Úvodní stránka > POLITICKÁ FILOSOFIE > Konceptuální moc

Konceptuální moc

Hynek Tippelt

Bez vědění jsou dělníci bezbranní, dělníci s věděním jsou síla! (V. I. Lenin)[1]

Čím je pojmenování? Vším! (T. Huxley)[2]

Úvod

Téma moci je široké a poutavé, jak již drobná rešerše snadno naznačí: Posedlost úsilím o nabytí moci i snadnost podléhání jejímu autoritativnímu kouzlu je nejčastějším předmětem poslední leta se konstituujícího nového oboru politické psychologie[3]; v problematice partnerských vztahů, jak ji reflektoval feminismus a později genderová studia, v posledních desetiletích rovněž dominovaly mocenské aspekty[4]; moc skrytá za pomoc je klíčovým problémem pomáhajících profesí v jejich současném formálním provedení[5] – další příklady jistě najde čtenář sám. Nárůst zájmu o danou problematiku se zdá být součástí duchu doby, neboť očividně souvisí s rovněž typicky dobovými leitmotivy, jako je globalizace (soutěž o nejsnáze obecně přijatelný model koncentrace globální moci), vzestup ekologického ohledu v nejrůznějších oblastech rozhodování nebo násobení kulturních konfliktů v důsledku migračních procesů.

V zájmu o téma moci, snad v jakémsi dobovém excesu tohoto zájmu, lze tušit mocenskou krizi, politickou bezradnost nebo jakousi bezmocnou moc. Tradiční mocenské prostředky jako systém zastupitelské demokracie, kontrola veřejného mínění „centralizovanými“ mediálními prostředky nebo efektivita hrozby chudoby v důsledku nezaměstnanosti ztrácejí účinnost. Institucionalizovaná moc ztrácí moc. Ne každou moc však institucionalizovat lze. Moc přírody nás nekonečně přesahuje a nepotřebuje k tomu právo, úřad ani zákony – je, jaká je. Na moc duchovní si někteří bezvěrci kladou nárok, jejich tápavé pokusy jsou však marné. Já se chci zaměřit na další takový aspekt nebo rozměr mocenských vztahů, který institucionalizaci vzdoruje. Bývá přehlížen snad proto, že čím méně se o něm mluví, tím snáze se uplatňuje v mocenském boji. Naopak pokud je s ním člověk dobře seznámen, má ho pevně ve svém držení a činí jej velmi svobodným. Je jím moc konceptuální.

Na mocenský význam utváření vědění, potažmo užívání pojmů, poukázal na počátku doby označované jako „moderní“ významný politik, myslitel a spisovatel Francis Bacon. Okřídlená je jeho věta „vědění je moc“. U Bacona se tato fráze (v orig. scientia potestas est) prvně nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (Úvahách o posvátném) z roku 1597. Bacon jí původně užívá při výkladu Božích vlastností, v jeho následném díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v relativním, antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje účinku.“[6] Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan.[7] Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“[8] Nejstarší známé významově ekvivalentní rčení pochází pak z Přísloví: „Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.“[9]

Setrvalá popularita Baconova postřehu poukazuje na to, že lidem jeho obsah vlastně stále nedochází. Samotný moment objevení se nejslavnějšího Baconova aforismu je výmluvný: renesance s sebou nepřinesla jen rozvoj nového, ale pochopitelně také narušení starého, tradičního a spolehlivého. Vědění přináší moc zvláště tehdy, když jsou lidé nejistí, jejich tradice jsou narušeny a autorita letitého podemleta. To můžeme dobře nahlížet my, kteří žijeme v době, kdy stáří je zesměšňováno, tradice v podstatě nikdo nezná a spolehnout se lze bezmála jen na to, že vše, co dosud zpochybněno není, brzy bude. Zmatení lidé jsou lační po tom být zorientováni, a pokud nemají pevné body sami v sobě, snadno podlehnou manipulacím. Vědění je ovšem manipulativní mocí poskytováno jenom tehdy, není-li veřejné, nýbrž jsou-li z něj na světlo vyjímány a desinterpretovány určité části, zatímco jiné zůstávají vskrytu. Podezírám Bacona, že nám odkryl jen část svého postřehu, jenž v celku zněl: vědění je moc, a proto musí být utajeno.

