Úvodní stránka > KNIHY, Vztah ideje a afektu u Spinozy > Vztah ideje a afektu u Spinozy

Vztah ideje a afektu u Spinozy

Hynek Tippelt

Vztah ideje a afektu u Spinozy

Inkrementálně-holistická interpretace Spinozovy teorie mysli

Jako čtvrtý svazek v řadě Studia Philosophica vydala Filosofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L.

Vědecký redaktor: Martin Hemelík

Lektorovali: Petr Vodešil, Ph. D., doc. Martin Hemelík

Ústí n. L. 2010

Anotace

Disertační práce obhájená v r. 2008 na Katedře filozofie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Studie se zabývá Spinozovou teorií mysli s důrazem na dva motivy: konstitutivní vztah ideje k afektu a tzv. moc rozumu nad afekty. Závěry interpretace těchto motivů jsou využity k prozkoumání možnosti aplikace Spinozovy filosofie jako filosofického základu některých aspektů psychoanalytické teorie.

Objednávky
Recenze

OBSAH
1 Úvod
2 Idea jako konstituent afektu

2.1 Spinozovo pojetí ideje

2.1.1 Pojmový charakter ideje

2.1.2 Reprezentační charakter ideje

2.1.3 Propoziční charakter ideje

2.1.4 Voluntární charakter ideje

2.1.5 Konativní charakter ideje

2.1.6 Holistické pojetí ideje

2.2 Typologie idejí

2.2.1 Síla idejí

2.2.2 Stupně poznání

2.2.2.1 Čtyři způsoby poznání

2.2.2.2 Poznání z doslechu

2.2.2.3 Vágní zkušenost

2.2.2.4 Neadekvátní poznání esencí

2.2.2.5 Je každé neadekvátní poznání nepravdivé?

2.2.2.6 Čtvrtý druh poznání

2.2.2.7 Jistota a pravda

2.2.2.8 Tři způsoby poznání

2.3 Spinozovo pojetí afektu

2.3.1 Transitivní povaha afektu

2.3.2 Afektivita a konečnost

2.3.3 Afekt a jeho vztah k pojmu emoce

2.3.4 Dva typy existence

2.3.5 Aktivita a pasivita afektů

2.3.6 Srovnání stoické a Spinozovy kategorizace afektů

2.3.7 Inkrementalismus Spinozova pojetí afektu

2.3.8 Spinozova teorie afektů jako výraz jeho holistické ontologie

2.3.9 Otázka Spinozova psychofyzického paralelismu

2.3.10 Holistická interpretace Spinozovy teorie o atributech

2.4 Vztah ideje a afektu

2.4.1 „Radostná idea“

2.4.2 Idea konstituuje afekt

2.4.3 Primát ideje nad afektem

2.4.4 Variace afektů jako důsledek změn v chápání příčin

2.4.5 Afekty jako vlastnosti idejí

2.4.6 Otázka Spinozova racionalismu

2.4.7 Spinozův kognitivismus

2.4.8 Holistické pojetí vztahu ideje a afektu

2.4.9 Conatus a koncept nevědomí

3 Moc rozumu nad afekty

3.1 Vztah myšlení a emocí – dvě tradice

3.1.1 „Rozum je a má být pouze otrokem vášní“

3.1.2 „Afekt je a má být otrokem rozumu“?

3.2 „Kde je afekt, má být rozum“?

