na vzduch

Vzdušné metafory v metafilosofickém kontextu

D. Hume:

„Filosofické úvahy jsou příliš prchavé a odtažité, než aby měly místo v běžném životě nebo mohly vymýtit nějaký sklon. Jejich vzduch je příliš jemný, než aby se dal dýchat, protože je nad větry a mraky atmosféry.“

I. Kant:

„Upustí lidská mysl někdy zcela od metafyzických bádání? To je asi tak pravděpodobné, jako že zcela upustíme od dýchání, abychom se vyhnuli vdechování nečistého vzduchu.“

F. Nietzsche:

„Kdo ví, jak dýchat vzduch mých spisů, ví, že to je horský vzduch, silný vzduch. Je třeba být pro něj stvořen, jinak je z něho nemalé nebezpečí nachlazení. Je blízko k ledovcům, samota je nesmírná, ale jak klidně leží všechny věci ve světle! Jak volně se tu dýchá! Jak nesmírně mnoho tu člověk cítí pod sebou!“

H. Heine:

„Zvláštní, nepopsatelná vůně se line ze spisů Spinozy. Jako bychom v nich dýchali vzduch budoucnosti.“

I. Kant:

„Hypochondrický vítr se bouří ve střevech a všechno teď záleží na tom, kterým směrem se vydá: půjde-li dolů, člověk se upšouchne; ale vznese-li se vzhůru, přichází zjevení a svatá inspirace.“

H. Ibsen:

„Vzdušné zámky – tak snadno se do nich uniká, a tak snadno se staví.“

A. Janov:

„Systémy našich přesvědčení jsou jen jiné formy symptomů. Jejich zřídlem není vzduch, i když jsou v něm rozfoukány.“

arabské přísloví:

„Nebeský vítr vane mezi ušima koní.“

Thomas Carlyle:

„Všechny balóny se pod tlakem okolí zakrátko vzdají svého vzduchu a bídně se zhroutí.“