Archív

Posts Tagged ‘Konceptuální moc’

Pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění konceptuální moci

Červen 4, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tento článek tematizuje pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění tzv. konceptuální moci. Seznamuje s pojmem konceptuální moc, jak je užíván v tzv. dostatečně obecné teorii řízení, kterou vypracoval zčásti anonymní kolektiv ruských autorů vystupujících pod pseudonymem Vnitřní prediktor. Referovanou teorii ozřejmuje na příkladu dvou konceptualizací možných postojů k problematice evropské integrace. Předkládá hypotézu, že převládající konceptualizaci je možno charakterizovat jako dualistickou, navrhuje jako alternativní konceptualizaci trojičnou a ukazuje některé výhody a nevýhody obou pojednávaných konceptualizací.

Abstract

The present article thematises the concept of euro-scepticism as an example of the use of so called conceptual power. It indroduces the term conceptual power, as it is used in so called Sufficiently Universal Theory of Ruling, which has been produced a partly anonymous collective presenting itself under pseudonym Internal Predictor. The introduced theory is further clarified with the helf of the example of two types of conceptualisation, which is can be apllied on the spectrum of european integration positions. It suggest a hypothesis, that the usual conceptualisation can be characterised as dualistic, it proposes an alternative ternary conceptualisation, and it points out the (dis) advantages of both discussed conceptualisations.

Klíčová slova

Euroskepticismus, konceptuální moc, Vnitřní prediktor, Dostatečně všeobecná teorie řízení

Key words

Euroscepticism, conceptual power, Internal Predictor, Sufficiently Universal Theory of Ruling

Úvod

V posledních letech se až inflačně rozšířila terminologie informační války a společnost si vesměs osvojila náhled, že mocenské boje včetně mezinárodních se nevedou jen řinčivými a invazivními nástroji, anebo tichými jedy jaderných a chemických zbrani, ale i informacemi, desinformacemi, mlžením a mlčením. Abychom však roli informační války adekvátně porozuměli, je třeba pochopit, že existují ještě jemnější – a zároveň potenciálně záludnější formy boje. V následujícím textu představím tzv. dostatečně obecnou teorii řízení, která rozlišuje několik úrovní, na nichž boj o moc permanentně probíhá. V této teorii je úroveň řízení, na níž probíhá informační válka, na třetím místě, zatímco první pozici zaujímá pole, kde se prvořadě uplatňuje tzv. konceptuální moc a kde se nebojuje o kusá fakta ani historické výklady, ale o světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady.

Výrazem paradigmatický odkazuji k tzv. diskuzi o změně paradigmatu. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[1] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na nefunkčním a překonaném „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „holistického paradigmatu“.[2] Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále DVTŘ), která co do vzniku onu diskuzi následuje, stejně jako koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. Konceptuální boj, který západní teoretici změny paradigmatu formulovali především v ekologicko-etickém nebo kosmologickém kontextu, charakterizuje dostatečně obecná teorie řízení v jeho náboženských, politických a mravních aspektech.

S (doslovným) termínem anebo (implicitním) pojmem konceptuální moci, kterým se zachycuje politicko-mocenský význam nikoli jednotlivých znalostí a informací, ale paradigmatických, filosofických nebo ideologických základů celkové stavby veškerého vědění, potažmo přístupu ke světu, se lze dnes setkat například u australského profesora civilního inženýrství Davida Carmichaela[3] nebo amerického didaktika Rukhsara Sharifa,[4] stejnému významu se blíží také výraz kosoryoku no ronri japonského filosofa Miki Kiyoshiho, překládaný nejednoznačně jako „logika imaginace“, „principy moci idejí“ nebo „základy síly organizace“.[5] V českém prostoru například političtí filosofové Milan Valach,[6] Jiří Polák[7] nebo Miroslav Sapík[8] upozorňují na to, jak významnou roli hrají v kontextu politických úvah výchozí gnoseologické předpoklady, jimiž je předurčeno například to, zda se bude z hlediska politického systému jevit jako výhodná nebo smysluplná např. přímá demokracie, anebo určitá míra hierarchizace.

