Úvodní stránka > Věčný adolescent > Věčný adolescent

Věčný adolescent

(kapitola z knihy Jinde, jindy a jinak. Filosofie a změna paradigmatu očima psychoanalýzy)

Scholastikos si koupil kalhoty, ale protože byly těsné, mohl si je natáhnout jen s obtížemi. A tak se nechal zbavit na nohách chloupků…

Filogelós

S pomocí konceptu rezignační strategie byly v předchozí kapitole ozřejmeny některé nevědomé aspekty filosofie jako životního stylu a také charakter osobnosti, kterou bychom mohli nazvat evropským filosofickým typem. Nicméně, jak bylo již zdůrazněno, filosofie není jen profesí, ale také určitou bazální, obvykle skrytou rovinou našeho každodenního prožívání. K filosofii se můžeme obracet v krizových životních situacích a filosofujeme také častěji v určitých životních etapách.

Uvažujeme-li o tom, ke kterému životnímu období by se mohlo filosofování přirozeně vázat, napadá nás zpravidla nejprve stáří, kdy jsme přirozeně častěji konfrontováni s otázkami konečnosti, smyslu a smrti. Zdá se také, že rezignovaný postoj evropské filosofie přirozeně odpovídá fázi, která s sebou nese úbytek tvůrčích sil. Nepřehlédnutelným stereotypem filosofa zůstává moudrý stařec navzdory tomu, že exploze filosofické tvorby mnoha významných myslitelů přichází již v rané dospělosti, aby se s vyšším věkem transformovala v jiné formy teoretické aktivity, jak tomu bylo například u Berkeleyho nebo Huma. Oba tito myslitelé nicméně usilovali ve svých dílech o rehabilitaci zkušenosti a domnívali se, že filosofie přivádí člověka zpět k běžnému životu, pokud není prováděna falešným a matoucím způsobem, založeným na chybných předpokladech o rozdvojení skutečnosti a iluzi soběstačnosti spekulativního rozumu. Jakkoli nesmazatelná je jejich stopa, pro evropskou filosofii zůstává dosud odkaz Berkeleyho a Huma výzvou. Aristoteles, který je vedle Platóna snad nejsetrvaleji citovaným teoretikem naší tradice, potvrzoval představu filosofujícího stáří, když tvrdil, že filosof je na vrcholu síly v šedesáti letech.

Také Erik H. Erikson spojoval filosofii s poslední fází lidského života. Jeho psychoanalytická vývojová psychologie je známa jako teorie osmi věků života.[1] Tato koncepce rozčleňuje osm etap, jež na sebe navazují v podobě úkolů, s nimiž se jedinec postupně utkává. Každý nejprve objevujeme svět, osamostatňujeme se a zároveň se vyrovnáváme s požadavky poslušnosti, posléze vymezujeme svou identitu a vstupujeme do sítě mnohovrstevnatých sociálních vztahů, objevujeme intimitu a učíme se ji sdílet, volíme si nová pouta a pociťujeme touhu i nutnost vytvářet dílo a vtiskovat skutečnosti svou tvář prostřednictvím plození a péče o potomky, práce, vzdělávání, vědy nebo umění, abychom v posledku přistoupili k závěrečnému hodnocení a pokusům o sjednocení své životní zkušenosti za pomoci filosofie a náboženství, které nám umožní zasadit osobní zkušenost s životním cyklem do širšího rámce běhu epoch.

Každá z životních etap začíná podle Eriksona krizí, která přichází v podobě nově objeveného rozměru skutečnosti. Krizi lze vyjádřit také jako konflikt mezi možnostmi, které se nabízejí jako možné způsoby, jak na novou skutečnost reagovat. S příchodem osmého věku postupně přicházíme o možnost odvádět úzkost ze smyslu naší konečné existence kanály mezilidských vztahů, péče a tvorby a naše úsilí se zaměřuje na integraci, jejíž alternativou je pouze zoufalství. Filosofie se v tomto kontextu ukazuje jako nástroj, jehož smyslem je osvětlení vzájemné souvislosti všech věcí a příbuzenství všech jevů, které ve své hloubce a dosahu mohou snad překonat naše více či méně vydařené pokusy svět „rozpárat“.

