokládat za nutnou, a jsou touto zkušeností proměněni. Z této perspektivy se psychoanalýza jeví jako společné úsilí analytika a analyzanda o dosažení rovnosti, vzájemné úcty a společného usilování o pravdivé poznání.[11] Technika psychoanalýzy je tomuto etickému cíli podřízena, a proto „etické selhání v psychoanalýze vede neodvratně k pochybení technickému“.[12]

Technika psychoanalýzy se ze strany analytika řídí třemi základními pravidly – abstinence, zdrženlivosti a anonymity.[13] Abstinencí se rozumí neuspokojování tělesných nebo emocionálních potřeb. Freud v prvním textu, kde se této otázce věnuje, uvádí: „Analytická technika požaduje od lékaře, že by měl pacientce, která touží po lásce, odmítnout satisfakci, jíž se dožaduje.“[14] Jde tedy v první řadě o neuspokojování sexuálních potřeb, princip se ale obvykle chápe v širším smyslu odmítání uspokojování erotických tužeb i jejich symbolických náhražek. Princip abstinence je setrvalou otázkou psychoanalytické teorie[15], protože náhražkovou formou erotického uspokojení může být i samotný psychoanalytický rozhovor, a tak není zcela jasné, od čeho všeho by se mělo abstinovat. Sexuální fantazie jsou obvyklou součástí přenosu i proti-přenosu[16] a abstinencí se nemůže rozumět jejich potlačování ve smyslu aktivního úsilí o jejich neuvědomování. Analytikovým záměrem s ohledem na cíl podpořit společné úsilí o pravdivé poznání ovšem není ani jejich uspokojení, symbolické nebo reálné, ale hledání jejich nejpoužitelnější interpretace bez ohledu na její případnou symbolickou hodnotu. Abstinence tedy znamená „nevyhovět pacientovým přenosovým nárokům a tužbám tím, že bychom změnili své chování komplementárně k pacientovu.“[17] Stejná míra abstinence je samozřejmě požadována, i pokud jde o nároky a touhy proti-přenosové. Abstinence je v tomto smyslu určitá nemilosrdnost v oddanosti psychoanalytickému procesu volné asociace a interpretace, která souvisí s důvěrou v jeho očekávatelné výsledky, jež předčí přechodná a méně hodnotná potenciální uspokojení, ať už se odehrávají v reálných rozměrech nebo na rovině analytikova narcismu.

Druhé pravidlo, princip zdrženlivosti nebo také neutrality, jak Freudův originální výraz die Indifferenz[18] přeložil britský psychoanalytik James Strachey, se týká analytikových hodnotících postojů a jejich role v analytické situaci. Zásada zdrženlivosti znamená pro analytika zaujmout „takový mentální postoj, v němž nepodřizuje léčbu určitým ideálům, zásadám či hodnotám.“[19] Podobně jako je tomu v případě abstinence, ani pravidlo zdrženlivosti není možno absolutizovat. Již v tom, že je analytik analytikem, projevuje cosi ze svého hodnotového světa. Již tím, že pacienta přijme v dohodnutý čas, uspokojuje potenciálně pacientova přenosová přání a svůj profesionální narcismus. Navíc mohou nastat situace, kdy se zdá, že se uplatnění pravidel neutrality a abstinence vylučuje. Setrvává-li například analytik v mlčení a nereaguje na nevyslovená analyzandova přání, může si to analyzand snadno vyložit jako nepřátelský postoj. Analytikovo mlčení by bylo možno interpretovat jako nesouhlas s tím, co pacient říkal ve chvíli, jež mlčení předcházela, anebo jako nepřátelské lpění na tom, aby mu pacient odpověděl na otázku, již mu položil. Analytikovo mlčení může být analyzandem interpretováno přinejmenším v tom smyslu, že analytikovi nestojí za reakci nebo za to, aby uznal nesprávnost směru, kterým se svou otázkou vydal.[20] Jiným příkladem by mohla být analytikova pobavená reakce. Může si analytik při analýze dovolit uvolnění smíchem nebo pousmáním? Narušuje tím svou abstinenci, prokazuje, že není neutrální, zároveň ale analyzanda přesvědčuje o svém pozorném zaujetí a vnitřní zainteresovanosti, a implicitně ho tak ubezpečuje o dostatečně silně ustavené vazbě terapeutické pracovní aliance.[21] Při posuzování toho, jakým způsobem mají být technická pravidla uplatněna, je tedy třeba mít na mysli, že jsou odvozena z cíle, jímž je poznání duševního života klienta. Tento cíl je uskutečnitelný jen v situaci rovnosti a vzájemného respektu, které podporují otevřenost a volnost dialogu, a je otázkou, nakolik by takový dialog neomezená neutralita nebo abstinence neznemožnila.

