Úvodní stránka > Švejkova strakatá republika > Švejkova strakatá republika. K psychologickým předpokladům českého politického systému

Švejkova strakatá republika. K psychologickým předpokladům českého politického systému

Hynek Tippelt

Úvod

Lidé nejsou ovládáni institucemi, ale svou vlastní povahou, která vyvěrá z historie, geografie a genetiky. V tomto smyslu Češi vždy žili v republice, a žít i budou. Jedním z psychologických předpokladů demokratizace společnosti je zvědomění podílu každého občana na státní moci. Mnoho Čechů propadá iluzi, že jsou od podílu na moci odděleni. Kdo zajetí této iluze propadl, svou moc zneužívá, neboť vliv na obecné dění mít nepřestává, ale v určování svých cílů se nechává řídit těmi, kteří si ono oddělení namluvit nenechali.

Cílem příspěvku je navržení hypotéz, jejichž smysl spočívá v usnadnění zvědomování naší skutečné moci. Hledám ústřední archetyp, který bych nazval naším bytostným politickým Já. Pokusím se identifikovat některé jeho aspekty a nastínit politické důsledky, které z něj lze odvodit.

Tricksterský komplex

Chceme-li na národní nevědomí aplikovat psychoanalytickou metodu, nabízí se upřít pozornost k národním mýtům. Prominentní postavení v nich zaujímá Přemysl Oráč, zakladatel prvního českého vládnoucího rodu. Obraz praotce místní vládnoucí elity by mohl být tím pravým, pokud hledáme nevědomé zdroje zdejšího politického charakteru.

K „plastickému“ znázornění národního archetypu však potřebujeme ještě druhou postavu, kterou bude možno chápat jako stín oné první. Zhruba sto let nás provází roztomile znepokojivý – a znepokojivě roztomilý – dobrý voják Švejk. Hlavní postava nejpřekládanějšího českého románu se v mnohých rysech mytickému praotci zakladateli podobá. Zároveň, statutem podvodného prodejce psů, postavením na dně vojenské hierarchie i zdánlivě apolitickým postojem „celá politika je pro malé děti“, je mu protikladná, a tak se zdá, že by hledaný stín mohla vyjadřovat.

Jakožto stín, vzbuzuje Švejk prudké vášně a na jeho interpretaci se proto nelze dohodnout. Zkusíme-li proto trochu poodstoupit, všimneme si, že jedním z jeho atributů je archetyp zvířecího průvodce. Švejkův vztah ke zvířatům byl instrumentální, současně ale i přátelský. Tuto ambivalenci lze zahlédnout i v jednom produktu jedné typicky české vášně, kynologie. Plemeno český strakatý pes bylo vyšlechtěno za účely laboratorních výzkumů. Po jejich skončení chovatelé zbývajících šesti kusů usoudili, že navzdory zatížení, danému někdejším výzkumem, musí být jedinečná povaha psů zachována. Příběh vzniku a setrvání i charakter tohoto plemene nabízejí uchopit ho jako třetí aspekt pojednávaného archetypu. Zatímco Oráč a Švejk mohou vyjadřovat zkušenost vládnoucích a ovládaných, obraz psa strukturu obohacuje o možnost být ovládán a vládnout zároveň. Tento pomyslný „třetí pól“ studované „jednoty protikladů“ lze chápat symbolicky jako dítě.

K zachycení společného charakteru třech pojednávaných archetypálních obrazů se hodí termín trickster, nešikovně přeloženo: božský šibal. Magie, kouzla a podfuky, zlovolné ničení i dětinské vtipálkovství, všechny tyto typické rysy tricksterského příběhu najdeme u všech třech pojednávaných symbolických postav. Nazvěme tedy hledanou archetypální strukturu českým tricksterským komplexem.

Přemysl Oráč

Vnitřní rozpor a zároveň schopnost spojovat protiklady naznačuje již jméno onoho severočeského rodáka. Zatímco „Přemysl“ poukazuje k myšlení, „Oráč“ je odvozen od prosté manuální práce. Zdá se, že k založení dynastické moci uschopnila Přemysla kombinace rozumu a selství, tedy že jeho rozum byl selský a jeho orba promyšlená.