Praxe utajování vědění nebude o mnoho mladší než lidstvo samo.[10] Člověk je přímo nucen k veselí, když získá něco díky lži a jak snadné se může zdát druhého převézt, když se k tomu sčuchneme s někým třetím. Jde sice o krádež – neboť kdo lže, ten krade – jenže stejně málokdo tuší, o krádež čeho se v případě lži nebo podvodu jedná. Nicméně možná to s tou setrvalostí nekalosti a utajování nebude tak jednoduché. Zatímco v antice byl princip „vědění jen pro někoho“ pravděpodobně veřejný (většina patrně tušila, že jsou nějaké věštírny nebo že jsou nějaká mystéria), s nástupem „Baconovy doby“ je širokým vrstvám navozována iluze, že vědění je volně dostupné, nic tajemného a hlubokého neexistuje, protože neviditelný svět a vůbec všechno nemateriální a ne-pozitivní je pověra. Mnohé nasvědčuje tomu, že to byl právě Francis Bacon, řečený shakespeare, kdo byl jedním z iniciátorů módy a mocenské techniky tajných spolků, stejně jako veřejných vědeckých společností, které se co do členstva s oněmi spolky do značné míry překrývaly.[11]

Navzdory nucenému vzdělávání základní školou – a dnes už dokonce i povinnou školkou – je princip „vědění jen pro někoho“ stále silně uplatňován. Ba dokonce, právě povinné vzdělávání a systémová regulace vzdělávání vyššího se zdá být jedním z hlavních nástrojů konceptuální moci, uplatňované za účelem udržení nerovnosti vědění. Zatímco na veřejných školách se děti učí především disciplíně, nezájmu, relativismu a skepsi, děti lépe informovaných a majetnějších rodičů zůstávají často v domácím vzdělávání nebo navštěvují některé alternativní instituce. Móda „titulů všem“ pak dobu efektivní indoktrinace a manipulace dále prodlužuje.

V první kapitole blíže vyložím pojem konceptuální moc. Opírat se budu ponejvíce o teoretický systém poloanonymního kolektivu ruských autorů vystupujících pod fiktonymem „Vnitřní prediktor“, který jednak konceptuální moc explicitně tematizuje a jednak vychází z teoretických předpokladů, zdejšímu prostředí cizí v míře dostatečné k tomu, aby nabídl konceptuální pole, z něhož bude možno nahlédnout naše vlastní slepá místa. Druhá kapitola by měla ozřejmit, jakým způsobem se konceptuální moc uplatňuje a jak tento koncept umožňuje porozumět zdánlivě překvapivě rozšířenému přesvědčení o nepoznatelnosti, které v dnešním „diskursu“ dominuje. Třetí kapitola se zamýšlí nad specifiky konceptuální moci, jež souvisejí s možností její kontroly, a zvažuje smysl filosofie jako disciplíny, která se na koncepty, jejich utváření a kritiku, specializuje.

Pojem

Pojem konceptuální moci čerpám z Dostatečně obecné teorie řízení,[12] práce publikované v roce 1991 částečně anonymním autorským kolektivem,[13] který sám sebe označuje jako „Vnitřní prediktor SSSR“, tedy „Souborné, Sociálně Spravedlivé Rusi“.[14] Práce se stala základem teoretického korpusu, jenž je nadále rozpracováván;[15] mezi další důležité publikace patří Koncepce společné bezpečnosti,[16] Mrtvá voda[17] nebo „Sad“ roste sám?…[18] V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v Čechách a na Slovensku značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. To dobře ilustruje hloubku konceptuální, filosofické a duchovní, nouze, která je pro naši dobu a v našem – severoatlantickém či středozemním – prostoru charakteristická, potažmo lačnost, s jakou zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo.[19]

Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále jen DVTŘ) je komplexní – mezioborová – teoretická koncepce pojednávající řízení sociálních systémů. Prezentuje se jako originální a především jedinečná, pokud jde o její kapacitu objasnit některé současné globální politické i individuální morální problémy. Sama sebe označuje jako teorii řízení, neredukuje se ale na úzké pole sociálního managementu. Svou „dostatečnou všeobecností“ navazuje spíše na kybernetiku a teorii systémů, od nich pak činí hluboké přesahy do etiky, filosofické logiky a dalších filosofických nebo humanitně-vědních disciplín. V důrazu na přínos své teorie je „vnitřní prediktor“ nekompromisní: v podstatě ji ztotožňuje s propracovaným stanoviskem zdravého rozumu, rozumějící podstatě řízení jako takového, a tak ji chápe jako „nevyhnutelnou pro obnovení a zabezpečení jednoty podvědomého a vědomého v procesech řízení, jako jsou všechny události v životě člověka.“[20]

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[21] Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založenou na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[22]

Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena. Tato nadřazenost zde přitom není určena vlivovými prostředky prosazování, ale gnoseologicko-metodologicky: má být obecným schématem utvářejícím základ myšlení. Na konkrétní rovině tedy spočívá konceptuální moc v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Lze ji nazvat magií slov, tvořením slovem.

DVTŘ – jakkoli přiznává, že „na budoucnost a osud společnosti má vliv nekonečné množství faktorů“ – systematizuje paletu různých typů moci do šesti úrovní řízení – rovin, na nichž může být uplatňována moc:

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická
  2. priorita, chronologická
  3. priorita, faktologická – informační
  4. priorita, ekonomická
  5. priorita, prostředky nepřímé likvidace – biologická
  6. priorita, prostředky přímé likvidace[23]

Každé ze jmenovaných priorit odpovídá specifická skladba prostředků, typů moci. Na druhé prioritě – chronologické úrovni zbraní historického poznání – se prvořadě uplatňuje moc utváření historie (srv. „dějiny píší vítězové“…). Sekundárně se ale projevuje i na nižších: jednotlivé věrouky, světské ideologie, technologie a vědecká faktografie, propaganda a desinformace, které jsou nástroji a předmětem bitev třetí priority, na níž se odehrává informační válka, získávají strategický význam jedině v historickém rámci určité filosofie dějin. Netematizovanost této filosofie dějin není překážkou její efektivitě, právě naopak. K tomu, aby byla nad někým uplatněna moc, není třeba, aby si toho byl vědom, naopak pokud si někdo není vědom, že je ovládán, je ovládán snáze. Z metodologického hlediska je nejvyšší úrovní řízení, jíž jsou všechny ostatní podřazeny, priorita konceptuální, světonázorová nebo meta-ideologická, která je specifickým polem konceptuální moci. Ta se uplatňuje i na všech ostatních rovinách, jednoduše řečeno jako moc pojmenování.

Co do metodologické hierarchie pod zmíněnými třemi prioritami DVTŘ dále rozlišuje trojici „materiálnějších“ priorit: čtvrtou prioritu – úroveň ekonomické války různých monetárních systémů, měn, zadlužování, sankcí atd.; pátou prioritu – biologickou úroveň zbraní péče o tělo, hygieny, medicíny, regulace stravování, návykových a psychotropních látek, genocidy atd.; a konečně šestou prioritu – „konvenčně vojenskou“ úroveň ničivých zbraní. Při pohledu na nastíněnou systematizaci lze shledat, že nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější, zasahují do našich nejhlubších, nejtrvalejších a spíše nevědomých psychických struktur, zatímco nástroje nižších úrovní jsou povrchní, působí jen spíše bezprostředně, zato jejich efekt je nepřehlédnutelný. Účinek konceptuální nebo chronologické moci může být tak pomalý, až neznatelný, ale jejich dosah píše dějiny a více. Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců a klíčových pojmů určují chápání historického vývoje, v jehož kontextu získávají význam fakta, zakládající ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva, který podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Klíčová slova determinují horizont, v němž je možno o problematice daných priorit uvažovat, a konkrétním pojmenováním je do značné míry utvářen přístup k dané věci.