Podřízenost cíli společně usilovat o porozumění pacientově psyché platí i pro třetí základní pravidlo psychoanalytické techniky, jímž je anonymita. „Lékař má být pro analyzovanou osobu neprůhledný a tak jako zrcadlo nemá ukazovat nic jiného, než co je ukázáno jemu samému,“ píše Freud.[22] Ani zde si nelze představit neomezené dodržení předpisu. Analytik se může „schovávat“ mimo dohled pacienta, ležícího na psychoanalytické pohovce, ale ani tak nemůže zabránit tomu, aby se pacient nedozvěděl něco z jeho osobního života. Někteří analytici například zastávají názor, že praktikující analytik by neměl publikovat své názory nebo kazuistiky, aby tím pacientům potenciálně neodkryl svá teoretická východiska, čímž by jim ukázal, jakým směrem se mají v terapii ubírat, pokud by se vědomě nebo nevědomě rozhodli vyhovět očekáváním, jež na straně analytika odhadují.[23] Taková aplikace principu anonymity je reálně uskutečnitelná a je na volbě analytika, zda jí podřídí. Ideální anonymitu by však byl schopen poskytnout pouze analytický automat, který by osobní a emocionální život vůbec neměl, a od nějž by se právě proto nedala očekávat dostatečná míra porozumění.

Zdá se tedy, že spíše než nepřekročitelnými zákony jsou tři základní psychoanalytická pravidla určitými pokyny, které prakticky ozřejmují cíl psychoanalýzy. Tímto cílem je interpretativní poznání analyzandova duševního života na základě otevřeného naslouchání tomu, jak se jeho souvislosti a zákruty ukazují v pacientových volných asociacích. Relativizace „technické triády“ anonymity, zdrženlivosti a abstinence, která je v současné psychoanalýze obvyklá,[24] tedy nesouvisí jen s tím, že do psychoanalýzy občas přijde klient, který tam nepatří – například násilník vyhrožující analytikově rodině nebo sebevražedný psychotik, ačkoli ani v těchto případech někteří analytici nedoporučují ustoupení od nezaujatě interpretačního postoje – ale je především neodmyslitelná od dynamičnosti a komplexnosti utváření psychoanalytického procesu. To samozřejmě nemá znamenat výzvu k porušování pravidel psychoanalytické techniky, jen je třeba si uvědomit, že některé výjimky pravidlo potvrzují, protože žádné z pravidel nestojí samo o sobě jako účel. Anonymita, zdrženlivost a abstinence, pojímané jako nekompromisní požadavky psychoanalytické techniky, by byly naivními koncepty přehlížejícími jednak široké spektrum situací, v nichž analytik nutně z neutrální role vystupuje, a jednak vnímavost a inteligenci analyzanda, který se na svého analytika může stát hotovým „odborníkem“, aniž by k tomu nutně potřeboval více než psychoanalytická sezení. Analytická technická pravidla nemohou překrýt skutečného analytika v jeho spontaneitě, autenticitě a reálném lidství. Pod rouškou metodických postupů, jejich konkrétní volby a specifického uplatnění bude vždy více nebo méně zřetelně prosvítat ne-anonymní, intelektuálně zaujatý a emocionálně zainteresovaný pomocník a badatel. Žádná naprostá analytická skrytost by ani nebyla žádoucí, neboť v osobě analytika, a nikoli v jeho vzdělání, koření jeho zájem o psychoanalytickou zkušenost, její prozkoumání a využití, a jeho osobnost je nástrojem pracovní aliance, intepretace a terapeutické změny.