V druhé polovině dvacátého století budil velkou pozornost francouzský filosof a historik Michel Foucault, který se tímtéž fenoménem zabýval pod titulem diskursivní moc nebo režim pravdy: „Každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy, tedy typem diskursu, který je přijímaný jako pravdivý; mechanismus a instance, jež umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky, prostředky na potvrzování každého z nich; uznávané techniky a procedury pro získání pravdy; status těch, kteří jsou oprávněni říci, co je a co není pravdivé,” tvrdil Foucault.[9] V knize Dohlížet a trestat[10] pak Foucault užívá ke zdůraznění neoddělitelnosti gnoseologické a politické roviny skutečnosti výraz moc/vědění (Power/Knowledge). Dle Foucaulta je tedy více než přiléhavé hovořit o gnoseologických záležitostech v termínech moci a boje o moc. V práci Archeologie vědění užívá v tomto smyslu zvláště „militaristický výraz“ diskursivní formace.[11] Z mnohých historických předobrazů všech moderních úvah o konceptuální moci v našem civilizačním prostoru nelze na prvním místě nezmínit biblické přísloví: „Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.“[12] Koncept upomíná také na Platona, který se domníval, že součástí dispozice k vládnutí je schopnost nahlížet ideje.[13] Zvláště s ohledem na jeho politický význam není možno opomenout ani Francise Bacona, autora jednoho z vůdčích hesel evropské moderny „vědění je moc“.[14]

Precizní výklad obsahu, zaměření a významu konceptuální moci a jejího postavení v poměru k ostatním typům mocenského zápasu předkládají práce ruského autorského kolektivu, který publikuje pod jménem Vnitřní prediktor SSSR.[15] Poněkud tajemný nebo spíše provokativní název s aluzí na ne všude populární někdejší politický útvar Svaz sovětských socialistických republik by bylo možno v souladu se záměrem kolektivu objasnit ve smyslu „držitelé vědění, jehož mocenský záměr a dosah se omezuje na soubornou, sociálně spravedlivou Rus“. V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v zemích bývalého Československa značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. Ponechám stranou, že by tento fakt bylo možno interpretovat ve smyslu potvrzení zvěsti ze zpráv BIS o míře ruského působení v našem informačním prostoru.[16] Pomineme-li intelektuální přesvědčivost a vezmeme-li v potaz, jak málo líbivě je toto dílo předkládáno (mám na mysli mimo jiné technický jazyk publikací Prediktoru nebo nadstandardně dlouhý a dramaturgicky monotónní pořad Otázky a odpovědi,[17] který je hlavním nástrojem popularizace práce Prediktoru v České a Slovenské republice) a jak bez výjimky je ignorováno středně-proudnými, tedy korporátními nebo veřejnoprávními, médii, nabízí se chápat takovou oblibu především jako výraz hloubky konceptuální, filosofické a duchovní, nouze. Váhavá, ale probouzející se lačnost, s jakou se zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo, je pro naši dobu a náš – severoatlantický či středozemní – prostor charakteristická. Referovaná teorie bude ozřejměna na příkladu dvou konceptualizací postojů k problematice evropské integrace. Na pojmu euroskepticismu bude ilustrován dosah možného pole konceptuální moci. Na příkladu jeho obvyklé dualistické konceptualizace bude ilustrováno, jakým způsobem se může konceptuální moc uplatňovat, a vůči této převládající dualistické konceptualizaci bude navržena trojičná alternativa, která se ukáže v několika ohledech výhodnější.

Konceptuální moc

Pro rychlý vstup do tématu uvádím níže přehled šesti úrovní (tzv. priorit, tj. zobecněných prostředkú řízení), na nichž je možno bojovat, jak ho předkládá kolektiv autorů DVTŘ.[18]

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („cesty uplatnění“ jsou zde „nejbazálnější“ – jádro spočívá ve výchově a vzdělávání)
  2. priorita, chronologická (historické rámce a filosofie dějin)
  3. priorita, faktologická – informační („věrouky religiózních kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech odvětví vědy“, zde hraje roli propaganda, desinformace)
  4. priorita, ekonomická (dluhová ekonomika, institut úročeného úvěru, systém centrálních bank, krypto-měny)
  5. priorita, prostředky nepřímé likvidace – biologická (alkoholismus, tabakismus, chyby stravování, nesprávné diagnózy, nesprávné lékařské postupy, psychologická válka, degradace intelektu, rozklad rodiny)
  6. priorita, prostředky přímé likvidace

Konceptuální moc se v této hierarchizaci uplatňuje na nejvyšší úrovni řízení, protože všechny ostatní – chronologická úroveň zbraní historického poznání, faktologická úroveň informační války, úroveň ekonomické války různých sankcí atd., biologická úroveň zbraní genocidy, i „konvenčně vojenská“ úroveň ničivých zbraní – jsou jí metodologicky podřazeny: Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců určují chápání historického vývoje; v jeho kontextu získávají význam fakta; ta zakládají ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva; a ten podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější a nejpomalejší, zbraně nejnižší úrovně působí bezprostředně, ale šíře, hloubka a trvání jejich efektu je nejmenší.

