Úvodní stránka > Bůh přímé demokracie > Bůh přímé demokracie

Bůh přímé demokracie

Hynek Tippelt

V následujícím textu je zvažován náboženský rozměr požadavku na širší uplatňování nástrojů přímé demokracie. S konceptem přímé demokracie není zacházeno jako s abstraktním pojmenováním určitého politického modelu, ale je jím rozuměna konkrétní činnost konkrétních lidí. V tomto smyslu může být přímá demokracie žádoucí protiváhou v současnosti se rozmáhající korporatokracie, tedy ovládání veřejných záležitostí parciálními zájmy mohutných podnikatelských svazů. Rozhodně ovšem přímá demokracie není občanskou společností ve smyslu nátlakových sdružení vydávajících se za anonymní paušalizované občanstvo. Funkční přímá demokracie vyžaduje odmítnutí principu privilegovaného přístupu k pravdě, jehož přijetí je však pro většinu hnutí občanské společnosti typické. Náboženskost občanských hnutí, pro kterou se vžilo označení „sluňíčkáři“, se nevymyká dychtivé spirituální nenasycenosti současné „západní duše“. Je oslovována okultně laděnými hnutími zařazovanými do okruhu „new age“, které svou zasvětitelskou strukturou demokratické zásadě rovnosti protiřečí. Současná duchovní zjitřenost „hnutí nového věku“ má i panteistické rysy, což by mohlo potvrzovat obavy, které vyslovil již Alexis de Tocqueville, že se panteismus stane metafyzickým základem demokratického despotismu. Panteismus má ale také určité radikálně individualistické důsledky, které jeho uplatnění jako despotické ideologie znesnadňují, ne-li znemožňují.

Přímá demokracie jako protiváha korporatokracie

Žijeme v době, která se zdá nabízet jedinečnou možnost rozšíření dosud pouze náznakově využívaných nástrojů přímé demokracie. Informační a komunikační technologie odstranily někdejší praktické překážky dostatečné míry povědomí o problémech, které je třeba politicky řešit. Za předpokladu využití elektronického hlasování si lze představit správu veřejných věcí vykonávanou kompletně přímo lidem prostřednictvím zákonodárných iniciativ, referend, a případných voleb úředníků a rozhodování o jejich setrvání. Elektronické sociální sítě mají potenciál efektivní všelidové diskuze, která může na jedné straně pomoci zorientovat se v pojednávaných záležitostech a na druhé straně, za důležitého předpokladu veřejnosti hlasování, může významně podpořit zodpovědný přístup hlasujících. Rozšířené využití přímé demokracie by bylo zvláště žádoucí protiváhou nástupu korporatokracie a s ním souvisejícím trendem rozevírání sociálních nůžek, válečných tendencí a devastující sociální a environmentální politik, protože ze strany ekonomicky bezprostředně nezainteresovaných, nicméně informovaných a motivovaných občanů by bylo možno očekávat spíše nekomplikovaně spravedlivý, přirozeně pacifistický a šetrný přístup.

Přímá demokracie v časech spirituálního revivalu

Chtěl bych se zamyslet nad tím, zda prosazení přímé demokracie nemůže napomoci také specifická náboženská atmosféra, která je pro dnešní dobu, v našem západně-středomořském kulturním okruhu, typická. Křesťanské církve se až na výjimky staly natolik civilními, že v uspokojování duchovních potřeb selhávají. Jsme konfrontováni s  islámským monoteismem, který nás upomíná na naši duchovní vyprahlost a hodnotový nihilismus. Již několik desítek let ožívají pohanské kulty, množí se euro-americké adaptace vybraných motivů východní spirituality, esoterika, hermetismus, spiritismus a kabala se stávají součástí popkultury. Výmluvný a sugestivní titul „nový věk“, který bývá pro tento spirituální revival užíván, naznačuje, odráží a vyvolává očekávání změn, jemuž by mohla radikalita požadavku zavedení přímé demokracie vyhovět.