Intelektuální nadání, ale nikoli čistě intelektuální zájmy, to je charakteristika, pro niž bychom příklady mezi úspěšnými českými politiky nehledali dlouho. Na český trůn nepatří vysoký intelektuál ani udatný bojovník, nýbrž selsky přímočarý „zeman“, který je ve chvílích intelektuálního vzletu svého „filosofování na trůně“ spíš vtipným scholastikem než těžkopádným vizionářem nebo precizním analytikem. Rozměr promyšleného chovatelství nebo intelektuální výchovy, který můžeme abstrahovat z motivu Přemyslova výcviku, jenž spočíval v orání dvěma strakatými voly, najdeme v české politice stejně snadno. Český lid v čele establishmentu očekává filosofa, je ale v nebezpečí, že fascinaci tímto aspektem svého politického archetypu propadne, že si osvojí mentalitu chovanců a že stát začne zavádět opatření ústavního rázu, jak o tom snil například Tomáš Garrigue Masaryk. Snad proto Libuše varovala, že Přemysl na naše „hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva“. Vědomá integrace onoho aspektu umožní využít naopak jeho pozitivní potenciál. Svodu mystéria „selské myslivosti“ odoláme toutéž schopností „selského rozumu“, která pokusy o „ústavní výchovu“ může zmařit.

Chytrá lest umožnuje porazit silnějšího nepřítele, což obraz přemýšlivého zemědělce obohacuje o aspekt rebelství, který je nejslavněji vyprávěn mýtem o Přemyslově jmenovci Prométheovi. Přemýšlivý lid chápe světlo, které náš hrdina nese, ve smyslu pravdy a vzdělání.

Vážně míněná vzdělanost, která se u nás pěstuje, je spíše esoterního rázu a je zaměřena do jiných oblastí, než ve kterých prosperují velké západní vzdělávací instituce. Zatímco obecný vzdělávací systém u nás nabývá spíše ironických forem, tak pokud jde o okultní vědění, mnozí autoři upozorňují, že česká země je centrem světového významu. Spjatost tohoto okruhu vzdělanosti s politickou mocí ilustruje fakt, že veleúspěšný panovník Karel IV., někdy pro svou strategii řečený Lstivý, je v esoterních kruzích ceněn jako jeden z posledních zasvěcenců mezi evropskými panovníky.

Protože místní „přemýšliví sedláci“ „vědí, že pravda vítězí, a tak ji nepouští z huby“, jsou Čechy nejenom světovou výstavní skříní astrologie a magnetické léčby, ale i jedním z adeptů konceptuální moci globálního dosahu. Naše výboje už dost dlouho nejsou založeny na armádě, ale na předkládání idejí a výzev. V tom spočívá „strategická důležitost Čech“, o níž psal Masaryk, to je důvodem, proč Bismarck prohlásil: „Kdo bude pánem Čech, bude také pánem Evropy.“ Metaforicky řečeno, půlce Evropy čůráme do vody, zatímco zde voda buďto padá z nebes, nebo tryská z podzemí.

Švejk

Stínem ctěného vůdce je „princip lidovosti“, konkretizovaný v postavě podvodníka, simulanta a sluhy. Švejkovi nesejde na dekoru a vyšších hodnotách, protože jeho ctností je schopnost pohodlně přežít nepříznivá období, jakých bylo v našich dějinách nemálo. Karel Kosík píše: „Švejk je sluha, ale není šašek. Občas se sice projevuje jako blázen, ale blázen se stává šaškem teprve tehdy, jestliže své bláznovství dává do služeb vladaři.“ Namísto šaškáren sleduje Švejk své osobní cíle a dovedně vzdoruje mechanismu přemyslovského establishmentu. Jakožto praktický kabalista vychází z poučky, že nejen to, co je nahoře, je i dole, ale i co nalevo, to napravo, a tak mocenskou i etickou situaci zvrací v opak a pánovi vnucuje svou vůli, aniž by ten o tom nutně byť jen věděl.

Švejkovský člověk s radostí přenechá nezdravé parlamentní prostory ubožákům, jimiž pohrdá, a dokonce je tam klidně i aktivně zvolí, aby se jich zbavil tam, kde se pohybuje on. Ví, že skutečná moc není v pozicích, ale v míře pronikavosti pochopení procesů řízení. Obraz Švejka potřebujeme dotud, dokud setrváváme v nedemokratickém systému, resp. dokud si neosvojíme zvyk nošení osobních zbraní, který by mohl účinnou demokracii zajistit.

S určitým nepochopením pro švejkovský životní styl zachytil švejkovskou strategii jinak trefně Adolf Hitler. Čech je podle něj jako cyklista, co se sice hrbí, ale pořád šlape a šlape. Můžeme dodat, že nakonec zvítězí.

