Archive

Archive for the ‘Obraz otce matky a středu’ Category

Obraz otce, matky a středu

Červen 17, 2012 3 komentáře

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Scholastikos obědval společně s otcem u stolu, kde byl připraven velký jižní salát s četnými a chutnými výpuky, a prohlásil: „Tatínku, ty sněz děti a my sníme maminku.“

Filogelós

V životě každého z nás hraje ústřední roli zkušenost s těmi, kteří o nás pečovali. Postavy otce a matky nebo jiných vychovatelů nás ovládají nejprve bezprostředně, později nás provázejí ve zvnitřněné podobě. Zkušenost raného dětství utváří naše myšlení, a v našich dospělých výtvorech se tedy odrážejí vlastnosti těch, kteří nás formovali. Americký psychoanalytik Erik Homburger Erikson[1] se domnívá, že vedle postavy otce a matky lze v duchovních představách identifikovat ještě třetí klíčový obraz, který odráží naši prenatální, perinatální a raně postnatální zkušenost. Nemá žádné pohlaví a nemusí být chápán jako bytost. Podle Eriksona tyto tři základní obrazy ukazují tři různé cesty náboženského prožívání. Tuto koncepci lze použít také k porozumění filosofickým projekcím. I tam se ukazují tři ústřední obrazy, na jejichž základě lze rozlišit tři typy filosofické projekce.

 Paternalistickou ontologií řádu nazvěme světový názor, v jehož aspektech lze sledovat vlastnosti typické pro otcovskou výchovu a mužský přístup ke světu. Takový filosofický systém je výrazem dědictví otcovských vlivů, nebo naopak nepřítomnost otce v dětství kompenzuje. Smyslem paternalistické filosofie je poskytnout orientaci, nabídnout pravidla k následování, odhalit řád světa a zaručit, že bude dodržován. Pojem, který stojí na vrcholu takové filosofické stavby – Bůh, substance, pravá skutečnost nebo rozum – se zde více či méně překrývá s pojmem zákon. Erikson zachycuje charakteristickou atmosféru tohoto typu myšlení heslem „otcovské svědomí – příkazy a dílčí kapitulace“.

  Filosofii orientovanou na mateřskou postavu nazvěme maternalistickou ontologií domova. Je výrazem vědomého ztotožnění se se zkušeností s mateřským světem, anebo naopak vyjadřuje tragickou nostalgii po jeho bezpečí. Smyslem této projekce je získání pocitu ochrany a útočiště nejen před vnějšími vlivy, ale i před smutkem, který s sebou může nést konečnost lidské existence nebo nedostatečnost při konfrontaci s otcovskými ambicemi. Ústředním pojmem takového filosofického systému je bytí. Bůh má zde spíše láskyplnou než zákonodárnou povahu. Eriksonovými slovy představuje „mateřskou náruč a přijetí“.

  Ve třetím typu filosofického myšlení nehraje ústřední roli obraz žádné z rodičovských postav. Nazvěme ho uterální ontologií svobody. Bůh v těchto systémech často vůbec není. Přesto může zůstat jakási božskost, plnost existence nebo dokonalost. Právě to, že není žádný Bůh, může být viděno jako božské. Ústředním pojmem takového světového názoru může být prázdnota, chaos nebo jednota protikladů. Erikson píše, že se toto myšlení orientuje na „jakési ryzí samobytí, onen nestvořený zdroj všeho stvoření, jakýsi předrodičovský střed, kde je Bůh čirou nicotou. Toto čiré bytí již netrápí konflikty mezi dobrým a zlým, není závislé na ničem dalším, na žádném dárci či na vodítku rozumu nebo reality.“

Otcovský, mateřský nebo předrodičovský obraz lze snadno vztáhnout k představě Boha nebo toho, co filosofové nazývají podstatou skutečnosti. Žádná myšlenka ale nestojí osamocena. Význam filosofických tezí je dán souvislostí s celkovou vizí, kterou vyjadřují, z níž vyplývají a kterou spoluutvářejí. Tyto tři obrazy tedy neomezují svou platnost na ontologii nebo teologii, ale vyjadřují spíše ducha celého filosofického pohledu na svět. Tak můžeme například paternalismus řádu nacházet v Kantově etice kategorického imperativu (bezpodmínečného mravního příkazu) nebo uterálnost svobody v teorii poznání Paula Feyerabenda (heslem vědecké metodologie je podle něj anything goes – možné je cokoli).

