Archive

Archive for the ‘Vzpoura neklidu’ Category

Vzpoura neklidu

Duben 28, 2012 1 komentář

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Nepopiratelně existuje – co jsou na světě filosofové a také všude, kde se filosofové vyskytli … jakási filosofům vlastní podrážděnost a rancune vůči smyslnosti … a existuje u filosofů i jakási záliba a srdečnost ve vztahu k asketickému ideálu vůbec.

Nietzsche, Genealogie morálky

Všem teoretikům je společný motiv zvědavosti. Filosofické systémy, zvláště ty obsáhlé a ambiciózní, mohou slibovat bohaté ukojení této potřeby. Takovým systémům ovšem, alespoň jak se donedávna zdálo, odzvonilo. Od konce devatenáctého století prošla filosofie radikální proměnou. Mnozí se domnívali, že filosofie definitivně končí. Marxisté vyhlašovali zrušení filosofie revoluční praxí, existencialisté ji rozpouštěli v antropologii, analytická filosofie požadovala omezení na zkoumání jazykových her a fenomenologové slavili konec metafyziky. Sofistika v podobě postmoderní relativistické metafilosofie a omezení se na historicko-filosofické analýzy textů vítězila nad filosofií, bývalá královna věd byla sesazena na pozici šaška a proroctví Friedricha Nietzscheho o třech stovkách let nihilismu se zdálo být potvrzeno. Na filosofii jako by již nikdo nebyl zvědav a jako by ani filosofové nebyli zvědavi na řešení otázek, s nimiž po staletí zápolila. Téměř dokonalé vytěsnění ontologické problematiky bylo interpretováno většinou kladně ve smyslu osvobození se od falešné a mezilidské vztahy destruující iluze věčných pravd a čím dál slabším hlasem se ozývala konzervativní kritika upozorňující na morální úpadek společnosti. Mnozí ale varovali, že psychologickou potřebu světového názoru není možno zanedbávat bez následků, a rozmach psychiatrie a módních kultických hnutí to potvrdil.

            Většina naší zvědavosti je v dětství potlačena. Co vše jsme kdysi chtěli vědět, kolikrát se ptali proč, než jsme se naučili neptat? Někteří psychoanalytikové, kteří věří v klíčovou roli vrozené destruktivity člověka, tvrdí, že zvědavost je původně agresivní vášeň, a proto dítě v očekávání odplaty původní cíl vytěsňuje.[1] Zvědavosti chápou jako touhu napadnout objekt a proniknout do něj. O práci významné spoluzakladatelky psychoanalytického myšlení Lou Andreas-Salomé lze opřít názor, že takovou intepretaci zvědavosti lze uplatnit pouze na jednostranně mužský druh myšlení. Ženská psychika je vybavena ani ne tak k pronikání a analýze, jako spíše k narcistickému pojímání do sebe sama. To ovšem nezpochybňuje tezi, že naše zvědavost je vytěsněna. Spíše to naznačuje, jaký typ myšlení v minulosti dominoval a jakým směrem se může naše probuzená zvědavost ubírat.

Vytěsnění vyjadřuje nespokojenost. Podnětem vytěsnění je výskyt nerovnovážné situace, kdy cítíme neklid. Neúnosné prožitky, vzpomínky, postoje nebo další aspekty naší mysli jsou za účelem znovunabytí duševního klidu v obranném mechanismu vytěsnění odsunuty stranou toho, co je nám běžně v bdělém stavu k dispozici. Procesy vytěsnění, odstartované neklidem, který je podle Freuda nutnou součástí naší civilizace, založené na potlačování pudů, dále podněcují vznik kultury jako náhražky za uspokojení vytěsněných přání.[2] Mechanismus vytěsnění má tendenci se posilovat, rozšiřovat oblast vytěsněného, a tak filosofie, která byla náhražkou, založenou na mechanismu vytěsnění, spěla ve svém vývoji přirozeně k bodu, kdy se měla zcela odcizit svému původnímu zdroji, totiž zvědavosti. Proto se západní filosofie postupně stávala mrtvou disciplínou, zaměřenou pouze na uchování již získaného vědění, které bylo zpracováno natolik uspokojivě, že žádný neklid nevzbudí. Obranný a agresivní záměr filosofické kreativity mohou vysvětlit, proč v kritice metafyziky zacházejí někteří filosofové tak daleko, že klasickou filosofii pokládají za zbytečnou.[3]

