Úvodní stránka > Exotický pták či dobrý holub? Fišer alias Bondy > Exotický pták či dobrý holub? Fišer alias Bondy

Exotický pták či dobrý holub? Fišer alias Bondy

Hynek Tippelt

(Tento text vyšel v lehce pozměněné verzi pod názvem „Lidé jsou prostě blbí“ v kulturním čtrnáctideníku A2.[1])

Exotický pták české literatury – toto spojení, jež kdosi použil k označení charakteru díla Julia Zeyera, se mi vybavuje velice často, vzpomenu-li si na básníka prvému snad duší blízkému, Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Ať ho již mám před očima v jeho kostkovaném ponču či šarlatovém roláku, anebo přemýšlím o jeho prapodivně konfliktním přijetí i nepřijetí českou veřejností, vždy jako neodmyslitelný aspekt vystupuje do popředí jeho vyloučený status, jímž zahanbuje nejrůznější rádoby excentriky. Proč tento pták uletěl a proč se vrátil? Proč neuletěl v plné síle mládí, když téměř již pouhou svou přítomností dráždil, ten až příliš nezařaditelně cizorodý exponát? Rád bych se zamyslel nad jeho osudem plným zvratů, který se mi zdá svým způsobem pro českou společnost typický. Nikoli snad v tom smyslu, že by byl Čechem průměrným, ale jako zástupce prototypu, jímž bývá český národ, ve všední dny spíše střízlivý, nikoli vzletný, ambivalentně okouzlen, fascinován i vyděšen.

Je těžké oddělit objektivní hodnocení od subjektivních pocitů. Snad to ani nemá smysl či cenu, ba ani není možné. Býval jsem velkým příznivcem Fišerova díla a jsem vděčen za možnost osobně jej poznat. Právě proto, že jsem jeho přítelem, vnímám, jak obtížné je zaujmout k němu ucelenější postoj. Jakoby i to náš prorok náturou, zájmy i dědictvím již na prahu dospělosti tušil, když své občanské jméno začal nahrazovat přijatým, možná také aby nám, kteří se potýkáme s úkolem porozumět mu, zaujetím vymezenější role tápání usnadnil. Otřesen popravou Záviše Kalandry, jež mu nicméně pomohla pochopit očekávatelnou budoucnost vývoje v naší zemi, zvažoval, zda nevyklidit zdejší pozice. Vědom si svého talentu předpokládal, že s téměř mateřsky osvojenou znalostí němčiny by se o uplatnění, ba literární slávu, nemusel obávat. Zvolil to, co cítil jako svou povinnost, a tím vykročil na cestu, již sledoval až do konce. Přijal roli oběti, svůdnou natolik, že možná přivřel oči, aby nezahlédl, co vše s sebou ponese.

Nenechme se však mást dojetím nad jeho bolestně ritualizovaným skonem, chceme-li odhadnout, nakolik se sám na vzniku bezpráví, jímž byl a dosud je stíhán, podílel. Obětní beránci nebývají nevinní, a pokud je stále jen malá šance na to, že jeho dílo – na němž mu záleželo nejvíce – bude doceněno, pak není chyba jen na jedné ze stran. Sám jistě dobře věděl, že úloha kritika a vizionáře s sebou nese jistá úskalí. Ostatní do něj vkládají nejrůznější očekávání a nikoli bez rozmyslu se onehdy jeho bratr v profesi David Hume omlouval za to, že předstíral, že je filosof.[2] Fišer se omluvami nezdržoval a provokoval, dá se říci, sveřepě. Týž stereotyp lze zahlédnout, když jako dandyovský pozér vysedával u piva a slunil se na odiv méně odvážným, stejně jako když ostentativně deklaroval své udavačství, jež neváhal hájit tím, že bylo zamířeno na jeho politické nepřátele. Jaký zájem jej mohl vést k tomu, aby zveřejnil dopis s návrhem spolupráce při vedení guerillového boje proti kapitalistickému systému, adresovaný poněkud komediální figuře subkomandanta Markose?[3] Nikoli zavražděný, ale zabitý může být vinen.

Ve smyslu provokace by bylo možno interpretovat samotná témata jeho práce a mnohé jeho názorové postoje i s jejich dobrodružnými zvraty – od zájmu o budhismus vprostřed kultury stalinismu přes „trapnou poezii“ po pozdní pěvecké experimenty, od časného vystoupení z KSČ přes ztotožnění s maoismem a založení Levé alternativy po pozdní kontrapozici podpory KSČM, od formulace nesubstanční ontologie přes postulování artificiálních bytostí po úvahy o šamanistickém holismu – to bychom však již zacházeli příliš daleko a pokoušeli se analyzovat jeho nevědomou mysl. O čem však nelze pochybovat, je povaha vztahu, který k němu zaujala česká společnost po roce 1990. Označil bych ji etologickým pojmem mobbing, popisujícím skupinový obranný mechanismus, projevujícím se například u hejna slepic klovajících svou kulhavou družku. Byl nám kamenem, o nějž jsme zakopávali? Pohoršoval nás, a tak jsme jej vyhnali? Nedokázali jsme naslouchat jeho až příliš trefným analýzám? A tak ten, který byť oslavován, přesto omezen na podzemí, v době stalinismu i normalizace sdílel náš kolektivní osud, pár let po pádu totality zvolil pokojný exil.