Základní linii západního myšlení lze poměrně jednoznačně přiřadit k paternalistické ontologii řádu. Mezi její ústřední motivy patří princip mužné síly, řecký logos, římské právo a otcovské božstvo. Západní filosofie ukazuje kosmický rozměr vědomí podřízenosti otcovským závazkům. Člověka – nebo alespoň jeho tělesný projev – vidíme všude v těchto systémech jako součást odvozené, druhořadé reality, jako bytost více či méně nesvobodnou, spoutanou zákony, jejichž platnost překračuje svět, jehož jsme ve své nedospělé nedokonalosti účastni. V teorii poznání se postupovalo analogicky. Poznání bylo v západní filosofii chápáno ve smyslu podřízení se – připodobnění se předmětu nebo odkrytí předem dané struktury. Uznání podřízenosti vyšší rodičovské realitě se odráželo i v tom, že až do počátku novověku byl za nejsilnější důkaz pokládán argument z autority, tedy odvolání se na uznávanou starší teorii, text nebo myslitele. Autoritativní rysy lze sledovat i v moderním racionalistickém pohledu na poznání, které nad intuici a cit staví logický argument a metodický experiment.

Opačný pól filosofického uvažování, pojmenovaný maternalistická ontologie domova, je v západní filosofii důsledně vytěsňován. Není tomu tak, že by byl mateřský rozměr zcela popírán, spíše je přítomen jako temná stránka toho, o čem se mluví. Žádný filosof nepopírá to, co bychom mohli nazvat mateřskou tváří skutečnosti, totiž že všechno jsoucí se účastní bytí, že z něho nemůže vypadnout, a je tedy v bezpečí. Nicméně měl-li se kdo stát položkou oficiálních dějin západní filosofie, musel pokládat tento aspekt za vedlejší a soustředit se spíše na hierarchii bytí a na její jednoznačné důsledky. Myslitelé, kteří kladou důraz na to, že jsme zde doma, se nestali součástí hlavní tradice. Ta k ženství zaujímá agresivní postoj a svět a přírodu odmítá chápat jako mateřské prostředí. Vše ženské představují moderní myslitelé jako temné, nečisté a nižší. Iracionální a intuitivní ženské myšlení je sice karikováno obrazem pověrečného bylinkářství, to ale neznamená, že není obáváno. Moderní násilnický postoj k přírodě není jen kořistnický, ale vyjadřuje také strach z chaosu jejích nezvladatelných sil. Emblematický myslitel novověku Francis Bacon líčil přírodu jako ženu, kterou vědci honí na temných lesních stezkách, děvku, která má být svázána a jejíž vnitřnosti jí mají být vyrvány z těla.[2] Zdá se, že jednostranné podcenění ženství slouží v moderním myšlení ke kompenzaci pocitů méněcennosti, které jsou přirozenou součástí podřízeného postoje paternalistické mysli.

Vedle hlavního proudu západního myšlení lze sledovat rovněž zřetelnou, byť méně známou a neustále potlačovanou linii myšlení, která je vedena Eriksonovým obrazem předrodičovského středu a byla nazvána uterální ontologií svobody. Zatímco myšlení, orientované na rodičovské obrazy, je dualistické, tento třetí typ je spíše holismem nebo monismem. Podřízenost otcovským požadavkům nebo spočívání v mateřské ochraně předpokládají rozdvojení. Naproti tomu uterální myšlení orientované na svobodu vychází z mystického ztotožnění sebe s celkem reality nebo s Bohem. Francouzská psychoanalytička Janine Chasseguetová-Smirgelová interpretuje mysticismus takto:

 „Koresponduje s potřebou po sjednocení ega a ideálu nejkratší možnou cestou. Představuje fúzi s primárním objektem, a i když ten je vědomě reprezentován Bohem, přesto je v hloubce ekvivalentní matce-ještě-před-ztrátou-fúze.“[3]