Zdrženlivá, neutrální nebo distancovaná poloha analytického přístupu má ještě další, gnoseologický a ontologický rozměr. Anna Freudová v knize Já a obranné mechanismy[25] uvádí, že analytik by měl svou „osvětlovací práci provádět ze stanoviště, které je od Ono, Já a Nadjá stejně vzdáleno“.[26] Analytik by se měl ztotožnit se svou relativně distancovanou pozicí, neboť ta mu umožňuje dosáhnout maximální nezaujatosti potřebné k tomu, aby dokázal účinně zkoumat nevědomé konflikty analyzandových motivů. Analytik si samozřejmě všímá i svých protipřenosových reakcí, zabývá se jimi ovšem se záměrem porozumět projekcím klienta, resp. tomu, co ze své minulosti ve vztahu k němu opakuje. Měl by se zdržet toho, aby ve svých interpretacích nebo své pozornosti dával přednost některé z instancí, a nestranně se soustředit na ty nevědomé součásti, které se právě objevují v asociačním procesu. Z hlediska psychoanalytické techniky se tato zásada projevuje například tím, že není apriorně upřednostňován překlad symbolů, analýza odporu nebo přenosu atp.[27] Takto pojaté pravidlo neutrality zahrnuje předpoklad rovnoprávného vztahu třech základních oblastí mysli, z nichž každá odkazuje v celku reality jiným směrem. Zatímco instance ono (id) obsahuje pudy, resp. naše biologické dědictví, instance nadjá (superego) reprezentuje vliv výchovy a společensko-kulturních pobídek a tlaků. Instance já (ego) je vůči dvěma ostatním v roli pozorovatele, je jejich obětí, nástrojem, smírčím soudcem, obratným manipulátorem i jejich kompromisním výtvorem. Vzhledem k této struktuře je možno pozorováním ega zachytit podobu ostatních dvou instancí, a pouze proto má být podle Freudové[28] při analýze naše pozorování soustředěno na něj. Koncept neutrality byl dále rozšířen americkým psychoanalytikem Alexem Hofferem, který k „soupisu instancí“, vůči nimž má být analytik ze svého stanoviště stejně distancovaný, navrhl připojit „vnější realitu“.[29] Znamená takové pojetí neutrality absolutní skepticismus či iluzionismus? Anebo je naopak potvrzením reálnosti každé z instancí?

Vedle nastíněné problematiky psychoanalytické ontologie, gnoseologie a etiky, si lze samozřejmě představit také další odnože filosofie psychoanalýzy, např. její politickou filosofii, pokud bychom psychoanalýzu chápali ve smyslu hnutí, nebo filosofii psychoanalytického práva, pokud bychom se zaměřili na rámec psychoanalytické psychoterapie a jeho vytváření v rámci tzv. terapeutického kontraktu. Těmto subdisciplínám psychoanalytické filosofie se v této práci nebudu věnovat jednak z praktického důvodu, že zde není prostor na vylíčení vývoje psychoanalytického hnutí ani historických okolností jeho působení, jednak z důvodů teoretických. Předkládaná koncepce filosofie psychoanalýzy založená na spinozismu totiž přejímá ontologický ráz Spinozova uvažování.[30] Spinozův výklad vždy odkazuje k základním ontologickým premisám, jak to odráží také struktura jeho nejkomplexnějšího díla Etika. Veškerá problematika je ve Spinozově knize řešena dedukcí z výchozích ontologických pojmů, všechny „speciální“ filosofické disciplíny jsou odvozeny z ontologie. Tento přístup je u Spinozy oprávněn tím, že veškeré jednotliviny chápe jako mody jediné substance, jeho tzv. substančním monismem. Jestliže substance[31] je předmětem ontologie, je jejím předmětem odvozeně vše, a žádná filosofická otázka tedy nemůže být řešena mimo kontext základních ontologických pravd.

Psychoanalýza získala mezi filosofy brzy po svém vzniku značnou popularitu. Mnozí jí byli ovlivněni, jiní chtěli „určit její místo“. Je otázka, nakolik tím byla dotčena psychoanalýza, její praxe a vývoj její teorie. Srovnáme-li, jak často filosofové tématizují psychoanalýzu s tím, jak často čerpají analytici z filosofie, můžeme nabýt dojmu, že mnohem větší zájem na filosofii psychoanalýzy mají filosofové než psychoanalytici. Domnívám se nicméně, že takový poměr je spíše reliktem dvacátého století, kdy psychoanalytický přístup k filosofii jako k projekci mohl budit dojem posledního hřebíku do rakve někdejší královny věd a kdy se psychoanalýza stejně jako mnohé jiné moderní vědecké projekty domnívala, že si bez filosofie vystačí. Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, současné duchovní klima přesvědčuje o opaku. Terapeutka a spisovatelka, Lavinia Gomezová ve své knize Válka o Freuda. Úvod do filosofie psychoanalýzy[32] píše: „Pro filosofy představuje psychoanalýza zvláštní výzvu. Její ústřední pojem – nevědomí – představuje radikální kritiku tradičního nahlížení mysli a přitom uniká definitivní klasifikaci. Psychoanalýza stojí na křižovatce různých filosofických programů, kterými byla anektována, což dovoluje, aby jejich základní principy byly prověřeny společně.“[33]

