Archív

Posts Tagged ‘Karel Janeček’

Déjà vu Káji Janečka: prázdné duchovno a lepší lidé

Říjen 30, 2012 29 komentářů

Hynek Tippelt

O Karla Janečka jsem se začal zajímat poté, co jeden jeho donedávna bezmála fanatický podporovatel svěřil facebooku plán na změnu volebního zákona zahrnující všeobecnou volební povinnost, zákaz politických stran a omezení volebního práva ve prospěch pracujících (v neprospěch nezaměstnaných, studentů, důchodců). Když tento „vzkaz“ sklidil poměrně negativní ohlas, uklidňoval Janouškův fanoušek situaci mimo jiné prohlášením, že na tom dělají již tři roky a že koncept je zhruba hotový. Po pár dnech přišel s tím, že se v Janečkovi možná zmýlil.

Slova Janečkova příznivce uvedená na facebooku pochopitelně nelze brát, pokud jde o Janečkovy záměry, za bernou minci, nicméně v dnešním mediálním prostředí se nedá číst jinak než mezi řádky, a proto se vyplatí zpozornět i nad pouhými poukazy. Zběžně jsem prohledal dostupné informační zdroje a srovnal, jaké informace se o Janečkovi nabízí. V tomto kontextu mi nepřišlo, že by „vzkaz“ jeho příznivce byl příliš zavádějící, a začal jsem se obávat, že by se z něčeho takového mohl stát významnější trend. Vydal jsem se tedy na akci Pozitivní Piknik, „pozitivní diskuzi“ Janečkovy iniciativy Pozitivní evoluce, která včera proběhla v Ústí n. L. a je součástí turné zakončeného v pražském paláci Lucerna 23.11.

Zastánce vize, jak snížit míru svobody ve společnosti, neodhalí všechny své karty najednou. V souladu s heslem „evoluce“ lze očekávat spíše zdlouhavou přípravu lidu k tomu, aby se novým pravidlům, která pro něj budou nevýhodná, nebránil. Proto pro mě nebylo velkým překvapením, že Janeček omezení volebního práva na svém „pikniku“ nehlásal. Spíše by mne překvapilo, kdyby zastával některé předpoklady, jež by s takovou myšlenkou byly v rozporu. Nic takového se ovšem nestalo, naopak.

Výchozím bodem Janečkových úvah o vládnutí je představa, že bychom neměli vládnout sami sobě, ale že lepší lidé by měli ovládat horší lidi. Snad aby podpořil věrohodnost příběhu o původu svého majetku, vyjadřuje se matematicky a tvrdí, že existují „nuloví“ lidé, kteří jsou absolutně zlí, lidé různě se pohybující kolem českého „sedmi-desetinového“ průměru, a lidé dosahující koeficientu 0,95, jež jsou super-kvalitní a měli by vládnout. Zatímco stoprocentní „nula“ je již Janečkovi známa – je jí Václav Klaus – na stoprocentní jedničku patrně dosud čeká. Zastavme se nejprve u toho, jakým právem by „lepší“ měli vládnout „horším“? Proč by „horší“, stejně jako ti „lepší“, neměli vládnout sami sobě?

Lze připustit, že kdyby rozdíl „lepší versus horší“ platil, bylo by společensky (nikoli pro jednotlivce!) výhodné, aby „lepší“ vládli. Jenomže, třídění lidí na „dobré“ a „špatné“ je vždy subjektivní. Ohání-li se jím kdo, jde mu o prosazení svého osobního pohledu, jinak řečeno svých známých. V mediální společnosti, jako je ta naše, se jako „lepší“ se ukazuje ten, kdo si zaplatí lákavější mediální obraz (na svou prezentaci si například zaplatí populárnějšího moderátora). Zdá se, že Janečkovi tedy nejde o nic jiného, než aby majetní mohli efektivněji ovládat nemajetné.

