Na těchto stránkách najdete eseje a knihy věnované filosofii a psychoanalýze, něco publicistiky, studijní texty a pár experimentálních výtvorů. Užijte si čtení! Informace o autorovi stránek najdete zde.

Pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění konceptuální moci

Červen 4, 2018 Napsat komentář

Hynek Tippelt

Abstrakt

Tento článek tematizuje pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění tzv. konceptuální moci. Seznamuje s pojmem konceptuální moc, jak je užíván v tzv. dostatečně obecné teorii řízení, kterou vypracoval zčásti anonymní kolektiv ruských autorů vystupujících pod pseudonymem Vnitřní prediktor. Referovanou teorii ozřejmuje na příkladu dvou konceptualizací možných postojů k problematice evropské integrace. Předkládá hypotézu, že převládající konceptualizaci je možno charakterizovat jako dualistickou, navrhuje jako alternativní konceptualizaci trojičnou a ukazuje některé výhody a nevýhody obou pojednávaných konceptualizací.

Abstract

The present article thematises the concept of euro-scepticism as an example of the use of so called conceptual power. It indroduces the term conceptual power, as it is used in so called Sufficiently Universal Theory of Ruling, which has been produced a partly anonymous collective presenting itself under pseudonym Internal Predictor. The introduced theory is further clarified with the helf of the example of two types of conceptualisation, which is can be apllied on the spectrum of european integration positions. It suggest a hypothesis, that the usual conceptualisation can be characterised as dualistic, it proposes an alternative ternary conceptualisation, and it points out the (dis) advantages of both discussed conceptualisations.

Klíčová slova

Euroskepticismus, konceptuální moc, Vnitřní prediktor, Dostatečně všeobecná teorie řízení

Key words

Euroscepticism, conceptual power, Internal Predictor, Sufficiently Universal Theory of Ruling

Úvod

V posledních letech se až inflačně rozšířila terminologie informační války a společnost si vesměs osvojila náhled, že mocenské boje včetně mezinárodních se nevedou jen řinčivými a invazivními nástroji, anebo tichými jedy jaderných a chemických zbrani, ale i informacemi, desinformacemi, mlžením a mlčením. Abychom však roli informační války adekvátně porozuměli, je třeba pochopit, že existují ještě jemnější – a zároveň potenciálně záludnější formy boje. V následujícím textu představím tzv. dostatečně obecnou teorii řízení, která rozlišuje několik úrovní, na nichž boj o moc permanentně probíhá. V této teorii je úroveň řízení, na níž probíhá informační válka, na třetím místě, zatímco první pozici zaujímá pole, kde se prvořadě uplatňuje tzv. konceptuální moc a kde se nebojuje o kusá fakta ani historické výklady, ale o světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady.

Výrazem paradigmatický odkazuji k tzv. diskuzi o změně paradigmatu. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[1] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na nefunkčním a překonaném „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „holistického paradigmatu“.[2] Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále DVTŘ), která co do vzniku onu diskuzi následuje, stejně jako koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. Konceptuální boj, který západní teoretici změny paradigmatu formulovali především v ekologicko-etickém nebo kosmologickém kontextu, charakterizuje dostatečně obecná teorie řízení v jeho náboženských, politických a mravních aspektech.

S (doslovným) termínem anebo (implicitním) pojmem konceptuální moci, kterým se zachycuje politicko-mocenský význam nikoli jednotlivých znalostí a informací, ale paradigmatických, filosofických nebo ideologických základů celkové stavby veškerého vědění, potažmo přístupu ke světu, se lze dnes setkat například u australského profesora civilního inženýrství Davida Carmichaela[3] nebo amerického didaktika Rukhsara Sharifa,[4] stejnému významu se blíží také výraz kosoryoku no ronri japonského filosofa Miki Kiyoshiho, překládaný nejednoznačně jako „logika imaginace“, „principy moci idejí“ nebo „základy síly organizace“.[5] V českém prostoru například političtí filosofové Milan Valach,[6] Jiří Polák[7] nebo Miroslav Sapík[8] upozorňují na to, jak významnou roli hrají v kontextu politických úvah výchozí gnoseologické předpoklady, jimiž je předurčeno například to, zda se bude z hlediska politického systému jevit jako výhodná nebo smysluplná např. přímá demokracie, anebo určitá míra hierarchizace.

V druhé polovině dvacátého století budil velkou pozornost francouzský filosof a historik Michel Foucault, který se tímtéž fenoménem zabýval pod titulem diskursivní moc nebo režim pravdy: „Každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy, tedy typem diskursu, který je přijímaný jako pravdivý; mechanismus a instance, jež umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky, prostředky na potvrzování každého z nich; uznávané techniky a procedury pro získání pravdy; status těch, kteří jsou oprávněni říci, co je a co není pravdivé,” tvrdil Foucault.[9] V knize Dohlížet a trestat[10] pak Foucault užívá ke zdůraznění neoddělitelnosti gnoseologické a politické roviny skutečnosti výraz moc/vědění (Power/Knowledge). Dle Foucaulta je tedy více než přiléhavé hovořit o gnoseologických záležitostech v termínech moci a boje o moc. V práci Archeologie vědění užívá v tomto smyslu zvláště „militaristický výraz“ diskursivní formace.[11] Z mnohých historických předobrazů všech moderních úvah o konceptuální moci v našem civilizačním prostoru nelze na prvním místě nezmínit biblické přísloví: „Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.“[12] Koncept upomíná také na Platona, který se domníval, že součástí dispozice k vládnutí je schopnost nahlížet ideje.[13] Zvláště s ohledem na jeho politický význam není možno opomenout ani Francise Bacona, autora jednoho z vůdčích hesel evropské moderny „vědění je moc“.[14]

Precizní výklad obsahu, zaměření a významu konceptuální moci a jejího postavení v poměru k ostatním typům mocenského zápasu předkládají práce ruského autorského kolektivu, který publikuje pod jménem Vnitřní prediktor SSSR.[15] Poněkud tajemný nebo spíše provokativní název s aluzí na ne všude populární někdejší politický útvar Svaz sovětských socialistických republik by bylo možno v souladu se záměrem kolektivu objasnit ve smyslu „držitelé vědění, jehož mocenský záměr a dosah se omezuje na soubornou, sociálně spravedlivou Rus“. V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v zemích bývalého Československa značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. Ponechám stranou, že by tento fakt bylo možno interpretovat ve smyslu potvrzení zvěsti ze zpráv BIS o míře ruského působení v našem informačním prostoru.[16] Pomineme-li intelektuální přesvědčivost a vezmeme-li v potaz, jak málo líbivě je toto dílo předkládáno (mám na mysli mimo jiné technický jazyk publikací Prediktoru nebo nadstandardně dlouhý a dramaturgicky monotónní pořad Otázky a odpovědi,[17] který je hlavním nástrojem popularizace práce Prediktoru v České a Slovenské republice) a jak bez výjimky je ignorováno středně-proudnými, tedy korporátními nebo veřejnoprávními, médii, nabízí se chápat takovou oblibu především jako výraz hloubky konceptuální, filosofické a duchovní, nouze. Váhavá, ale probouzející se lačnost, s jakou se zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo, je pro naši dobu a náš – severoatlantický či středozemní – prostor charakteristická. Referovaná teorie bude ozřejměna na příkladu dvou konceptualizací postojů k problematice evropské integrace. Na pojmu euroskepticismu bude ilustrován dosah možného pole konceptuální moci. Na příkladu jeho obvyklé dualistické konceptualizace bude ilustrováno, jakým způsobem se může konceptuální moc uplatňovat, a vůči této převládající dualistické konceptualizaci bude navržena trojičná alternativa, která se ukáže v několika ohledech výhodnější.

Konceptuální moc

Pro rychlý vstup do tématu uvádím níže přehled šesti úrovní (tzv. priorit, tj. zobecněných prostředkú řízení), na nichž je možno bojovat, jak ho předkládá kolektiv autorů DVTŘ.[18]

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („cesty uplatnění“ jsou zde „nejbazálnější“ – jádro spočívá ve výchově a vzdělávání)
  2. priorita, chronologická (historické rámce a filosofie dějin)
  3. priorita, faktologická – informační („věrouky religiózních kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech odvětví vědy“, zde hraje roli propaganda, desinformace)
  4. priorita, ekonomická (dluhová ekonomika, institut úročeného úvěru, systém centrálních bank, krypto-měny)
  5. priorita, prostředky nepřímé likvidace – biologická (alkoholismus, tabakismus, chyby stravování, nesprávné diagnózy, nesprávné lékařské postupy, psychologická válka, degradace intelektu, rozklad rodiny)
  6. priorita, prostředky přímé likvidace

Konceptuální moc se v této hierarchizaci uplatňuje na nejvyšší úrovni řízení, protože všechny ostatní – chronologická úroveň zbraní historického poznání, faktologická úroveň informační války, úroveň ekonomické války různých sankcí atd., biologická úroveň zbraní genocidy, i „konvenčně vojenská“ úroveň ničivých zbraní – jsou jí metodologicky podřazeny: Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců určují chápání historického vývoje; v jeho kontextu získávají význam fakta; ta zakládají ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva; a ten podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější a nejpomalejší, zbraně nejnižší úrovně působí bezprostředně, ale šíře, hloubka a trvání jejich efektu je nejmenší.