Krize integrity, s níž se vyrovnáváme v závěrečné etapě našeho životního běhu, nás „přivádí na práh nicoty, tam, kde se zdá, že už je po všem“.[2] Tato problematika se podle Eriksona otevírá tomu, kdo neselhal ve výzvách předchozích sedmi věků, kdo – jak píše – „si nějak hleděl věcí a lidí, kdo se nějak přizpůsobil triumfům i zklamáním, která k životu patří, kdo se stal původcem jiných lidí a tvůrcem myšlenek nebo věcí.“[3] Úspěšnou integraci charakterizuje Erikson jako

„nabytí jáské jistoty v tíhnutí k smyslu a řádu. Je to postnarcistická láska lidského já, která se shoduje s duchovním smyslem a řádem světa bez ohledu na to, jak draze byla zaplacena. Je to přijetí vlastního jedinečného života jako něčeho, co mělo být a co nepřipouští žádnou náhražku. Je v tom i kvalitativně nová láska k rodičům. Je v tom přátelský poměr k směrodatnému účinku vlastní minulosti … nositel této integrity … ví, že individuální život je nahodilou koincidencí jedinečného životního cyklu a jedinečného úseku dějin a že veškerá lidská integrita pro něho stojí a padá právě s oním stylem integrity, jehož je účasten.“[4]

Úvahy v předchozích kapitolách ukazovaly filosofickou projekci jako pokus zmírnit metafyzickou úzkost a dosáhnout útěchu skrze představu rozdvojeného světa. Tato představa měla pomoci obhájit přístup k životu, který byl označen jako rezignační strategie. Interpretujeme-li záměr klasické západní filosofie tímto způsobem, docházíme k závěru, že požadavkům osmého věku do jisté míry vyhovuje, ovšem jen potud, pokud nenarazí na hradby, jež vyrůstají v důsledku rozdvojeného vidění, které reprezentuje. Filosofie se svými asketicko-rezignačními charakteristikami k jisté relativní integritě vede, ta je však splacena omezením seberealizace a růstu.

Pozdní zralost ovšem není jediným obdobím, k němuž filosofie neodmyslitelně patří. Bylo již opakováno, že otázky po základech existence, povaze světa a chování lidí jsou prvně formulovány v raném dětství. Jejich naléhavost je utlumena v období školního věku, s větší či menší intenzitou se však filosofické tázání znovuobjevuje v období adolescence, která je charakteristická hledáním identity. Zmatek v sociálních rolích, který je projevem jejího nedostatečného vymezení, řešíme často tím, že se přihlašujeme k nějakému myšlenkovému nebo náboženskému směru. Adolescent cítí, že jeho hledání sebe sama souvisí s celkovou představou o životě a světě, a v tomto smyslu jsou si úkoly adolescence a stáří blízké. „Krátké spojení mezi mladistvou krizí identity a dospělou krizí integrity“[5], jež Erikson zmiňuje, spočívá v tom, že identita i integrita jsou výdobytky, jejichž smyslem je sjednotit psychický prostor a dát mu dostatečně uspokojivý řád.

Témata osmého věku mohou tedy dočasně zaujmout adolescenta, dokud si jinými než filosofickými cestami neosvojí dostatečně pevné pojetí sebe sama a dokud naléhavost záležitostí intimity a tvořivosti nepřeváží nad předčasně zahlédnutými otázkami integrity. Nezřídka je ovšem dosažení stabilní identity a odvážné vystavení se dalším úkolům komplikováno nedořešenými zbytky konfliktů předchozích fází, jež jsou krizí identity oživeny. Některým může zmatek sociálních rolí zpřítomnit nejranější krizi naší existence – střet základní důvěry a nedůvěry v život jako takový, který zažíváme poté, co opustíme mateřské tělo. Takovým lidem se může stát filosofie nutkáním. Někteří s pomocí drog naléhavost otázek, spojených s důvěrou ve svět jako takový, popírají, jiné v jejich začasto krátkém životě provází zoufalství nebo upadají do psychózy.

Někteří tento boj vyhrávají tím, že se děsivě bezednou propast základní nedůvěry naučí překlenovat mostem integrity. Zmatení identity je nežene pouze zpět do víru metafyzických pochybností raného věku, ale otevírá jim také výhled na jiným dosud neznámé možnosti integrace společně s bohatstvím inspirace v podobě filosofických a náboženských textů a tradic. Erikson tento typ nazývá homo religiosus (člověk náboženský). K problému své identity přistupuje tento „věčný adolescent“ poznamenán úzkostí z nedostatku základní důvěry. Právě nenapravitelnost a hloubka onoho původního nedostatku jsou dnem anebo spíše bezedností, od níž se homo religiosus odráží k otázkám konečné integrace. Úkoly nalezení identity a integrity pro něj splývají, a svou adolescentní krizi vyřeší tak, že svůj psychický život spojí s tématy, jež patří nejzralejšímu věku. Záhy zestárne a krize integrity se stane jeho celoživotní chronickou krizí.

