Úvodní stránka > STUDIJNÍ TEXTY > Červená nit lidské blbosti. Fišer alias Bondy o blbosti a blbcích

Červená nit lidské blbosti. Fišer alias Bondy o blbosti a blbcích

Hynek Tippelt

Nedávno jsem narazil na motiv „blbosti“ u Bondyho a publikoval článek „Lidé jsou prostě blbí. Egon Bondy a česká společnost“ (A2, 2015, 10). Pro lepší porozumění Bondyho postřehu, který byl v názvu článku použit, bych rád uvedl užší i širší kontext, v jakém se objevuje. V Bondyho díle hraje tento motiv nezanedbatelnou roli, a tak na výňatcích z jeho textů ukáži, v čem podle Bondyho lidská blbost spočívá, jaké jsou její kořeny a důsledky. (V dílech, které podepisoval svým občasným jménem, se tento výraz neobjevuje.)

„HOMELESS & HUNGRY: „Říká se, že kdo se moc ptá, moc se dozví … Když už jste si kladl základních filosofické otázky po smyslu bytí, stvoření i existenci Boha celý život, rád bych se zeptal, jestli jste se dozvěděl něco, co vás zaskočilo, co vás vyvedlo z míry, nebo, řekněme, z víry? Víte teď něco, co byste raději nevěděl?

EGON BONDY: Jedna taková věc mě skutečně zaskočila, a to poznání, jehož se mi dostalo až v roce 1990: že lidi jsou blbí. To jsem skutečně nevěděl a pro mě to nebylo triviální konstatování, který každej z nás denně opakuje pětkrát – já jsem to najednou pochopil jako filosofema! Pro mne, jakožto marxistu, to byl dost velkej otřes. Říkám znovu, já jsem toto poznání prožil jako filosof, který prožil filosofickou hloubku tohoto poznání …

My marxisti jsme byli vždycky jako idioti přesvědčeni, že člověk je v první řadě bytost racionální, rozumná – rozhodně né blbec. A teď jsem zjistil, že v zásadě blbej je!

HOMELESS & HUNGRY: Znamená to pro vás pocit bezvýchodnosti?

EGON BONDY: Nikoli, protože to musím ještě doplnit o jednu věc: myslím si, že marxistický racionalismus nepřestává platit. Člověk je i při vší své blbosti tvor velmi učenlivý a dokáže se v geologicky velmi rychlém čase ze svých chyb učit, takže ta blbost je sice endemická, ale je, abych tak řekl, kurýrovatelná.

HOMELESS & HUNGRY: Došel některý z významných filosofů k podobnému poznání jako vy?

EGON BONDY: Jistě, například Nietzsche nebo Ladislav Klíma.

HOMELESS & HUNGRY: Ale špatně pochopené poznání tohoto typu může vést až k fašismu…

EGON BONDY: Vede především k tomu, že se s lidma začne manipulovat, to je svatá pravda. Může to být v rukavičkách i bez rukaviček – to už jsme si říkali.“

http://ebondy.sweb.cz/rozhovory/bondy-zivel1.html

V rozhovoru zvažuje Fišer především blbost druhých, kterými jakožto blbci je nutno manipulovat. V následujícím úryvku referuje o blbosti, jak jej zarazila u něj samotného (vlastní téma se objevuje až na konci pasáže):

„Co ale mě nadosmrti utkvělo v paměti, byla jedna cesta do Prahy v létě, mohlo to být nějak v červenci, možná začátkem srpna, za strašného vedra. Já vlakem jezdím poměrně rád, když už musím někam jet, je to tam poměrně pohodlnější než v autobuse nebo v autě, no a tak pomalu to jede, že člověk se úlevně otravuje, čte si něco, kouká z okna a nemyslí vůbec na nic, ale vůbec na nic. A najednou, jak už jsem po celý život zvyklý, z čista jasna z nebeshůry jako úder blesku jsem si uvědomil ve zlomku vteřiny, že ten esej, ta Prozatímní bilance z konce roku ‘97 je absolutně chybný a to je také vlastně ta jediná zpráva, kterou zde chci podat, tímto vlastně plním ten svůj první a nejdůležitější úkol.