Princip jednoty protikladů a všeprostupující vzájemné souvislosti se v textech západní filosofie stále znovu ozývá, přestože nevyhovuje paternalistickému dualismu filosofického mainstreamu. Realita zde není rozdvojována na tu důležitější, trvaleji platnější a posvátnou a na tu nižší, pomíjivější a odvozenou. Takové rozdvojování vycházelo z vědomí odlišného statusu rodičů a dětí, resp. z jeho jednostranného zdůraznění. K této linii můžeme přiřadit gnostické proudy, negativní teologii, hermetické a alchymické myšlení, astrologii a další podobné nauky, mysticismus a panteistické a holistické koncepce. Pro tuto tradici, která se vymyká klasickému západnímu dualistickému myšlení a jejíž proponenti stáli spíše na okraji širšího zájmu, se někdy užívá název věčná filosofie. Můžeme sledovat, jak se po tisíciletí znovu a znovu objevují myšlenky založené na náhledu, že vše souvisí se vším a že oddělenost, zdůrazňovaná většinovou filosofií, je iluzí. Tradice věčné filosofie představuje kolektivní nevědomí naší kultury, a proto nebylo možno zamezit tomu, aby se vracela v různých pozměněných podobách, přestože texty šířící tuto filosofii nebo i jejich tvůrci končili často v plamenech.

Koncepce tří základních filosofických obrazů založených na postavách otce a matky a na vzpomínce na zkušenost předcházející vztahu k pečovatelům by mohla budit dojem, že veškerá filosofie je pouhým návratem do dětství. Filosofie ovšem není pouze návratem vytěsněného, ale odráží také zrání svého nositele. Psychický vývoj směřuje k postupné integraci rodičovských postav. Funkce, které byly přejaty od rodičovských vzorů, se stávají nedílnou součástí psychického systému. Integrace mateřských a otcovských funkcí je vyjádřena obrazem, který není ani mateřský, ani otcovský, kde ale přesto mohou být tyto funkce rovnoměrně zastoupeny. Vzhledem k tomu, že se nepřiklání k žádné z rodičovských a pohlavně určených postav, dá se říci, že tento obraz také vyjadřuje vyrovnanost nebo střed. Vzhledem k tomu, že ale zahrnuje i mateřské a otcovské aspekty, můžeme mluvit spíše o zralém než o předrodičovském středu. Příkladem takového myšlení může být nesubstanční ontologie Egona Bondyho nebo jiné holistické filosofie, které člověka ukazují jako aktivní součást proměnlivé sítě vztahů.

Dvojznačný vztah mezi obrazem předrodičovského a zralého středu si je možno představit jako blízkost dvou bodů, jež z jistého úhlu pohledu tvoří začátek a konec kruhu, nicméně změna perspektivy ukazuje, že spočívají na spirále. Jejich společným rysem je pohlavní nevyhraněnost – neorientují se ani na mateřskou, ani na otcovskou postavu. Tato nevyhraněnost nabývá ve filosofickém zpracování význam svobody. Podřízenost otcovskému zákonu, kterou na sebe bere paternalistický myslitel, zbavuje svobody stejně jako návrat k prožitkům matčiny náruče. V dualistických systémech není skutečná svoboda možná. Jedině obrazy středu, které vliv rodičovských postav jaksi neutralizují, symbolizují svobodu. Zásadní rozdíl v tom, jak je možno svobodu chápat, nám pomůže blíže určit rozdíl mezi filosofiemi orientovanými na předrodičovskou a zralou variantu obrazu středu.

Svobodu je možno chápat ve smyslu nezávislosti a volnosti, anebo tvorby a volby. Zatímco svoboda ve smyslu volnosti může mít podobu nezodpovědné lhostejnosti, tvorba s sebou nese smysl, riziko a zodpovědnost. Obraz předrodičovského středu symbolizuje blahou jednotu s tělem, které se nestalo v plném smyslu mateřským. Nezahrnuje žádnou diferencovanost, žádné hrozby, žádné úsilí, je věčným klidem obklopujícím bojiště života. V rámci předrodičovského obrazu čiré nicoty je tedy prostor pouze pro „nezodpovědnou“ svobodu. Naproti tomu zralý střed jako výraz osvojení rodičovských funkcí je obrazem celku, v němž jedinec má své nezastupitelné a právoplatné místo, a proto pro něj kategorie zodpovědnosti, smyslu a volby hrají ústřední roli.