Strakáč

Naše současnost úplně vítězná není a vyjadřuje ji asi nejlépe třetí z navržených symbolů. Český strakatý pes byl vyšlechtěn v druhé polovině minulého století za účelem výzkumu mechanismu vyvolávání záchvatů epilepsie, transplantace ledvin, dědičnosti chybění zubů a dědičnosti strakatého zbarvení. Plemeno vzniklo spářením Rigy a Míši, kříženců neznámého původu, jejichž vlohy byly později obohaceny přikřížením Německého krátkosrstého ohaře. Český svaz chovatelů standard plemene schválil roku 1960, nicméně nejvýznamnější mezinárodní kynologická instituce plemeno dosud neuznává.

V současnosti Strakáče občas trápí následky výzkumu, k němuž sloužili, to však v jejich chovu není zásadní nevýhodou, protože dnes má k nějaké chorobě sklony skoro každé plemeno.

Strakáč má sklopené uši, je přátelský a snášenlivý, navzdory nízké agresivitě je spolehlivým hlídačem a pro jeho přizpůsobivost je možné chovat ho i v bytě. Díky své nevybíravosti zužitkuje i méně kvalitní potravu. Je velice učenlivý a tvárný, rád cestuje a snáší jak dopravní prostředky, tak si klidně i o samotě užije lenošení. Nesmí být však příliš dlouhé, neboť bez možnosti, aby vybil svou mrštnou a vytrvalou energii a aby uplatnil svou schopnost společenských citů, by byl nešťastný.

Kromě Strakáče existuje několik dalších plemen vyšlechtěných na českém území. Jedním z nich je Český fousek, jehož povaze se věnoval ve stejnojmenné písni Jaromír Nohavica. Naše „psí srdce“ dle Nohavici zahrnuje usilovnost, vděčnost, přijetí jisté malosti a napůl vyloučený sociální statut kombinovaný s potřebou intimity.

Že Češi milují laboratorního psa, možná odráží důsledky traumatizace, jimž byl český národ v dějinách vystaven. Jeho nesvoboda jakoby symbolizovala sociální nesvobodu Čechů, kterou vyjadřuje např. čelné umístění v žebříčku podílu uvězněných obyvatel. Z obranných důvodů jsme přistoupili na to, že náš život je experiment, jak to vyjádřila Dáša Vokatá slovy „skvělá doba je tu teď, člověka v ní poznáš hned.“

Pejskovskou symboliku by někdo, kdo psům nerozumí, mohl interpretovat ve smyslu zvyku věci „ochcat“. Skutečným významem psího močení je však komunikace, kde nejvíce žádoucí podobou je „přechcávání“.

Pokud bychom si představili, že žijeme v laboratoři, kde probíhá politický experiment, jakou hypotézu by asi měl ověřit? Vzhledem k počtu variant zřízení, kterými český národ prošel, můžeme uvažovat o možnosti, že jeho posláním je ověřit, zda je možné žít i bez pevného systému, tedy ve zkratce řečeno, zda nejen hrací automat, ale i ústava může být předmětem třeba i každotýdenního referenda. Někdy, ve svém naučeném sebepohrdání, se cítíme bezmocní a svůj význam podceňujeme. Zvědomění archetypálního aspektu, který byl fixován obrazem laboratorního psa, by mohlo pomoci tento význam docenit a české kolektivní psyché ulevit, neboť jak zpívá zmíněný bard, „ležet bez náhrobku člověk by neunes, natož pes, natož pes“.

Pár slov k české politické geografii a českému demokratickému charakteru

Sečteme-li onemocnění Prométhea, Švejka a Strakáče, vychází nám jako nedotčené bezmála jen srdce, nejobvyklejší metafora, jež bývá s naším prostorem spojována. Naše poloha nepochybně filosofickému zaměření českého lidu a zdejšímu konceptuálnímu kvasu prospívá, nicméně může nás i dusit. Kosík píše: „Nebohé Čechy, křižovatka nejprotichůdnějších tlaků, kde lidé často ztrácí orientaci, kde uprostřed jedovatých výparů těžce se dýchá“. Ano, chceme-li mluvit o srdci, musíme začít od plic, protože jak objevil Arnold Ehret, srdce není pumpou, ale pístem vzdušného stroje, jehož energie nepochází z potravy, nýbrž atmosférických plynů.