Uskutečnění představy, že jsou lidé „lepší“ a ti že by nám měli vládnout, začíná různými podobami zmírňování vlivu občanů na politiku (v otázkách odvolatelnosti politiků, hranice volitelnosti do zastupitelských orgánů atd.), pokračuje omezováním volebního práva a svého vrcholu dosahuje ve vládě „osvíceného“ neodvolatelného monarchy. Princip omezení vlivu občanů na politiku je přítomen i v samotném konceptu zastupitelství (zastupitelské demokracii). Namísto toho, aby vláda byla v rukách lidu, předává ji do rukou zastupitelů, které si nevybírá, ale jsou mu předkládáni, a které nemůže v případě, že je s nimi nespokojen, jejich moci zbavit. Pokud se někdo domnívá, že má všechna politická práva, která mu náleží, doporučuji mu zamyslet se nad tím, proč nemůže prostě on sám na post zastupitele navrhnout svého souseda – proč k tomu potřebuje jen velice obtížně dosažitelnou podporu – anebo proč nemůže hlas odevzdaný ve volbách kdykoli vzít zpátky, resp. proč by takové vzetí zpátky nemělo žádný efekt.

Zastupitelství v dřívějších dobách nebralo svůj základ jen z představy, že „lepší“ by měli vládnout „horším“, ale bylo i záležitostí praktické nutnosti. Při určitém počtu obyvatel je obtížné, aby se někde na louce nebo stadiónu všichni sešli, diskutovali a hlasovali. Dokonce i absolutní monarchie se kdysi zdála mít svůj smysl, a to v případě akutního ohrožení společnosti vnějším nepřítelem a potřeby jasné organizace obrany. Vlivem technologického pokroku dnes nicméně staré překážky padají. Virtuální prostor internetových diskuzí je součástí světa, a proto nic fakticky nebrání tomu využít současné komunikační technologie k celospolečenské diskuzi i celostátním referendům. Metoda rozhodování prostřednictví referend ovšem spadá do jiného myšlenkového tábora než obhajoba vlády elit nad bezmocným lidem.

Jakkoli aktuální myšlenky přímé demokracie jsou a navzdory tomu, že jsou do jisté míry již širší veřejnosti známé, Janeček ani další příznivci vlády „lepších lidí“ mezi jejich zastánce nepatří. Svým způsobem lze říci, buďme rádi, neboť i referendum a další nástroje přímé demokracie je možno zavádět jen naoko, tedy v takové podobě, kdy vyvolání referenda je ztěžováno požadavkem petice, kterou musí podepsat nikoli minimální počet občanů, kdy platnost referenda je odvozována od obtížně dosažitelné účasti voličů nebo kdy výsledek referenda není pro zastupitele závazný. Skutečná přímá demokracie je největší hrozbou těch, kteří chtějí uchvátit a držet moc pro sebe, své rodiny a známé, pro svou mocenskou skupinu nebo svou společenskou vrstvu.

Je pozoruhodné, že myšlenky na zavedení přímé demokracie se v širším rozměru objevují ve stejné době jako projekty typu Pozitivní evoluce. Je vzepjetí elitářů (s jejich myšlenkou, že vládnout má elita, nikoli lid) reakcí na nebezpečí, které jim ze strany obhájců přímé demokracie hrozí, anebo jsou obě tendence produktem doby, která žije představou, že je za pět minut dvanáct? Žijeme v čase proměn, ať chceme či ne. Podoba těchto proměn je dopředu plánována, různými prostředky, s různými záměry a z různých stran. Žádný z těchto plánů však nemusí vyjít. Jedním z psychologických znaků naší doby je, že lidé mají pocit, že se již něco musí stát (také jedno z hesel Janečkova Pikniku zní „máme málo času“). Čím více stresováni lidé takovou atmosférou jsou, tím větší mají sklon upnout se k nějakému řešení. Čím jednoduššímu, tím lépe.