Totalitářský rozměr okultních aspektů new age

Demokratickému principu rovnosti ale odporuje jeden nepřehlédnutelný prvek „nové euroatlantické spirituality“, jímž je její zasvěcující forma, kdy je, nejčastěji za úplatu, předáváno údajné poznání, k němuž by jinak měl adept uzavřenou cestu. Jak ukazoval Milan Valach, zásada, že přístup k pravdě mají pouze někteří, je totalitářská, neboť ospravedlňuje politický model mocenského dualismu, který se ve společenské praxi realizuje vytvořením hierarchické struktury v podobě mocenské pyramidy. Pro přímou demokracii je naopak z gnoseologického hlediska klíčový předpoklad rovnosti v otevřenosti přístupu k pravdě, podle nějž k pravdě mají v různé míře přístup všichni, podle svých schopností, zájmů a zkušeností. V souladu s tímto výchozím předpokladem by politická kompetence v přímé demokracii měla být podpořena transparencí veškeré veřejné a státní agendy. Důraz na hierarchii, kterým se různé „směry nového věku“ vyznačují, přiřazuje tento široký proud k tradičním evropským náboženstvím s jejich spíše proti-demokratickým nábojem. Nezdá se, že by rozmach spirituality, zahrnující privilegovaný přístup k vědění a zasvěcující obřady, prosazování přímé demokracie mohl urychlit.

Panteismus jako radikální rovnostářství

V současné eklektické spiritualitě lze nicméně postřehnout další společný obsahový prvek, který je s onou hierarchickou a zasvěcující formou ve zřejmém rozporu, (což ale nebrání tomu, aby byl takový galimatyáš obvyklou praxí). Tímto (obsahovým) prvkem je někdy latentní, ale velice často i explicitní panteistická interpretace holistického náhledu propojenosti veškeré reality. Pro většinu těchto směrů je charakteristický důraz na překlenutí dualistické oddělenosti a na celostní chápání světa jako ne-dualistické/holistické sítě, do níž je vše zapojeno a z níž nic nemůže vypadnout. Takový náhled otevírá možnost uvědomění si zásadní rovnosti všech lidí, která je výchozím demokratickým principem. Panteismus tuto myšlenku rovnosti formuluje v radikální tezi o jednotě Boha a světa, Tvůrce a stvoření. Nelze-li na věcné rovině rozlišit posvátné a profánní, pak jsme si všichni rovni, ať již jsme jacíkoli. Nejsme si zajisté rovni ve všem, ale jsme si rovni v přímém podílu na jediné (pravé) skutečnosti, který zaručuje náš specifickým způsobem otevřený přístup k pravdě, jenž si vyžaduje respekt úměrný své nenahraditelnosti. Nabízí se, že současná popularita holistické filosofie a panteistické zbožnosti by mohla přispět k širšímu odmítání hierarchických forem vlády a požadavek na přímou demokracii podpořit.

Panteismus jako metafyzický despotismus

Rozmach panteismu, který doprovází nebo následoval vlnu new age, potvrzuje proroctví Alexise de Tocqueville, jenž psal o svůdnosti panteismu v pokročilé demokracii. Ten ovšem takový rozmach pokládal za nebezpečný a vyzýval všechny, aby proti němu bojovali, neboť v něm spatřoval metafyzický základ měkkého, demokratického despotismu. Panteistická myšlenka je vznešená, a jak upozornil klasik směru Spinoza, všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné. Není tedy divu, že bývá desinterpretována a že ji současně, pro její vznešený lesk, lze použít jako lest. Obavy, že panteismus je sice pro demokratickou mysl svůdný, ale v posledku může veškerou demokracii utopit v despotismu, se zakládají na pojetí, že panteismus je implicitním fatalismem projevujícím se odevzdaností „silám doby“. S takovou interpretací je možno polemizovat. Lze například poukázat na to, že ačkoli Spinoza v celém svém výkladu v Etice neustupuje od předpokladu všeprostupujícího determinismu a popření existence svobodné vůle, přesto je rozlišení mezi pasivitou a aktivitou pro jeho záměr centrální. Změna stavu z pasivity do aktivity se přitom může dít okamžitě správným náhledem tohoto stavu, demaskováním jeho pravé podoby. Politickou projekcí této ontologicky dané možnosti aktivity navzdory determinismu může být již zmíněná veřejnost hlasování. Ta by se mohla stát důležitým prvkem prevence degradace přímé demokracie v despotismus, neboť by při účasti v referendech zaručovala relativní zodpovědnost a naslouchání argumentům druhých.