Nespokojenost je i posledním kořenem zvědavosti, jež je tak s obranným mechanismem vytěsnění pozoruhodně spletena. Týmž neklidem je probouzena naše zvědavost i síly vytěsnění. Některé základní filosofické otázky tento nepokoj prozrazují: Jsme věční? Kam jdeme? Co je třeba dělat? Nemůže být, že je všechno docela jinak? Dějiny filosofie vytvářejí nejbarevnější spektrum představ o tom, jak by „to“ mohlo být docela jinak, než se nám v běžné zkušenosti zdá. Přání dostat se jinam a odtud vidět věci jinak lze slyšet také v oblíbených metaforách hlediska věčnosti, Božího oka nebo jiného úhlu pohledu. Některé západní filosofické texty popisují, jak se k filosofii dostává člověk zklamaný životem:

„Když mne zkušenost poučila, že všechny věci, se kterými se obyčejně setkáváme v běžném životě, jsou marné a nicotné, a když jsem spatřil, že všechny věci, které byly příčinami a předměty mých strachů, neměly v sobě nic z dobra ani zla, vyjma toho, že byly pohnutkou mé mysli, rozhodl jsem se konečně prozkoumat, zda existuje nějaké pravé dobro, které může být nalezeno a kterým může být mysl ovlivněna, bez příměsi ostatních věcí, zda ve skutečnosti existuje něco, čeho odhalením a nabytím bych přešel do stavu stálé a nejvyšší radosti na celou věčnost.“[4]

Jak dobrým lékem na jistý typ trudnomyslnosti moderní filosofie je a jak mocným kouzlem může jistý typ osobnosti přitahovat, může ilustrovat skutečnost, že mnoho Descartesových současníků pohlíželo na něj a na jeho následovníky jako na sektářský spolek a jejich filosofii hodnotilo jako svéráznou aplikaci sektářství ve filosofii, kde se provozuje spíše sebemrskání než rozumová úvaha.[5] Karteziánství se z tohoto pohledu ukazuje jako technika vymývání mozku, kdy je adept nejprve za pomoci přemrštěných pochybností přiveden na pokraj zoufalství, aby mu byla následně nabídnuta spásná nauka. Analogie zasvěcující zkušenosti a způsobu, jakým si je podle Descartese možno osvojit dualistický obraz světa, podporuje interpretaci, podle níž je moderní filosofie formována touhou uniknout z bolestné smyslové reality.

            Svět, který filosofie zprostředkovává, může fantazijně nahrazovat vytěsňované vzpomínky na bolestné zkušeností s tímto „slzavým údolím“. Někteří filosofové plní svá přání tak nezakrytě, že vytvářejí koncepce paralelních světů, v nichž žijí pouze filosofové. Například stoikové v tomto smyslu hovořili o nepočetné obci ctnostných a šťastných mudrců, z níž je vyloučena naprostá většina lidí, jsouce pouhými otroky a blázny,[6] a Immanuel Kant psal zase o říši účelů jako o společenství rozumných bytostí, které se vzájemně ctí a jednají tak, že se vzájemně nesnižují za pouhé prostředky.[7] Dostat se jinam, prokopat se ven, prodrat se na druhou stranu, to jsou cíle, které si mohou filosofickou mysl s jejím zalíbením ve vytržení smyslů a extázi prožitků zbavenosti těla, snadno podmanit. Míru ohrožení, již cítí takový myslitel při představě zhroucení své filosofické konstrukce, lze nahlédnout v tom, jak obvykle s nejvyšší důkladností argumentuje pro to, že jeho cesta poznání je privilegovaná a že mu práce s pojmy zprostředkovává jasnější poznání reality než zkušenost a zdravý rozum. Nespokojen s realitou, kterou zakouší, značkuje ji jako materiální, tedy pouze částečnou, v protikladu k duchovní, jejíž důležitost zdůrazňuje. I každý filosofický materialista zůstává filosofem, a tedy navzdory všem proklamacím věří ve význam tak nemateriální činnosti, jako je filosofie. Zkoumá, zda by svět mohl být také nějak jinak, a zda by jeho život mohl být jiný, kdyby se odehrával jindy anebo jinde. Tím, že se filosof omezil na tento prostředek řešení své nespokojenosti, stává se na něm závislým, čímž se dokonale odvrátí od možného osvobozujícího efektu filosofické vize. Stává se protipólem meditujícího mudrce nebo osvobozeného jedince. Myslí, aby se vyrušil, píše, aby mohl zapomenout, halasí, aby překonal svůj strach. Vzpouzí se chaosu konstrukcí uspořádané fantazijní vize.