 „Soustředění se na první a poslední životní krizi v kataklysmatu adolescentní krize identity dokáže vysvětlit, proč nábožensky a umělecky tvořiví lidé působí často dojmem stěží kompenzovaných psychotiků, a přesto později dosahují nadlidského nadání dosahovat naprosté smysluplnosti života … Takový vyvolený mladý muž rozšiřuje problém své vlastní identity až k hranicím známého veškerenstva … Dokáže unést trvalou problematičnost důvěry … Zatímco jiní se skrývají v zákrutech vytvořených tradicí, … pro něho dějiny začínají i končí jím samotným … Není divu, že je tak trochu starcem (filosofem, a to smutným), zatímco jeho vrstevníci jsou mladí; anebo že zůstává tak trochu dítětem, zatímco oni neodvratně stárnou.“[6]

Tento typ je předurčen k tomu, aby se stal filosofem, neboť „se předčasně zaměřil na to, k čemu se budou ostatní prodírat celý život, totiž na otázku, jak uniknout marnosti a jak dát životu smysl smrtí“.[7] K hledání smyslu jej nepřivádí bohatost celoživotní zkušenosti, ale spíše nedostatek základní důvěry, dědictví neradostného dětství, a proto jeho pokusy na poli budování dalekosáhlé integrity mohou být často naivní. Má-li mít jeho dílo širší platnost, je nutno, aby si byl vědom své motivace a okolností, jež mu znemožnily cestu k jiným formám identity. Jen tak nebude v pokušení řešit svůj život smutkem, závistí nebo pýchou a jeho volba zasvětit svůj život otázkám filosofie bude moci být přínosem druhým.

Kolem devadesátky se rozhodl Erikson svou teorii osmidílného cyklu revidovat. Jeho úvahy zachytila jeho žena Joan Eriksonová v práci Životní cyklus rozšířený a dokončený, v níž rozšiřuje starou koncepci životních fází o stupeň devátý.[8] Její analýza rozvíjí koncept integrity o důraz na závislost, která s tématem integrity úzce souvisí: „Ve skutečnosti žijeme a pohybujeme se na zemi a vzájemně ji sdílíme. Bez dotyku není růstu, ve skutečnosti bez dotyku není možný život. Nezávislost je omyl,“ píše.[9] Téma závislosti, jak ho objevuje starý člověk, s sebou podle Eriksonové nese mnohé aspekty, které vědomí života nesmírně obohacují:

„Porozumění integritě tímto způsobem oživuje všechny ty němé a nehybné sochy. Integrita zprostředkovává kontakt se světem, s věcmi a především s lidmi. Je to způsob života v dotyku a v dotknutelnosti, ne nedotknutelný, ctnostný cíl, který bychom měli hledat a dosahovat. Nevyžaduje usilovnou rozvahu nebo výkon, pouze každodenní řízení všech velkých a malých činností s vytrvalou pozorností k detailu nutnému pro dobře prožitý den… Zatímco dříve zářila jako hvězdná ctnost na obloze, nyní je to stálý, důvěrný element v našem velmi pozemském životě. Zprostředkuje kontakt našeho bytí se skutečným okolním světem: se světlem, zvukem, vůní, v dotyku se všemi živými bytostmi. Na každém a na všem velice záleží, více než kdykoli předtím… Láska, oddanost a přátelství kvetou; smutek je jemný, křehký a obohacující; krása přátelství je hluboce hřejivá. Pohled zpět je příjemně zapamatováníhodný; přítomnost je přirozená a plná drobných příležitostí, ohromných radostí a smíchu.[10]

Takovému pojetí integrace evropský dualismus nevyhovuje. Rozdvojení se zdá být spíše symptomem předčasného přistoupení k filosofické problematice, protože filosofie, která dokáže vzdorovat zoufalství, musí osvětlit vzájemnou souvislost všech věcí a příbuzenství všech jevů, a také nahlédnout důsledky závislosti, která ze vzájemné souvislosti všeho se vším vyplývá:

„Zatímco původně byla slova moudrost a integrita obtížnou výzvou pro staré lidi, nyní s jasným porozuměním obnovují svou přiměřenost. Co požadují, je živost a otevřenost, která se dotykem a zrakem chápe života ve všech vztazích… Moudrost a integrita jsou aktivní, celý život se vyvíjející procesy, jako všechny ctnosti zahrnuté do stadií životního cyklu.“ [11]


[1] Erik H. Erikson: Dětství a společnost, Praha, 2002, s. 254

[2] Erik H. Erikson: Mladý muž Luther, s. 260

[3] Tamtéž, s. 192

[4] Tamtéž

[5]  Tamtéž, s. 193

[6] Tamtéž

[7] Tamtéž

[8] Erikson, Erik H., Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Lidové noviny, 1999.

[9] Tamtéž, s. 12

[10] Tamtéž, s. 12

[11] Tamtéž, s. 14

  1. Zatím nemáte žádné komentáře.
  1. Říjen 18, 2012 (09:04)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s