Je absolutně chybný, formulace, kterou jsem tam použil, nebo ta struktura, kterou jsem tam modeloval, není ničím jiným než rekonstrukcí transcendentního modelu, čímž jsem se dostal přesně zpět na to místo z něhož jsem před padesáti lety vyšel. Jsem přesně tam, kde jsem byl. Padesát let poměrně dost intenzivní a systematické práce a víceméně nekonečného studia bylo k ničemu, vše se zhroutilo a já jsem na tomtéž výchozím bodě jako před padesáti lety. Nebylo to provázeno žádným efektem, že by se někde něco, nějaké světlo třeba, vyjevilo, jak o tom mluví mystici, něco by se jaksi událo – ani žádným afektem, tedy nějakým citovým hnutím, že ale to bylo z hloubky, jsem poznal podle toho, že jsem vyhrkl: „Já jsem vůl.” Což je jednoduchá věta, ale věta, kterou já nikdy neužívám, poněvadž termín vůl byl kupodivu v době mého mládí neužíván, jelikož se tehdy stal běžným hovorovým oslovením nevzdělanců a adolescentů, takže jako intelektuálové jsme si toto slovo (vlastně jako snobové) tabuizovali. Skutečně vypadlo úplně z mého slovníku, já na něj zapomněl, já ho nikdy neužívám. Tady byly dotčeny velmi hluboké vrstvy nevědomí, nebo spíš jen podvědomí, že jsem použil termínu pro mne hluboce zatlačeného v mém jazykovém vyjadřování. Tak to byl jediný fenomén, který by svědčil o tom, že to mělo nějaký emocionální průběh nebo afekt.

Samozřejmě já jsem měl vzápětí pocit hluboké porážky, ale bez zoufalství, jenom jsem to konstatoval, jako bych konstatoval, že mě vypadl krajáč s mlíkem, jako jsem byl víceméně připraven konstatovat, že jsem naráz přišel o všechny peníze, nebo cosi podobného, no ale že to je finální, že to je jaksi konec, určitý verdikt nad tím opravdu zbytečným životem, to jsem si jaksi uvědomil, a v příští minutě jsem si to charakterizoval jako uzření obrazu Doriana Graye. No. On to svým způsobem opravdu šok byl. To je nepochybné. Zjistit, že padesát let je naprosto k ničemu, není věc příjemná. Teď už nezbývá čas to nějak napravit. Už je člověk starý. Nicméně pamatuji se kupodivu, že velmi rychle to ten emocionální náboj ztratilo, takže ještě jsem dojel do Prahy (tohle se stalo někdy ještě před Havlíčkovým Brodem), tak už jsem si zase četl detektivku a když jsem do Prahy přijížděl, tak už jsem měl takové velmi pozitivní tušení, že když vím, co se stalo a dokonce vím i jak se to stalo, tak že mohu najít cestu ven, a to poměrně rychle a ne obtížně.

Stalo se totiž to, že jsem se plně fixoval jenom na rovinu abstraktní analýzy. Tím jsem se dal svést, běžná past filosofického rozumu, že se dá svést vlastními abstrakcemi. Teď pak ale jsem začal mít podezření k celému kategoriálnímu systému, který jsem používal, jenže ještě jsem bezpečně nevěděl, v čem ta nejistota kategoriálního systému a jeho nespolehlivost je. Jen jsem si říkal, ono když jsi tak s těmi kategoriemi pracoval, nebylo divu, že jsi dospěl k rekonstrukci té transcendence, zvlášť když jsi se držel jedině té abstraktní roviny, ty jsi se tak zafixoval do té abstrakce, že jseš tam doma jako ve vlastním bytě a zapomněl jsi na to, že je to opravdu něco umělého, že je to vykonstruovaný, že je to abstraktní prostor, takže ta tvoje představa o identitě protikladů byla příliš, příliš naivní, abych tak řekl, příliš jenom spekulativní. Však jsem našel už u Hegela, že ono mu to neklape v realitě, že to je jen schéma, a to pojmové schéma, které je velmi elegantní, logicky vnitřně skloubené – a možná že i Marx právě tahle uvažoval, že rámcově opravdu platí, ale na jednotlivé případy je skoro neaplikovatelné. Konkrétní průběh věcí se neděje tímto způsobem. To si Marx jaksi ověřil. Zřejmě tedy i u toho Mao Ce-tunga, byly nějaký podobný zkušenosti s tímhletím, no. Do té Prahy jsem přijel plný optimismu, protože konec konců, když nic jiného, tak včas si uvědomit, že je člověk blbec, za to, aby jeden pánubohu poděkoval a ruce políbil, poněvadž je lepší si to ozřejmit včas, než v blbosti umřít.“