Samotného jej potřeba tohoto kroku asi málo překvapila, poté co kdysi byl nadvakrát vyškrtnut ze seznamu těch, které pokládal za stínový establishment. Mám za to, že valnou část poslední etapy svého života prožil poměrně šťastně, nepotkávaje davy, které by od něj cokoli vyžadovaly, navštěvován přáteli a studenty, trpělivě naslouchajícími jeho famózním monologům, a příležitostně přednášejíc, tentokrát na akademické půdě. V jednom z pozdních rozhovorů tvrdí, že jeho klíčovým poznatkem, jenž ovšem přišel trochu pozdě, bylo, že lidé jsou prostě blbí.[4] Pro naše účely tento náhled můžeme, myslím, interpretovat ve smyslu docenění míry všelidské iracionality a ochoty podléhat vášnivým, davovým, rozum zatemňujícím afektům. Ve svém vztahu k Fišerovi a postojům, které zosobňoval, jsme zajisté byli obětí širších procesů dvacátého století a Fišer už tím, že tyto procesy komentoval, na sebe pochopitelně přitahoval pozornost, z hlediska jeho osobního štěstí nežádoucí. Český národ si toho na sebe tradičně nakládá poněkud přesmíru a přetížená společnost pochopitelně přetěžuje jedince, kteří pak nezvládají jednat se zdravým rozumem.

Kdyby tvořil dnes, byl by pravděpodobně akceptován mnohem šířeji, ať už pro fundovanou kritiku amerického hegemonismu a nadnárodních elit, břitké analýzy nástrah globalizace nebo ochotu zkoumat možnosti využití psychedelik jako způsobu ověřování spekulativně získaných poznatků. To, co je nyní nazýváno změnou paradigmatu, analyzoval bezmála před půlstoletím, a jeho pomoc by byla cenná. Nahlédneme-li slepotu, s níž jsme ho jako společnost míjeli, pochopíme snad i úsměv, kterým doprovázel kategorické tvrzení, že bez globální genocidy problémy jednadvacátého století nevyřešíme. Leckoho by asi stále zarážela překvapivá směsice horování pro přímou demokracii i nutnost manipulací, k nimž by bylo třeba se propůjčit za účelem jejího zavedení, nicméně dnes by s ním jeho sousedé alespoň dokázali mluvit. Nikoli řešení, která nabízel, ale témata, která nastoloval, byla prorocká.

Dodatečný návrat k jeho myšlenkám a textům máme usnadněn tím, že jeho dílo je opakovaně vydáváno, a koneckonců i jeho tělo leží v blízkosti Jakuba Arbese, Milana Machovce či Ondřeje Sekory na pražských Malvazinkách. Rituál jeho skonání však pohřbem v rodném městě nevrcholil, nýbrž byl následován vskutku nečekanou oslavou ve formě Bouda Bondy na piazzetě Národního divadla.[5] Inscenace čtveřice jednoaktovek byla tehdy – ad nauseam bdělejších jedinců – završena opakovaným poléváním herce, představujícího našeho básníka, jak deklamuje nekompromisní věty společenské kritiky, kbelíkem vody. Dosud nepřijatelného autora konečně bylo možno adekvátně zchladit a jeho obdivovatelům připomenout, že rebel na své smrtelné posteli vzplanul právě a jen proto, že vše přeháněl. Pravidlo, že sláva je povolena až v okamžiku úmrtí, zůstalo výjimkou nepotvrzeno, a exotický pták se tak v podobě dobrého holuba mohl bezpečně navrátit.

[1] A2 kulturní čtrnáctideník, č. 10/15 – Egon Bondy, datum vydání: 13.05.2015.
[2] David Hume, Skeptik, in: Filosofický časopis, ISSN 0015-1831, 56, No. 2, Praha 2008, původně vyšlo v: David Hume, Essays, Moral, Political, and Literary, ed. Eugene F. Miller, Liberty Fund, Inc. 1987.
[3] Egon Bondy, reakce na výzvu soudruha Marcose, in: Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti, č. 81 (3/2004), pod názvem Různými taktikami proti společnému nepříteli vyšlo v Britských listech 14. 4. 2004.
[4] Permanentní vzpoura Egona Bondyho, rozhovor pro časopis Živel, č.3/96.
[5] informace o inscenaci Egon Bondy: Bouda Bondy na webu Divadlo.cz, informačním portálu, který provozuje Institut umění – Divadelní ústav v Praze.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s