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[19] Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založené na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[20]  Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena.

Výraz „konceptuální moc“ není pochopen, pokud je mu rozuměno ve smyslu moci informací, ani když se zaměňuje s mocí nebo efektem psychologických operací. Informační válka je konceptuální válce hierarchicky podřazena, protože určitým informacím rozumíme na základě určité koncepce a jen celé a velice rozsáhlé nové informační pole nás může přesvědčit o tom, že bychom svou koncepci měli změnit. Dostatečně obecná teorie řízení je v tomto bodě ve shodě s výše zmíněnou teorií Thomase Kuhna, která mluví o tom, že je třeba velkého počtu pozorovaných anomálií, tedy paradoxních – do systému přijaté koncepce nezapadajících, nicméně evidentních faktů – dříve než dojde k vážnému zpochybnění přijatého paradigmatu, aby bylo možné jeho nahrazení novým.

Uplatnění konceptuální moci se nepřekrývá ani s tím, co bývá nazýváno psychologickými operacemi nebo psychologickou válkou. Různé formy psychologické manipulace pro prosazení mocenských cílů známe již od starověku, přestože termíny vznikly až v první polovině minulého století. Centrum psychologických operací má i Česká armáda,[21] a to svůj předmět definuje jako „plánované a cílevědomé psychologické působení na cílové skupiny, prováděné v době míru, za stavu vnějšího ohrožení státu a v době války, zaměřené na cílové skupiny k ovlivnění jejich postojů a chování, pro dosažení politických a vojenských cílů stanovených představiteli státu a Armády České Republiky“.[22] Takové působení je představitelné na mnoha úrovních a nepochybně probíhá v podstatě nepřetržitě například na úrovni ekonomické, pokud je například manipulována poptávka po určitém produktu za účelem určitého politického cíle. Konceptuální moc je ale nástrojem a předmětem jen těch nejvyšších forem psychologické manipulace, které se zaměřují na zmíněné světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady. Bylo by ji možno nazvat také mocí duchovna nebo snad magií slov.

Konceptuální moc tedy spočívá v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Jako moc tvoření slovem, alchymie slov, „musí“ být „chráněna“. DVTŘ uvádí: „Konceptualna moc sa realizuje v davo-´elitarnych´ socialnych systemoch na zaklade zasväteni, z vačšej časti klanovo-uzamknuto. Na rozpracovanie a použitie zodpovedajuceho terminologickeho aparatu je v kolektivnom podvedomi vyššich „elitarnych“ skupin uvaleny zakaz.“[23] Nastíněná teorie o šesti úrovních sociálního řízení a postavení informačně-mediální moci v rámci představeného hierarchického konceptu pomáhá pochopit, v jakém smyslu jsme ve válce a v jakém třetí světové válce. Válka v oblasti konceptuální moci nikdy nepřestává, protože svobodu myšlení nelze omezit. Různá intenzita boje je typická spíše pro nižší úrovně řízení. Představení DVTŘ by nebylo úplné, kdybych neupozornil na náboženské založení celé teorie, které má určitou přírodní nebo panteistickou povahu. Tomuto založení odpovídá i úvodní autorská poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“[24] Konceptuální moc sice v jistém smyslu patří všem, neboť ji není možno institucionalizovat (protože přístup k ní má každý natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení), avšak z povahy věci jsou jejími držiteli především filosofové, přestože tak často bývají nejužitečnějšími z idiotů.[25]

Pojem euroskepticismu

Konkrétní uplatnění konceptuální moci může být dobře ilustrováno na pojmu euroskepticismu. Klasické a drtivě převažující paradigma západního politického a politicko-filosofického diskursu nevystupuje z převládajícího dualistického schématu západního, euroatlantického myšlení. Politické strany bývají standardně klasifikovány jako eurofilní – pokud věří základním myšlenkám evropské integrace, anebo eurofobní – pokud některou z idejí evropské integrace kritizují. Eurofilní postoj bývá nazýván také eurooptimismem nebo europozitivismem; protikladný eurofobní pak europesimismem, euronegativismem nebo euroskepticismem.[26] Jednoduché dualistické rozčlenění bývá někdy dále precizováno na členění čtverné rozlišením umírněné a radikální varianty. V tom duchu například Paul Taggart[27] člení euroskepticismus na měkký a tvrdý. Obvyklý přístup se však omezuje na použití kritéria, zda strana podporuje všechny základní myšlenky evropské integrace. Je-li tomu tak, bývá strana označována jako eurofilní, není-li tomu tak (nejčastěji se objevuje neochota k ústupkům v oblasti omezení suverenity),[28] je označena za eurofobní.[29]

Filosoficky poučený anebo zdravým rozumem nadaný člověk přitom snadno nahlíží, že dualistické uchopení pozic, jež mohou být vůči otázce EU zaujímány, je liché. Ve skutečnosti pospolu stojí tři základní pozice: ta, která unii podporuje, ta, která ji odmítá, a ta, která ani jedno z předchozích stanovisek nezaujímá, protože váhá, vzdává se úsudku nebo je zvědavá na to, jak by to mohlo být. Toto třetí stanovisko je také ve shodě s etymologií výrazu skepticismus, neboť starořecké sloveso skeptesthai znamená dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit – nikoli odmítat, bát se nebo nenávidět. Starořecké přídavné jméno skeptikos znamená zkoumavý, tázavý, což jsou vlastnosti, které filosofie i zdravý rozum obvykle respektuje. Proč mají potom (euro)skeptici tak špatnou pověst? Skepticismus je někdy – v lidovém užití tohoto termínu, ale i v běžných mediích – chápán jako negativismus, zásadové odmítání všeho a čehokoli. U historických proponentů skeptické filosofie tomu tak ale zdaleka není – alespoň u těch slavných jako byli antičtí pyrrhonici nebo David Hume. Odmítání – například poznatelnosti nějakých spekulativních poznatků (nesmrtelnost duše, pravé dobro atp.) – bylo zmíněnými filosofy chápáno jako dogma (starořecké dogma má český ekvivalent tvrzení, názor) a skeptici byli velmi hrdi na to, že nejsou dogmatiky, tedy zastánci určitých (předem daných) tvrzení, proponenti určitých názorových stanovisek. Jako dogmatismus antičtí skeptici označovali nejen pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor (dogma), tedy i takový, že určitá oblast otázek je nepoznatelnou nebo nediskutovatelná.[30]

Dualistický primitivismus, na němž je založena aktuálně populární konceptualizace euro-unijních pozic, nutně vede k boji, z něhož není uniku, musí být setrvalý, a tak oslabuje své proponenty, aniž by jim jakkoli prospíval. Jak říká Manu, „nic nového pod sluncem“, neboť již Římané věděli, jak snadno panují, když své poddané rozštěpí. Pojmová trojice naproti tomu umožňuje syntézu, kompromis a kooperaci, tedy potenciálně posílení všech zúčastněných. Lze si přeci představit, že by se eurooptimisté, europesimisté i euroskeptici shodli na tom, že bude nejlépe uspořádat referendum, v němž se otázka vyřeší, a tak se jí nebude třeba permanentně vyčerpávat.

Stávající dualistické pojetí euro-unijních pozic je tedy výhodné pro stávající držitele moci, zatímco je nevýhodné pro ty, kterým by bylo třeba posílit, aby se jim nějaké moci dostalo. Dualismus, nikoli snad reálný, žitý, ale pragmatický, sugerovaný, tak můžeme přiřadit konzervativismu, nikoli radikálnímu, tedy takovému, který by usiloval o obnovení dávných tradic, nýbrž relativnímu, tedy usilujícímu o konzervaci momentálního stavu. Trojičná klasifikace je naproti tomu v radikálním smyslu pokroková, tedy umožňuje překonávání nedostatků stávajícího stavu, zatímco relativní pokrokářství, tedy takové, které usiluje o jakoukoli novost, jen aby bylo něco nového, eliminuje.

Závěr

Článek představil pojem konceptuální moci, jak je užíván v tzv. dostatečně všeobecné teorii řízení. Bylo předvedeno, že příklad pole možného užití konceptuální moci není těžké najít. Na příkladu pojmu euroskepticismu byl ukázán dualistický charakter obvyklé výchozí konceptualizace, s níž je k otázce možných postojů k problematice evropské integrace přistupováno. Předložená alternativní konceptualizace, jež byla charakterizována jako trojičná, ilustrovala, jak navzdory mnohým výhodám nemusí být určitá konceptualizace rozšířena, pokud nevyhovuje tomu, co by se dalo zkusmo označit jako „konceptuální poptávka“.

Má-li se občan ve společnosti, kde je uplatňována určitá moc, zodpovědně podílet na politickém i jiném rozhodování, je třeba, aby existenci této moci chápal v obecných obrysech i v konkrétních aplikacích. Na rozdíl od jiných typů moci – např. prostředků přímé likvidace -, které se uplatňují na jiných úrovních sociálního řízení, specifikem konceptuální moci je to, že je uplatňována stále. Řečeno slovy ruského autorského kolektivu: „ každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[31] Konceptuální poptávka – relativní snadnost přijímání určitého typu konceptu – tedy sice může být v určité míře implementována, současně nicméně platí, že má-li se ona poptávka prosadit, implementována být, takříkajíc, musí.