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[19] Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založené na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[20]  Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena.

Výraz „konceptuální moc“ není pochopen, pokud je mu rozuměno ve smyslu moci informací, ani když se zaměňuje s mocí nebo efektem psychologických operací. Informační válka je konceptuální válce hierarchicky podřazena, protože určitým informacím rozumíme na základě určité koncepce a jen celé a velice rozsáhlé nové informační pole nás může přesvědčit o tom, že bychom svou koncepci měli změnit. Dostatečně obecná teorie řízení je v tomto bodě ve shodě s výše zmíněnou teorií Thomase Kuhna, která mluví o tom, že je třeba velkého počtu pozorovaných anomálií, tedy paradoxních – do systému přijaté koncepce nezapadajících, nicméně evidentních faktů – dříve než dojde k vážnému zpochybnění přijatého paradigmatu, aby bylo možné jeho nahrazení novým.

Uplatnění konceptuální moci se nepřekrývá ani s tím, co bývá nazýváno psychologickými operacemi nebo psychologickou válkou. Různé formy psychologické manipulace pro prosazení mocenských cílů známe již od starověku, přestože termíny vznikly až v první polovině minulého století. Centrum psychologických operací má i Česká armáda,[21] a to svůj předmět definuje jako „plánované a cílevědomé psychologické působení na cílové skupiny, prováděné v době míru, za stavu vnějšího ohrožení státu a v době války, zaměřené na cílové skupiny k ovlivnění jejich postojů a chování, pro dosažení politických a vojenských cílů stanovených představiteli státu a Armády České Republiky“.[22] Takové působení je představitelné na mnoha úrovních a nepochybně probíhá v podstatě nepřetržitě například na úrovni ekonomické, pokud je například manipulována poptávka po určitém produktu za účelem určitého politického cíle. Konceptuální moc je ale nástrojem a předmětem jen těch nejvyšších forem psychologické manipulace, které se zaměřují na zmíněné světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady. Bylo by ji možno nazvat také mocí duchovna nebo snad magií slov.

Konceptuální moc tedy spočívá v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Jako moc tvořením slovem, alchymií slov, „musí“ být „chráněna“. DVTŘ uvádí: „Konceptualna moc sa realizuje v davo-„elitarnych“ socialnych systemoch na zaklade zasvateni, z vačšej časti klanovo-uzamknuto. Na rozpracovanie a použitie zodpovedajuceho terminologickeho aparatu je v kolektivnom podvedomi vyššich „elitarnych“ skupin uvaleny zakaz.“[23] Nastíněná teorie o šesti úrovních sociálního řízení a postavení informačně-mediální moci v rámci představeného hierarchického konceptu pomáhá pochopit, v jaké smyslu jsme ve válce a v jakém třetí světové válce. Válka v oblasti konceptuální moci nikdy nepřestává, protože svobodu myšlení nelze omezit. Různá intenzita boje je typická spíše pro nižší úrovně řízení. Představení DVTŘ by nebylo úplné, kdybych neupozornil na náboženské založení celé teorie, které má určitou přírodní nebo panteistickou povahu. Tomuto založení odpovídá i úvodní autorská poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“[24] Konceptuální moc sice v jistém smyslu patří všem, neboť ji není možno institucionalizovat (protože přístup k ní má každý natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení), avšak z povahy věci jsou jejími držiteli především filosofové, přestože tak často bývají nejužitečnějšími z idiotů.[25]

Pojem euroskepticismu

Konkrétní uplatnění konceptuální moci může být dobře ilustrováno na pojmu euroskepticismu. Klasické a drtivě převažující paradigma západního politického a politicko-filosofického diskursu nevystupuje z převládajícího dualistického schématu západního, euroatlantického myšlení. Politické strany bývají standardně klasifikovány jako eurofilní – pokud věří základním myšlenkám evropské integrace, anebo eurofobní – pokud některou z idejí evropské integrace kritizují. Eurofilní postoj bývá nazýván také eurooptimismem nebo europozitivismem; protikladný eurofobní pak europesimismem, euronegativismem nebo euroskepticismem.[26] Jednoduché dualistické rozčlenění bývá někdy dále precizováno na členění čtverné rozlišením umírněné a radikální varianty. V tom duchu například Paul Taggart[27] člení euroskepticismus na měkký a tvrdý. Obvyklý přístup se však omezuje na použití kritéria, zda strana podporuje všechny základní myšlenky evropské integrace. Je-li tomu tak, bývá strana označována jako eurofilní, není-li tomu tak (nejčastěji se objevuje neochota k ústupkům v oblasti omezení suverenity),[28] je označena za eurofobní.[29]

