Archive

Archive for the ‘Popelářské blues /Comicsový muzikál pro neslyšící/’ Category

Popelářské blues /Comicsový muzikál pro neslyšící/

Březen 28, 2009 1 komentář

Naděje
Francouzské kinematografii se stále nedaří navázat na úspěchy šedesátých a sedmdesátých let, umělecky ani komerčně. Jistou naději sice představuje teprve čtyřiadvacetiletý Henri Fontain, jehož snímky Spiklenci (2003) a Rozhádaní papoušci (2004) byly poměrně příznivě přijaty diváky i kritikou a získaly několik cen na festivalech v Benátkách, v Berlíně a v Oslu, zatím to však nevypadá, že by svůj nesporný talent dokázal dostatečně využít. Platí to i o jeho posledním filmu Popelářské blues, který byl poprvé uveden na letošním MFF v Karlových Varech.

Bláznivý koktejl
Nouzi o nápady Fontain rozhodně nemá. V době, v níž jako by všechno už bylo natočeno, přichází nejen s originální zápletkou, ale dokonce s úplně novým žánrem. Dva popletení zlodějíčci na útěku před policií, srdcová roštěnka a la naše Geislerka, která je má omotané kolem prstu, stroj času a filmový comics tu sice již několikrát byli, bláznivý koktejl ze znásilnění mladé neandrtálky, stepující rodinky „pekingských lidí“, pravěkého graffittijamu v jeskyni Lascaux, telanthropa kouřícího jointa či smrti „dítěte z Taungu“ pod koly popelářského vozu ve formě comicsového muzikálu ovšem namíchal teprve Fontain.

Odpověď BBC
Popelářské blues představuje jakousi odpověď na populární seriál BBC Putování s pravěkými lidmi. Jeho hrdinové totiž vyrážejí po stopách vývoje člověka od současného druhu homo sapiens sapiens až po jeho dávného předchůdce australopitheca africana strojem času v podobě popelářského vozu. Jestliže se ale Britové striktně drželi vědeckých poznatků, Fontain se vědou nechává pouze inspirovat. Vědecky postupuje jen do té míry, že formuluje určité hypotézy, jež mají vysvětlit dosud nevysvětlitelné jevy. Na rozdíl od vědce, který se svoje hypotézy snaží hned ověřit a/nebo zpochybnit, však toto ověření a/nebo zpochybnění odkládá na neurčito, i když si je vědom, že dokud nebudou náležitě dokázány, prokázány, obhájeny, prosazeny, uskutečněny, zviditelněny a překonány, nemohou být uznány jako vědecké, akademické, zkrátka seriózní.

Vesmír je umělcem
Fontain svoje hypotézy neformuluje proto, aby byly prokázány či zpochybněny, nýbrž proto, že se pouští do hry se samou podstatou vědy. Tu shledává v její axiomatické povaze, tedy v její předpokladovosti. Axiomatickou bázi, kterou má každá moderní teorie, pokládá za místo propojení vědy s fantazií. Ukazuje, že se věda a imaginace navzájem nevylučují a že vědecké objevy bez imaginace nejsou možné. Vždyť na začátku každého vědeckého projektu stojí nějaká představa, fantazie či vize, a má-li vědec vytyčit dobrý zákon, musí prokázat i jistý estetický talent a vsadit na to, že vesmír je stejným umělcem. Protne-li se estetický vkus těch dvou, realita se možná jednoho dne uvolí potvrdit vědcovu hypotézu. Fontain považuje vědu za formu umění, v níž rozum a imaginace působí synergicky. Chce promýšlet možnosti, jež věda otevírá, aniž by si činil nárok na přiměřenost, věrnost a ověřitelnost svých představ, fantazií a vizí.