Literatura a další zdroje

103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928.

Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.

Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.

Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.

Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

Empiricus, S., Outlines of Scepticism, Cambridge 2000.

Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002.

Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006.

Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017.

Jefimov, V. A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/.

Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

Přísloví, in: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon (včetně deuterokanonických knih), Česká biblická společnost 1993.

Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.

Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia. Konsenzualne materialy naučneho kurzu Fakulty praktickej matematiky – procesov riadenia Sankt Peterburgskej štatnej univerzity (1997 – 2003) Vydanie s upresneniami z r. 2004, 2011, Sankt Peterburg 2011.

Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež: Mocný hrad Ruska 2004.

[1] Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

[2] Srv. Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002; Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003; Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.)

[3] Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

[4] Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

[5] Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

[6] Srv. Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

[7] Srv. Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

[8] Srv. Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

[9] Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006, s. 36.

[10] Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

[11] Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002, s. 272.

[12] Přísloví 24:5, In: Bible 1993.

[13] Srv. Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H.T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H.T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)

[15] Pro naše téma je zásadní práce Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011. Další materiály tohoto autorského kolektivu jsou v českém a slovenském jazyce dostupné na http://leva-net.webnode.cz/clanky-katalog/materialy-vp-sssr/.

[16] Nepřesvědčivé hypotéze o tom, že české „filosofické vědomí“, světonázor české společnosti, je ve významné míře formován ruskými tajnými službami, pojednávám v textu Jedenácté přikázání, černá filosofie a pravda mezi řádky, online, in: mezi břehy, URL:

https://tippelt.wordpress.com/2016/10/09/jedenacte-prikazani-cerna-filosofie-a-pravda-mezi-radky/

[17] Jedná se o debatní pořad, v němž populární ruský analytik mezinárodních vztahů odpovídá na dotazy diváků. S českými titulky online, URL:  http://leva-net.webnode.cz/videa2/v-pjakin/

[18] Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež:

Mocný hrad Ruska 2004, s. 76-7.

[19] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

[20] Tamt.

[21] Jedná se o 103. centrum civilně vojenské spolupráce a psychologických operací v Olomouci.

[22] Srv.: Základní definice PSYOPS, in: 103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

[23] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, s. 179.

[24] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.

[25] Srv.: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je významným prvkem demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento skrytý mechanismus společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země. Jsme ovládáni, naše mysl jsou modelována, náš vkus formován, naše ideje jsou nám vnukány, a to povětšinou lidmi, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem je naše demokratická společnost organizována. Rozsáhlá množství lidských bytostí jsou nucena spolupracovat, mají-li spolu žít ve hladce fungující společnosti.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37)

„Skoro v každém ohledu našich životů, ať už ve sféře politiky nebo obchodu, v našem společenském chování nebo etickém smýšlení, jsme ovládání poměrně malým počtem jedinců … kteří rozumí mentálním procesům a společenským vzorcům mas. Jsou to oni, kdo tahá za nitky, které řídí mysl veřejnosti, kdo zapřahá prastaré společenské síly a kdo vynalézá nové způsoby, jak svázat a vést svět.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37–38)

„Demokracie, má-li být připravena na moderní vědeckou válku, nutně opouští svou demokratičnost. Na současnou válku není žádná země vskutku dobře připravena, pokud není ovládána tyranem, který stojí v čele výborně vycvičené a dokonale poslušné byrokracie.“ (Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017, kap. Centralization and Decentralization)

[26] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

[27] Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

[28] Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

[29] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, Vol. 24(1) 30–43.

[30] Empirikus, Sextus, Náčrt pyrrhónství, I, 1., Orig. Pyrrhoneioi hypotypéoseis. Vycházím z anglického překladu Empiricus, S., Outlines of Scepticism, přeložili J. Annas a J. Barnes, Cambridge 2000. Orig. text k dispozici ve vydání J. Mau (vyd.), Pyrroneion hypotyposeon, Sexti Empirici Opera, sv. 1, Lipsiae 1963. Dostupný také slovenský překlad S. Empiricus, Základy pyrrhonskej skepsy, přeložil J. Špaňár, Bratislava 1984.

[31] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu

Leden 26, 2018 Napsat komentář

Lukáš Novotný a Hynek Tippelt

Shrnutí

Studie zkoumá možnosti filosofické interpretace euroskeptických pozic v současné politické diskuzi o Evropské unii. V nástinu seznamuje s počátky evropské filosofické skeptické tradice a s jejím oživením u vybraných postav novověkého myšlení. Hledá relevantní filosofické motivy použitelné k porozumění požadavkům euroskeptických hnutí a stran a jejich analogie ve stanoviscích, jež se objevují v současných politických debatách. S pomocí pojmů klasické skeptické teorie předkládá redefinici možných přístupů k problematice evropské integrace a srovnává ji se standardním politologickým pojetím.

Úvod

V současných diskuzích o projektu evropské integrace se jako perspektivně mohutně přítomná vynořuje pozice euroskepticismu.[1] Její sílící potenciál je v politologickém pohledu čten ponejvíce jako reakce na „ubírání“ kompetencí národním státům, ekonomické problémy spojené s jednotnou měnou a sociální konflikty, resp. jejich hrozby, vyvolané aktuálními migračními procesy.[2] Euroskeptická pozice nicméně z několika důvodů vyžaduje také intepretaci filosofickou. Zaprvé, euroskeptická hnutí mají silný axiologický a etický rozměr, profilují se jako obránci tradiční hodnot. K nim v jejich pojetí patří zejména potřeba silného státu, který bude jen minimálně (nebo nebude vůbec) regulován činností Evropské unie (případně se může skepse vůči tomuto supranacionalismu rozšířit i na jiné mezinárodní organizace) a který bude co nejvíce soběstačný. Vyznačují se také jistým konzervativním pohledem na atributy státu, kdy jeden ze znaků představuje také potřeba uzavřenosti a národní exkluzivity. V současné době se to projevuje zejména v podobě odmítání migrantů, což je typické pro většinu euroskeptických hnutí nebo politických stran, do značné míry také Svobodní v ČR či v Rakousku). Zdá se navíc, že tyto postoje a stále sílící kritika EU přináší těmto politickým subjektům podporu, jak je tomu například u českých Svobodných a jejich úspěchu v posledních eurovolbách (2014) nebo v případě posílení podpory rakouské FPÖ v týchž volbách. Podobně vidíme ve středoevropském prostoru nárůst strany Alternativa pro Německo, která zjišťuje stále silněji, že kritika EU jí přináší politické zisky. Neudiví přitom, že největší úspěchy tyto strany slaví ve volbách do Evropského parlamentu.[3]

Zadruhé, ideologové euroskepticismu často argumentují gnoseologicky, odvolávají se na nesouměřitelnost diskurzů příslušníků různých kultur a obtížnou komunikaci a vzájemnou informovanost mezi evropským lidem a vrcholnými unijními politiky. Kritika činnosti Evropské unie jde často ruku v ruce s již zmíněnou potřebou uzavřít se a bránit jakýsi ancien régime proti cizorodým vlivům, například migrantů. Vedle argumentů o neslučitelnosti kultur je vyvolávána představa „střetu civilizací“ a neschopnosti kulturní asimilace a interkulturního dialogu především v případě islámských kultur. Často je proto v kampaních volena velmi ostrá rétorika, doprovázená silnou grafikou. Tyto postoje jsou navíc v dnešní době stále silněji sdíleny i širší veřejností, což se zdá být důsledkem vyhrocující se migrační krize. Zejména v Německu se radikalizují části veřejnosti, dokonce i z politického středu, které za normálních okolností sklony k extremismu či radikalismu nemají. Například hnutí Pegida, v Drážďanech a Lipsku dnes již silné a sílící i v jiných městech, je typickým příkladem toho, co S. M. Lipset nazývá extremismem středu.[4] Pegida totiž vedle publika se sklony k extremismu stále více získává podporu i u širší veřejnosti. Lze očekávat, že z toho bude schopna profitovat právě euroskeptická síla Alternativa pro Německo, která se zejména v posledním roce značně zradikalizovala a opustila liberální kritiku EU směrem k přílišné radikalizaci a hlásá naopak uzavřenost, vystoupení z EU a odmítání uprchlíků.

A v posledku, pojem skepse odkazuje k filosofické tradici, jež je v našem kulturním okruhu nejpozději od raného novověku jednou z nejdůležitějších alternativ, kterou mnozí významní filosofové pokládali za nutnou buďto přijmout, anebo se s ní argumentačně vyrovnat.[5] Pojem euroskepticismu proto tato studie „vsazuje“ do skeptické tradice filosofického myšlení a zkoumá, k jakým politickým konotacím nás může filosofický pojem skepse při snaze o intepretaci euroskepticismu navést. Stať se pokusí z nové perspektivy objasnit spojitost euroskepticismu s tradicionalismem a iracionalitou, jež jsou v různé intenzitě v řadě případů euroskeptických politických stran přítomny. Cílem stati je odpovědět na otázku, jak je pojem euroskepticismu „napojen“ na tradici filosofického myšlení a jak může filosofické chápání skepse napomoci k pochopení současných euroskeptických postojů.