(z pracovní verze textu Příběh o příběhu z roku 2001)

V dalším úryvku, který chci ocitovat, Bondy konkretizuje blbost tím, že ji spojuje s lidskou biologickou podstatou a naplňuje ji obsahem nutkání k uniformitě a k sebepodrývání (vlastní téma se znovu objevuje až v závěru citované pasáže):

„Je dávnou otázkou nejen filosofie, ale všech věd, (od fyziky po psychologii atd.), zda matematické „abstrakce” jsou pouze výmysly lidského mozku, či zda reálně existují. Opět, marná sláva, byl to Platon, který to vzal nesmírně vážně a zodpovědně a byl si moc dobře vědom, jakého rizika se odvažuje, když vágní pythagorejskou numerologii vzal ontologicky vážně a své „ideje” definoval posléze – aspoň v jednom pozdním období, jak známo, nikoli na sám závěr – jako matematické veličiny a vztahy. Tento pokus nemohl při tehdejším stavu vědy než selhat. Ačkoliv se až dodnes na to nezapomnělo a pro řadu vědců i ve 20. století (Eddington) to bylo stále svůdné, exaktní přírodní vědy to vždy korigovaly. Ani já se ani na okamžik nedomnívám, že matematické veličiny a vztahy (ať jsou algebraické či stereometrické) jsou „imateriálním” „ontologickým základem Skutečnosti”. Toto řešení by bylo až primitivně simplifikované a vedlo by ve většině věd a vědních oborů k čirým absurditám (psychologie, historiografie, kunsthistorie atd., atd.).

Nicméně matematické veličiny a vztahy tu jsou a pro analýzu a operativní jednání v našem světě se ukázaly být vynikajícím způsobem využitelné. Žádný z nich ale není identický s tím, s čím se setkáváme v našem konkrétním prostředí! Máme užitečnou geometrickou abstrakci kruhu, ale pí nám naprosto zřetelně dokazuje, že v našem prostředí nikdy nikde žádný opravdový kruh neexistuje, že to, co v našem prostředí funkčně používáme jako kruh, je pouhou aproximací.

Že druhá odmocnina z -1 = 1 ví dnes každý školák. Nikdy ji nikdo neviděl a neuvidí, i když užívat ji nám dokonale pomáhá. (Příklady možno rozšířit do nekonečna, protože platí pro všechny matematické veličiny, matematické vztahy a matematické pojmy). Matematické veličiny, vztahy a pojmy jsou skutečně plně objektivně reálné v jiném prostředí, než je prostředí fyzikální. Nevím, jaké toto prostředí je, ale znamenalo by strkat hlavu do písku, kdybychom jeho objektivní reálnost chtěli popřít a domnívali se, že to jsou „produkty našeho myšlení”. Jsou to abstrakce, které jsme inteligentním způsobem dokázali „vytáhnout” z analýzy našeho prostředí, ale to neznamená ani, že by to byly naše představy, ani že by to byl jen souhrn fyzikálních vlastností našeho prostředí. Spin je matematicky „přesně definován”, a nikdy nikdo ho neviděl a neuvidí. Zdá se být nasnadě, že my pracujeme pouze s aproximací toho, co v jiném prostředí, než je prostředí fyzikální, spin skutečně je. Ve svém „vlastním prostředí”, tj. v prostředí, jež přesahuje podmínky fyzikality, může být spin vztahem daleko jednodušším, než jak připadá nám, současně obecnějším, ve struktuře vztahů tohoto prostředí velmi funkčním a všeobecně zakontextovaným, s funkcí, která je nikoli „výstřední” či „zvláštní”, ale zcela ústrojná a normální, zatímco my reflektujeme jen zvláštní případ, kdy proniká do oblasti vztahů – resp. do prostředí – elementárních částic.