Popeláři
Fontain vychází z předpokladu, že archeologie je založena na sběru a analýze odpadků, které po sobě lidé zanechali. Někdy se jedná o zbytky staveb, nástrojů, náboženských a uměleckých předmětů, jindy o pouhé kosti či exkrementy. Fontainovy hrdiny lze proto chápat jako metaforické a zároveň parodující ztvárnění archeologů, jež se celá léta přehrabují v odpadcích s cílem nalézt onen příslovečný poslední článek spojující člověka s opicí. Fontainovi hrdinové se však narozdíl od běžných archeologů nezatěžují vědeckou nomenklaturou, „nezaujatým pozorováním“ anebo „objektivní pravdou“. Cestu do prehistorie lidského pokolení berou výhradně jako příležitost k povyražení a čistě pro zábavu také předkům současného člověka jednou škodí a podruhé zase pomáhají.

Rousseauovský povzdech
V pozadí Popelářského blues je přitom cítit rousseauovský povzdech nad morálním úpadkem lidstva vyplývajícím z procesu modernizace. Jestliže na hrdinech (či spíše antihrdinech) filmu, kteří lžou, kradou, podvádějí, znásilňují a berou drogy, Fontain ukazuje všechny nectnosti moderní společnosti, u pravěkých lidí naopak zdůrazňuje soupatřičnost v rámci tlupy, jež je jednak chránila před nástrahami staré přírody a jednak zajišťovala jejich reprodukci. Zároveň se tím ovšem staví i proti zažité představě, že „člověk“ vzniká až s městem, se státem nebo dokonce s národem, jako kdyby neexistoval řetězec nesčetných generací, v nichž se utvářely genetické a kulturní potenciály současného člověka. Upozorňuje, že právě v prehistorických tlupách se lidské hlavy postupně zvětšily, páteře vzpřímily, ženy zkrásněly, pokožky ztenčily, nohy prodloužily, děti zinfantilněly, pracky se přeměnily v ruce, srst v chlupy a skřeky v řeč, sexualita se stala chronickou a mrtví nezapomenutelní.

Bizarní muzikál
Primárním Fontainovým cílem však není moralizovat ani pokládat existenciální otázky po původu a povaze člověka. Především se chce bavit a doufá, že se s ním budou bavit i diváci. Popelářské blues vypráví jako sérii bizarních příhod a setkání. Těká, nedbá o dramatickou stavbu ani o ustálená pravidla filmové řeči. Z každé scény se snaží vytěžit maximum, neštítí se přehnaných emocí ani pokleslých vtípků a děj prošpikovává parafrázemi literární i filmové klasiky od Psycha přes Vetřelce, Ztracený svět, Doktora Divnolásku, Tři mušketýry, Cizince, Evitu, Pátý element, Hlavu 22 až po Buzíky. Obzvláště záležet si přitom dává na comicsové stylizaci. Používá rychlý střih, výrazný kontrast a záběry tzv. rybím okem. A přestože svůj film označuje za muzikál, paradoxně zcela rezignuje na zvuk. Veršované repliky jednotlivých postav doplněné o notový zápis se totiž objevují výhradně v comicsových bublinách. Popelářské blues tak sice je muzikálem, ovšem muzikálem pro neslyšící.

Ale pro koho?
Fontain jde napříč i mimo žánry, mísí kódy a styly, iluzi a skutečnost, tradiční a inovativní, konformní a avantgarní, elitářské i populární, a to prostřednictvím montáže a koláže, juxtapozice, perzifláže, parodie, citace i aluze. Je tak typickým příkladem postmoderního umělce, který se distancuje od stávajících zásad, pravidel a norem a který je prostě jen jakýmsi kutilem či experimentátorem nechávajícím se unášet čirou radostí ze hry tvoření. Otázkou je, jestli budou na Fontainovu hru ochotni přistoupit i diváci. Popelářské blues totiž sice představuje jeden z nejoriginálnějších francouzských filmů současnosti, na druhou stranu je ale až příliš komplikované a „ujeté“. Karlovarské publikum jej ostatně přijalo poměrně vlažně, a to se jednalo o diváky poučené a vůči podobným experimentům vstřícné. Jak asi budou reagovat běžní návštěvníci kin? Kolik z nich bude umět číst z not, detailně znát evoluci člověka a schopno ocenit všechny Fontainovy parafráze, citace a odkazy?

(Henri Fontain: Popelářské blues. Francie 2006.)

Jan Civín a Hynek Tippelt

http://www.mediafire.com/?mwnmwyz35mx