Souvislost filosofického skepticismu a politického myšlení byla tematizována v řadě historicko-politologických studií. Mnoho autorů se zaměřilo na skeptickou politickou filosofii Davida Huma. Např. Steven J. Wulf se v článku The Skeptical Life in Hume’s Political Thought vyrovnává s otázkou, jak je možné, že je skeptik Hume často identifikován jako jeden z prvních představitelů moderních politické vědy.[6] Dovozuje, že Humova pozice umírněného skepticismu, která bude blíže objasněna v následující kapitole, vede k praktickým důsledkům zahrnujícím liberální politické maximy, jejichž smyslem je zmírnění politických konfliktů. John Christian Laursen srovnává politické postoje skeptických filosofů napříč dějinami. V jeho výkladu se ukazuje, že souvislost Humova skepticismu a politické filosofie byla umožněna tím, že Hume ustoupil od radikality tzv. pyrrhonistické skepse, zastávané spíše antickými než novověkými mysliteli.[7]

Náš přístup k tématu je méně deskriptivní a analytický, neboť je veden snahou o prozkoumání systematického vztahu mezi filosofickou skepsí a euroskeptickým postojem. Domníváme se, že pojem skepticismu, jenž se dostal do současných politických debat, je jen jedním z mnoha poukazů na to, že křehkost naší doby vyžaduje filosofickou oporu. Jiným takovým příkladem může být v nejrůznějších kontextech frekventovaný pojem změny paradigmatu. Z oblasti filosofie vědy se tento pojem rozšířil všemi směry od fitness po design. Nabízí se, že duchovní nouze a hodnotová a gnoseologická desorientace současnosti vygradovala natolik, že ji už nepociťují jen filosofové a další „profesionálové ducha“. Je-li taková diagnóza duchovní propasti současného západního člověka správná, ocitáme se v situaci naléhavé společenské poptávky po filosofické opoře. Tímto příspěvkem chceme proto podpořit debatu o relevanci filosofického rozměru politologie a poskytnout reálné filosofické těžiště debatám o euroskepticismu. Naším záměrem je nabídnout vyjasňující úvahy o pojmu skepticismu a jeho možné aplikaci na konkrétní politickou skutečnost projektu evropské integrace.

Filosofický pojem skepse

Zárodky skepticismu bývají kladeny do helénistického období a připisovány Pyrrhónu z Élidy. Několik staletí rozmachu skeptické filosofie bylo v našem kulturním okruhu následováno významným odmlčením, ukončeným až v šestnáctém století, kdy se rozšířil pozdní text Sexta Empirika Náčrt pyrrhónství.[8] Dějinný význam obnoveného zájmu o skeptické úvahy fixoval slavný historik filosofie Richard Popkin, když navrhl rok vydání latinského překladu Sextova textu (1562) chápat jako datum počátku novověkého myšlení.[9] Skepticismus byl plejádou myslitelů, jako byli Michel de Montaigne, René Descartes nebo George Berkeley, vnímán hlavně jako výzva, vyrovnání s níž věnovali podstatnou část svého filosofického úsilí. Moderní filosofie se v tomto pojetí ustavila do značné míry jako reakce na „útok“ skeptiků. Máme za to, že ve skutečnosti sílících euroskeptických hlasů je možno zaslechnout analogický obrat k filosofii, resp. společenskou poptávku po něm. Věříme, že se takové tvrzení může zdá mnohým dost překvapivé. Nicméně pohlédneme-li do dějin evropského filosofického myšlení, skutečně těžko popřít, že počínaje novověkem to byl právě skepticismus, co nejčastěji podněcovalo k nejvýznamnějším filosofickým výkonům. Ostatně, jako skeptik byla někdy chápána i prototypální postava evropských filosofických dějin, Sókratés.[10] Skepticismus tedy zdaleka nemusí ústit v destrukci, rezignaci nebo bezradnost. Může být naopak výzvou, mobilizující to nejsilnější v tom, kdo mu chce vzdorovat, překážkou, která posílí.

Domníváme se, že pro filosofickou debatu o euroskepticismu je klíčové vyjasnění rozdílu mezi skepticismem a odmítáním (negativismem). Jak zdůrazňuje nejvýznamnější zdroj našeho poznání antického skepticismu Sextus Empirikus, skepticismus není filosofií ve smyslu názorového systému, ale spíše jeho opakem. Není soudem o povaze reality nebo souborem takových soudů, nýbrž je stanoviskem zdržení se úsudku – epoché.[11] Z toho důvodu byli skeptikové někdy nazýváni také efektiky (vzdávající se, rozuměno úsudku, tedy v úsudku zdrženlivými).[12] Původ slova skepticismus je v latinském výrazu scepticus – příznivce skeptické filosofické školy – který je odvozen od řeckého přídavného jména skeptikos – zkoumavý, tázavý – vztaženého ke slovesu skeptesthai – dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit. Výrazem skeptikoi – zkoumatelé – se označovali Pyrrhónovi stoupenci. Skepse – skepsis – pak znamená zkoumání, nikoli pochybnosti ve smyslu odmítání nebo apriorní nedůvěry. Skepsí – na rozdíl od skepticismu – nazvěme tedy zkoumavé váhání, týkající se určitého soudu o něčem, skepticismem pak teorii, jež je na skepsi založena nebo ji zdůvodňuje. Z praktického hlediska je přitom nejdůležitější částí skeptické teorie návrh, jak řešit „rozhodovací nouzi“, jež z onoho váhání plyne.

Protikladem skepse není pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor – řecky dogma – na danou problematiku. Všechny ostatní filosofy proto antičtí skeptici označovali jako dogmatiky, mezi něž spadají i ti, kdo určitou oblast otázek pokládají za nepoznatelnou nebo nediskutovatelnou, agnostici a relativisté.[13] Podle radikálních skeptiků je volba mezi skepticismem a dogmatismem základní filosofickým rozhodnutím, otázkou, již není možno obejít, leda snad přehlédnout. V tomto smyslu píše Blaise Pascal: „Toť zjevná vojna mezi lidmi, které se musí každý zúčastniti a nezbytně se postaviti buď na stranu dogmatismu, nebo pyrrhonismu; neboť kdo by mínil zůstati neutrální, byl by v pravém smyslu slova pyrrhonik.“[14] Analogické pojetí neslučitelnosti proevropských a euroskeptických postojů dochází v současnosti převahy. Zatímco například v době Nečasova předsednictví bylo v ODS křídlo, jež členství v EU odmítalo, nakonec převážila pozice reprezentovaná Mirkem Topolánkem, který euroskeptiky proklínanou Lisabonskou smlouvu protlačil. Nicméně čím více se EU rozšiřuje a čím více kompetencí a pravomocí přebírá, tím více je kritizována a tím více se polarizují názory na ní. Ostatně euroskepticismus je v reálné politice relativně nový jev, jehož vznik je spojený v podstatě až s devadesátými lety.

Ve svých důsledcích snad zbytečně ostrý protiklad skepticismu a dogmatismu obrušuje David Hume svým dvojím rozlišením typů skepticismu – předchůdného (předpojatě nedůvěřivého), následného (zkušeností a úvahami poučeného), přehnaného (nekompromisního a ve svých důsledcích paralyzujícího) a umírněného (prakticky výhodného). Jakkoli pyrrhonismus, který je přehnaným předchůdným skepticismem, pokládá za jedinou pravou filosofii, jako prakticky použitelný výtěžek skeptických úvah navrhuje stanovisko umírněného skepticismu, který je v jeho Zkoumání o lidském rozumu uveden jako post-filosofická pozice následující po pyrrhonistické filosofické krizi.[15] Jak píše Zuzana Parusniková, Hume tímto termínem zachycuje možnost „usměrňovat skeptické pochybnosti zdravým rozumem a současně si uvědomit slabosti a meze racionality … Nejedná se tedy o to, že by skepticismus mohl být vyvrácen prostředky rozumové reflexe, ale o působení jiné mocnosti, která však vede rozum k přehodnocení svých ambicí.“[16] Humova terminologie připomíná  Taggartovo rozlišení měkkého a tvrdého euroskepticismu. Filosofická interpretace Taggartova měkkého euroskepticismu jako aplikace Humova umírněného skepticismu by mohla skýtat dvě výhody. Jako striktně vzato ne-filosofická pozice je mimo skeptické pole napadnutelné běžnými námitkami uváděnými „dogmatiky“ proti skeptikům, relativistům a „sofistům“. Hlavní proti-skeptické argumenty včetně těch dnešních lze redukovat na to, že skeptik popírající pravdivost každého tvrzení současně předpokládá, že jeho vlastní skepse je pravdivá, a tedy sám sebe vyvrací. Již Kléméns Alexandrijský, žijící přibližně v téže době jako „nejzachovalejší“ antický skeptik Sextus Empirikus, pokládal všeobecnou skepsi za nemožnou, protože nárokuje pro sebe to, co obecně neguje, totiž pravdivost. Problém se skepticismem, stejně jako relativismem a podobnými směry, tak má být rozřešen prostou aplikací principu sporu. Nebyl-li by terčem skeptika mimo jiné právě tento princip, sypal by si skeptik popel na hlavu. Humův umírněný skepticismus není tímto stylem argumentace v nejmenším ohrožen, protože spolu s ambicí být filosofem se Hume osvobozuje z povinnosti dostát filosofickým požadavkům racionální zdůvodněnosti, konsistence a bezrozpornosti. Vedle jakési „filosofické imunity“ je možno umírněnému skepticismu připsat ještě druhou výhodu. Umírněný skeptik nezpochybňuje to, co pokládá za naše základní přesvědčení – vrozené, přirozené, nebo zdravě rozumné zásady – ale zaměřuje se spíše na jejich „nadstavbu“. To také skeptiky vede, píše Hume, „přirozeně k větší skromnosti a zdrženlivosti a zmenšovalo by to jejich ješitné mínění o sobě a jejich zaujetí proti odpůrcům.“[17]

