Archív

Archive for the ‘Sociální kritika v éře globalizace’ Category

Sociální kritika v éře globalizace (2009)

Duben 9, 2009 Napsat komentář

Marek Hrubec a kol.: Sociální kritika v éře globalizace. Odstraňování sociálně-ekonomických nerovností a konfliktů. Praha 2008.

Kniha Marka Hrubce a dalších autorů (S. Bowlese, J. Harrise, L. Hohoše. A. Hochschildové, B. Horyny, J. Kellera, T. Poggea, W. J. Robinsona, T. Shijuna, O. Sušy, N. Tidemana, P. Vallentynea, I. M. Youngové) dokazuje, že současná filosofie a sociální vědy nemusejí být pouhými akademickými disciplínami, které řeší abstraktní témata, jež mají pramálo společného s každodenním životem. S bezprávím, bídou či hladem, o kterých se v ní píše, jsou totiž dnes a denně konfrontovány miliardy lidí.

Pochybný vítěz
Přestože některé texty obsažené v Hrubcově knize, vznikly už před několika lety, stále zůstávají aktuální, zvláště v situaci světové hospodářské krize, před jejíž možností a důsledky varují. Problém spatřují v postupující, zejména ekonomické globalizaci, která podle nich nepřináší jen sezónní pokles hrubých domácích produktů či cen akcií, ale především prohlubuje sociálně-ekonomické nerovnosti.

Ještě před patnácti dvaceti lety přitom řada odborníků viděla v globalizaci možnost „globalizace“ demokracie a blahobytu, a to díky rozšíření internetu (jako prostoru svobodných a alternativních informací, v němž se měly postupně rozpustit všechny totalizující diskursy) a volného trhu (jako principu kapitalistické soutěže, jenž měl posléze vést k politické pluralitě a hospodářskému růstu jako záruky zvýšení životní úrovně všech členů společnosti, tedy i těch nejchudších).

Po internetu dnes sice opravdu kolují bilióny nejrůznějších informací, jenže chybějí klíče, podle kterých by se v nich dalo orientovat. Některé nedemokratické režimy zato našly způsob, jak k webovým informacím omezit přístup, a z internetu učinily jen další médium své propagandy. Internet totiž už zdaleka není jen prostorem svobodných a alternativních informací, ale především velmi účinným nástrojem kontroly a manipulace, jenž umožňuje každého člověka sledovat doslova na každém kroku.

Kapitalismus se sice rozšířil prakticky po celé planetě, volný trh se ovšem s politickou soutěží snoubí zatím jen v euro-americkém civilizačním okruhu. Nejmarkantněji se to projevuje v Asii, kde kapitalismus zažívá nebývalý rozkvět, avšak tamní nedemokratické režimy se nehroutí ani neoslabují, spíše naopak. V Číně se dokonce kapitalismus podařilo naroubovat na taoisticko-maoistickou tradici a dokázat, že politická pluralita může být volnému trhu spíše na obtíž.

Hospodářský růst sice vede ke zvýšení životní úrovně, ovšem jen některých členů společnosti. Existující sociálně-ekonomické nerovnosti tak nestírá, ale dále prohlubuje, neboť každé zvýšení životní úrovně jedněch nutně znamená její snížení u druhých. V principu je hospodářský růst navíc dlouhodobě neudržitelný, poněvadž je založen na vyčerpávání neobnovitelných zdrojů, které však do svých údajných zisků nezapočítává.

Zdá se, že „studenou“ válku nevyhrála demokracie, ale kapitalismus který dnes představuje jediný, vskutku globální socio-ekonomický systém. Kapitalismus je ostatně rovněž svého druhu ideologií, odvozenou od mýtu o „neviditelné ruce trhu“, jež vede jednotlivce, jednajícího jen ve svůj prospěch, k jednání ve prospěch všech. Vyvažování poptávky a nabídky ovšem funguje nanejvýš lokálně. S tím, jak se kapitalismus globalizuje, ztrácí i schopnost samoregulace.

Globální ne/spravedlnost
Prohlubování sociálně-ekonomických nerovností vede ke společenskému napětí. Hrubcův kolektiv proto upozorňuje na nebezpečí konfliktů mezi stále užší elitou bohatých, kteří budou chtít svá socio-ekonomická privilegia hájit, a stále širší masou bědných, kteří se naopak budou snažit těchto privilegií dosáhnout. Poněvadž jsou obě skupiny vymezeny nejen socio-ekonomicky, ale také geograficky, hrozí nová „studená“ válka, tentokrát mezi bohatým Severem a chudým Jihem.

Nebezpečí sociálních konfliktů se autoři snaží předejít kritikou globálního kapitalismu a jeho důsledků, a to z pozice kritické teorie, levicového libertarianismu, marxismu, feminismu a dalších hledisek, které se někdy doplňují a jindy alternují. Snaží se překročit pouze popisnou rovinu a volají po změně stávajícího socio-ekonomického systému, ovšem nespecifikují cíl této změny, ani její nositele. Pouze hledají způsob, jak zachovat společenský konsensus, který je prohlubováním socio-ekonomických nerovností ohrožen.

Z české perspektivy se sice může zdát, že Hrubec a jeho spoluautoři zbytečně bijí na poplach, protože sociální napětí, způsobené ekonomickými problémy (respektive jejich „nespravedlivým“ rozložením ve společnosti), stále ještě nedostoupilo kritické míry. Naše výhoda, spočívající v tom, že díky historickým okolnostem udržujeme čilé ekonomické kontakty se Severem i Jihem, severoatlantickou oblastí i Asií, ale není absolutní, což mimo jiné dokládá tuzemský nárůst nacionalistických a jiných xenofobiích tendencí.

Jedna z cest k sociálně spravedlivější alternativě soudobého globálního řádu by mohla spočívat ve formulaci povinností, které by byly závazné nejen pro (národní) státy, ale i pro nestátní trans-nacionálně působící ekonomické korporace a hráče. Hrubcova kniha klade na první místo požadavek posílení mezinárodního práva. Současný institucionální řád kritizuje za to, že k udržování extrémní chudoby v mnoha oblastech systematicky přispívá. Nebezpečí planých a moralistických spekulací se přitom někteří Hrubcovi spoluautoři snaží vyhnout soustředěním na právní aspekty mezinárodních hospodářských vztahů a na předložení návrhů institucionálních reforem.

Halasný povzdech
Hrubcova kniha jako celek vyznívá jako morální obžaloba současného globálního kapitalismu, která je sice dobře zdůvodněna, z hlediska možností reálných změn však budí spíše dojem povzdechu, byť halasného. Pokusy o normativně-institucionální řešení socio-ekonomických nerovností totiž už sice existují, zatím jsou však značně bezzubé, stejně jako Deklarace tisíciletí, přijatá na summitu OSN v roce 2000, jež se pohybuje spíše v říši fantazie než reality – například požaduje snížení počtu hladovějících na polovinu, nejpozději do roku 2015. Klíčovou otázkou proto zůstává, zda se lidé volající po posílení globální spravedlnosti dokážou semknout do nějakého hnutí a prosadit konkrétní politická opatření.

Jan Civín a Hynek Tippelt

http://www.mediafire.com/?gytzj0ujynz