Obraz předrodičovského středu maže všechny rozdíly a vyjadřuje tedy tendenci sestoupit před problém smyslu a rozhodování. Zralý střed naproti tomu klade důraz na to, že celek má podobu vzájemné propojenosti všech věcí, a tím přirozeně vede k etickým úvahám. Přijetí zodpovědnosti za stanovení cílů vyjadřuje integraci otcovské funkce. Sebepřijetí vedoucí k pocitu smysluplnosti vyjadřuje integraci funkce mateřské. Předrodičovský střed, je-li obrazem vnitřní nediferencovanosti, chrání před problémem smyslu, zbavuje zodpovědnosti a poskytuje bezpečné útočiště. Obraz zralého středu naopak smysl a zodpovědnost zdůrazňuje a spíše než bezpečí nabízí absolutní nejistotu, protože v prostoru svobody – nikoli před poznáním rodičovských autorit, ale po překonání nerovnoprávného vztahu vůči nim, spojeném s osvojením si jejich požadavků i odměn – spočívá veškerá volba na jedinci, jehož každá aktivita je tvořením.

            Nástin čtyř základních projektivních obrazů filosofického snění představuje jeden ze směrů, kterým se může ubírat psychoanalytická klasifikace filosofických pozic. Tyto obrazy lze chápat také jako symboly psychického zrání, což nabízí interpretovat ony pozice ve smyslu vývojových fází. Myšlení orientované na obraz předrodičovského středu jako vzpomínka na předobjektové prožívání prenatálního a novorozeneckého věku by podle této koncepce předcházelo maternalistické ontologii, jež oživuje prožitky kojeneckého a batolecího věku. Paternalistický racionalismus moderního myšlení orientovaného na otcovskou postavu se v této interpretaci ukazuje jako ozvěna oidipovského období, a lze tedy očekávat, že bude následován filosofiemi orientovanými na vědomé sloučení výdobytků všech předcházejících fází.

Přes svou různost nepřestávají být všechny filosofie variací na totéž téma. Malují svět v jiných barvách, než v jakých je vnímán v běžném prožívání. Všechny v sobě obsahují jistou míru vzdálení se smyslově zakoušené realitě. Teoretický odstup a abstraktní témata umožňují stáhnout se ze světa objektů a odehrát nejrůznější přání, zrušení bariér mezi subjektem a objektem nebo jejich kontrolované fantazijní přetváření a přesuny. V mechanismu filosofické projekce se symbolicky ztvárňuje prostor nevědomé psýché, v níž dominují vzpomínky na dětské zkušenosti. Veškeré filosofování znovuobjevuje dětskou zkušenost – některé je ve svém ponoru více regresivní, některé si klade za cíl její různé podoby spíše integrovat. Vedle nastíněných čtyř základních filosofických obrazů anebo snad spíše pod nimi, lze tedy zahlédnout praobraz psýché jako takové, nevyčerpatelného zdroje, z něhož si býváme vědomi jen drobného výseku, praobraz, jenž je zároveň obrazem filosofie, dětství, nevědomí i celku psychické činnosti.

Prostor neomezených možností, nezměrný, byť definovatelný předmět, magická schopnost pojmout a přemoci vše, tyto charakteristiky, jež spojují filosofii, dětství, nevědomí i psýché jako takovou, byly nejčastěji symbolizovány obrazem moře. Voda je tím, co všechno spláchne, nekonečnem, v němž se vše rozpustí. Oceánem, kde lze objevit ostrovy, na nichž všechno funguje jinak. Moře nebo voda symbolizují společný charakter všech projektivních filosofických obrazů, látku filosofických snů. Moře jako mytologéma, vyjadřující temný chaos, jenž obklopuje konečný prostor naší konečné existence, má protějšek ve filosofické představě celku, za který již není možno jít v úvahách dál. Je pozoruhodné, že tento symbol může vyjadřovat chaos i celek. Z nastíněných filosofických obrazů se tento praobraz nejvíce blíží obrazu středu. Aspekt chaosu odkazuje k jeho předrodičovské variantě, zatímco ohled na celek ke zralému středu.

