Petr Bláha: Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie

Štěpán Koláček

Nedávno se mi do ruky dostala publikace Petra Bláhy s názvem Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie, ve kterých se Bláha kriticky dívá na koncepci demokracie a přezkoumává, jakým způsobem souvisí idea demokracie a reálné fungování těch společností, které si říkají demokratické. Bláha fungování tzv. demokracií zkoumá v různých jejich aspektech (politický, sociální, psychologický, etický atd.), aniž by tyto aspekty v textu nějak výslovně odděloval. Ústředním motivem Bláhových myšlenek se mi zdá, že demokracie není společností svobodnou, ale mnohem spíše společností totalitní. Bláha ukazuje, že demokratické struktury společnosti ve výsledku nevedou ke svobodnému spolurozhodování o věcech veřejných, ale naopak k silně zmanipulovanému a konkrétními účastníky těchto struktur zcela neovládanému společenskému pohybu, kterým je společnost postupně stále více totalizována a utlačována a to mnohdy zcela nepozorovaně. Bláha tuto totalitní podstatu dnešní demokracie nevidí v nějakém vnějším manipulování, či v nějakém plánu těch mocných tam nahoře, ale naopak se domnívá, že člověk sám ze své podstaty nedokáže naplnit požadavky demokratického ideálu. Podle Bláhy sama lidská přirozenost lidem nedovolí naplnit ideál demokracie, podle kterého se dnešní reálně fungující společnosti snaží organizovat, a které mají svůj původ v osvícenství. Základem tohoto ideálu jsou přirozená lidská práva, ke kterým se pojí všeobecné hlasovací právo, jako jejich logický důsledek.

Aristotelés ve své Politice provádí klasifikaci společenských zřízení. Jedním z těchto zřízení je i demokracie, kterou Aristotelés odlišuje od tzv. politeie. Zatímco politeia je vládou mnoha ve společném zájmu (tzn. je v podstatě společností se všeobecným hlasovacím právem) a Aristotelés ji pokládá za nejlepší možné zřízení, demokracie je vládou mnoha ve vlastním zájmu a Aristotelés ji pokládá za jednu z nejhorších možných zřízení a tvrdí o ni, že je tyranií většiny. Rozdíly mezi politeiou a demokracií v Aristotelově myšlení teď můžeme nechat stranou. Důležité je, že i Bláha v souvislosti s demokracií mluví o tyranii. Dle Bláhy je každý konkrétní člověk v moderní demokracii pod nadvládou anonymního tyrana. Na takového tyrana se nedá ukázat, nedá se ani sesadit ani zabít a podle Bláhy čerpá svou moc ze samé podstaty lidství a demokratického systému. Tímto tyranem je veřejnost, která prostřednictvím moderních komunikačních technologií rozhoduje o dobru a zlu, potřebách a prioritách společnosti. Veřejnost se stává abstraktní, avšak ve svých důsledcích velice skutečnou silou, která je od konkrétních lidí zcela odpoutána. Zdá se, jakoby si žila vlastním životem.

Domnívám se, že výborným příkladem, jak veřejnost ovlivňuje mínění konkrétních lidí (a vlastně tak nekontrolovatelně vládne), jsou sociologické průzkumy. Sociologický průzkum má odrážet mínění společnosti a pomocí procentuálního vyjádření ukázat nejrozšířenější (to však ještě neznamená nejlepší) názory a postoje v dané společnosti. Nabízí se, však otázka jakou měrou naopak společnost odráží sociologické průzkumy. Abych mohl tuto myšlenku konkretizovat, vrátím se do doby nedávných prezidentských voleb. Krátce před prvním kolem těchto voleb jsem četl na jednom velmi známém a poměrně čteném zpravodajském serveru hodnocení jedné z mnoha prezidentských debat. Výkony jednotlivých kandidátů byly v tomto článku postupně hodnoceny. Výkon prezidentských kandidátek Fischerové a Roithové byl zhodnocen jako jeden z nejlepších, avšak též bylo připomenuto, že je podle průzkumů veřejného mínění nemá smysl volit, jelikož stejně nemají šanci na výhru. Je snadné si domyslet, že nezanedbatelná část lidí je pak ve své volbě ovlivněna právě takovým průzkumem a volí tak radši sice pro ně méně vhodného, ale podle průzkumu ,,volitelného“ kandidáta. Sociologický průzkum tak působí jako kotva, která veřejné mínění zabrzdí v tom stavu, ve kterém však veřejnost ještě vůbec nemusí a nikdy ani nemusela být.