Úskalí skepticismu

Přidržíme-li se antické verze, skeptická argumentace vychází z mnohostrannosti každé otázky a z toho, že každá teze má svou antitezi. Přijmout jakoukoli z nich by znamenalo upřednostnit ji nad jinou, což nelze, protože by to znamenalo řešit spor, do něhož jsme zapleteni. Různé pohledy, názory nebo interpretace se tedy vyznačují isosthenií – z řeckého isostheneia – rovnomocností, rovnocenností nebo stejnou přesvědčivostí. Isosthenie je pak podle skeptiků bezprostřední logickou i psychologickou příčinou epoché – vzdání se úsudku, jehož praktickou realizací je skepse jako pokračování ve zkoumání.[18] Doprovodem ztráty „dogmatického“ přesvědčení a pokračování ve zkoumání je jistý nadhled – přestávám některým věcem intenzívně stranit, tedy získávám od nich odstup, nebo se o to alespoň snažím. Odstup má za následek ataraxii (z řeckého taraché, česky neklid) a ta vede ke štěstí.

Lze si všimnout holistických motivů ve skeptické argumentaci. Každou věc lze vnímat z mnoha úhlů, více smysly, smysly jiného zvířete, lze ji chápat, snít o ní atd. Nic nestojí izolovaně, a tak si nemůžeme být jisti, nakolik jsme popis a výklad jakékoli věci vyčerpali. Navíc jsme k problematice, již řešíme, sami vztaženi, což nás zneschopňuje v roli objektivního pozorovatele. Ukazuje se, že skeptická gnoseologie souvisí s holistickou ontologií. To má své důsledky pro to, jakým způsobem si lze představit politickou realizaci skeptického postoje odporujícího dogmatismu.

Skepticismus se váže k iracionalismu, naturalismu a eudaimonismu. Jestliže skeptik usiluje o to podržet filosofické stanovisko vzdání se úsudku, vyvstává pro něj obtížná situace, čeho se držet ve svém praktickém rozhodování. Na absurditu skeptického postoje jako praktického východiska narážely již antické anekdoty, jež hovořily o tom, jak Pyrrhón, věrný svým zásadám neukvapovat se v přijímání zpochybnitelného postoje, neuhýbal vozům či jiným překážkám, nebo jak vyšel vstříc smečce divokých psů odmítaje „naivní víru“ v to, že by ho mohli pokousat.[19] Jak píše David Hume, skeptik jako člověk jednající bez toho, aby měl na věci jakýkoli názor, je „absurdní tvor“,[20] neboť jen co hodlá opustit salon, v němž nad čajem filosofuje, je nucen spolehnout se na běžně přijímané poznatky tím, že z místnosti se vychází dveřmi, počínaje. Nebo slovy Pascala: „Co tedy učiní člověk v tomto postavení? Bude pochybovati o všem? Bude pochybovati, zdali bdí, zdali ho někdo trhá kleštěmi nebo pálí? Bude pochybovati, zdali pochybuje? Bude pochybovati, zdali jest? Není možno dospěti až sem; a já mám za jisté, že nikdy nebylo skutečně dokonalého pyrrhonika. Příroda přispívá bezmocnému rozumu a brání mu zaběhnouti až sem.“[21] Skepticismus sice může být filosoficky neprůstřelný, ale jako stanovisko jednající bytosti je nesmyslný. Z těchto důvodů již Aristotelés podotkl, že ani skeptici sami sebe neberou vážně.[22]

„Rozhodovací nouzi“ (praktickou bezradnost), k níž skeptická pozice vede, je možno řešit – a v dějinách skepticismu byla řešena – vícero způsoby:

  • Sextus Empirikus doporučuje nechat se vést obecnými zvyklostmi.[23] Podobné stanovisko zastával i René Descartes.[24] Nazvěme takové stanovisko tradicionalismem.
  • Michela de Montaigne jeho skepticismus přivedl k posílení náboženské víry.[25] Takové řešení označme jako fideismus.
  • David Hume byl toho názoru, že skepticismus stejně jakékoli jiné racionální stanovisko má prchavou váhu ve srovnání s vášněmi, kterými nás vybavila přirozenost.[26] Tento způsob opuštění bezbřehé skepse nazvěme naturalismem.
  • Na pomezí fideismu a naturalismu se nachází Blaise Pascal: „Co tedy učiní člověk v tomto postavení? Bude pochybovati o všem? … Kdo rozmotá tuto spleť? Přirozenost mate pyrrhoniky, rozum dogmatiky. Co si tedy počnete, ó lidé, kteří svým přirozeným rozumem pátráte, jaký jest váš skutečný stav? Nemůžete uniknouti žádné z těchto sekt, ani setrvati v žádné. Poznej tedy, pyšný, jakou záhadou jsi sám sobě! Pokoř se, bezmocný rozume; umlkni, mdlé stvoření; věz, že člověk člověka nekonečně přesahuje, a pouč se od svého pána o svém pravém stavu, jehož neznáš! Slyš Boha!“[27]

Všechny tyto tři způsoby a jejich kombinace můžeme označit jako formy iracionalismu.[28] Skeptik zjišťuje, že rozumově je v dané situaci (stejně jako v každé jiné) bezradný, a že mu nezbývá než nechat se vést něčím jiným. Není nám známo, že by se v dějinách vyskytl filosof, který by se hlásil ke skeptické tradici a který by jako řešení „rozhodovací nouze“ doporučoval nechat rozhodování na druhém, který je mocnější, nicméně logicky zde taková možnost je. Skepticismus tedy obvykle vede k nějaké formě iracionalismu a není vyloučeno, že může vést také k autoritářství ve smyslu požadování autority, jež by ukázala směr, jímž je třeba se ubírat. V tomto potenciálním „autoritářském řešení“ můžeme shledávat jisté nebezpečí, jež s sebou skeptický styl uvažování nese. Bezradnost, do níž skeptika jeho argumenty vrhají, může být tak nesnesitelná, že se jeho zprvu tolerantně skeptický odstup od nejrůznějších dogmat převrátí v zoufale horečné přidržování se čehokoli, co nabízí potřebnou stabilitu. Možná, že tato logika osvětluje, proč jsme v současnosti svědky jistého nahrazování postmoderního relativismu a budování tolerantní společnosti fundamentalismem, náboženským nebo nacionalistickým radikalismem.

Euroskepticismus a eurodogmatismus

Pokud aplikujeme tradiční filosofický protiklad skepticismu a dogmatismu na otázky politických postojů k EU, docházíme ve vztahu k běžným pojmům k mírnému posunu. Pozorujeme navíc také posun i vzhledem k jiným disciplínám, které se věnují euroskepticismu, zejména k politologii. Standardně odlišujeme například eurofilní politické strany, které věří základním myšlenkám evropské integrace. Ty pak můžeme rozdělit do dvou základních oblastí: na institucionální kooperaci na základě sdílené suverenity a na nutnost integrovat ekonomické trhy, vůči nimž dnes díky postupující globalizaci zdánlivě není alternativa. Naopak eurofobní politické strany vystupují jako oponenti a kritici celistvé ideje evropské integrace. Podle Kopeckyho a Mudda[29] postačuje to, když strana nepodporuje třeba jen jednu ze základních myšlenek evropské integrace (nejčastěji je to neochota k ústupkům v oblasti omezení suverenity) k tomu, abychom ji mohli označit za eurofobní. Politologie a zejména sociologie se vedle různých typologizací „tvrdosti“ či „měkkosti“ euroskepticismu snaží vysvětlit to, proč jednotlivé politické strany zastávají eurokritické postoje. V relevantní literatuře pro to nejčastěji nalézáme řadu ideologicko-programatických a strategicko-taktických faktorů.[30] Hned několik teoretiků[31] argumentuje tím, že euroskepticismus a jeho výskyt můžeme vysvětlit především strategickými faktory, které mají co do činění s postavením dané politické strany v rámci stranického systému (např. jestli je strana v politickém centru nebo na periferii, jestli je ve vládě nebo v opozici atd.).

Euroskeptik ve filosoficky věrném smyslu je ten, kdo odmítá pokládat za hotovou každou konstrukci určení Evropské unie, její institucionální strukturu, rozhodovací mechanismy atd. Všechny podobné otázky pokládá za dosud nevyřešené a upozorňuje na nutnost dále se jimi zabývat. S pohledem, který zaujímají politologové a odborníci na evropskou integraci, zejména Paul Taggart, který je dnes nejcitovanějším teoretikem euroskepticismu, se zde předkládaná koncepce překrývá, ale jen z části. Podle Taggarta jde v případě euroskepticismu o myšlenky nahodilé nebo kvalifikované opozice, stejně tak jako přímé a nekvalifikované opozice vůči procesu evropské integrace.[32] Klasikové filosofického skepticismu však trvají na tom, že jejich pozice není odmítavá, nýbrž neutrální, že není odsudkem, nýbrž vzdáním se úsudku. Do opozice vůči euroskepticismu pak můžeme postavit pracovní pojem eurodogmatismu. Eurodogmatik je v tomto pojetí každý stoupenec určité evropské ideologie jakožto souboru přijatých postojů, ať už má k myšlence jednotné nebo spojené Evropy pozitivní nebo negativní vztah. Euroskepticismus ve smyslu odmítavého postoje vůči evropské integraci, resp. eurofobie, by ve shodě s naznačeným pojmovým posunem, který vychází z tradiční skeptické filosofické terminologie, bylo lépe nazývat euronegativismem (a jeho radikální variantu europesimismem). Analogicky, „pro-evropský“, euro-filní postoj by bylo v tomto konceptu vhodné označit jako europozitivismus (a jeho radikální variantu jako eurooptimismus).

