Archive

Archive for the ‘Psychoanalytické pojetí deprese’ Category

Psychoanalytické pojetí deprese

Prosinec 19, 2009 Napsat komentář

Deprese jako diagnostický pojem je jednou ze dvou základních afektivních poruch (poruch nálady; spolu s mánií). Můžeme ji charakterizovat útlumem (únavou, poklesem aktivity, zpomalením myšlení), pocitem nesmyslnosti nebo prázdnoty, vnitřně zraňujícím poklesem sebehodnocení nebo přímo nepřátelským postojem k sobě samému (sebeobviňování). Bývá jmenována také skrytá deprese (na jejímž povrchu můžeme nacházet spíše manické prvky (mechanismy kompenzace nebo popření). Psychoanalýza dává depresi tradičně do souvislosti se ztrátou objektu (rozuměno „vnitřního objektu“, jehož ztráta může, ale nemusí být podmíněna ztrátou objektu vnějšího, který byl předmětem silných libidinózních vazeb). R. Spitz (1946) definoval anaklitickou depresi jako psychické stažení do sebe, projevující se apatií, do níž upadá dítě, které v druhé polovině prvního roku prožilo separaci od své matky na dobu tři nebo více měsíců.[1] Deprese je někdy vykládána jako projev destruktivního pudu, jeho (nadměrným) obrácením se dovnitř. Z tohoto hlediska je dobře pochopitelný pro depresi charakteristický útlum aktivity, která v sobě vždy jako zdroj energie zahrnuje působení destruktivního pudu.

Nehledíme-li na vnější projevy, můžeme depresi zachytit jako pocit vnitřní prázdnoty od dobra nebo pocit přeplněnosti zlem. S tímto pocitem se úzce váže potřeba závislosti – na tom, co je dobrem nebo jeho zdrojem. Závislost – je-li nalezen „vhodný“ (dostatečně spolehlivý) objekt závislosti, chrání před propuknutím deprese ve smyslu zahlcení negativními pocity a úpadku. Obecný útlum při depresi lze interpretovat jako způsob izolace od okolí. Smyslem této izolace může být ochránit okolí před vlastním zlem (špínou) anebo pokusem obnovit nezávislost na okolí například po narcistickém zranění.

V „depresivním zpracování objektní ztráty“ si subjekt klade za vinu, že zničil objekt, na kterém byl/se cítil závislý. Sklon k depresi tedy úzce souvisí se sklonem vytvářet závislé vztahy (vstupovat do nich). Relativní „oprávněnost“ depresivního sebeobviňování vychází z toho, že subjekt cítil k objektu částečnou hostilitu už před jeho ztrátou. Podmínkou deprese je tedy ambivalence (přátelské i nepřátelské pocity vůči témuž objektu), charakteristická v určité míře pro většinu významných vztahů.

Ve shodě s náhledem na depresi jako na smutek vyvolaný ztrátou vnitřního (nikoli vnějšího) objektu, lze říci, že objekt, pro který subjekt truchlí, byl vždy (fantazijně) „zabit“ subjektem (může si třeba říkat: „ten, kdo zemřel, už pro mě neexistuje“; zatímco jiný si může říci: „ač to tu ukončil, v mém srdci nezemřel“). Vzhledem k tomu, že se nejedná o skutečné (materiální) zabití, ale pouze fantazijní, lze ho reparovat. Obranný mechanismus reparace je součástí procesu truchlení, které je u konce, když je znovuvytvořen fantazijně zničený vnitřní objekt (jak říkal Freud, žádné silné libidinózní obsazení nemůže jen tak vyprchat – každý důležitý vnitřní objekt, který byl zničen, „musí být“ znovuvytvořen). Toto znovuvytvoření může být doprovázeno vytvořením vnějšího objektu (báseň, obraz, píseň, …), což je mnohými, zejména kleinovsky orientovanými, psychoanalytiky pokládáno přinejmenším za jeden z významných zdrojů kreativity.

Deprese se často vyskytuje jako součást cyklu různých proměn nálady. V psychoanalýze se hovoří například o tzv. narcistickém cyklu, v jehož průběhu hraje klíčovou roli vztah k objektu, respektive jeho přítomnost či absence. Objekt je zde primárně využíván k stabilizaci narcistické rovnováhy. Deprese v narcistickém cyklu je reakcí na ztrátu objektu; je reakcí na ohrožení narcistické rovnováhy po zavržení „vytěženého“ objektu; po této reakci následuje hledání nového objektu, ustavování nové vazby a vytěžování nového objektu – doprovázené nárůstem manického prožívání.