Výše zmíněný příklad byl však pouze konkretizací mnohem širšího fenoménu. Konkrétní člověk je zbaven svobody a to i přesto, nebo naopak právě proto, že společnosti, ve které žije, se dostalo co nejvíce svobody. Rozhodnutí většiny jsou nevědomky ztotožňována se správnými rozhodnutími a jednotlivec je tak tlačen k přitakání k většinovému názoru, jakožto jedinému správnému, pod záminkou, že v opačném případě by se hluboce zmýlil.

Je tento fenomén přirozenou vlastností lidských společností? Je nutné, aby demokracie nakonec vždy dopadla jako tyranie nikým a ničím nekontrolované veřejnosti?

Heidegger ve svém zásadním díle Bytí a čas mluví o tzv. veřejném anonymovi. Člověk je podle Heideggera ve svém každodenním životě především někým jiným než sebou samým. Tento neodlučitelný aspekt lidského bytí Heidegger považuje za základní při popisu lidské fakticity, čili každodennosti a nazývá ho veřejným anonymem. Člověk podle Heideggera je většinou tak, že není sám sebou. Dělá věci tak, jak se dělají, mluví tak, jak se většinou mluvívá, celkově žije tak, jak se většinou žije. Vždy se může odvolat na to, že tak to prostě chodí. Osobní odpovědnost a s tím související svoboda (jelikož se domnívám, že bez odpovědnosti není ani svobody) se v tomto bytostném rysu lidského života rozplývá a ztrácí. Život konkrétního člověka je podle Heideggera sice prožíván tímto konkrétním člověkem, ale způsobem, který s konkrétností nemá co do činění. Tento rys lidského bytí je podle Heideggera neodmyslitelný a platný vždy.

Je však možné, že v demokracii, jak ji známe, je veřejný anonym silnější, než by byl za jiných podmínek? Je možné, že demokracie tzv. pouští veřejného anonyma nejvíce ke slovu a ten pak, jako neviditelná a všem nutně společná síla přerůstá jednotlivým lidem přes hlavu tak moc, že jim diktuje, co mají dělat? A lze zachovat systém všeobecných voleb a přitom, když ne zrušit, tak aspoň minimalizovat, negativní dopady, jak byly popsány výše?

  1. Anonymní
    Srpen 5, 2013 (16:10)

    Přijde mi, že takto popsaný fenomén veřejného anonyma je správný. Myslím si však, že je třeba si uvědomit, jakým způsobem je správný. Zdá se mi správný jakožto popis. Popis, který může být jednak vykonaný při pohled svrchu na společnost, ale také jako aktivní činitel v psychice člověka žijícího v této společnosti.

    Že jsou lidé ovlivňováni veřejně prezentovanými výzkumy veřejného mínění, jehož jsou sami součástí? Ano. Že člověk slaví Vánoce, protože je to normální chování lidí v našem okolí, v kterém jsme byli vychováni, a že přestože bychom snad nechtěli Vánoce slavit, museli bychom vzdorovat jakési zábraně působící přímo v naší psychice? Ano.