3.2.1 Smířlivá povaha rozumu

3.2.2 Zdánlivý protiklad myšlení a pudů

3.2.3 Radostné porozumění

3.2.4 Smířlivý postoj k afektům

3.2.5 Etika a satira – dva způsoby pojednání afektů

3.2.6 Porozumění jako přijetí

3.3 Afektivní základ moci rozumu

3.3.1 Chyba rozdvojení

3.3.2 Afektivita jako lidský způsob existence

3.3.3 „V sobě uzavřená“ afektivita

3.4 Proměna afektivity z pasivní v aktivní

3.4.1 Proč se zbavit vášní

3.4.2 Iracionalita pasivních afektů

3.4.3 Reinterpretace afektů

3.4.4 Změna afektivity vytvářením adekvátních idejí

3.4.4.1 Separace vnějších příčin?

3.4.4.2 5p3 jako Spinozova filosofická psychoterapie

3.4.4.3 Kognitivistická interpretace

3.4.4.4 5p3 jako instantní strategie sebeosvobození

3.5 Idea Boha jako nejmocnější afekt

3.5.1 Věčnost

3.5.2 Věčnost esence lidského těla?

3.5.3 Sub specie aeternitatis

3.5.4 Inkrementální holismus jako filosofický lék

3.5.5 Amor Dei intellectualis

4 Spinozismus a psychoanalýza

4.1 Poznání esencí a analytická práce

4.2 Holistický předpoklad psychoanalýzy

4.3 Spinozistický koncept vztahu ideje a afektu jako obecná forma psychoanalytické hypotézy

4.4 Mechanismus štěpení a psychofyzický problém

4.5 Spinozovský inkrementální holismus jako překonání paranoidně-schizoidní pozice

4.6 Pud smrti jako součást conatu

4.7 Inkrementální holismus jako teoretická báze vyrovnaného životního postoje

4.8 Spinozismus jako možný světový názor psychoanalýzy

5 Závěr

5.1 Pojem ideje

5.2 Pojem afektu

5.3 Vztah ideje a afektu

5.4 Moc rozumu nad afekty

5.5 Smutek jako metafyzická chyba

5.6 Spinozova teorie mysli a psychoanalýza

6 Prameny, literatura a zkratky

Úvod

Tato studie je věnována pojmům idea, afekt a jejich vztahu ve Spinozově teorii mysli a v širším kontextu jeho filosofie. Soustředím se zvláště na dva motivy:

1. afekt je u Spinozy konstituován ideou

2. mysl má podle Spinozy moc nad svými afekty a tato moc se podle něj děje pravdivým poznáním.

Toto téma je z hlediska poznání Spinozovy filosofie naprosto zásadní: Vztah ideje a afektu pojímá Spinoza tak, že afekt chápe jako konstituovaný ideou. Z tohoto pojetí vychází jeho koncept moci rozumu nad afekty, který zakládá možnost, aby zdokonalení rozumu bylo způsobem, jímž se dosahuje svoboda, ctnost a štěstí. Spinozův koncept moci rozumu nad afekty dává (zvnitřku systému) smysl jeho ontologii i celku jeho filosofického systému. Téma vztahu ideje a afektu u Spinozy je aktuální mimo jiné v tom smyslu, že jeho zkoumání může být přínosem – jak se pokusím ukázat – současné psychologii, případně kognitivní vědě. Pojetí ideje jako konstituentu afektu tvoří filosofický předpoklad některých současných psychologických teorií a spinozovský pojem moci rozumu nad afekty by mohl (s případnými úpravami) sloužit jako základ od nich odvozených psychoterapeutických teorií.

Reading Spinoza by Meri Adelman

V první části své práce se pokusím vyjasnit, co znamená u Spinozy idea a jaký je její vztah k afektu. V druhé části se zaměřím na to, jak Spinozova teorie vztahu ideje a afektu umožňuje to, čemu Spinoza říká „moc mysli nad afekty“, a jakým způsobem je (měla by nebo může být) podle Spinozy tato moc konkrétně uplatňována. Ve třetí části bych chtěl využít poznatky z prvních dvou částí k prozkoumání možností interpretace některých klíčových bodů Spinozovy filosofie jako možného filosofického základu některých aspektů psychoanalytické teorie.

Ze Spinozových textů se opírám zejména o rané (a svěží) Pojednání o nápravě rozumu a o zralou (a na systematičnost orientovanou) Etiku. Z oblasti sekundární literatury jsem se snažil využít širokou paletu interpretací filosofických i psychologických, přičemž často sleduji interpretační linii G. Deleuze a A. Gileada, a v určitých aspektech také P. Eisenberga, D. Garretta, M. Hemelíka, J. Neue a M. Della Roccy. Při zkoumání paralel s psychoanalýzou se, vedle studií zaměřených přímo na toto téma, opírám o S. Freuda jako jednotící postavu jinak mnohoramenného teoretického proudu psychoanalýzy; o M. Kleinovou jako představitelku pojetí, které radikálně vyzdvihuje význam Freudovy hypotézy o pudu smrti – pud smrti by totiž mohl být shledáván důležitou překážkou v představené interpretaci psychoanalýzy jako koncepce vyložitelné, v jejích důležitých obrysech, v termínech Spinozovy teorie mysli; a o aktuální studii Vladimíra Vavrdy, která vyjadřuje pojetí, rozšířené v naší jazykové oblasti.