Uplatnění

Konceptuální moc rozhodně není pouhou mocí informací nebo psychologickou válkou. Spočívá v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Lze ji chápat jako válku všech proti všem v prostoru myšlení. Jeden z autorů pojednávané koncepce důsledky této války charakterizuje slovy „každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[24] Teorie konceptuální moci má proto svého druhu revoluční záměr. Konceptuální moc, její povaha a praxe je podle DVTŘ v „davo-„elitárním“ sociálním systému“ chráněna systémem většinou klanově uzavřených zasvěcení, přičemž pro zúčastněné je uvalen zákaz na vypracování či používání odpovídajícího terminologického aparátu.[25] Intencí pojednávané teorie je „zvýslovnění“ skryté moci, osvobození novými nebo zapomenutými a „v nových šatech“ prezentovanými koncepty, alternativními a v jistém smyslu transcendentními vůči těm, jimiž je udržován potenciálně zotročující „davo-„elitární“ sociální systém“.

Základní strategií uplatnění konceptuální moci v našem typu společnosti, který DVTŘ označuje jako davo-elitářský, je rozdvojení přístupu k poznání. Co do světonázorového paradigmatu, je davům vštěpováno dualistické vidění, zatímco elitní vzdělání nabízí holistickou perspektivu. Stávající paradigma nechápe sama DVTŘ jako dualistické, nýbrž podává výčet čtveřice základních kategorií: látka (hmota), forma (energie, duch), prostor a čas. Domnívám se však, že jejich kategorizace zůstává svým způsobem na povrchu a že čtveřici položek lze, přinejmenším v západním myšlení, redukovat na dvě. Jako alternativu staví Vnitřní prediktor kategorizaci trojnou, kdy za ústřední pojmy pokládá matérii, informaci a míru.[26] Moment sjednocení mnohosti v celku je tu vyjádřen vzájemnou spjatostí tří ústředních kategorií. Zatímco duch nebo hmota jsou v dualistic­kém paradigmatu vzájemně nezávislé (byť mohou být podřízeny „jednotnému velení“ Boha), matérie, informace a míra se v této koncepci vzájemně podmiňují. Bůh není trojice, ale miluje ji, a tak skutečnost sestrojil (sesTrojil), formulují nejhlubší kategoriální zákonitosti světa ruští autoři.[27]

Většinový světonázor, odpovídající dualistickému paradigmatu a tedy převládající ve společnosti, označuje DVTŘ jako kaleidoskopický: „Podobně jako pohyb jediného skleněného střípku v kaleidoskopu pokaždé změní celý obraz,“ tak lidé vedení tímto obrazem světa „nenalézají v toku událostí a faktů své místo v životě a každá nová událost jen přináší další chaos do jejich vnímání světa.“ Jednotlivé komponenty nejsou v této konceptualizaci vzájemně propojeny a nepředvídatelně se mění. Dle autorů koncepce se „ve většině případů podobný světonázor opírá o představy o čtyř-jedinosti Bytí: matérie – energie – prostor – čas. Myšlenkový strom v základech kaleidoskopického světonázoru se rozvíjí od subjektivního „Já“ („Já“-centrického světonázoru) a rozpadá se na fragmenty, jež mezi sebou nejsou propojené.“[28]

Alternativní koncepci, z níž sami vycházejí, označují jako mozaikovou a vnímání světa, které je na něm založeno, jako jednotné a celostní, díky vše-prostupující kauzalitě není náhodných událostí.[29] Vnímání vedené mozaikovou koncepcí vítá vznik každé nové skutečnosti nebo události, protože doplňuje obraz světa, činíc jej jasnějším, jako to dělá vložení nového kamínku do mozaiky. „Bohužel, moderní kultura v naší společnosti podporuje převládání kaleidoskopického vnímání světa,“ seznává autorský kolektiv.[30] Ontologickým rozštěpením, které je jako vše-vysvětlující paradigma prezentováno široké populaci, je legitimizováno gnoseologické rozdvojení přístupu k pravdě, gnoseologický relativismus nebo agnosticismus. Ústřední konceptuální rozštěpení způsobí rozpad světa do kaleidoskopu, resp. neumožní konstituci jiného obrazu světa než kaleidoskopického. V takovém vidění společnosti je jedinec jediným pevným bodem a přirozeně nemůže být veden k solidaritě, zalíbení ve spolupráci nebo vědomí vzájemné závislosti. Rozdvojení skutečnosti co do možnosti nahlédnout pravdu a zorientovat se v ní je jedním ze skrytých axiomat vědění, na němž je založena převládající soudobá společenská struktura.