Nabízí se otázka, jaký je věcný smysl konceptualizace usilující o to, aby byl pojem euroskepticismu v představeném smyslu „filosoficky čistý“, tedy aby odpovídal jednak své etymologii, jednak filosofické tradici skepticismu, s níž je slovně spjat. Důvody pro takovou „rigorozitu“ mohou být následující:

  • Euroskeptická hnutí z valné části požadují uskutečnění referenda, na jehož základě by byla otázka dalšího osudu Unie, resp. vztahu země, kterou zastupují, k Unii, řešena. To je často jejich odpověď na Evropskou unii, s jejímž zaměřením nesouhlasí. Neprosazují tedy svůj „pesimismus“ nebo „negativismus“ dogmaticky, nýbrž jsou otevřeni různým možnostem, jak vztah Unii a národního státu do budoucna formovat. To alespoň napovídá filosofický rozměr euroskepse. V praxi je to spíše jinak: euroskeptici prosazují sice přímou demokracii a referenda, ovšem s jasnou vidinou oslabit vliv Unie na svůj stát.[33]
  • Euroskepticismus ve filosoficky striktním smyslu (prozatímního) vzdání se úsudku o otázkách souvisejících s EU by mohl být „třetí stranou“ umožňující obnovu „zamrzlé“ politické diskuze.
  • Dle mínění mnoha důležitých postav dějin evropské filosofie je skepticismus jedinou pravou filosofií,[34] anebo klíčovou součástí metody získání pravého poznání.[35] S ohledem na to, že součástí smyslu EU je uchování a rozvoj evropské kulturní tradice, bylo by nerozumné obětovat možnost politické aplikace jednoho z jejích stabilních prvků ve prospěch zjednodušeného užívání pojmů.

Základní rozdíl mezi tím, co zde označujeme jako euroskepticismus a eurodogmatismus, nespočívá v názorové odlišnosti vztahující se k tomu, zda EU je dobrý nebo špatný projekt, resp. nakolik a v čem, jako spíše v odlišném přístupu k vlastním názorům nebo stanoviskům. To je zcela osobitý pohled na tuto problematiku a významné obohacení současných přístupů k euroskepsi. Skeptik trvale usiluje o další kritiku formulovaných stanovisek a aktivně vyhledává argumenty zpochybňující jejich platnost. Připomeňme si Michela de Montaigne, jenž svým esejem na obhajobu Raymunda ze Sabundy[36] reagoval na čerstvý latinský překlad Sextových Hypotypóz (1562) a postavil se jím na počátek mohutné vlny obnoveného zájmu o skeptickou filosofii na počátku novověku. Jako své heraldické motto užíval otázku „Co vím?“[37] Rozumíme tomu jako radikálnímu úsilí o zdržení se úsudku, jako snahu neustoupit ani o píď z požadavku nepřijímat ukvapeně jakákoli dogmata. Jestliže jádro skeptického postoje vlastně není možno adekvátně charakterizovat tvrzením, ale spíše otázkou, je zřejmé, že zájem euroskepticismu se bude soustředit na problematiku získávání informací a rozhodovací procedury.

Skeptická krize a její řešení

Navrhovaná redefinice euroskepticismu jako váhavé, nikoli odmítavé, pozice umožňuje přímočařejší zdůvodnění požadavku referenda, s nímž se setkáváme u euroskeptických stran a hnutí. Výše bylo řečeno, že smyslem skepse v pojetí jejích klasiků je osvojení si epoché, vzdání se úsudku. Ukázalo se, že to neznamená snahu o to nemyslet si nic, ale že jde spíše o krok, jenž „adepta“ navádí k docenění tradice, víry nebo přirozenosti. Skeptik rozhodně není anarchistou ve smyslu přesvědčení o tom, že žádná pravidla neplatí a možné je všechno. Taková interpretace skeptického postoje by odpovídala zmíněným anekdotám o tom, jak Pyrrhóna pokousali psi, když natolik nedůvěřoval svým smyslům, že vstoupil doprostřed divoké smečky. Pyrrhón se nicméně dožil téměř devadesáti let … [38] Anarchismus by se dal možná uvést v analogii s tzv. pyrrhónskou krizí[39] jako s určitým zneschopněním řešit jakékoli jiné problémy než to, jak získat jistotu. Tento termín uvedl v oběh Richard Popkin a mínil jím reakci raně novověkých filosofů na znovuobjevení textů antického pyrrhonisty Sexta Empirica.[40] Paralyzující propadnutí skeptickému zmatku je ale nutně dočasné. Někteří skeptici opouští radikální postoj úvahami o pravděpodobnosti, jiní radí nechat se vést tradicí a zvyklostmi. Další tvrdí, že na intelektuálním postoji nezáleží, protože vždy převládnou přirozené sklony. Jak by vypadala politika poté, co projde, a možná jí prochází, pyrrhónskou krizí? Jak se uskutečňuje politická epoché?

Vhledem k tomu, že skeptický postoj znamená nepřisvojovat si držení pravdy, ale pátrat po ní, nabízí se, že věrně skeptická politika se realizuje podporou přímé demokracie. Výše jsme poukázali na to, že řešení „rozhodovací nouze“ spočívá pro klasicky filosofické skepse nejčastěji v obratu k tradici, víře nebo přirozenosti. Zkušenost s praxí referend naznačuje, že od rozšířeného využívání prostředků přímé demokracie by bylo možno očekávat obrat právě tímto směrem. Z  autenticky skeptického filosofického hlediska je taková praxe legitimní. Skeptik si všímá různosti pohledů a stanovisek, ze své kritiky nic nevyjímá a v tom smyslu na všechna stanoviska pohlíží jako na stejně významná. Tím je v souladu s naznačenými holistickými předpoklady své ontologie, protože neodmítá podíl žádné části skutečnosti na jejím celku. Nepočítá s představou ontologické hierarchie nebo nějakou formou dualismu, a tak pokládá všechny části celku za rovné v jejich přístupu v pravdě. V hledání odpovědi na své otázky, zastřešené tou výchozí „Co vím?“, by tedy pátravě bádající skeptická politika doceňovala význam každého jedince, spočívajícím v jeho specifické otevřenosti onomu přístupu danému jeho schopnostmi, zájmy a zkušenostmi. Nepostupovala by naslepo, jak by naznačovala ona pyrrhónská anekdota, ale její holistická východiska by ji dovedla k prozkoumání možností přímé demokracie jako nejlepšího prostředku, který se nabízí k využití rozhodovacího potenciálu nejširšího množství zúčastněných.

Proti smysluplnosti referenda jako prostředku získání pravdivého obrazu vůle lidu by mohla být vznesena námitka analogická skeptickému argumentu nekonečného regresu. Podle tohoto argumentu není pravdivost žádného výroku zdůvodněna, dokud nejsou zdůvodněny všechny jeho premisy. Vzhledem k tomu, že ke zdůvodnění každé premisy je třeba vytvoření dalšího argumentu, který je však možno jako platný přijmout jen tehdy, jestliže všechny jeho premisy jsou zdůvodněny, a že bychom takto mohli postupovat donekonečna, není pravdivost žádného výroku v žádném okamžiku zcela zdůvodněna. Na politické rovině tomu odpovídá skutečnost, že každé referendum může probíhat jen v určitém okamžiku, resp. časově omezeném horizontu, a přitom jeho výsledky by měly být závazné i pro budoucnost. Nelze tedy nikdy s jistotou tvrdit, že výsledky referenda pravdivě vypovídají o tom, jaká je aktuální vůle lidu.

Logicky se zdá argument nekonečného regresu neprůstřelný. Otázkou je nicméně vhodnost jeho praktické aplikace. Vzhledem k tomu, že je možno uplatnit jej na jakýkoli výrok, je jeho praktická využitelnost pochybná, protože v našem jednání se bez určitých východisek a přesvědčení neobejdeme. Pouze radikální skepticismus, který Hume nazývá přehnaným, by na argumentu nekonečného regresu „bazíroval“. Umírněný skeptik, který bere v úvahu praktickou nutnost rozhodování, se spokojí určitou mírou pravděpodobnosti, neboť spoléhá na přirozenost a zdravý rozum. Ty naznačují, že politická vůle se jen těžko může každým okamžikem podstatně měnit, a proto lze předpokládat, že do určité míry je výsledek referenda i do budoucna pravdivý – pokud jde o to, nakolik odráží vůli lidu. V souladu se skeptickým, neustále pochybujícím, východiskem by referenda měla být pořádána, nakolik to technické prostředky dovolí, co nejčastěji, nicméně radikální skepticismus zpochybňující validitu jakéhokoli referenda je nutno z praktických důvodů odmítnout.

