Archív

Archive for the ‘Interpretace v psychoanalýze’ Category

Interpretace v psychoanalýze (2009)

Prosinec 19, 2009 Napsat komentář

Co je interpretace

Interpretace je jedním ze základních nástrojů analytika, je tím, čím se analýza vedle terapeutického uspořádání a soustředění na přenos, jenž s uspořádáním souvisí, liší od ostatních forem psychoterapie. Je analytikovou reformulací (novým pojmenování) materiálu (fantazií, asociací, symptomů), se kterým (do analytické situace) přichází klient. Analytikova reformulace je přiložením nového významu klientovu materiálu, významu, který bývá označován jako latentní (oproti manifestnímu), nevědomý (oproti vědomému) nebo fantazijní/symbolický (oproti reálnému), a snad také případně pudový (oproti ego-adaptivnímu). Analytikova „reformulace“ je založená na osobní analytické zkušenosti, na teoretickém porozumění psychoanalytickým modelům psychického fungování a na schopnosti své náhledy aplikovat a srozumitelně předat.

Druhy interpretace

Obecně řečeno, v interpretaci lze klást důraz na obsah (například sexuální) nebo na moment (situační kontext, přenosový význam), ve kterém se materiál objevil. Ideálem interpretace je taková, která dokáže tyto aspekty propojit. Analogicky k freudiánskému přesvědčení, že královskou cestou do nevědomí je sen, by se dalo říci, že královskou interpretací je výklad snu.

Podle toho, na co se interpretace zaměřuje, můžeme rozlišit interpretaci

dynamickou: pokus interpretovat současné konflikty jako znovu-inscenaci dřívější zkušenosti

genetickou: interpretace raných fantazií a nevědomých, archaických impulsů

přenosovou: předmětem interpretace je přenos.

odporu: interpretace zaměřená na obrany, které pacient používá k tomu, aby se vyhnul narušení svého psychického uspořádání navzdory novým zkušenostem, novým potřebám a novým náhledům

Přenosová interpretace bývá preferována (označována například jako mutativní interpretace) klasicky orientovanými psychoanalytiky – například už Strachey (1934): přenos je pokládán za

projev odporu (nebo za jeho fantazijní ekvivalent ve vztahu pacienta k analytikovi)

překážku svobodného a rovnoprávného vztahu (ten se ustavuje až ke konci analytického procesu)

projekci fantazií pocházejících ze superega (analytik je viděn jako autorita)

S ohledem na dosažení větší vnitřní svobody je proto pokládána interpretace přenosu za jedinou mutativní interpretaci.

Načasování

Interpretace má vždy časový, respektive situační aspekt, tzn. „jedna a táž“ interpretace má rozdílný efekt v různých momentech (analýzy), respektive má rozdílný efekt podle toho, v jakém kontextu je vyslovena. Obecně se dá říci, lépe později než předčasně. Špatně načasovaná interpretace může být pochopena/vnímána jako ponížení, kázání nebo může klienta „převálcovat“, a tak posílit klientův odpor. Čím ranější rysy klientova psychika vykazuje, tím destruktivnější (primitivní obrany posilující) může efekt nesprávně načasované nebo nevhodně formulované interpretace být.

„Správnost“ interpretace

Interpretace není správná nebo špatná sama o sobě. V klinickém použití je nástrojem terapeutické změny, a proto „správná“ je tehdy, když k ní vede. Bezprostředním znakem toho, že vede ke změně, je pacientův náhled, prožitek nově objevené souvislosti dříve „neslučitelných“ (konfliktních) psychických faktů (vzpomínek a požadavků superega, apod.). Nové pochopení na straně klienta se může projevit souhlasem, mlčením i smíchem, ale nakonec by mělo vést k osvobození/uvolnění – otevření se novým asociacím – klient se rozmluví o tom, o čem dosud mlčel. Analyzandův nesouhlas se smyslem interpretace nemusí znamenat její nesprávnost/nepoužitelnost, neboť nesouhlas může být pouze výrazem odporu (ne každý nesouhlas ale musí být odporem). Podobně je tomu s analyzandovým souhlasem s vyslovenou interpretací: analyzand může mít různé důvody, proč v daném okamžiku s danou interpretací souhlasí, a teprve analyzandovy další asociace mohou jeho souhlasu (nebo nesouhlasu) dát nějaký (pro analýzu použitelný) význam.