U presokratiků, prvních filosofů naší tradice, se s tímto praobrazem setkáme pod pojmem hýlé, pralátky, z níž vše vystupuje a do níž se vše vrací. Je typické, že podle Thaléta, nejstaršího z presokratiků, je touto pralátkou voda. Platón tento prostor líčí jako říši idejí, vstupem do níž začíná filosofie. U Descartese je tento prostor řádem myšlení, Spinoza tuto představu zachycoval pojmem substance.  Právě kvůli ústřednímu významu substance ve Spinozově filosofii říkal první moderní historik filosofie Georg Wilhelm Friedrich Hegel, že každý filosof má vždy filosofii dvojí – svou vlastní a Spinozovu. Substance je bez hranic, je věčným počátkem vší aktivity i její koncem, je propastně nevyčerpatelným prazdrojem všech forem i celkem všech zformovaných věcí. Je tedy filosofickým obrazem nevědomí. Německý filosof Gottfried Wilhelm Leibniz psal o možných světech jako o nabídce, z níž Bůh volí ten nejlepší možný svět. Paleta, z níž Bůh vybíral při stvoření světa, je jako nekonečně rozlehlý oceán, jenž je v nepatrné míře spoluutvářen i naším mořem. Drtivý poměr mezi bohatostí stvořeného a nezměrností palety možných světů odpovídá poměru vědomí k nevědomí.

U Kanta nacházíme oceánickou metaforiku, když hovoří o věci o sobě, což je pojem, jímž vyjadřoval realitu, jaká je beze všech zkreslení. V Kritice čistého rozumu[4] Kant líčí rozbouřený oceán, kterým je obklopen ostrov bezpečné vědecké pravdy. Odvážného mořeplavce oceán láká, mořeplavec se stále znovu vydává na výpravy, nicméně nikdy je nedokáže dovést do konce. Oceán je plný mlhy a ledových ker, které zprvu připadají mořeplavci jako vytoužená země na obzoru, ale dokud se navrátí zpět na svůj ostrov, jeho nohy jsou vratké. Skutečnost, přesahující naši běžnou zkušenost, je podle Kanta bezhraničná. Není svázána žádnými známými logickými kategoriemi, neplatí v ní prostor a čas, a proto jediné, co o ní můžeme vědět, je, že je, nebo jaká není. Německý idealistický filosof F. W. J. Schelling, který se ve svém pozdním díle od Kantova vlivu osvobodil, se oceánického obrazu dotýká pojmem prazáklad, kterým sjednocuje nevědomou přírodu a vědomého ducha. Tento prazáklad není rozumný, je spíše iracionální vůlí, a spíše než k jsoucímu patří k říši nejsoucího. V tomto temném chaosu se jen náhodou zrodilo světlo, které utváří naše bytí, a to je neustále ohroženo možností návratu v původní chaos. U většiny významných filosofů nacházíme analogický pojem vyjadřující celek, nad který již není možno ve filosofické úvaze vystoupit a jehož analýza a charakterizace je vlastním polem práce filosofů.

Protikladný obraz země přitahuje empiristy, neboť se týká něčeho, co je možno zmapovat. Izolovaný ostrov se často objevuje ve filosofických fantaziích, utopických představách nebo v metaforách jako ostrov vědecké pravdy. Představa izolovaného území slibuje, že v budoucnu nepřekvapí a nezraní, neboť ostrov může být skrz naskrz probádán. Tento empiristický ideál je svým způsobem na pomezí filosofického a praktického přístupu ke světu. Oceán naproti tomu zobrazuje transcendenci, pravdu samu, kterou nelze nikdy mít, podobně jako oceán nelze nikdy obeplout. Filosofové, oceáničtí myslitelé, říkají, že přestože po moudrosti touží, zůstávají jejími milovníky, neboť uznávají absolutní přesah pravdy nad pokusy o její zachycení. Zatímco oceánická symbolika má velice blízko k obrazu předrodičovského středu, nabízí se, že symbol země by mohl odkazovat k obrazu zralého středu.

Oceánickým fantaziím se věnuje Freud v Nespokojenosti v kultuře, kde zmiňuje dopis, v němž Romain Rolland píše o zbožnosti jako o trvajícím citu, „který by nazval pocitem věčnosti, pocitem čehosi neohraničeného, nesmírného, jakoby oceánického.“ V analýze tohoto pocitu sleduje Freud podobnosti se stavem zamilovanosti, kdy „hrozí rozplynutí mezi Já a objektem“. V oceánickém pocitu se podle Freuda oživuje naše raná zkušenost se světem, kdy jsme ještě nevnímali oddělené objekty. Dochází k závěru, že tento typ snění přináší útěchu „z tohoto světa nemůžeme vypadnout“.[5] Tuto útěchu, pokud je založena na představě, že jsme součástí celku, bychom mohli nazvat holistickou.