Zdánlivě příliš abstraktním konceptem jsou ideologicky zdůvodňovány politické systémy, ve kterých není realizována přímá moc lidu, ale v nichž je lid veden nebo zastupován. K pochopení moci ideologie je třeba si uvědomit, že ideologické zdůvodnění není nějakou abstraktní příšerou z jiného vesmíru, ale že má svůj reálně praktický efekt v debatách intelektuálů, kteří sice mohou být co do míry držení konceptuální moci druhořadí a ve svém relativním idiotství své vlastní koncepty nekontrolují, ale ve své užitečné bystrosti mohou být dostatečně vlivní na to, aby stálo za to bojovat o jejich mysl. Zatímco kaleidoskopický individualismus podporuje hladké fungování „dualistických“ politických systémů, z mozaikového pohledu vyrůstá naproti tomu gnoseologicky i eticky optimistický obraz celku, v němž je vše smysluplně propojeno. Mozaikový světonázor poskytuje snadno artikulovatelný obraz smysluplnosti relativně různorodého, a přeci jednotného vnímání a chápaní všeho různými lidmi z různých perspektiv.

„Dualisticko-kaleidoskopické“ obrazy (uspořádaného) nebe a (chaotické) země, formy a látky, myšlení a hmoty, neměnných zákonitostí a nahodilých okamžiků nebo podstatných skutečností a nevýznamných okolností neumožňují celkové pochopení skutečnosti, neboť o něj ani neusilují domnívajíce se, že její jistá část je nepochopitelná. „Holisticko-mozaikovité“ obrazy sítě, rhizomatu nebo jiných organických forem mají naopak zřejmé teoretické i didaktické výhody – je možno chápat jejich celkovou logiku a vyvolat si ji v paměti, neboť je „pan-deterministická“, tedy oboustrannými kauzálními vztahy jsou v ní propojeny všechny části mozaikovitého celku. Omezení kaleidoskopického vidění vedou podle DVTŘ k tomu, že se jeho nositel nutně stává „bio-robotem“, nástrojem řízení druhých. Nutně totiž existují tací, kteří ho ve svém holistickém vědění překračují, a ti ho nutně – v míře, v níž nechápe, jaké procesy se odehrávají – manipulují.

Kontrola

Moc, spočívající ve slovech, je jedním z nejstarších poznatků naší kulturní tradice: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“[31] Na následky chaotického užívání jazyka, k němuž nás vede pokleslá úroveň vzdělanosti, médií a životního stylu poukázal v křeštanském kontextu před časem také významný kněz a někdejší politik Petr Piťha: „Člověk, který jde ke kořenům, je trapný radikalista. Člověk, který půjde k základům, aby na nich začal znova stavět, je trapný fundamentalista. Protože nám se podařilo zkazit řeč. A v tu chvíli nemůžeme nic. Protože my operujeme s pojmy a nikdo neví, co to je. Nějak se tomu tak dneska rozumí. Ale ono je to všechno blábol.“[32] Piťhovy výroky z posledních let budí různorodý ohlas, nicméně široké pole jejich příjemců se jistě shodne na tom, že je dobré vědět, o čem se mluví. Pokud ne, je ten, kdo mluví, bezbranný vůči možným posunům svého sdělení, neboť původně zamýšlený smysl nebude schopen obhájit. Kdo neuchopí a nepodrží svou konceptuální moc, osvojí si konceptualizaci, která je mu vnucena. Praxe manipulace myšlení implicitně zahrnuje kontrolu ve smyslu omezení pole možností, jež by přirozeně měl k dispozici, ale které mu byly kontrolou myšlení násilně odejmuty.