Vedle požadavku na využívání přímo-demokratických procedur (lidové iniciativy, referend nebo odvolatelnosti politiků) se u euroskeptiků setkáváme často se stížnostmi na nedostatek transparence. Volání po transparenci – tedy veřejnosti a dostupnosti – všech známých informací relevantních pro rozhodování veřejných záležitostí je v kontextu filosofického pojmu euroskepticismu srozumitelné jako aplikace ideje rovného přístupu k pravdě, jež plyne z holistické ontologie, jejíž souvislost se skeptickou gnoseologií byla výše nastíněna. Skeptik vychází z toho, že neví, ale existenci pravdy a její poznatelnost nepopírá, a tak nepřestává zkoumat a v jeho otevřenosti není apriori diskvalifikován žádný úhel pohledu Z tohoto hlediska je oponent přímé demokracie a transparence ve větší nebo menší míře agnostikem, který popírá možnost přístupu k pravdě větší nebo menší části politického těla.

Specifika filosofického přístupu k euroskepticismu

Tato stať ukázala, že euroskepticismus je interdisciplinárně identifikovatelný problém, kterým se vedle řady sociálně-vědních oborů věnuje, resp. by se mu měla věnovat také filosofie. Filosofický přístup k euroskepticismu je přirozeně odlišný od politologického, který se nejčastěji soustředí na měření intenzity výskytu euroskeptických myšlenek, zjišťování míry společenské nebezpečnosti, kritiku nesouladu se zahraničně-politickou orientací země atd. Na základě historicko-filosofických poznatků o skeptické tradici jsme dospěli k interpretaci euroskepticismu, jež se od obvyklé politologické koncepce dosti liší.

Skepse ve filosofické tradici je chápána především jako opak dogmatismu. Zatímco dogmatismus je nekritický a vyznačuje se jistou neměnnou interpretační pevností, je skeptik naopak někdo, kdo pochybuje, přemýšlí a je otevřený změnám. Filosoficky poučený euroskepticismus, navazující na více než dvoutisíciletou tradici filosofické skepse, by bylo možno nazvat radikálním (tedy ke-kořenům-jdoucím) euroskepticismem, který se v několika podstatných ohledech lišil od toho euroskepticismu, jemuž v současnosti roste popularita a který by bylo možno nazvat populistickým či povrchním. Zatímco nyní populární euroskepticismus prosazuje obranu tradičních hodnot převážně z populistických důvodů, radikální euroskepticismus by mohl „návrat ke kořenům“ zdůvodnit filosofickou nutností poskytnout axiologicko-etickou oporu pro praktické rozhodování v situaci otevřených pochybností o smyslu a perspektivách euro-unijního projektu.

Euroskeptik ve výše definovaném smyslu může, ale nemusí být proti myšlence evropské integrace. Pokud je jejím oponentem, a je tedy euroskeptikem v běžném politologickém slova smyslu, pak nikoli proto, že by předem odmítal její hodnoty, ale proto, že se mu její podmínky zdají být v nesmiřitelném rozporu s  idejemi rovného podílu na skutečnosti a rovného přístupu k pravdě. Národní úroveň preferuje nikoli proto, že by dogmaticky upřednostňoval vlastní omezené stanovisko (ekonomické, národní nebo sociálně politické), ale proto, že se domnívá, že v rozměru evropské integrace nelze uplatnit zásady dostatečně zdrženlivé a otevřené skeptické politiky.

Skeptik, který se k otázce sjednocování Evropy staví váhavě a nemá v ní jasno, se buďto domnívá, že i na mnohonárodní úrovni bude demokratický deficit překonán (a transparentní a přímo-demokratická politika možná), anebo se vzdává úsudku a podstupuje experiment. Případnou možnost vyvolání referenda o vstupu nebo setrvání v Unii nebo jiné formy přímé demokracie podpoří nikoli proto, že by se domníval odhadnout jejich výsledek, ale proto, že pokládá kohokoli jiného za stejně kompetentního jako sebe sama. To je jistý legitimizační argument pro některá dnešní euroskeptická hnutí. Je to však argument víceméně teoretický, neboť nelze například politickým subjektům, jako je český Úsvit, německá Alternativa pro Německo nebo například rakouská Svobodná strana, podsouvat to, že preferují referenda proto, aby nakonec případně přijali to, že většina země chce v EU zůstat. Jejich pozice je z tohoto hlediska dogmatická.

Euroskepticismus nemusí automaticky EU bořit nebo narušovat integrační proces, ani o to usilovat. Kdo by například požadavek referenda o setrvání v EU interpretoval jako euro-negativismus nebo euro-pesimismus, předjímal by výsledek takového referenda. Ve smyslu metodické skepse může vést totiž kritické prověření základů jednoty také ke zpevnění její stavby. Potřeba takového prověření sice prozrazuje nejistotu, ta ale není ničím novým a nelze ji porazit jinak než právě oním prověřením. Euroskepticismus navíc nezaniká v případě žádného výsledku, protože v jeho logice je pravděpodobnost potřeby další revize rozhodnutí.

Euroskepticismus založený na kritice demokratického deficitu může být tedy chápán nikoli jako snaha o oslabení jednoty, ale jako úsilí o prozkoumání jejích možností, mezi nimiž by využití prostředků přímé demokracie nemělo zůstat opomenuto. O tom, nakolik je nebo není skeptický postoj uzavřenou intelektuální záležitostí a zda může být společensky prospěšný, svědčí například to, že Pyrrhónovi jeho rodné město prokázalo takovou poctu, že kvůli němu odhlasovalo všem filosofům osvobození od daní.[41]

Iracionální poloha diskursu „reálně-politického“ euroskepticismu, projevující se např. apelem na emocionálně citlivá, pomíjivá a nahodilá témata, potvrzuje věcnou spjatost skeptické pochybnosti vůči možnostem racionality a příklonu k jejím iracionalistickým řešením. Identifikovali jsme tři základní polohy, z nichž jde k řešení „rozhodovací nouze“, resp. skeptické krize přistupovat: fideisticko-religiózní, naturalisticko-nacionalistickou, a tradicionalisticko-konzervativní.

Ve srovnání s obvyklým politologickým pohledem tak filosofická intepretace euroskepticismu vede k jeho pozitivnějšímu hodnocení. Euroskeptický postoj umožnuje vnímat jako pochybovačnost o evropské integraci a o dnešní podobě Evropské unie, ovšem tato pochybovačnost je interpretována jako důležitá podmínka pozitivních změn EU a jejího fungování.

Závěr

Studie vyšla z potřeby filosofické interpretace euroskepticismu zdůvodněné třemi ohledy: axiologicko-etickým rozměrem euroskepticismu, jeho gnoseologickým rozměrem, a bohatstvím tradice filosofické skepse, jež je ideology euroskepticismu dosud opomíjeno. Otázku, proč k tomu opomíjení dochází, jsme ponechali stranou, neboť jsme zde chtěli především vytyčit pole, v němž by se propojení euroskeptických myšlenek s tradicí skepticismu mohlo odehrávat. Ukázali jsme, že spojení euroskepticismu s iracionalismem není nutno chápat jako náhodný výsledek populistických záměrů, ale že iracionalismus je spíše podstatným atributem „zkoumavě váhavé“ povahy každého autenticky skeptického stanoviska.

Poté, co jsme objasnili rozdíl mezi skepticismem a negativismem a nastínili jsme obrysy klasické skeptické argumentace a sebe-definice, ukázali jsme možnost a možné výhody analogického chápání vztahu tzv. tvrdého a měkkého euroskepticismu a tzv. přehnaného a umírněného skepticismu. Klasická skeptická terminologie nás navedla k možnosti zavedení pojmové dvojice euroskepticismu (ve smyslu stanoviska váhání) a eurodogmatismu (zahrnujícího odmítavý europesimismus a přitakávající eurooptimismus), která se jeví preciznější, systematičtější a neutrálnější než taggartovské rozlišování na názorové pozice eurofilní a eurofobní.

Pracovní pojem „rozhodovací nouze“, která vyplývá ze skeptického postoje vzdání se úsudku, nám pomohl porozumět spjatosti skepticismu s iracionalismem v jeho modifikacích tradicionalismu, naturalismu a fideismu. Upozornili jsme také na potenciální „autoritářské řešení“, k němuž může skeptické vzdání se úsudku vést. Ukázali jsme, že filosofická redefinice euroskepticismu jako váhavé, nikoli odmítavé, pozice umožňuje přímočařejší zdůvodnění požadavku referenda a dalších nástrojů přímé demokracie, s nímž se setkáváme u euroskeptických stran a hnutí, a také požadavku transparence, jímž bývá volání po přímé demokracii doprovázeno.