    Je však toto nějaká nesvoboda? Buď vezmeme tento tlak okolí jako empirické vysvětlení příčíny našeho chování, s kterým se však lidé sami shodují, a pak přeci nelze mluvit o nesvobodě, když člověk sám si takové chování volí (i když z odhalitelných příčin). A nebo tento tlak působí jaksi proti našemu chtění. Takovéto působení jistě není, jako když člověk chce pohnout rukou do prava, ale něčí jiná silná ruka ji odchyluje doleva prot naší vůli. V tomto případě je tlak zcela vnější našemu chtění. Naopak tento tlak působí uvnitř nás samých jako určitá nejistota v chtění. Je toto však nesvoboda v tom smyslu, že by nás veřejný anonym někam směřoval? Myslím, že ne, jsme to my sami, kteří si nejsme jisti svým chováním a nejsme natolik schopni, abychom postavili svou cestu sami na sobě, určili hodnoty, za kterými si sami stojíme, a podle nichž se řídíme. Souhlasím, že tento stav je vlastně nesvobodou, avšak ne nesvobodou, jakého typu nabyl jsem dojmu, že se zde obhajuje. Nejsme to my proti něčemu, co nás činí nesvobodnými. Jsme to my sami, kdo nemáme sílu být svobodni. Stejně tak jsem nabyl dojmu, že tento veřejný anonym je prezentován jako konečný důvod naší nesvobody, což už by chtělo vybízet k sebepolitování nad vlastní nesvobodou, kterou tento způsobuje. Myslím však, že naopak, jak jsem řekl, je tento pouze popisem, který neříká konečné slovo k našemu chování, ale jsme to my, kdo se teprve musí rozhodnout. Stejně tak přeci jen proto, že vím, že lidé se rozhodují paradoxně podle analýz veřejného mínění, nepovzdechnu si a nezačnu volit v souladu s těmito analýzami, přestože snad silně nesouhlasím s člověkem, kterého ony označují za favorita. Označení onoho favorita pak může ovlivnit i mě, kdo vím o tomto fungování, rozhodnutí je však stále jen na mě.

    Jak jsem tedy řekl, postřeh mi to přijde pravdivý, ale zdá se mi, že právě jeho vidina může lehko sklouznout k obraně vlastní slabosti, neschopnosti či neochotě postavit svou volbu sám na sobě.

    • Štěpán Koláček
      Srpen 13, 2013 (12:38)

      Dá se řící že s vaší připomínkou souhlasím a pokud jste nabyl jiného dojmu z článku je mi to líto a nejspíš jsem měl svoje myšlenky formulovat více jasně. Veřejného anonyma vnímám jako nevyhnutelnou tendenci v povaze lidského (po Heideggerovsku) bytí. Je to tendence, která je v mnohém velice prospěšná, jelikož se jednotlivec kvůli ní lépe zařazuje do celku společnosti a ztotožňuje se s jejími tradicemi a zvyky, což v posledku utužuje pocit solidarity s ostatními. Problémem se tato tendence stává ve chvíli, kdy (opět po Heideggerovsku) člověk ztratí vlastní bytí, jeho autonomie se tzv. rozplyne v ostatních. Jestli můžu parafrázovat Hejdánka: Svoboda bez zodpovědnosti není žádnou svobodou, ale pouhou svévolí. Pokud se však člověk rozplyne v ostatních a svoje rozhodování bez většího přemýšlení řídí podle názoru většiny nelze zde mluvit o jakékoli zodpovědnosti tudíž ani o svobodě. Člověk opravdu v této situaci stojí vlastně proti sobě samému. Musí čelit vlastní pohodlnosti, lenosti, ale taktéž vlastnímu strachu vykročit alespoň myšlenkově za hranice bezpečí názoru a hodnot většiny a sám pro sebe si odůvodnit svoje jednání a svůj názor. Zodpovědným se pak člověk stává již tímto aktem kladení otázek a pochybování, jelikož jedině tak může opravdu vykročit na cestu, která, pokud má vůbec nějaký konec, končí v nejvyšší svobodě vyjádřené v opravdu upřímném zdůvodnění vlastních činů a názoru. Tzn. (opět po Heideggerovsku) nalezne vlastní bytí a je tak, že je autenticky tzn. opravdově sám za sebe. Moje otázka se pak dá vyjádřit i takto. Není náhodou demokracie takovým druhem společenského zřízení, který ať již explicitně či implicitně podsouvá lidem názor, že to jak koná a myslí většina je to správné a pravdivé a tak způsobuje, že se jednotlivec ani nesnaží pochybovat a klást otázky, tudíž produkuje v mnohem větším počtu nezodpovědné lidi, kteří si opravdu upřímně nedokáží odůvodnit svoje jednání a své názory?