Manipulátor, zasvětitel, učitel sledující klasickou intenci autoritativního vzdělávacího modelu nebo jiný konceptuální vůdce se nemůže v klíčových aspektech svého úsilí o kontrolu individuálního nebo kolektivního myšlení spoléhat na instituce, neboť základy toho, o co mu jde, nesmí být vysloveny. Nemožnost institucionalizace vyjadřuje nezávislost, která konceptuální moci alespoň potenciálně náleží. Zatímco každý má jen omezené vlastnictví zbraňových systémů, ke konceptuální moci má každý přístup natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení. K hierarchicky privilegovanému postavení konceptuální moci vedle této „demokratičnosti“ patří, snad jako jakýsi její stín, „autokratičnost“: protože si ji nikdo nevybírá[33], jeden jí nevědomky podléhá, druhý ji vědomě uplatňuje. V některých podobách je snad nejkřehčí, protože jejímu zneužití předejde pouhé spolehnutí na zdravý rozum, a v některých nejzáludnější, protože její působení lze nejsnáze přehlédnout.

Nepřímo je tato moc institucionalizována v systému veřejného vzdělávání. To vede k otázce, zda by neměla být požadována odluka školství od státu, který si přisvojuje patent na vědění, ačkoli sám vzešel z bojů na nižších úrovních řízení, než je konceptuální. Takovou odlukou se nerozumí zrušení veřejného vzdělávání, jádro obnovy by mělo spočívat spíše v prostém zrušení nucenosti vzdělávání, tedy opuštění systému povinného základního vzdělávání. Jedině možnost uplatnění schopnosti postarat se o své vzdělávání sami – ať již volbou veřejné bezplatné nabídky, nebo jakýmkoli jiným způsobem – může lidem umožnit tuto schopnost prokázat. Jedině možnost srovnání a volby různých koncepcí vzdělání a vědění podnítí zvědavost ohledně moci vzdělání a vědění.

Má jen omezenou cenu vyzývat filosofy a další kritické intelektuály k naplnění jejich společenské úlohy, spočívající v ozřejmování abstraktních a vzdáleností každodennímu prožívání nesnadno prohlédnutelných skutečností jazykem srozumitelným ne-intelektuálům. Možná by však bylo možno požadovat od nich více pochybnosti o jejich osvojených koncepcích, méně bezduché připravenosti myšlenkově konzumovat předložené. Snad by se mohlo zdát, že dnešní intelektuální atmosféra nevyžaduje ani takovou výzvu, neboť jejím duchem je relativismus a skepse – nejsou-li ovšem právě ty tím samozřejmě přijímaným paradigmatem. Slovy závěru beletristicko-popularizační práce z produkce Vnitřního prediktoru: „Není třeba zabývat se podceňováním, drahý Watsone.“[34] Soudobý ideologický relativismus a pokus o bezbřehou skepsi, popírající nutnou existenci pravdy a přirozenosti, mnohá stanoviska z oblasti legitimity vylučují. Z „druhé strany“ jim však nic takového nehrozí. Holistická koncepce předpokládá, že celý svět odpovídá jediné mozaice, v níž má nutně své místo i relativismus a skepticismus. A tak může Sherlock Holmes, reprezentující autory DVTŘ, svého druha ubezpečit: „Každý z nás dělá tu část celkové práce, ke které má nejlepší předpoklady.“[35]

Literatura a další zdroje

Abi Talib, Imam A. ibn, Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf [30.12.2018].

Bacon, F., Nové organon, Praha: Svoboda 1974.

Cockburn, N.B., The Bacon Shakespeare Question: The Baconian Theory Made Sane, N.B. Cockburn 1998.

Dawkins, P., The Shakespeare Enigma, Polair 2004.

Dodd, A., The Martyrdom of Francis Bacon, Rider & Company 1945.

Duerst-Lahti, G. a Mae Kelly, R. (eds.), Gender Power, Leadership, and Governance, University of Michigan Press 1996.Hare, R. Psychopathy: Theory and Practice, New York: Wiley & Sons, 1970.

Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes, W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, sv. 3, Bohn 1841.