Ano, mohl by to být právě koncept nevědomí, co filosofy na psychoanalýze tolik přitahuje a tolik dráždí. Je neodmyslitelnou součástí evropské nebo západní filosofické tradice chápat člověka jako rozumného[34] a jeho psychický život jako to, čeho si je člověk vědom. Není-li centrem našeho života náš vědomý psychický život, co vůbec může filosofie k lidským záležitostem říci? Jakou hodnotu má vůbec filosofické poznání, pokud racionalita je jen povrchem, pod nímž se skrývá oblast, jíž není možno rozumět, protože nepodléhá zákonitostem logiky a navíc v běžné zkušenosti není zjevná? Jsme-li pudové bytosti, ovládané nevědomím, jaký by pro nás mohla filosofie mít smysl, ne-li nešikovné náhražky přímého uspokojení pudových potřeb? Takové otázky si filosofie konfrontovaná s poznatky psychoanalýzy musí nezbytně klást. A možná právě z nutnosti bránit se představovanému nebo někdy i reálnému útoku psychoanalýzy na autoritu a svébytnost filosofie usilují filosofové o odvození psychoanalýzy z filosofie.

[1] Definice solipsismu se různí, nicméně nejčastěji tak bývá označován filosofický systém George Berkeleyho (srovnej např. Berkeley, George, Pojednání o základech lidského poznání, Praha 1995), v českém prostředí bývá srovnáván s egodeismem Ladislava Klímy.
[2] Projekce je v psychoanalýze obranný mechanismus, při němž si člověk představuje, že jeho specifické impulsy či přání a jiné aspekty jeho samotného, případně jeho vnitřní objekty jsou umístěny v nějakém vnějším objektu. Srovnej: Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[3] Vnitřním objektem se rozumí představa objektu.
[4] V originále Freudových textů „„freier Einfall“, tedy spíše náhlý nebo volný nápad. Technika spočívá v analytikově vybídnutí, aby analyzand říkal vše, co ho napadne, bez zábran a posuzování relevance. Analyzand se o to pokouší a analytik obsah jeho nápadů interpretuje. Srovnej Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[5] Původ tohoto pojmu je v textech německých filosofů Friedricha Wilhelma Josepha von Schellinga a Georga Wilhelma Friedricha Hegela, kteří jím označovali filosofický systém Immanuela Kanta. Kantova teoretická filosofie se vyrovnává s otázkou poznatelnosti objektivní reality. Kant dochází k závěru, že svět naší zkušenosti jsme schopni vědecky poznávat, nicméně tím je oblast racionálně poznatelného uzavřena a realita, jak je sama o sobě, je pro nás nepoznatelná. (Srovnej: Kant, Immanuel, Kritika čistého rozumu, Praha 2001.) Jeho praktická filosofie hledá normu, jíž je možno se řídit v mravním rozhodování, a nachází ji v racionálním pravidle kategorického imperativu, spočívajícím v povinnosti být rozumný, kterou na sebe z úcty k rozumnosti bere rozumná bytost. (Srovnej: Kant, Immanuel, Kritika praktického rozumu, Praha 1996.) Já zde pojem subjektivního idealismu užívám ve smyslu názoru, že základem skutečnosti, s níž se subjekt setkává a kterou má možnost poznávat, je on sám.
[6] Solipsismus v ontologickém smyslu definujme jako přesvědčení subjektu, že neexistuje nic kromě něj a jeho aktuálních nebo minulých psychických stavů; solipsismus v gnoseologickém smyslu pak jako přesvědčení, že subjekt nemůže vědět, zda existuje něco kromě něj a jeho aktuálních nebo minulých psychických stavů. (Srovnej Kennick, William E., On Solipsism, in: Hanly, Charles a Lazerowitz, Morris (eds.), Psychoanalysis and Philosophy, New York 1970, str. 188-209.)
[7] Srovnej Kennick, William E., On Solipsism, in: Hanly, Charles a Lazerowitz, Morris (eds.), Psychoanalysis and Philosophy, New York 1970, str. 188-209.
[8] Freud, Sigmund, Formulování dvou principů psychického dění, in: Freud, Sigmund, Spisy z let 199-13, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1998, a Freud, Sigmund, Smutek a melancholie, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002.
[9] Srovnej např. Hošková, Marie, Mlčení v psychoanalýze, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP dne 29. 5. 2007 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page137/page137.html .