My jsme přirozeným způsobem jakožto inteligentní biologické bytosti vybaveni k tomu, abychom se fixovali i v našem poznávání na jedno určité prostředí Univerza. Jelikož toto prostředí („fyzikální prostředí”) je v organické souvislosti celého Universa a všech jeho různých „prostředí”, jsme s to zejména právě díky schopnosti abstrahovat, detekovat ve vyšší či menší aproximaci ostatní prostředí, jež Universum zahrnuje. Principiální nemáme, ale možnost dospět dál, než k aproximaci. Absolutizovat prostředí, v němž jsme, se ontologovi samozřejmě jeví být nepřípustné. Absolutizovat naše abstrakce v té čistě aproximativní podobě, jíž jsme s to dosáhnout (tedy např. pokládat matematické veličiny, vztahy atd., za onen ontologicky primární, neměnný a předzjednaný základ Universa vůbec), by byla čistě antropocentrická pošetilost. Musíme být rádi, že ve svých abstrakcích dokážeme postupovat tak daleko, ale dopustili bychom se opět zbytečně hloupého (a možná fatálního) zjednodušení, kdybychom je pokládali za dosažené poznání jakýchsi jediných a základních neměnných „základů” či „principů” Universa. V tom už jsme se vícekrát spálili!

To, co je však momentálně důležité, je otevření se té možnosti projít za zrcadlo. Musíme nejen respektovat to, že v „nadprahovém” prostředí jsme jen v relacích přiměřených tomu, že toto prostředí je pouze článkem ve struktuře Universa a samo o sobě univerzální není, nelze jeho podmínky absolutizovat, musíme stejně tak respektovat to, že v „podprahovém prostředí” jsme prostě „někde jinde”, v „něčem novém”, co nejen náš antropocentrismus, ale i náš kosmocentrismus „staví na hlavu”, jsme někde, čehož autonomní reálnost jsme prostě odmítali zatím uznat. Matematické veličiny, vztahy atd., nejsou derivátem fyzikality („fyzikálního, kosmologického prostředí”), nejsou ani našim výmyslem, vytvářejí své vlastní „matematické kontinuum”. Jeho tzv. imateriálnost nás dnes už opravdu nemusí iritovat. Není, zdá se, nejmenší pochyby, že jednotlivá „prostředí” Universa nejsou vůči sobě ani hierarchicky, ani evolučně uspořádána, nejsou ani hermeticky vůči sobě uzavřena, ale jejich autonomii nelze zglajchšaltovat absolutizací jednoho z nich. Jednotlivá kontinua jsou v rámci Universa nepochybně vůči sobě vzájemně funkční, ale jejich specifickou strukturu nelze chtít převádět na jeden metr, ani v nich vidět „stupně vývoje”, ani rigorózní předurčení.

My jsme se ovšem se svou blbostí už narodili – jsme biologické bytosti – a máme nepřetržité nutkání ji s velkou vervou prosazovat: zglajchšaltovanost – to je naše. Zglajchšaltovanost všeho lidstva jednou „nadřazenou” rasou či civilizací či náboženstvím, estetickou normou etc., etc.: od primitivních expanzivních výbojů různých hord barbarských blbů až po vědeckou globalizaci podle univerzální axiologické normy zisku, pořád děláme pokusy, jak si konečně uříznout pod prdelí větev, na níž sedíme.“

(z pracovní verze textu Příběh o příběhu z roku 2001)

Nyní dva odstavce, v nichž Fišer přemítá nad cestou Alexandry David-Neelové do Lhasy (popsané v knize Mystikové a mágové Tibetu, Praha: Elfa, 1998) a ve kterých zvažuje, proč byl „vždy považován za blázna a blbce“:

„Naprosto nehodlám tvrdit, že bych se dokázal vžít do její tehdejší situace. Já bych s největší pravděpodobností pokus hned po prvním nezdaru vzdal. Ale nedělal jsem já ještě více věcí přinejmenším stejně irelevantních? Neběhal jsem po všech čertech, abych si opatřil knihy (v ČSSR to byl často převeliký problém) z oborů, jež jsem bezprostředně studovat nepotřeboval (a dobře to věděl), ale „umanul jsem si”, že si je přečtu? Myslím, že jsem tím nikomu neuškodil a sám sebe potěšil. Nejsem buddhista, jak by si snad povrchnější čtenář mohl myslet, jsem evropský ateista, a jako takový se odvážím říci k etice jen tolik, že i ona má člověku pomoci k jedinému cíli, který je možno na tomto světě najít, a to, aby člověk měl možnost těšit se z toho, že tu je.

Nejen že má na to právo, ale ontologická analýza ho k tomu přímo vyzývá. Od tohoto stavu jsme však dnes daleko více vzdáleni než kdykoli jindy. Neboť není možno, aby člověka těšilo tu žít, když většina lidí na planetě (včetně tzv. vyspělých zemí) je fyzicky i psychicky degradována na dobytek a to v zájmu zisku mocných. Nemůže se těšit z toho, že je živ, člověk ohlupený drogami či demagogiemi zfetovaný, bažící po dobrém bydle za každou cenu, zaprodávající se, a tím urážený a ponižovaný. Strávil jsem život v privilegované situaci téměř nezávislého společenského parazita, v tom mi TAO šlo na ruku. Mohl jsem ale ignorovat to, jak vypadala doba, v níž jsem žil, a jak dále vypadá? Byl jsem proto vždy považován za blázna a blbce. Věděl jsem, jak doplácí estetická kvalita mé literární práce na to, že jsem reflektoval a pravým jménem nazýval věci, jež nikdo vyslovit nechtěl (ačkoli o nich každý věděl). Nemohl jsem jinak ne proto, že bych byl indoktrinovaný nějakou fixní ideou anebo že bych byl humanista atd., ale proto, že jsem cítil, že já nemohu mlčet: byl bych se cítil hanebně. Nemohu za to, že jsme došli z deště pod okap, ba možná do podmínek nebezpečnějších, než kdo tušil. Neelová si umanula dojít do Lhasy, ačkoli věděla, že jí toho není třeba. Její cestování ji velkým karmickým nárokům nevystavovalo, ale kdyby i bývalo bylo, jsem si jist, že by se kvůli nim své pouti nevzdala. Já jsem si umanul prohlásit, co vidím, rovněž věda, že mi toho není třeba. Vystavilo mě to ohromným karmickým rizikům, což jsem předem jasně věděl. Obojí byly zbytečnosti. Ani Neelová, ani já jich nelitujeme.“

(pracovní verze textu Příběh o příběhu z roku 2001)

Jak je vidět, vzal Fišer po roce 1990 téma lidské blbosti poměrně vážně. „Blbost“ a „blbce“ nicméně najdeme i ve většině jeho starších filosofických textů. Výjimku tvoří ty nejodbornější – Otázky bytí a existence, Útěcha z ontologie, Ontologie beze všech určení, Poznámky k dějinám filosofie a Buddha. Vzhledem k tomu, že Fišer obvykle ve svých filosofických textech udržuje spíše distingovanou fazónu, přes hledání „blbostí“ se čtenář dostane k zajímavým, emočně vypjatějším místům. Už stručněji (pokusím se):

„Bude snad dlouho, velmi dlouho trvat, než dojde k pravé socialisaci člověka a do té doby každá nová politická éra bude vždy znovu reglementovat ‚konečné úspěšné vyřešení‘. Ale člověk je příliš mlád a příliš vitální na to, aby nereparabilně zblbl. Přijde chvíle, kdy ho přestanou bavit i nejlidumilnější vládci a ochránci a kdy to konec konců přestane bavit i je. Vezme posléze svou druhovou existenci vážně. A zodpovědně přistoupí k řešení její vnitřní nutnosti.“ (Juliiny otázky)