Filosoficky poučený anebo zdravým rozumem nadaný člověk přitom snadno nahlíží, že dualistické uchopení pozic, jež mohou být vůči otázce EU zaujímány, je liché. Ve skutečnosti pospolu stojí tři základní pozice: ta, která unii podporuje, ta, která ji odmítá, a ta, která ani jedno z předchozích stanovisek nezaujímá, protože váhá, vzdává se úsudku nebo je zvědavá na to, jak by to mohlo být. Toto třetí stanovisko je také ve shodě s etymologií výrazu skepticismus, neboť starořecké sloveso skeptesthai znamená dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit – nikoli odmítat, bát se nebo nenávidět. Starořecké přídavné jméno skeptikos znamená zkoumavý, tázavý, což jsou vlastnosti, které filosofie i zdravý rozum obvykle respektuje. Proč mají potom (euro)skeptici tak špatnou pověst? Skepticismus je někdy – v lidovém užití tohoto termínu, ale i v běžných mediích – chápán jako negativismus, zásadové odmítání všeho a čehokoli. U historických proponentů skeptické filosofie tomu tak ale zdaleka není – alespoň u těch slavných jako byli antičtí pyrrhonici nebo David Hume. Odmítání – například poznatelnosti nějakých spekulativních poznatků (nesmrtelnost duše, pravé dobro atp.) – bylo zmíněnými filosofy chápáno jako dogma (starořecké dogma má český ekvivalent tvrzení, názor) a skeptici byli velmi hrdi na to, že nejsou dogmatiky, tedy zastánci určitých (předem daných) tvrzení, proponenti určitých názorových stanovisek. Jako dogmatismus antičtí skeptici označovali nejen pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor (dogma), tedy i takový, že určitá oblast otázek je nepoznatelnou nebo nediskutovatelná.[30]

Dualistický primitivismus, na němž je založena aktuálně populární konceptualizace euro-unijních pozic, nutně vede k boji, z něhož není uniku, musí být setrvalý, a tak oslabuje své proponenty, aniž by jim jakkoli prospíval. Jak říká Manu, „nic nového pod sluncem“, neboť již Římané věděli, jak snadno panují, když své poddané rozštěpí. Pojmová trojice naproti tomu umožňuje syntézu, kompromis a kooperaci, tedy potenciálně posílení všech zúčastněných. Lze si přeci představit, že by se eurooptimisté, europesimisté i euroskeptici shodli na tom, že bude nejlépe uspořádat referendum, v němž se otázka vyřeší, a tak se jí nebude třeba permanentně vyčerpávat.

Stávající dualistické pojetí euro-unijních pozic je tedy výhodné pro stávající držitele moci, zatímco je nevýhodné pro ty, kterým by bylo třeba posílit, aby se jim nějaké moci dostalo. Dualismus, nikoli snad reálný, žitý, ale pragmatický, sugerovaný, tak můžeme přiřadit konzervativismu, nikoli radikálnímu, tedy takovému, který by usiloval o obnovení dávných tradic, nýbrž relativnímu, tedy usilujícímu o konzervaci momentálního stavu. Trojičná klasifikace je naproti tomu v radikálním smyslu pokroková, tedy umožňuje překonávání nedostatků stávajícího stavu, zatímco relativní pokrokářství, tedy takové, které usiluje o jakoukoli novost, jen aby bylo něco nového, eliminuje.

Závěr

Článek představil pojem konceptuální moci, jak je užíván v tzv. dostatečně všeobecné teorii řízení. Bylo předvedeno, že příklad pole možného užití konceptuální moci není těžké najít. Na příkladu pojmu euroskepticismu byl ukázán dualistický charakter obvyklé výchozí konceptualizace, s níž je k otázce možných postojů k problematice evropské integrace přistupováno. Předložená alternativní konceptualizace, jež byla charakterizována jako trojičná, ilustrovala, jak navzdory mnohým výhodám nemusí být určitá konceptualizace rozšířena, pokud nevyhovuje tomu, co by se dalo zkusmo označit jako „konceptuální poptávka“.