Irvin, J., Entheogens: What’s in a Name? The Untold History of Psychedelic Spirituality, Social Control, and the CIA, online: Logos media, URL: https://logosmedia.com/Entheogens_WhatsinaName_PsychedelicSpirituality_SocialControl_CIA [30.12.2018].

Jan, 1:1-3: in: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1987.

Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

Kněz Piťha: Džihád je genocidní válka, možná ji řídí lidé, kteří chtějí ovládnout světovou ekonomiku, online in: Aktuálně.cz, URL: https://video.aktualne.cz/dvtv/knez-pitha-dzihad-je-genocidni-valka-mozna-ji-ridi-lide-kter/r~4998f51ac43011e5aa720025900fea04/?redirected=1546340545 [30.12.2018].

Koukolík, F., Mocenská posedlost, Praha:  Karolinum 2010.

Lenin, V. I., Nač myslí naši ministři, in: Rabočeje Dělo 1895, online: Teorie marxismu-leninismu, URL: http://kominternet.cz/subdom/teorie/009_lenin.html [30.12.2018].

Pčelovod, V. V., Poslední gambit. Mysticko-filozofický politický detektivní román, Petrohrad 2002.

Přísloví 24:5, in: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1987.

Seznam pojmů, in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/ [30.12.2018].

Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka: Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha:  Portál 2015.

Vnitřní prediktor SSSR, DOTU: Otkrytyj Universitet Žiznerečenija, dostupné online: URL: https://dotu.ru/ [30.12.2018].

Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti, in: Leva-Net, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/koncepce-socialni-bezpecnosti/ [30.12.2018].

Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?.., Sankt-Petěrburg 2009.

Vnitřní prediktor SSSR, Šest priorit řízení lidstva, online in: Закон Времени, URL: http://zakonvremeni.ru/publications/23-outlook/19673-six-principles-of-global-manipulation.html [30.12.2018].

Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011.

Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/ [30.12.2018].

[1] Lenin, V. I., Nač myslí naši ministři, in: Rabočeje Dělo 1895, online: Teorie marxismu-leninismu, URL: http://kominternet.cz/subdom/teorie/009_lenin.html [30.12.2018].

[2] Irvin, J., Entheogens: What’s in a Name? The Untold History of Psychedelic Spirituality, Social Control, and the CIA, online: Logos media, URL: https://logosmedia.com/Entheogens_WhatsinaName_PsychedelicSpirituality_SocialControl_CIA [30.12.2018].

[3] Srv. např. Koukolík, F., Mocenská posedlost, Praha:  Karolinum 2010 nebo Hare, R. Psychopathy: Theory and Practice, New York: Wiley & Sons, 1970.

[4] Srv. např. Duerst-Lahti, G. a Mae Kelly, R. (eds.), Gender Power, Leadership, and Governance, University of Michigan Press 1996.

[5] Schmidbauer, W., Syndrom pomocníka: Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích, Praha:  Portál 2015.

[6] Bacon, F., Nové organon, Praha: Svoboda 1974, s. 79.

[7] Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes, W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, sv. 3, Bohn 1841, s. 69.

[8] Vlastní překlad podle: Abi Talib, Imam A. ibn, Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf [30.12.2018].

[9] Přísloví 24:5, in: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1987, s. 603.

[10] Ostatně starozákonní mýtus klade tuto praxi již na samotný počátek fylogeneze člověka.

[11] Srv. např. Cockburn, N.B., The Bacon Shakespeare Question: The Baconian Theory Made Sane, N.B. Cockburn 1998, Dawkins, P., The Shakespeare Enigma, Polair 2004 nebo Dodd, A., The Martyrdom of Francis Bacon, Rider & Company 1945.

[12] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011.

[13] Anonymita onoho autorského kolektivu není zdaleka absolutní, mezi jeho představitele patří politolog Vladimír Michailovič Zaznobin, sociolog Michail Viktorovič Veličko nebo ekonom Viktor Alexejevič Jefimov.

[14] Srv. Seznam pojmů, in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/slovnik-pojmu/ [30.12.2018].