„… pobývat na tomto světě je tak strastiplné, že je to skoro oběť. Většina bytostí podstupuje oběť mlčky, nepomyslivši ani na to, že by mohly (a eventuálně měly) udělat sebevraždu. I u těchto nereflektujících jedinců, i u těch, kteří se sebevraždy bojí, je to fakticky oběť, být na světě. A ti, co vědí, že mohou (ba mají) volit svobodnou smrt a nedělají to? Zde je život buď blbost na kvadrát, nebo opravdové mučednictví. Těch si ale nevšímáme a nechme je jejich chmurám. Stačí nám ti, co jsou zcela bez reflexe skutečné podoby světa a života. Jsou to chudáci! Kámen by se měl nad nimi (a ovšem i nad sebou) ustrnout! Je to velmi pasívní zásluha, velmi pasívní etikum, ale, do prdele, je to etikum, a ne že ne. Ti, co chtějí, resp. budou chtít, hledat předpoklady pro novou ontodiceu, pak ty předpoklady najdou. A najdou je právem.“ (Doslov)

„Ani na nejnižším stupni civilizace by nechybělo lidí, kteří by znovu přišli ošetřit nemocné a nakrmit je, kteří by vypomohli potřebným a zvedli by cizímu nemluvněti dudlíka, i když bezpečně vědí, že to nemá nejmenší ontologickou cenu, že nikdo nikdy je nebude posuzovat a trestat či odměňovat, nikdo, nikdy a nic se to vůbec nedozví. A to je námi hledané nesuspendovatelné, objektivně trvající a platné etikum, jež je nad všechny normy, nad všechny tribunály trestu a odměny, nad všechny společenské a kulturní oblbovačky, nad všechnu ipsocentrickou seberealizaci. A toto etikum je dar.“ (Pár stránek)

„Pro velekněze substančního teismu či substančního materialismu nebylo a není většího horroru, než jim do očí říci konsekventní axiologické důsledky, jež z jejich nauk plynou. A přece právě proto mají tyto nauky neustále opakovaně tolik ‚amoralistických herezí‘! Jakou spoustu oblbování jsme za dějiny třídní společnosti museli zkonzumovat od prvních sexuálních tabu až po chruščevovský ‚morální kodex komunismu‘! A všechny se přitom pochopitelně odvolávaly na antropocentrickou účelnost a užitečnost jako na záruku posvátnosti.“ (Divoké pojednání)

„Z etického hlediska dovedl nás právě humanitářský antropocentrismus tam, kde jsme. Tento antropocentrismus se završil právě v naprostém ‚zapomenutí bytí‘, a tím právě v naprostém odcizení člověka. Právě tento antropocentrismus umožnil, že ‚vše je dovoleno‘, a ono na jeho platformě skutečně vše dovoleno jest. Objevením pravdy, že vše je dovoleno, zhroutil se humanitářský antropocentrismus v sebe sama. Jeho naprosto nutnou a důslednou poslední sebetransformací je svět manipulace, neboť jen takový se uhájí tam, kde vše je dovoleno. Jen zblbělý člověk se nevzbouří či nezešílí.“ (Divoké pojednání)

„Je hrozné, jakými věcmi člověk musí být na tomto světě navštěvován – smrt toho jediného, co mám, a ještě strach, který mne zbavuje lidskosti. Taky by se bylo možno ptát: jak to poznám, jestliže můj život dostane milostí cenu? Odpovídám: ani to nikdy nepoznám (poněvadž jsem blbec) – ale ani mi to už vůbec nevadí. Rozhodně se budu už vždycky chránit toho, abych si myslel, že nějakou cenu můj život, tj. má práce, má, ani kdybych dostal Nobelovu cenu. Proto taky klidně budu dál psát ty dějiny filosofie, jimiž věru můj život na ceně nezíská, je to psáno jen a jedině proto, že mladí lidé u nás už třicet let žádné nemají a ještě třicet let mít nebudou.“ (Markétě Machovcové)