Naším osudem je nutnost vyrovnat se s protikladem dvou plic kolem nás, prostoru germánského a slovanského. Kultury, jež oběma plícema proudí, jsou si přirozeně, byť třeba zastřeně, podobné, a tak jsou, jak zmiňuje Petr Babka, „stovky let spojen(é) nenávistnou láskou.“ Nakolik komická je situace, kdy proti sobě bojují jednovaječná dvojčata, dokáže docenit pražský rodák Babka, když dále píše: „Prohlašuje-li Schelling, že osud Němce je osudem Evropy a osudem člověka vůbec, protože Němec je potencí všech ostatních národů, tvrdí v podstatě totéž v Deníku spisovatelově Dostojevskij o Rusech! A říká-li Schelling, že Němec jde ve své důslednosti třeba až do pekel, neplatí totéž snad o Rusovi?“

Ve svém nadhledu, který je umožněn geografickým postavením, jsou Češi přirozeně vedeni k různým středním cestám. Nejsme rádi ani za totalitu ani anarchii, naší ideální pozicí je spíše přímo-demokratický minarchismus. Nepopíráme, že pořádek musí být, ale víme, že proto hned nemusí být ve všem. Máme jedinečné předpoklady k tomu chápat smysl velkých syntéz, nestát fanaticky omezeně jednostranně pouze za dobrem, nebo pravdou, ale nahlížet, že – jak píše Schelling – „pravda a dobro jsou sourozenci jedině v kráse“, v tomto případě v kráse zázračně fungujícího jediného vzdušného stroje.

Z téhož postavení plyne i riziko rozvoje neurotického rozpolcení, jak jej zažívá naše společnost například poslední roky. Můžeme lavírovat mezi německým idealismem a ruským materialismem, abychom jindy zas preferovali idealismus ruský nad materialismem německým. Právě od nás je však nejlépe vidět, že lidé jsou si poněkud podobní, neboť Člověk je jen jeden, a že tedy pokud srdce má s něčím potíž, bývá to nejčastěji hlava, která onu věčnou jednotu nechápe.

Jiným jazykem zachycuje tyto následky naší geografie i historie, potažmo geneticky bohaté populace, Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, klíčová postava v pokusu vytvořit jednotnou Evropu: „Člověk křížený v geneticky monolitní komunitě je jednodušný, zatímco Kříženec je vícedušný … (zatímco – H.T.) (b)lízké křížení posiluje charakter a oslabuje ducha … (v)zdálené křížení charakter oslabuje, ale ducha posiluje.“

Závěr

Výhody a rizika naší politické geografie ilustruje také srovnání Švejka s prózami Franze Kafky. Kosík objasňuje, že zatímco „Kafkův (německy hovořící – H.T.) člověk je odsouzen žít ve světě, v němž jedinou … důstojností je interpretace světa, (o jehož chodu – H.T.) rozhodují síly, na jednotlivci nezávisl(é), Hašek dokazuje, že člověk … je nad svým vlastním zvěcněním … je více než systém.“

Naše současnost je vnějškově vzato kafkovská, neboť – jak uvádí Kosík – „dennodenní zkušenost lidi učí, že … občan je … bezmocný (,neboť – H.T.) co tady existuje, je … demokracie, která občana z rozhodování vylučuje. (Přitom – H.T.) je možná demokracie integrální (jinak řečeno přímá – H.T.), kde občan bude mít možnost do politiky … mluvit.“

Někdy se stává, že v úzkosti ze sevření rozsáhlými „plicními prostory“ propadáme služebnosti. Výsledky pokusů s řízením a sebeřízením, jež v našem „kotlíku“ možná nepřestávají probíhat, však ukazují, že nakonec není nutno utápět pocity ponížení v pivu, chlebové polívce či jiném opiátu. V době posilování autoritářských tendencí bychom se měli postavit zodpovědně ke své schopnosti přemýšlet, vybuzené historickou traumatizací.

Za účelem vytvoření protiváhy vůči snaze establishmentu o omezení demokracie[1] potřebujeme docenit naši schopnost svobodně se rozhodnout. Tato výzva naší doby se nevztahuje jen na ty, co se pokládají za znalce, neboť jak píše Kosík, „intelektuálům odzvonilo… a epoše osvícenosti … odpovídá, že kritičnost není usazena v jedné privilegované kastě, ale je přístupna všem (a – H.T.) má tedy šanci, že prolne celou společností.“

Ostatně je zřejmé, že tato výzva, byť dosud zřídka vyřčená, dávno je již vyslyšena, a tak splní-li se snad Masarykův sen o dokonalé centrální kontrole, která by měla zaručit bezvýhradnou čestnost chování každého z obyvatel této evropské džungle, můžeme se spolehnout, že archetypální tricksterská trojice Přemysl Oráč, Švejk a Strakáč nám ukáže cesty, kudy takový grandiózně depresivní projekt obejít.

[1] „… abysme zjednodušili čerpání tých dotací, abysme bojovali proti demokracii, abysme taky mysleli na naše zájmy…,“ hlásal Babiš na mimořádném sněmu Svazu měst a obcí na Pražském hradě.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s