Do této situace přichází Janeček se svou ideou pozitivity a spolehnutí se na „lepší lidi“. Na jedné straně hovoří o tom, že nechce revoluci, na druhé o tom, že již není nač čekat. Opakuje, že naše zkorumpované politiky již nelze nechat dále škodit, a že nepůjde-li to cestou evoluce, bude revoluce muset přijít. Jako údajně geniální obchodník nabízí svůj plán, jak žádoucí změny dosáhnout. Dvouhodinovou „pozitivní“ diskuzi na politická témata nechává moderovat populárního komika takovým způsobem, že se ke svému plánu dostává až v reakci na nespokojené výkřiky z publika, že čekají již hodinu a půl a nepřišli na estrádu (jedním z Janečkových hostů je herečka a modelka Iva Kubelková, další Janečkův host podnikatel a politik Martin Hausenblas dává k dobrému, že mu paní sousedka poslala z okna na provázku čokoládu o váze jednoho kilogramu, a moderátor na základě své úvahy, že slušní lidé jsou štědří, navrhuje nechat kolovat džbán na dobrovolnou sbírku za neznámým účelem). Plán, který Janeček předkládá, spočívá ve změně volebního systému takovým způsobem, aby strany mohli v každém z osmdesáti jednoho volebního okrsku nominovat pouze dva kandidáty, aby se voleb mohli účastnit i nezávislí – pokud shromáždí dostatečný počet hlasů – a v zavedení negativní volební preference (zakroužkujete toho, kdo se vám nelíbí). Dodává ovšem, že plán je ve stadiu návrhu a že na přesnější podobě změny volebního systému je možno dále pracovat.

V tu chvíli se některým posluchačům začne motat hlava. Plán, o který je možno se opřít, není dopracován? Pozitivita spočívá v možnosti volit proti? Svobody lze dosáhnout omezením počtu kandidátů? Kdo má více na rozdávání, je slušnější? Večer se ve své grotesknosti vyrovnává argumentaci, že povaha náletů a bomb může být výlučně humanitární. Zdá se, že nic není, jak se zdá a nejspíše je to naopak. Ve stejném duchu orwellovského new-speaku zachází Kája Janeček i se stěžejním slovem evoluce – očekává totiž, že tato evoluce přinese vývoj skokem (neboli revoluci). Korunu v soutěži o nejprázdnější slova večera si ovšem nasadil poslední Janečkův host, senátorka Alena Dernerová, tvrzením, že bychom se konečně měli přiblížit „západu“, kde to funguje.

Moderátoru večera Janu Budařovi všechna čest. Nezdá se, že by byl do elitářské vize zasvěcen, a tak v rámci improvizace občas prohodí myšlenku, která se Janečkovi vůbec nehodí. Například tu o tom, že „kdybychom my byli na jejich místech, chovali bychom se stejně“. Tedy že nejde o to najít „lepší lidi“, ale prosadit systém, v němž zdravý rozum a přirozená moudrost budou moci nalézt své uplatnění. Systém, který by se chtěl skutečně opřít o rozum a moudrost, by byl založen na principech přímé demokracie.

Nejen Janečkovo turné nasvědčuje tomu, že je v ČR připravován kontrolovaný politický zvrat. Takový, jehož smyslem není ani tak změna podstaty vládnutí, jako spíše prevence toho, aby taková změna nastala. Odpor vůči zkaženému establishmentu je na místě, změna politického systému by nebyla špatná, bylo by ale fajn, kdybychom nesedli na lep zastáncům elitářství, které se nesnáší s principy přímé demokracie, a permanentní kontroly, jež je parodií transparence. Elitářské myšlení má u nás jistou tradici a ve spojení s některými Janečkovými havlovskými rysy může budit dojem déjà vu. S ohledem na nebezpečnost tohoto myšlení si však snad bez velkého zahanbení můžeme dovolit uklidnění spočívající v tom, že přesvědčivost matematika, ekonoma, filantropa a filosofa Karla Janečka připomíná okruh školáka Káji Maříka.