[15] Kompletní materiály jsou dostupné online zde: DOTU: Otkrytyj Universitet Žiznerečenija, dostupné online: URL: https://dotu.ru/ [30.12.2018], české překlady některých textů zde: DVTR Dostatočne všeobecná teória riadenia, dostupné online: URL: http://www.dvtr.eu/ [30.12.2018], další pracovní české a slovenské překlady zde: O Koncepci společné bezpečnosti, globální politice a dalším…, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/ [30.12.2018].

[16] Vnitřní prediktor SSSR, Koncepce společné bezpečnosti, in: Leva-Net, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/koncepce-socialni-bezpecnosti/ [30.12.2018].

[17] Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/ [30.12.2018].

[18] Vnitřní prediktor SSSR, „Sad“ roste sám?.., Sankt-Petěrburg 2009.

[19] Pokud by snad někdo pochyboval o závažnosti krize, jíž procházíme, může vzít v úvahu míru sebevražedného chování, jež nás zaplavuje. Každý den spáchají v této populačně skromné zemi sebevraždu čtyři lidé, přičemž v kategorii lidí mezi 15 a 29 lety je sebevražda druhou nejčastější a u dívek od 15 do 19 let vůbec nejčastější příčinou smrti. Jsme sice nad průměrem EU, ale nevedeme – například ve Velké Británii je sebevražda nejčastější příčinou smrti v celé kategorii lidí do 50 let. K nahlédnutí v podstatě katastrofálního duševního stavu si je také třeba uvědomit, že drtivá většina sebevražedných pokusů se nevydaří – u žen je tento poměr odhadován až na 1 dokonanou sebevraždu na 20 sebevražedných pokusů. Kritickou míru zdraví populace odráží i záplava drog, jež lze v naší společnosti chápat jako pokus o alternativní léčbu sebevražedných tendencí, někdy v podobě samoléčby, jindy v podobě užívání farmakoterapie na předpis. Drogy tedy ve vztahu k sebevraždám nejsou příčinou, jako spíš jejich „poslední prevencí“.

[20] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, str. 16-17.

[21] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[22] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online in: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[23] Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež:

Mocný hrad Ruska 2004, s. 76-7.

[24] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[25] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, s. 179.

[26] Srv. Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/ [30.12.2018], str. 38-41.

[27] Srv. Vnitřní prediktor SSSR, Voda mrtvá. Оd “sociológie” k reči života, Zväzok I: dejinno-filozofická štúdia, Kitež: Mocný hrad Ruska 2011, dostupné online: URL: http://leva-net.webnode.cz/products/koncepce-spolecne-bezpecnosti-mrtva-voda-prvni-svazek/ [30.12.2018], str. 20.

[28] Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].

[29] Srv. Vnitřní prediktor SSSR, Šest priorit řízení lidstva, online in: Закон Времени, URL: http://zakonvremeni.ru/publications/23-outlook/19673-six-principles-of-global-manipulation.html [30.12.2018].

[30] Vnitřní prediktor SSSR, Šest priorit řízení lidstva, online in: Закон Времени, URL: http://zakonvremeni.ru/publications/23-outlook/19673-six-principles-of-global-manipulation.html [30.12.2018].

[31] Jan, 1:1-3: in: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1987, s. 91.

[32] Kněz Piťha: Džihád je genocidní válka, možná ji řídí lidé, kteří chtějí ovládnout světovou ekonomiku, online in: Aktuálně.cz, URL: https://video.aktualne.cz/dvtv/knez-pitha-dzihad-je-genocidni-valka-mozna-ji-ridi-lide-kter/r~4998f51ac43011e5aa720025900fea04/?redirected=1546340545 [30.12.2018].

[33] Srv. „Fenomén konceptuální moci spočívá v tom, že je ze své povahy autokratická, nikdo ji nevybírá.“ (Jefimov, V.A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/ [30.12.2018].)

[34] Pčelovod, V. V., Poslední gambit. Mysticko-filozofický politický detektivní román, Petrohrad 2002, str. 227.

[35] Pčelovod, V. V., Poslední gambit. Mysticko-filozofický politický detektivní román, Petrohrad 2002, str. 227.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s