Má-li se občan ve společnosti, kde je uplatňována určitá moc, zodpovědně podílet na politickém i jiném rozhodování, je třeba, aby existenci této moci chápal v obecných obrysech i v konkrétních aplikacích. Na rozdíl od jiných typů moci – např. prostředků přímé likvidace -, které se uplatňují na jiných úrovních sociálního řízení, specifikem konceptuální moci je to, že je uplatňována stále. Řečeno slovy ruského autorského kolektivu: „ každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[31] Konceptuální poptávka – relativní snadnost přijímání určitého typu konceptu – tedy sice může být v určité míře implementována, současně nicméně platí, že má-li se ona poptávka prosadit, implementována být, takříkajíc, musí.

Literatura a další zdroje

103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928.

Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.

Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.

Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.

Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

Empiricus, S., Outlines of Scepticism, Cambridge 2000.

Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002.

Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006.

Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017.

Jefimov, V. A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/.

Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

Přísloví, in: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon (včetně deuterokanonických knih), Česká biblická společnost 1993.

Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.

Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia. Konsenzualne materialy naučneho kurzu Fakulty praktickej matematiky – procesov riadenia Sankt Peterburgskej štatnej univerzity (1997 – 2003) Vydanie s upresneniami z r. 2004, 2011, Sankt Peterburg 2011.

Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež: Mocný hrad Ruska 2004.

[1] Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

[2] Srv. Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002; Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003; Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.)

[3] Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

[4] Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

[5] Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

[6] Srv. Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

[7] Srv. Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

[8] Srv. Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

[9] Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006, s. 36.

[10] Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

[11] Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002, s. 272.

[12] Přísloví 24:5, In: Bible 1993.

[13] Srv. Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H.T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H.T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)

[15] Pro naše téma je zásadní práce Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011. Další materiály tohoto autorského kolektivu jsou v českém a slovenském jazyce dostupné na http://leva-net.webnode.cz/clanky-katalog/materialy-vp-sssr/.

[16] Nepřesvědčivé hypotéze o tom, že české „filosofické vědomí“, světonázor české společnosti, je ve významné míře formován ruskými tajnými službami, pojednávám v textu Jedenácté přikázání, černá filosofie a pravda mezi řádky, online, in: mezi břehy, URL:

https://tippelt.wordpress.com/2016/10/09/jedenacte-prikazani-cerna-filosofie-a-pravda-mezi-radky/

[17] Jedná se o debatní pořad, v němž populární ruský analytik mezinárodních vztahů odpovídá na dotazy diváků. S českými titulky online, URL:  http://leva-net.webnode.cz/videa2/v-pjakin/

[18] Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež:

Mocný hrad Ruska 2004, s. 76-7.

[19] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

[20] Tamt.

[21] Jedná se o 103. centrum civilně vojenské spolupráce a psychologických operací v Olomouci.

[22] Srv.: Základní definice PSYOPS, in: 103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

[23] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, s. 179.

[24] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.

[25] Srv.: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je významným prvkem demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento skrytý mechanismus společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země. Jsme ovládáni, naše mysl jsou modelována, náš vkus formován, naše ideje jsou nám vnukány, a to povětšinou lidmi, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem je naše demokratická společnost organizována. Rozsáhlá množství lidských bytostí jsou nucena spolupracovat, mají-li spolu žít ve hladce fungující společnosti.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37)

„Skoro v každém ohledu našich životů, ať už ve sféře politiky nebo obchodu, v našem společenském chování nebo etickém smýšlení, jsme ovládání poměrně malým počtem jedinců … kteří rozumí mentálním procesům a společenským vzorcům mas. Jsou to oni, kdo tahá za nitky, které řídí mysl veřejnosti, kdo zapřahá prastaré společenské síly a kdo vynalézá nové způsoby, jak svázat a vést svět.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37–38)

„Demokracie, má-li být připravena na moderní vědeckou válku, nutně opouští svou demokratičnost. Na současnou válku není žádná země vskutku dobře připravena, pokud není ovládána tyranem, který stojí v čele výborně vycvičené a dokonale poslušné byrokracie.“ (Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017, kap. Centralization and Decentralization)

[26] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

[27] Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

[28] Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

[29] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, Vol. 24(1) 30–43.