      • Anonymní
        Srpen 21, 2013 (14:35)

        Tak to vypadá, že se shodneme.

        Co se týče Vaší otázky. Nechci začínat skutečný dialog, ale spíše jen přihodit svůj pohled.

        Osobně (nemohu to skutečně dosvědčit) si myslím, že demokracie takovým zřízením určitě je (řekl bych, že tak činí spíše nepřímo a implicitně, avšak s takovou průhledností, že se to sdělení stává téměř přímým a explicitním), ale s tím, že se mi takovým zdá být snad každé zřízení a s tím, že nemyslím, že je to přímo demokracie jakožto kdovíjak definovaná idea, kdo je takový, ale spíše ona konkrétní, pokud ne jinak, potom alespoň podle názvu, demokratická zřízení. Nevidím totiž zcela přímou vazbu mezi demokracií a oním rozplynutím se v ostatních. Přímější vazbu bych potom spíše viděl mezi „konzumenskými zvyklostmi“(konzumenství samotné se totiž zdá přímo splývat s oním rozplynutím, volnost trhu (jako zdroj konzumních produktů), stejně jako demokracie, za to zas přímo myslím nemůže a zvykolsti či tradice samotné zas mohou být relativně lehko popírány vzdorem mladých či eticky zaměřenými knihami) a tímto rozplynutím. Člověk zabavený a zaopatřený nemá příliš potřebu řešit problémy, které se ho přímou nedotýkají.

        A zde bych řekl, že vůbec je snad jádro problému. Kdo takové věci vůbec řeší? Řeší je ten, kdo je k tomu nějak motivovaný. A kdo je k tomu nějak motivovaný? Snad jen ten, kdo cítí určitý nedostatek něčeho, co s tím nějak souvisí. A kdo cítí nějaké takové nedostatky? To myslím právě řeší v důsledku psychologie a třeba i pan Tippelt. Myslím, že je zde pak otázka míry. Někdo neřeší zaplacení pokuty, protože se mu nechce zvedat od fotbalu. Někdo řeší světové politické problémy s dlouhým ohledem na budoucnost, ale nezvažuje opětovně své postoje a stanoviska. Někdo pak je filosofem a stále prověřuje své předpoklady, stanoviska i chování. První případ se nevzdaluje od své přítomné spokojenosti. Druhý je motivován řešit i problémy budoucí, není však dost motivován řešit stále znovu své vlastní postoje. Třetí pak cítí takovou potřebu, že až patologicky nechce ponechat žádné rozhodnutí na základě obecné přijatelnosti a chce všechno znovu prověřit sám.

        To říkám proto, že otázka nesouhlasu se seberozplynutím se v ostatních se mi zdá jako otázka motivovanosti řešit své vlastní názory a rozhodnutí. S oněmi „konzumenskými zvyklostmi“ to pak souvisí tak, že člověk vyrůstající v průměrném, zaopatřeném a „dobře fungujícím“ prostředí nebude mít spíše takovou potřebu cokoli řešit. Pokud se potom nezdá toto prostředí něco přímo ohrožovat, není potom ani valného důvodu příliš se nad čímkoli zamýšlet.

        Jak jsem řekl, toto je spíše osobní názor, pohled, který mi vyvstanul na základě Vaší otázky a nadhozená odpověď, která není do důsledku promyšlena. Ve zkratce tedy: Není to spíše konzumní prostředí, které více než demokracie souvisí s oním rozpynutím se člověka v ostatních?

  1. No trackbacks yet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s