Oceánický pocit byl v  psychoanalytických interpretacích častěji než holismem nazýván solipsismem. Tento posun souvisí s výchozím dualistickým předpokladem oněch interpretací. Jako solipsismus bývá označován například filosofický systém irského empiristy George Berkeleyho. Jeho učení rozvíjí náhled, že od sebe není možno oddělit existenci a vnímání. Věci podle něj existují, jen pokud je někdo vnímá, a naše existence spočívá v tom, že něco vnímáme. Podle Berkeleyho a dalších solipsistů nemá smysl hovořit o věcech o sobě, protože to, s čím jsme v kontaktu a co má pro nás význam existence, nejsou žádné věci o sobě, ale obsahy našeho vědomí. Z hlediska dualistického myšlení je tento systém iluzionismem, který to, co běžně vnímáme jako realitu, chápe jako pouhý sen. Také v běžném pojetí je solipsismus představa, že existuji pouze já a vše ostatní jsou mé představy. Záměrem solipsismu ovšem není popírat existenci jiných bytostí. Berkeley ani jiní solipsisté tak nečinili. Solipsisté nepopírají existenci vědomí jiných lidí, spíše neobvyklým způsobem interpretují kontakt s nimi.

Nejen psychoanalytikové si u filosofů všimli tendence, kterou zde nazýváme oceánickými fantaziemi. Bylo poukazováno na to, že filosofové vykazují tendence k solipsistickému pojímání světa, resp. zalíbení v solipsistickém denním snění, které slouží jako únik a aktivní devalvace reálného vnějšího světa.[6] Podle Winnicotta je taková derealizace přímým důsledkem toho, že rozum převezme funkci náhradní matky: vedle určité chytrosti má takový chybný vývoj inteligence za důsledek „fakt nereálnosti všeho pro jedince, kteří se takto vyvinuli“.[7] Oceánický obraz reality, ze které nemůžeme vypadnout, se ukazuje jako fantazijní pokus o obnovení symbiotického stavu rané fáze života, kdy otázka vnějšího světa nebyla ještě vznesena.

Solipsistické, jinak řečeno narcistické denní snění je běžnou obrannou reakcí zdravého člověka na nějaké ohrožení jeho ega (sebepojetí), na neúměrný nátlak vnějšího světa nebo narcistické zranění (pokoření pocitu vlastní hodnoty). Slouží k popření psychického zranění a zvýšení sebeúcty. Solipsistické fantazie mohou zahrnovat post-apokalyptické scénáře o posledním přeživším, pobyt na dosud neznámém kontinentu nebo také filosofické systémy, které význam objektivní a intersubjektivní reality relativizují. Filosofie každopádně může jakékoli struktury zpochybnit a jejich platnost zkoumat a v tomto smyslu může sloužit jako obrana před psychickými konflikty. Sama sebe pokládá za poslední instanci a alespoň v tomto smyslu ji lze pokládat za solipsistickou. Prostředky filosofické spekulace slibují tomu, kdo uvěří v magickou sílu pojmového argumentu, neomezenou moc. Musí jen věřit tomu, že když se něco změní v pojmu, v představě, změní se to skutečně.


[1] Erik H. Erikson: Mladý muž Luther, Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1996.

[2] Srovnej např. Francis Bacon, The Great Instauration, london 1975, s. 338.

[3] Chasseguet-Smirgel, J.: Freud and Female Sexuality, in: McDougall, J. a Chasseguet-Smirgel, J.: Female Sexuality: New Psychoanalytic Views, 1975, str. 217.

[4] Srovnej : I. Kant: Kritika čistého rozumu, Praha, Oikúmené, 2001, s. 194-195.

[5] Srovnej: Freud, S.: Nespokojenost v kultuře, Praha 1998, str. 58.

[6] Srovnej William E. Kennick: On Solipsism, in: Hanly, Lazerowitz, 1970, s.188-209 nebo Steven J. Bartlett: Psychological Underpinnings of Philosophy, Metaphilosophy, Vol.20, Nos.3-4, s. 295-305.

[7] Donald W. Winnicott: Lidská přirozenost, Psychoanalytické nakladatelství, 1998, s.108.