Naznačili jsme paralelu mezi významem euroskeptické pozice v rámci současné politické diskuze a znovuobjevením skeptické gnoseologie v evropské filosofické tradici na počátku novověku. Váhavý, nedůvěřivý a zkoumavý přístup skeptiků nemusí být „červeným hadrem před zraky eurofilů“, ale mohl by být metodickým nástrojem zamezujícím ustrnutí v dogmaticky nezpochybňovaném směřování. Neboť jak pravil Michel de Montaigne, „morem člověka je jeho domnění, že ví …“[42]

Summary

The present study explores the possibility of a philosophical interpretation of eurosceptical position in the current political discussion on the European Union. In outline it introduces the roots of european philosophical sceptical tradition and its rebirth by selected personalities of early modern thought. It searches relevant philosophical motifs, useful in understanding of the demands of eurosceptical movements and parties, and their analogies in the standpoints which we hear in current political debates. With the help of classical sceptical theory the paper offers a redefinition of possible approaches to the problematics of the european integration and compares it with the standard politological view.

[1] Viz P. Taggart, A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: European Journal of Political Research, 33/3, 1998, str. 363–388. – L. Neumayer, Euroscepticism as a Political Label: the Use of European Union Issues in Political Competitions in the New Member States, in: European Journal of political science, 47/2, 2008, str. 135-160.

[2] K této problematice viz zejména nejnovější studie: L. Ray, Mainstream Euroskepticism: Trend or oxymóron? in: Acta Politica, 42/2, 2007, str. 153-172. – E. R. Tillman, Authoritarianism and citizen attitudes towards European integration, in: European Union Politics, 14/4, 2013, str. 566-589. – F. Stoeckel, Ambivalent or indifferent? Reconsidering the structure of EU public opinion, in: European Union Politics, 14/1, 2013, str. 23-45.

[3] L. Novotný, Euroskepticismus v Německu na příkladu Alternativa pro Německo, in: Politics in Central Europe, 11/1, 2015, str. 149-162.

[4] S. M. Lipset, Political Man: The Social Bases of Politics, Garden City 1960. – A. Leupold, A structural approach to politisation in the Euro crisis, in: West European Politics, 39/1, 2016, str. 84-103.

[5] Srv. Popkin, R., The History of Scepticism From Erasmus to Descartes, Assen 1960.

[6] S. J. Wulf, The Skeptical Life in Hume’s Political Thought, in: Polity, 33/1, 2000, str. 77-99.

[7] Srv. J. Ch., Laursen, The Politics of Skepticism in the Ancients, Montaigne, Hume, and Kant, Leiden 1992.

[8] Orig. Pyrrhoneioi hypotypéoseis (dále citováno pod zkratkou PH). Vycházím z anglického překladu Empiricus, S., Outlines of Scepticism, přeložili J. Annas a J. Barnes, Cambridge 2000. Orig. text k dispozici ve vydání J. Mau (vyd.), Pyrroneion hypotyposeon, Sexti Empirici Opera, sv. 1, Lipsiae 1963. Dostupný také slovenský překlad S. Empiricus, Základy pyrrhonskej skepsy, přeložil J. Špaňár, Bratislava 1984.

[9] R. Popkin, The History of Scepticism: From Savonarola to Bayle. Revised and expanded edition, Oxford 2003, str. xx.

[10] J. E. Annas, Hellenistic Philosophy of Mind, Berkeley 1992, str. 54-5.

[11] PH I, 4.

[12] D. Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, přeložil A. Kolář, Pelhřimov 1995, I, 16.

[13] PH I, 1.

[14] B. Pascal, Myšlenky, přeložil J. Dvořáček, Praha 1932, str. 20.

[15] Srv. D. Hume, Zkoumání o lidském rozumu, přeložil J. Moural, Praha 1996, str. 218.

[16] Z. Parusniková, Skeptik David Hume, in: M. Loužek, (vyd.), David Hume – 300 let od narození, Praha 2011, str. 17-34.

[17] Hume, D., Zkoumání o lidském rozumu, str. 219.

[18] Podle Pyrrhóna máme, jak uvádí Díogenés Laertios, nahlédnout, že „žádná věc není více tímto než oním“ (D. Laertios,  Životy, názory a výroky proslulých filosofů, IX, 62).

[19] Srv. D. Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, IX, 62.

[20] Hume, D., Zkoumání o lidském rozumu, str. 203.

[21] Pascal, B., Myšlenky, str. 20.

[22] Aristotelés, Metafyzika, přeložil A. Kříž, Praha 2003, kniha čtvrtá, 1010b, 4-11.

[23] PH, I, 11.

[24] Srv.: „… i já, abych nezůstal nerozhodný ve svých činech, i když mne rozum nutí k nerozhodnosti v mých soudech, a abych přesto hned žil co nejšťastněji, vytvořil jsem si prozatímní morálku, jež se skládala toliko ze tří nebo čtyř zásad, jež vám rád sdělím. První byla, abych byl poslušen zákonů a zvyků své země, přidržuje se věrně náboženství, v němž jsem byl milostí Boží vychován od svého dětství, a řídě se ve všech jiných věcech názory nejumírněnějšími a nejméně výstředními, jimiž by se v praxi obecně řídili nejrozumnější z těch, s nimiž budu musit žít. Neboť ježto mé vlastní názory od té chvíle pro mne nic neplatily, protože jsem je všechny chtěl podrobit zkoušce, byl jsem ubezpečen, že učiním nejlépe, budu-li následovat názorů rozumnějších lidí. A ačkoli jsou možná stejně rozumní lidé mezi Peršany nebo Číňany jako u nás, pokládal jsem za nejužitečnější řídit se podle těch, s nimiž budu musit žít; a abych znal, jaké jsou po pravdě jejich názory, pokládal jsem za nutné všímat si spíše toho, co činí, než toho, co mluví … (R. Descartes, Rozprava o metodě, přeložila V. Szathmáryová-Vlčková, Praha 1992, str. 36-37.)

[25] Srv. např.: „Nedostalo se nám našeho náboženství cestou naší úvahy nebo od našeho rozumu, nýbrž autoritativně a z vnějšího rozkazu. Více než síla našeho úsudku nám zde pomáhá jeho slabost a naše zaslepenost víc než naše jasnozřivost. Byli jsme učiněni vědomými tohoto božského vědění spíš prostřednictvím naší nevědomosti nežli naší vědy.“ (M. de Montaigne, Apologie Raimunda ze Sabundy, in: týž, Eseje, přeložil V. Černý, Praha 1995, str. 154.)

[26] Srv. např.: „Je tedy šťastné, že přirozenost včas ničí sílu veškerých těchto skeptických argumentů a zamezuje, aby měly nějaký významný vliv na rozum.“(D. Hume, A Treatise of Human Nature, Oxford 1958, str. 187)

[27] B. Pascal, Myšlenky, str. 20.

[28] Srv: „Pravdu poznáváme nejen rozumem, nýbrž i srdcem.“ (B. Pascal, Myšlenky, str. 21.)

[29] P. Kopecky a C. Mudde, The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, str. 297-326.

[30] S. B. Hobolt, J. Spoon a J. Tilley, A Vote Against Europe? Explaining Defection at the 1999 and 2004 European Parliament Elections, in: British Journal of Political Science, 39/1, 2009, str. 93-115.

[31] P. Taggart, A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, – N. Sitter, Opposing Europe: Euro-scepticism, Opposition and Party Competition, SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

[32] Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, c.d.

[33] E. Meka, European Integration, Democratic Consolidation, and Democratic Regression in CEE: An Institutional Assessment, in: Journal of European Integration, 38/2, 2016, str. 177-192.

[34] Srv. např. „… bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.“ (Platón, Obrana Sókrata, in: týž, Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, přeložil F. Novotný, Praha 2012, 21d3-7.), nebo „Morem člověka je jeho domnění, že ví …“ (M. de Montaigne, Eseje, str. 153.), či „K dosažen tak vítaného rozhodnutí (omezení zkoumání na témata přiměřená úzké kapacitě lidského rozumu – vložil H.T.) se nic nehodí lépe než jednou se bezvýhradně přesvědčit o síle pyrrhonského pochybování a o nemožnosti osvobodit se od něj jakkoli jinak než mohutnou silou přirozeného instinktu.“ (D. Hume, Zkoumání o lidském rozumu, str. 220.)

[35] Srv.: „… co se týče všech nauk, jež jsem až potud přijal, nemohl jsem učinit nic lepšího, než rázem je odvrhnout a pak znovu přijmout buď jiné, lepší, anebo tytéž, když jsem je byl přezkoumal, užívaje měřítka zralého rozumu. A věřil jsem pevně, že se mi takto zdaří žít svůj život mnohem lépe, než kdybych stavěl toliko na starých základech a kdybych se opíral jen o principy, o nichž jsem se byl dal přesvědčit ve svém mládí, nerozbíraje nikdy, jsou-li správné.“ (R. Descartes, Rozprava o metodě, str. 13-14.)

[36] M. de Montaigne, Apologie Raimunda ze Sabundy, in: týž, Eseje, přeložil V. Černý, Praha 1995, str. 134-190.

[37] Orig. „Que sçay-je?“ (podle B. Jones, Dictionary of World Biography, Canberra 2015, str. 601.

[38] Srv. D. Laertios, D., Životy, názory a výroky proslulých filosofů, IX, 62.

[39] Orig. „crise pyrrhonienne“.

[40] Srv. R. Popkin, The History of Scepticism: From Savonarola to Bayle, str. 3.

[41] Srv. D. Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, IX, 64.

[42] Montaigne, M. de, Eseje, c.d., s. 153.

Studie byla publikována v E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, Vol. 24 (1) s. 30–43, ISSN 1211-0442 (DOI10.18267/j.e-logos.442), Journal homepage: e-logos.vse.cz