[30] Empirikus, Sextus, Náčrt pyrrhónství, I, 1., Orig. Pyrrhoneioi hypotypéoseis. Vycházím z anglického překladu Empiricus, S., Outlines of Scepticism, přeložili J. Annas a J. Barnes, Cambridge 2000. Orig. text k dispozici ve vydání J. Mau (vyd.), Pyrroneion hypotyposeon, Sexti Empirici Opera, sv. 1, Lipsiae 1963. Dostupný také slovenský překlad S. Empiricus, Základy pyrrhonskej skepsy, přeložil J. Špaňár, Bratislava 1984.

[31] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

Konceptuální moc

Říjen 14, 2017 Napsat komentář

Hynek Tippelt

„Čím je pojmenování? … V podstatě vším!“ (T. Huxley)[1]

„Bez vědění jsou dělníci bezbranní, dělníci s věděním jsou síla!“ (V. I. Lenin)[2]

Moc, která nemá úřad

Jak potvrzuje hojná aktivní i pasivní účast na této konferenci,[3] je téma moci široké a poutavé. Jak už to bývá, je tomu tak nejspíše proto, že v této oblasti pociťujeme krizi, bezradnost a bezmoc. Jeden z předkládaných receptů nápravy spočívá v rozšířeném využívání nástrojů přímé demokracie. Ani ta není lékem na všechno, neboť ne každou moc lze institucionalizovat. Moc přírody nás přesahuje nekonečně a nepotřebuje k tomu právo ani úřad. Tápavé pokusy některých bezvěrců klást si nárok na institucionalizovanou moc duchovní jsou marné. Já se chci zaměřit na další takový rozměr mocenských vztahů, který institucionalizaci vzdoruje. Bývá přehlížen snad proto, že čím méně se o něm mluví, tím snáze dominuje v mocenském boji. Naopak pokud je s ním člověk dobře seznámen, má ho pevně ve svém držení a činí jej velmi svobodným. Je jím moc konceptuální.

Moc, spočívající ve slovech, je jedním z nejstarších poznatků naší kulturní tradice: „1. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. 2. To bylo na počátku u Boha. 3. Všechny věci povstaly skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co je.“[4] Na následky chaotického užívání jazyka, k němuž nás vede pokleslá úroveň vzdělanosti, médií a životního stylu poukázal nedávno také prof. Petr Piťha: „Člověk, který jde ke kořenům, je trapný radikalista. Člověk, který půjde k základům, aby na nich začal znova stavět, je trapný fundamentalista. Protože nám se podařilo zkazit řeč. A v tu chvíli nemůžeme nic. Protože my operujeme s pojmy a nikdo neví, co to je.“[5]

Vědění je moc, a proto musí být utajeno

Na mocenský význam utváření vědění, potažmo užívání pojmů, upozornil na počátku „moderní doby“ významný politik Francis Bacon. Setrvalá popularita jeho postřehu poukazuje na to, že lidem jeho obsah vlastně stále nedochází. Samotný moment objevení se nejslavnějšího Baconova aforismu je výmluvný: renesance s sebou nepřinesla jen rozvoj nového, ale pochopitelně také narušení starého, tradičního a spolehlivého. Vědění totiž přináší moc zvláště tehdy, když jsou lidé nejistí, jejich tradice jsou narušeny a autorita letitého podemleta. To můžeme dobře nahlížet my, kteří žijeme v době, kdy stáří je zesměšňováno, tradice v podstatě nikdo nezná a spolehnout se lze bezmála jen na to, že vše, co dosud zpochybněno není, brzy bude. Zmatení lidé jsou lační po tom být zorientováni, a pokud nemají pevné body sami v sobě, snadno podlehnou manipulacím. Vědění, které manipulativní moc poskytuje veřejnosti, je neúplné a dezintegrované. Podezírám Bacona, že nám odkryl jen část svého postřehu, jenž v celku zněl: vědění je moc, a proto musí být utajeno.

Princip „vědění jen pro někoho“

Praxe utajování vědění se zdá stará jako lidstvo samo. Užívat výhod díky lži je tak snadné; sčuchnout se s někým a převézt třetího, je tak zábavné. Jde sice o krádež – neboť kdo lže, ten krade – jenže stejně málokdo tuší, o krádež čeho se v případě lži nebo podvodu jedná. Nicméně možná to s tou setrvalostí nekalosti a utajování nebude tak jednoduché. Zatímco v antice byl princip „vědění jen pro někoho“ pravděpodobně veřejný (většina patrně tušila, že jsou nějaké věštírny nebo že jsou nějaká mystéria), s nástupem „Baconovy doby“ je širokým vrstvám navozována iluze, že vědění je volně dostupné, neboť koneckonců, nic tajemného a hlubokého neexistuje, protože neviditelný svět a vůbec všechno nemateriální a ne-pozitivní je pověra. Mnohé nasvědčuje tomu, že to byl právě Francis Bacon, řečený shakespeare, kdo byl jedním z iniciátorů módy a mocenské techniky tajných spolků, stejně jako veřejných vědeckých společností, které se co do členstva s oněmi spolky do značné míry překrývaly.