spinoza mosaic

Interpretaci vedu s ohledem na povahu Spinozovy filosofie jako filosofického systému, který má ontologický ráz. Tradice tohoto přístupu je ustálená a zdá se, že způsob Spinozova uvažování k němu vskutku nabádá: „Nikdy nebyla než jedna ontologie. V ontologii uspěl jen Spinoza. Vezmeme-li ontologii v extrémně přísném smyslu, vidím jenom jeden případ toho, že se filosofie realizovala jako ontologie, a to je Spinoza,“ vyjadřuje svůj pocit, který není v recepci Spinozova myšlení neobvyklý, Gilles Deleuze.

Ve shodě s tímto přístupem se snažím sledovat to, jak je pojem ideje, afektu a jejich vztahu v rámci Spinozova systému odvozen z jeho ontologie. Z tohoto filosoficky jednotícího ontologického základu Spinozova pojetí mysli kladu důraz na:

1. jeho radikálně nedualistické chápání skutečnosti („Mysl a tělo jsou jedna a táž věc“)

2. jeho pojetí esence (Spinozovo pojetí esence jako snahy setrvat v bytí se zdá mít klíčovou úlohu v teoretickém spojení Boha jako věčné substance s Bohem jako přírodou neboli proměnlivými mody různých atributů substance. Na tento bod poukazuje například Jiří Pešek : „Moc či schopnost jednat, konat … v celém systému Spinozovy filosofické interpretace věci ‚člověk‘ a lidské svobody hraje přímo klíčovou zprostředkující úlohu mezi bytným základem a skutečnými jsoucny.“).

Cílem studie tedy není zkoumání jednotlivých afektů, jak je Spinoza vymezuje, nebo všech jednotlivých „remedií“ – léků na afekty, které Spinoza vyjmenovává v páté části Etiky. V interpretaci Spinozovy teorie mysli se zaměřuji na pojem ideje a afektu, na Spinozovo obecné pojetí jejich vztahu, a na obecný ráz a obecné předpoklady toho, čemu Spinoza říká „moc rozumu nad afekty“.

GUREVICH ALEXANDER Baruh Spinoza

Ve své interpretaci docházím ke klasifikaci Spinozovy filosofie jako inkrementálního holismu. Tímto výrazem míním, že Spinoza klade a doporučuje klást důraz na tyto dva aspekty reality:

1. na celkovost ve smyslu vzájemné vztažnosti oproti parcialitě a oddělenosti

2. na stupňovitost kvalit (nebo intensitu) oproti chápání kvalit v protikladech nebo černobílému vidění skutečnosti.

Ad 1: Původně metabiologický pojem holismus, který byl J.C. Smutsem zaveden s ambicí nahradit metafyziku, dokáže, podle mého názoru, dobře zachytit moment, který je ve Spinozově myšlení klíčový – chápat jednotlivé věci s ohledem na celek (Boha) – a který vyjadřuje také klíčovou tezi jeho ontologie – mysl a tělo jsou jednou věcí. Holismus je ovšem v kontextu Spinozova myšlení nutno držet jako ontologický pojem, tedy nechápat ho jako odvozený z biologických nebo organicistických úvah či pozorování, ale jako pojem, vztažený k celku jsoucího a ke každé jsoucí věci.

Holismus vnímám jako lepší spinozovský interpretační koncept než klasicky užívaný monismus, protože termín monismus se mi zdá příliš jednostranně zdůrazňovat aspekt jednoty světa. Spinoza neříká jen to, že všechny věci jsou jedno (tvoří jeden celek), ale také, že všechny věci jsou k sobě vzájemně vztaženy a že těmito vztahy jsou determinovány. Výhodou termínu holismu je, že zdůrazňuje stejnou měrou jak aspekt jednoty, tak i aspekt rozlišenosti: jeho tezí je, že všechny věci jsou ve vzájemné souvislosti. Tím není popřena realita jednotlivých věcí ani realita všezahrnujícího celku, který je jejich jednotou.