„Nutně existující ontologická substance, z níž nutně plyne existence světa, vytváří potom ovšem model, v němž pro reálnou ontologickou existenci zla není místa, neboť v důsledku existence ontologické substance a nutného z ní vyplývání existence světa musí být tento svět nakonec ve svém úhrnu a výsledku nejlepší ze všech možných světů. To je podivuhodná teze, vinoucí se dějinami filosofie jako červená nit lidské blbosti. Všechny substanční modely se zla koukají zbavit.“ (Úvaha o eschatologii)

„On pánbůh teistických systémů taky nijak moc extra nejedná a nezasahuje tak, aby to každý blbec viděl; jak známo spíš jen ostrovtipem teologové shledávají dohromady projevy jeho působení a dá jim pěknou práci je interpretovat od potopy až po Osvětim. A přece mají oprávnění poukazovat na to, že jsme v rukou božích, poněvadž tu nepopíratelně funguje ‚lest absolutního ducha‘ – tj. řád spravedlnosti – a dodejme, právě i milost.“ (Úvaha o eschatologii)

„Musíme si být stále plně vědomi, že věk metafyzické antinomie ateismus-teismus přestal a že hádáme-li se, tedy je to proto, že chceme společně dál a každý to zkoušíme, jak nejlíp umíme. Pravda není přece už uzavřena. Tradičním militantům na obou stranách to bude nezvyklá situace a budou pořád v skrytu duše intolerantní. Ale časem se zcela určitě vypěstuje v lidech nový pocit vzájemné sounáležitosti. Jen tak budeme moci postupovat bezpečněji ve světě, v kterém jsme si svou blbostí a agresivitou vytvořili pro sebe tolik smrtelných nebezpečí.“ (Nesubstanční ateismus a nesubstanční teismus)

„Považuji tedy ten stav věcí, který zjišťuji ohledně oné situace, v níž člověk nemá naprosto žádnou možnost se na nic vymlouvat, na nic poukazovat, nic předstírat a s ničím dobrým přijít, za normální. Pokouším se ukázat, že jakkoli nám to připadá nepochopitelné, není třeba ani v tomto případě předpokládat věc ještě daleko nepochopitelnější, a to ontologickou transcendenci a boha jako supersubjekt. Pouze že se o těchto věcech hovořilo vždy jenom ze strany těch, co věří v boha, a ti, co stojí za ontologickou realitou bez boha, byli blbí. Historické kořeny a předpoklady jejich blbosti by rozhodně stály za zpracování (přímá odvislost ateistů všech dob od v podstatě mechanického materialismu a jejich bědná náklonnost k pozitivistickým stanoviskům jsou známým pramizerným vysvědčením jejich intelektuální kapacity a lidské poctivosti), ale tím se zabývat nebudu. Jde o to, že poznání, které nám tlumočí někteří v boha věřící naši předchůdci, je nutno ve velmi širokém spektru plně rehabilitovat a přijmout. Jeho podklad je zcela reálný. Spekulativní nadstavba – představa osobního boha, a v důsledku toho i ontologická transcendence – je zcela pochopitelně uměřená tradičním představám dětských let lidstva a je možno ji pochopit. A věru že je lépe ji třeba dokonce i sdílet – než žít jako vší úcty zbavený dobytek typu konzumentského člověka (který může být v tom horším případě dokonce tzv. věřící křesťan) a ve svojí hybris slintat nezřízené opovážlivosti o spravedlnosti a nezaslouženém trestu.“ (Dopis příteli)

„Ontologická substance funguje jako veličina zcela ipsocentrická a je jedno, je-li to blbá hmota nebo psychický bůh – vůči ‚tomuto světu‘ funguje v praxi jako ďábelská instance, která vše z ‚tohoto světa‘ posléze a v podstatě neguje.“ (Odpověď doktoru teologie)

„Ze všeho, co jsem uvedl v tomto eseji, plyne pro každého, kdo se aspoň trochu zamyslí, že tato příroda není ani fatum. Mnohé její projevy a změny jsou silnější než je naše vůle a práce. Ale velkou část toho, co zakoušíme, si přivozujeme sami vlastním jednáním (společenským i individuálním). V tom nelze spatřovat fatum, ale lidskou blbost (event. zlobu).“ (Odpověď doktoru teologie)