[10] Srovnej Schmidbauer, Wolfgang, Syndrom pomocníka, Praha 2008.
[11] Srovnej: „Základní principy psychoanalýzy – zejména ty, které strukturují základní uspořádání – jsou založeny na etických koncepcích rovnosti, vzájemné úcty a společného usilování o pravdivé poznání.“(Etchegoyen, Horacio R., The Fundamentals of Psychoanalytic Technique, Karnac Books 1999, podle: Junek, Petr, K etice psychoanalytické techniky, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLSJEP dne 5.4.2004 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page138/page138.html .
[12] Etchegoyen, Horacio R., The Fundamentals of Psychoanalytic Technique, Karnac Books 1999, podle: Junek, Petr, K etice psychoanalytické techniky, referát na pravidelné schůzi České psychoterapeutické společnosti ČLSJEP dne 5. 4. 2004 v Lékařském domě v Praze, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page138/page138.html .
[13] Srovnej: Laplanche, Jean a Pontalis, Jean-Bertrand, The Language of Psycho-Analysis, New York 1973.
[14] Freud, Sigmund, Poznámky o přenosové lásce, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002., str. 266.
[15] Srovnej: Rycroft, Charles, Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993.
[16] Protipřenosem se rozumí přenos analytika na pacienta.
[17] Hošková, Marie, Neutralita, abstinence a terapeutická aliance, přednáška pro Českou psychoterapeutickou společnost ČLSJEP dne 20. 1. 2011, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page105/page105.html
[18] Německý výraz se v technickém užití objevuje poprvé v textu Freud, Sigmund, Poznámky o přenosové lásce, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2002.
[19] Hošková, Marie, Neutralita, abstinence a terapeutická aliance, přednáška pro Českou psychoterapeutickou společnost ČLSJEP dne 20. 1. 2011, URL: http://www.psychoanalyza.cz/page10/page131/page105/page105.html
[20] Srovnej: Schlesinger, Herbert J., The process of interpretation and the moment of change, in: Journal of American Psychoanalytic Association, 1995, roč. 43, č. 3, str. 663-88.
[21] Termín pracovní aliance v psychoanalýze označuje důvěru, bez níž by nebyl možný intimní terapeutický vztah. Klient může analytikovi důvěřovat na základě zkušenosti s ním i na základě přenosu, ale je třeba, aby jistá míra důvěry byla přítomna už od počátku, jinak se terapeutický proces nemůže rozběhnout. Klient musí být více či méně přesvědčen, že analytik chce jeho dobro.
[22] Freud, Sigmund, Rady lékaři při psychoanalytické léčbě, in: Freud, Sigmund, Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 1997.
[23] Srovnej: Casement, Patrick, Hledání a objevování. Jak se učit v psychoanalýze od pacienta, Praha 1999.
[24] Srovnej: Akhtar, Salman, Comprehensive Dictionary of Psychoanalysis, Karnac Books 2009, str. 187.
[25] Freud, Anna, Já a obranné mechanismy, Portál 2006.
[26] Tamtéž, str. 26.
[27] Srovnej: Tamtéž, str. 24
[28] Tamtéž, str. 12.
[29] Hoffer, Axel, Toward a definition of psychoanalytic neutrality, in: Journal of the American Psychoanalytic Association, č. 33, str. 771-795.
[30] Srovnej, co o místě ontologie ve Spinozově filosofii a významu Spinozovy ontologie říká Gilles Deleuze: „Nikdy nebyla než jedna ontologie. V ontologii uspěl jen Spinoza. Vezmeme-li ontologii v extrémně přísném smyslu, vidím jenom jeden případ toho, že se filosofie realizovala jako ontologie, a to je Spinoza.“ (Deleuze, Gilles, Lecture transcripts on Spinoza´s concept of affect, URL: http://www.goldsmiths.ac.uk/csisp/papers/deleuze_spinoza_affect.pdf ).
[31] Spinozova definice substanci z Etiky zní: „Substancí rozumím to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama, tj. to, k utvoření jehož pojmu není zapotřebí pojmu nějaké další věci.“ (1D3)
[32] Gomez, Lavinia, The Freud Wars. An Introduction to the Philosophy of Psychoanalysis, Routledge 2005.
[33] Tamtéž, předmluva, str. vii.
[34] Srovnej: „Ze živočichů jenom člověk má řeč.“ (Aristotelés, Politika, Rezek 2009, I, 2, 1053a 10)