Panteismus jako radikální individualismus

Panteismus podle Tocquevilla ohrožuje individualitu, protože prohlašuje, že všechno je jedním. V tom je zřejmé nedorozumění. Jestliže všechny věci tvoří ve vzájemné propojenosti jeden celek, neznamená to, že přestávají existovat, naopak existují právě skrze svou propojenost jako následky nutných příčin a příčiny nutných následků. Determinismus neimplikuje „stínovitost“ dění, jeho nereálnost, naopak, to, co zaručuje plný význam a realitu dějů, je právě všeobecná příčinná souvislost. Tocqueville přesto upozorňoval, že panteismus může být snadno zneužit sílami propagandy a manipulace a přispívat k vytvoření poslušné jednotné masy. Takové společenské zneužití by ale vyžadovalo zapojení institucí, což je záležitost duchu panteismu cizí. Panteismus radikalizuje demokratický princip rovnosti přístupu k pravdě daného rovností podílu na skutečnosti, a tak neospravedlňuje označování jakýchkoli zástupců nebo zprostředkovatelů. Panteista nemá tendenci vytvářet nějaká uzavřená společenství, protože si je vědom přirozené spřízněnosti se všemi, a právě to ho duchovně uspokojuje. Nemá tedy kněží, ani obětí, a tak je mnohem spíš radikálně individualizující. Není to proto panteismus, co by mohlo ohrožovat demokracii, ale spíše jeho přitažlivost a jeho zpotvoření v nejrůznějších moderních formách, které se nejsnáze poznají podle toho, že jde, na povrchu nebo pod ním, o rigidně hierarchické instituce. Panteismus ve svém všeobjímajícím spinozovském afektu chápavé lásky k Bohu vůbec nezpochybňuje reálnost jednotlivých lidí, platnost každé institucionalizované hierarchie ovšem relativizuje radikálně.

Praxe přímé demokracie

To neznamená, že by panteismus nutně popíral přiléhavost jakéhokoli hierarchického – stupňovitého rozlišování. Jestliže je nějaká hierarchie skutečná, pak ji ovšem není třeba institucionalizovat, neboť se v realitě nemůže neprojevit – právě proto, že je skutečná. V podmínkách přímé demokracie by se přirozená hierarchie týkající se míry porozumění fungování společnosti a jejím aktuálním problémům mohla projevit například tím, že by ti, od kterých lze důvodně očekávat vyšší míru porozumění, dříve či později nabyli postavení jakýchsi neformálních arbitrů, jejichž mínění by bylo sledováno, analyzováno a kritizováno. Skutečné rozdíly mezi lidmi platí, aniž by je bylo nutné institucionalizovat jak v oblasti náboženství, tak politiky. Různost jednotlivců a jejich různorodé schopnosti, předpoklady, znalosti a zkušenosti, by se v systému přímé demokracie mohly přirozeně odrážet také v selektivním přístupu k jednotlivým všelidovým hlasováním – za předpokladu jejich dobrovolnosti. Není třeba budovat ministerstvo školství k tomu, aby se významná část zainteresovaných a informovaných podílela na spolurozhodování o školských záležitostech, a aby současně naprostá většina ostatních nejevila nejmenší zájem do rozhodování se plést.

Panteismus jako protiváha sebezbožnění

Vzdálenost individualistického ducha panteismu od jeho možné institucionalizace s sebou nese to, že ho není snadné mocensky zneužít, ale ani prosazovat. To, s čím by bylo takto manipulováno, co by bylo takto vštěpováno, by byla spíš nějaká forma okultního pomatení. Skutečný panteismus instituce, a náboženské zvláště, stejně jako pověry, související s hledáním falešné nesmrtelnosti, ironizuje, a tak před propadnutím sektářství a démonologii chrání. Případné rozšíření panteismu, jehož blízký nástup lze snad v náznacích vytušit, nelze ho ale propagovat, by byl pro naši kulturu žádoucí protiváhou feudálně-aristokratických rysů „hnutí nového věku“, které nejčastěji v hávu „native“ nebo „archaic revivalu“, nebo třeba i s panteistickými hesly, šíří závislou mentalitu vhodnou k manipulativnímu zneužití.

Pro porozumění významu panteismu pro demokracii je důležité nahlédnout rozdíl mezi panteismem a luciferianským sebezbožněním, které nabízejí různé módní kulty. Oba směry náboženského zanícení hovoří o svém vlastním božství, v případě panteismu ve smyslu podílu na něm, zatímco v případě sebezbožnění v kontrastu k mizivé hodnotě zbytku světa. Viditelným odlišujícím znaménkem může být míra ochoty přijmout řád přirozenosti oproti potřebě vzpouzet se údajně „cizím“/nebožským zákonům. Přirozenosti se vzpouzející „prométheovský duch“ se stává manipulovatelným prostřednictvím závislosti, které propadl, když se rozhodl pokusit přirozené zákony obejít. Ve srovnání s ním nabízí panteistický postoj vůči manipulativním svodům určitou imunitu, neboť je založen na vědomí bezpečí, z něhož není možné vypadnout. Jestliže demokracii, a přímé zvlášť, hrozí přerod v despotismus, pak panteismus, ovšem ve svém pravém, nikoli současném pop-kulturním významu pohybujícím se na hranici satanismu, může tuto hrozbu oslabit.

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s