Navzdory nucenému vzdělávání základní školou – a dnes už dokonce i povinnou školkou – je princip „vědění jen pro někoho“ stále silně uplatňován. Ba dokonce, právě povinné vzdělávání a systémová regulace vzdělávání vyššího se zdá být jedním z hlavních nástrojů konceptuální moci, uplatňovaným za účelem udržení nerovnosti vědění. Zatímco na veřejných školách se děti učí především disciplíně, nezájmu, relativismu a skepsi, děti lépe informovaných a majetnějších rodičů zůstávají často v domácím vzdělávání nebo navštěvují některé alternativní instituce. Móda „titulů všem“ dobu efektivní indoktrinace a manipulace dále prodlužuje.

Dostatečně všeobecná teorie řízení

Pojem konceptuální moci čerpám z Dostatečně obecné teorie řízení, práce publikované v roce 1991 částečně anonymním autorským kolektivem,  který sám sebe označuje jako „Vnitřní prediktor SSSR“, tedy „Souborné, Sociálně Spravedlivé Rusi“.  V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v Čechách a na Slovensku značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. To dobře ilustruje hloubku konceptuální, filosofické a duchovní, nouze, která je pro naši dobu a v našem – severoatlantickém či středozemním – prostoru charakteristická, a lačnost, s jakou se zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo.

Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále jen DVTŘ) je metodologická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Prezentuje se jako originální a především jedinečná, pokud jde o její kapacitu objasnit některé současné globální politické i individuální morální problémy. Neredukuje se na úzké pole sociálního managementu; ve své „dostatečné všeobecnosti“ navazuje spíše na kybernetiku a teorii systémů, od nich však činí hluboké přesahy do etiky, filosofické logiky a dalších filosofických nebo humanitně-vědních disciplín. V důrazu na přínos své teorie je „vnitřní prediktor“ nekompromisní: v podstatě ji ztotožňuje s propracovaným stanoviskem zdravého rozumu, rozumějící podstatě řízení jako takového.

Pojem konceptuální moci

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[6]  Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založené na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[7]  Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena. Tato nadřazenost zde přitom není určena vlivovými prostředky prosazování, ale gnoseologicko-metodologicky: má být obecným schématem utvářejícím základ myšlení. Na konkrétní rovině tedy spočívá konceptuální moc v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Lze ji nazvat také magií slov, tvořením slovem.

Konceptuální moc je nejvyšší úrovní řízení, protože všechny ostatní – chronologická úroveň zbraní historického poznání, faktologická úroveň informační války, úroveň ekonomické války různých sankcí atd., biologická úroveň zbraní genocidy, i „konvenčně vojenská“ úroveň ničivých zbraní – jsou jí metodologicky podřazeny: Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců určují chápání historického vývoje; v jeho kontextu získávají význam fakta; ta zakládají ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva; a ten podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější a nejpomalejší, zbraně nejnižší úrovně působí bezprostředně, ale šíře, hloubka a trvání jejich efektu je nejmenší.

Uplatnění konceptuální moci

Základní strategií uplatnění konceptuální moci v našem typu společnosti, který DVTŘ označuje jako davo-elitářský, je rozdvojení přístupu k poznání. Co do světonázorového paradigmatu, je davům vštěpováno dualistické vidění, zatímco elitní vzdělání nabízí holistickou perspektivu. Ontologickým rozštěpením, které je prezentováno široké populaci, je legitimizováno gnoseologické rozdvojení přístupu k pravdě, jímž jsou ideologicky zdůvodňovány politické systémy, ve kterých není realizována přímá moc lidu, ale v nichž je lid veden nebo zastupován.

