Archív
Příliš dravá ryba pro české stojaté vody?
Petr Babka, Prométheus Spitteler, Mělník: Přestupní stanice 2021, 576 s.
(recenze, psáno pro revue Ergot)
Český filosofický rybníček nikdy nehostil příliš rozmanité osazenstvo. Odchoval sice hned několik skutečných velikánů, ale nic naplat, vidíme snadno z jednoho konce na druhý. Těžko se divit, že jsou si tu všichni, velicí i malí, tak trochu či více příbuzní. Navzájem se znají, mají společné idoly a pietu vůči nim žárlivě střeží. Jedním z takových chráněnců je Friedrich Nietzsche.
Čeští filosofové Nietzscheho zbožňují. Jinak si nedokáži vysvětlit, jak mohla bezmála před dvěma lety vyjít kniha Prométheus Spitteler, aniž by po ní štěkl pes. Objemný svazek představuje českému čtenáři švýcarského nositele Nobelovy ceny za literaturu Carla Spittelera. Z jejího obsahu těžko na prvním místě nezmínit půvabný překlad Spittelerova nejslavnějšího díla Prométheus a Epimétheus, zahrnuje ale i rozsáhlý výbor z jeho esejí, povídek a básní – – a potom také jeden velice překvapivý a českým nietzscheánům provokativní dokument.
Jde o korespondenční výměnu mezi Spittelerem a Nietzschem, Spittelerův text Mé styky s Nietzschem a přehled všech zmínek o Spittelerovi v Nietzscheho dopisech. Jako milovník Nietzscheho díla jsem byl těmito „surovými daty“, klíčovými pro posouzení vztahu Nietzscheho a Spittelera, dost zaražen. Bylo mi trochu líto, jak se můj obrázek o Nietzschem měnil. Jenže v tom je kámen úrazu každého zbožňování: živý či mrtvý, bůh je jenom jeden.
Nadlidskou bytostí není samozřejmě ani Spitteler. Je jen pěvcem, který postřehl melodii filosofické krajiny, a tou nás provází. Nechává zaslechnout pravdy slunečních i měsíčních září, větrů i mračen, nížin i hor a jejich potůčků, lesů, luk a nejrůznějších zákoutí. V jeho světě je vše živé právě tak, jak je tomu i v tom skutečném. Živé a dramatické jako příběhy postav, které se v oné epické skladbě, zmíněném Spittelerově nejslavnějším díle, odvíjejí. Můžete hádat, kdo je její hlavní postavou. Protože nevlastním patent na správnou interpretaci, dovolím si nabídnout svůj tip: Postava, jejíž životní příběh Spitteler zpívá, je jedna jediná a jste jí vy.
Článek v pdf
Moudrost lásky a zmatek strachu
Tento příspěvek reaguje na jednu znepokojivou tendenci posledních let, totiž zvláštní propagaci strachu, a dokonce i paniky. Kořeny této tendence je možno sledovat desítky let nazpět a jednu z vrstev její živné půdy pojmenoval již sportovec mezi papeži Jan Pavel II., když v encyklice Evangelium vitae psal o vzmáhající se kultuře smrti a o tom, že „stojíme všichni před krutým a rozhodujícím zápasem mezi ní a kulturou života, mezi životem a smrtí, dobrem a zlem“. Zlomovým momentem vývoje tohoto trendu se ukázala být událost 11. září. Analýzu způsobu, jakým kolektivní psyché západní společnosti na tuto událost reagovala, předložil český psychoanalytik Michael Šebek v textu Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001:
„Atmosféra úzkosti z vnitřního nepřítele a paranoidně schizoidní pozice s tím související … se rozrostla téměř do celého světa. Tato globalizace existenční úzkosti, provázející nakonec ekonomicko-společenskou globalizaci jako černý stín unifikovaného světa, je pozoruhodná tím, že ji nikdo nečekal, ačkoli se dala předpokládat.“
Nejzřetelnějším zosobněním celého tohoto trendu se stala čerstvá nositelka čestného doktorátu z teologie, švédská aktivistka Gréta Thunbergová, nejvíce zarážející ovšem je, když tento panický postoj prosazují i někteří filosofové. Katastrofický stav reality je podle proponentů strachu tak naléhavý, že si vyžaduje nutnost okamžité panikou vyvolané akce. Takový úsudek zdánlivě dává smysl. Strach by nás sice dlouhodobě ovládat neměl, neboť je to celkově nezdravé, nicméně krátkodobě může být cenným impulsem, dostatečně silným na to, aby přinutil k akci, i když si jí z racionálního hlediska nejsme jisti – hlavně proto, že nám časová naléhavost neumožňuje v klidu přemýšlet. V případě celospolečenských hrozeb typu klimatické katastrofy je však časová tíseň, která by si orientaci na základě strachu a nikoli rozumné rozvahy skutečně vynucovala, pouhou iluzí. S ohledem na efektivitu možných zásahů do klimatických procesů je totiž úplně jedno, rozhodneme-li se k nějakému z nich dnes, za rok nebo za pět. Pokud tedy někdo vštěpuje panické obavy nebo sugeruje, že panika je postoj, který zaujmout je téměř morální povinnost, vědomě či nevědomě se snaží okrádat o možnost pečlivějšího, zodpovědně promyšleného přístupu.
Článek v pdf
mezi břehy 