Ad 2: Termín inkrementalismus čerpám z článku Dona Garretta „Representation and Consciousness in Spinoza´s Naturalistic Theory of Imagination“ , kde je vymezen takto: „Metodologie, která pojednává důležité vysvětlující vlastnosti a vztahy tak, že se neomezuje na rozlišování jejich pouhé presence nebo absence, ale chápe je spíše jako vlastnosti a vztahy, které jsou vždy a všude přítomné ve větší nebo menší míře.“

Motiv stupňování pokládá za klíčový pro Spinozovu filosofii také inspirativní badatel Gilles Deleuze :

„… singulární esence je stupněm síly a tyto stupně chápu jako různé prahy intensity. Mezi nejnižším a nejvyšším, mezi mým narozením a mou smrtí, toto jsou prahy mé intensity. Spinozova singulární esence je kvalita intensity, jakoby každý z nás byl definován komplexem intensit, které se vztahují k jeho esenci, a vztahem, který reguluje jeho (extensivní) rozprostraněné části. Takže když znám (obecné) pojmy, neboli vztahy pohybu a klidu, které regulují soulad nebo nesoulad těl z hlediska jejich rozprostraněných částí, z hlediska jejich extensity, přesto neznám svou esenci z hlediska její intensity … Gradus, pojem který Spinoza užívá, … je intensivní kvantitou, v protikladu k (nebo na rozdíl od) rozprostraněným částem (rozprostraněných částí). Je tedy nutné chápat singulární esenci každé věci jako tento druh intensity nebo v mezích této intensity.“

Důraz na míru, intensitu nebo stupňovitost jako způsob chápání rozdílu mezi věcmi (a potažmo mezi jejich aktivitou, afektivitou či mezi jejich vlastnostmi) lze nalézt i v klasičtější interpretační linii, kterou u nás sleduje Martin Hemelík. Domnívám se, že ontologický základ možnosti stupňování Hemelík detekuje, když mluví o spinozovské hierarchii reality:

„B. Spinoza je, bráno principiálně, myslitelem hierarchického uspořádání. Řád skutečnosti má v jeho pojetí povahu hierarchicky uspořádané pyramidy, na jejímž vrcholku nebetyčně trůní ‚jsoucno nejvýše dokonalé a absolutně nekonečné‘ (ens summe perfectum et absolute infinitum) – tj. Bůh. Takto postulovaná hierarchie (kterou Spinoza zprostředkovaně přes R. Descarta i přes některé židovské zdroje přebírá ze starší filosofické tradice) prostupuje veškeré jeho úvahy o skutečnosti i jejím poznávání lidským rozumem.“

Jednou z výhod předložené interpretace je, že umožňuje snadno nahlédnout paralely mezi Spinozovou teorií mysli a psychoanalýzou. To, že ústřední psychoanalytické koncepty lze interpretovat – jak se pokusím ukázat – v rámci Spinozovy teorie mysli, a že tedy naopak některé Spinozovy ústřední koncepty lze ve formě psychoanalytické interpretační hypotézy empiricky verifikovat, zakládá možnost dvojího teoretického vztahu psychoanalýzy a spinozismu:

1. Spinozova filosofie jako objekt psychoanalýzy

2. Spinozova filosofie jako filosofie psychoanalýzy.

Výhoda prvého spočívá v tom, že se psychoanalýza analýzou spinozismu jako učení, které je jí blízké, může dozvědět mnoho o sobě samé (paralely mezi osobnostmi Freuda a Spinozy zde mohou být vodítkem). Přínos druhého může spočívat v tom, že tak psychoanalýza získá podstatně širší filosofickou základnu, než jí skýtá vědecký světový názor, jak ho zformuloval a psychoanalýze doporučil Freud. Spinozismus může, vzhledem k tomu, že – jak bude ukázáno – implicitně obsahuje klíčové psychoanalytické koncepty, sloužit jako filosofický základ psychoanalýzy (v oblasti ontologie, gnoseologie, antropologie, a možná i v oblasti etiky).

celé najdete zde

http://www.mediafire.com/?zwzyyyyyzdn

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s