Většinový světonázor, převládající ve společnosti, označuje DVTŘ jako kaleidoskopický: „Podobně jako pohyb jediného skleněného střípku v kaleidoskopu pokaždé změní celý obraz,“ tak lidé vedení tímto obrazem světa „nenalézají v toku událostí a faktů své místo v životě a každá nová událost jen přináší další chaos do jejich vnímání světa.“[8] Alternativní koncepci, z níž sami vycházejí, označují jako mozaikovou: „Lidé s tímto vnímáním vidí svět jako jednotný a celostní, ve kterém je vše podmíněno příčinně-důsledkovým spojením, kde nejsou náhodné události a vznik nové skutečnosti nebo události doplňuje obraz světa, činíc jej jasnějším, jako to dělá vložení nového kamínku do mozaiky. Bohužel, moderní kultura v naší společnosti podporuje převládání kaleidoskopického vnímání světa.“[9]  Kaleidoskopický obraz přirozeně vede k individualismu (neboť já je jediným pevným bodem) a gnoseologickému relativismu nebo agnosticismu. Naproti tomu z mozaikového pohledu vyrůstá gnoseologicky i eticky optimistický obraz celku, v němž je vše smysluplně propojeno. Omezení kaleidoskopického vidění vedou podle DVTŘ k tomu, že se jeho nositel nutně stává nástrojem řízení druhých.

Úloha filosofie

Z hierarchicky privilegovaného postavení konceptuální moci vyplývá několik jejích významných specifik. Je natolik „demokratická“, že ji není možno institucionalizovat, protože přístup k ní má každý natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení. Je „autokratická“, protože si ji nikdo nevybírá. Nevědomky jí podléhá, nebo ji vědomě uplatňuje. Je nejslabší, neboť imunitu vůči jejímu zneužití pěstuje pouhý zdravý rozum, a současně nejzáludnější, protože její působení lze snadno přehlédnout: „Každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[10] Nepřímo je tato moc institucionalizována v systému veřejného vzdělávání. To vede k otázce, zda by neměla být požadována odluka školství od státu, který si přisvojuje patent na vědění, ačkoli sám vzešel z bojů na nižších úrovních řízení, než je konceptuální.

Je-li konceptuální moc současně demokratická i autokratická, co z toho vyplývá pro úlohu filosofů, od nichž se očekává, že se na chápání koncepcí života a světa specializují? Nakolik vytvářejí konceptuální rámce, natolik jsou potenciálně nejvlivnější složkou společnosti. Odpovědnost jde ruku v ruce s rizikem stát se užitečnými idioty, pokud je reprodukována koncepce těch, kteří chápou více. Kritériem by mělo být, nakolik šíření koncepce napomáhá zvyšování míry pochopení života společnosti jeho účastníky. Vodítkem může být možnost formulace výkladu přirozeným jazykem a časem prověřenými pojmy.

[1] Srv: „What’s in a name? . . . Answer, practically everything. Murugan calls it dope and feels about it all the disapproval that, by conditioned reflex, the dirty word evokes. We on the contrary ^ give the stuff good names— the mokslia medicine, the reality revealer, the truth-and- beauty pill. And we know, by direct experience, that the good names are deserved. Whereas our young friend here has no firsthand knowledge of the stuff and can’t be persuaded even to give it a try. For him it’s dope and dope is something that, by definition, no decent person ever indulges in.“ (ALDOUS HUXLEY, Moksha, in: WRITINGS ON PSYCHEDELICS AND THE VISIONARY EXPERIENCE (1931-1963), EDITED BY MICHAEL HOROWITZ AND CYNTHIA PALMER WITH INTRODUCTIONS BY DR. ALBERT HOFMANN AND DR. ALEXANDER SHULGIN, s. 182.)

[2] V. I. Lenin, Nač myslí naši ministři, napsáno r. 1895 pro časopis „Rabočeje Dělo“, online: KOMINTERNet.cz, URL: http://kominternet.cz/subdom/teorie/009_lenin.html

[3] Příspěvek byl přednesen na konferenci „Reflexe moci – moc reflexe: VI. Interdisciplinární písecká konference“, 12. a 13. října 2017 v Písku, http://konffer.ff.ujep.cz/files/Reflexe/harmonogram.pdf.

[4] Jan, 1. Kapitola, in: Nová Bible kralická, online: https://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/nbk/J1.php.

[5] Kněz Piťha: Džihád je genocidní válka, možná ji řídí lidé, kteří chtějí ovládnout světovou ekonomiku, rozhovor: https://video.aktualne.cz/dvtv/knez-pitha-dzihad-je-genocidni-valka-mozna-ji-ridi-lide-kter/r~4998f51ac43011e5aa720025900fea04/.

[6] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

[7] Tamt.

[8] Srv.: http://zakonvremeni.ru/publications/23-outlook/19673-six-principles-of-global-manipulation.html

[9] Tamt.

[10] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/