Depresivní pozice

Depresivní symptomatika je jednou za nejčastějších, s nimiž klienti do psychoanalýzy přicházejí, resp. na kterou si stěžují. To lze vysvětlit jednak přitažlivostí psychoanalýzy pro právě tyto klienty (bylo by možno uvažovat například o potřebě závislého vztahu, kterou depresivní klienti pociťují a kterou mohou pro sebe uspokojovat v analytickém pracovním vztahu), a jednak obecnou rozšířeností depresivní symptomatiky v západní (severní, euro-americké) civilizaci a jejím setrvalým nárůstem. Je možné uvažovat také o tom, že v naší společnosti převládá negativní postoj vůči smutku nebo „smutným emocím“ obecně, což s sebou nese tabuizaci „smutných témat“ (samota, umírání, smrt …) a může vést k tomu, že je „normální truchlení“ odmítáno a označkováno jako deprese. Tato „tabuizace smutných témat“ souvisí s narcistickými rysy naší kultury, na které upozorňuje od druhé poloviny dvacátého století řada myslitelů. Aktivizaci (přehnaných) narcistických očekávání, kterou naše kultura podporuje, dává do souvislosti s depresí například Alain Ehrenberg: „Deprese je protějškem demokratizace výjimečnosti, oné touhy být pouze sebou samým“.

Depresivní příznaky jsou jedněmi z nejčastějších psychických potíží také proto, že „deprese“ je, podle některých psychoanalytických teoretiků, jednou ze základních „poloh“ nebo charakteristik lidské existence. Podle kleiniánské psychoanalýzy je tzv. depresivní pozice určitou psychickou strukturou nebo způsobem psychického fungování, kterého je obvykle dosaženo již v druhé polovině prvního roku života, a to jako řešení obtíží, které s sebou nesla dřívější, tzv. paranoidně schizoidní pozice.

Termín pozice hraje v myšlení Kleinové trojí úlohu:

– způsobu, jímž se dítě dívá (v psychickém i fyzickém slova smyslu) na matku

– charakteristiky určitého vývojového stadia (zhruba první čtyři měsíce)

– psychické struktury jako určitého způsobu psychického fungování (který se ovšem neustále proměňuje a který je – během celého života – v různé míře využíván)

Zatímco pro paranoidně-schizoidní pozici jsou klíčové obrany štěpení (na dobré a zlé, apod.) a projektivní-identifikace, depresivní pozice se vyznačuje schopností akceptovat v určité míře ambivalenci (náhled, že týž objekt – nebo i subjekt – může být – v něčem, nějak – dobrý a zároveň i – v něčem jiném, nějak jinak – zlý/špatný/…).

Koncept depresivní pozice neoznačuje v psychoanalytické terminologii něco patologického (ve smyslu „nežádoucího“). Naopak, její dosažení nebo spíše upevnění bývá často pokládáno za cíl psychoanalytického procesu, resp. znak psychické zralosti. Zaujetí depresivní pozice se projeví v prožitku nezměnitelné a nepopiratelné cizosti druhého člověka, která zároveň osvobozuje k zaujetí skutečného (symetrického) vztahu. Objeví se náhled omezenosti vlastní, analytikovy nebo analytického páru, náhled odhalující fantazijní povahu velikášských představ, náhled, který boří, ale přináší jistotu v potvrzení něčeho skutečného. Takové vyústění se může zdát tragické, nicméně zakladatel tohoto myšlenkového proudu měl tento klasický žánr rád a netvrdil, že cílem je více, než zbavit člověka utrpení a ho připravit na „každodenní bídu“.

Psychoanalýza neaspiruje na dovedení svých „adeptů“ k dokonalému a dokonale neměnnému psychickému zdraví. Mysl člověka se neustále proměňuje, zaujetí depresivní pozice tedy není jakýmsi statickým klidem. Podle Kleinové každý dospělý člověk neustále střídá jednu pozici s druhou. „Dosažení pozice“ je tedy vždy pouze relativní, je spíše větším či menším sklonem reagovat na vnitřní či vnější podněty zaujetím jedné spíše než druhé pozice. Zdraví z tohoto úhlu nespočívá v dosažení nějakého ideálního stavu, ale spíše v dosažení co možná nejpružnější schopnosti zaujímat různé „pozice“ v souladu s vnějšími vlivy i vnitřními „obsahy“.


[1] Podle „Encyclopedia of Childhood and Adolescence“, online: http://findarticles.com/p/articles/mi_g2602/is_0000/ai_2602000035/