„Vyabstrahovaná spekulativní fluida neměla a nemají nikdy žádnou cenu. Teologové by v těchto blbostech neměli napodobovat filosofy – když ale ono je holt pravda, že teologie už 400 let se pohybuje obvykle o dvě generace v závěsu za filosofií.“ (Odpověď doktoru teologie)

„Že sama existence nesčíslných náboženství působí v současné době zcela přirozeně nedůvěryhodně, toho dokladem je živelný náboženský synkretismus ve vyspělých průmyslových zemích (ale už i jinde), který z nedostatku lepšího názvu charakterizuji jako teosofii, v níž se přežvykuje nesourodý konglomerát nejrůznější západní i východní provenience a jejímž výsledkem je ovšem – po dočasném zblbnutí – trpká desiluze. Všem náboženským soustavám (včetně té synkretické teosofie) chybí jakákoli kritéria verifikovatelnosti – kromě samé víry.“ (Výhledy)

„Z další analýzy celého následujícího komplexu monoteistických náboženství a jejich teologie vyplývá pak naprosto jasně a bez obtíží jak racionalistická, tak axiologická neudržitelnost tohoto typu teismu. Jestliže křesťanští, islámští a další teologové chtějí tvrdit, že tomu tak není, že jak racionalisticky, tak axiologicky jsou jejich systémy koherentní, pak bych jim chtěl jenom připomenout, že ani kněží vyhynulých náboženství (event. dosud současného hinduismu) nebyli žádní blbci, jak si to snad dnešní teologové představují, a dovedli zcela nepochybně velice hlubokomyslně a se zdánlivou racionalistickou a axiologickou koherencí vysvětlit posvátná tajemství řekněme zmrtvýchvstalého boha, nutnosti a významu jeho sebeobětování, oprávněnosti a spravedlnosti jeho posmrtného soudu a dokonalosti jeho stvoření a řízení atd. atd. – a stejně jim to nebylo nic platné, když se lidské vědomí a cítění a celé společenské prostředí začalo měnit a stávat jiným.“ (Výhledy)

„V nesubstanční ontologii místo toho zjišťujeme rovnici prázdnota = plnost všeho = jevení se, které ovšem je lépe chápat jako vzájemnou implikaci. Všechny tři pojmy implikují jeden druhý, lze je rozlišit jedině v abstrakci, žádný nemá prioritu a žádný nemůže existovat odděleně od druhých dvou. Je to jistě frapantní pro filosofa, který má takové curriculum vitae jako já, když dojde k něčemu, co lze s dobrým svědomím nazvat trojjediností. Leč nelze jinak. Jakkoli nepochybně bude o věci bádáno až do skončení světa, tuto trojjedinost nikdo jinak než čistě v abstrakci nerozdělí. Předpokládám totiž, že nemusím in the long run sdílet jinak velmi realistické stanovisko Leona Bloye, že ubude analfabetů a přibude blbů. Předpokládám, že brzo nadejde doba, kdy substanční model definitivně zaujme místo v muzeu.“ (Další bod)

Ve zkusmém shrnutí, lidská blbost spočívá v tom, že se chováme, jako bychom nechápali, že jsme koneční, a tedy ve své schopnosti přežít podmíněni funkčním vztahem k okolí a ve své dispozici dosahovat smysluplnosti závislí na celku a pokračování lidského rodu. Tento náš etický deficit odráží naši myšlenkovou nedostatečnost, danou jednak naší biologickou podstatou a jednak návykem sebedestruktivní péče o naše křehké schopnosti. Vzhledem k tomu, že nejen v biologické říši, ale v universu jako takovém se vše vyvíjí a přežije pouze to, co tendenci k rozpadu odolá, lze nicméně očekávat, že člověk zmoudří, což se projeví mimo jiné tím, že opustí jednostrannou fixaci na překonané a dále neproduktivní substanční (statické a dualistické) nahlížení reality a otevře se novým možnostem, jak své místo na světě ve fyzickém a axiologickém smyslu uhájit a obhájit.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s