Nejen filosofie, každá teorie je odstupem od bezprostřední smyslové zkušenosti. Teoretizování může ukázat skutečnost ve zcela nečekaných barvách, a nejen růžová může život zkrášlit. Západní tradice nicméně vždy používala rozumovou spekulaci nejen k tvorbě abstraktních filosofických jsoucen, a obohacovala tak fantazijní prostor metafyziky, ale stejnou měrou k tomu, aby dokázala právě to, nakolik nás smysly klamou. Evropští filosofové nepřistupovali ke své práci jako k nezávazné tvorbě. Požadovali, aby byla akceptována jako základní kámen vědění. Vášnivě hájili správnost své pravdy, nebo v současnější době „vhodnost svého úhlu pohledu“. Tradiční filosofové se nesnaží být prostě racionální, ale o své racionalitě jsou vášnivě přesvědčeni.[8] Pokládají za nezbytné čtenáře přesvědčit, že ke svým stanoviskům dospěli racionálně, přestože tomu odporuje nejen psychoanalytické poznání, ale i prostá fakta, jichž si tito filosofové jsou dobře vědomi. Například Descartes se vědomě snažil použít svá snová témata v konstrukci nové vědecké metody a i při jejím knižním formulování použil motivy z notesu, kde si sny, jež pokládal za prorocké, zaznamenal, aniž by ovšem jejich původ zmínil.[9] Nejen Descartesovy, ale texty většiny filosofů našeho okruhu umožňují rozvinout fantazie, které podporují popření smyslově zakoušené reality. Tito myslitelé ji vnímali příliš bolestně, než aby ji mohli vědomě tolerovat. Jejich z bolesti zrozené myšlenky se stávají útěchou těm, kteří by před tím, co vidí a slyší, rádi zavřeli oči a uši, a zároveň skrze svůj významný vliv na generace vědců formují náš přístup k světu.


[1] Srovnej: John Derg Sutherland, Donald Woods Winnicott, Psycho-Analysis and Contemporary Thought, Karnac Books, London 1987, s. 104.

[2] Srovnej Freud, S.: Nespokojenost v kultuře, Praha 1998.

[3] Srovnej: John Derg Sutherland, Donald Woods Winnicott, Psycho-Analysis and Contemporary Thought, Karnac Books, London 1987, s. 107.

[4] Benedikt Spinoza, Pojednání o nápravě rozumu, Praha 2003, s. 35.

[5] Srovnej: Anthony Grafton, Traditions of Conversion: Descartes and His Demon, Doreen B. Townsend Center Occasional Papers, 22, 1999.

[6] Srovnej: Rist, J. M. Stoická filosofie. Praha: OIKOYMENH 1998.

[7] Srovnej: Immanuel Kant: Základy metafyziky mravů, Svoboda 1976.

[8] Ben-Ami Scharfstein and Mortimer Ostrow: The Need to Philosophize, in: C. Hanly and M. Lazerowitz (editors): Psychoanalysis and Philosophy, International University Press, Inc., New York 1970, s. 258.

[9] Vyjma letmého náznaku v jednom z raných textů, viz: René Descartes: Rozprava o metodě, Svoboda, Praha 1992, s. 12.