Divoká interpretace

Divokou interpretací se v psychoanalýze nemíní cosi jako přehnaná nebo nevěrohodně dalekosáhlá či krkolomná spekulace, ale interpretace, jejíž vhodnost nemůže být dostatečně ověřena reakcí toho, koho se interpretace týká, tedy nejen jeho souhlasem/nesouhlasem, ale především dalším (asociativním) materiálem, který v reakci na vyslechnutí interpretace analyzand produkuje. Je to interpretace „příliš zkusmá“.

Divoké interpretace vycházejí z laického, nebo bigotního, přesvědčení, že existují a jsou známy „objektivně reálné“ a universálně platné významy určitých úkonů, přeřeknutí, snových motivů, atd. V přímém protikladu k takovému mechanickému uplatňování techniky interpretace je psychoanalýza spíše holistickou metodou – interpretaci pokládá za ověřenou v té míře, v jaké se podařilo uvést interpretaci v soulad s co možná nejširším celkem analyzandovy psychiky (jeho asociativního, fantazijního, nevědomého materiálu).

Divokou interpretací v analytické sesi je tedy analytikův dogmatický „výklad“, který je slepý k analyzandovým reakcím na něj; který není podáván tak, že musí být ověřen tím, nakolik ho lze uvést v soulad s celkem analyzandovy osobnosti. Vzhledem k tomu, že divoká interpretace (stejně jako každá špatně načasovaná interpretace) ignoruje pacientovy reakce (nepokládá je za cestu k ověření), posiluje analyzandův odpor.

Za divoké interpretace jsou psychoanalytiky často označovány psychohistorické, sociologické nebo politicko-filosofické aplikace psychoanalytických teorií. Je jim vyčítáno, že teorie, které jsou pouhými hypotézami, aplikují na jevy, kde nejsme požité hypotézy schopni testovat, neboli u kterých nejsme schopni odhalit, jak jim interpretace vyhovuje. Na druhou stranu, „holistickou metodu ověřování“ (správná je ta interpretace, která umožňuje vyšší stupeň integrace) je možno použít i v psychohistorii nebo sociální či politické filosofii, kde má přednost ta teorie (paradigma, metaparadigma), která dovede nejjednodušším způsobem vysvětlit co nejširší výřez reality.

Interpretace a rekonstrukce

„Zkusmé“ povaze každé interpretace se Freud věnuje v článku Konstrukce v psychoanalýze (1937). V (re)konstrukci jde o doplnění chybějících dat (vytěsněných vzpomínek), o pokus nastínit, jak asi mohla vypadat analyzandova reálná, ale zapomenutá minulost, respektive určitý její úsek nebo aspekt. Užití výrazu konstrukce (rekonstrukce) naznačuje, že se nejedná o (přesné) odhalení (historické) pravdy o minulosti analyzanda (nebo analyzovaného jevu v aplikaci psychoanalýzy na společnost, politiku nebo kulturu). Interpretace (analyzandova „materiálu“) je nutnou součástí (nebo předstupněm) každé (re)konstrukce. Na druhou stranu každá širší interpretace zahrnuje ze strany analytika určitou míru takového „zkusmého doplnění“ analyzandových vědomých vzpomínek, a také proto je každou interpretaci nutno ověřit: „Jedině další průběh analýzy může vést k rozhodnutí ohledně správnosti nebo nepoužitelnosti našich konstrukcí“, píše Freud ve výše uvedeném článku.